Jindrové

Bylo to jednoho podjarního dopoledne, že si Jindra usedl na lávku pod keřem kozílistu na zahradě své choti Jiřiny v hlubokém zadumání, k jehož závěru právě dospěl.

Návětí závěru bylo několik…

Především nejdůležitější z nich – onen kdosi, o němž se té chvíle ještě nevědělo, bude-li to on, či ona, jehož příští se Jindra sice i ovšem dávno nadál, jenž však nyní, když bezprostředně a tak neočekávaně nastávalo, Jindru až sem na lávku pod kozílistem vyhnal… dříve než se sám objevil.

Jeho násilné vloupání se na tento svět trvalo již od nejčasnějšího jitra, a to bylo vlastně, před čím Jindra prchl, neboť zápas nenarozeného s jeho rodičkou o narození byl takový, že nebylo vyloučeno, že podlehne v něm jeden či druhá nebo také oba dva!

S prvními vlakem tramvaje přijel k tomu boji spojenec obou zápasníků, jehož úkolem bylo všemožně se vynasnažiti, aby oba vyvázli aspoň životem – Jindra poslal pro nejlepšího odborníka, jejž znal, a jeho zasáhnutí způsobilo prozatím tolik, že bojovný pokřik Jiřinin začal pronikati slepcovy kosti.

Jindra by byl vydržel i tuto vřavu, zvýšenou o skučení hrbaté Libuše, sestry Jiřininy, která nyní úpěla sedíc na prahu zahradní chatrče – i tu lékař vyhnal –, kdyby nebylo ještě něco silnějšího, před čímž hodlal utéci, čímž se však zde, na lávce pod kozílistem teprve jak náleží setkal a utkal.

Tomu, že dítě, které se tam soutěskami slzavého údolí tak těžce prodírá, bude před světem jeho synem či dcerou, ale ve skutečnosti toliko nevlastním bratrem či sestrou, této absurdnosti zvyknouti měl dosti času. Ale tady pod holým keřem kozílistu, který za loňského svého květu byl šumným svědkem tak horoucího, jak nevědomého ucházení se Jiřinina, aby se stal přirozeným otcem toho, jež se chtělo tak kategoricky stůj co stůj naroditi, dostavilo se do jeho úvah naprosto náhle velmi přesné vymezení jeho poměru k němu dvěma slovy:

Intelektuální paternita!

Pojem i představa byly dávno hotovy mezi ním a Jiřinou, jak jindy říkávali, prodebatovány – teď v jeho nitru vysloven jich – tak říkajíc – vědecký název.

Řekl ta slova sám, či je tu někdo druhý pronesl?

Jindra vyskočil z lávky, jako kdyby se to bylo skutečně stalo.

Jaká to děsná ironie chechtá se Jindrovi z těch dvou slov, jež mu tu najednou napadla k výměru docela nového pojmu, jejž spolu s praktickou filozofkou Jiřinou vytvořili!

Ano, nádherně se to teorizovalo až k důsledkům nejkrajnější šlechetnosti, při níž tehda zůstalo, ale dnes prokoukla naň skutečnost docela jinýma, nikoli už šilhavýma očima.

Teď najednou chápal, proč se ani on, ani Jiřina neodvažovali i jen slovem zavaditi o skálu pevného svého, jednou už pojatého rozhodnutí i naopak si počínali tak, jako by na stole, u něhož učiněno, stál jako jeho symbol domek z karet a každý dost maloučký otřes mohl jej sesouti, proč oba tak nedočkavě uháněli věrného Lojzu Poniklého, aby jen všemožně urychlil nezbytné formality, když už jich vyběhání tak obětavě na se vzal, a proč nebylo už potom mezi nimi řeči o jiném než: „Už aby to bylo! Už abychom to měli za sebou!“

Byla to i nevyslovená i ohlušovaná touha po neodčinitelnosti hotového činu!

Vyskytl se ovšem okamžik, a to bezprostředně před samým činu dokonáním, kdy se Jindrovi představil v celé své povážlivosti jako potměšilá, protože pozdní výstraha.

To stáli všichni tři svatebčané, Jindra, Jiřina i jejich mládenec a svědek Lojza, už před oltářem nejodlehlejšího a nejdiskrétnějšího pražského kostelíka, když ženich, jemuž několikeré skřípnutí písku na dlažbě učinilo nápadné ticho chrámu podezřelým, zeptal se svého věrného kamaráda.

„Jsou tu lidé?“

„Ne mnoho!“ odpověděl Lojza, ale na další řeči nezbývalo času, ježto duchovní, věren přípovědi, „vzít to zkrátka“, byl už tu.

Došlo na Jiřinino „ano“, a tu nevěsta otálela tak dlouho, že se Jindra po ní obrátil; potom teprve odkašlala, aby její „Ano!“ tím zvučněji vyznělo.

Za zády Jindrovými v tu chvíli pronesena byla poznámka:

; nikdy jsem si nemyslel, že tato fráze jistého velmi slavného románu může být tak trefná.“

Ostré „Pst!“ za Jindrou zarazilo mluvčího.

Ta krutá nešetrnost žehla ho tak, že se sotva ovládl.

Ale jakmile posvátný obřad minul, Jindra se už neovládl, obrátil se vzad a řekl docela hlasitě:

„Pane doktore Černý, já se dívám nepřítomnýma očima, a vy mluvíte z nepřítomných plic.“

Zbystřený sluch slepého lékaře po hlase neúmorného aforisty poznal, že to byl pokročilý postup v jeho hrudníku, který dodal jeho slovům větší rezonance, takže byla slyšeti mimo sluch paní Půtové také ušima, pro něž snad nebyla určena, ačkoli ani to nebylo vyloučeno.

Co Jindra řekl, bylo sice neméně kruté, zvlášť proto, že si dr. Černý úhonu svou nepochybně vazbou zhoršil, ale Jindra ihned toho přestal litovati, jakmile dr. Černý v malé chvilce nenamáhaje už se docela nic šeptati, odpověděl:

„Je-li tomu tak – máme toho potom oba – plné oči!“

Nezranitelný ani tentokráte nezůstal dlužen dupliku, toliko, že se trochu opozdil.

Byla to bezmála výtržnost, toto poslední utkání obou soků, v životě jich poslední, ale mělo jistý blahodárný účinek. Celá Opálka, kterou Jindra neomylně za svými zády cítil, dotčena palčivou trapností výstupu, odplížila se, aniž uskutečnila svůj úmysl, jakého se Jindra nejvíce obával – úmysl novomanželům blahopřáti – a dr. Černému odňata příležitost, aby se poptal po panu otci s podivem, že není přítomen.

Po celou jízdu – odváželi Jiřinu do jejího zahradního domova – měl Jindra dosti látky k přemýšlení a odtud ono veliké ticho uvnitř fiakru, jež ani hovorný Lojza nepřerušil, jsa příliš taktní a delikátní, než aby si nenechal své myšlenky ať místné, či nemístné úplně pro sebe.

Bylo to dnes po prvé, co Jindra zaslechl zmínku o svém vzhledu; a pod dlaní, jíž kryl svou tvář, pohřížil se v úvahu, nebylo-li nadšení jeho choti pro jeho řešení zápletky jenom pouhou zásadovostí karakterní filozofky, jíž snad nyní trpce lituje, na něho beze slova hledíc.

Jak asi?

Ani dechnutím neprojevila svou náladu a své „Sbohem!“ u cíle také jenom dechla a setkání jich rukou na prozatímní rozloučenou nebylo stisknutím ani jejím, ani jeho.

Doma vyhledal Jindra zase svou černou pásku a na žádné z těch několika návštěv u Jiřiny – byloť docela samozřejmo, že zůstala doma zatím, než bude vinohradský byt upraven pro novou domácnost – a vůbec nikdy už se neukázal bez pásky.

Až dotud věrný jeho kamarád Lojza věnoval mu všechnu anebo jistě většinu své prázdně, zvláště nikdy ho neopouštěl na jeho zájezdech za Jiřinou, k výslovnému přání Jindrovu, takže nikdy nebyli novomanželé o samotě.

Ukázalo se však, že šlechetná obětavost věrného Lojzy začíná jeviti své meze, po týdnu objevil se sice denně jako dříve, ale jenom na skok, co by Jindrovi přečetl noviny s velikými mezerami, jež omlouval tím, že by Jindru to a ono beztoho nezajímalo.

Jednou konečně se omluvil, že se nemůže zdržet, ale že zase přijde, jen co –

„Jen co?“ otázal se Jindra.

„Jen co budu mít po svatbě taky já, Jindro!“ odvětil kamarád se smíchem, nikoli nenuceným.

„S ní?“ vyhrklo z Jindry.

„Nechtěl jsem nic říkat,“ vece Lojza, „ale když se sám ptáš –“

Byl útlocit v této formě sdělení, z něhož Jindra zvěděl, že je to platinovlasá Jelena dvorních radovic – aniž její jméno bylo vysloveno.

A Jindra, aniž na to řekl slova, přisunul ke zbytku svého oka Džasvantův brilant, své útočiště v tesknotách, ale dnes mu sotva zasvitl.

„Dnes je jaksi tmavo, což?“ tázal se Jindra.

Přítel jeho až povyskočil, ale ruče dodal: „No jestli, tak tmavý den jsme neměli už dávno.“

Ačkoli střechy venku zářily jasem svěžího sněhu. – –

Jindra sice mlčky uznal, že má slečna Jelena na volný čas Lojzův větší právo než on, ale jemu nastaly dny nejčernější nudy, neboť se bez Lojzy z domu dosud ani nehnul, i bylo mu ohlížeti se po náhradě, ovšem placené.

Leč právě onoho dne, kdy posluhovačka na jeho přání napsala a do novin zanesla návěští, jímž se hledá průvodčí k zámožnému válečnému poškozenci, nejraději rovněž invalida, stalo se cosi, co věc velmi rychle rozhodlo.

Zčistajasna objevil se totiž Lojza ohlásit návštěvu, vlastně pozvat se společně se svou chotí k Jindrovi. Všecek unesen líbezností své manželky, která se oddala už dávno charitativní činnosti s velikým nadšením, vyprávěl, že jakmile slyšela o Jindrovi a společných jich válečných osudech a že je nyní tak opuštěn, ihned se odhodlala se svým mužem jej potěšiti, a že by byla jela hned z místa, kdyby nebyla uznala, že bude jen přece lépe přítele Paváka napřed uvědomit.

Při tom vyšlo najevo, že se Jelena – anděl, jemuž nelze ničeho odepřít – ráda pochlubí svým novým automobilem a že by společná projížďka, která by se potom mohla podniknouti, byla Jindrovi jistě vítaným rozptýlením.

„Tak se tedy těš, Jindro, nepřijedeme-li dnes, zítra odpoledne jsme tady jistě.“

„Bude mne opravdu nesmírně těšit,“ vypravil ze sebe Jindra, Lojza potřásl mu řízně pravicí a odešel.

Ještě ho bylo slyšet na schodech a Jindra chtěl naň vzkřiknout, aby se vrátil, a že neměl k tomu dost pohotové odvahy, litoval nesmírně.

Že Lojzík neví, co dělá, to se dalo vysvětlit demencí, jakou bývá novomanžel zpravidla stižen za první série svatebních nocí, ačkoliv –

Ačkoliv se zdá, jako by byl Poniklý přinesl s sebou cosi jako závan ovzduší z onoho daleko strmějšího srázu společenské propasti, jaká se rozvírá mezi Jindrou a kruhy, do nichž se Lojza, jinak jistě dobrý hoch, svým sňatkem vrátil.

Býti předmětem charitativní činnosti jeho dámy? To se ovšem nesmí stát za žádnou cenu!

Jí jde jenom o zvědavý, třeba i přichystanou soustrastí zamžený pohled do této propasti, a jestliže jí Poniklý všechno o Jiřině vypravoval, jako že ano, potom – potom nutno uznati, že tu skutečně propast jest, ale zároveň musí vše učiněno býti, aby její dno, z něhož i Jindru jímá závrať, nezahlédl především zrak předtanečnice, o niž se Jindra s jejím novochotěm kdysi posekali.

Co počíti?

Jindra běhal od okna ke dveřím, a rozčilením pozbyv orientace, narážel o nábytek.

Nikdy nepociťoval svou bídu trpčeji.

Před samým polednem však nadešla spása v osobě Jiřininy sestry Libuše. Byla vyslána optati se, není-li pan doktor nemocen, i vyřizovala svůj vzkaz zcizenějším názvukem než kdy jindy.

Ale Jindra, jemuž na jeho švekruši krom jiného zvlášť protivno bylo její knížecí jméno, vztáhl ruku a pohladil ji po tváři.

Všecka šťastna prohodila:

„Vidíte, nedohlídala jsem se vás!“

Bylo to první její důvěrné slovo k němu a bylo v tom i svérázné uznání Jindry za plnocenného svaka.

Ale na tom chuďasovi v té chvíli nezáleželo, na obrtlíku musela Libuše odběhnouti pro povoz, jedno jaký.

V minutě tu byla s fiakrem a v druhé minutě odjížděli spolu na Braník. Jindra aby už tu navždy zůstal.

A tak zahájena společná domácnost novomanželů, k níž mělo dojíti vlastně podle původního úmyslu Jindrova teprve až by se naplnili dnové Jiřinina mateřství.

Ukázalo se, že zahradní domek Jiřinin, jemuž toliko hojné popínače, jimiž zarostl, dodávaly zevního zdání chatrče, jest uvnitř docela slušná chalupa, v níž se dá bydlet – ačkoli Jindra ubytován byl, či vlastně se ubytoval, ježto jinak nedal, v místnosti nejméně obytné, to jest v jizbě poschodí, o jednom oknu, zato bez kamen, s cihlovou podlahou, tak pružnou, že se hojné květináče, jimiž poseta, při každém kroku jeho drnčivě ozývaly.

V této jizbě přezimoval slepý Jindra jako sysel ve své noře velmi pohodlně na rozsáhlém pelechu ve spoustě peřin. Nebyl nikdy tak dokonale sám, jako když v noci vstal a docela potichoučku spustil padák, který uzavíraje schody, přímo sem z dolejší světnice vedoucí, byl vlastním vstupem do jeho ložnice. Činí tak, aby neslyšel trojí dech zdola; jeho jizba sice potom valem vychládala, ale ať si! Vypáchala však také rychle dýmka Jiřinina strýce, nemluvného pána domu, a když přetáhl Jindra límec svého kožichu, v němž teď spával, přes uši, bylo mu někdy i blaze.

Ukázala se během zimy ovšem nutnost dopraviti sem ještě také druhý, na vlas stejný kožich otcův, zanechaný v Praze jako všechny jeho svršky při náhlém jeho odjezdu jako na útěk s chotí nově nalezenou, ale to byla nejnesnesitelnější noc, jakou Jindra potom strávil. Cítil z límce intenzivní vůni speciálních otcových havan – Jindra mladší sám nikdy nekouřil –, ale domníval-li se, že proto neusnul, že Jindru staršího už ani cítit nemůže, shledal příští noci, že tomu bylo právě naopak…

Neměl po svém otci jiné stopy než z Londýna datovaný akt, kterýmž se dítě, jež očekává jeho snacha, dnem svého narození stává ihned továrníkem, to jest majitelem všech dědových akcií rodinné továrny, náležitě deponovaných.

Tento dar odmítnouti – Jindra právnicky ani nemohl.

Jinak Jindra naučil se usilovným cvikem umění nemysliti na nic, co se jeho sama týkalo. Ve dne nebylo nic snazšího, ačkoli jej celý strávil ve společnosti té, která se ho nejvíce týkala, své ženy.

Byla však mezi nimi neproniknutelná a nerozborná, ačkoli jen papírová hradba – noviny, jež filozofka svému choti předčítala. Nic nebylo tou dobou tak hlubokého a nevyčerpatelného jako zájem obou na veřejných událostech, ovšem ohromných, a ježto jedny ani dvoje nestačily, stala se společná jizba skladištěm všech pražských deníků.

Jiřina předčítala až sípěla, ale byla by raději i šeptala, než ustala, a Jindra, nemohl-li už naprosto nemíti konečně slitování, pokusil se o debatu, která však nikdy dlouho netrvala.

Neboť debata, to už je „já“ a „ty“, anebo „já“ a „vy“, i když se obě strany co nejpečlivěji vystříhají přímého vzájemného oslovení, a tak si také Jindra s Jiřinou počínali, ačkoli byli stále pohromadě. A to už proto, že nevěděli, zdali „ty“ či „vy“, neboť od bouřlivého výjevu jich setkání osobnost jednoho pro druhého jako by vyhynula, oba pak si dávali velice záležeti na tom, aby ji – nevzkřísili.

Chovali své mrtvoly jeden před druhým v mrazivém, ač umělém chladu.

Proto když Jindra uznal za dobré něco podotknouti, už vstával a stoje vyslechl její námitku, i byl zpravidla konec.

Hned potom odcházíval Jindra po příkrých, jako na sýpku vedoucích schodech nahoru, a jestliže si odnesl na sobě přece jen nějaký poprašek s Jiřiny, zhostil se ho tím, že sebou hodil jednou či dvakráte na obšírném loži, až se kořenáče na podlaze ozvaly.

Hrnčené jich zadrnčení mělo na Jindru tak ukájivý účinek, že usínal hnedle okamžitě a spal beze snů až do rána.

Takový stav nemohl ovšem trvati věčně a také trval právě jen do včerejška, kdy zvečera Jiřina náhle ustala v četbě slovy:

„Už dále nemohu.“

Tak pronesenými, že Jindra uhodl…

Neřekl ani slova, zdvihl se a vylezl do svého podstřeší. Tentokráte se neodvážil spustiti padák na schody, naopak, napjal sluch tím úsilněji, čím důsledněji se tvářil neslyšícím.

Dole krom strýce nikdo nespal, jinak šeptalo se a – sténalo, ano i plakalo.

To trvalo jistě do půlnoci a stávalo se stále nesnesitelnější a naléhavější, aby také Jindra slyšel.

Ale Jindra byl příliš zbabělým, než aby byl chtěl slyšet.

Konečně dole škrtla sirka, cinkla lampa a ozval se mrzutý hlas kvapně probuzeného strýce, ještě kvapněji se strojícího a co nejrychleji odcházejícího.

Konečně poznal bosé nohy křivé Libuše, na schodech tak hlasitě jako ve dne řekla:

„Švagře!“ nemohl Jindra neslyšeti.

Hodiny do rána byly hrozné – a nyní tu sedí Jindra na zahradě u řeky, vzedmuté a hučící; patrně odnáší kvádry i svory své klenby, včera ještě celistvé, neboť včera ještě byla němá.

„Intelektuální paternita!“

Čím déle hlodá Jindra na tomto aforismu, jejž sám na sebe a docela podle faktury dr. Černého spáchal, tím přesvědčivěji zdá se mu, že neprchl dost daleko před dítětem, jež se na padesát kroků odtud na svět dere.

A hle – lomozící řeka, z níž slyšeti zcela zřetelně svist troucích se ker, stávala se stále určitěji druhým návětím jeho stále zralejšího závěru.

Však kolem a kolem vzato – uvolnění řeky jarem a zrození dítěte, obé má jistou těsnou souvislost, obojí je stejně živelné, logika fyzického i fyziologického zjevu je přece stejně, ba totožně neodolatelná.

Bezohledně nutně muselo k tomuto i onomu dojíti.

Je v tom cosi mysticko-symbolického, řekla by v příslušné debatě filozofka, která teď tam v domku leží i není s to nic jiného k věci pronésti než úpěnlivé vzkřeky, zatímco řeka hučí, aniž by vzkřeky přehlušovala.

Kdysi dávno tomu, četl Jindra originální, zdánlivě oslnivý axiom, jakožto důvod proti uznání svobody vůle.

– Ptal se tě někdo, chceš-li přijíti na svět? tázal se v pseudoplatonském dialogu popěrač svobody vůle lidské jejího zastánce i dodal:

– Tak tedy vidíš; o nejdůležitější a nejzásadnější tvé věci rozhodnuto bez tvé vůle a toto rozhodnutí byls nucen přijati jako hotovou událost, kterouž můžeš sice napraviti, ale nikoli odčiniti – sebevraždou. –

Tento paradox už tehda, když jej Jindra četl, vyvracel se mu sám sebou, neboť narození člověka není nijak násilím, na něm provedeným, ale dnes za křiku ženy i řeky mu o tom teprve jak náleží rozbřesklo.

Nic nechce člověk usilovněji než býti počat a narozen, o násilí na něm není ani řeči, neboť násilníkem je tu on, nenarozený kategorický imperátor, nic není mohutnějšího než jeho vůle a jeho rodiče nejsou při tom ničím jiným než jejími vykonavateli, slepými, anebo rozkošně radostným podvodem, jenž se zove „láska“, oslepenými.

A Jindra sám, co že on provedl?

On, který se považoval za podvedena životem, a shodou okolností, zdaž není sám největší podvodník z čiré šlechetnosti, ze které mu teď přichází tak valem na nic?!

A teď to padalo na Jindru mladšího rána za ranou…

On to byl, který Jiřinu, zaslíbenou a umíněnou pannu od prvního slova s ní na matku vychovával, domněle nevědomky, ale přece jen přímo k tomu sváděl, ale když ji měl tak daleko, zbaběle prchl pod záminkou svědomí, aby se nedopustil otcova zločinu na matce, jejíž přízrak jej zavedl, aby se stal šejdířem – a šejdířem sám na sobě největším!

A jenom proto, aby zůstal důsledným a sobě věrným.

Náhle pocítil Jindra cosi jako vnitřní ruměnec, jakoby na duši, a vtom už pak mu stoupl do tváří.

To se ozval v něm zrazený muž, jím samým zrazený muž, který se měl ozvati na samém počátku a jako muž jednati, zatímco přichází k slovu až teď – poslední.

„Intelektuální…“

A Jindra se skutečně z lavice vzchopil trče pěstí, jako by chtěl rozbíti něčí dásně dříve než dopovědí:

– slova, která nejsou ničími jiným

– než výplodem téhož děsného a proklatého verbalismu, jakým tak nepřirozeně otrávil svůj poměr k Jiřině.

Klesl malomocně zpět.

Verbalismu, který nebyl zas ničím jiným než klamně odůvodněným odkladem činu, zatímco se zdál – rozhodnutím.

A právě takovým odkladem stalo se, že dříve nepocítil své strašné absurdum tak žhavě nesnesitelně jako dnes, kdy přestává být problémem, ale zato stává se faktem.

A kdy není proti němu jiného léku než odstraniti se z něho způsobem jedině možným!

Život dávno nechtěný odvrhnouti, když se stal naprosto nesnesitelným!

Běží jenom o to, zdali to provede ihned, či vyčká-li, až jak to dopadne tam o padesát kroků vpravo…

– Chachach! – zasmál se div ne slyšně jeho démon ve tmách před ním.

– Příročí? Odklad?

Jindra namítal:

– Mám přece právo zvěděti ještě aspoň tolik –

– tolik – přejal mu démon slovo – zdali nebudou ze života odstraněni tam ti dva, anebo aspoň jeden z nich, potom by se dalo přece ještě zbabělci žíti jakž takž.

Na to Jindra démonu už neodpověděl, ale vzpomněl si:

Jakže to Jiřina tenkrát řekla? Odvahy že mu schází, aby byl pravým Jindrou!

Však se mu jí nebude nedostávati, jenom až…

Maně pozdvihl Jindra Bim Džasvantův briliant, bezděčně hledaje náležitým sklonem k slunci jeho bohatě barvité reflexy, jichž mihot na neporušené sítnici zbylého oka byl v nejtrpčích chvílích jedinou jeho útěchou a rozptýlením.

Leč co to?

Ať prstenem točí, jak točí, dnes barev do pahýlu svého oka nenatočí.

Jindry zmocnilo se leknutí, jehož prudkostí vztáhl dlaně do výše, nad hlavu co nejvýš.

Zajisté dnes je slunečno jak jen může být tohoto podjarního dne, slunce stojí sice ještě nízko, ale přece plane jako pochodeň, samo dřevo lavice je teplejší a jak dlaň široký hřeb v sedadlo zarobený znatelně hřeje.

Už tomu tak jest a nejinak: Nejen dnes, ale už nikdy mu nebude rádžův klenot ani tím málem platen, jakým ho až dosud těšíval – poslední paprsek vystěhoval se z jeho tem do nenávratna.

Nuže dobrá tedy! – řekl si Jindra náhle docela klidně.

Je tedy rozhodnuto, démon zvítězil!

Vstal tudíž a dal se na cestu, kterou už docela nevyhnutelně a beze všech dalších odkladů a fňukání musí.

Nebude dlouhá, sotva pět kroků, a Jindra se ani neshýbl pro hůl, aby stezku vymakal, už mu na to nezbývalo času.

Ale když došel až na sám kraj břehu, marně hmatal po zábradlí prkna k čerpadlu, nevěděl, je-li vpravo, či vlevo, i všecek se rozechvěl – člověk, který jde do řeky a bojí se, aby tam nespadl.

Neboť Jindra musí až na konec prkna na větší hloubku, kde melou ledové mlýnské kameny, a to už co nejrychleji. Libušino bezuzdně zvýšené skučení věstí věc nedobrou a snad nejhorší – pryč od toho všeho a hned!

Konečně zavadil rukou o tyč zábradlí a pevně se jí chopil; až v tomto jejím konci bylo cítiti nárazy ledových balvanů bijících do kolů vratkého lešeníčka.

Pevnou nohou vkročil Jindra na prkno, zbytky rozmrzajících nočních křehků mu chrastí pod podešví, jeden z nich způsobil, že Jindra sklouzl a poklesl před samým posledním krokem a skokem.

Dvě vteřiny tohoto zdržení stačily, aby se v zahradní chalupě otevřely dveře světnice, a dříve než se zase zavřely, aby propustily do světa úryvek vítězné fanfáry nejmladšího jeho dobyvatele:

„Ouvá! – Ouvá!“

Jako by na anglický roh zahrál.

To stačilo?

Stačilo, aby spoutalo ohromnou, až křečovitou silou každé hnutí Jindrovo a zlomilo každé jeho odhodlání.

Dveře v chatrči bouchly, i tak slyší však až sem triumfální nářek toho, jenž přišel přece jenom, ač snad o vteřinu dříve, než se Jindrovi podařilo odejít.

Dr. Pavák zůstal, jak byl, kleče na prkně a jenom pěsti držely se okrajů jako železné svory, zocelené úzkostí, aby teď nespadl, aby se mu podařilo – zůstati na světě!

Ba ještě víc!

Srdce, za něž popadla vstupní píseň právě narozeného, usedalo v Jindrovi nesmírnou touhou po něm, citem tak něžného štěstí, že se nenadál, že by ho byl schopen.

Namáhavě povstal a pokoušel se o návrat od prahu zámezí, přes nějž před chvílí měl jen krok.

Láska k životu, nikoli svému vlastnímu, ale k tomu právě započatému tak jej překonávala, že bude volat o pomoc.

Ale netřeba, bylo zavoláno na něj:

„Švagře!? Pane švagře?! Kdepak jste?“

Libuše.

„Ježíši Kriste! Kam jste se to dostal? Proboha! Počkejte, převedu vás… Jejdanečky, že nedáte pozor, jak lehce byste spadl do Vltavy… Jenom pozor, tak!“

A majíc Jindru zas na pevnině, prohlásila pod týmiž slzami, kteréž jí ani neoschly, zatím co zlobně Jindru převáděla, slavně:

„Pojďme honem, je to hošíček a všechno snad bude zase dobře.“

„Hoší-hošíček!?“

Byl tak udýchán, že to slovo dostal ze sebe teprve na dvakráte.

Jektal radostí, stačilo, aby kluk otevřel hubu a spustil jak náleží od plic, a všechno zoufalství z Jindry spadlo a všem rozpakům bylo navždy konec.

Hrbatá Libuše ho sice vedla, ale on ji táhl kupředu, že mu sotva stačila.

Měl hrozně naspěch, a čím blíže, tím více pospíchal, neboť pláč dítěte ozýval se stále břeskněji.

Konečně stál ve světnici a slyšel bezprostředně a plnozvuce hněvivý žal maličkého nad tím, že mu přece jen pomohli tam, kam chtěl – – –

Museli mu ho položit na lokty – Jindru nejmladšího!

Bezděky tak vykonal starodávný obřad, jakým otcové uznávají právě narozené dítě za své.

V té chvíli velikého pochopení Jindra velikým nitrným gestem potřel v sobě dosavadní ponětí o své sebeoběti jako o činu nějak heroické ušlechtilosti a tím okamžikem nabyl jiné, neskonale sladší útěchy: na místě hořkého vypínání nad sebou samým do výše zaplavila duši jeho celou svou šíří a hloubkou – pokora nevinného, odpouštějícího viníkům, jichž vinu vzal na se, jsa přitom co nejjasněji přesvědčen, že to ani vina nebyla.

Ano, slitování, to bude napříště –

Vtom však zatajil se mu dech i myšlenka.

„Jin –“ zaševelilo totiž ze rtů Jiřiny Pavákové a tak, že Jindra robátko honem podával tomu, kdo nejdříve pro ně přiskočil.

„Jin –“ pokusila se Jiřina ještě jednou o jeho jméno, ještě zmíravěji.

Okamžitě poznal, jak je s ní, a s úpěnlivou vroucností přiklekl k jejímu lůžku.

Ale Jiřina, jako nedořekla své poslední slovo vezdejší, tak nedokončila ani svoje poslední hnutí na tomto světě.

Chtěla k sobě přivinouti ještě jeho hlavu, ale ruka její svezla se mu už bez vlády do týla.

Leč Jindra pochopil; kvapně povstal, aby s náruživým a dlouhým políbením ještě zastihl na živu ústa té, která věnovala tolik krve za své dítě, že jí nezbylo už ani na celou minutu jejího žití.

Jindrův polibek je přečkal…