Jindrové

Ostatně v té vřavě, jakou početná a mladá společnost „Opálky“ tropila, stěží bylo vlastnímu slovu rozumět.

Sylva a Malva ve svých batikovaných trikotech prováděly Dalcrozeova rytmická cvičení podle Böttingrových obrázků a za jásotného potlesku diváků. Do celé společnosti vjel už patrně za společné jízdy dionýský duch, který se nyní v přírodě a na slunci změnil v bakchický. Dívky ve vrbovém houští se upravující pospíchaly, aby byly hotovy, jedna po druhé rychle vstávaly, aby se připojily.

Byly vesměs mladé a šmahem švarné a ztepilost jich zvyšoval jich úbor, jehož bylo ovšem co nejméně; čím byl skoupější, tím byl štědřejší. Jindra, jehož celý dosavadní život byl podroben tuhé a úspěšné samosprávě a ta stačila aspoň do jisté míry i na otce – neboť hle, kde se octl, že ho Jindra ztratil se zřetele! –, pokoušel se najíti v té podívané obscénnost, ale nenašel.

A i komičnost, tato sestřenice obscénnosti, se nedostavila v dojmu tohoto tance najád za bílého a palčivého dne, tak dokonalý byl lad forem i rytmu tanečnic.

Ale přiznat půvab tohoto kouzla, a dokonce mu podlehnout, to se příčilo zásadám tohoto přísného studenta téměř asketickým. Snažil se ujíti mu vzpomínkou na plavou sličnost Jeleninu, tou dobou nevěsty svého bratrance a Jindrova předtanečního soka.

Ta byla by v kruhu takovéhoto reje nemožna, ovšem, ale Jindru zamrzelo, že se vzpomínkou tou v něm už ani neozvalo místo, které pro Jelenu radovic druhdy bolívalo; to by mu bylo pomohlo proti svůdnosti chvíle.

Vzpomínkou sestrojená tato protiva udeřila ho tím více, že se mu Jelena pro ten okamžik vybavila ve svých drahocenných kožišinách.

Ó, jak je pošetilý i ve svých vzpomínkách!

Znenadání spustili pánové, provázející taneční improvizaci dam „Opálky“, mnohohlasým hvízdotem Chopinův smuteční pochod, pianista Janč imitoval při tom piston vojenské hudby úžasně dovedně a pitvorně.

Sólo měla nyní Malva.

Zcela zřejmě karikovala některou z bosonohých tanečnic z veřejné produkce ostatním známou, jak bylo posouditi ze živého veselí diváků, propukajících ve smích, když na některé zvláště přemrštěné tremolo Jančovo dovedla odpověděti akcí nemenší přemrštěnosti.

Všichni bavili se výtečně.

Leč Jindra pocítil tuto jejich kratochvíli jako děsnou urážku – najednou mu bylo pomoženo. Znal přespříliš dobře Chopinův smuteční pochod právě s pistonem, slýchal jej téměř denně za vojenských, takřka netrhlých pohřbů, někdy dvakráte za den, dokud velitel nemocnice nezakázal pohřební hudbu, jakožto původ nejtěžší demoralizace celé posádky.

Zahlédl v mysli celé to špitální peklo s karbolovým pachem a chloroformovou vůní, která mu až dosud vždy zdvihala bránici.

Měl se co držeti, aby rozpustilou společnost nezakřikl.

Zakřikl ji však jiný, němý výkřik.

Družka Malvina, Sylva, před chvílí zdánlivě rozpustilejší než Malva, jako bleskem zasažena dřepla na trávník a dlaněma prudce zastřela oči, jako by ji byla rána přes ně porazila.

I dala se do tichého, ale usedavého pláče.

Produkce umlkla, jako když utne.

Malva jenjen k ní přiskočit, také ostatní byli by se k ní měli s největším účastenstvím, ale nedostala se Malva dál přes laskavé domluvy.

„Co je, Sylvinko?“

„Pst-pst-pst!“ varovala paní Půtová, rukou zatřepetala nad temenem plačící dívky a nadbytkem položila ještě prst na rty.

Sylva zůstala sedět, hlavu v dlaních jako zkamenělá.

„A dost tance, dámy,“ prohlásila zvučně předseda „Opálky“, „víte, co nás dnes čeká, dokud je slunce při síle! Morgue je dnes jen půl hodiny, abyste mohly potom hned do vody; ale žádné balzamování mrtvol, to dnes nemůžeme potřebovat. Dostavily se všechny královny krále Sátavanáhy?“

Počítala je ve shromáždění hlavou.

„Satavahany!“ opravou zabručel doktor Pavák.

„A dejte pokoj!“ odsekla paní Půtová a odběhla do vrbiček. Po chvíli se vrátila po jedné straně obšírnější.

„Tak, prosím, tu je sedmá.“

Způsob, s jakým doslovně vyňala zpod svého koupacího pláště tuto sedmou a vpřed postrčila, vrátil „Opálce“ smích, Sylvou odňatý.

Ukázala se štíhlá mladistvá dívka, velkooká, v obšírném růžovém obleku, patrně vlastní výroby, zahalujícím ji od ramen do půl lýtek. Byla oblečenější než ve vycházkových šatech a všechny trikotky dokola se tomu chechtaly.

„Slečna Jiřina, filozofka, studující dějin umění a estetiky,“ představovala ji malířka. „Nedostala jsem ji z vrbiček jinak než pod pláštěm. Slečna Jiřina stojí pod mou obzvláštní ochranou a já doufám, jejím jménem, že nebude zklamána ve svém očekávání, jež ji vede ve společnosti umělkyň. Nenadála se panské společnosti, i prosím pány, aby měli na to ohled.“

Na potvrzenou zařehnili se pánové sborem, nejvíce snad tomu, jak bojácně je obešla svýma velikýma očima, než je sklopila s hlubokým růměncem.

„To jsou náramné oči!“ řekl dr. Černý, sedě na velikém kapesníku poblíž Jindrů.

„U těch trvá okamžik dvakráte tak dlouho jako u obyčejných. Děvče jak jahoda, ta se také pýří do země.“

„Prosím?“ prudce zamrkala paní Půtová a doložila mírněji: „Doufám, doktore Černý, že máte aparát s sebou!“

„Doufáte zbytečně, milostivá! Prosím!“ posmíval se dr. Černý a popadna honosil se lesklým řemínkem, který skvělou bělost jeho zevnějšku (on jediný zůstal oblečen) přetínal černým škrtem. Potom přesunul velký amatérský aparát ze zad kupředu.

Z kapsy vytáhl hrst čehosi aluminiového a s velkou hbitostí vypředl z toho fotografický stativ, že bylo neuvěřitelno, jak mohl v takové troše složen vězeti.

Členové „Opálky“ položili se na slunci hlavami k sobě ve dvou řadách, páni v jedné, dámy v druhé, to měla býti patrně „morgue“. Všichni se smažili – také dr. Pavák si lehl na své místo –, jak naříkali, tentokráte „bez omastku“, bez vazelíny.

Jindru naštěstí nikdo nevybídl, snad bylo vycítěno, že by odmítl.

Jiřinu uložila si paní Půtová po bok, takřka pod paží, a vidouc, že zůstala Sylva schoulena na svém místě, povstala ještě, mateřsky jí odestřela oči, zdlouha ji políbila a něžně ji uložila na trávník.

Ačkoli žena vzlyká výhradně hrudníkem, poskakoval barbarský ornament na batikovém triku Sylvině okázale dekorativním tématem „pupek“, a to každým trhnutím jejích ňader, rovněž vyznačených brutálním kolorem totemu.

Tato hluboká, přes všechnu kultivovanost Sylvinu neopanovatelná bolest, jejíž křečovité výbuchy byly zatím nepřekonatelny jako škytka, jako by byly mstou za naivní humor východoasijského umění, do něhož se odvážila s Malvou obléci.

„To je také kuriózní případ s touhle Sylvou Tustovou, znáte?“ zahovořil polohlasem dr. Černý.

„Nemám ani zdání!“ odvětil Jindra.

„Věřil byste, že ta holka má před svatbou se ženichem, kterého nemiluje a také ani milovat nemůže, poněvadž je na celém těle – jak bible říká – dnou poražený, že si ho bere, aniž by ji někdo k tomu nutil, neboť sama ho bude muset živit, a už vlastně živí, výtěžkem své jehly, že ačkoli si ho vezme notoricky bez lásky, přece tak učiní z lásky ke svému vášnivě zbožňovanému milenci?“

„Seznal jsem, pane doktore,“ řekl Jindra, „že abych tak řekl, náruživě rád žertujete a že paradoxy pěstujete snad jako jiný amatér – tulipány –“

„Pardon, pardon!“ přerušil ho dr. Černý. „Žádný paradox, žádný žert, každé slovo svatá pravda na puntík, jak tady před vámi sedím. Zdá-li se vám, co jsem až dosud řekl, hádankou, jsem vám dlužen její výklad. Především: vášnivě zbožňovaný milenec je – mrtev, zmrzl na ruské frontě; Káša z umělecké firmy ‚Fábr–Káša‘ Neviděl jste nikdy na výstavách pražských obrazy se značkou ‚Fábr–Káša‘? Neznáte jejich fresky pro Husovu kolej, která měla býti na Staroměstském náměstí původně postavena na místě pomníku, to jest samozřejmě návrhy na tyto fresky, které tehdáž obdržely první cenu? A to proto, že Fábr na ně prstem nesáh, už tenkrát nemohl. Musíte totiž také vědět, že ten Káša měl už jednou zmrznout. Oba byli zažraní lyžaři, a jak v Krkonoších napadlo trochu sněhu, byli Fábr–Káša první, kteří jej sjezdili. Při nějakých závodech, je tomu asi patnáct let, pořádaných za strašného mrazu a mlhy, Káša se nevrátil. Zbloudil v horách. To se rozumí, že pátrání výprav za ním vyslaných bylo marné, jedna po druhé vracely se s nepořízenou, byl to Fábr, který ho v půl třetí ráno přinesl na rameni do Holzmühle, uřícen až z něho teklo. Káša byl o hlavu větší než on sám. Kášu vzkřísili, ale když ho kamarád dopravil do Prahy, lehl sám a do dnešního dne nevstal. Jestliže si byli před tím víc než bratři, od toho času byli vlastně jeden člověk. Takové přátelství není možné než mezi umělci a skoro jen mezi výtvarníky, věřte, to já znám, žiju v těch kruzích. Ovšem Káša, jenž vyvázl bez pohromy, byl Fábrovi povinen životem a zdravím, věnoval mu tedy svůj. Jeho nohy a ruce patřily kamarádu a ještě víc, a to bylo, co učinilo z nich nejen jednoho člověka, ale jednoho umělce. Až dotud byl Fábr veliký v sujetu, koncepci a kompozici, ale podprostřední kreslíř a kolorista teprve žádný; co měl Fábr, to scházelo Kášovi úplně, zato řemeslo znal z efef. Ležel tedy Fábr v ateliéru na pohovce v houních a Káša, který dosud maloval jen výtečná zátiší a slabé portréty, maloval teď Fábrovy obrazy, na které Fábr ani nesáhl; už hned první z těchto společných prací byla triumfem. Káša nosil Fábra doslova na rukou a bylo na ně podívání, když Káša vozil Fábra v lenošce po výstavě a ta Tustová s nimi; neměla svého vlastního ateliéru, pracovala v jejich. Jako všechny ženské, zbláznila se do Káše i tahle a chytil i Káša, ačkoli se dosud ženským jenom smál; dá-li Sylva vlasy dolů, je k zbláznění; avšak vidíte, že se zavitou hlavou vypadá jako od Mestroviče. Že to bylo po prvé v jeho životě, zamiloval se Káša jako kluk; vypravovaly se o tom báchorky, Šárka na jejich Ctiradu, to je ona. Ten ateliérový román nebyl ani tak jednoduchý; dokud tu Šárka nepozírovala, bylo Fábrovi jedno, co si ti dva za jeho zády šuškají, jen když práce nestála, od té Šárky mu to, holenku, jedno nebylo, došlo i k mrzutostem… Pro psychologa by tady bylo úrodné pole, leccos se dá kombinovat. Já tam byl pečený vařený; nechci mluvit na dluh, ale Fábr byl žárliv: toliko nebylo poznat, zdali na Sylvu, že mu odloudí Kášu, anebo na Kášu, že se ožení se Sylvou; k epikrizi došlo, když musel Káša na vojnu. A víte, jak se to vyřešilo? To vlastně víte, řekl jsem vám to napřed. Sylva se mohla uplakat, ale Káša byl jako skála, o válečném sňatku nechtěl ani slyšet, ačkoli pro ni jen hořel; ovšem bych dal hlavu za to, že mezi nimi nebylo závazku, čestného muže zavazujícího. Naopak, před odjezdem na frontu musela Sylva slavnostně přísahat a svou láskou ke Kášovi se zavázat, že Fábra nikdy neopustí, děj se co děj. A teď si Fábra vezme za muže… Aby prý lidem zavřela ústa a mohla svému slibu dostáti. Že není sentimentální a že naopak není radostem života nepřístupna, to jsme přece viděli. Rovněž i to, jak se dovedla pro Kášu rozplakat, tyto její výbuchy uprostřed nejbujnějšího veselí jsou častější. Je-li pravda, že by zachránce života jejího milence bez ní zhynul, je i to pravda, že má tolik času, že se může od něho pro Opálku a Malvu uprázdniti i na půl dne… Tomu ať čert rozumí; nejsou-li důvody Sylvy Tustovy koneckonců přece jenom utilitaristické… Její lepty, od těch dob, co je dělá Fábr, aniž by se jich dotkl, jdou na dračku. Aniž také jí samotné; jeť takový chuďas, že mu musí dát skřipec na nos, aby se mohl podívat na plotnu anebo na list… Na vlastní oči jsem to viděl! Zajímavé, což?“

„Zajisté!“ odvětil Jindra a jeho zraky s účastenstvím spočinuly na Sylvě, Malvou batikované, ačkoli měl na dr. Černého zlost, že na příběh ukápl cynickou poznámku o utilitaristických motivech mladé umělkyně.

„Nikdo neujde svému osudu!“ dodal dr. Černý, neulevuje nic tónu zlehčivé perzifláže. „Kdo má jednou zmrznout, zmrzne, ne-li v Krkonoších, tedy v Karpatech. Kášu nalezli mrtvého někde u Keresmezö!“

Poněkud jinakým okem díval se na Sylvu Tustovou nyní Jindra.

Avšak vedle ní nepohnutě ležela pod ochranným pažím paní Půtové – Jiřina.

„Co to jest, či má býti s královnou Satavahanou a ostatními šesti královnami krále Savathany?“ otázal se dr. Černého přes veškerou nechuť k němu.

„Aj, to vy nevíte? O tom by vás nejlépe poučil král Satavahana sám.“

„A kdo je to?“ zvolal Jindra pln předtuchy.

„Pan dr. Pavák.“

„Jakže?“ vzchopil se Jindra.

Div se nezalykal.

„Uvidíte hned!“ odvětil dr. Černý. „Budu celý ten harém fotografovat… Milostivá paní!“ vzkřikl. „Máme snad čekat, až slunce zajde? Teď je nejkrásnější světlo! Arrangement také zabere několik minut!“

Paní Půtovou museli však budit, tak pevně usnula na slunci.

Vykonal to pianista Janč, zatroubiv nad ní virtuózně reveille.

Paní Půtová smála se, ale trochu se styděla, zastrkujíc pod voskovaný čepeček něco vyběhlých vlasů, mezi nimiž ukázaly se tři, čtyři stříbrné dracounky, tím lesklejší, že ostatní kštice byla nad smůlu.

„Chutě do práce!“ velela náčelnice Opálky. „Doufám, velectěné dámy a pánové, že jste si všichni pamatovali svá místa a svou pózu!“

Mladé dámy naskákaly za veselého pokřiku do tůně jedné z hojných poříčních lagun jako žáby, Jiřina slezla do vody ostýchavě a teprve na velmi laskavou domluvu paní Půtové.

„Jsou dvojí oči ženské,“ podotkl k tomu dr. Černý, „šelmí a šelmovské, jedny z nich má paní z Častolovic.“

Paní Půtová ohlédla se přes rameno k němu pohledem, nepřipouštějícím pochyby, který z obou řečených druhů očí jest její, a řekla s přidušenou zlobou:

„To děvče necháte na pokoji, doktore, rozumíte? Sic!“

„Žárlí; tygřice!“ zašeptal dr. Černý zkrotle.

Ty druhé měla míti patrně studentka estetiky, Jiřina.

Jindrovi, který ji v tomto okamžiku po prvé viděl zblízka do tváře, nezdálo se tak. To, co v pohledu Jiřinině chtěl dr. Černý míti šelmovským – ačli tak nechtěl jenom kvůli vtipu –, vypadalo spíš jako směs vrozeného ostychu se snažnou odvahou počínati si jako ostatní, mezi nimiž octla se jako Jindra po prvé.

„Velectěné dámy!“ ozval se zas přichraplý hlahol paní Půtové. „S potěšením pozoruju, že jste vesměs značně zčernaly; ještě dnešní den a začneme malovat. Tak prosím!“

„Ale slečna Jiřina je jako padlý sníh!“ namítla Malva.

„Také tak zůstane,“ řekla paní Půtová. „Jíra je z vysokých končin Himálaje a její tón potřebuju do kompozice nutně.“

Bylo zjevno, že paní Půtová jest cosi jako režisér celku, jenž měl býti cosi jako živý obraz, podle toho, jak všichni účastníci zaujímali určité, patrně už dříve vyzkoušené postoje.

Také dr. Pavák byl na svém místě – král Satavahana!

Pokus Jindrův promluviti s ním aspoň dvě slova ještě před produkcí, selhal. Dovedl se mu vyhnouti velmi živou a chtě rozmarnou rozmluvou s pány skladatelem, básníkem, sochařem a ostatními.

Musel se takřka brániti pocitu zášti, an pozoroval mladistvého svého tatínka.

„Abychom tedy dostali zcela přirozený a nenucený moment obrazu, provede se celý děj pohádky, jakmile řeknu teď, všichni zkameníte! Jenom ne zdřevěnět, to se týká především vás, pane doktore! V jakém to přišla balónu, Jíro! Potopila se trochu až po krk, musíme dostat aspoň siluetu. Ještě víc, tak! Netřásla se tolik, vždyť je dnes voda jako vřelá káva.“

Záhyby koupacího obleku Jiřinina nasákly a zůstaly pod vodou, látka přilnula, přilípla se jí na tělo těsně.

„Štíhlá jako lodyha syřiše, její tělo jenom stíží neslo těžké břemeno ňader!“ zabručel dr. Černý, stoje u svého aparátu.

„To jediné jste si z celé pohádky zapamatoval!“ šeptmo pohoršila se paní Půtová. „Na mou duši, že bych vás vyhnala, kdybych vás tolik nepotřebovala.“

„Tak tedy,“ obrátila se zase k svému dvacetihlavému zástupu ve vodě, „rekapitulujme: Celá královská společnost, král se svými královnami, baví se v koupeli hrou, laškujíce, stříkají vodou. Král zabývá se výhradně svou nejmilejší ze všech, to je právě Jíra, kterou ostatní za to od srdce nenávidí; ať se na to pro závěrečný moment pamatuje! Ale královna Jíra, hrou unavena, prosí krále, aby ustal. Rozumí se, že spolu mluví indicky, čemuž my nerozumíme, zato však pan doktor Pavák. Krom toho mluví královna, vysoce vzdělaná dáma, vznešenou indštinou, kdežto král, jehož vzdělání bylo poněkud zanedbáno, mluví nářečím. ‘ on jí rozumí, že má chuť na cukrovinky. A skutečně pokyne, aby byly přineseny. Přinese je pan Janč, který má z pánů nejindičtější kštici. Královna se králi dá do smíchu i řekne: ‚Co si počneme s cukrovinkami ve vodě? Což neznáš pravidla o spájení slov? ‘ To mu patrně řekne v nářečí, neboť král porozumí a jest nesmírně nešťasten, že ho královna pro neznalost gramatiky před celým dvorem tak strašně zahanbila… Dámy a pánové, to jest náš okamžik… Do ostatního, jak šel král do sebe a naučil se gramatice za šest měsíců, ačkoli je k tomu zapotřebí dvacet let, ježto do něho vstoupila bohyně moudrosti, nám nic není, ale stojí to všechno v Moři pohádek čili Karagasnithaře.“

„Kathá-sarit-ságara se jmenuje tato sbírka kašmírského básníka Sómadévy,“ ozval se Jindra starší z vody.

„To je jedno!“ odtušila malířka a „tfuj!“ vyplivla oharek cigarety, až na vodě zasyčel.

Ale učenec nedal se másti a pokračoval:

„Královna totiž řekne: Módakailu, to jest ne vodami dorážej na mne, pane! Ale král nechápal, že královna stáhla dvě slova v jedno a rozuměl mu jako jedinému: módakaily, to jest cukrovinkami na mne dorážej. Modaka toť asi jako bonbony…“

Paní Půtová vysoko nad hlavou sepjala ruce špičkami prstů a učenec ve vodě zmlkl.

Jindrovi mladšímu, jenž hynul nechutenstvím, ovšem bylo už dávno jasno, oč běží.

Paní Půtová aranžuje ilustraci k jedné z perel staroindického „Moře pohádek“, kteroužto sbírku má otec v rukopise už dávno přeloženou. Nevole proti otci, která ho hnětla od samého začátku, proto o nic nepovolila, bylať v tom stará metoda Jindry staršího stavěti Jindru-hošíčka před hotovou událost svých lehkomyslných kousků, a tak ho už napřed odzbrojovati.

Však si to s ním vyřídí…! Až přijde k tomu chvíle…

Prozatím… ano, zatím Jindra sám nemůže spustiti zraku – z filozofky Jiřiny! Přibil mu jej na ni dr. Černý svým citátem z pohádky. Citát byl svou trefnou přiléhavostí vlastně ohavný, tak usoudil Jindra objektivní, onen Jindra, který otci nikdy, nikdy neodpustil způsob, jakým ho do světa postavil, Jindra, který právě proto naprostou cudnost učinil základní zásadou své životosprávy.

Ale Jindra subjektivní nebyl s to, aby nehleděl na Jiřinu, kterou voda svlékla víc než do naha, takže tenčinou jejího nasáklého roucha prosvitla nejen pleť, ale všechny její odstíny i linie forem. Ona sama o tom nevěděla, ale věděly o tom všechny přítomné mužské oči, upřené tváří v tvárnost jejích ňader, jež prohlédla svými hroty hluboce temnými.

Rozlícen sebou až škubl, když potom viděl, že se ty mužské oči laskominou smějí, kdežto jemu se úzkostí hrdlo svírá. Stejně těžce podívanou nesl asi také Jindrův otec, pohled jeho byl také teskný. Královny se zřejmě vysmívaly, jedna druhou na Vasathanu upozorňujíce.

„Výborně, Jíro!“ vzkřikla paní Půtová. „Tak prosím: teď na čtyři vteřiny!“

Závěrka na fotografickém aparátu cvakla a dr. Černý ozval se hrobovým hlasem:

„Děkuju!“

„Jíro, honem z vody!“ velela paní Půtová. No tak… Ježíšmarjájozef. Když jí povídám, tak pospíšila.“

Když Jiřina vystupujíc na břeh neobratně zakolísala, dupla paní Půtová hněvem. Přehodila potom svůj burnus přes ni a potichu ji hubovala.

„Vždyť jsem si to myslila… to je taky nápad, ušít si koupací z batistu a k tomu světlého! Když se to namočí, je to jako skleněné. To už mohla přijít radši v organtinu…! Kdyby se byla tak viděla! Bude-li na fotografii všechno, jak na ni koukali, král, královny i eunuchové, nemůže být lepší kompoziční skicy a já ani nebudu muset studovat výrazy. Ale jinak to byl škandál.“

„Proboha, co to říkáte, milostpaní?“ zaškemrala Jiřina ustrašeně, cvakajíc zuby.

„No, nevím, nevyvrtl-li si doktor Černý svůj hled, když lezla z vody!“ řekla paní Půtová.

„Prosím!?“ přistoupil dr. Černý, zaslechnuv své jméno.

„Doktůrče drahé!“ a paní Půtová zamrkala asi šestkrát. „Buďte od té dobroty a dejte si na tom záležet, budu na vás strašně hodná.“

Položila dokonce svou mužsky svalnatou ruku kolem ramen doktorových, jako by ho chtěla k sobě přivinouti. Hojně ořasená víčka třepala se jí při tom jako křídla černé můry.

Jindrovi zdálo se, že její křečovitý mrkot spojen jest někdy s lehkým záchvatem koktání. Jisto jest, že mrká vždy, kdykoli jí v přívalu slov náhle jedno schází.

„Přísahám, že to bude nejdokonalejší výrobek, který jsme kdy svedli – já, slunce a můj anastigmat!“ zvolal dr. Černý nadšeně.

Ale malířka nepouštěla jeho ramen ze svého lokte.

Její mžikavé oko se uklidnilo a zahledělo se do dr. Černého.

Oba ustrnuli – až konečně paní Půtová přitáhla ho k sobě docela a zdlouha šeredu na čelo políbila…

„Tak!“ řekla a mateřsky ho pohladila na temeni.

Krom Jindry si toho nikdo ani nevšiml a Jindra užasl – za všechny sám jediný.

Když malířka dr. Černého pustila, zavrávoral jako opilý a tvář jeho nabrala nezapomenutelný, patetický plačtivý výraz nezměrného štěstí.

„Tak, Jindříšku-hošíčku, jak se bavíš?“ oslovil tu Jindru otec. Přiblížil se k němu z boku, takže ho ani neviděl, až se ozval.

Neřekl Jindříšek-hošíček hned jak, nýbrž zvolna kýval hlavou a každým tím kyvem rostly oči Jindry staršího.

„Copak?“ řekl konečně Jindra-otec, jako by nevěda.

„Tak tedy pro tohleto zapomínal Jindra na Jindříška?“ tázal se Jindra-syn. „A nyní má Jindra posloužiti Jindříškovi za předmět zábavy…?! Víš-li co, tatínku, abych řekl pravdu, zábavný jsi dost a dost, ale abych já se při tom příjemně bavil, nesměl bych být tvůj syn.“

„No dovol!“ vece otec. „Přece snad vidíš, že tu běží o umělecký čin a že není tak nezajímavo viděti, kterak vzniká umělecké dílo!“

„Proč jsi mi tedy neřekl hned po poledni, pojď se podívat, jak vzniká umělecký čin?“

„Prosím tě, prosím tě! Chtěl jsem, aby ses vyrazil ze své zádumčivosti, a také to, že se mi podařilo aspoň Kathásaritságaru umístiti a že se ilustruje, mělo být pro tebe překvapením.“

„Mám-li se upřímně přiznat, je mi z toho všeho mrzce,“ řekl Jindra, „a svou přítomnost zde vysvětluju si jedině tím, žes nechtěl být ani beze mne ani beze své… Opálky a žes věděl, že bych nebyl šel, kdybys mi byl naznačil kam.“

Dr. Pavák neřekl ani slova, ačkoli otevřel ústa aspoň na dvacet. Zůstal tak chvíli jako vždy, kdykoli mu čtenář jeho nejtajnějších myšlenek, Jindra, řekl pravdu.

Ale o tom, co řekl Jindra sám o sobě, úplnou pravdu neměl.

Mrzelo ho sic, že i v něm zakňučelo totéž zvíře, jaké po Jiřině oné chvíle páslo všemi zraky přítomných mužů, ale Jindra nemůže si upříti, že právě tady pozapomněl na pocit, o jakém už ze zvyku říkal: „Je mi mrzce,“ chtěje naznačiti všechen onen hnus, v jakém zalykal se každý Jindrův soukmenovec, ať stál uprostřed hrůz této války, anebo seděl jenom na jich okraji jako Jindra, měl-li jenom dosti karakteru, aby aspoň cítil své uničování sveřepostmi, proti jakým všechno řvalo – němě, v nitru…

A právě naopak!

Jindra totiž ku podivu marně dovolával se všech svých vzpomínek, aby vymanil se z nálady, která čím dále, tím méně stávala se „mrzkou“… Čím dále, tím marněji zápasil Jindra s uznáním, že tato Jiřina jest vlastně – rozkošná, jak tu sedí až po uši zahalena v burnus paní Půtové.

Byla udělána z nejdrahocennějšího materiálu, jaký tvůrce bere na krásné ženy, chce-li naznačiti, že největším půvabem ženy jest její zdraví, ve kterémžto případě barvy bývají skvělejší než rysy, a těmto pak zůstaveno, aby byly co nejvýraznější. Všecka tvárná sličnost její hlavy v tom také tkvěla, ale co nejlíbeznějšího, toť na matně bělostné její pleti ruměnec. V rychlém sledu byl schopen všech odstínů od šípkové růže až po čajovou, ale ani když byl nejprudší, nezaplavil Jiřinu líc úplně, světlejší místa právě uprostřed zbylá dodávala potom jejímu vzezření zvlášť lepé svěžesti.

Přelet tohoto jaksi – aby Jindra tak řekl – mramorovaného ruměnce stále se střídal s přeletem jejích zornic zářivě modrého smaltu, z jednoho na druhého člena „Opálky“. Každý ten pohled byl vlastně dotazem, co si asi kdo o ní myslí, i červenala se rozpakem nejistoty, zdali bezvadně zapadá do rámce, v němž se dnes po prvé octla.

– To děvče se stydí, ačkoli vědomě podnikla něco, co se se studem valně nesrovnává, a dala by za to bůhví co, kdyby se studu mohla zbavit – zněl závěr bedlivé studie Jindrovy.

Vtom dostala i ona od své protektorky papirosku.

Chopila se jí jako záchrany, jako věci, na níž jest v jejích rozpacích spolehnutí.

– Ach, výborně, kouřit umí velkolepě! – pomyslil si Jindra, pozoruje, kterak se jí dlouhé výdychy dýmu z nozder a úst kříží.

– Je ztracena…!

Tak jako by to byl řekl hlasitě a ona to slyšela – rychle obrátila zářící své oči k němu. Ale zář jich ztemněla ihned, jakmile ho – a bylo to vůbec po prvé – zočila.

Byl to opravdu předlouhý okamžik, a zraky její šířily se při tom tak dlouho, až naprosto nemohly a potom se sklopily.

Pýříc se jako míšeňské jablko s vynechávaným zarděním, vztáhla ruku a zvolna shášela o zem cigaretu, sotva nakouřenou.

Jindra se přistihl při tom, že ještě stále potřásá hlavou a že jeho trpce stažené rty doplňují jeho mimickou výtku chování dívky, s kterouž se té chvíle vlastně po prvé viděli.

Ejhle – porozuměla!

Paní Půtové neušla tato drobňoučká, ale významná událost; uhodla také ihned směr, odkud k ní došlo, a píchnuvši šelmíma svýma očima po Jindrovi, zavolala naň.

„Mladý pane, pojďte si také k nám sednout, my to máme radši, dívá-li se na nás někdo zblízka než zdaleka.“

Jindra se mlčky zdráhal, ale ozvaly se i jiné hlasy, a konečně i nápadně rozjařený otcův dokonce vulgarismem:

„No, hošíčku, jenom nedělej drahotu!“

Jindra tedy vstal a usedl do bližšího kroužku Opálky.

Tady byla už zábava v plném proudu. O emancipaci žen látku dodala královna Satavahanova, kteráž svého chotě zahanbila zevrubnou znalostí pravidel sanskrtské gramatiky již před tisíci lety. Dr. Pavák tentokráte paní Půtovou nerušen vyložil odborně, zevrubně a názorně králův poklesek tak těžký, že jej úsměšek milované jeho choti, přeučené dcery bráhmana Višňusaktia, uvrhl až v melancholii.

„To se nám také může stát, bude-li to dlouho trvati,“ namítl dr. Černý, „podívejte se jenom, jak nám zesmutněla slečna Jiřina!“

Podotknutí nikoli bez hrotu, neboť dr. Pavák vykládal přímo do jejích očí a filozofka, předstírajíc nejhlubší porozumění, poslouchala velmi upjatě a pozorně.

„Tahle královna byla docela povrchní modrá punčocha,“ dráždil dr. Černý napořád, „a její truchlivou nevýhodou jest, že byla emancipována už před tisíci lety. Nedivím se docela nic, že ji ostatní královny nenáviděly.“

„Protože jí záviděly, milý pane doktore!“ namítla filozofka.

„Výborně, Jíro!“ pochválila ji její protektorka a všechny ostatní dámy připojily se nečleněným hlaholem, který skončil trojím tlesknutím jako na povel. Cvik nasvědčoval, že to patrně spolkový projev souhlasu.

„Vážené dámy!“ pokrčil dr. Černý rameny. „Žena ženě nezávidí doopravdy nic jiného než krásu a skvělý osud vezdejší a nedostatek tohoto i onoho aneb i jen jednoho z obou, jest v podstatě prapůvodem ženské otázky – odpusťte! Jest čirou vzácností, aby žena, která vyšla ze skvělých poměrů a přitom je krasavice, podnikla prakticky řešení ženské otázky sama na sobě a stala se členem – třetího pohlaví.“

„Oho!“ ozval se mnohohlasý ženský sbor.

„Prosím!“ hájil se dr. Černý. „Vy všechny šmahem jste umělkyně a umění jest, vyjímajíc talent, povzneseno nad každou, tedy i ženskou otázku, neboť umění jest duchovní nutností, a nemá tudíž pohlaví… až na to, že například umění, jež by se zdálo jinak nejženštějším – hudba –, nevykazuje skladatelek. Nejvýše, že ještě spisovatelka do umění literárního zanáší pohlaví ve formě hysterie a ta je i v umění nejnebezpečnější, je-li zahalena. V tom ohledu znám spisovatelku, všemi ženami veleslavenou, od které nemohu číst dvě stránky najednou; připadá mi to, jako bych jedl husí sádlo lžicí a neměl k tomu ani chleba k zakousnutí!“

„U nás?“ zeptala se slečna Jiřina.

„Nikoli, není to Češka,“ odvětil nehned dr. Černý.

„Karin Michaelis?“ opáčila Jiřina.

„Hm!“ odpověděl a neodpověděl dr. Černý, se zlým úsměvem.

Ale za chvíli dodal:

„Karin Michaelis. To je spíš sardelové máslo!“

„Pardon, pane doktore!“ ozvala se do toho Malva. „Něco jste řekl o kráse, bohatství a o závisti; a já vám zase řeknu, že znám jednu dámu, Češku a Pražku, jednu z nejkrásnějších a nejbohatších, z kruhů nejpřednějších, mladičkou a vynikajícího společenského postavení, a přece jí nebude závidět žádná z nás, které nejsme na hlavu padlé, ani ty nejchudší a nejošklivější. Stačí, řeknu-li jenom: Dáma hastrman.“

„Ale ne! Ne hastrman – tatrman!“ opravila ji paní Půtová.

„Hastrman nebo tatrman, splete-li si někdo jednoho či druhého s kozáckým atamanem a stane-li se to dámě veřejně ve společnosti, nedivme se, když jí to potom navždy zůstane.“

„Vždyť vy, slečno Malvo, sama jste spletla hastrmana s tatrmanem!“ namítl dr. Černý.

„Jen vy mlčte, doktore, to je docela vaše fazóna!“ zakřikla ho paní Půtová. „Kdybyste to řekl vy, bude to božský, poněvadž slovní vtip, řekne-li to však –“

„Ó prosím!“ hájil se napadený. „Udělá-li někdo vtip nechtě, bývá to obyčejně pitomost. Staré přísloví české dí: Vytřená červenost, bezděčná milost za nic nestojí. Dodám: také bezděčný vtip. Vtip a hloupost vůbec bydlí těsně pospolu jako žloutek s bílkem, odděleny jenom tenkou mázdřičkou, protrhne-li se tato, stane se malér. A ta se protrhne vždy, je-li vejce zkažené a vtip shnilý.“

„Obé páchne!“ prohodil dr. Pavák. „Ale přednáška o tom také!“

„Ovšem, vtip se nesmí také přespříliš chtíti,“ pokračoval dr. Černý ve své exkurzi. „Neboť nic není tak výhradně věcí intuice jako právě vtip.“

„Berson!“ zabručel básník-právník.

Dr. Černý smíchy zrovna zařičel a dlouho nemohl se utajit.

„Hahaha!“ konejšil se konečně. „Tak vidíte, a to je tedy doktor, ovšem ještě velmi nastávající. Milý pane,“ rozkřikl se zuřivě, „Berson je vynálezcem gumových podpadků; ten s tou intuicí je dr. Bergson. Také vám podařil se atamantatrman, a váš je ještě horšího druhu.“

„To jest, chtěl jsem skutečně říci – Bergson!“ zakoktal nešťastník.

„S paní Pašíkovou – no, už je to jméno venku! – je to nekonečně horší, když už mluvíme o vejcích,“ neustávala Malva ve své pomluvě. „Víte, co se jí stalo onehdy na fajfokloku u paní doktorové Bezdězové, jejíž muž má sanatorium pro dámy? Stalo se to à propos Ledy a některá z dam podotkla, že viděla její vejce s labutí kdesi v muzeu ve Florencii anebo Miláně. Paní Pašíková dala se do výstředního smíchu. To není tak k smíchu, milá paní fabrikantová, jak si myslíte, povídá na to doktorka Bezdězová. Je to sice velkou vzácností, ale v Praze je jedna velmi bohatá židovka, která měla nedávno šesté děcko, a všechny přišly tak na svět, balamutí ji Bezdězka, mohla bych ji jmenovat, kdyby to nebyla naše pacientka. Ta nejlíp pozná, když je v tom – podle toho, že dostane chuť na křídu –“

„Ale Malvo!“ pokárala Sylva kamarádku.

„Nedělej se horší, než jsi!“ opáčila Malva. „A zrovna řeknu, že tu pikanterii mám od tebe, že chodíš dr. Bezděze leptat.“

„Neodbíhat!“ ozvaly se hlasy nadšených posluchaček.

„Ježíšmarjá – křídu? A proč to? – Poněvadž ji potřebuje na skořápku. Vždycky to skončilo šťastně a děti jsou překrásné, zdravější než normální. Až ten letošní chlapeček zemřel. Ale to je vinen on, objednal z Paříže kuvézu a děťátko zastydli. K líhnutí v takovém případě jest ovšem nejlepší teplo mateřské, pravda, že to trvá šest neděl. Na to paní fabrikantová něco řekla, strašně k smíchu. Jak to bylo, Sylvo?“

Truchlivá Sylva žaluplným hlasem, ač pro smích Opálky sotva mohla, dovypravovala:

„Madam Tatrman podívala se na nás z jedné na druhou, a ježto byly všechny na smrt vážny, pípla po německu: Man lernt nie aus!“

Posluchačky bez ohledu na posluchače a na choulostivost tématu smíchy doslova se válely, a když těm, které nerozuměly, bylo vyloženo po česku, že fabrikantová řekla asi tolik, jako že člověk nikdy není dost moudrý, bylo veselí ještě bezuzdnější.

Byla to hotová posedlost, jakoby hromadná hysterie, jenom Sylva že trochu pohnula rty, ale Jiřina nesmála se docela nic, naopak vraštila obrví.

Když dozněly poslední výbuchy a dámy „Opálky“ oddaly se komentářům k historce o madam Tatrman, do ucha šeptaným, obrátila se Jiřina k dr. Černému s dotazem:

„A vy, pane doktore, jste vůbec proti studiu žen?“

„Pokud se týče studia žen jako takového,“ zněla odpověď, „já sám nic jiného po celý život nedělám, ve příčině druhé však, že ženy nejsou studovány, ale samy studují, schvaluji to úplně, tím více, že jediná fakulta, jim předtím přístupná, byla – facultas meretrix!“

Smalt Jiřininých očí ztemněl, líce zruměnilo jí jedním a ještě jedním valem, a mladá filozofka řekla:

„Podle vaší teorie o vtipu byl by tohle asi vtip bezděčný, není-liž pravda, pane doktore?“

Na to dr. Černý:

„Kdybych byl svou průpovídku řekl v češtině, byla by to pouze truchlivá pravda, není-liž pravda? Abych vám však pravdu řekl, podnikl jsem takto experiment. Vy jste filozof, já filozof, a přece není mi lze o určitých velmi vážných věcech s vámi mluvit jako rovný s rovným, ani užiju-li jazyka nad vší nízkost povzneseného, latiny, mateřštiny filozofů. Aj, proslavená rovnosti žen s muži!“

Jiřina změřila vyzývavě dr. Černého, vyhledala týmiž očima všechny ostatní muže společnosti a nejdelší a nejbojovnější pohled Jindrovi.

Jemu také míněno, co potom provedla, s velkou okázalostí, zapálila si totiž od paní Půtové vyhaslou cigaretu, vyfoukla proti Jindrovi jako polední výstřel a potom odpověděla dr. Černému:

„Mýlíte se, neboť jak slyšíte a uslyšíte, mluvím s vámi i po vaší latině dále. A to především proto, abych vám řekla, že neuznávám teoréma o naprosté rovnosti žen s muži za správné. Já mám za to, že jest žena muži superiorní…“

„Možná dost!“ posmíval se dr. Černý. , museli bychom slyšet důvody!“

„K tomu, abych pokládala ženu jako sexus, jako pohlaví za něco vyššího, než je muž, mám důvody, abych tak řekla…“

Slečna Jiřina se odmlčela, ruměnec jí zaplavoval už nejen spánky, ale i čelo.

Dr. Černý, kterýž sledoval taktiku cikána, lovícího kuře, sypal kuřeti Jiřině zrní na cestu za sebou.

,“ opakoval po ní.

„Důvody fyziologické. ,“ vydechla Jiřina.

„A ty by byly?“ lákal dr. Černý.

„Je to rudimentární stigma muže, kteréž zdědil z dob pradávných, pomyslně nejdávnějších, kdy ještě po lidech jako lidech nebylo ani stopy a kdy obratlovci strojili se teprve k diferenciaci pohlaví.“

Jiřina se měla co držet, aby nekoktala.

„Nuže?“ ozval se dr. Černý.

Nastalo velké odmlčení v „Opálce“.

I ti její členové, jimž zůstala učená slova této rozmluvy nesrozumitelná, tedy téměř všechny ostatní dámy očekávaly, že musí dojít nyní k nějaké neslýchané neslušnosti, k jakéž se Jiřině ne a nedostane odvahy.

„Ačkoli u ženy není pouhým znamením – nýbrž svrchovanou účelností… muž nosí je jako pouhé znamení… jako symbol svého podružství ženě,“ vykládala Jiřina po troškách, fascinována hadím pohledem dr. Černého a sotva vládnouc jazykem.

„Vidíte, slečno kolego!“ ozval se zas neúprosný agent provokatér, „na mou věru, že bych raději viděl mezi námi znamení rovnosti než vaší povýšenosti, snad bych se po tom snáze dověděl o jejím dokladu. Jakáž diskuse, když se protivník tají už s tím, oč vlastně jde!“

Hoříc dotud ubičovaným studem, zbledla Jiřina a řekla:

„Jsou to bradavky prsou mužových!“

Jako uštknut vyskočil Jindra Pavák, až se sám prudkosti svého pohybu ulekl.