Malá skleněná gilotinka

I.

Ať tu historii kroutím sem nebo tam, vždycky se počátek najde u toho padoucha Vančury. Přijel jsem do Brna za obchodem, zastupoval jsem tehdy patentní šle Pipifax, doktora Valáška prášek proti opruzení a kapesní rychlopočítadlo Moment. Vančura byl můj krajan, spolužák a kamarád, proto jsem ho večer vyhledal. Seděl U Stopku, uvítal mne nadšeně a hned mne uvedl do své společnosti.

„To je pan Honzík, dámy a pánové, starý kamarád a takto operetní tenor z Vinohrad.“

Podíval jsem se užasle na Vančuru, ale ten mne již vmáčkl vedle tlusté blondýny, která na mne vrhla zbožňující pohled. Víte, tlusté blondýny jsou odjakživa moje slabost a když jsem si uvědomil, že jako zástupce patentních šlí Pipifax a prášku proti opruzení doktora Valáška jsem nula, kdežto jako vinohradský tenor že všechno vyhraji – odpustíte mi snad tu slabost: já toho Honzíka na sobě nechal. Věnoval jsem se sousedce a ani nepozoroval, jaký je o mne zájem. Teprve po chvíli, když Vančura se všemi přítomnými se už dost našpital, povstal jeden starší pán, zaťukal kudlou na sklenici a Vančura vykřik:

„Silentium!“

Pak se starší pán ujal slova a jménem celé společnosti dovolil si uvítat slovutného umělce, zavítavšího do našeho města, jakož i požádat ho, aby laskavě dal něco k lepšímu.

Pánové, ten slovutný umělec, to byl pan Honzík, to jsem byl já! Vy znáte můj hlas; vy víte, jakými hrozbami jsem byl donucen k tomu, abych U Šuterů nikdy nezpíval; vy znáte historii, kterak jsem byl po prvních taktech Hej Slované vyhozen od Fleků, protože jsem zpíval s nimi, a tak profanoval nejposvátnější nadšení; a teď si představte toho padoucha Vančuru, který mi kamarádsky domlouval, abych jen něco spustil. Vymlouval jsem se, jak jsem mohl: indispozice, zakouřená místnost, nedostatek not, lékařský zákaz. Nato Vančura vstal a prohlásil, takové drahoty že dělám vždycky a že se nechám hodně pobízet, že to však potom stojí vždy za to. Pánové, jak se potom na mne společnost sesypala a co zvláště vyváděla ta tlustá blondýna, to je mi hanba líčit. Už jsem jednu chvíli chtěl utéci, ale Vančura mne popad za kabát, dovlekl mne ke klavíru a nějaký vlasatý mladík udeřil do kláves za strašného tleskání a volání „Výborně“!

Tož jsem teda zpíval.

Víte, já mám rád operetu. Když přijede našinec z túry, notes napěchován uzávěrkami, nic ho tak neosvěží jako takový Dreimäderlhaus nebo Czardásfürstin. A když nás jede celá parta ve vlaku, ať už to bereme nordbánkou nebo po štégu, vyhvízdáme celý repertoár Marischky i Mizzi Zwerenz. O to, co zpívat, nebylo mi tedy zle a já teda, když Vančura jinak nedal, spustil. Ale co pak přišlo, to bylo hrozné.

Za prvé: ten mladík u klavíru měl sice dobrou vůli, ale mnoho toho nedoved. Já jsem laik, pánové, a vím jen tolik, že hrát bez not je jako prodávat bez vzorků, ale co on prováděl, to už bylo trochu mnoho. My jsme se smluvili, že zazpívám árii Bratří, jsem zamilován k zbláznění. Vrhl se na klavír jako dravec, že jsem se jen taktak uchytil. Ani v jednom taktu, ani v jedné notě se se mnou neshodl! Zpíval jsem tedy sám, jak to dá cit, a jen tak trochu jsem mu dával nohou takt. Ale co on hrál, to bylo všechno možné, jenom ne to, co já zpíval!

Ale za druhé: společnost Vančurova nebyla zrovna nejlepší – tak asi podle něho. Nejdřív se tvářili náramně nadšeně, ale když jsem začal zpívat, začli se oni bavit, nejdříve potichu, pak hlučně, pak se smáli a ťukali sklenicemi, takže jsem musel strašlivě řvát, abych je všechny překřičel.

Za třetí: najednou vám ten pianista uprostřed zpívání zarazí. Já na něj kývnu, cože jako je a víte, co on řekl? Že prý on už je hotov! Tož jsem to musel až do konce zpívat sám a to víte, když má samotný lidský hlas bez piana přeřvat takový rámus v hospodě, to není maličkost!

Ale oni to uznali. Když jsem skončil, byli bez sebe nadšením. Vančura sám mne přišel obejmout, ačkoliv, víte, ta blondýnka by mi byla bývala milejší. A abych prý ještě něco přidal. Vybral jsem si tedy árii z Veselé vdovičky. Pianista se chvíli zdráhal, že prý to tak nedovede, jak já to potřebuji (sám to tedy cítil, chudák), ale Vančura mu potichu něco domluvil a on tedy hrál. Šlo to znovu, jenže byl rámus ještě větší a já musel ještě více řvát, abych to všechno překřičel. Až jsem měl strach, aby mi nespad kýlový pásek, jak jsem napínal všechnu sílu. Ale pak jsem musel ještě přidat a zase a znovu, a víte, co jsem shledal, když jsem už docela ochraptěl? Pánové, je mi to stydno říci, ale ta společnost se zatím, s odpuštěním, docela ožrala. Blondýna zmizela s nějakým inženýrem, ostatní dámy také odešly a těch pár chlapů, co zůstali, chovalo se ke mně tak sprostě, že jsem jen koukal, jak bych se dostal ven. Vančura taky cítil tu hroznou nespravedlnost, zaplatil a šel se mnou.

„Víš co,“ povídá venku, „uděláme ještě jedno pivo v Besedě. Tam chodí přece jen lepší společnost.“

Šli jsme tedy do Besedy. Všude bylo plno, všude Vančuru zvali ke stolu – bůhví, odkud má tolik známostí. Ale on mne vedl až na konec a tam mne posadil mezi šest strašně tlustých pánů a povídá:

„Dovolte, pánové, abych vám představil svého přítele pana Hubáčka, mistra Šumavy střední váhy.“

Bylo mi to nepříjemné, jaká je to zase komedie, ale nechtěl jsem krajana blamovat. Jen ten termín mistr Šumavy střední váhy nešel mi dobře na rozum. Co je to: Šumava střední váhy?

Ale vtom už se na mne ti páni otočili a jeden z nich povídá:

„Nazdar, kolego. Zrovna tu máme spor. Mluvili jsme o polovičním nelsonovi a tady kolega Šitanc tvrdí, že v Anglii jsou kravaty dovoleny.“

„Pánové,“ odpověděl jsem spravedlivě, „to vám mohu směle dosvědčit.“

„A já, ksakru, říkám, že ne!“ rozkřikl se on a praštil pěstí do stolu, až se sklenice vyšinuly z tácků.

„Dovolte,“ řekl jsem mu, snaže se mluvit laskavě a vlídně, abych ho poučil co možno nejšetrněji. „Dneska sice pracuji v jiné branži, mám hlavně prášek proti opruzení doktora Valáška. Ale před tím jsem dělal i do kravat a to vám mohu říci, že vkus Anglie je v té věci dokonce směrodatný. Široké vázanky, takzvané scarf, jsou přímo původu anglického, ačkoliv i všechny jiné druhy kravat jsou určovány Anglií! Tak např. úzké, černé kravaty neobyčejné délky od Addisona & Cie, barevné kravaty firmy Burrey and Son, plesové kravaty…“

V tu chvíli jsem měl dojem, že se celá společnost zbláznila. Vyvalili na mne oči, pak se podívali po sobě a nejsilnější z nich, ten, co prve tak praštil do stolu, dopil najednou pivo, odpliv si přes stůl, narazil si klobouk do očí, vstal a zničehonic mne vám popadl levicí vzadu za krk, pravicí za šosy a než jsem mohl říci slůvko protestu, už mne nes přes celou zahradu až ke vratům. Tam mne vyhodil do jízdní dráhy a ještě za mnou křik:

„Ty grázle!“

Pak se zase vrátil.

Pánové, byl jsem jako u vyjevení. Už mne kolikrát hnali kunčafti ze dveří, ale to se mi ještě nestalo! Taková surovost! První má myšlenka byla, že se vrátím a budu žádat o vysvětlení, ale vtom přišel Vančura a přinesl mi klobouk.

„Nic si z toho nedělej, kamaráde. To jsou atleti, s těmi je moudré porovnání těžké. Půjdeme radš na čtvrtku do Zádruhy.“

Šli jsme tedy do Zádruhy, pak do vinárny v klášteře, pak ještě na černou kávu do Slavie. Bůhví však, co se Vančura potřeštil: v Zádruze mne představil jako inženýra od Ringhofferů a přived mne do trapné situace, protože tam seděli samí technici. Ještě horší to bylo v klášteře, kde mne doporučil jako čtvrtého do partie mariáše, ačkoliv ví, že umím hrát jenom francefus. Rozhodl jsem se tedy, že zanechám všech ohledů a při kávě ve Slavii že ho požádám, aby mne ušetřil těchto hloupých komedií.

Sotva však jsme si tam našli místo, přisedl k nám nějaký Vančurův známý a Vančura mi ho představil:

„Pan doktor Absolon!“

Lekl jsem se: je to jistě Absolon, který má prokuru u L. F. Morgensterna, První moravská továrna na patentní šle, poutka a podvazky. Srážka s konkurencí mi nebyla milá. Ale Vančura zachránil situaci.

„A to je můj dávný kolega, pane doktore, pan Kubásek, člen redakce Času.“

Tentokráte byl jsem Vančurovi vděčný, neboť v tomto zakuklení mohl jsem z prokuristy vytáhnout všeliké informace. Doktor Absolon se choval náramně zdvořile, a tak jsem se chystal, jak pomalu převedu hovor na situaci na trhu patentních šlí a podvazků. Byl by to, pane, trumf, informovat se tak přímo u konkurenta, jak se to vlastně má s jeho odbytem.

Začal jsem tedy po chvilce urovnávat si pod vestou kšandy a když si toho prokurista všiml, vzdychl jsem si na špatnou kvalitu patentu Pipifax. Byla to lež, pánové, to vám snad ani nemusím povídat, protože není nad značku Pipifax. Ale já tehdy lhal naschvál, z chytristiky, abych ho vyprovokoval! Ale prokurista, chytrý pták, ani okem nemrkl. Naříkal jsem tedy vůbec na nesolidnost v obchodě, milý doktor zase nic. Dal jsem tedy pozor, o čem to s Vančurou mluví, a pozoruji, že prokurista je asi zuřivý turista.

„Jó, jó,“ vzdychl jsem si tedy, „turistika je krásná věc, ale musí být člověk na ni vyzbrojen. Co je platná nejkrásnější partie, když člověku povolují kšandy?“

Ale ten potvora prokurista ne a ne se zakousnout! Tož jsem se vzdal vší naděje, dal jsem si kšandy zas do pořádku a četl jsem naschvál v novinách. Prokurista s Vančurou pořád jen o kráse krajiny, o výletech a romantice. Nepletl jsem se jim do toho, protože řádné rychlíkové spojení je mi milejší než nejdivočejší údolí a na výletní vlaky se vykašlu, protože v neděli máme svůj francefus v Edisonce s juchtovým Kohnem a Oppenheimerem od Waldesa.

Ale jen jsem přestal s nářky na špatnou kvalitu šlí, začal mne prokurista tahat do hovoru. Bylo mi to nepříjemné, protože se mne ptal na redakční poměry Času. Co mu u všech kozlů bylo do toho? Člověk z obchodu má přece svou branži a ví, co si o těch novinářských škrabalech myslit, ať je to Petr nebo Pavel. Bylo mi z těch otázek horko, ale najednou jsem dostal nápad.

„Víte, pane doktore, já mám v listě svou rubriku a o politiku se ani nestarám. Napíši svůj Národohopodářský obzor a jak se, s kým se ostatní pánové perou, do toho mi nic není.“

Byl to moc šťastný nápad, protože jsem ho mohl pod záminkou interview později přímo požádat o nějaké informace na trhu šlí, poutek a podvazků. Ale on jen zakýval hlavou a povídal:

„To nevadí. Hlavní věc je, že jste tu. Čekám už čtyři neděle, až přijede nějaký žurnalista z Prahy.“

„Hm – potřebujete snad uveřejnit nějaký oficiální výkaz, výroční bilanci nebo úvahu o situaci na trhu šlí, poutek a podvazků?“

„Výborný vtip!“ rozesmál se prokurista, „skutečně, výborný vtip! Ty nešťastné kšandy vám asi stále leží na mysli. Chci vás, pane redaktore, pozvat k malé exkurzi!“

Pro Krista Pána! Snad mne nechce provést továrnou starého Morgensterna? Panečku, to by byla trefa! Myslím, že by byl šéf zcela bez sebe. Pošlu mu expres rekomando referát a jestli z něj za to nevyrazím remuneraci, ať mi první konkurent plivne do tváře! Kul jsem železo zahorka.

„S největší radostí, pane doktore! Kdykoli vám libo!“

„Výborně! Tedy, řekněme, zítra, ve dvě hodiny na hlavním nádraží?“

„Prosím, prosím, milerád.“

„Tedy platí. Jsem velmi šťastný, že jsem se s vámi seznámil. Musím už jít. Poroučím se vám, pánové. Tedy nezapomeňte, pane redaktore, zítra ve dvě hodiny!“

Podal nám ruce a odešel. Chytil jsem Vančuru za rameno.

„Kamaráde, spískal jsi mi dnes večer svými nápady mnoho nepříjemností, ale tohle se ti povedlo! Za tohle ti už všechno odpouštím. To je zkrátka fenomenální.“

„Nu tak vidíš, blázne. Já přece vím, co dělám. Jen si dej, prosím tě, na Absolona pozor, je divoch. Spouštěl mne minulý týden na laně a udělal smyčku tak nepořádně, že mne vytáhli docela udušeného.“

„Co to mluvíš? Co mají šle, poutka a podvazky co dělat se spouštěním na laně?“

„A co ty se pořád blázníš s kšandami? Jako bys měl fixní ideu!“

„Žádnou fixní ideu, ale docela řádné zastoupení patentních šlí Pipifax pro Moravu a Slezsko. Ani jsem ti to nemohl dosud říci. Mimo to prášek proti opruzení doktora Valáška a kapesní rychlopočítadlo Moment. Teď snad chápeš, jak se mi ta exkurze k Morgensternovi hodí.“

„K jakému Morgensternovi? Co blázníš? Jen si dej pozor a nenech se spouštět na laně, sice tě jistě uškrtí!“

„Co zase blázníš ty? Na jakém laně? A kdo mne uškrtí?“

„Kdo! Absolon!“

„Prosím tě… Vančuro… tady se něco stalo. Kdopak je vlastně ten Absolon?“

„Nu, doktor Absolon, z Muzea, objevitel jeskyní sloupských…“

„Pro boha živého, tohle je pěkný malér. A já myslel, že je to prokurista L. F. Morgensterna a že mne zve do své továrny.“

„Do žádné továrny, nýbrž k prohlídce jeskyní. Otvírá podzemní cestu na dno Macochy a chce, abys o tom něco do Času napsal.“

Byl jsem zdrcen. To je zas pěkná historie! A to všechno ten padouch Vančura!