Malá skleněná gilotinka

„Haló,“ zavolal na mne Mr. Hopkinson. „Jak se vám daří, stará kotvo?“

„Děkuji. Co dělá vašich 3420 licencí?“

„Chcete říci 3530! Sto deset jich zatím přibylo. Jsem rád, že vás vidím.“

„Máte zas něco za lubem?“

„Budu potřebovat několik obratných lidí od vašeho řemesla. Sedíte ještě ve Vlasteneckém oznamovateli?“

„Pokud nedřepím tady v kavárně.“

„Dobrá, nebyl byste ochoten provést se svými kolegy malou kontrolu? Jde o senzační experiment a rád bych měl u toho několik otevřených hlav.“

„S několika otevřenými sloupci reklamy v novinách, stará liško?“

„Reklama přijde sama, hošíčku. Je to prvotřídní fenomén.“

„Polykač ještěrek? Hypnotizér? Pětinohá kráva?“

„Nikoli. Hladovějící dáma.“

„Trochu starý nápad, ne?“

„Ano, ale v senzační variaci. Lékaři budou přítomni. Zítra pozvu i žurnalistiku.“

„Dobrá, Mr. Hopkinson, uvidíme, co se dá dělat.“

Hopkinson byl podnikatel. Zdánlivě nedělal nic; bylo ho celé dny vidět potloukat se po kavárnách a zábavních místnostech. Ale v jeho kanceláři sedělo osmnáct stenotypistek, šest úředníků, a když se přiblížila jeho přijímací hodina, byla čekárna nabita návštěvníky. Pošta přinášela každý den obrovské balíky dopisů a novin a na poštovním ředitelství záhy se ukázala nutnost vydržovat zvláštního posla jen pro telegramy pro Mr. Hopkinsona. Pršely celý den a ze všech stran; neboť Mr. Hopkinson měl v běhu na šest set atrakcí, od varietních zvláštností až po prosté boudy pouťové. Těchto šest set drobných podniků, trpaslíků, tetovaných dam, umělců v počítání, obrů, hlasových fenoménů, zvířecích zrůd, optických klamů a mamů v rafinované úpravě projíždělo Evropu křížem krážem a když se spočítala všechna policejní a ministeriální povolení, která evropské státy přiznaly Hopkinsonově kanceláři, dělalo to zrovna oněch 3530 licencí, na něž byl můj přítel tolik hrdý. Pozvání přišlo, a tak jsme se sešli v malém produkčním sálečku Hopkinsonově samí staří známí: Kalivoda od Pražského zpravodaje, Kauble z Deníku metropole, Drahorád z Prvních pražských,, Šušenečková z Ženského hlasatele, Ferry O. Löwy-Našinec z Vlasti a pak celá smečka přisluhovačů z ostatních redakcí. Na křeslech vpravo seděli univerzitní profesoři a zástupci lékařstva s notářem Pieringem ve svém středu.

Úderem jedenácté objevil se Mr. Hopkinson a požádal přítomné, aby dovolili představit jim dámu, která podle všech příznaků bude fenoménem světa v hladovění. „Nejde tu,“ pravil, „o zastaralý způsob na podkladě fakírském, při němž umělec zůstane ležet, a zameziv veškeré pohyby, hradí minimální spotřebu energie ze zásob tělesného tuku. Slečna Popelková bude žít normálním svým životem, a přece nevezme potravu do úst.“

„Ani jinou cestou?“ zeptal se nedůvěřivý dr. Šebek.

„Ani jinou cestou. Osm hodin denně bude tu klepat na psacím stroji, přístupna jsouc veřejné kontrole. Jde mi však o zbývající hodiny denní a noční. Pochopíte snad, jak velkou váhu vědeckou nutno přikládat experimentu, jenž dokáže, kam až může jít výkonnost lidského organismu. V zájmu vědy, v zájmu veřejnosti bylo by žádoucno, abyste, pánové, ze svého středu ustanovili jakousi stráž, která by se střídala v kontrole.“

„Jak dlouho má pokus trvat?“

„Sto dní, pánové.“

Překvapení a nedůvěra objevily se na tvářích posluchačů. Ale Mr. Hopkinson stál tu důstojný a vážný a tón jeho řeči nepřipouštěl pochyb.

„Je možno, pánové, že to slečna Popelková vydrží i déle; sto dní je však zaručeno.“ Ve společnosti zavládl ruch a šum. Lékaři debatovali, někteří krčili rameny, někteří říkali: „Přesvědčme se,“ jiní kroutili hlavami: „Bláznovství štafáž dělat nebudem.“ Nakonec zvítězili ti, kteří znali Hopkinsona jako obchodníka opatrného, který dovedl sice všemi úskoky balamutit obecenstvo, nikdy však se neodvážil podvést zástupce vědy a tisku, jehož pomoc tolik potřeboval. A tak projednávána vespolek možnost a způsob kontroly. Slečna MUDr. Rybářová měla prohlédnout toaletu „umělkyně“ před produkcí, není-li v ní nic uschováno. Lékařské ohledání vlastní měli provést dva univerzitní profesoři a jeden praktický lékař. Stanoven klíč, podle něhož se budeme všichni střídat v hlídkách denních a nočních. Smluveno znění úředního protokolu, a zatím než notář prozkoumal jeho stylizaci, Mr. Hopkinson představil nám slečnu Popelkovou.

Byli jsme překvapeni. Čekali jsme abnormální zjev, horečnaté oči, výraz tváře, jenž bude mluvit o zahloubání se v sebe a nutnosti odříkání. Zatím objevila se mladá, velmi příjemná dáma, spíše hubená nežli tlustá, trochu, pravda, pobledlá, ale jinak povahy živé a veselé. Lékaři konstatovali naprosté zdraví, a tak určeno, že se příští den v poledne započne s veřejným experimentem. Předběžný protokol byl sepsán i podepsán, my se rozešli a druhý den ráno měl Hopkinson, co potřeboval: senzační články ve všech denících a polednících, úvahy odborníků a posudky lékařů. Od počátku hrnuli se lidé do Hopkinsonovy síně. Slečna Amalie Popelková seděla na pódiu a klepala dopisy, jež jí Mr. Hopkinson nebo jeho zástupce diktoval. Po práci se bavila chvíli se svým kontrolorem, načež se schoulila na pohovce vzadu stojící, spala do rána a ráno, svěží a čiperná, pustila se znovu do práce. Bylo to neuvěřitelné, tato nezlomná energie a vytrvalost. Čím déle pokus trval, tím více zvědavců přicházelo. Kdekdo chtěl vidět na ní nějakou změnu, odcházel však zklamán a podrážděn k nové návštěvě. V obecenstvu vznikaly prudké hádky. Tisíce lidí obviňovalo Hopkinsona z podvodu a darebáctví; Hopkinson dal plakátovat dobré zdání lékařů a protokoly jednotlivých kontrolorů.

Obecenstvo si vynutilo nenadálé inspekce: v poledne, večer, o půlnoci, ráno.

Hopkinson s úsměvem svolil. Zástupcové veřejnosti odtáhli s dlouhým nosem: nenašli nic.

Útočil jsem sám na něho. Zlobil se, že ho podezřívám, a pak mi přísahal, že v tom není ani špetka podvodu.

Jak jsem ho znal, musel jsem mu věřit. Ale bylo to vůbec možné, aby někdo pracoval, pravím: vytrvale pracoval šedesát dní a nepožil ani sousto? Nebyl-li to Hopkinsonův podvod, vězelo v tom jistě něco jiného.

Tajemství Amalie Popelkové dráždilo, lákalo, rozčilovalo.

Osmdesát šest dní hladověla, když došla řada kontroly na mne.

Čemu mám přičíst svůj úspěch? Osobnímu dojmu? Obratnosti konverzační? Vnitřnímu nutkání? Ženy jsou tolik nevypočitatelné…

Zkrátka a dobře: když skončila svůj denní úkol a poslední návštěvníci odešli, slečna Popelková, jindy tak zamlklá, navázala hovor, jejž jsem opatrně načal. A po dvou hodinách zábavy počala se mi zpovídat.

„Zní to sice neuvěřitelně, ale je to jen pouhá pravda: byla jsem od malička strašný jedlík. Rodiče byli sice dosti zámožní, že mi mohli všeho dopřát, přesto však spínali nade mnou ruce. Pak zemřel otec a já šla do obchodní školy. Museli jsme se v mnohém uskrovnit, ale co se jídla týče, maminka nepřipustila žádné změny. Sotva jsem si našla první místo, maminka zemřela. Bylo to pro mne kruté rozčarování, když jsem se ocitla ve světě sama. Ale s úroky z malé pozůstalosti jsem přece jen mohla žít, jak jsem byla zvyklá. Potom však přišla válka, drahota stoupala, musela jsem sáhnout na kapitál, a jednoho dne jsem viděla, že jsem odkázána jen na své služné. Bylo pozdě vyčítat si svou lehkomyslnost. Musela jsem se ohlížet po nějakém zajištění. Nastoupila jsem službu, jejíž podmínky převrátily celý můj způsob života. Tehdy se ve mně postupně vyvinula vlastnost, která dnes uvádí lidi tolik v údiv. Uvažte sám: za bídný byt platila jsem sedmdesát korun, nejjednodušší toalety, prádlo a obuv do roka mi přišlo rovněž na sedmdesát korun měsíčně…“

„To činí sto čtyřicet korun.“

„Ano. Připočtěte k tomu praní a žehlení prádla, tramvaj a drobnou toaletní útratu, a dojdete lehce k částce dvou set korun.“

„Dvou set korun měsíčně bez jídla.“

„Ano. A můj měsíční plat byl dvě stě patnáct korun.“

„Dvě stě patnáct…! A tomu říkáte zajištění?“

„Tomu se vůbec říká zajištění. Nezapomeňte, že tu byla zajištěna penze!“

„Ďas vzal penzi, slečno. Který vydřiduch, hraboš a otrokář opovážil se takhle ubíjet váš mladý život?“

„Ó, služba byla velmi příjemná, dokonce čestná. Práce bylo sice nad hlavu, ale byla to práce ve službách republiky!“

„Ve službách… republiky?“

„Ano, pane. Jsem úřednice ministerstva pro sociální péči…“

„Pro so-ci-ál-ní pé-či?!“

* * *

„Muži a člověče,“ třepal se mnou starý Hopkinson, když po chvíli vstoupil, „co se tak blbě smějete?“