Malá skleněná gilotinka

Byl takový milý a hodný hoch, ale měl jednu chybu: pohlížel na všechno ukrutně vážně. Kráčel do života, jako by chtěl kondolovat bohaté tetičce a poradit jí, co dělat s pozůstalým jměním. A přece byl v letech, kdy řádné zamilování se je mladému člověku potřebou jako chlupatému psu letní koupel a stříž.

Stáli jsme tehdy před Pasáží, pěkně za větrem. A z neznámého davu se vynořila náhle Fanynka. Plula všemi plachtami do biografu, ale když mne spatřila, přehodila kormidlo a spustila kotvy dva kroky před námi.

„Kampak, Fanynko, na Portenku?“

Věděla, že se mi Portenová nelíbí, odhrnula rty a řekla:

„Hm – mne už mrkavé obrázky nebaví. Mám tu rande s kamarádkou, půjdeme snad do Varieté. A jak se máš ty, sígře?“

„Děkuji, Fanynko, děkuji. Do kavárny bys nešla?“

„Do Pasáže? Ale musíte mne někdo doprovodit domů!“

„Dobrá, Fanynko. A dovol, abych ti představil přítele – pan doktor Kalousek; slečna Fanynka, tanečnice, Oldro!“

Doktorát, jejž jsem přišpendlil k Oldrovu příjmení, působil na Fanynku velmi dobře. Pokynula vznešeně hlavou, zapomněla na čekající přítelkyni a šla s námi. Oldra byl trochu neklidný, pokukoval v zrcadlech, má-li správně kravatu a jak mu padnou kalhoty a teprve když nic závadného nenašel, věnoval se Fanynce. Číšník jí přinesl kakao a nabídl bábovku.

„Děkuji, příteli,“ řekla mu milostivě, „já ten pečený vzduch nechci. Podejte mi mandlové keksy s marmeládou.“

Vzala si dva kousky a odstrčila tác. Byl jsem užaslý: odjakživa si Fanynka brala pět mandlových keksů s marmeládou! Kdopak to měl na ni poslední dobou takový vliv?

Fanynka zachytla můj pohled i myšlenku a odpověděla naň opovržlivým vytažením dolního rtu; načež se s laskavým úsměvem obrátila k Oldrovi. Kalouskovi bylo chvilku horko. Po prvé bavil se s mladou dámou, která nebyla ze společnosti. Byl velmi obřadný a velmi zdvořilý a Fanynka kupodivu udala srdečný, ale společensky bezvadný tón, jenž mne překvapil. Nesmála se jako divoch, nekřičela, neřekla už ani mně „sígře“ a vůbec chovala se neobyčejně způsobně. Dal jsem jim oběma plnou volnost pustiv se do novin a jen občas jsem zaslechl, jak se Fanynka Oldrovi zpovídala ze své lásky k divadlu a z touhy po činoherní kariéře, v níž „žena jedině může ukázat pravé umění“.

Pak musel Oldra na chvíli vstát od stolu a Fanynka se hned otočila ke mně:

„Poslyš, ten tvůj kamarád je vlastně strašlivě hezký člověk!“

Věděl jsem, že je pro Fanynku strašlivost velikým stupněm uznání, a proto jsem odvětil:

„Líbí se ti? Je to hodný hoch jen trochu příliš obřadný.“

„To je právě hezké, že není takový sígr jako ty! A je opravdický doktor?“

„Nu, mnoho mu k tomu neschází. Ostatně, chceš-li, mohu vás nenápadně opustit.“

„Co si to myslíš? Vidíš, jaký jsi ty nízký člověk! Snad si nemyslíš, že bych já na něho brala? Ani vopo…!“

„Nu, já bych ti ho jen přál. Ostatně už půjdeme. A když tedy o něho nestojíš, doprovodím tě domů sám.“

„Víš, to tě charakterizuje, že si hned představuješ, jako bych se prosila o tvé zprostředkování. A ostatně, abys věděl, že tě nepotřebuji: naschvál ho požádám, aby mne sám doprovodil, ty… ty… sígře jeden! A platit za mne bude taky on!“

Fanynka sešpulila papulku a byla navýsost uražená, dokud se Oldra nevrátil. Dovedl jsem však touto oklikou věci, kam jsem chtěl, a šli jsme. Před kavárnou jsem se srdečně poroučel. Z Oldrových očí sálalo vědomí neobyčejné důležitosti a Fanynka si mne jen změřila zpod spuštěných víček.

Za tři dny nato přišel Oldra ke mně do bytu. Měl novou kravatu a na lakýrkách kamaše. Mluvil sem a tam, až jsem mu konečně pomohl k jádru.

„A co Fanynka, Oldro? Jak jste se dostali domů?“

„Ah tak. Prosím tě, jaké je to děvče? Měl jsi s ní poměr? Odpusť, že se tak přímo ptám, ale mezi kamarády…“

„Ale ovšem, Oldro, jen se neomlouvej. Našel jsem ji jednou v hipodromu. Ale teď jsem ji neviděl skorem rok.“

„Vypadá velmi roztomile…“

„Nesmírně. To uzná ostatně každý.“

„Představil jsi mi ji jako tanečnici…“

„Ano, tančila pak U černého kocoura. Ale to jsme se už vídali málokdy.“

„Hm… tedy ty si neděláš žádné nároky na ni?“

„Já? I bůh zachovej!“

„To jsem rád, to jsem velmi rád. Já jsem jí včera koupil jiný klobouk a měl jsem strach, co tomu řekneš. Nerad bych rozvedl kamaráda s milenkou. To mi není dost fair…“

„Záleží na okolnostech. A kde jste koupili střevíce?“

„Jak to víš, že jsme kupovali střevíce?“

„Odpusť, já přece Fanynku znám. Dává se oblékat principilně od nohou. Když jsi jí koupil i klobouk, tož jste též byli u švadleny…“

„Skutečně!“

„Nu tak vidíš. Překvapuje mne mimoděk tvoje podnikavost. Nedostal se u ní každý až ke klobouku. Mnoho jich skončilo s blůzičkou a ještě víc došlo jen k podvazkům. Má to jednu vadu: Fanynka má spoustu bot a žádné klobouky…“

Oldra byl poněkud dotčen mou poznámkou.

„Máš někdy divný způsob vtipkování. Prosím, aby sis uvědomil, že mi nejde o nějaký lascivní záměr. Mám o děvče zájem mnohem vyšší, ušlechtilejší, ba přímo morální. Kdyby bylo ponecháno samo sobě, nevím, jak by skončilo v tomto ovzduší a při svém způsobu života. To je jasné. A mám-li náhodou finanční možnosti, jak takové děvče zachránit, je to při mých životních názorech mou přímou povinností. A to je rovněž jasné!“

Rozhorlil se a byl opět tím ukrutně vážným JUC. Kalouskem z dobré rodiny. Chodil po pokoji a kázal.

„Fanynka touží jít k divadlu. Mluvil jsem s paní Bergrovou, jež má dramatickou školu. I to by šlo. Má přece talent?“

„Fanynka? Ah, ta má talentů, Oldro, to budeš ještě žasnout!“

„Nu tedy. Dopomohu jí k jejímu ideálu… Hm… činím to, jak jsem řekl, zcela nezištně… hm… ale přec jen chtěl jsem se tě zeptat, jestli je Fanynka… jak to říci… dosti vytrvalá? Chápeš přece, co tím myslím. Investuji tu jistý kapitál a dotklo by se mne velmi nemile, kdyby snad Fanynka, poblázněna nějakým fanfaronem, po dvou měsících všeho nechala. Ty ji znáš lépe než já…“

„Co se toho týče, záleží všechno na tobě.“

Chtěl jsem mu dodat několik případů, ale včas jsem ještě umlkl. Co by mu bylo platné vědět, že Fanynka chodila s Kolomanem dva měsíce, s architektem Širokým osm neděl, s přítelem Horákem osm dní, s inž. Roubíčkem šest měsíců, s kapelníkem Hellerem čtyři dni, s panem Bartošem z Anglobanky dva měsíce a se starým panem Winterthalem po celou tu dobu dohromady, ani nemluvě o mé vlastní epizodě?

Všechno se zapřádalo docela hezky. A proč rozbíjet Oldrovi jeho první životní aféru, kdyžtě mu přinese jenom poučení a těch pár stovek by utratil mnohem hloupěji? Přál jsem mu tedy k jeho moudré činnosti, řekl jsem cosi o dobrém srdci a vzácném smyslu pro povinnost a Oldra odcházel, potřásaje mi rukou s vědomím člověka, jemuž je dáno řešit vážné problémy životní a jenž pochopil celý svůj úkol.

O tři dny později vrazila ke mně Fanynka.

„Jenom na skok!“ volala už ve dveřích a hodila náruč kopretin na postel, „jdu si jen trochu odpočinout. Ah, můj zlatý, ty nevíš, co mi dá práce, abych toho dobrého Oldráška přivedla trochu do formy. Cylindr měl tři roky starý, víš, takový barokní, a šít dával u otcova krejčího! Hrůza, pravím ti, jediná hrůza! Vždyť ten hoch nevěděl ani, kdy se má vzít cutaway! A spal, prosím, v podvlíkačkách a noční košili! To nemá nikdo ponětí, co dá takové zvířátko za práci. Nohy necítím. Ráno jsme objednávali nábytek, záclony, koberce, nějaké ty tretky…“

„Nábytek, záclony…?“

„Nu ano, zařizuji si byt. Nemohu přece zůstat u té staré báby na pavlači, mám-li na starosti výchovu takového strašlivě sladkého klacka! Teď teprve uvidíš, co z něho udělám. Schází nám ještě státnice, budeme nyní studovat a do jara bychom mohli udělat doktorát…“

„Fanynko, proboha, ty budeš doktorem?“

„Pitomče! No, nezlob se, to já ještě po staru, víš, tehdy v hipodromu, jak jsem vypila čtyři kolínka a tys měl jen zrovna na kávu? Ale to už je všechno pryč…“

Zvedla se, ruce dala do kapes a pomalu přešla pokojem.

„A ty, starý surovče, neřekneš ani, že jsem teď hezká!“

Skutečně, chudák Oldra se tužil. Ta tam byla pětková halenka z konfekce. Fanynka měla šedivé šaty z měnivého hedvábí, živůtek úzký, sukni s rokokovými boky a krátkou, hedvábné punčochy a vysoké boty se šněrováním po straně. Na hlavě měla klobouček jak skotský dudák, na zápěstí hodinky s řemínkem, na stole kabelku ze stříbrných řetízků s krejonem a dvěma klíčky na stříbrném kroužku.

„Dobře, Fanynko, klobouk je model?“

„Inu ovšem! Snad bys nemyslel…“

„Dobře vypadáš. Trochu máš levou tvář víc načerveněnou než pravou…“

„Skutečně?“

A již vylétlo z kabelky zrcátko a kapesníček a Fanynka si drhla tvář.

„A teď, Fanynko, buď moudrá, když máš takového hocha, a buď mu věrná! Nejsi přec husa!“

„Copak tě to napadá! Já a nevěrná! Pro mne teď vůbec muži neexistují. Když on je Oldra takový ukrutně milý hoch! Jak on je pořád vážný a solidní! Člověk by praskl smíchy! Takový malý, neohrabaný hlupáček. Ale co se týče věrnosti – na tu bys mohl vzít jed. Po mužských ani nemrknu. A teď mi dej pusu, ty starý medvěde, a ještě jednu a ještě jednu. Tak – a teď mu zas budu věrná.“

A již sbírala květiny a kabelku, mrskla okem do zrcadla a letěla ke dveřím.

„Fanynko, pozdravuj Oldru! Ať se tu někdy ukáže!“

„To tak, ty sodomito, abys ho ještě zkazil! Dnes večer jdeme do Alhambry, myslím, že ta šilhavá Kristina pukne, až mne takhle spatří. Můžeš přijít za námi, uvidíš docela jistě, že pukne. Jdeme teď vybírat hodiny; já ti mám starostí, to je děsné. Mám ti rezervovat místo? – Pukne docela určitě!“

A lavina se řítí po schodech…

V následujících třech měsících stal jsem se jejich bezděčným důvěrníkem. Fanynka ke mně přilétla, aby zaplavila byt nářkem na starosti s výchovou toho hlupáčka a pochlubila se jeho roztomilostí. Oldra se občas zastavil, pronášel své názory o ženách a poučoval mne, jak možno z lehkomyslného děvčete vytvořit ideální dámu. Zkrátka a dobře, oba měli plnou hlavu starostí o sebe navzájem a Oldra pomalu ztrácel svůj příliš zelený nátěr.

Jednoho dne Oldru odvedli a po dvou měsících měl nastoupit ke kádru v Uhrách. Přišlo to zrovna včas, aby snad nevyvedl opačnou hloupost, neboť lidé s tak vážnými názory, jako měl on, jsou schopni každé pošetilosti.

V předvečer odjezdu přišel ke mně. Mluvil trochu elegicky o vyrvaném štěstí a opuštěné milence.

„Dobrá, Oldro,“ přejal jsem konečně slovo. „Je velmi hezké i pochopitelné, že nechceš na ni zapomenout. Taková vzpomínka je lepší než nejkouzelnější amulet. Ale co mne hlavně těší, žes uznal konečně marnost celého poměru a uděláš mu včas konec. Fanynka je moc hodné děvče, ale pro tebe je trochu lehkomyslná. Při vážnosti tvého nazírání…“

„Co to mluvíš, nešťastníku? Kdy jsem řekl, že chci udělat konec? Jak můžeš tvrdit, že dneska je Fanynka lehkomyslná? Právě při vážnosti mého nazírání je přirozené, že nemohu jen tak od ní odejít. Naše štěstí je přerváno, ne však zničeno!“

„Oldro, uvaž laskavě…“

„Ne, hochu, prosím tě, mlč! Téhle věci ty vůbec nerozumíš. Odpusť, jsem mladší, ale svědomitější.“

„Avšak, Oldro…“

„Mýlíš se. Vím vše, co chceš říci. Sejde z očí, sejde z mysli. Myslel jsem na to mnohokrát. Ale toho se bojí jen prostí, jednoduší lidé, jako jsi ty. Muži mého rázu se to přihodit nemůže.“

„Myslíš-li…“

„Ano. Mám svou metodu. Kamaráde, psychologii žen je nutno rozumět! Víš, hlavní věcí je, aby člověk nesešel z mysli a dovedl ženu stále zaměstnávat. Duševně ovšem. Aby neměla chvíle volné a jediné postranní myšlenky. Toť kořen všeho.“

Zase tak chodil pokojem jako před půl rokem, když se rozhodl zachránit Fanynku.

„Jen o jedno tě prosím: navštiv ji občas nebo ji pozvi sem. A půjdeš-li sám do kavárny, vezmi ji s sebou. Bylo by to hrozné, kdyby takové děvče plné života mělo skomírat mezi čtyřmi stěnami. Slibuješ?“

Chtěl jsem vyjádřit jistou nedůvěru k představě, že by Fanynka dovedla skomírat bez společnosti, ale koneckonců kamarád je kamarád a nač bych mu kazil poslední večer.

„Spolehni se na mne,“ řekl jsem tedy dojatě a Oldra mi potřásl rukou.

„Finančně je vše zařízeno. Šatstva má prozatím dostatek a v bance jsem rozkázal, aby jí z mé apanáže vypláceli přímo, co na skromné, leč pohodlné živobytí potřebuje.“

„A tvoje metoda?“

„Je prostá, příteli, a mohu ti ji vřele doporučit. Budu ji v dopisech stále zaměstnávat. Budu jí stále klást úkoly, jež budou dráždit její intelektuální ctižádost a zároveň ji docela zaujmou. Ano, můj starý hochu, odhalím jí kouzlo studia a vyvolám u ní to, po čem dávno toužím: duchovní spříznění, splynutí duší.“

Zíral jsem na něho v úžase. Kázal mi ještě dlouho. Co jsem měl dělat?

„Oldřichu,“ řekl jsem, „gratuluji. Překvapuješ mne důmyslem.“

Byl radostně zmaten a odešel všecek se topě v záplavě hrdosti, důvěry a sebevědomí.

Fanynka arci plakala, když Oldra nazítří odjížděl. Dva dny nevyšla z domu leč na krátkou procházku, třetího dne se zastavila u mne.

„Staroušku, ani nevíš, jak mne můj pokoj rozlítostní. Nač se podívám, všechno mi připomíná Oldru.“

„Buď klidná, Fanynko. Zítra snad dostaneš už dopis. A zdrží-li se déle v garnisoně, pojedem se na něj podívat.“

Měla radost, tleskala ručkama a hned rozpřádala, jak by to bylo krásné.

„A což kdyby padl, myslíš, že bych mohla nosit smutek?“

„Nebyli jste sice zasnoubeni, ale smutek bys nosit mohla.“

„Mně černá barva nesmírně sluší! Vypadala bych strašlivě distingovaně. Víš, takový docela, ale docela jednoduchý kostým! To by byla krása!“

Za týden přišla s balíčkem knih pod paží.

„Oldra psal! Ukrutně krásný dopis. Takový… víš, jen pro nás dva. Pro něho a pro mne. Nevěříš? Prosím, tak si jej přečti! Není to krása? Chudáček zlatý, i s četbou na mne pamatoval. A jak mi trefil do noty: Maupassant. Podívej se, celého Maupassanta mi poslal. Je to náramně zajímavé čtení. To bys měl taky číst a ne pořád jen básně a ty věci, co jim není rozumět.“

„Aha,“ řekl jsem si. „Oldra již začíná se svou metodou. V Maupassantovi mají splynout jejich duše.“

Ale mýlil jsem se. Po čtrnácti dnech přišel Musset, pak Hugo, pak Balzac a později Zola. Fanynka ležela celé dny na sofa, kouřila cigarety a četla, četla, četla. Jednou za dva tři dny napsala Oldrovi dopis o všem, co se dočetla, a Oldra zas na to odpovídal. Metoda se rozvíjela. Čekal jsem, kdy už to praskne.

Po šesti týdnech přišla Fanynka mrzutá. Sedla si na stůl, kouřila cigaretu a mlčela.

„Co se ti stalo, Fanynko? A odkdypak zase si sedáš na stůl? Je to fair?“

„Není to fair. Ale u takového ničemy, jako jsi ty, je všechno dovoleno. A ostatně, co říkáš tomuhle?“

Hodila mi na hlavu Wildovo De profundis.

„Je tohle četba pro mladé děvče, jako jsem já? Co si Oldra myslí? Že prý mu mám napsat obsah. Já jsem nedřepěla osm let na gymnáziu jako on! Ať si to přečte, chce-li vědět obsah. Nebo ať požádá nějakou slepici z Minervy.“

„Nu, Fanynko, musíš přece uvážit, co všechno pro tebe udělal, že tě chce mít vzdělanou…“

„Co pro mne udělal? Neříkej mi to! Já jsem udělala pro něho a ne on pro mne! Celý svůj život jsem opustila, s kamarádkami se rozešla, jen abych z něho něco stvořila. A jaképak vzdělání? Já už mám teď víc vzdělání, než toho vůbec potřebuji. Já jsem, jaká jsem a jestli se mu to nelíbí, stačí slovo a já ho nechám! Aby se snad ještě o Fanynce řeklo, že kvůli penězům…“

„Ale ne, Fanynko, tak jsem to nemyslel. Ale nahlédni, že je to přece velmi příjemné, mít takovou jistou apanáž, která tě vlastně dělá nezávislou. Jen si všimni, jak ti to všechny holky závidí…“

„To je zas pravda. Včera jsem šla s Kristinou…“

„S tou šilhavou?“

„No víš, ona vlastně nešilhá. To jen tak, když se zapomene. Ostatně taková chybička vypadá velmi pikantně. Mužům se Kristina proto líbí. Není sice zdaleka tak hezká jako já, ale má taky moc dobré srdce. My teď někdy spolu chodíme.“

„A jaký byl program?“

„Moc pěkný. Portenka ti hrála šílenou hraběnku báječně.“

„Nu tak vidíš. Už zase chodíš do biografů.“

Fanynka se zarazila a najednou vypukla ve starý smích, jaký jsem u ní od éry Oldrovy neslyšel.

„Ty hloupý, ty myslíš, že jsi mne přistihl? Jé – vždyť já to řekla schválně! Ale poslechni – napíšeš-li o tom jemu, do smrti se na tě nepodívám. Viď, že nenapíšeš, viď?“

Krčil jsem přísně rameny. Skočila ke mně ze stolu a vzala mne pod paží.

„A víš, kdybys chtěl něco napsat, abych tě měla moc ráda, napiš mi na kus papíru obsah tamhleté příšery, ano? Ty přece Fanynce nic nemůžeš odepřít!“

Přijde někdy taková chvilka na člověka, kdy pár černých očí vypálí do přátelství díru tak lehce jako cigareta do kabátu. Sedl jsem a psal. Bylo to malé stylistické cvičení, ale sebrav všechny své znalosti Fanynčiny duše, složil jsem extrakt z Wilda, jak by ho asi Fanynka pochopila.

Byla nadšená a letěla domů jej opsat.

„Nezapomeň na pravopisné chyby!“ volal jsem za ní, ale ani mne snad už neslyšela.

Přemítal jsem chvilku o situaci. Fakt byl, že Oldrova metoda dostala trhlinu. Ale konečně bylo přece jen lépe, byl-li jsem to já, jenž měl bdít nad jejich poměrem, než kdyby to byl někdo jiný.

Fanynka chodila nyní častěji a její tesklivost byla ta tam. Vypomohl jsem jí ještě s Multatulim, Dostojevským a Verhaerenem a byla pak docela spokojená. Žvatlala sedíc na stole, nabízela mi cigarety a vzpomínala na veselé doby hipodromu.

„Kdybys nebyl takový morous, řekl bys: Fanynko, dneska ti to náramně sluší, a proto se půjdeme někam podívat. To svět neviděl takového bubáka, jako jsi ty. Kdybych takhle seděla například u sochaře Filípka, byl by bez sebe radostí. To bys koukal, jak na mne bere! Ale ty už jsi v těch škrabanicích ztratil docela smysl pro krásu ženského těla. A víš co, už toho mazání nech, tady máš klobouk a jdeme!“

Vytrhla mi rukopis, narazila klobouk a chtě nechtě musel jsem s Fanynkou ven.

„Takoví jste vy muži. Do všeho aby vás žena strkala.“

Bylo už světlo, když jsem ji dovedl k bytu.

Však mi to tak nějak Oldra nařizoval, aby Fanynka neskomírala mezi čtyřmi stěnami svého pokoje! Této noci tedy nebylo o skomírání potuchy. Ba ani po celý příští týden ne. Jen jedno mě zaráželo: co je s Oldrovou metodou? Fanynka se mi už o ničem nezmínila.

Psal jsem mu tedy a učinil opatrnou narážku.

Odpověděl mi nadšeným dopisem:

„Fanynka je anděl. Její pokroky jsou vpravdě obrovské. Ještě nedávno mi psala o Dostojevském a Verhaerenovi – jiskry ducha v tom nebylo. Takové ubohé, školácké nápady. Ale nepolevil jsem a ejhle: najednou, jako když do ní sestoupí Duch svatý! I pravopis se neuvěřitelně polepšil. Ach, kamaráde, až ti to dám jednou číst, to užasneš, jakou inteligentní ženu jsem si ve Fanynce vychoval! Poslední dopis o Nietzscheovi je pro mne malým mistrovským dílem. A jak chápe Schopenhauera! A její postavení k Darwinovi! Zázrak, kamaráde, hotový zázrak! Každý dopis teď je triumfem mojí metody! Denně čekám, kdy dostanu dovolenou a rozjedu se za svou Fanynkou…“

Vyvalil jsem oči: Nietzsche? Darwin? Schopenhauer? Neměl jsem ani potuchy!

A Fanynka se mi ani neukázala. Týden uplynul, po Fanynce ani stopy.

V neděli byl jsem ve vinárně, přisedl ke mně kamarád. Sochař Filípek. Starý známý ještě z dob Žumpy, Mrtvoly a podobných zapadáčků. Mluvilo se sem a mluvilo se tam, až konečně uhodil zpříma:

„Poslechni, ty přece znáš dobře Fanynku?“

„Fanynku? Co je s ní?“

„Byl jsem s ní včera v Alhambře. Jaké je to vlastně děvče? Z lepší rodiny, což? Bratr na učitelském ústavu…“

Otevřel jsem oči.

„Fanynka že má bratra na učitelském ústavu?“

„Tos nevěděl? Chachá! A tak dlouho jsi s ní chodil! Vidíš, to já za jediný večer ji dovedl takhle vyzpovídat. Nebude to asi příliš chytrý chlapík. Prosila mne, abych pro něho udělal domácí úlohu Kreutzerova sonáta a Chopinovo preludium. Je to báječné, co teď se ti kluci učí! Tadyhle si nesu materiál: samá tolstojovská literatura!“

Když jsem se po dvou minutách vzpamatoval, byl jsem velmi překvapen, že jsem vlastně nespadl smíchy pod stůl.

Tohle tedy byly důsledky Oldrovy metody!

Vyptal jsem se ještě Filípka. Nedošlo mezi ním a Fanynkou dosud k ničemu. Bohudík!

Neboť nyní jsem musel zasáhnout jakožto dobrý kamarád, jak jsem to Oldrovi slíbil. Filípek musel vypadnout, aby se Oldra udržel v sedle!

Poslal jsem ráno k Fanynce vzkaz. Přišla navečer, růžová, rozzářená a kus slunce jako by vpadlo mi do pokoje. Ještě nikdy jsem nezřel ji v takové kráse.

„Fanynko,“ řekl jsem tváře se přísně, „víš, v jakém poměru jsem já teď k tobě, že jsem zástupcem Oldrovým a že bdím, aby ti mohl věřit? Závazky přátelství jsou mi posvátné.“

Zírala na mne v překvapení. Takhle jsem ještě s ní nemluvil! A já sám, ač jsem byl zmaten novou její voňavkou, cítil jsem důstojnost okamžiku.

„Ve jménu Oldrově nemohu trpět, abys ho klamala s kdejakým štukatérem. Fanynko, přiznej se: kdo ti psal výtah z Nietzscheho? Kdo ti psal Darwina? A kde jsi sebrala Schopenhauera?“

V jejích lesklých očích viděl jsem na vteřinku úžas a leknutí. Ale jen na vteřinku. Nato vypukla v smích, ve starý, bouřlivý smích, jak jsem jej slýchával v hipodromu i v Černém kocourovi a na nějž jsem měl tolik vzpomínek z tohoto tichého pokoje. Čím déle mi tu nyní jeho kaskády dováděly, tím více jsem cítil, jak se můj morální postoj hroutí a rozpadává.

A když se konečně přestala smát, padla mi kolem krku a řekla prostě, tak prostě, jak za starých blahých dob v hipodromu:

„Víš, stará kotvo, ty jsi přece jen strašlivý sígr!“

Její tělo, pohled, parfém, vzpomínky a pak tento důvěrný, hrdý titul z pražského argotu – to všechno mne přemohlo docela.

„Dobrá, Fanynko. Dnes nepůjdeme nikam. Pošleme pro víno a uděláme si večírek jako za starých dob!“

Ukrutný polibek padl mi na tvář, čapka skotského dudáka létla do kouta a za chvilku bylo tu zrovna tak, jak kdysi před třemi lety…

Ráno se Fanynka upravila k odchodu.

„Ale víš, sígře, jednu laskavost bys mi mohl udělat! Podívej, mám tady Březinovy básně – napiš mi stručný obsah!“

V té chvíli někdo zazvonil. Fanynka šla sama otevřít a výkřik úžasu prolétl pokojem.

„Oldro! Oldráčku! Tys přijel na dovolenou? Ty můj zlatý, jediný – a jak ti to strašlivě sluší! Nu pojď dál, to je přec náhoda, žes mne tu zastihl. Považ si, že jsem si zrovna přišla vypůjčit něco z Březiny! Ne, děti, tohle je jako v biografu!“

A záříc táhla našeho Oldru ke mně do pokoje, popadla pohozené verše Březinovy a vtiskla mu je do ruky.

„Tady tvůj přítel mne laskavě zásoboval lekturou. Poděkuj se mu, Oldro, poděkuj! A teď mi slib, že dokud tu budeš, nebudem mluvit o knihách. Teď chci mít jenom tebe, rozumíš, jenom tebe! Tak – a když jste si potřásli prackami, půjdeš ihned ke mně na návštěvu, rozumíš?“

Oldra byl dojat až k pláči tímto přívalem Fanynčina citu. Stiskl mi mlčky pravici, snažil se chovat se korektně, ale dojmutí bylo přílišné. A tak, koktaje cosi o pozdější návštěvě, motal se ke dveřím tažen Fanynkou a zmizel s ní tak rychle, jak se byl objevil.

Teprve večer se ukázal se vší svou obřadnou vážností a když mne blahovolně poučoval o úspěchu své vlastní metody, zářil mu z očí radostný triumf. Fanynka byla šťastná v širokém novém klobouku s rajkou – a já?

Co jsem mohl dělat s takovým člověkem?

A tak jsme šli do Alhambry oslavit shledání ve třech…