Jindrové

„Jindříšku – hošíčku –!“ tak přerušil Pavák-otec předlouhé, již hodinu trvající mlčení. „Málo, pramálo jsi mi toho až dosud napovídal o tom, jak se ti vůbec a vlastně na té kleté vojně vede. Cos mi o tom psal, bylo skoro nic, a cos mi pověděl, je docela nic…“

Otcův hlas chvěl se sice pohnutím a jeho „Jindříšku!“ ozvalo se dokonce s předrážkou něhy, ale Jindříšek vyslechl z toho všeho jemně falešný názvuk, že až oči otevřel a obrátil je k otci.

A vida, že se tatínek posadil, pohnul Jindra tělem a v tom okamžiku pocítil na své kůži žhavěti nesčetné body, stopy Heliových šípů; nezvykl dosud sluneční lázni. Rudý vid zpod víček, dotud pevně přimknutých, zaplavil mu na vteřinu celý obzor, blankyt přebarvil na oranžovo a břehy řeky s kopci a stráněmi i kamennou hrází ukázaly se mu na chvíli černě, pokud stíny, a oslepivě, pokud světla, a po chvíli vše zas slehlo rychle v přirozený obraz krajiny nadpražského poříčí, vedrem zatopené.

Toliko tatínek zůstal všecek hluboce temný, ale to byla jeho pravá barva, účinek to každodenní sluneční sprchy.

V lehké závrati, vyležené na temeni, zakolísala mu silueta původce jeho dnů, než se ustálila, a Jindra viděl, že tatínek už ani není brunátný, nýbrž leskle hnědý jako jednoroční hříbě.

„Nu tak, Jindro!“ žebronil otec.

Za čtrnácte let výchovy, kterou Jindra mladší byl věnoval Jindrovi staršímu, seznal svého svěřence zevrubně, i uhodl přesnadno, že otec něco má, co by se synu nelíbilo, ale že se bojí, aby to ven nevyšlo.

Takhle se vždycky tvářil, když se jeho syn octl poblíž stop jeho spádů: zhusta ho sám na ně uvedl.

„Tatínku,“ odpovídal Jindra zdráhavě, „nestál jsi příliš o moje dopisky, odeslal jsem vždycky tři až čtyři, než došla některá od tebe.“

„Ale, Jindro! Což jsi zapomněl, že jsem byl do jara internován na policejním ředitelství jakožto podezřelý ze styků anglických? Směl jsem psát než jednou měsíčně.“

„Od jara máme čtvrt roku, po případě čtyři měsíce, a já byl téměř beze zpráv o tobě!“

„Jindříšku!“ a otec dokonce sepjal ruce. „Proč mi tohle povídáš…? Víš předobře, že krom tebe není nikoho na světě… a konečně není přece vyloučeno, že tě některé moje dopisnice nedošly… Vždyť i zde mimo pražský policejní obvod nalézám se neprávem a tos všechno zavinil ty, že jsi se přiznal na vojně, že jsi se anglicky naučil ode mne… Když Anglie vstoupila do války, prasklo to, a ačkoli bylo zjevno, že nejméně deset let nemohu býti velkobritským příslušníkem, kdybych jím býval před čtrnácti lety, stálo to nesmírnou námahu, než se dr. Šmardovi podařilo dostat mne z policejního ředitelství ven a zachránit mne před koncentračním táborem… Tak vidíš!“

„Ale, tatínku, tohle všechno vím už dávno!“

„Nu a vidíš, víc nebylo skutečně co sdělovat… Že tě mám rád nade všechno, že jsem myslí stále byl u tebe, to přece víš předobře, aniž bylo třeba potvrzovat ti to každého týdne na těch jinak ohavných lístcích. A konečně ani toho nebylo by bývalo třeba, nebýt tvé tvrdé hlavy… Taková šťastná náhoda, možná jenom řízením prozřetelnosti… tvůj vlastní lékař, který léčil tvé poranění na hlavě z dětství, a od té doby je naším věrným přítelem, stane se tvým odvodním lékařem, táže se tě podle úmluvy při odvodu, co to máš za jizvu na hlavě, k lebce přihojenou, a ty mu odpovíš, že ti nepůsobí ani nejmenších potíží a jsi ‚geignet‘!“

„To, otče, je věc pro nás také dávno vyřízená, prosil jsem tě už tehda, aby o ní mezi námi už nikdy nebylo řeči. Ty víš dobře, že jsme se s Lojzíkem Poniklým po naší předtaneční aféře rozešli nesmířeni. Nechtěl jsem mu být zavázán za zproštění od vojny. A kdyby ani toho nebylo, šlo na vojnu tolik ubožáků, jimž smrt z očí hnedle koukala, a pomýšlení, že některý z nich jde za mne, bylo mi nesnesitelným.“

„Podivný tys světec; takový se nevyskytuje ani v celém buddhistickém Tripitakamu, a to přece znamená tři nůše svatých!“ zasmál se Jindra starší, zásadní vedantista, pokud si totiž vážně připouštěl indické mudrosloví vůbec.

Tento jeho úsměšek jako vždy měl zavdati podnět k odporu Jindry mladšího a k debatě, jakých bylo už mezi nimi bezpočtu, neboť mladý Pavák své přivrženectví k učení Šakjamuniovu pojímal nekonečně vážněji než dr. Pavák své, jen filologicky podmíněné „bráhman“.

Dnes však nesplnil otcovo očekávání, neznalť v něm úskok, jakým řeč měla být odvedena daleko od východiska, od výtky vlažného dopisování otcova.

„I kdybys se svým obětováním za jiné stal na této zemi třeba i arhantem, což je nejvyšší svatost sama, co ti to bude platno, když jsi se mohl za ta dvě léta stát doktorem a snad i napsat svou habilitační práci o fatálním oku.“

„Foetalním, tatínku!“ opravil Jindra otce, i dodal: „Nuže, doktorem budu ihned, na to jsem přece dostal dovolenou; mohl bych své rigorózum složit hned zítra, o tom snad nepochybuješ? Nezahálel jsem na vojně. Ale chci si trochu odpočinout… A konečně ani věda úplně nestála, a pomohla mi dokonce k snesitelnější vojně. Totiž věda – ale koneckonců byl to přece jenom postup vědecký.“

„Co to?“

„Maličkost sice, ale zajímavá… Dostal se k nám do garnizonního špitálu syn divizionáře Vesenffyho, hlavně pro to, že tu na očním oddělením vládne nejznamenitější uherský okulista; pohříchu nepomohl mu ani ten a na konec nezbylo nic jiného, než zničené oko mladému baronovi vyjmouti. Nadporučík Vesenffy div že si nezoufal, a když se viděl po prvé v zrcadle s černou páskou na prázdném oku, dal se do pláče. Devatenáct let! Nenáleží k těm hrdinům, kteří takovou ozdobu pokládají za pyšné svědectví o svém udatenství, a hlavně ostýchal se předstoupit takhle před svou milenku a doznat, že je to definitivní úprava jeho zevnějšku. Byla to jenom cikánka, ovšem cikánka první třídy, která tloukla cimbál při cikánské hudbě v pešťském gentry-klubu, ale když spatřila Vesenffyho s černou páskou po prvé, vyzvlykla uprostřed hry, praštila paličkami a utekla. V Pešti má jistý optik speciální a proslavenou smaltovnu na umělé oči, ale v jeho rozsáhlém vzorníku nenašlo se oko nadporučíka Vesenffyho, tím méně pak v naší špitální zásobě, a také všechny pokusy onoho pověstného umělce očních protéz ulíti a namalovati náhradu docela uspokojující, zůstaly bezvýsledny. Zbylé oko Arpada Vesenffyho bylo příliš živé, takže se zdály veškeré snahy nahraditi mu společníka uměním a mrtvou sklovinou marný. Rudá jiskra černého oka Maďarova ukázala se nenapodobitelnou dosavadními barevnými metodami. Dosáhl jsem toho metodou docela novou. Rozumí se, že mne k těmto pokusům nenadchla ani nelahodná osobnost zpupného husarského nadporučíka a tím méně pak jeho trochu špinavá romantika s cimbalistkou z kasina, byl to jedině problém, který mne lákal a moje fotografická vášeň. Vděk té měl jsem také všechen nutný materiál po ruce. Ano, fotografie přirozenými barvami, a sice metoda diachromová, provedla ten malý zázrak – ale, tatínku, ty mne, zdá se, ani neposloucháš.“

Skutečně vypadalo to tak, jako by dr. Pavák mnohem více pozoru věnoval událostem na řece než vyprávění svého syna. Natahoval přes tu chvíli krk, aby viděl na vodu přes dlážděnou stezku navigační hráze, a konečně, když se dole pod hrází ozvaly ženské hlasy, Jindra starší dokonce povstal.

„Ale jen pokračuj, mne to strašně zajímá, jako všechno, co se tebe týká!“ odvětil otec, usednuv.

– Někoho očekává a jistě je to ženská – pomyslil si Jindra mladší a všechna jeho láska k otci, ovšem dávno oproštěná od původního bezmezného obdivu chlapeckých let jeho, nemohla zabrániti, aby, rovněž v myšlenkách, nedodal:

– Tatínek je stále týž nenapravitelný feminista!

„Metoda ta hodí se výtečně k tomuto účelu,“ pokračoval Jindra ve svém výkladu. „Film mezi dvěma skly, ovšemže – a to je můj triumf, tatínku! – jsou to pozitivy, a nikoli diapozitivy jako dosud při fotografii přirozenými barvami, a je to jiný kov než stříbro, tatínku! V naší nemocnici v Pešti máme báječné laboratoře, o jakých se nám tady v Praze ani nezdálo…“

„To byl ovšem objev epochální,“ rozjařil se nyní Jindra starší s účastenstvím aspoň na chvíli dovedně předstíraným, neboť ve skutečnosti se mu diapozitiv s pozitivem mátl.

„Rozumí se, že jsem nejdříve kopíroval svoje vlastní oko, které prý má podle výroku pana Rosenfelda – to je ten geniální optik v Pešti – rovněž přísvit nenapodobitelný, aspoň nikoli se žádoucí přesností. Mám několik zdařilých exemplářů svého vlastního oka vděk nadšení pana Rosenfelda, který dovede film připájeti, aniž by jej spálil. Když jsme Vesenffymu udělali náležité oko skutečnou, ovšem obrácenou autotypií oka zdravého, div nás neobjímal, neboť jeho cikánka ani dost málo nepoznala, že byla podvedena. Od té doby žádný jednooký důstojník, a je jich spousta, nechce mít od nikoho jiného protézu než od nás. Pro mužstvo by to bylo ovšem trochu drahé, a pan Rosenfeld vydělává slušné peníze. A já se tak až dosud držel v zázemí.“

„Podle toho polevilo tedy tvoje nadšení, se kterým jsi vstrčil hlavu do vojenského nákrčníku takřka násilím.“

„O nadšení nebylo ani nejmenší potuchy, nesnesl jsem prostě, aby někdo jiný dal svou kůži za moji, a já konečně jako medik nenáležím mezi vojáky, z nichž je každý i katem i hrdla odsouzeným podle toho, jak mu štěstí přeje,“ odtušil Jindra s trpkostí tak ostrou; že to zarazilo i jeho otce, zvyklého na převážnou složku zasmušilosti v synově letoře.

„Zvláště v garnizonní nemocnici, kde mne přibil vliv a doporučující dopis dvorního rady,“ dodal Jindra a oba se na chvilku odmlčeli.

„Otče, otče!“ vybuchl však Jindra znenadání s náruživostí od něho nikdy neslýchanou. „Někdy člověk opravdu proklíná okamžik, kterým se stal příslušníkem plemene lidského, mezi všemi živočichy na světě nejbestiálnějšího i nejhovadštějšího zároveň.“

Hlas jeho klesl na řičivý šepot, jako by se rdousil.

„Synu!“ zvolal dr. Pavák polekán.

„Zrovna, kdy jsem odjížděl,“ pokračoval Jindra, tiskna křečovitou pěst ku bradě jako v hrozném vidění, „přivezli do špitálu transport raněných Bosňáků, trosky dvou praporů, zbylé při útoku v bitvě v Srbsku při druhém vytřískání našich armád ze Srbska. Ani jediný z nich nebyl raněn srbským výstřelem, také nikdo nevystřelil na Srby, nikdo však nezůstal na nohou bez pohromy, byli jen mrtví a ranění; všechno dílo uherských, tedy našich kulometů… příšerné, děsné. Nebylo by zůstalo ani těch raněných, neboť honvédi je dobíjeli, kdyby bavorský generál nebyl zakročil; měl velení na tom křídle a prohlásil, že se svými ustoupí z fronty, bude-li spojenec pokračovati v tomto způsobu vedení války. Je-li tohle všechno a mnoho jiného, stejně do nebe volajícího za této války možno – věříš, otče, že se maďarští důstojníci v kasině chlubili, kolik kdo z nich postřílel Slováků, kteří při útoku na Rusy nechtěli vpřed? Nevěděl bych jinak, na co mám browning u sebe! prohlásil týž jednooký Vesenffy. Jeden kadet, ještě beze stopy chmýří, chlubil se, že zastřelil srbského popa, který mu odpíral vydati svou dceru na noc…! Víš, čemu se říkalo v Srbsku profylaktické zajišťování proti vzpourám? Znám případ, že v jedné, našimi obsazené srbské vesnici padl výstřel… nikdy nebylo zjištěno odkud a kam… nikdo nebyl zasažen, ale velitel tohoto exponovaného prý bodu dal vyvésti za ves všechno mužské obyvatelstvo, které doma zbylo… prohlásil jim, že budou všichni ihned zastřeleni, dovolil jim pomodliti se otčenáš – všichni modlili se klidně sborem jako v kostele. Všichni považovali svůj osud za tak samozřejmý a neodvratný, že se neozvala z jich hloučku ani slabika protestu, dokazování neviny, anebo dokonce prosba. A když se starci pomodlili, byli strojními puškami postříleni a bez hlesu padali, kde stáli, jako klasy pod kosou, jak mi vypravoval v důvěrné hodince Svetozar Momčič, očitý svědek. Z davu žen a dětí, ty musily rovněž přijít jako svědci, velmi na tom záleželo, aby se událost ta rozhlásila, neozvala se ani jediná kukavice, stály jako strašná, němá stěna, a když bylo po všem a když všichni, kdo se ještě hýbali, byli doráženi, přistoupilo k hejtmanovi malé děvčátko a podávalo mu dinár, aby také ostatní nebyli postříleni… Jinde zase našli tři srbští hoši těžce raněného majora, Štajeráka, jak je pohnul, aby ho nezradili, kdož to ví. Jisto je, že hoši naložili rakouského důstojníka na vozík a na jeho žádost zavezli k Uniím rakouským, ne tak blízko, aby se cítil v bezpečí. Dále nechtěli, báli se Švábů, ukrutných ďáblů. Když se jim major zaručil čestným slovem, že jim nebude ani vlásků zkřiveno, dali si říci. Majora od nich převzali, ale potom je hned pověsili – v polním rozkazu stálo, že každý dopadený Srb, starší čtyř let, má býti bezvýjimečně oběšen… Jsou-li tyto a takové věci možny, a to nikoliv ojediněle – ve sterých případech –, potom není boha, ani osobního, ani neosobního, a je-li jaký, pak jest na místě nejvýš moudrý nejvýš šílený, na místě nejvýš dobrý nejvýš zločinný, pak jest hoden těch, jež ze své milosti postavil pod koruny v čelo států…“

„Jindro!“ zvolal dr. Pavák výstražně, ale uklidnil se; místo, kde se pražili, jest na celé vodní trati od Prahy nejvysunutější a nejbližší člověk, hlídač boudy, v níž nechali Jindřichové šaty, seděl opřen o její stěnu, ohromný slamák jakéhosi rohožového pletiva vtáhnutý až na nos, spal – ostatně bylo k němu nejméně padesát metrů.

„Etikové nás stále ujišťují, že vůdčími principem veškerenstva jest dobro, a dosud jim veškerenstvo nikdy nedalo za pravdu, zato však nikdy jako právě teď nebyla pádněji dotvrzena teze, že vůdčím principem všehomíra jest vlastně zlo a smyslem i důvodem naší existence jest snášeti i páchati zlo a jen zlo… Ano, je-li nějaký bůh, jest zlý a k tomu bezdůvodně zlý. Někteří tvrdí, že válka jest biologickou nutností pro lidstvo a že čerta se ptá po důvodech a příčinách k ní: četli jsme dokonce i české hymny na ni, na její heroický výchovný vliv, jenž vede vpravdě mužné plémě v boj za ideály práva a spravedlnosti, ale já pravím, že Fatum lidstva jest slepo i hlucho a nečte, aniž slyší válečnou ideologii a ještě nejvýš je mu záminkou, jak národy do války dostati i válku samu dopouští, tak jako mor akutní a chronický jako tyfus, chřipku či ftízu anebo lues, a přitom zůstává lhostejno, co tomu lidé říkají, proč válka jest. Že tato světová válka se vede proto, aby již nikdy více válek nebylo? Naopak! Neskončí-li už tato sebevraždou Evropy, jejím sebezničením, bude za tím účelem vedena znova, jakmile to bude možno. Psychologové vědí, co to jest šílenství davu, zešílí-li celý svět, nazývá se to světová válka. Ne, nevěřím v boha, který stvořiv takový svět, na němž jsou takové možnosti, spáchal zločin, jakého jsou jen bohové schopni. Avšak víra v boha mi nebyla nikdy svatou, hůře však je mi, že ztrácím také víru v člověka, v lidskou, v božskou jeho jiskru, která mi byla kolektivním bohem…“

Mladý Pavák žhavě začal a teskně skončil, poslední jeho slova vyzněla tak, že svědčila o opravdové, nikoli jen v debatě předstírané lítosti. Řeč jeho dojala otce velice příjemně:

„Vidíš,“ spustil s očima velmi rozjařenýma, „aniž jsi to tušil, vyslovil jsi velkou pravdu, vyslovenou ve svatých knihách védských, třeba že tu pravdu vzápětí ihned popíráš!“

„Tatínku, prosím tě, přestaň anebo raději mi ani nezačínej s indickou moudrostí. Dnešní její vyznavači, tvoji přátelé, pandité, profesoři indických univerzit, neuznávají Kepplera, poněvadž je popřením svatých knih, a kteří následkem toho stále ještě učí, že se nebeská koule točí kolem svého středu, zeměkoule…“

„I nic, nic!“ horlil dr. Pavák. „Jest pravda, že naivnost véd jest zdánlivě neomezena, ale přeneseš-li se přes ni s porozuměním, že její původ tkví v nedostatcích jazyka lidského, nuceného abstrakta nahražovat konkréty, shledáš se v nich s filozofií, jejíž hloubce a jasnosti žádný jiný z filozofických systémů kulturního lidstva dosáhnouti ani s to není. Zvláště o totožnosti duše lidské s Bráhmanem…“

„Na upanišady je dnes tuze horko, tatínku, zvláště na tu brahmínskou, která se stěhuje z těla do těla společně s jakýmis pranasy a manasy! Už to jinak nebude, než že duše lidská není žádnou bytostí, nýbrž pouhou funkcí těla, a byť bychom se i postavili na stanovisko její existence, bylo by nutno uznati, že bylo tělo rozhodně dříve než duše a že jako bytost musela by duše zaujímati nějaké místo a místo zaujímati může jenom něco hmotného…“

„Jindro, hošíčku, o tom všem nesrovnatelně nádherným způsobem hovoří Šandoďovy Upanišády, kteréž jsou vlastně dialogem mezi bramavidijou Uranim a jeho synem Svetaketu. O podstatě duše a její totožnosti s bráhmanem-vesmírem; v osmi sutrách, skvostných to alegoriích o medu, řekách, o moři, o stromu ňagrodovém, o soli ve vodě rozpuštěné, o Gandharovi se zavázanýma očima v cizí zemi, o umírajícím kajícníku, o nevinném zloději, a každá tato výsostná sutra končí refrénem otcovým k synu: A toto příjemné, anoť tvoří podstatu vesmíru, toť skutečně jest, toť duše jest, toť jsi i ty, Svetaketu. Tam tvam asi, Svetaketu…! Toť jsi i ty, Jindro! Tam tvam… asi, Jindra!“

Provinilým, selhaným a takřka zlomeným hlasem pronesl dr. Pavák svou závěrečnou apostrofu – i pohlédl při tom vlevo, jako by odtud očekával náhle ránu.

Poklonil se v tu stranu jaksi na koso.

Jindra, aby taky viděl, pozdvihl hlavu a ejhle – otcovo provinění stálo tu v celé své kráse, jež zahalena od hlavy k patě v koupací burnus brčálové barvy.

To jest v celé své kráse?

Co z její krásy bylo patrno – hlava totiž – nemohlo činiti bezesporný nárok na takové označení; tato tvář jistě se nelíbila všem, ale líbila-li se málo komu, pak se mu mohla líbit velice, byl-li například milovníkem velmi silných obočí.

To byly dvě černé sametky jako z vysokého aksamitu vystřižené a jako přilepené na temně hnědou kůži, do černa opálenou.

To zpozorovati a utříditi měl dosti času, než ještě otevřela ústa:

„Nuže, ó vznešený Sanraka – – Sankorajoči… Sankarača… ach! Ó! Chachacha-hehehe… Ne, dovolte… počkejte: San-ka-ra-čari-jo! Nuže tedy, ó vznešený Sankaračarijo, kde jsou ostatní?“

Neznámá domluvila, už sedíc na trávníku, kamž dopadla v smíchu nad tím, že nepodařilo se jí hned vysloviti jméno nesmrtelného indického reformátora, jímž patrně dr. Paváka persiflovala. Zajisté, že je neslyšela od nikoho jiného.

Hlas její byl drsný, až lehce chraptivý.

Brčálový plášť smíchy rozpadl se jí na obě strany, když usedla, i ukázal její ohromné tělo v těsně přiléhavém koupacím trikotu, jehož bylo tak málo, že ho ani méně býti nemohlo. Sestávalo z dvou polovin, přední a zadní slupky, zašněrovaných v jedno stuhami, takže po obou bocích zbývaly pod řídkou mříží stuh velmi široké pruhy měděné pleti, pohnula-li se, bylo vidět, že křižování stuh je na její kůži bledě vyfotografováno.

Neostýchala se docela nic.

Z kapsy pláště vyňala veliké mužské pouzdro s papirosami, hojně zásobené, a zapálila si; kouřila výhradně douškujíc.

„Tam tvam asi!“ polohlasem opáčil Jindra mladší staršímu floskulí ze Sankarova komentáře.

Takovýs ty!

„Ach – nejsme sami?!“ zvolala a nahnula se do úžlabiny pod stezkou, kdež ve vysoké trávě ležel Jindra.

„Toť zrada!“ I hnala se, jako by se chtěla zahaliti do pláště, leč zůstala tak.

Ačkoli Jindra dobře věděl, že jí jeho přítomnost nemohla nikterak od samého počátku ujíti.

„Můj syn – na dovolené z vojny!“ představoval dr. Pavák jaksi nerad.

„Vy máte syna?“ užasla, pak z dřepu poklekla a prohlížela si směle Jindru jako nějakého zřídka vídaného tvora.

Vtom však mlaskla dlaní o čelo:

„Inu ovšem, jak jsem mohla zapomenout. Vždyť vím o mladém pánovi dávno, ačkoli jsem ho nikdy neviděla. ,“ řekla, ale poznámku o Jindrovi mladším spolkla.

Znova vyrazily jí dva mohutné trysky dýmu a kouřilo se jí od úst, když prohodila:

„Ale to není englišmen a Ind jako vy?!“

„Nikoli, můj Jindra je křtěn Vltavou!“

„Jak to?“ zamžikala bystře. „To snad káranskou vodou, či snad kostelník běžel tenkrát zvlášť k řece?“

Dr. Pavák, jenž se dosud nezbavil rozpaků provinilosti, chvilku pohlížel na ni, konečně pochopil, že poznámka se týká domněle přílišného mládí Jindrova, i řekl:

„Pravím, že jest na vojně… čtyřiadvacet je ti, není-liž pravda?“

„Přisám Kryšna!“ podivila se. „Je to možno…? To se tedy děláte mladším, než jste, můj milý doktore; počkejte, kolik je to dní, co jste se pochlubil s dvaačtyřicítkou… To byste musel být…“ Poznámka, že by byl dr. Pavák musel být osmnáct, když se jeho syn narodil, byla druhá, kterou spolkla. Nevědouc, ťala tím Jindru do nejcitlivějšího živého.

Prudce se pohnul.

Pozorovala, že asi zavadila o něco choulostivého, a chtějíc to zastřít, honem se mladému Jindrovi představovala.

„Odpusťte, ani jsem neřekla, kdo jsem, ačkoli to byla věc pana otce… prosím, Marie Půtová, malířka… jinak také zvána Maria egyptiaca, ale… nesmíte si myslet… že bych byla snad tak velkou hříšnicí, jako tato svatá… anebo chraň bůh, dokonce… snad už kajícnicí; to mi doktor Černý jen tak říká, poněvadž kouřím jenom egyptské a hodně… Také mi říká – ten nezdvořák – paní Machna Půtová, poněvadž prý se všechny dámy z rodu Půtů tak nazývaly… Nechala jsem si tedy toto jméno jako umělecké. Prosím?!…“

Toto hbitě tázavé „prosím“ odzbrojilo Jindru, kterýž v tom okamžiku se byl prudce z trávy vzchopil a usedl. Byl by jistě řekl něco břitkého, ale ocítiv se na píď od této skorem nahé, rozkladité a teplem sálající ženy, zakoktal s nejapnou poklonou:

„Asistenční medik Jindřich Pavák, slečno!“

) zdrsnělého hlasu.

Jindrovi, ač se uměním zabýval jenom zpozdálečí, bylo jméno Machny Půtové přec povědomo. Byla známa jako malířka velmi odvážných sujetů. Její „Mesalina“ byla na jedné výstavě spolku výtvarníků „Brandl“ k zakročení cenzury ze stěny sňata.

„Mohla jsem být dokonce paní z Častolovic, kdyby tomu mému Půtovi nebyli šlechtictví vzali. Ukázalo se totiž, že páni Půtové z Častolovic vymřeli už někdy v patnáctém století. Poukázal na to pan farář, který nás oddával, bohužel, až v sakristii po sňatku. To bylo zrovna tenkrát, co tolik šlechticů káplo, padlo jich víc než na křižácké výpravě. Začali jen jejich rodokmeny revidovat, když se přišlo na rejdy nějakého rafinovaného podvodníka, který za peníze vymáhal falešné šlechtické diplomy, z kterého století kdo chtěl. Odjela jsem hned z kostela sama zas do svého atlíčku, s mužem jsem se neviděla až u soudu… Neměl ze mě ani tohle… A co byste tomu, pánové, řekli, ten můj Půta jel potom se svým bratrem, nějakým místodržitelským radou, do Vídně k audienci, aby se domohli… zrušení… toho zrušení… tedy obnovení… svého šlechtictví… ale nebyli ani předpuštěni… Zůstali pouhými Půty… A já ovšem taky.“

Paní Půtová vypravovala tuto epizodu svého osudu z počátku se střílným kvapem, šijíc pomžikujícíma očima z jednoho Jindry na druhého, že se jí háčky jejích smolných do týla přistřižených vlasů za hlavou až házely, ale čím dále tím více uvolňoval proud její řeči, až slova už jenom kapala – rozhodně že uvažovala něco docela jiného, než co mluvila –, a nakonec položila prst pod nos a zrovna třepetajíc očními víčky, na okrajích lehce zardělými, zdlouha pohledla na otce a na syna a zas na otce, i odmlčela se s prstem pod nosem…

Oba zadívali se na ni napjatě, co bude.

Najednou pleskla se do čela, až zas mlasklo, a spráskla dlaněmi:

„Ne, to je báječné, až nemožné! Slyšela jsem ovšem cosi zvonit, ale tato podoba mezi vámi, pánové, to je groteskní, vskutku zázračné… Je-li můj nelíčený úsudek beztaktní, odpusťte malířce, nemohu se nijak opanovat, ale smím něco říci bez urážky?“

Ačkoli zase po dlouhé chvíli bylo Jindrům dovoleno a vůbec umožněno také něco podotknouti, neučinil tak ani jeden, ani druhý. Jejich přespříliš nápadná podobnost, tak často a zhusta nešetrně obdivovaná, připadala jim pomalu jako společná nějaká vada tělesná.

Ale šváda paní Půtové byla neúprosná:

„Mně se zdá, odpusťte, že by tatínka mohl dělat spíše pan syn,“ dovolila si malířka, ač nikdo ani nedutl. „Ten zdá se mi nejen otce vážnější, ale dokonce i starší. Kupodivu! Pan otec nemá dosud ani vlásku šedin, kdežto vám, milý pane synu – mohla bych vám tak říci i jako matka –, už zbělaly špičky vlasů na spáncích před ušima.“

Ukázala sans-gêne docela zblízka, takže Jindra znatelně hlavou uhnul.

Jeho otec tu po prvé odvážil se synu pohlédnouti do očí a vzdychl jako na otázku i z obavy, co tomu Jindříšek-synáček asi říká. Ten odpověděl dvojí mimikou; pokrčil obočím i rameny stejně vysoko.

Pozorně díval se na mohutné čéšky jejích klečících kolen, do bleda vypouklých, na kubistická její lýtka, přimykající se k jejím atletsky zdvojeným stehnům jako ztuha jdoucí zavěrák do střenky, změřil její plochý břich, takřka dětsky nevyvinutá ňadra a pomyslil si:

– Jestliže se mnou opravdu mluví jako nastávající matka, potom zvolil otec opravdu prapodivný způsob vzájemného seznámení. Ale tatínkovi se něco takového podobalo. Či snad chtěla říci jenom, že by mohla být mojí matkou co do let? Jsou takové kokety!

Paní Půtové neušla ani mimika obou Jindrů, ani kritický znevážlivý pohled Jindry – stáhla se zas do dřepu a celá se zahalila do svého zeleného pláště. Zachrula se do něho až po uši; dvěma prsty, pod bradou prostrčenými, držela hořící papirosku.

„Tatínek by měl opravdu zapotřebí trochu ostrého dozoru,“ pokračovala.

,“ koktal dr. Pavák zkroušeně.

„Nedělejme se, nedělejme, na základě bedlivého pozorování mám vás silně v podezření, milý Sankare.“

Domněnka o poměru otcově k této Lilith začala se Jindrovi rozcházeti. Ale vliv má naň jistě velmi značný.

„Tuhle o posledním čaji u mne v ateliéru?“ škádlila maličko doktora dále. „Myslím, že jste se nepotatil, mladý muži, v tom jistém ohledu a že se lišíte od starého pána svým nitrem jako svým zevnitrem, ovšem jenom co do barvy, vy takřka sněhobílý a on bronz, který začne dostávat co nejdříve patinu… A což, mladý pane, umíte ještě něco jiného mluvit než své jméno a příjmení?“

„Milostivá paní,“ odvětil, nikoli bez sebepřemáhání mladý Jindra, „promiňte, nemohu-li ihned vpadnouti do tónu lehčí konverzace, avšak přicházím z míst pekelných hrůz a hromadného utrpení, z velikého válečného lazaretu.“

„Ubohý! Však my vás vyléčíme v našem kroužku, jen setrvá-li tato nádherná pohoda. Ovšem budete-li sem mezi nás hodně chodit. Budete vítán! Přijímám vás docela slavnostně za člena vodního a slunečního klubu ‚Opálka‘, jehož jsem předsedkyní nebo předsedkou či také předsednicí anebo předsední, jak chcete, ačkoli nenahlížím, proč ne jednoduše předsedou? Předseda jest v zásadě přece sybstantyf rodu ženského, a je-li předsedou žena, skloňuje se důsledně podle ryba. Ryba rybě, předseda, přeďsedě. Ale náš vrchní opálecký, dr. Černý, antifeminista, nechtěl… Máme jen jediný účel ve smyslu spolkového názvu – co možná nejvíce zčernat. Máme při tom jistě zvláštní umělecký cíl. Jediným prostředkem k dosažení spolkového účelu jest pak slunce, takže všechny podvody, jako pasty a těm podobné kosmetiky, jsou vyloučeny, vyjma vazelíny, a s jedinou podmínkou, nemluvit o válce! Ach, jen to ne!“

Machna Půtová prudce zamžikavši, jaksi křečovitě stiskla víčka očí a pokryla je dlaní na dlouhou chvíli.

Jindrovi pomalu rozbřeskalo.

Nešlo tedy o dostaveníčko s dámou, jež by bylo bývalo považovati za nejvážnější z dosavadních slabůstek tatínkových, ale byla vyhlídka patrně mnohem širší, zajisté že uvidí dnes celou společnost, jejíž ovzduší už napřed přinesla Machna Půtová.

Toto překvapení nebylo mladému Pavákovi jen proto ušetřeno a mladický jeho otec jen proto ho vyzval dnes na Vltavu, aniž mu napřed prozradil, s kým se tam setkají, poněvadž nechtěl být ani bez něho, ani beze své obvyklé společnosti, která podle první ukázky bude asi taková, že třeba býti shovívavým, a že Jindrovi staršímu zdálo se nejvýhodnějším postaviti Jindru mladšího před hotovou událost. Podle všeho byl tatínek pro „Opálku“ nadšen a jeho nabádavé pohledy za řeči paní Půtové zvaly Jindru, aby se k jeho nadšení připojil.

Mladému Pavákovi bylo z toho všeho málem těžko.

„Leč tu jsou!“ ozvala se vtom paní Půtová dramaticky a také velmi divadelním posunkem odestřela své zraky.

Na nábřežní stezce ozval se štěbot, neboť většina blížícího se hloučku byly dámy; parník; který jej přivezl, už před hodnou chvílí minul proti proudu.

„Dnes nás bude pořádná opálka!“ řekla paní Půtová.

„Co tak pozdě?“ křičela příchozím vstříc.

Malý, starší už brunet v čele hloučku, od hlavy k patě, od florentinu až po zámišové botky, všecek v nejbělejší běli, blíže se kvapně odpovídal za všechny:

„Zmeškali jsme malý, i přijeli jsme velkým pyroskafem. Rukulíbám!“

„To je patrně nějaký nákladní automobil?“

„To je hned vidět, že jste nečetla Balzaca. Pyroskaf, toť parník, milostivá.“

Paní Půtová mávla netrpělivě.

S popraskem špačků, usedajících na strom, přihrnula se prožluklá „Opálka“. Poněvadž budka s pyšným klubovním nápisem byla příliš malá, usedalo se ke změně vnějšku za vrboví. Čapěly tam a jenom bluzičky nad hlavami se vymanuvší svědčily o pokusech nejrychlejšího a nejdiskrétnějšího vklouznutí z výletního do úboru koupacího. Jen dvě z dívek měly se k této přeměně na samé stezce bez úkrytu. Jindrovi bylo žasnouti, s jakými bezokolky a za veselého smíchu, zřejmě se předstihujíce, shazovaly ze sebe kus po kuse své lehoučké letní toalety, až tu stály v jediném, posledním…

Byly to, jak Jindra později zvěděl, Malva, eaufortistka, a Sylva, batikářka, obě „Umprůmdy“, jak říká žargon absolvovaným žačkám Uměleckoprůmyslové školy.

Ztichly a stály jako sochy, celá společnost zmlkla a všechny oči lpěly na obou odvážných dívkách.

„Malvo! Co dělá!“ ozvala se paní Půtová výstražně nejhlubším svým hlasem.

„Jeden – dva – tři!“ zavelela Malva a košile obou letěly přes hlavy.

Ozval se výkřik úžasu, obdivu, končící hromadným výbuchem smíchu.

„Heh!“ vyplázla Malva jazyk, jak stačila. „Mysleli jste, že uvidíte nějaký piknik od Maneta, snad jak nás pánbůh stvořil! Tudlenc!“ a podškrtla prstem nos. „Tak, jak jsme, stvořila nás obě Sylva. Prosím!“

Obě měly na sobě navlas stejné přiléhavé koupací obleky, mistrně v batice barvené. Vtip umělkyně záležel v tom, že batikované ornamenty přilínaly velmi stylově k formám těla, na nichž seděly.

Jako fantastická dekorace bylo to velikolepé.

– Ale také rozpustilé! podotkl sám u sebe Jindra, který volnolázeňský rej na Vltavě nad Prahou dosud nikdy neviděl zblízka. Ale v kritickém okamžiku očekávání zajikl se – jinak by ani nebyl mužem.

„Jmenuju se, jak vypadám!“ oslovil znenadání Jindru černý človíček v bílém nankinu, podávaje mu pravici:

„Doktor Černý!“

„Doktorand Pavák!“ představil se Jindra.

„Vy jste Pavák tak samozřejmě, že to ani nemusíte říkat!“ odvětil mužíček. „Kdyby se nevědělo, že jste syn dr. Paváka, mohla by to být hádanka o cenu, kdo komu z oka vypad, vy jemu, nebo on vám.“

„Že jste podle toho, jak vypadá, jistě hádal, že se jmenuje dr. Hezký?“ zasmála se paní Půtová z důležitého nějakého šuškání s dr. Pavákem.

Dr. Černý, šereda, aby ho pohledal, odvětil co nejzdvořileji:

„Milostivá paní Bůtová z Častolovic! Já jsem jako Beneš Benedikt z Nedožer, jenž se nedožíral, ani když mu házeli nejtěžší příjemnosti na hlavu.“

„Váš vtip jest výhradně slovní, doktore, dopouštíte se dokonce i vtipu písmenkového, říkáte mi Bůtová. Jste ohava obsahem i formou!“

„Jsem poněkud nachlazen i vyslovuji některé hlásky bez nosové akustiky. Ale co se týče slovního vtipu, je to právě vtip božský, přece sám Kristus pravil: Ty jsi Petr, to jest skála, a na té skále – a tak dále.“

„Jste stižen chronickým katarem duchaplnosti, doktore!“ odvětila malířka a na důkaz, že se nehněvá, nabídla mu cigaretu.

„Díky, jsem naprostý abstinent i od nikotinu. Ačkoli pak nekouřím, přece jenom vím, že je tou dobou ohromná nouze o kuřivo. Prosím vás, kde vy berete to množství cigaret, jež denně spotřebujete? Nemáte poměr s nějakou trafikantkou?“

Jindrovi bylo nápadno, že dr. Černý dotaz ten učinil tak přidušeně, jako by mezi čtyřma očima, jen svému jemnému sluchu vděčil Jindra, že jej zaslechl.

Neušlo mu ani to, že paní Půtová byla žertovným dotazem dr. Černého velmi patrně dotčena.

„Plácale!“ vydechla šeptem.

„Tak co dělá medresa, kolego?“ obrátil se dr. Černý náhle na dr. Paváka.

„Ale to je stále stejné, věc stojí a nejde kupředu!“ odvětil tázaný s povržlivým mávnutím.

Ale Machna Půtová rozezlila se:

„Pane doktore, nejsem svatoušek a zajisté snesu jistou volnost slova. Chcete-li se však v naší přítomnosti beztaktně bavit o svých metresách, učintě tak aspoň potichu, abychom to neslyšely!“

„Ijhihihi!“ smál se dr. Černý takřka nekonečně, kdykoli se smál, vždy napodobil řičení koně.

„To se povedlo!“ uklidnil se dr. Černý. „Metresa, milostpaní, a medresa jest rozdíl, orient a okcident! Me-dresa jest arabská univerzita a s kolegou říkáme tak naší univerzitě, poněvadž na ní panují arabské poměry. Tázal jsem se prostě po osudu habilitační práce dr. Paváka…“

Porážka paní Půtové byla dokonalá.

„Jiřino, kde je?“ zvolala, co jí hlas stačil.

„Tady, milostpaní!“ zněla odpověď z vrbiček.

„Pardon!“ řekla malířka i odkvapila, co jí stačily nohy.

Duchaplnost dr. Černého zdála se však spíš křečí než katarem. Byl sám aforismus, někdy zábavný, někdy churavý, a udával své záchvaty při vhodné i nevhodné příležitosti s jakýmsi horečným a tempo.

Když se někteří z příchozích pánů s mladým Pavákem seznamovali, neobešlo se bez poznámek dr. Černého.

Mladý sochař, jenž požíval jakéhosi jména, ovšem se skandálním přízvukem, jehož si dobyl svými sádrovými kontorzemi, na nichž lýtka bývala málem mohutnější než dřík, uvedl dr. Černý poznámkou, že jenom válka zamezila jeho povolání do Paříže, aby doplnil Venuši Mélskou, neméně mladý a výstřední klavírista a komponista označen jakožto tou dobou nejznamenitější prestidigitateur na pianě, a nastávající profesor disharmonie na konzervatoři, a zvláště pochválena pak jeho Kakofonie opus 3.

„Vy jste chlapík, ale onen houslista, kterého jste včera v Mozarteu doprovázel, zasloužil by spíš smyčku na krk než smyčec do ruky,“ podotkl při tom dr. Černý nádavkem.

Postižení se smáli, toliko „mladý básník a starý právník“, o němž poznamenal dr. Černý, že jezdí se stejným štěstím na hypogryfu jako na paragrafu; básní prý už tak dlouho, co studuje práva, to jest osm let – přijal tuto poznámku dosti mrzutě.

„Pokud vím,“ odvětil napadený, „ucházíte se vy, pane doktore, o soukromou docenturu ještě déle; mým promotorem asi nebudete nikdy!“

„Bohužel, není to vtip, co povídáte, mladý muži,“ rozhovořil se dr. Černý, „nýbrž neslazená pravda; pamatujte si, že puškvorec má býti vždycky zavařen v cukru, tak může býti požíván dokonce i jako pokroutka. Pardon, čouhá vám…“ – a při tom se zdlouha zahleděl na ucho uraženého básníka – „cosi z kapsy!“ dopověděl rychle a zastrčil svému protivníku cípek hedvábného šátečku, odkudž mu civěl, do náprsní kapsy zpět. „Nenoste to, jinochu, není to logické, poněvadž tento kapesník neslouží předstíranému účelu, a takový, jaký mu slouží, pečlivě ukrýváme. A krom toho dnes už nevychází v neděli bez dekorativního šnuptychlíčku ani žádný lepší uzenářský tovaryš.“

Básník oněměl – a vzdálil se.

„Tak jest!“ obrátil se nyní dr. Černý k Jindrovi. „Takový jest můj osud a tento osud spříznil mne s vaším otcem, neboť máme osud dosti totožný, toliko s tím rozdílem, že já jsem sociolog a on indolog. Z analytika se musí stát dříve paralytik, než dosáhne řádné profesury na naší univerzitě.“

– Zlý, nebezpečný člověče! – pomyslil si Jindra.

Sám nebyl schopen slova, jazyk jako by mu byl v tomto ovzduší ztuhl.