Malá skleněná gilotinka

Pánové, jsem člověk povahy mírné a nemiluji nedorozumění. Kolikráte, když se Kohn s Oppenheimerem při francefusu pohádali, vzal jsem to raději na sebe, aby byl mezi námi pokoj a klid. Případ s doktorem Absolonem byl pro mne nesmírně trapný, ale nemohl jsem přece blamovat starého kamaráda, zvláště když jsem dobrovolně přistoupil na svou roli v jeho komedii. Ano, chybil jsem, že jsem neodmítl přetvářku a musel jsem tento konflikt rozřešit sám. Počínal jsem si co nejopatrněji. Hlavní věc byla vyhnout se doktoru Absolonovi. Na odjezd z Brna nebylo pomyšlení, neboť Pipifax i Moment těšily se čilému odbytu. Vystěhoval jsem se tedy ze Slavie a doktorovi jsem poslal lístek, že pro tentokrát mi nebylo možno jeho pozvání vyhovět. Byly to ostatně docela nepříjemné dny, kdy mne každé chvíle někdo oslovil jako tenoristu Honzíka, atleta Hubáčka nebo inženýra od Ringhofferů.

Stravoval jsem se na nádraží, byl tam číšníkem černoch Kristian; znal mne z Prahy a dával mi slušnější porce. Jednou – vidím to jako dnes, přinesl mi zrovna propečený bifteček – zvednu hlavu a spatřím před sebou doktora Absolona. Lekl jsem se ho jako zjevení, ale on se přihnal přátelsky a volal:

„Nevadí, pane redaktore, nevadí! Jedu zítra zase ven! Jdete se mnou? Spatříte nejkrásnější kousek Moravy!“

Chytil jsem se této vytáčky.

„To je škoda, pane doktore! Vidíte, zrovna dneska bych měl kdy, ale zítra nemohu. Dneska jsem náhodou volný…“

„Nu tedy pojedeme dnes! To jsem rád, že jsem vás našel. Už vás nepustím!“

Teď jsem v tom byl! Nebylo možno se vytočit. Pokusil jsem se jen slabě o výmluvu na schůzku s Vančurou. Nabídl se ihned, že mu zatelefonuje. Tož jsem se vzdal a jeli jsme.

Cesta vlakem nám uběhla jakžtakž, protože se mluvilo o jeho psu, kterého vzal s sebou do kupé, a jiných všeobecných věcech. Teprve když jsme přišli do zalesněného údolí, začal být hovor nepříjemný.

„Toto je tedy naše krásné údolí,“ pravil tam doktor Absolon, „údolí naprosto opuštěné. Často byste se tu ani človíčka nedovolal.“

Nato zvedl mohutnou větev, ulámal haluze a když měl řádný klacek připravený, podíval se na mne a pravil ledově:

„Víte, co absolutně nesnesu, je přetvářka.“

Bylo mi, jako bych už tím klackem dostal po hlavě. Podíval jsem se na něho, byl o hlavu větší než já. Napadlo mě, abych se otočil a utekl, ale vtom on hvízdnutím přivolal svého policejního psa. Musel jsem se odevzdat osudu. Vzpomínka na polouškrceného Vančuru proletěla mi mozkem. Bůhví, zda ještě spatřím doktora Valáška, bůhví prodám-li ještě jedno kapesní rychlopočítadlo!

Šel jsem tedy jak beran na porážku. Doktor Absolon s klackem a psem vedle mne.

„Přetvářka mne rozčilí, ba přímo urazí, ať už je formy jakékoli. A nejhorší je, když chlap, který ničemu nerozumí, vydává se za něco, čím není.“

Praštil klackem dvakrát do balvanu a zase se po mně tak podíval. Bylo to jisté: nějak se dověděl o mém podvodu a teď se mnou tady zatočí! Co kdybych křičel o pomoc? Ale byli jsme již tak daleko od posledního stavení a kolem nás nic než les, les a zase les.

Pokusil jsem se zkroušeně o zmírnění jeho hněvu.

„Chápu, pane doktore, chápu vás úplně. Ale přece člověk maně si musí opakovat památná slova: odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Křesťanská láska k bližnímu…“

„Dejte mi pokoj s křesťanskou láskou! To vaše redakce je plná Tolstého, ale kam to povede? Víte, já mám jinou povahu: za ránu ránu a kdo mně dovede ubližovat, s tím neznám potom slitování.“

„Ano, pane doktore. Ale uvažte, že to, co vy považujete za akt osobní zloby proti vám, je přečasto výsledkem nemilých náhod, nepatrných příčin a nedorozumění, ba třebas jen nevinného žertíku!“

„A vidíte, právě tyhle nevinné žertíky mne dopalují nejvíce! Jsem tu, u čerta, se svým osobním dílem a se svou vědeckou prací a mám přece právo požadovat, abych byl tedy respektován! A zatím – co děláte vy v Praze? Tropíte si úsměšky z mého bádání!“

„Pane doktore,“ zvolal jsem a div mi slzy nevytryskly z očí, „tuto vám přísahám, že jsem nikdy nenapsal křivou větu o vaší osobě, že nikdy jsem nepromluvil špatné slovo o vaší práci, že naopak k vašemu dílu chovám jen nejhlubší úctu a vážnost!“

Zoufalá moje situace učinila z této přísahy projev tak vřelý, vášnivý a důtklivý, že se udiveně po mně podíval.

„Drahý pane redaktore, ale toť samozřejmé, že slova má nepadala na vás! Vím přece, že máte v listě zcela jiný obor!“

Zhluboka jsem si oddechl. Tož mne přece jen neprohlédl! Jsem zachráněn! Ten klacek, toť pouhá libůstka! A pes? Což bych se já lekl psa? Pravda, jsem postavy malé, ale sporé, pánové, a kdyby se byl něčeho odvážil, to by byl přišel na pravého!

„Ostatně, všimněte si raději krajiny! Tak romantické údolí je věru k pohledání! Jen kdyby pražské vědecké kruhy měly více ohledu na naše práce moravské. To, co dnes spatříte, je věc tak úchvatná a jedinečná, že by se měla rozhlásit po celém světě. Co však místo toho sklidíte? Klacek mezi nohy nanejvýš. Máte tu např. docenta Hvíždálka. Jakým právem píše ten člověk do vašeho listu? Jen prosím řekněte sám, jakým právem?“

Jakživ jsem neslyšel o docentu Hvíždálkovi.

„Mám v úctě doktora Herbena. Ale jak může přijmout do listu kritiků takové nuly, jako je docent Babočka? Co tomu říkáte vy, co tomu říkají ostatní páni, Dušek, Kunte, Fischer a tak dále?“

Bylo to zoufalé. Neměl jsem ponětí ani o Herbenovi, ani o Babočkovi, ani o těch ostatních. Strávil jsem svůj život mezi svými zákazníky a zaměstnavateli. Kdyby se mne pozeptal na cokoliv z oboru šlí nebo zasýpacích prášků, mohl jsem mu dát odpověď jako konverzační lexikon. Ale noviny, redakce, vědecké aféry, to jsem znal jako Eskymák kapesní počítadlo. A to všechno ten padouch Vančura! Proklínal jsem jeho bláznovství, proklínal jsem chvíli, kdy jsem se z přehnané péče o zájem firmy zúčastnil sám tohoto podvodu.

Kráčeli jsme dále překrásným údolím. Ale co mi byla platná krása krajiny, když po každém kroku musel jsem si vymýšlet výmluvy, kterými jsem se bránil proti žhavému uhlí, jež mi můj společník sypal tu stále na hlavu! Bylo mi zle, když jsem si vzpomněl na všechny ty krásné obchody, které jsem mohl dnes udělat v rajónu Prvního moravského Morgensterna a které mi unikly, protože se tu potloukám v údolí a koukám jako vrták na pitomý potok, který vytéká z podzemí. Co je mi, u čerta, po všech těch ponorných řekách a spojitých jeskyních? A když už, dejme tomu, jsem si ten výlet napískal, proč tu mám poslouchat rozčilené výklady o předpojatosti jakési mé redakce? Vančuro, krajane, kamaráde, spolužáku, to jsem si od tebe nezasloužil! Proč jsem jen neměl odvahu a neřekl tomu pánovi, že se stal obětí neslušného žertu, ba hrubé, ohavné frašky? Proč jsem chtěl chránit padoucha Vančuru, který se bude válet smíchy, až mu vylíčím útrapy této cesty? Neboť útrapy to byly hrozné, pravá duševní muka. Víte, pánové, mám smysl pro krásu přírody a jako mladík, když jsem byl ještě příručím, nejednou jsem si s kamarády vyšel za bránu, do Selce ke Kapitánovi, na Klamovku, kde se tehdy ještě tancovalo, nebo parníčkem do Chuchle, do hlavní restaurace. Vím tedy dobře, jaký je to požitek, v čistém venkovském vzduchu zasednout k sklenici od čepu a namazat si chleba porcičkou másla. Ale takhle se vléci neznámou končinou, s neznámým člověkem a poslouchat nadávky na neznámé kolegy – to bylo na mne příliš. Už jsem pak mlčel a jen stíral pot. A jen jsem pořád koukal, kdy už budeme u cíle, kde snad bude možno udělat dvě nebo tři piva a převést řeč na něco rozumného.

Konečně mi doktor Absolon oznámil, že jsme na místě.

„Teď se teprve začne vlastní exkurze. Nechci vám nic slibovat, ale tolik podotýkám, že jste první inteligent, který podniká se mnou tuto dobrodružnou pouť odhaleným podzemím. Dostali jsme se už na pouhých třicet metrů ode dna slavné Macochy; až tuto vzdálenost prorazíme a cestu učiníme schůdnou, bude tato partie patřit k nejslavnějším senzacím celé Evropy. Teď teprve poznáte pravé krásy našeho Krasu!“

Chtěl jsem navrhnout, abychom si napřed trochu oddechli v hostinci, ale přešla mne řeč, když jsem spatřil cíl naší pouti. Představte si, pánové, stráň, ve stráni díru, u díry dřevěnou boudu – to bylo vše! O restauraci ani památky! A do té díry jsme ihned vlezli. Toho dne bylo vedro, pot se ze mne jen lil a tady jsme rázem vešli do učiněné lednice.

„Pro boha živého,“ pomyslel jsem si, „z toho bude nejmíň zápal plic. A co teprv můj starý hexnšus!“

Ale nesměl jsem se zdržovat, doktor se hnal již kupředu. Elektrické vedení svítilo nám na cestu prkny vyloženou. Ale těch schodů! Pořád to šlo dolů a dolů. Byly tu široké dřevěné schody, docela pěkné a pohodlné, pak přišly jiné, příkřejší, pak najednou takové úzké a nekonečné, že se mi z nich točila hlava, pak jsme kousek šli, až jsme zase přišli k železným točitým schůdkům, jako máme v magacíně, a pořád jsme se hnali někam dolů. Vody tu kolem bylo jako po povodni, ze stěn tekla, ze stropu kapala, pod podlahou bublaly celé potoky, podlaha učiněná klouzačka, ale my tím letěli jako dva ševci. Kolem nás bylo plno nějakých neřádů, kterým doktor říkal krápníky, ale já se na to nemoh ani kouknout, protože jsem na konci té jeskyně viděl zase schody do nějaké díry. A taky jo. Doktor na ně vletěl a už to zase šlo, nahoru, dolů, nahoru, dolů a čím jsme se dostali dál, tím víc tam bylo vody. Zvenčí jsem byl promočen tím nekonečným okapem, zvnitřku potem – a to, prosím, v tom chladnu! Najednou se doktor ke mně otočí:

„Zde, pane redaktore, končí se část dosud obecenstvu přístupná. Jsme sto dvanáct metrů pod povrchem země. Nyní arci bude cesta poněkud obtížná, ale cíl stojí za to!“

A už se hnal dál. Pánové, co potom přišlo, to bylo boží dopuštění. Tma tam byla, že by v ní kulka uvízla a pak – žádná podlaha! Cítil jsem, jak se do toho mazu bořím a jak mi nohy ujíždějí na všechny strany. A najednou – bác! Chodba se snížila a já rovnou čelem do skály. A doktor to pořád přede mnou napichoval a když jsem nechtěl v těch šachtách zahynout, musel jsem za ním. Najednou to šlo z kopce, doktor křičel, abych si sedl na bobek a jel dolů, ale než to dořekl, už jsem jel. Jenže po zádech a valil jsem se tím bahnem, až mě dole chytil doktor do náruče. A zas to šlo dál, vodou, bahnem, zimou, tmou, tu jsem klopýt, tu jsem pad, tu jsem jel po zadnici, tu lezl po čtyřech, tu jsem se bacil do čela a tu jsem spad do jámy. Nakonec jsme se plazili po břiše, já s hlavou na doktorových kramflecích. Pak jsme mohli lézt po čtyřech a konečně jsme se vzpřímili.

„Tady jsme!“

Na ten výkřik doktor rozsvítil lampičku. Kdybych byl trochu při dechu, byl bych v té chvíli vykřikl hrůzou!

Vedle doktora stál nějaký chlap.

Sta metrů pod zemí! Myslel jsem, že mne raní mrtvice.

Zatím se ukázalo, že je to jen kopáč. Chodba se tady končila. Kolem leželo různé náčiní: krumpáče, dláta, motyky, kladivo, lopata. Kopáč se smál mému leknutí. Doktor se koukl na hodinky.

„Nemáme mnoho času nazbyt. Tož dávejte pozor!“

Nato vzal kladivo a třikrát buch – buch – buch udeřil do skály před námi.

„Pozor!“

Myslel jsem, bůhví co se nestane. A v příšerném tichu, jež tu panovalo, ozvalo se po několika vteřinách odněkud zdáli slabounké: ťuk – ťuk – ťuk. Jako když třikráte nehtem lupne.

„Slyšel jste? Pane redaktore, slyšel jste?“

Kývl jsem hlavou na souhlas.

Vzal znovu kladivo: buch – buch, buch – buch, buch, buch.

A zdáli to odpovědělo: ťuk – ťuk, ťuk – ťuk, ťuk, ťuk.

„To jsou kopáči z druhé strany! Dělí nás necelých třicet metrů! Není to triumf?“

Díval se na mne vítězoslavně. Čekal jsem, jaký zázrak teď přijde. Ale on poplácal kopáči na rameno a povídal:

„Nic platné, musíme zase zpět. Já polezu napřed!“

Nato zhasil lampičku a hrabal se zpátky.

Pánové, znáte mne, že jsem povaha mírná, takřka holubičí. Ještě jsem nikomu ve svém živobytí vlásku na hlavě nezkřivil. Ale to vám řeknu: kdybychom v tu chvíli byli kdekoli na povrchu země, byl bych ho zabil! Přísahám, že bych ho byl zabil! Vytrhnout mne z brněnských obchodů, hnát mne údolím do díry ve skále a pak vším tím svinstvem potmě pod zemí a to jen kvůli trojímu bouchnutí kladivem – byl bych ho zabil jistojistě.

Ale co jsem měl takto dělat? Musel jsem za ním zpátky. A šlo to stejně jako při cestě tam, jenže teď doktor strašlivě pospíchal. Hnali jsme se vzpřímeně, shrbeně, po kolenou, po břiše. Brodil jsem se vodami, klouzal bahnem, padal v blátě, klopýtal na kamení, řítil se do jam, škrabal se nahoru, utíkal po rovině, bez dechu, promočen, promrzlý, zoufalý. A pak přišly ty schody: bahnité, kamenné, dřevěné, železné, pomalé, příkré, rovné, točité, se zábradlím i bez něho, jedny po druhých, bez konce. Nohy mi zdřevěněly, ruce mi krvácely, těla jsem necítil.

Konečně, konečně spatřil jsem ve skále oblouk a boží sluníčko mne vítalo.

Tam vevnitř, u toho kopáče, jsem si umínil, že to tomu pekelnému doktoru řeknu, jen co vylezem na povrch, ale přišel jsem v takovém stavu, že jsem ze sebe nevypravil ani slovo.

A doktor stále přede mnou, jako by to byla procházka Rudolfskou ulicí. Jen jsme vylezli, už se řítil po stráni dolů a volal, abych si pospíšil, sice zmeškáme poslední vlak.

Tryskem jsme ubíhali proklatým údolím. Jak dlouho, ví bůh. Já byl přesvědčen, že běžím k smrti. Kdybych byl měl u sebe aspoň vzorky doktora Valáška! Když jsem zahlédl stanici, cítil jsem, že jsem u konce svých sil. Živ se do nádraží nedostanu. Zvonkové signály přijíždějícího vlaku zněly mi jako umíráček. Doktor se rozběhl ještě pro lístky. Vlak vjížděl do stanice. Stál jsem před nádražní ohradou a neměl jsem ani sil doběhnout ke vchodu.

Doktor Absolon vyrazil ze vrat, přiletěl ke mně a pochopiv situaci, popadl mne kol pasu a vystrčil na plot. Přepadl jsem jako žok a s posledním úsilím vlezl jsem do vagónu.

Na sedátko padl jsem bez sebe.

Ale než mne vědomí docela opustilo, slyšel jsem u sebe nadšený hlas doktora Absolona:

„Nuže, pane redaktore, co říkáte krásám našeho Krasu?“

* * *

Pánové, mám od těch dob jenom jedno přání: hrom zab padoucha Vančuru!