Malá skleněná gilotinka

Dřevěné hodiny v zajatecké kanceláři zarachotily devětkrát a pomocník Ivan Timofějovič Krivoručka zadíval se ke dveřím. Těžké kroky se tam ozvaly, klika vrzla a náčelník kanceláře 35. roty zajateckého „lageru“ v Petropavelsku, Aminskaja oblasť, vstoupil.

„Dobrý den, Ivane Timofějoviči, dobrý den,“ děkoval na ponížený pozdrav pomocníkův, „penízky prý přišly pro zajatce?“

„Ano, Vaše Prevoschoditělstvo,“ uklonil se pomocník, „sto rublů přišlo Aloisu Papouškovi z Čech.“

„Tak, tak. Sto rublů. Krásný obnos! Na vojáčka dobří lidé vzpomněli a sto rublíčků poslali. Jaký to milý pocit, Ivane Timofějoviči! Nenajdeš mnoho lidí srdce tak dobrého!“

„Ano, Vaše Prevoschoditělstvo, ušlechtilý altruismus, zdá se, klesá v přívalu hnusného egoismu.“

„Velmi krásně řečeno, Ivane Timofějoviči, kupodivu krásně. To si musím zapamatovat.“

„A peníze – možno odevzdat?“

„Peníze? Ach, můj milý, nelze jen tak odevzdat peníze cizímu člověku. Což, identitu máš?“

„Jakou identitu?“

„Nu, identitu adresáta s adreskou. Nelze jen tak – jít a říci: sto rublíčků, bratře, přišlo, vezmi a poděkuj Panně Marii Volyňské. Mnoho lidí má baťuška car ve své říši, ale poctivců abys lucernou pohledal. Kde je adresa, Ivane Timofějoviči?“

Pomocník podal náčelníku poštovní poukázku. A náčelník kanceláře 35. zajatecké roty nasadil si skřipec s černou šňůrou a slabikoval namáhavě:

„Alois Papoušek, Zugsführer, Petropavlovsk, Aminskaja oblast, vojenoplěnný lager, 35. rota.“

„Tak,“ řekl poté starostlivě, „vida, adreska krásná – ale úplná není.“

„Není úplná?“ pozastavil se pomocník Krivoručka.

„Ovšem. Otecké jméno chybí! Vida je, západníky! Kulturu by nám dali, ale jasné památky otcovy uctít nedovedou. Ne, můj milý, zde v Rusku i oteckého jména potřebí!“

„Kde však vzít…“ zadíval se pomocník.

„Nu, holoubku,“ zahovořil opět náčelník, „starostí si s formalitou nenadělej. Vasiljevič je krásné jméno, překrásné jméno. I můj milý otec byl Vasiljevič, i já jsem. Sedni, Ivane Timofějoviči, sedni a napiš: Alois Vasiljevič Papoušek, Zugsführer…“

Pomocník opravil poukázku.

„A nyní, Vaše Prevoschoditělstvo,“ otázal se pak představeného, „nyní možno doručit?“

„Ej ty, horlivý! Proč tak rychle? Spěcháš, spěcháš a hloupost vyvedeš. I zákon lehce překročit možno. Klid, holoubku, klid a rozvaha je nejvíce potřeba. Považ jen, Ivane Timofějoviči, jak vzácná to zásilka! Zdaleka! Víš-li pak ty, sokolíku, kde leží Čechy?“

„Na západě, říkají, za uherskou zemí.“

„Pěkně daleko za uherskou zemí! Chacha! A jak ty to tak klidně řekneš: za uherskou zemí! Chacha! V Pyrenejských mezihorách leží Čechy, holoubku, daleko u moře. Sám jsem jednou korábem do Čech přijel. Strýček sestry mého tchána se tam vystěhoval a tolik psal, abych ho navštívil. Hodný člověk – koncertní děvčata posílal z Čech do Moskvy a dobře se mu vedlo. Poctivě živnost spravoval a bůh milostivě naň shlédl. Tak, tak, Ivane Timofějoviči, není dnes už tak poctivých lidí! Jakže jsi to řekl? Ušlechtilý altruismus klesá v přívalu ohavného empirismu…“

„Egoismu, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Vida, holoubku, jak záleží na slovíčku! Vteřinu si pozor nedáš, a už je chyba. Slovíčko, pane, dneska má velikou moc. Pro slovíčko už i generála, krom té drahé duše, pověsili. A proto, holoubku, buď raději opatrný. Nepiš tam na adresce: Alois. Jakýpak Alois? Na svaté Rusi jenom Alexěje známe. Kterak bys mohl identitu zjistit, když bys ruské jména neznal? Ne, dušičko, sedni a oprav.“

A Ivan Timofějovič Krivoručka sedl, po druhé škrtl v adrese a napsal:

„Alexěj Vasiljevič Papoušek, Zugsführer…“

„Tak, tak,“ usmíval se spokojeně náčelník kanceláře, dívaje se mu přes rameno. „Alexěj Vasiljevič – tomu už rozumíme. To už je po našem. Sami čerti saratovští vymysleli si taková potvorná jména. Jako by s pohany člověk jednal! Oj, řekni sám, Ivane Timofějoviči, psát umíš, krásně psát umíš, radost se dívat, jak písmenky skládáš: a vida! Přece ti písmenka nevystačí! Takových divných hlásek mají ti západníci – z hrdla křesťanského by ani nevyšly.“

„Svatá pravda, Vaše Prevoschoditělstvo! A nemoudří jsou ti chlapíci: prostě psát nedovedou. Jako by psaní bylo příjemné: řekne š a, hlupák, píše s, c, h! Podivný lid!“

„Tak, tak, Ivane Timofějoviči, podivný lid a podivné mravy. Strýček tchána mé sestry mnoho mi vypravoval… A nejjasnější imperátor prostě nařídí: identitu třeba zjistit… Nu – pravdu má baťuška, identita je potřebná věc… Což, ty, já a my tu všichni – nač nám třeba identity? Ale u cizího lidu je jiná věc. U toho je identita nutná… Ale řekni sám, Ivane Timofějoviči, kolik činovníků dovede řádně zjistit identitu? Nu, řekni, Ivane Timofějoviči!“

„Nemnoho, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Správně jsi řekl, holoubku. Ne-mno-ho! Mnoho lidí má baťuška car ve své říši, ale poctivců abys s lucernou pohledal. A tak i s identitou… Oj, oj, těžko někdy rozlousknout oříšek… Na každém slovíčku záleží. Změň slůvko, a celé jmění přijde nepravému… A správné adresky nedostaneš. To švýcarská kancelář, Ivane Timofějoviči, je vinna. Tchán strýčka mé sestry o mnohém mne poučil.“

„Ráčil jste dříve mluvit o strýčku sestry vašeho tchána…“

„Nikoliv, Ivane Timofějoviči, docela jistě jsem mluvil o tchánu strýčka mé sestry. Přeslechl jsi se, holoubku. Léta letoucí už je v Čechách usedlý, zrovna u moře, na švýcarské hranici. A občas i na svého příbuzného malým obnosem vzpomene – nechť ho Matka Boží Novgorodská za to ochraňuje! A ten mi o Švýcařích vyprávěl. Oj, ty čerte, jací to pokrokáři, tito páni z republiky! Chacha! Republičku mají, cara dědičného že prý nepotřebují – a adresku správně vyplnit nedovedou… Chyba na chybě! Jakže dnes zase napsali adresku? Přečti, holoubku, jméno rodné!“

„Rodné jméno? Papoušek, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Oj, čerte! Papoušek! Chacha, to zase páni republikáni… Papoušek! Smíchy bys puk… Pohani hanební. A pak si chytej identitku! Přijdeš k adresátovi, na rameno zaklepeš a řekneš: ‚Sto rublíků přišlo, Alexeji Vasiljeviči Papoušku!’ A on pokrčí rameny a řekne: ‚Těžko, Vaše Prevoschoditělstvo. Mně říkají Alexěj Vasiljevič Babuškin!’ Chacha, holoubku, tak to chodí! Ne, Ivane Timofějoviči, nás páni Švýcaři neoklamou! Sedni, dušičko moje, a oprav adresku. Ne Papoušek – Babuškin!“

Ivan Timofějovič Krivoručka, pomocník, vyvalil na svého představeného oči.

„Vaše Prevoschoditělstvo, ráčíte snad…“

„Nic neráčím,“ vskočil mu náčelník spěšně do řeči, „poslechni muže moudrého a scestovalého. Hodný jsi hoch, Ivane Timofějoviči, ale zkušeností nemáš: Kdepak ty a identita… Jen sedni a oprav!“

A Ivan Timofějovič Krivoručka sedl a opravil. Náčelník sledoval, jak mu pero klouže po papíře, pak si zamnul ruce a řekl:

„Vidíš, holoubku, ještě chvilku a budeme mít identitu pohromadě. Podle rozkazu nejjasnějšího imperátora… Chacha! Jakápak šarže je udána?“

„Zugsführer, Vaše Prevoschoditělstvo!“ jaksi zastrašeně odvětil Krivoručka.

„Zugsführer! Čerti zrzaví! Jak si všecko překroutí, aby spravedlivého ošidili. Zugsführer! Víš-li pak, Ivane Timofějoviči, co značí Zugsführer po rusku?“

„Poslušně prosím, Vaše Prevoschoditělstvo,“ odpovídal pomocník už docela potichu, zatím co představený naň upřeně zíral, „nevím…“

„Hodný jsi hoch, holoubku, velmi hodný. Zugsführer je po rusku náčelník… Nu, přepiš, sokole můj, i tuhle ohavu, přepiš…“

A Ivan Timofějovič Krivoručka zaťal rty a zase změnil adresu.

Jeho představený stopoval rozčileně jeho práci. Poté se rozběhl po kanceláři, aby zakryl vzrušení, a konečně zvolal:

„Nu, Ivane Timofějoviči, přečti adresku!“

A pomocník vzal přeškrtnutou poukázku a četl:

„Alexěj Vasiljevič Babuškin, náčelník, Petropavlovsk, Aminskaja oblast, vojenoplěnný lager, 35. rota.“

„Hej!“ vykřikl představený kanceláře. „Kolikátá rota?“

„Třicátá pátá, Vaše Prevoschoditělstvo!“

„Ale, holoubku můj, pak jsem adresátem já!! A odkudže jsou peníze?“

„Z Čech, Vaše Pre…“

„Z Čech? Oj, oj – vida, sestra tchána mého strýce opět vzpomněla na ubohého příbuzného… Nechť Svatá Panna Volyňská… Ivane Timofějoviči – co jsem říkal? Znamenití lidé!… Oj, oj…“

A zastaviv se konečně u stolku pomocníkova, zabubnoval prsty na balíček desetirublovek a zadíval se na uděšeného Krivoručku. Pak zvážněl a nakloniv se k němu, řekl velmi otcovsky:

„Ivane Timofějoviči, holoubku, moudrý jsi hoch a mnohému se naučíš. Poctivě jsme splnili, co nejjasnější imperátor ráčil nařídit. Když identitu, tož identitu… Zde vezmi deset rublíčků, holoubku, a zeptá-li se kdo jednou, řekni podle pravdy: Mnoho lidí má baťuška car ve své říši, ale takových poctivců, jako byl náčelník Alexěj Vasiljevič Babuškin, lucernou abys pohledal…“