Malá skleněná gilotinka

„Sečkejte, až v pokladně vyvolá vaše číslo,“ řekli u likvidačního okénka záložny Jiřímu Wernerovi. A nyní tu Werner seděl uprostřed tichého přecházení neznámých lidí, sám se svým kašlem a s celou svou bídou. Tady nebylo místo pro bujný smích. Starosti celé městské čtvrti se sem sbíhaly. Drobné paničky přinášely naškudlené úspory, aby je po čase opět vybraly; obchodníci si tu sjednávali úvěry nebo se tiše domlouvali o odsunutí splátek či úroků; lidé nezvyklí pracovat s velkými penězi vybalovali třesoucíma se rukama blankety směnek a prohlíželi ostýchavě svůj podpis. Tisícero domácností, tisícero živností, tisícero obchodů se opíralo zde o těch několik okének a pultů. Každý větší výkyv v soukromém životě se urovnával nějak mezi těmito zdmi; od větších nákupů při příchodu zimy až po výdaje v nemoci a při úmrtí, od úvěru při zakládání existence až po hypotekární půjčky k stavbě rodinného domku, všechen ten neznámý život mravenčích existencí se všemi svými radostmi i strastmi se tu převáděl v němou, tupou, lhostejnou, nic nepovídající, a přece vše ovládající mechaniku peněz.

Werner už dávno nevrle odsunul ohmataný Věstník československých záložen, který se povaloval na stole před ním a jejž prolistoval nevěda vůbec, nač se dívá. Toužil jen po tom, aby už zaslechl volat číslo, které držel v potících se prstech, a už aby byl zase pryč odtud. Všecko mu zde připomínalo, že toto je poslední zastavení v jeho mučednické cestě; ještě to si odbude a pak přijde cosi neznámého, nač nemůže myslet bez hrůzy. Pomalu a neodvratně se poslední léta stáčela k této konečné kapitole. Nemoc podlomila vše: naděje v budoucno, existenci, radost ze života. Ze všeho toho, s čím před deseti lety tak důvěřivě nastupoval svou samostatnou cestu životem, zbyla jen ubohá tříšť žalostných trosek. Uprostřed toho obecného zhroucení zůstávala nedotčena jen krása jeho ženy. Zda také její láska? Netroufal si odpovědět. Nemohl vypátrat nic, co by se bylo změnilo v jejím chování. Starala se o něho s touž milosrdnou něhou, utěšovala ho ve chvílích zoufalství se stejnou laskavostí a vlastní statečností, kterou si u ní zamiloval před desíti lety. A přece se mu někdy zdálo, že přistihl na její tváři stín nějakého tvrdšího odhodlání, v jejích očích záblesk nějaké myšlenky, které nikdy nevyslovila a kterou dovedla zakrýt. Bylo tomu tak, či byly to jen klamavé dojmy jeho vlastní rozervanosti, neklidu a podezřívání?

Werner se tu potácel v bludném kruhu pochyb a nejistoty, z nichž nebylo vyváznutí. Kdyby mohl mít víru a důvěru sám v sebe, vysmál by se těmto starostem. Nebylo by jich prostě. Z víry v sebe by prýštila prostá a pevná víra ve vše ostatní. Měl by zase svůj starý, bezpečný smích a svou starou, dávno už zmizelou jistotu, která strhovala a okouzlovala jeho okolí. Ale ta proklatá nemoc mu podryla především důvěru v sebe a s tím se rozpadl i všechen jeho klid. Co byl od chvíle, kdy ztratil poslední možnost práce a výdělku? Drobný přepych, kterým vybavil svou mladou domácnost, se už dávno odstěhoval kamsi k vetešníkům. Přišly dloužky a dluhy, pomohl si na chvíli směnkami, ale pak už byl v tom, řítil se nezadržitelně k okamžiku, kdy nebude mít čím zaplatit. Jaký zázrak ho uchránil, že ten okamžik už nenadešel dnes? Kdo mohl tušit, že se jeho ženě podaří přimět vzdálenou a nenáviděnou tetu, aby poskytla těch pár tisícovek, kterými se pro dnešek zachránili? Několikrát se musela žena za ní vypravit, než její stařeckou hrabivost oblomila. Ještě včera odešla k ní v nejistotě a vrátila se až v noci, rozčilena a unavena tím vyjednáváním, a přece zas šťastna, že měla úspěch. To bylo včera, ale jak bude příště? Peníze, které přinesla, odevzdá teď Werner záložně – leč co přijde pak? Co nastane po čtyřech měsících, až na ně udeří druhá směnka? Je možno doufat v opětnou pomoc tetinu? Werner nevěřil. Nenáviděl ženino příbuzenstvo, nestýkal se s ním nikdy a teta, jediná, jež mezi nimi měla jakési jmění, splácela mu jeho antipatie dvojnásob. Jednou snad bylo možné z ní peníze vyplakat, po druhé se k tomu přimět nedá. A Werner tu seděl se smrtelnou únavou v údech i v duši, pln nervózní nenávisti k tomu chladnému, bezcitnému okolí, které jej tu nechávalo civět a trýznit se zoufalstvím při každém zavadění o bankovky, které by mohly znamenat pro něho několik měsíců bezstarostného života, které však za chvíli tamhle v tom okénku zmizí navždy.

Kdyby se ta věc provedla aspoň rychle! Ale zákulisní manipulace se směnkami se vlekla. Werner viděl, jak úřednictvo kolem mechanicky provádí příjem a výplaty peněz, zkoumání podpisů, signování položek. Pro ně to byla všední práce, při níž se myslelo na jiný svět. U jednoho okénka stál starý klient a radil se s prokuristou o výletu do Paříže. Werner slyšel úlomky hovoru, informace o drahotě hotelů, zvláštnostech restaurací, senzacích divadel. U jedné likvidatury se přetřásala včerejší burza a uvažovalo o náhlém vzestupu kurzů a obrovských výdělcích spekulace. V jednom koutě se sešli dva mladí úředníci, kypící zdravím, a sjednávali si ve sportovní hantýrce na sobotu společnou cestu kajaky. Ale okénko u pokladny, k níž byl Werner poukázán, zůstávalo spuštěno. Viděl za ním kus bezvadně ušitého kabátu a nad bílým límečkem temeno hlavy, na níž bledě zlaté vlasy byly pečlivě přitaženy přes prosvitávající lysinu. Muž sám stál stranou u psacího pultu, před drátěnou mříží, kterou byla jeho úřadovna obklopena. Ve mříži byla síťová, překlápěcí sběrna, do níž z druhé strany vhazovali likvidované směnky. Pokladník však měl patrně jinou práci a nechával je tam ležet.

Werner tedy znovu četl vyhlášky po stěnách, těkal očima po několika plakátech, zavadil o malby na stěnách, znázorňující Obchod, Průmysl, Zemědělství a Řemesla, nad nimiž uprostřed stropu byla obrazová apoteóza Kapitálu. Ale přímo vedle zlaté bohyně této kompozice seděla na stropě moucha a ta kupodivu upoutala roztržitou pozornost Wernerovu. „Hle,“ říkal si najednou s obdivem, „hle, takový malý tvor, bídná moucha s několika miniaturními bradavičkami svých tlapek překoná zemskou přitažlivost. Obrovská přírodní síla a malinkaté přisávací zařízení ji zruší.“ A hledal očima všechny mouchy po stropě, aby mohl sledovat tento div.

Zatím zlatovlasý pokladník stál nad bílým archem dopisního papíru, opíraje čelo o ruce sevřené jako k modlitbě. Pak vzdychl, vzal pero, opatrně je namočil a jal se psát bezvadnou kaligrafií obchodní akademie:

Milostivá paní –

A snad smím už napsat i: Má Nejdražši Marcello!

Osměluji si Vám psát tento dopis jako jedinou úlevu své těžce zkoušené duše. Já sám osobně bych nikdy nenalezl odvahu říci Vám, co jenom tomuto listu svěřit si troufám. Má zbožňovaná, Vy víte, jak nesmírně Vás miluji a jak každé přání Vašich čarovných oči je mi rozkazem. Štěstí, které jste přinesla v můj život, zasvěcený jen odpovědnému, vysilujícímu povolání, je nesmírné. Když jsem se Vám v dopise z 12. m. m. vyznal ze svých citů, netušil jsem, jakého blaha bude mi dopřáno okoušet. Už za to, co jste mi poskytla po dnešní den, budu Vám, má nejdražší Marcello, zavázán nejhlubšími díky. A přece jen mívám, když jsem sám, chvíle, kdy přemýšlím o tomto svém štěstí a kdy se táži, zda není příliš veliké, než aby se neskončilo pro mne tím krutěji. Už ve výše zmíněném listě z 12. m. m. jsem se netajil obavami, že asi jsou mé touhy marné, protože Vy, Má jediná, Má Zbožňovaná – patříte jinému. Dnes, kdy jsou mé touhy splněny, vystupuje mi výše zmíněná okolnost tím jasněji před můj duševní zrak. Jsem prostý člověk občanského povolání, který žije v šedivém ovzduší cifer a sám jaksi v povaze tím zešedivěl. Vím, že přemnozí moji mladší kolegové ve svých milostných aventurách bez rozpaků překonávají některé, jak oni praví, šosácké, zastaralé předsudky. Ale já sám, který jsem dosud vedl bezúhonný život, nedovedu se výše zmíněných pocitů zbavit a nedovedu se osvobodit od pomyšlení, že počestný člověk a vzorný úředník nemá nikdy bažit po takovém štěstí, které znamená rozvrat rodinného života jiného spoluobčana. Nemám čest znát osobně Vašeho P. J. p. manžela, ale ze všeho se domýšlím, že je to jistě vzorný muž. , jichž se nijak zbavit nedovedu. Nyní pak jsem pronásledován ještě výčitkami jinými. Má Nejdražší Marcello, odpusťte mi, prosím na kolenou, že o tom mluvím, ale činím tah jen u víře, že Vaše nevýslovná moudrost pochopí moji situaci. Peníze, které jsem vám půjčil, nebyly moje. Nemám žádné úspory, neboť je mi pečovat o stařičké rodiče a pomáhat několika sourozencům. Obnos, o který jste mne žádala dopisem z 14. t. , opatřil jsem Vám, přiznám se, cestou nezákonnou. Spěchala jste tolik na proplacení téhož, že jsem neměl kdy opatřit si potřebnou hotovost. Spolehl jsem se na Vaše ujištění, že jde jen o krátkodobou výpomoc, o půjčku na 2 až 3 dny, než budou likvidní jiné pohledávky Vašeho P. J. p. chotě. Vzal jsem tedy výše zmíněnou částku ze své pokladniční hotovosti v záložně. Mé postavení tamže je takového druhu, že nemusím den co den vyúčtovávat a mohu tedy i takovou transakci na krátko provést. Ale jen na krátko, neboť i já podléhám revizím. Co by se stalo, kdyby přišla dnes, nedovedu domyslit. Má kariéra, má skvělá budoucnost, má bezúhonná pověst, má neposkvrněná čest, mé zajištěné postavení – to vše by bylo výše zmíněnou revizí zničeno. Nemohu se bohužel o tom více rozepsat, ježto se mi tu hromadí nevyřízená práce, ale tolik jen chci ještě poznamenat: Miluji Vás, Má Nejdražší Marcello, miluji Vás šíleně, ale kdybyste mi oněch výše zmíněných 10 000 Kč nemohla do zítřka vrátit, byla by to má smrt.

Promiňte mi, prosím, mou otevřenost, ale má starost je veliká. Ještě nikdy v žití jsem neučinil ani stín něčeho takového, co nyní, Má Zbožňovaná, pro Vás! Smilujte se nade mnou a mějte pochopení pro mou situaci!

P. S. Odpusťte! Tisíceré polibky! A t. l. ihned spalte! J. P.

Pokladník otřel si pot z čela, když došel až sem. V síťce od likvidace se kupilo plno vyřízených papírů. Přeletěl očima dopis, přeložil jej, vzal obálku a stejným, ještě zdobnějším krasopisem na ni napsal:

Pak už spěšně uchopil vrchní akt z likvidatury, zavadil okem o číslo, otevřel okénko a vykřikl hlasem, který v půli se rozchraptil: „Osmdesát devět!“

Jiří Werner sebou škubl. Konečně! Vyňal svitek deseti modrých tisícikorun a položil je na mramor pokladny. Při své vysoké postavě viděl v okénku jen dvě růžové, vymyté ruce s pečlivě pěstěnými nehty, které se navyklým obratným hmatem chopily bankovek. Jediným pohybem rozevřely vějířovitě celý balíček a jejich prsty se ihned postavily k obvyklé práci: palec, aby odtahoval bankovku za bankovkou, a malík, aby na každou z nich odspoda zaťukal; na stokoruny jednou, na pětistykoruny dvakrát, na tisícikoruny třikrát trojím rychlým poklepem. Ale byly to jen tisícikoruny, a jak je tyto staré pokladniční ruce odklopily, objevilo se na každém jejich pravém rohu malé znaménko inkoustovou tužkou, znaménko poslední pokladny, kterou prošly. A tu viděl Jiří Werner, jak se tyto dvě krásné, vypěstěné ruce roztřásly, jak se třepotaly ve vzduchu a pomalu, pomalu klesly s vějířem bankovek na mramorovou desku. A pak spadlo okénko, jako by padala malá, skleněná gilotinka nad třemi lidskými životy.