Jindrové

Pravdu své věty, hájené tenkrát na koupališti „Opálky“ proti otci, že totiž lidská duše není sama bytostí, nýbrž pouhou funkcí bytosti čili organismu, nikdy nepocítil Jindřich Pavák tak zřejmě, jako když sám pozbyl pětiny své, takto řečené duše čili přesněji myšleno pětiny z jejích funkčních podmínek, jedno z jejích opravdových čidel, takže co do vnímání byla omezena na čtyři zbylé pětiny.

Když ve svém úsudku, jehož bylo možno dosíci teprve pozvolným uklidněním mysli, dospěl tak daleko, bylo už vlastně vyhráno; to už dobyl svého heroického vítězství, jaké už jen jen stále upevňoval i zajišťoval, vítězství nad zoufalstvím, s nímž dosud zápasil tak říkajíc v americkém souboji – to jest ve tmě své – slepoty.

Z počátku bylo zoufalství tak veliké jako tma sama.

Tma slepých je docela jiná než sebenaprostší tma vidomých, nejen proto, že nebude mít nikdy konce, ale také proto, že v ní – ničehož nic není. Vidomý i v nejtmavější noci, i když okna jsou neprodyšně zastřena, má k věcem kolem sebe ten vztah, že je zas uvidí, jakmile svitne, ale Jindra, když nahmátl srst své ložní pokrývky, věděl, že se nikdy nepřesvědčí, je-li zelená, či jaká jiná, v jeho tmě jí nebylo – nebylo v ní naprosto ničeho.

Od narození slepý, dokonale slepý, tmu nezná, poněvadž mu schází k tomu záporu světla zkušenost kladu – to jest světla. Je to tragická výhoda oslepnuvších, že černá fikce, která jim zbyla, co nejvěrněji shoduje se s dojmem tmy.

Ovšemže Jindra nahmátl přes obvaz jeden oční důlek zhola prázdný a leda vatou vyplněný, a druhý levý ještě plný, ale věděl dobře, že obě jeho oči jsou stejně dokonale zničeny. Hrubozrnný písek výbuchem miny z pravé strany vržený vyklinul mu pravé oko hladce, ale i levé zbortil tak, že ani to k praktické potřebě nebude, jak by se byl Pavák sám vyslovil objektivně o nějakém jiném pacientu, kdyby k němu přišel v takovém stavu.

Objektivně soudit a myslet – to bylo vše, to byla jediná jeho možná záchrana před bezedným hořem. Z téže příčiny odhodlal se viděti budoucí tmu svého života raději černější, než snad doopravdy bude, aby předešel zklamání, ničil naději spíše, než aby si ji nechal zhroutiti.

Jakási ta, ale vždy, to jest i v nejlepším případě ubohá naděje v ten zbytek levého oka by sice byla, ale i kdyby ji skutečnost opodstatnila, bude to pořád pěšky jako za vozem!

Mikroskopovat ani tím zbylým okem už nikdy nebude!

Hned jak po prvé zavadil o tuto myšlenku, rozlehl se jeho nitrem řev, nikdy tu neslýchaný; bylo to ono ohromné zoufalství, s nímž se pak ve tmách křížkoval a jež se mu potom po celonočním boji podařilo svázati, spoutati a uvrci do propasti kdesi na dně tem.

Tam zaskučela vždycky, kdykoli se mu tato myšlenka zas vynořila, a dralo se ven k novému zápasu, i bylo zapotřebí náporem všech sil propast zas zabedniti a vyčkati, až jeho vytí samo od sebe přestane, neboť vnitřní sluch ucpati nelze.

Bylo mu líto tohoto zoufalství, neboť ono jen proto tak hrozně trpělo, že ho nesmírně milovalo, ale Jindra otravoval je rozumem:

– Všechno marno! – říkal mu – kolik takových očí, s rohovkami a zornicemi, písečným výbuchem zničenými, jsme viděli jenom v peštském lazaretě!

– Okulista bez očí! – ječelo zoufalství ve své propasti – to není pouhá náhoda, to je rafinovaný útok osudu, který si vždycky vymýšlí nejzlotřilejší výsměšek a na důkaz, že není slepý, sám tě oslepil!

Jindra dobře věděl, proč se osud tak na něm vymstil. Stalo se to proto, že maje jej jednou v rukou, sám si jej neopanoval.

Propásl okamžik vhodný k tomu, v zákopě před vytrhnutím k útoku. Když se už rozhodl vzkřiknouti na vojáky, aby nevěřili, měl tak učiniti, a kdyby byl býval za to na místě skolen, zdaž by mu nebylo lépe než takto?

Ostatně – vyjíti ze zmařeného svého života – tento poslední prostředek mu vždycky zbude, ač i nahmatati bránu z tohoto světa je slepci těžko…

Jindrovi ulevovalo zatím, když si nyní zevrubně uvědomoval postup, kterým ke všemu došlo.

Kdyby byl ve vřavě mely, před utkáním muže proti muži, skočil bez otálení a se zdviženýma rukama vpřed, byl by se dostal do zajetí pravděpodobně bez pohromy; jistě aspoň bez takovéto pohromy! Mina by byla vybuchla kdesi za jeho zády.

Ale zdržel se s Lojzou Poniklým!

Něco silnějšího než úmluva o společném přeběhnutí k nepříteli to způsobila, že nepamatoval především a jenom na sebe.

Byla to něha předtím podvědomá a setkáním na bojišti náhle vytrysklá něha k Lojzovi, nepříteli od jeho dětských botek a Jindrových bosých nohou milovanému, touha nešťastného a rozdrbaného dítěte proletářského po kamarádství s uličníkem téže ráže, ale vzpupného dítěte bohatých rodičů, silná příchylnost odměňovaná pohrdou a urážkou, potíraná, ale vzrůstající nesčetnými rvačkami, v nichž zhrzený tím lítěji bije, čím větší je jeho lítost, něha, maskovaná nakonec nenávistí, jaká může vésti – ano – i k smrtelným konfliktům.

Ale když se potom stane a zvláště dojde-li k tomu před tváří smrti, že takový hrdopych změkne a tak změkne, že sám odprosí, tu v srdci zhrzeného, který se po celý svůj dosavadní život bál míti přítele, ač po něm neustále toužil, udá se zázrak proměny, nad jakým sám užasne.

“, či poznal Jindra, co se s kamarádem stalo, teprve až se mu s krvavými ústy potácel mezi rukama, na to se Jindra už dobře nepamatuje, ale to ví určitě, že je nejmocnější sugesce k jeho činu, ač trvala sotva tisícinu vteřiny, byla vzpomínka na lyžařskou událost obou malířů z vypravování dr. Černého, zachoval se k Lojzovi jako Fábr ke Kášovi.

Co se asi stalo s nebohým Poniklým, jehož teplá krev Jindrovi promočila na zádech blůzu? Zůstal ležet mrtev, či ho raněného Vlaši také sebrali a odvážejí týmž vlakem jako Jindru, neznámo kam?

Všechny tyto vzpomínky a úvahy vydržel Jindra mladší jakž takž, třebaže věděl, že se nikdy nevypořádá se ztrátou milované vědy pro celý další život, ač bude-li jaký, ale byla ještě jiná vzpomínka, při kteréž proklínal tak zvanou svobodnou vůli, že nemůže rozkázat nemysliti na určitý předmět, a čím pevněji si člověk umiňuje nemysleti, tím urputněji zmocňuje se dravý vetřelec celé mysli, a to výhradně!

Byla to vezdejší Jindrova milenka Jiřina!

Když ta vešla do jeho tmy, všecka záříc sluncem léta právě minulého a zřetelná až po světlé místečko na líci, jež se ani nejprudšímu jejímu ruměnci nikdy nepodařilo zaplaviti, vzdychl z hluboké lásky své, ale při tom slyšel zapraskání kotníků na rukou, hořem sepjatých.

Byl by snad ještě poklekl v prosbě, aby aspoň tento doušek byl mu odňat. Ale hned přisál se co nejžíznivěji k obrubě číše.

S věrností diapozitivů, nejdokonalejším strojem promítaných, předváděl mu vnitřní jeho vid, jenž bývá štěstím i kletbou oslepnuvších, všechny scenerie s Jiřinou zažité s nejpřesnější virtuozitou a bleskurychlou ochotou. Téměř zřetelněji než kdysi ve skutečnosti viděl její půvab, tak bezděčně naivně prozrazený při prvním setkání v Opálce, stručné bodnutí jejích zraků po něm, když pronesla své extempore o stigmatech mužské inferiority ženám, její slzu roztrysklou skořicovým závojem, její modře smaltované oči, tak výsměšně veliké pod volným šátkem, v němž stála na lávce nad vodou při první jeho zahradní návštěvě v Braníku, ach její výmluvné oči, když umlkl melos jejího aeolského hlasu, schopné němého výrazu teskné otázky, vroucího přisvědčení, plápolavého zanícení, žáru žádosti a stoudného zmatku, ve kterém na ruměnci líce shořel safír jejích zřítelnic, dlouhořasými víčky přiklopený!

To vše ukázalo se Jindrovi v barvách ohnivě duhového vidma, i štěrbiny staré hrušně v Jiřinině zahradě, jimiž zešeřelé nebe prohlédalo, mu teď jiskřily, mozek jeho reprodukoval i nepravdy, takže oheň vorařů byl požárem, od něhož i řeka chytla, když se vracel do náruče Jiřininy a když s ní klesl na pažit pod keřem kozílistu, ohromný výkřik „Jíro!“ tak otřásl nocí, že se proměnila v sálající den a Jindra z usínaní procitl.

Probudila ho pekelná bolest v očních důlcích, zprudka se posadil, ale rána čelem o strop vagonu, pod nímž ležel, poučila jej o tom, kde a co je s ním…

Klesl zpět na nosítka a v nezměrném hoři, jaké dosud ze svého neštěstí nepoznal.

Zažil žal, který bývá nejcitelnější metlou nevidomých, dosud na slepotu neuvyklých, když náhle procitnou a chtějí se podívati, noc-li, či den…

A potom začal jeho zápas se zoufalstvím zase znova.

Takovou tedy trýzeň vezl s sebou Jindra mladší z bojiště, z něhož byl sebrán za hlubokého bezvědomí svého. Sklizeň raněných, kterou nepřítel z té žatvy odvážel, byla veliká, útok českého praporu, který ovšem nadobro potřen, odrazil s nesmírnými vlastními ztrátami, zvláště na raněných, nářky a kletby, jež se vrývaly do nekonečného a lhostejného hukotu nemocničního vlaku italského, byly téměř výhradně vlašské, českého slova Jindra neslyšel, Štaukrenglovi hoši zůstali všichni na místě, patrně.

Lokomotiva, táhnoucí toto peklo na kolech, se smála bezdyšným chichotem, druhá, která ohromný vlak tlačila, odpovídala jí týmž potměšilým šuškotem, obě byly dcery téže hmoty, jež počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovati a od té chvíle, když se mu to po prvé podařilo s kovy, zahájil historii. Tato válka není vlastně ničím jiným než vyvrcholením té lidské metalurgie, toho zápasu kovů s pokolením lidským, jich mstou za věkovitá utrpení ohněm a jich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představiti. Spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Ábelovým trvalo věky a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se ruda železná dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, kteréž odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného zázračícího boha lidí, dále s rafinovaností, proti jaké největší prohnanost lidská jest pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůru všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velikých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich. A Leviathanem tímto jest těžký průmysl v tolika představitelích, kolik je velikých národů, a proto nesměl žádný z nich scházeti v této světové válce, která není ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož těžký průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvati z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, to jest k válce, stal se šampionem. Tímto hromaděním mužů vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených, vzrůstala energie hmoty ku mstě nad lidstvem tak dlouho, až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duše a všechno pokolení lidské vlastně bylo zmechanizováním duše pozbylo. Může být pádnějšího důkazu o skutečné nadvládě a tyranii kovu nad člověkem, že čím více v této válce vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovati výrobou válečně-technického průmyslu tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodáři ani ve snu nezdálo? A nadvláda ta jest tak absolutní, že ani národ, jenž vidí, ano musí dnes už nevyhnutelně viděti, že válka najisto skončí jeho porážkou, nemůže ustati v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne proň mír co nejbídněji, ačkoli jeho myslitelům musí býti nade vše jasno, že čím déle za takových okolností válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka v této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují a která může se státi ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene. Žádná z válčících mocí nemůže a nesmí ustat v boji, dokud záhuba nebude dovršena, tak zní zákon kovů, k nimž přidaly se všechny ostatní prvky, zákon, jehož exekutiva přenesena na výkvět mužů všech národů tak, že každý z těchto mužů předurčen buď za kata, anebo za odsouzence, a popravy jednotlivců na jednotlivcích a davů na davech tak dlouho neodvratně budou pokračovati, dokud nebude učiněno zadost odplatě na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, již stvořilo. Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem, nad jeho pouhým instinktem a schopností vyrobiti si nástroje a konečně stroje…

Tomu se šuškavě chechtaly lokomotivy nemocničního vlaku, jedna napřed a druhá vzadu, neboť i ony byly tvory téže technické kultury…

Jindra prudce se pohnul, lekaje se svých fantastických představ, neboť co mohl ve svém položení nejméně potřebovati, toť – horečka!

Ta byla by příznakem největšího nebezpečí, nikoli smrti, ale něčeho ještě horšího, sympatického onemocnění druhého optického nervu, a tím i ztráty toho zbytku schopnosti viděti, pokud a zdali nějaká ještě zachována druhému, pravděpodobně těžce a snad velmi těžce raněnému oku. Jako odborník věděl, že nebyly-li velmi pečlivě vystříhány všechny zbytky oka vyklinulého, že ohroženo i druhé, i kdyby bylo zachováno naprosto netknuto.

Byl v tom ohledu ošetřen hned na samém obvazišti a s veškerými podmínkami obezřetnosti? Či byl tento zákrok odložen až do lazaretu? Nebyl s to, aby to posoudil, neboť vědomí nabyl teprve ve vlaku.

Tato myšlenka posedla jej nyní výhradně a stala se mučivější než všechna ostatní muka Jindry mladšího, vzrůstající nyní valem, jak bývá druhého dne po prvním obvazu.

Celé dva dny a noci trvala tato jízda za svízelů, jež Jindra napřed vyvzdychal a potom už jenom vysténal.

Když vlak nemocniční opustil hlavní trať, kterou bylo nutno věnovati výhradně účelům strategickým, připlížil se konečně na stanici svého určení, což Jindra poznal jedině v ruchu provázejícího vyklizování vagonů.

Také jeho nosítka byla z přístropní police vysunuta a vystrčena oknem, naložena do povozu s onou expeditivní bezohledností, která nezná než počet mužů a nejkratší dobu, jejímž průběhem je nutno počet tento vyříditi.

Všechno znamenal Jindra pouze sluchem, závany vzduchu a nárazy nosítek. Když znovu vyzdvižena a postavena, patrně už na dvoře lazaretu, rozhodl se Jindra, že se posadí, změna polohy, které bránil strop vagonu více než osmačtyřicet hodin, ale kdyby byl ještě ležel ve vlaku, už by se nebyl udeřil do hlavy, neměl už sil, aby se tak vysoko pozdvihl. Patrně byl ještě i jinak pochroumán na celé hybné čivové soustavě.

Klesl bezvládně zpět, i aby také jako ostatní něco křičel, tedy zavolal:

„Lojzo… Poniklý?“

Ale nikdo se neozýval.

Lojza byl nepochybně sta kilometru daleko, 48 hodin jízdy, příliš daleko, aby mohl slyšeti, a krom toho měl na sobě metr či půl druha hlíny, podle toho, jak hluboko italští hrobaři pochovávají…

Nebylo-li by mu lépe, aby ležel s ním v jedné šachtě než tady na nosítkách?

Konečně vzali také Jindru, odnesli do špitálu a uložili.

Ku převazu jeho očí došlo hned druhého dne, jakmile inspekčnímu lékaři vyslovil své podezření i obavy. Domluviti se bylo nyní snáze, neboť všichni zajatí z této strany odevzdáváni byli americké misi Červeného kříže a tu teprve dověděl se, až kam byl zavezen. Bylo to jihofrancouzské průmyslové město a lazaret umístěn v opuštěné tkalcovně hedvábí.

Pověst o osleplém zajatci, prostém sanitním vojáku, který mluví anglicky jako rozený Velkobrit, roznesla se ihned po celém lazaretu i vzbudila Jindrovi veliký zájem a výměna obvazu na jeho očích byla událostí, ba dokonce i senzací, jdoucí daleko za práh síně, kde Jindra ležel.

Zpráva donesla se i k sluchu vrchní sestry, která v lazaretech mise vykonávala úřad inspektorky ošetřovatelek. Sluch dokonce zbystřila, když jí sděleno, že nešťastník je Čech!

Nesetkala prý se ve svém životě dosud nikdy s ukázkou tohoto zajímavého nárůdku, jenž přinutil na sklonku války celý svět k mimořádně řádné pozornosti, tím úžasnější, že svět nevěděl téměř nic o jeho existenci, i byla na toho nešťastníka velmi zvědava.

Jindra sám rozhodnou chvíli, která jej měla už definitivně poučiti, jak dopadne další jeho život a bude-li státi vůbec za to, aby byl nadále zde, očekával s onou pesimistickou rezignací, jakou si navykl pro všechny případy těžkých životních pochyb; raději očekával co nejhorší výsledek, aby nebyl zklamán.

Byl po bezesné noci odhodlán přijati vše nezměnitelné s největší pokorou, kteráž sice není v trojici božských ctností, ale když selžou, vyváží každou z nich zvlášť a všechny tři dohromady.

Dopadlo to ovšem tak zle, že to mělo k označení „co nejhůře“ nekonečně blízko, ale to Jindra věděl napřed…

Nikdy nevzal jména božího nadarmo a nepodařilo se mu to ani tentokráte.

“, ale bylo to takové, že mu rty zkameněly.

Byl to především v husté šeré tmě trojmo rozeklaný sloup světla, nahoře v jedno styčný, a za ten okamžik, který vydržel, Jindra poznal, že jeho zřídlo jest asi končitý pruh sluneční záře vniklý do zatemnělého pokoje odstálou záclonou, a jeho autodiagnóza byla ihned hotova.

Na její potvrzení překonal ještě na polovteřinu bodavý světlobol a ještě jednou otevřel oko a vtom ťal v ně ze strany tak mocný a modře sršivě přihrocený šíp světla, že Jindra ustal. Nadbytkem mu ještě šlehl kolem hlavy, už neuvažoval o jeho původu.

Hlava mu klesla zpět i zůstal bez hnutí.

Zachované jeho oko, až se úplně zhojí a jeho štítivost světla úplně pomine, bude přístupno jen silným světelným dojmům bez obrysu, bez perspektivy, toť vše.

Nenacházeje ve svém nitru ani nejmenší stopy po pokoře, do zásoby našetřené, oddal se svému osudu po červímu, ovšem jako lidský červ, který se přečasto svíjí, aniž to kdo na něm vidí.

Ovšemže slyšel vysoký ženský výkřik, který v té chvíli proťal vzduch, a snad také slyšel vzrušení, které potom nastalo, ale to, co se kolem něho dálo, bylo mu tak nekonečně lhostejno, že toho ani neznamenal.

Byl by snad slyšel i pád velmi velikého a těžkého těla, kdyby dvě nebo tři náruče nebyly zachytily vrchní sestru, která křiknuvši zapotácela se a málem by byla klesla.

Ona, která viděla tolik hrůzy, ve všech nejmožnějších maskách, jakými jen za této války z mužských lící vyzřela, pohledu na rozvázané oči Jindrovy nesnesla.

A přece – všichni to pozorovali – se ho jaksi ani nabažit nemohla, aby si ho řádně prohlédla, dokonce i vstala a obešla si ho dokola, stanula a strnula jako socha, a když chtěla vykročiti, pouto jejího strnutí ji skácelo.

Musili ji vynésti.

„Odvahu,“ pravil lékař nakláněje se nad Jindrou.

Odvaha jest ovšem ctnost ještě vznešenější než pokora, ale jsou případy, ve kterých je zbytečná, anebo aspoň lhostejná, případy, jež i při největší odvaze každé vítězství už zpředu vylučují i ono nad sebou samým.

Míní-li však Jindrův americký kolega odvahu k bolestem, jež přinese bezprostředně nastávající ošetření obou jeho ran, shledá, že jeho vlídná domluva byla teprve naprosto zbytečná.

Je-li duševní utrpení dosti mocno, vydá víc než sebesilnější dávka kokainu a Jindra v této anestezii vydržel všechny tělesné útrapy bez jediného zasyknutí, a to vždycky, kolikrát to bylo v potomních dnech ještě nutno, načež nastalo léčení lékem, který sice antické lékařské pravidlo o železe a ohni neuvádí, ač jediné zbývá, když ani železo, ani oheň nepomohly – čas, jenž prý vše hojí, nezakročí-li dříve smrt.

Když se octl v tomto stadiu, to už chodil, jeho nervový šok ukázal se naštěstí lehkým.

Zvyk je vždycky věc náramně prožluklá, i když nutno léčit se z něho, i když je nezbytno léčit se jím – Jindrův to případ. Odvykání jako léčba provozuje se v lékařství jenom velmi zvolným odnímáním zvyků, zmenšováním, dozí; to nebyl Jindrův případ, jemu zvyk viděti, ovšemže zvyk zdravý, byl odňat tak náhle, že mu zbyla jenom žalostně nepatrná dávka, která bude vlastně nejkrušnější překážkou při nezbytně nutném zvykání jeho – na slepotu.

Nezbytně nutném, jež dlužno s největším úsilím podniknouti, nemá-li Jindra, když už úplné vítězství jest vyloučeno, prohráti všechno, co ještě zbývá – jasnotu ducha.

Pozbýti té – přijde – melancholie – a když o tu ve svých nejkrušnějších trudech zavadil, tu Jindra rychle se vzchopil, a vztyčiv ruce vpřed, oním slavnostním gestem nevidomých na počátku slepoty, jímž jako by neústupnou tmu zažehnávali, bral se kupředu, kamkoli, kde jen nenahmátne překážku, neboť nepropustnost pevných skupenství jest fyzická vlastnost, kterou teprve slepota jak náleží uvede ad oculos – jeden z jeho tehdejších nápadů, jichž trpkost mu ulevovala.

Tu však setkaly se jeho prsty s měkkými dlaněmi, na svou plnost nápadně chladnými, což bylo Jindrovi tím příjemnější, že by byl asi nyní teplé ženské dlaně nesnesl. Příliš by mu byly připomínaly branickou zahradu.

Byly to ruce jeho nynější ošetřovatelky, kterýžto úkol převzala s obětavostí všeobecně uznávanou vrchní sestra sama.

Matka Jindrova mívala také chladné ruce a ještě i jinak mu připomínala matku.

Svým šeptem…

Nepromluvila jediného hlasitého slova, zajisté že nikoli z nedostatku hlasu jako matka, ozvalť se jí leckdy plnou slabikou, když se unavilo hrdlo násilím šeptu, ale jenom jedinou, a vždy se zdálo Jindrovi, že proti její vůli.

Proč to?

Velmi nešťastní lidé, když se přesvědčili o nezměnitelnosti svého neštěstí, s nímž se budou muset jednou najisto smířiti, nechtějí-li zhynouti, nemívají rádi, když se jim velikost jejich neštěstí stále připomíná, a Jindra se domníval, že má asi pravdu, soudí-li, že sestra Edith mluví v pianissimu z jakési šetrnosti k jeho neštěstí.

A to ho dosti značně hnětlo, neníť přece mrtvolou, aby se kolem něho šeptalo, zemřel mu toliko zrak, ale kolikrátkoli si umínil, že ji poprosí, aby mluvila naň hlasitě, tolikrát ji – nepoprosil.

Vycítil, že by se jí to dotklo, bylať příliš něžná a pokorná a její šepot zdál se přicházeti přímo z něhy a pokory. A ke všemu byla to jistě dáma najisto velmi vznešená.

Z úst lékařových zaslechl Jindra jednou neuvěřitelný titul a hned na to nezměnitelným jejím šepotem důtku, že v nemocnici není nikým jiným, leč sestrou Edith, a tónem takovým, jaký mohl americký důstojník snésti jenom tehdy, byl-li velmi odůvodněn a důstojník sám velmi galantním.

Když ji jedna ze sester oslovila Vaše milost, nastala pauza, načež byla slyšeti velmi ponížená prosba za prominutí z úst provinilé.

V peštské nemocnici viděl Jindra Pavák nejednu vysokou šlechtičnu v kroji ošetřovatelky, ale to byla bez výjimky koketní marota z módy a pro fotografii v ilustrovaném týdeníku, skutečnými ošetřovatelkami nebyly tyto komtesy ani půl dne.

Ale sestra Edith pričiňovala se velice vážně, aby si tuto hodnost a karakter co nejplněji zasloužila.

Ovšem měla než jediného nemocného – Jindru –, ale tomu se věnovala veškerým svým časem, odcházejíc jenom k vyřízení takových administrativních záležitostí, jichž se nemohla zbýti v jeho pokoji.

Bylo jich hodně a také to zavdalo Jindrovi látku ku přemýšlení.

Obyčejní pacienti, dostali-li se už tak daleko jako Jindra, bývali nejvýše vyváděni po vizitě ven na sluníčko a potom ponecháni, aby se sami se sebou, se světem a dalším životem vyrovnali.

Ale sestra Edith i tu s Jindrou zůstala, ovšem mlčky anebo nejvýše šeptem, jímž se mu dostalo časem slova, dvou, či dokonce celé věty, jestliže ji vyžadovala nějaká z velmi všedních, ale také nutných záležitostí, jaké se projednávají mezi ošetřovatelkou a pacientem.

Zato věděl Jindra, že jest bedlivě a bez ustání pozorován. To mu pověděl sluch, který ihned a s jakousi samočinnou náruživostí počal přebírati z dědictví po zraku, seč byl. Jindra poznal, který dech jeho společnice vedle něho sedící, byl dechnut v jeho stranu, když lehounký šelest nějaké ženské práce v jejích rukou ustal, aby zase počal, když byl dech tak velmi podobný vzdechu dechnut.

Když sestra Edith vstala, aby přesedla po jeho druhý bok, uhodl, že se tak stalo, aby si ho prohlédla stejně zevrubně, i druhý jeho profil, neboť mezi oběma byl nepochybně velký rozdíl, jaký Jindra snadno nahmátl.

Výbuchem ručního granátu dmýchnutý písek na pravém jeho spánku a líci zanechal totiž stopy více než drsné a jistě znetvořující, v tu dobu ještě leukoplastem polepené.

Jindra nemohl jinak leč usouditi, že sestra Edith má nějaký velmi naléhavý zájem pro něj, jaký, to bylo mu nezbadatelnou záhadou, z níž bylo ovšem už zpředu vyloučiti zájem onoho druhu, jaký Jindra už u žádné ženy na tomto světě nevzbudí…

Přece jenom není možno, aby pouhá zvědavost ženská byla původem takové vytrvalosti sestry Edith, a pakli je to soucit, byla mu jeho přemíra – ačkoli byl jeho vlivem tak opatřen jako asi žádný jiný kamarád v celém lazaretě – tak proti mysli, že ho od projevu této nevole zdržoval jenom útlocit a obava, aby mu to nebylo třeba jen mlčky za nevděk vykládáno.

Při všem svém jednání – to se upřít nedalo – projevovala Edith nevtíravou šetrnost, ale to přece jenom neumenšovalo hořkost Jindrova vědomí, všem bezmocným, sentimentu prostým mužům společnou, že má býti už jenom předmětem soustrasti žen.

A přece vytušil neklamným pudem muže, že srdce sestry Edith není na něm zúčastněno pouze všeobecně, nýbrž zcela a zvlášť osobitě.

Podle tíhy jejího usednutí a podle výše, ze které k němu šeptala, seznal Jindra, že je to nepochybně žena silná a veliká, snad dosti stará, aby mohla býti matkou syna tak velikého jako Jindra.

Jistěže měla syna, který jí ve válce padl. Že mu to už dříve nenapadlo! A že se nápad zrodil opožděně, také jej ihned vyslovil.

Byla to jedna z oněch převzácných otázek, s nimiž se na sestru Edith obracel:

„Nepadl vám syn ve válce, sestro Edith…?“

Odpověď dala na sebe čekat.

„Promiňte!“ dodal, když odpověď stále nedocházela. „Promiňte, je-li moje otázka nevhodná, nikterak jsem se vás nechtěl dotknouti!“

– Probůh! – pomyslil si – snad ani nebyla nikdy vdána. Teď z ní nepochybně promluví vznešená dáma, na kterou byl zapomněl!

„Nikdy jsem neměla syna,“ tak odpověděla, „ačkoli jsem byla provdána… dvakráte!“

Slovo „dvakráte“ pronesla téměř hlasitě.

„Ovšem padl ve válce můj druhý manžel,“ doložila asi po minutě zase docela potichoučku.

V husté, jakýmkoli obrysem věcí neproniknutelné mlze Jindrova oka mihla se bíle modravým pronikavým svitem svatojanská muška, letem opsala oblouk a usednuvši utkvěla na jednom místě.

Jindra zapomněl na všechno, tato bíle ohnivá jiskra v jeho neproniknutelném šeru, po němž nikdy nenastane rozbřesk, nesmírně ho vzrušila.

Neseděl dnes po prvé již bez obvazu venku a domníval se, že už nebude ve své téměř úplné slepotě ničími překvapen a jeho slabé vidy silných světelných zřídel ničím rozmnoženy, ale teď, to je jisto, viděl po prvé zase – linii, pohyb a pevný zářící bod, silný ve skupině několika slabě zářivých, ale také nehnutých.

Bleskurychlou intuicí uhodl, co je a co se stalo.

Sestra Edith má na ruce prsten s velikým kamenem, jak povznesla ruku k čelu, zazářil kámen v jasu slunečním, a nyní, když si podepřela hlavu, svítí kámen svými fazetami utkvěle na jednom místě.

„Je to briliant, sestro Edith“ zvolal hladově, „co máte na ruce?“

„Ano!“ odvětila sestra Edith tiše.

Skupina zářivých bodů se zářícím uprostřed povznesla se zas do výše, slétla dolů, zmizela, ale hned se zas ukázala, a rozestupujíc se sunula se rychle k Jindrovi – sestra Edith sesmekla svůj prsten a podává mu jej.

Chvatně hmátl Jindra po jiskřících bodech, ale sáhl mimo – což ho nepřekvapilo, byl na to připraven, že uvidí-li kdy co, nikdy to nebude správně v prostoru umisťovati.

Ruce Edithiny, studené jako ruce ženy, která se nikdy nerozhořela, anebo za svého života již mnoho ohně vyzářila, pomohly mu chopiti se skvostu.

Užasl nad velikostí briliantu, v prsten zasazeného, zjevně velice drahocenného, a zesmutněl, nebude nikdy míti trvale po ruce takového nástroje k experimentu, jaký potom zahájil.

Stavěl drahokam všelijak, přikládal jej těsně k oku, vzdaloval od něho, otáčel prsten, ponořil jej do stínu, vynesl ho do záře sluneční i zkoušel všemožné reflexy přeskvostným tím solitérem, kroutil hlavou, aby poznal stav sítnice, neboť v té chvíli okulista sám sebe vyšetřoval. Konečně ustal, chvíli sečkal a potom odhodlaně a náhle otočil tvář k slunci za svými zády.

Hned však popadl spánky dlaněmi a Edithin prsten spadl do trávy. Hluboko k prsům přitiskl Jindra bradu a zasykl bolestí.

Sestra Edith sbírajíc svůj klenot se země, viděla zmučený výraz jeho tváře a to byl okamžik, ve kterém Jindra zaslechl její zaštkání prudké jako dlouho znásilňovaný výbuch a slyšel její plnozvuký hlas:

„Mr Pawak – Mr Pawak – nepoznáváte mne po hlase?“

Jindra sňal ruce ze spánků, co slyšel, oslnilo jeho nitro prudčeji než jeho oko nerozvážný pohled do plného slunce.

„Jsem vaše… vaše bývalá žena… Mabel Pimpottová.“

Nastala chvilka ticha, během kteréž odehrál se v mysli Jindrově bleskurychle výklad situace. „Jste bývalou ženou mého otce, mistres!“ odvětil Jindra mladší pevně a určitě i stejně pevným a určitým hmatem sňal její hrsti ze svých paží, pozorovali teprve teď, že sestra Edith byla k němu přiklekla…

Když Alois Poniklý vystoupil stezkou hustými keřovinami vedoucí sem, do vyhrazeného zákoutí nemocničního parku, zastal ještě sestru Edith těsně před Jindrou klečící s rukama nad hlavou zkamenělýma a koktající:

„Va-va vašeho otce? Va-še-ho otce?!“

Aniž pozorovala něčí příchod, vztyčila celou svoji výši, a téměř křikla:

„Vašeho otce?“

Lojza, jenž neznal ani slůvka anglického, neměl ani tušení, co se tu tak vzrušeně projednává, i aby ukončil velmi rozpačité postavení, v jakém se tu ocítil, zhurta se ozval:

„Zde jsem, cos mi chtěl?“

Vzkřikl jakoby doma na Františku.

„Lojzo! Poniklý!“ ozval se Jindra navlas tak, povstal a rozpřáhl náruč.

Ačkoli Lojza nebyl z těch, kdož se s muži rádi objímají, přitiskl Jindru na svá prsa poctivě.

„Kde jsi se tu vzal tak znenadání?“ divil se Jindra. „Já myslel…“

„Brášku milá,“ vece nato Lojza, „to já myslel taky, a můžeš mi věřit, že na mou duši málo scházelo, aby mi všechno myšlení navždy zašlo… Ale volals mne, tak jsem přišel hned, jak jsem mohl a jak mne pustili…“

„Volal?“ vydechl Jindra.

„Ale ano!“ vesele potvrzoval Lojza „Nepamatuješ se, hned, jak nás přivezli a postavili nás dole na dvoře? že tě už nikdá neuvidím…!“

Jindra smutně svěsil hlavu.

Lojza by byl nevím co držel za to, co řekl, ale za to, co dál připojil, jazyk by si byl ukousl. Mýlil se však, domníval-li se, že se Jindry jeho poznámka zvláště anebo výhradně dotkla.

Z mrtvých vstalý kamarád a nenadálá nevlastní jakási matka, to bylo na ubožáka poněkud mnoho rozptýlení najednou. Jedno jeho ucho náleželo Lojzovi a druhé…

S netrpělivostí slepců, netuší-li, co se kolem nich děje, zvolal:

„Sestro Edith?“

„Jestliže myslíš tu švégru, co odešla, tak je pryč!“ upozorňoval Lojza ležérními tónem, jímž mínil nadleviti těžké nutnosti upozorňování.

„Tak tys tedy zase na světě, Lojzo!“ obrátil se k svému příteli, aby něco řekl.

„Nu, může se opravdu říc’, že zase,“ odvětil Lojza, „ačkoli se mi jednou bolavý prst hojil o týden déle než tahle moje rána, která šla skrz celou štatůru, tuhle tam: a tudy ven… Štěstí pro mne, že to bylo tak zblízka, sotva na dvacet metrů a že jsem měl plátěnou blůzu, jakmile nescházela ani na blůze, ani na košili nit, měl jsem vyhráno, hladký průstřel a čistá rána, za čtyři neděle jsem na nohách a mohl jsem vstát už před týdnem, kdyby mne byli pustili…“

Ticho…

„Rány z větší dálky, když už koule začíná trojčit, jsou už horší,“ řekl Lojza, „to bych tady asi dnes neseděl.“

Ani na to neodpovídal Jindra.

„Ale zdrblo mne to; dnes už bys mne snadno unes, Jindro!“ pokračoval Lojza, nijak neuražen slepcovou nevšímavostí.

Než přece jen podařilo se mu vyburcovati jej z jeho skleslosti do sebe.

„Ježíšmarjá, Jindro!“ zahlaholil najednou slavně. „Víš-li ty, co? Že už máme po vojně! Naši hoši to rozhodli, utíkají od fronty na obě strany; co nepřeběhlo sem k nám, už je na útěku domů. Tady i ve Francii dělají čeští legionáři divy. Hochu, za nějaký týden jedem domů. Je nás tady víc, než si myslíš!“

Lojzův hlas zněl jako fanfára, vztyčil, narovnal se a hlavu pozdvihl.

– Můj bože! – jak je podoben větřícímu slepému koni, i nozdry mu hrají – pomyslil si Lojza.

Než vtom už zase Jindra schlípl, hlavu svěsil ještě níže než předtím, sevřel ji mezi pěstmi tak zaťatými, že mu na nich kotníky až bíle vyvstaly.

Neboť domů, toť Jindrovi někam, kam by se nejraději dostal co nejpozději.