Jindrové

Vyřídiv už konečný závěrek svých záležitostí v nejpřednější bance pražské, kteráž provedla akcionování továrny po otci, stal se Jindřich Pavák svrchovaným pánem svého času, týmž okamžikem, jakmile překročil práh bankovního paláce naposled.

Transakce právě uskutečněná byla pro celou rodinu velmi výhodná potud, že Pavák, dostaviv se ve svrchovaný čas, zachránil všechno, co bylo možno. Užasl nad tím, jak snadno objevil v sobě něco, čeho nikdy nehledal, to jest vytrvalou energii pro věci mimo posvátné knihy indické, a to ještě v prostředí po celé desetiletí mu tak odlehlém.

Přitom se mu podařilo jen tak jakoby bezděky něco, co v městečku bylo označováno jako prolomení smůly jeho sester, vzdorující veškerému úsilí jich matky. Provdal totiž nejstarší sestru za ředitele Pavákovy továrny s lehkostí, jaká paní Pavákovou udivila, čímž šťastně ukončil dlouholetý román, průběhem kterého dvořil se ředitel všem třem sestrám postupně a vlastně také současně, ač velmi taktně a tak tajuplně, že žádná z nich nevěděla, kdy zájem Karvanův pro ni počal anebo z některé z obou sokyň sester na ni přešel, neboť čeho se Karvan nejvíce střežil, bylo přímé vyznání.

Láska jeho byla jako hradní strašidlo, jež obchází, marně vyčkávajíc otázku, kteráž je vysvobodí ze zakletí.

Jindřichovi napadla.

Při konferenci mezi čtyřma očima, když s ředitelem továrny zevrubně probral bilanci rentability továrny, prohodil Jindřich:

„Jak vidím, závod nestojí tak špatně, jak jsem se z počátku obával, ale já soukeníkem nejsem a pravděpodobně nikdy nebudu, také žádná z mých sester, aniž jest naděje, že by se některá z nich za soukeníka provdala, sic by se to snad bylo už dávno stalo…“

Jindřich mohl tak mluvit, neboť byl z domova deset let, nevěděl či nemusil vědět nic o delikátních vztazích ředitele Karvana k jeho sestrám, a tudíž také rozuměti rozpakům ředitelovým, vedle jeho lysiny poněkud přespříliš mladistvě stoudným.

„Nejsou ani příliš bohaty ani příliš krásné!“ pokračoval Jindřich starostlivým tónem – málem by byl dodal „ani příliš mladé“, ale to si rozmyslil.

„Och!“ osmělil se Karvan k protestu.

„Zdá se, že nejste mého náhledu, pane řediteli,“ prohodil Jindřich, pozdvihna zraky k tomuto valně již pokročilému panici, o několik let staršímu než on, a přesvědčil se, že se dovede ještě pýřiti až po nejzazší čelo.

Jsou tací, ve svém oboru velmi zdatní mužové, kteří ve sféře citové zůstali stále ještě hochy.

, kteráž by ovšem pod rukama snaživého svaka musela vzkvétati; odpusťte, že s vámi mluvím o těchto rodinných záležitostech, kteréž jsou do jisté míry také závodní. Vaše námitka se může tudíž týkati jenom vzezření mých sester, kteréž opravdu není skvělé…“

V Karvanovi ozval se rytíř slečen Pavákových ještě zvučnějším:

„Oho!“

„Prosím vás,“ posmíval se Jindřich s mrzutostí bratra, jemuž sestry zůstávají na ocet, „která z nich zdá se vám tedy, abych tak řekl, nejméně ošklivou?!“

Otázka zmátla poněkud pana ředitele, poněvadž byla učiněna jménem ošklivosti, ale přiznal se bez obalu. Jako by jinoch jinochu sděloval sladké tajemství, dechl ředitel:

„Kamila.“

„Kam…?“ podivil se Jindřich z opatrnosti jen napolo, bylať Kamila nejstarší a starší než on sám.

Ředitel, aby zachránil situaci před směšností, vzchopil se z křesla a slavnostně prohlásil:

„A prosil bych tímto co nejuctivěji o její ruku!“

„Pane řediteli,“ vece Jindřich, „nemám práva zadávati ruce svých sester, o tom rozhodují ony samy, zvláště Kamila, ale co mohu učiniti, toť býti vaším starosvatem u matky i u Kamily, je-li omyl úplně vyloučen.“

Posměch této poznámky zarazil ředitele Karvana, jenž se právě přestával dvořiti starší Nelly a počínal se kořiti nejmladší Emilii, že by byl bezmála požádal o lhůtu na rozmyšlenou, toliko úvaha čistě merkantilní, že každé prodlení by bylo citelným poškozením akciování podniku, v proudu již se nacházejícího, zdržela jej od toho.

Po delší chvíli zbledl Karvan a řekl pevně a vážně:

„Prosím o vaše prostřednictví ohledně slečny Kamily, pane šéfe!“ –

Stalo se tak s dokonalým úspěchem.

Posměch, ano jízlivost byla až dosud jednou z pomůcek, jimiž se Jindřich Pavák vžíval do nového života, ironie obranou proti sobě samému i proti světu, po způsobu oněch, kdož ironií zakrývají si nebezpečí, že by se mohli sami státi jejím cílem, a kdyby jiní věděli, jak to vlastně s nimi a s jich tajemstvím.

Ani jeho vlastní matka nezvěděla historii s krásnou Mabell zevrubně.

Bylo jí spokojiti se tím, že se manželé rozešli po zlém pro nevěru choti, která se stala milenkou domorodého knížete indického. Nebýti tak vynikajícího, třebaže jen trpného účastenství synova na této aféře, byla by byla velmi posloužila jejímu zadostučinění, neboť jakkoli zprvu přála flirtu Jindřichovu se spanilou dcerou slavného žokeje, ježto hověl účelům zapomenutí, k jakým syna do Anglie dovezla, tak později byla proti tomuto sňatku, ale Jindřichovi už nebylo osmnáct let…

Kalkatská událost byla dosud jeho nitru jako jisté chronické záněty, o nichž sice dobře víme, poněvadž neustále trnou, avšak pod nešetrným dotknutím pekelně zabolí.

Velmi těžké dědické a rodinné starosti působily při tom jako narkotikum, nepřipouštěly mu Kalkatu, ale nyní, když odpadly, začal se jí zas obávati stejně jako opětného záchvatu malárie.

Již po prvních krocích Eliščinou třídou cítil, že dnes, prvního dne, kdy se může zas výhradně sobě věnovati, najisto přepadne ho zas vidina bělostných ramen Mabelliných a oslňujícího chrupu Djasvantova, v jich bezprostřední blízkosti, z jeho modročerných vousů vyceněného, vidina snesitelná, když usínal, ježto mohl usnouti, ale až k řevu krutá za bílého, střízlivého dne.

Dnes se ten nával dostaví a Jindřich sbíral kdejakou duševní sílu, aby mu odolal. A hle, dopadl se při tom, že tenhle citový útok zrovna vyvolal, aby se mohl oddati rozkoši zasnění do svého ztroskotaného štěstí.

Ale nával nebyl zdaleka tak silný, jak se ho nadál.

Očekával palčivé hoře, pocítil však více jen hořkosti než hoře. Málem, že si to nevyčítal, ale bylo jisto, že marně v sobě hledal sentiment pod popelem ošklivosti, jímž jeho zhrzená touha zasypána.

Ovšem ohavnost jeho případu byla nesmazatelná.

Jeho žena šla cestami oněch leckterých, ale nečetných anglických vychovatelek, učitelek, komorných a těm v Indii podobných, jež svou bílou pletí přižehnou ke hnědé takovým žárem, že od něho vadnou a hynou zanedlouho, na duši i na těle spáleny, zhrzeny pravými dcerami Albionu neméně než Irčanky hrdými ladies z Ulsteru.

Znal příklady, a když k nim přirovnal Mabell, zřejmě viděl sic takové její vzezření, ale ono zalomcování lítostí, jaké očekával, se nedostavilo.

Bylo mu jenom zle ošklivostí!

Ta se stala nejtrapnější ze zbylých trudů Jindřichových.

Okolí, v němž se svou procházkou octl, nebylo podle toho, aby vyjasňovalo jeho náladu.

Šel, kam ho kroky nesly. Na Františku, jeho tehdáž nejzpustlejší části, připomínající londýnský Whitechappel.

Šoural se po vykotlaném chodníku těsně při domech, aby se vyhnul drobným kapkám doznívající pršky.

Kam to jen zabloudil? Ani nevěděl, kterou částí Prahy se potlouká, desetiletou nepřítomností pozbyl úplně orientace.

Tenkrát Prahu miloval a víc lítostivě než těžce nesl násilné vyrvání z její půdy; tehda však zpřetrháno pouze tenké vlášení, které v jiné prsti zapustilo mocné kořeny.

Katastrofou, která jej stihla, zpřeráženy, kterak se mají v jeho vlastní domovině znova ujmouti?

Domoviny?!

Jak jinak představoval si svůj návrat do Prahy? Měl býti ovšem jenom pouhou návštěvou na první jeho dovolené z Indie, smluvené po šesti letech služby. Měl přijeti se svou Mabell a sliboval si od této cesty mnoho pro nové sblížení s ní, podivně zchladlou za poslední rok kalkatského pobytu.

Nyní se tu octl o půl léta dříve a ovšem žel nyní velmi dobře zná ohavný původ zchladnutí své druhdy tak sladké Mabell!

Zatím co on šel svatými knihami indickými po stopách karmy…

Eh!

Před bývalou Lannovou pilou vystoupil Jindřich Pavák z bludiště ulic k řece, tenkrát ještě po nízkém břehu přístupné.

Bylo to velmi opožděného jara po první bouřce, směšné jako ržání půlletního hříběte, tvářícího se hřebcem, a po nebi válely se tenké fialové cáry z mračna, vyčerpaného dvěma pokusy o blesk. Této odvážné hře jara na léto nepodařil se ani ten déšť, spustil se příliš pozdě, kdy už hnedle neměl z čeho pršeti. Záhodno, odkud berou se ještě tyto jeho poslední kapky, opatřující hladinu řeky rušným guillochovaným ornamentem, jehož kruhy rychle vznikaly, a protknuvše se navzájem, rychle zanikaly, jako mžiký úsměv kol dětských úst.

Vše bylo smavé. Letná – pod přejemným, ještě světlezeleným přehozem – zasmála se sem z protějška svým nejšťastnějším úsměvem, neboť na nebi i na zemi náhle rozhořelo se slunce, odsunuvši z tváře mráček, který jen tak že stačil na masku.

Na to znamení ihned ustal jemný svist deště na řece a Vltava podržela Praze zas zrcadlo úplně bezvadné.

Jindřich Pavák prsty se dotkl skráně, jako by hrál titulního hrdinu v Jiříkově vidění. Sluneční zář tak prudce udeřila do Hradčan, že se zdálo, jako by tento nejdrahocennější kus scenerie byl teprve v tomto okamžiku odkudsi zezadu do prospektu všoupnut, tak náhle nabyly architektury jihovýchodní skupiny hradské na plastice kvapným rozrůstáním zářivých hlatí střech, říms a oken a všeho, co má v takovém okamžiku nejskvělejší jarní slávy hradčanské nítiti a svítiti…

Jak bylo Jindřichu Pavákovi tou chvílí?

Ne jinak, než jako by toto nádherné rozhoření něhy i veleby bylo výhradně jemu uspořádaným uvítáním do Prahy.

Orientalista, nabažený všemi krásami moří a oceánů, Předního i Zadního východu, tonul v nadšení úžasu a v lítostném zahanbení otázkou a výtkou tisícerými hlasy k němu z tohoto obrazu znějící:

„Jak jsi mohl na mne zapomenout!?“

Ano, kterak se mu jen tohle mohlo stát?!

Nikdy, ani jednou za všecka ta leta, promeškaná v cizině, nevytanula mu vzpomínka na jediný ten v celém světě zjev luznosti a spanilosti, opravdu!

A teď slyší svůj vlastní dech, jak se mu tají a vzrývá zanícením lásky, která by chtěla býti ještě stokráte větší, aby nahradila všechno zhrzení, jímž se až dosud prohřešil.

Bylo mu náhle zkroušeně a teskno – teskno!

Neboť za smavou tvářností spanilého pohledu skrýval se ještě nějaký jiný, osobivější motiv, který vzpomínavě sbíral slova, aby se projevil ještě tesknější výčitkou.

A už naň vzkřikl:

„Jindro?! Jindro?!“

Jindra Pavák lekl se toho jako sluchové halucinace.

Byl to však lidský hlas, vlastně hlásek, který to jeho jméno za jeho zády zavolal.

Obrátil se přece jen s úlekem, ale hned se vzpamatoval a zastyděl – byl to docela jiný Jindra, na nějž voláno.

Jaký, ihned se ukázalo.

Na vysychající stružce, vymleté mezi kamením dlažby, až u řeky dole stál bosý klučina, patrně dítě chudiny na pobřeží sídlící.

S patrnou rozkoší mnuly prsty špinavých jeho nohou písečné bláto stružky, příjemným chladem se mu rty až rozvíraly. Nahoře nad ním smečka dětí téhož asi stáří a sociálního příslušenství.

Vyběhli po dešti ke své chůvě, Vltavě. Přívětivě nazývaly Jindru Jindrou, patrně se těšil hodnosti náčelnictví nad nimi, první mezi rovnými, byliť všichni bosi. Ale jeden obutý seděl na kládách, zavolal na Jindru něco zcela jiného:

„Tak co, Jindro, kuš, anebo nekuš?!“

Byla to patrně urážka na krev, neboť klučina Jindra vyhodil ruce z kapes a vykřikl nahoru: „Jenom abych naposled já na tebe nevolal kuš, až budeš brečet, ty Lojzíku!“

Lojzík potom vstal a bylo vidět, že je to klacek značně vytáhlejší než ostatní drobotina.

„Tys dobrej, to bych byl sám zvědavej, proč bych já měl brečet!“ zněla jeho odpověď.

„Kdybys byl tak dobrej a došel jsi sem dolů, možný, že by ses dozvěděl, proč; dal bych ti co proto!“ ozval se Jindra s kuráží, která byla v obráceném poměru jeho postavičky ke kolenatému zevnějšku vyzvaného hocha, jak se zdá, aspoň o dvě léta staršího.

„Ty šprčku!“ vysmál se veliký malému. „Když si sám o to říkáš, tak já ti teda trošičku namlátím, esli neutečeš!“

Řka, ruce v kapsách, sestupoval zvolna k řece.

„Vem kámen, práskni ho a uteč!“ křikl kterýsi z bosých, neboť podle soudu jeho kamarádů nemohl regulérní zápas dopadnout pro Jindru kale.

Na okamžik zdálo se, že i on pozbyl ducha.

„Proč teda nadáváš, vole?!“ řekl takřka plačky.

„Víš co,“ zahovořil Lojzík docela přátelsky, „já ti dám nejvejš tři, kdybys neměl dvou dost, a druhou jenom, kdyby jedna nestačila. Nebudeš-li eště ani potom kušovat, nebudeš nikdá! Tady letí první!“

„Mordykolsetsakra!“ zaskučel šprček Jindra vzteky i vítězoslávou, neboť ohlášená rána nepadla na jeho tvář, ale dřepla na lícní kost Lojzíkovu, až to cvaklo.

Jindra totiž v tom okamžiku, když se jeho protivník rozmávl, sehnul hlavu dolů, ale jeho pravá pěst vyletěla do výše jako pružina.

„Mně se zdá, žes ji dostal ty!“ zvolal Jindra; měl při rvačce tolik řeči jako Cyrano.

„Chachacha!“ zasmál se hlouček sekundantů.

To zbavilo Lojzíka rozvahy teprve.

Rozlícen a vzteky se kuckaje, slepě vpadl na Jindru, ale ten už křikl:

„To by byla teda ta druhá!“

A skutečně, touž neomylnou metodou, svědčící častému cviku, zasadil Jindra Lojzíkovi druhou a poslední.

Lojzíkovi totiž vyskočila červená z obou dírek najednou, před očima všeho diváctva tak okázale, že se jeden z nich nezdržel a vykřikl:

„Krucityrkn!“

Lojzík vstal, a nabrav na dlaň, prohlížel nadělení; na pokračování v boji nebylo zjevně pomyšlení.

„Tak kdo řekl, že komu namlátí?!“ zahovořil Jindra hlasem násilně zmužnělým.

Byla v tom chlouba i účastenství s poraženým.

„Vidíš, nepotřeboval jsi ani tři, a máš dost!“ pokračoval Jindra, když Lojzík neodpovídal.

„Aťsi, ale nebrečím!“ namítl veliký a silný Lojzík a výrokem tím proved víc, než kdyby si byl vstavil nohu malého, ale mrštného Jindry na týl.

Kamarádi na svahu trnuli obdivem, kde kdo z nich ihned by byl vyměnil svou kůži za Jindrovu.

„Je to taky lepší pro tebe, že ti z nosu teče jednou něco jinýho!“ podotkl nyní kamarádsky Jindra – výrok to hodný spartského paidonoma.

„Té toho pro trošínku krve!“ řekl nato Lojzík.

„Po druhé aspoň nebudeš nadávat!“ rozkřikl se Jindra v opětném vědomí svého vítězství.

„Jindro!“ zazněl znenadání do této scény hrubý mužský hlas.

Jindra sebou trhl a jen skočit a jen prchnout, nebýt obav, aby si nezadal před svým obecenstvem.

To nepochybně dobře znalo toho, jenž volal, a všecky ty malé hlavy obrátily se směrem, odkud zněl hrubý mužský hlas a zase se vrátily k Jindrovi. Dost možná, že tak prozradily volajícímu, kde Jindru hledat.

„Jindro!“ rozkřikl se hlas nyní výhružněji takovým názvukem, že hnul Jindrou, který se nyní vydal loudavými kroky na cestu.

Ale dříve, než vyšel na svah, stál tu už sražený šereda v modré zástěře, poněkud astmatický, podle toho, jak bradou honil dech.

Z vyhrnutých rukávů košile visely dlouhé hubené ruce, div ne až po kolena, žíly na nich tlustší než basové struny, pravice zlobohova třímala řemen, o jehož určení nebylo v nikom z přítomných ani nejmenší pochybnosti.

Zraky malých ničemů zářily nedočkavostí, až se řemen sveze po zádech vítěze v dobojovaném právě souboji.

Jindra nikterak nesdíleje tuto nedočkavost, plížil se, co noha nohu mine, stále pomaleji.

„Tak se podívejme spratka!“ řečnil netvárný muž za modrou zástěrou, „von tady je, von mě slyší, von se nevozve a nechá mě řvát!“

Dokud lezl Jindra nahoru, díval se naň jeho kárce přes brejle, jako by ho chtěl nabrati na rohy, maje ho u sebe, zdvihl bradu vysoko, aby jej zachytil brejlemi, sedícími na špičce nosu.

„Tak ty poslouchat nebudeš?“ soptil na Jindru. „Co jsem ti říkal? Aby ses od Růženky nehejbal, teď tam bečí na celej dům!“

Hejno kluků uvítalo tuto kázeň sborovým „Hééé!“ a ojedinělé pískle dodalo:

„Počkej, Jindro, ty jich slízneš!“

Tomu se také tak podobalo, soudě podle netrpělivého trhání řemene v ruce mužově.

„Nedívej se tak na mě!“ rozzuřil se na hocha, trčícího spurnou tváří téměř do samého obličeje jeho, „nebo tě – mordygolsetsakra!“

Zuřil zaťatými zuby a jeho zaťatá pěst zdvihla se k strašné ráně, která by byla jistě dopadla, kdyby pěst v témž okamžiku nebyla uchopila ruka Jindřicha Paváka staršího.

„Co chtěj?“ otočil se po něm sražený mužík. „Co je jim do nás? A vůbec, co voni jsou zač? Je ten kluk můj, anebo snad jejich?“

„Podle všeho už asi můj!“ řekl Jindřich Pavák tiše, bled a chvěje se na celém těle. „Nejste-li totiž vy sám jeho vlastní otec a jmenuje-li se hoch Jindřich Nekuš po matce!“

Shrbený muž vzpřímil se na chvíli jako svíčka, narazil si brejle až na samé oči a prohlížel si cizince, něm úžasem.

„Člověče!“ začal nyní potichu. „Co že to povídáte, víte taky dobře, co mluvíte?“

Chvilku na sebe hleděli mlčky. Jindřich Pavák byl by se raději propadl do země, ale přece jenom vydržel zpytavý pohled na něho upřený.

Cítil, ač zpříma neviděl, na své tváři tkvíti ještě jeden, nejen pátravý, ale žhavý pohled.

„Moje nebožka žena měla přece hocha s docela mladým studentem,“ řekl mužík a jeho zraky za brejlemi ještě více zostřily.

– Nebožka! – pomyslil si Jindřich Pavák a řekl:

„Tady přece o takových věcech nemůžeme jednat,“ řekl a ukázal na posluchače, hejno kluků, již obstoupili oba docela těsně, aby jim ze ztichlé rozmluvy nic neušlo.

Muž v modré zástěře nehodlal však míti ohledy a pokračoval:

„A kdybyste měl opravdu bejt ten samej, co mou nebožku ženu za svobodna zkazil, tak si to ani nepřejte,“ zaúpěl, i zavanulo z něho po kořalce.

„Dobrý muži!“ namítl Jindřich, ohavně dotčen, pocítiv svůj horký ruměnec.

„Dobrej muž sem, dobrej muž tam, že jsem byl dobrej muž, to je svatá pravda, to musí říc’ každej, kdo nás znal, ale vocamcaď až pocamcaď,“ ale odmlčel se.

„Budou povídat, maminku Jindrovi umořili, to se přece zná po celým Františku!“ rozkřikl se na něho Lojzík docela znenadání. Vmísil se do rozmluvy, jako by to byl učinil dospělý, kurážný muž.

„Zmetku!“ osopil se naň neruda a Lojzík měl co dělat, aby odskočil.

I do ostatních dětí jako když střelí, houfec se rozlétl na všechny strany a hoši zdaleka pokřikovali:

„A je to pravda a je to pravda, naše maminka to taky povídala!“

Výjev tento objasnil Jindřichu Pavákovi dosavadní osud jeho dítěte zřejměji než nejzevrubnější zpráva.

Pohlédl na malého umouněnce, už nepochybně svého syna, který stál tu, třeště oči na člověka, který zkazil jeho nebožku matku.

Neušlo mu ani slovo. Není pochyby, že jeho desetiletý rozum stačil pochopiti všechno.

Jindřicha Paváka zmocnil se pocit lítostivé něhy, i udeřen celým břemenem své viny najednou, sehnul se k němu a chopil jeho ramena.

„Především jej pusťte a schovejte řemen!“ řekl zticha, ale určitě, a vytrhl Jindru z ruky jeho tryznitele.

„Pomalu s tou flintou! To přece nejde jen tak honem: dej sem kluka, když jsem ho vychovával hnedle do jedenáctého roku!“

„Přisahám vám, že se ho už ani nedotknete!“ pravil Pavák tak rozhodně, že protivník na chvíli zmlkl.

„To se ještě uvidí,“ mumlal potom, „přeceť jsou na světě taky ňáký soudy.“

To už všichni tři kráčeli od řeky nahoru k domům.

Jindra starší vedl Jindru mladšího za ruku a cítil v hrsti, kterak se z ní malé prsty hochovy vykrucují.

Náhle ustaly a malý Jindra velkého oslovil takto:

„A kde jste byl tak dlouho?“

Kdyby se byl Jindřich Pavák syna nadál, ani ve snu by nebyl očekával, že takhle budou zníti jeho první slova. Ale když už pronesena, zdála se mu co nejpřirozenější.

„Byl jsem daleko odtud a nevěděl jsem o tobě ani, žes na světě,“ odvětil Pavák pokorně, neboť jeho syn měl právo takto se ptáti.

„A kde to, že tak daleko?“ pokračoval hošík neústupně.

„Za několika moři… ,“ odpovídal Jindřich svému vyšetřujícímu soudci.

„V Přední, nebo Zadní?“

Anglické dítě by se nebylo jinak ptalo, u pražského se Pavák podivil.

„V Přední,“ řekl.

„To je trochu blíž,“ řekl malý Jindra znalecky, jako žák, který nechodí do měšťanky zbůhdarma.

Nebojácnost, chladná věcnost, s jakou projednával tak ohromující záležitost jako setkání s otcem, překvapovala Paváka, on sám pro tíseň sotva mluvil.

Tu se přihodilo cosi nepatrňoučkého, ale výmluvnějšího nad všechna slova. Malému podařilo se totiž náhle vytrhnouti prsty ruky z otcovy hrsti, a když po ní Pavák hmátl, tu uchopil Jindra drobnou pěstí dva prsty otcovy a pevně je sevřel…

„Já jsem dobře věděl, že přijdete,“ zahovořil malý Jindra o tom hlouběji. „Přišel jste ještě včas, aby mě neutloukl,“ dodal bez ohledu na to, že to ten třetí slyšel, a pozdvihnuv k otci oči – byly to tesknotou zamhlené oči Boženky Nekušovy –, optal se:

„Máte taky řemen s přezkou?“

Řekl to jen tak jako úsměškem, jako zlomyslnost pro uši toho třetího, jejž patrně hrozně nenáviděl, ale jeho otec rozuměl nevýslovné trpkosti těch slov.

Bylo mu, jako by měl přikleknouti k tomuto dítěti a poprositi, smí-li je zulíbati.

Ani jeden, ani druhý nedbal huhlajícího a láteřícího staříka.

„Nikdo už na tebe nesáhne, zabil bych každého, kdo by se tě dotkl!“ řekl Jindřich Jindrovi.

Bylo něco v jeho hlasu, co přimělo Jindru, že prohlásil:

„Jsem rád, že jste tady!“

Řekl to však docela nevznešeně, že se Jindřich poněkud zastyděl za svůj melodramatický nápad.

Ovládl jej pocit jakési převahy tohoto dítěte, před nímž se vinen dával a jež si asi bylo také vědomo jeho viny i své převahy z ní plynoucí.

Nejrůznější dojmy shlukly se tu na Jindřicha Paváka v krátkých několika minutách. Byl jimi nad hlavu zasypán, nemohl jich ani okusiti, natož řádně zažíti, to musel odložiti na chvíli klidnější. Nejohromnější z nich byl, že nachází syna, o němž neměl potuchy, že se to přihodilo v první den jeho návratu do Prahy, v okamžiku, kdy hradčanský pohled zrovna měl v něm probuditi vzpomínku na události v jeho nepaměti pochované bez rovu, že ani nebylo známo, kde která leží.

Poznává netušeného syna po zvláštním znamení groteskního jména jeho matky, dovídá se, že je mrtva, že zemřela patrně v nejtrudnějších poměrech. Podoba její vyhoupla se mu ze zapomenutí s úžasnou věrností, jaksi vysoko na obloze, jak bývá na známých obrázcích o zjevení zázračného obrazu divotvorných madon v oblacích právě tam, kde vzadu za ním tkvěl před chvílí obraz Hradčan.

Z těch výšin dívá se v bílém kloboučku s třepetavými stuhami za nimi, tesknýma očima, ale jejím broskvovým líčkem přehrál úsměv prchavým důlkem, který se nezdržel nikdy ani zlomek vteřiny.

Mrtva…

Šli všichni tři od řeky k domům na pobřeží, Jindřich s Jindrou napřed a před nimi cválali hoši, zvěstujíce pokřikem celému Františku:

„Jindrovi Nekušovi se vrátil tatínek z Indie.“

Sám sobě připadal si Jindřich Pavák nejmenším ze všech tří.

„Dovolte, pane!“ zahuhlal za ním Jindrův otčím. „Abyste mi hocha jen tak vzal beze všeho, bez náhrady, přece mě to dítě taky něco stálo, výživa a sem a tam a konečně ta věc se musí policejně zjistit, kdo vy vlastně jste a zakládá-li se vaše tvrzení na pravdě – eště aby tak – nu jo!“

Mluvil ohrozivým bučivým názvukem lidí své třídy, jakým začínají se těžké spory osobní.

„Zticha!“ přerušil jej Pavák. „Vyrovnám se s vámi, že budete spokojen. Bude-li třeba, také na policii, podíváme se při té příležitosti hochu na kůži. V každém případě obdržíte tolik, že se budete moci ulíti nápojem, z vás čpějícím, je to beztoho váš neodvratný osud!“

To byl nepochybně tón, jakým se musí na takového zchátralce.

„Oho! Pozor, povídám!“ zkrotka durdil se Jindrův otčím. „Jenom nic nevyčítat, kdybysme si začali vyčítat, kdoví, jak bysme dnes skončili. Piju-li já ji, je to ouhona z povolání, cvočkářství to nese s sebou. Proto už je nás dnes tak málo, cvočkářů… Jo,“ otočil náhle řeč, „ono by to nebylo nic těžkýho, když tatík deset let o synáčkovi neví a potom se vrátí a ptá se toho, kdo tátu dělal, eslipak’s ho neuhodil, eslipak jsi mu ňákou nestrčil? Jestliže mu v tom jako otec slevíte, špatně pochodíte.“

Na tuto řeč Jindřich Pavák nevěděl odpovědi.

Úpěnlivě cítil se viníkem. Jeho svědomí plakalo, jako by se bylo právě narodilo, i nebylo čím je utěšiti.

Když jej matka z Čech odvážela, věděl přece, v čem Boženku Nekušovu zůstavuje, a třebaže na Boženku nezapomněl hned, přece nebylo za celých deset let ani minuty, kteréž by byl vzpomněl na to, že se jí snad narodí dítě, že se narodilo a že snad žije.

Paměť na svou pražskou historii procakewalčil s krásnou Mabell, proflirtoval ji s ní v klubovkách při čaji, fascinován běloskvoucími jejími rameny, a potom později si na Prahu ani zblem nezmehl. Ale hned na první vycházce do jejích ulic v tlupě uličníků vykřiknou její jméno nadávkou a ten, na koho míněna, jest jeho ztraceným synem.

Nikoli – nýbrž synem nehledaným…

On jest pak ztraceným otcem, na něm bude nyní, aby vzal na se všechnu vinu a odčinil ji co nejvydatnějším pokáním.