Malá skleněná gilotinka

Je mnoho záhadných, podivných a nevysvětlitelných věcí pod sluncem, ale nejzáhadnější, nejpodivnější a nejnevysvětlitelnější věcí je pravý sealskinový dámský kožich. Kožišník Veitinger žádal zaň 5000 korun a to ovšem nebylo nic záhadného, podivného, ba ani nevysvětlitelného po všech jeho nekonečných výkladech, jež při koupi kožichu na mne vychrlil.

Ale když jsem mu na jaře 1913 dal kožich zase v uschování, prohlédl si jej starý Veitinger bedlivě a napsal mi na potvrzenku:

Dámský kožich (sealskin) v ceně K 3500,–.

Slovíčko pravý z ocenění zmizelo a to mne stálo 1500 korun. Na jaře 1914 dostal jej Veitinger zase. Tentokrát si jej rozložil, hladil a prohlížel a konečně napsal:

Dámský kožich (Bisam-Sealskin) v ceně K 2400,–.

Záhadné slovíčko Bisam stálo mne tedy dalších 1100 korun. Věc se stávala podivnou. V dubnu 1915 už se Veitinger nespokojil běžnou prohlídkou. Donesl kožich ke světlu, díval se na srst ze strany, foukal do ní a tvářil se velmi starostlivě. Po nějakém váhání vydal mi konečně potvrzenku:

Dámský kožich zánovní (Elektric-Bisam) v ceně K 1800,–.

Sealskin z odhadu zmizel! Tupě vzal jsem na vědomí opětnou ztrátu 600 korun. Na jaře 1916 si Veitinger k odhadu přizval i mistra. Nasadili si brýle, prohlíželi kožešinu chloupek po chloupku, šuškali cosi pošeptmu a výsledek byla potvrzenka:

Dámský kožich obnošený (Elektric-Bisam-imitace) v ceně K 1100,–.

Teď už to začalo být na pováženou. Kožich byl týž a teď už to byla jen imitace! A to ještě jakási záhadná, podivná a nevysvětlitelná Elektric-Bisam-imitace! Celková ztráta 3900 korun.

Loni na jaře jsem se starého Veitingera zrovna bál. Seděl na prahu svého obchodu jako pavouk na síti. Tušil jsem, že se stane něco hrozného. Přivítal mne ledově, vzal kožich, prohlédl a pomalu škrábal potvrzenku:

Dámský kožich starší (králík)… K 400,–.

Tu to máme, řek jsem si. Žádný sealskin, žádný Bisam, žádná Elektric-Bisam-imitace. Ale králík, sprostý, chlévový králík na černo zbarvený. Ostuda jej nosit, holá ostuda! Ale co bylo platné, pravé vzácné kožešiny tak stouply v ceně, že nebylo možno koupit nový. Jen jedna myšlenka pronásledovala mne celou zimu. Co řekne Veitinger letos, 1918? Jeho uctivá ochota z roku 1912 klesala každým odhadem až v nepříjemnou nadutost, když ve vlastním sealskinu rozpoznal králíka. Co najde teď? Šel jsem tam jako na porážku. Nedovedl jsem si představit, jakého ponížení se mi dostane. Budou to potkani, německé myši z kanálů? Či najde v tom kůži psí, nějakého prašivého vořecha z vesnice? Připravil jsem se na nejhorší. Uctivě jsem pozdravil. Veitinger ani nepoděkoval. Vzal kožich a odtrhl podšívku.

„Kůžičky již jsou zpuchřelé. Trhají se, kde se jich člověk dotkne.“

Zachvěl jsem se hrůzou. Tedy ještě tohle! Kdepak budu moci pořídit nový kožich za dnešního strašného stoupnutí cen!

„A moli se tu taky usadili!“

Jeho příšerný pohled mne zdrtil. V duchu jsem počítal, že na to ještě doplatím. Chtěl jsem učinit poslední pokus a předložit mu jeho původní účet na pravý sealskin se zárukou.

Ale on jediným pohybem hodil ubohý kožich pod pult a skřípavým pérem psal mi svou potvrzenku. Bojácně vzal jsem ji do ruky.

„Dámský kožich starý, zpuchřelý a potrhaný, částečně od molů (pravý sealskin) v ceně K 6500,–.“

Ruka s potvrzenkou mi klesla. Druhá ruka s původním účtem klesla mi taky.

Teprve za dvě minuty byl jsem schopen řeči. A v dalších dvou minutách jsem kožich prodal.

Jak pravím: je mnoho záhadných, podivných a nevysvětlitelných věcí pod sluncem, ale nejzáhadnější, nejpodivnější a nejnevysvětlitelnější je pravý sealskinový dámský kožich.