Malá skleněná gilotinka

Poidám, pane šef, to by neřekli, jaký maléry se eště dnes dějou. To sme takhle byli tři ve fabrindě, fšecky tři správný holajzníci, jako noha. A přídě první dělák:

„Koukejte prej bejt ráno kštelt, bude se vodvádět, vy tři si to podrančíte na Kometavu. Ale to vám poidám – žádnej hic v tom nesmí bejt, jen tak ta-ta, čundr štyrycítkou, válce nejsou eště zaběhaný.“

Nám potřebuje vykládat, jak s mladým vozem! Ale to von, dyž má vod inžinýra auftrák, hned se šprajcuje jako špatně vyřezanej svatej. Ale na Frantu si nepříde – Franta má drškafon na moc krátkou vlnu, tak ho taky hned naremploval:

„Koukej, Václave, ty seš blázen na palec u nohou, dyž se chceš tady na nás vytahovat. Vo tobě přece stojí psáno, že dybys vyskočil, jak seš blbej, tak ani nedopadneš na zem. Co si tu couráš rozum. Tak se tu moc na nás nebav, ty kuře cucavý, já to nemám rád, dyž mi něhdo hraje starýho a vypadá jako šofér vod štyrkolovýho hadru.“

Václav se rozpálil jako hasičskej kalendář, aby prej mu Franta prominul, že se narodil, a že prej by nerad vo Frantu zavadil, aby z něho neudělal dva malý do školy.

„Heleď, Václave,“ poidá mu na to Franta, „heleď, ty máš už teď kušnu jak rozšlápnutý mejdlo v bazéně, dybych se náhodou do tebe strefil, tak podruhý už nemám do čeho. Buď teda tak vod tý dobroty a koukej se vodgázovat, dokud tě nevypařím.“

„Ten má ránu,“ přidával Honda, „ten má ránu a flastr na to není. Heleď, Václave, kolikpak jich je u vás blbejch, dyž si sám doma?“

No, začali si to přihrávat a tak si ho podávali, že Václav vyčich, třebaže je to takovej kolohnát, že by moh žebrat přes vrata.

A ráno sme teda fárovali s třema vozy přes Dlouhou míli. Ale taglenonc za Černým Volem Franta zarazí, nechá nás doject a poidá:

„Kluci sígrácký, co se budem sejřit po císařský, vemem to tuhle doleva a já vám vodkreju tajemství.“

„Jakýpa tu máš, ty palubo schnilá, tajemství?“ poidám mu na to já.

„Ty mašle utahaná,“ na to von, „pivko by ti štěklo, viď? A párek vuřtů bysi už taky rád do tý tvý vopičí almárky vrazil?“

„Co se tejče vuřtů,“ poidám já, „na ty tak kách nejsem. Tuhle sem vobědval dvacet vuřtů a při patnáctým sem scíp hlady.“

„Utři si nos cihlou, ty vejžvaro – dyž ti poidám moje tajemství: bahno jako cumel, vuřty s cibulí na fleku a krom toho racajda.“

„Pěhná?“ ptá se hned Honda a už šaltoval první.

„Móóc pěhná,“ poidá Franta, „štěpná.“

„No servus,“ poidám já, „dyž je to Frantovo gusto, tak bude mít nohy, že přidat jí mezi prsty plovací blánu, došla by pěšky až do Ameriky.“

„Ty chytrej, ty si akorát výpad ze salónu krásy – hlavu to má jak hrnec dynamitu, kušnu jak prasklý jelito a zuby jak noty na buben, samá pauza. Dyž ti poidám – já sem ipt pro molet holku. A tahle je přitom droboučká…“

jako hromádka šutru, že jo?“

Ale to už sem neslyšel, co na mě řval, dali sme tam první a plyn a už se jelo.

Vedí, pane šef, to se zas musí Frantovi nechat: gusto na holku von má. Byla to divná putyka, smrdělo to tam, jako dyž se vopice mlátějí kuframa, ale racajdička byla jako řemen. A ksiftíček – no, žádnej fantom vopery to nebyl, ale měla svůj cajk v pořádku a na to sem holt udělanej. A tak sme se tam při tom bahně rozšoupli. Honda se smál, jako dyž se sype nádobí, a Franta se dal do zpívání:

A potom furt tu svou:

A jak tak zpíval a pil, začal sem já s tou Eulálií špásovat a dyž kluci vstali, že se pojede dál, mně se z toho logálu namouduši nechtělo. Kluci venku houkali, ale já měl holku kolem krku – depak se můžu tak narychlo trhnout; to de přece vo nemoc. A dyž sem teda vyšel ven, malér byl hotovej: tady stál můj vůz dočista v prázdným teréně a já nevěděl, vodkud sme přijeli, ani kudy dál, ani vůbec kam jedem. Holka stála ve vratech, usmívala se a abych prej ji svez. V tu chvíli sem si připadal jako rozšněrovaný baganče a dyž sem se na ni kouk, bylo po kráse koukám, že má nos jako kliku vod blázince. Poidám jí „i depak, tady je vůně, jako dyž někdo stůně“ – ale to sem řek jen tak, abych ji rovnou neurazil. Zmáčknu startér, motor naskočí, šoupnu první, druhou, třetí, cvrnknu do plynu, dám čtvrtou, hospoda už je daleko za náma – ale propána, kudy to mám ject ke Kometavě a kde jsou ti rošťáci?

Mastil jsem si to asi čtvrt hodiny, až sem před sebou viděl sloup prachu. Sláva, to sou voni – přišlápnu pedál a hrrr za nimi. Ale nebyli to voni. Dyž sem už do toho prachu vlít, viděl sem, že je to ňákej červenej prevít, bugatka či co. Poidám si, to se musíš kouknout, esli to je vopravdu bugatka. Tak sem to přišláp, ale ten mamrt, co v tom seděl, si to nechtěl nechat líbit, aby ho někdo vzal, a přišláp taky. Tak sem tomu dal třikrát fajr a přimáčk sem – a von eště zrychlí a začne se vodlepovat. Tak sem se dožral, a začal sem z vozu pumpovat, co v něm bylo. Že je novej a že mu to neprospěje, to už mi bylo fuk. Kus za kusem sem se vmáčkl vpravo vod toho prevítu, ale dyž sem užuž ho bral, stačil von s dechem eště kapánek přidat, a tak sme se hnali jako dvě splašený vopice. Vlízt nám něco do cesty, tak by nás žádnej metař nevyškrábal ze země, jakej by to byl bugr. Mrk sem tam na něho, šofér to nebyl, ten by už nadával – tak sem to držel přišlápnutý furt vedle něho, chlup na chlup. Snad i ta holka to způsobila, že byl ve mně takovej gajst. Ale po chvíli si poidám: „Ty blboune, co se tak ženeš do krchovní garáže – dyk přece už vidíš, že to je dovopravdy bugatka.“ A začal sem povolovat, ale pán v ní taky. Já pustil šlapku, von pustil šlapku, já cvrnk na brzdu, von cvrnk na brzdu – zkrátka, jak sme se prve bláznivě vedle sebe hnali, tak sme najednou docela pitomě vedle sebe stáli. Ale von vám v tu chvíli vyskočí a poidá:

„Šofére,“ poidá, „šofére, já vám děkuju, že sem si zas jednou moh pěkně zajezdit. Tady všecko jezdí jak s hnojem a todlec byla první jízda podle mý chuti. Jeďte za mnou, šofére, a dostanete jíst a pít, co budete chtít. Já sem hrabě Kristián z Voškobrhu a co tu vidíte, všecko je moje.“

Tak sem mu zasalutoval a poidám:

„Jé, uctivá poklonka, pane hrabě – to bylo rito. Už sem měl vítr, že z tý bugatičky uděláme dirigenckej uzel. Pámbůhví, že tamhle v těch dvou zatáčkách sem měl zadnici tak ouzkou, jako dyž mrtvola sepne ruce!“

„Nu, šofére,“ poidá von, „ste statečnej muž a na mým zámku dostanete, co hrdlo ráčí.“

Tak sem jel za ním a vono to vopravdu bylo jako v pohádce: najednou, kde se vzal, tu se vzal, v rovině zámek, my sme s hrabětem vjeli do nádvoří, služebnictvo se seběhlo, ale hrabě Kristián prohlásil:

„Milý lidi, nejdříve tady pod kaštanama prostřete tomuto statečnýmu šoférovi a noste mu, co si poručí, sogár i moje víno, dyž bude chtít. A já vám, šofére, eště jednou děkuju a nedejte se vyrušovat. Kometava není daleko.“

Tak sem mu to eště jednou hodil a salutoval sem, dokud nevystoupil po schodišti k paní hraběnce. Já přece vím, co se patří. Ale pane šef, pak přišla taková žranice, že sem to jakživ nezažil. Tři lokaji furtumfurt nosili na stůl, nač sem si vzpomněl: volejovky, vepřovou se zélím, zmrzlinu, buchty, šunku v aspiku, paštiku, vočka, celerovej salát, černý kafe – no hrabě Kristián se holt chtěl před Pražákem vycajchnovat.

A dyž sem večer přijel do Kometavy a vyptal se, kde tam má fabrika sklad, našel sem tam Frantu s Hondou a voni měli ze samý starosti nosy jak heligóny, že by s tím mohli vystrkovat vandráky za ves.

„Čoeče,“ poidá Franta, „čoeče, kde ses vinul, amoleto? Snad si nebyl doteďka připečenej u tý nány?“

„Hod se rybám,“ poidal sem mu, „u jaký nány? Já přijíždím právě z hostiny u hraběte Kristiána z Voškobrhu.“

„Fóre vopršelej,“ poidá na to Franta a vodpliv si.

A vědí, pane šef, že mi to ani Franta, ani Honda dodnes s tím hrabětem nevěřejí?