Malá skleněná gilotinka

Po leta letoucí, jak udeřila patnáctá hodina, mohl pan vrchní Patera v Unionce klidně vrazit do posledního pokoje, kde se říkalo U sofistů, mohl se rovnou poklonit k „prvnímu vlevo“, totiž stolku, mohl tam mechanicky hodit stoh denních žurnálů a Národní listy podat do vzduchu přes stůl. V tu chvíli tam již byla pro ně napřažena ruka pana Bedřicha Másla, magistrátního úředníka, který byl přesnější než kavárenské hodiny. Ty se někdy předběhly, někdy zpozdily, někdy zůstaly stát; ale pan Bedřich Máslo se nepředběhl, nezpozdil, nezastavil; byl jako chronometr na hvězdárně, na něho nepůsobilo ani teplo, ani zima, jemu se nikdy nepřihodila žádná nehoda, jeho se nikdy nedotkla nemoc. Úřadoval si svůj život tak přesně jako svou kancelář. Jediný člověk v Praze se s ním na tuto pravidelnost mohl měřit – a ten přicházel k Sofistům o deset minut později: pan Rudolf Voděrka, účetní okresní nemocenské pokladny. Ten měl své místo v zadním pravém rohu. Jak dosedl, zaletěl očima k prvnímu vlevo a přívětivým kývnutím vzal na vědomí skutečnost, že se jeho pohled setkal se zrakem páně Máslovým. Pro oba to bylo radostné potvrzení, že svět pevně stojí ve svých základech a že se neděje nic, co by mohlo otřást jejich existencí.

Jinak spolu ti dva nepromluvili ani slovíčko. A nač také? Věděli o sobě navzájem vše, čeho k pocitu úcty a sympatií i vlastní blaženosti potřebovali. A tak se jejich pobyt v Unionce v malém podobal šťastné existenci národů, které nemají historii. Leč i na ně číhal osud s historií dost velkou, aby rozmetala toto krásné platonické přátelství. Dějiny lidstva vznikají z omylů; kdyby lidé vždycky věděli všechno správně, kdyby netrčeli v bludech a šalebných představách, kdyby přesně znali o všem čistou pravdu, nebylo by historie. I kulturní dějiny by se scvrkly na pár stránek, neboť by odpadly záznamy o těch nesčetných geniálních objevech a vynálezech, které staré omyly postupně nahrazují novými.

Tak i nad tichým soužitím pana Bedřicha Másla a pana Rudolfa Voděrky se vznášela budoucí historie pro jeden jejich základní omyl a blud. Řekli jsme, že věděli o sobě vše, čeho k pocitu úcty a sympatie potřebovali. Ale byl v tom jeden docela kuriózní háček. Pan Voděrka byl přesvědčen, že malý, zavalitý, ale čiperný pan Máslo s veselýma očima je Josef Suk, slovutný mistr Českého kvarteta a profesor mistrovské školy na pražské konzervatoři. A pan Máslo, skromňoučký Bedřich Máslo, vzhlížel s úctou a obdivem k vysoké štíhlé postavě pana Voděrky s jeho snědou tváří a špičatým plnovousem v plném přesvědčení, že je to Max Švabinský, malíř a rytec z boží milosti.

Jak k tomu omylu došli, těžko vysvětlit. Byla tu u obou jakási vzdálená přibližná podoba, kterou letmý pohled na nejasnou reprodukci fotografie v některém časopise mohl klamně měnit v totožnost. Pomohlo tu i ono umělecké ovzduší Unionky, kde téměř každý host byl zároveň známá osobnost. A konečně přispěl k tomu omylu i pan vrchní Patera, který s nikým nijakých hovorů nevedl a pod uniformní oslovení vašnosti ukrýval všechny rozdíly světské i duchovní. Ať tedy ten dvojí klam vznikl jakkoli, byl tu a měl hlavní podíl na blaženosti kavárenského odpoledne obou úředníků. Žádný z nich se neodvažoval druhého rušit nějakou dotěrností. Pan Máslo projevoval své sympatie k umění Maxe Švabinského jen tím, že denně se trochu hlasitěji dožadoval Volných směrů nebo Kunst und Künstler; pan Voděrka se naopak okatě zahloubával do Hudebních listů nebo Dalibora. Tato horlivost o cizí zájem měla jen za následek, že pan Máslo někdy svým kolegům na magistrátu vykládal, že velký obraz je jako malovaná hudba. „To není žádná teorie, pánové – já občas chodívám s mistrem Švabinským a ten vám nečte téměř nic jiného než hudební časopisy.“ Navzájem zase pan Voděrka vytvořil v okresní nemocenské pokladně teorii o jednotě všech uměn: „Jako tuhleten Josef Suk, dámy a pánové, ano, ten z Kvarteta. Takový muzikant to je a zatím jen furt leží v samých uměleckých revuích, že ano, a studuje umění výtvarná.“

Byl to blahý omyl, hřejivá fikce, v čem oba po léta žili. Suchý a chudý jejich život kancelářský byl pozlacen představou, že velký a slavný muž, k němuž tisíce lidí vzhlíží s úctou a obdivem, je tu, na dosah ruky, a že bylo by možno kdykoli ho sousedsky oslovit a on by jistě s kamarádskou srdečností odpověděl. Toto vědomí už stačilo pro štěstí obou skromných mužů. A přece se blížil den, kdy vše se muselo sesout a pohřbít. Byl to zrovna ten jediný den v roce, kdy si oba puntičkáři dovolovali malilinkaté vyhození z kopýtka.

Na Silvestra toho osudného roku byl pan Máslo se svými přáteli v malostranské pivnici, pan Voděrka s rodinou své kvartýrské v biografu. Oba chtěli jít spořádaně před půlnocí domů, ale oba na ulici pocítili, že snad v takový den, jednou do roka, by se mohlo ještě někam na chvilku zajít. A jako magickou silou přitahováni, kráčeli si oba vstříc, pan Máslo od Malé Strany, pan Voděrka od Václavského náměstí, až se setkali, jak bylo ve hvězdách určeno, krátce před půlnocí v Moravské vinárně. Jediný volný stolek s dvěma židlemi dovršil přípravy osudu.

Přikročili k němu zároveň a v tu chvíli se spatřili a poznali.

„Jaká to náhoda!“ zvolal pan Máslo.

„Jaká to příjemná náhoda!“ vykřikl pan Voděrka.

„Dovolíte, abych přisedl?“ zeptal se pan Máslo.

„Na mně je, abych se dovoloval, mistře!“ opáčil rozechvěn pan Voděrka.

„Račte, prosím!“

„Dovolte, mistře!“

„Prosím, mistře!“

Když obojí to mistře po prvé zaznělo, měl pan Máslo i pan Voděrka na vteřinu pocit, že si ten druhý, opravdový mistr, z něho dělá legraci. Ale upřímně rozzářené oči zahnaly hned toto podezření. Dvě čtvrtičky vína se objednaly a oba skromní občánkové se zaradovali, že tihle umělci se dovedou spokojit s málem, nehazardují šampaňským, neutrácejí v nočním hýření.

„Odkudpak račte, smím-li se zeptat?“ načal rozhovor po chvilce vzrušeného mlčení pan Voděrka.

„Nu, byl jsem s několika kolegy na Malé Straně. A vy jste ráčil být…?“

„V biográfku, v biográfku,“ doplnil spokojeně pan Voděrka. Ale vtom si vzpomněl, jakého muzikanta to má u stolu, a honem dodal: „Hezké by to bylo – ale ta muzika, holt ta muzika, že ano! Samý škvár… Kdepak aby ti lidé podali našinci něco ušlechtilejšího, co by povzneslo jeho duši a naplnilo ji, jak se říká, tuchou nekonečna, že ano? Takhle nějakou symfonii, že ano, nebo aspoň nějaký kvartet… Ale v tom,“ dodal s úsměvem, „v tom je ovšem těžko konkurovat s maestry světového jména.“

„Hele,“ řekl si pan Máslo v duchu, „měl jsem recht: Švabinský je posedlý muzikou.“

A nahlas navázal: „Jó, hudební umění je náramná věc. To když já vidím dobře namalovaný obraz, to je pro mne jako koncert. Třebas jak byly na výstavě Mánesa ty rajky… víte, které myslím… to bylo pro mne jako komorní kvarteto… taková ňáká melodie v barvách. Všecko se v tom rámu tak kouzelně třpytilo…“

„Vida,“ myslel si pan Voděrka, „už je to tady, Suk, Josef Suk, mluví o barvách. Všecky uměny jsou v jednom, že ano. A jak o tom mluví, jak o tom mluví, to je požiteček!“

Padlo to na každého z nich, takové nesmírné blaho, že tu sedí s velikánem takového významu, že s ním může rozprávět, jakoby nic, o krásných věcech umění a on ten geniální chlapík tady nic se nepozastavuje nad tím, že sedí jen s obyčejným úředníkem. Žádný rok se jim nekončil v tak slastné pohodě, v takovém duchovním požitku. První čtvrtičky rychle zmizely a pan Máslo rejdil po židli a široce vykládal, co si myslí o impresionistech a o kompozici, zatím co pan Voděrka lovil z mozku nějaké poučky o kontrapunktu a harmonii. Byli šťastni a byli si navzájem vděčni za to štěstí.

„Hle, blíží se půlnoc,“ prohodil radostně pan Voděrka. „Přiťukneme si, že ano!“

„Když ráčíte dovolit, zajisté,“ honem doléval sklenku pan Máslo.

Pak je pozvedli proti sobě.

„Na vaše zdraví, veliký maestro!“ zvolal pan Voděrka.

„Na vaše zdraví, božský majstře!“ pronesl pan Máslo.

Řekli to téměř zároveň a zároveň jim ruce se sklenkou klesly. Jakási bolestná výčitka vstoupla jim do zraku a oba s trochou smutku pronesli unisono:

„Proč mi tak říkáte, pane profesore?“

„Dovolte, maestro…“ vyrazil ze sebe pan Voděrka a tucha něčeho hrozného mu vehnala kapku potu na čelo. „Dovolte – já přece nejsem profesor!“

„Ale majstře – co to pravíte?“ zaúpěl Máslo. „Já nejsem profesor – ale vy?“

„Já… já… copak to nevíte, pane mistře, totiž pane profesore, že ano… já jsem Rudolf Voděrka, tuhlenonc z okresní nemocenské pojišťovny, Praha dvě – účetní…“

„Můj bože!“ a víno se panu Máslovi vyšplíchlo na třesoucí se ruku. „Dovolte, jaký profesor, já jsem Bedřich Máslo, prezidiální úředník magistrátu hlavního města Prahy…“

„Vy nejste Suk?“

„Vy nejste Švabinský?“

Vtom zhaslo světlo a ve dveřích kuchyně začali pomalu na pánvi odbíjet dvanáct. Když se poté rozsvítilo, nikdo v jásotu, hřmotu a objímání nepozoroval, že malý stolek pro dva je opuštěn a na něm stojí dvě nedopité sklenky.

* * *

O patnácté hodině na Nový rok popadl pan Patera všechny denní listy s Národními navrch, proběhl pokoje až k Sofistům a skryt za hromadou novin, vykřikl k prvnímu vlevo mechanicky: „Šťastný a veselý Nový rok, vašnosti!“ a podal tam Národní listy. Ale nebyla ruka, která by je převzala, a o deset minut později zůstalo i místo v protějším rohu vpravo prázdné. A nikdo nikdy v Unionce nezvěděl, jaká dvojitá silvestrovská tragikomedie způsobila, že pan Patera na Nový rok o dva štamgasty přišel.