Jindrové

V těch dnech byl Jindra mladší se starším zase jakž takž zadobře.

Tentokrát začal proti veškeré dosavadní zvyklosti – syn, mělť k tomu nejen záminku, která byla vlastně neodolatelnou nutností a také – chtěl-li být sám k sobě upřímným – pohnutkou dosti, ba velmi naléhavou.

Dr. Pavák platil totiž svého syna kvartálně, a to velmi přesně, i když bylo mezi nimi vážné napětí, a v tom případě poslal poštou, vyjma jen jednou, a to bylo zrovna o tomto kvartále.

Bylo už druhého, a tatínek pořád nic.

Myslel-li si Jindra, že ho nechá při této příležitosti naběhnouti ke slavnosti smíření, velice se zklamal, o čtyřiadvacet, o osmačtyřicet hodin, a ježto bylo nebezpečí dalšího průtahu, volky nevolky bude asi nutno vstoupiti do šlépějí Mohamedových a vydati se k hoře sám.

Jindy býval šetrným a nedochvilnost otcova nebyla by ho přivedla do rozpaků, tentokráte však v nich vězel po uši, taxy na rigorózum a jiné výdaje s ním spojené vyčerpaly jej tak, že patrně nezbude než znásilnit svůj vlastní karakter a lézti ke kříži.

Měla ho k tomu ještě jiná úvaha…

Poslali totiž před týdnem promoční pozvání otci poštou, jakoby komukoli. Byl to schvál, ale docela ve stylu otcově, jenž s oblibou zahajoval v déle trvajících rozepřích se synem, přes kuchyni sousedícím, poštovní styky, což bývalo známkou brzkého smíření.

Učinil-li tak nyní syn, nadál se, že i otec ozve se, a jak ho zná, že to bude najisto poukázkou. Jakmile se to stane, sebere se a pozve tátu osobně; bude v tom humor a hned potom půjdou spolu slavnostní manifestační procházkou Jindrů na třídu a nastane zase řada blažených dnů, za jakých nebylo šťastnějšího syna a otce v Praze a vůbec pod sluncem…

Leč – podívejme se! – otec neporozuměl, nepřišel, neposlal… a to už není pochyby, že otec vidí věc v jiném světle, než jaké Jindra mínil rozsvítiti, že považuje pozvánku jeho za zpupnost, která přestřelila, kterou tedy nutno napraviti i konečně po tolikerých úvahách, zaklepal tedy Jindra na otcovy dveře.

Otec zachoval se jako raketa – od shora zvlhlá. Vylítl sice ze židle, jako by chtěl synu padnouti kolem krku, ale v tu ránu zhasl, zvážněl, ale promluvil česky, nikoli anglicky.

„To je dost,“ řekl a pohodil tužku do „Moře pohádek“, zaplavujícího stůl spoustou sloupcových korektur.

„– že se dáš vidět… a že se jdeš podívat… na svého nezvedeného otce!“ dodal.

To už byl na obvyklé promenádě své mezi okny a dveřmi.

„Dovol, otče, neřekl jsem nezvedený,“ namítl Jindra, „mluvili jsme oba o povedenosti a já nezačal.“

) a na stůl plesklo promoční oznámení synovo.

), očekávajíc, kdy si pro ni její vlastník zase přijde.

Ach ano, oba vzpomněli si na ten okamžik!

Jindra se znatelně usmál a rozhořčenost otcova rozpakem zjalověla v nejapný vtip, jakým člověk někdy podřeže vlastní hrdlo:

„Viď, nemám práva k výčitkám, já ti ke své promoci neposlal ani to!“

Jindra se chvilku zamyslil a potom zvolna řekl:

„Tenkrát jsem už ovšem jistě byl na světě, ale sotva jsem už uměl číst!“

Ale hned vzápětí litoval, že to řekl, když viděl, kterak tvář otcova na okamžik pozbyla podoby, jako by mu byla na čelo vlítla kapka žhavého oleje.

Ale hned zbodřel dokonale:

„No, znáš mne, že si z lapálií mnoho nedělám a že rozumím i špatnějším žertům, jaké vůči otci nejsou vždycky na místě. Proto nebudeš o nic špatnějším doktorem, jak doufám… i dovolíš, abych ti blahopřál ze srdce… hrdého na takového syna.“

Vřelost jeho slov byla nepopiratelná, avšak i – snaha o ni.

Otec dokonce i náhlým pohybem lokty zdvihl, ale tentokráte raketa citu se ani nevzňala a dr. Pavák zmlknuv vydal se zas na promenádu mezi oknem a dveřmi.

Nastalo velké ticho.

„Jenom kdyby nebylo té zatracené vojny… ,“ pokračoval dále v úryvkovitém proslovu.

– Vojny!? rozlehlo se v nitru Jindrově div ne úžasnou otázkou – tak dokonale na vojnu zapomněl u své ruměné filozofky v Braníce.

„Ostatně, že nepožívám u svého syna náležité otcovské autority, toho vinu nesu ovšem já sám!“ prozradil dr. Pavák nikoli neúmyslně své myšlenky.

Ve svém ustrnutí nad sebou přeslechl Jindra tuto poznámku a cize hleděl na pochody svého zploditele, jichž se událo několik, než se oba ze svého zamyšlení zase probrali.

Dr. Pavák velikými kroky měřil svou dráhu, důrazně dotýkaje se prstem hran nábytku. Byla to výmluvná ilustrace k jeho přemítání, ale právě, když ho Jindrovi začalo být líto, zastavil se před ním a spustil zase anglicky, řečí chladných formalit v dvoučlenné rodině Jindrů.

,“ a už zvonily klíčky v jeho kapse, „musíte být právě na dně svých prostředků…“

Zastavil se u malé železné pokladny, otevřel a vyňal hrst bankovek, ocenil jich množství jen povrchním pohledem, vzal ještě jednu přehoušli a podal synu se štědrostí, jejíž zřejmý úmysl byl opařiti příjemce.

Jindra mladší sevřel rty, odpočítal obvyklý kvartální obnos své sustentace a zbytek sumy – byla to většina – vracel otci.

Klidným, rozhodným pohybem odstrčil Jindra starší ruku mladšího.

„Já vím, že jste měl zcela mimořádné výdaje a že potřebujete… jen nechte!“

To se ještě nestalo; chtěl být zcela mimořádně strohým a krom toho mluvil se synem v tónu bohatého společníka veliké přádelny, jenž štědře podporuje nadaného chudého studenta.

Oči jeho sevřely se do tak úzkých štěrbin, že to vypadalo, že jej otec za touto maskou pozoruje, jakoby za spuštěnými žaluziemi okna.

Je to za nimi vůbec otec?

A jakož od samého s ním shledání za dětství Jindru mladšího, a to ani po intimitách vylučujících každou pochybnost o upřímnosti jeho lásky otcovské, Jindru mladšího nikdy úplně neopustil pocit vědomí třídního rozdílu sociálního mezi oběma – tato chvíle mu to připomenula ostřeji, než se stalo kdy předtím, ba ano, až k hnutí nepřátelskému. Bůh ví, že v tom okamžiku, otce nenáviděl.

Zatím co přemýšlel, jakým způsobem projeviti toto vařící v něm nevražení, a zrovna se těšil na okamžik, až mrští bankovkami na stůl, pokračoval otec dále protektorským názvukem:

„Nevypadáte nejlépe, my boy, kdepak jste se stravoval za celou tu dobu, co jsme se neviděli? Doufám, že vás zas dnes uvidím při společném obědě to the ‚Beseda‘… Hm… či snad vás trápí krom studia ještě něco jiného, starý kamaráde?“

Škvírky otcových očí na okamžik zavřely se docela, a když zas prozřel, řekl:

„Nuže, prozatím!“ a podával synovi ruku.

Jeho shakes hands bylo zúmyslně zvlášť důrazné, pravice bolela Jindru ještě za dveřmi, za nimiž se octl, nevěda ani jak.

V druhé držel nepočítanou hrst stovek, které měly té chvíle vlastně ležeti na vlnách otcova pohádkového moře. Že se tam neoctly, to zavinilo otcovo „něco jiného“ a mimika výrok ten provázející, možná skutečně jenom vůči starému kamarádu.

Před očima Jindry mihla se paviání tvářnost dr. Černého, který jej doprovázel jednou až na dolní vyšehradské nábřeží a nedal se nijak odbýti, jedním takřka dechem pronášeje své jízlivosti. Jedna z nich, právě poslední, měla hrot i pro Jindru.

Když už seděl v loďce, tázal se ho dr. Černý, kam vlastně jede, a Jindra odvětil, že tak, nazdařbůh, kam ho vesla zanesou.

Na to Černý se rozchechtal:

„Dejte pozor, abyste se takhle nedostal třebas až někam – do Indie… !“

Byla to malice! Tušil jenom, či věděl něco tenhle soukromý sociolog, tušil, či věděl od něho něco otec?

Kdož ví, nebyl-li stopován? Tenhle dr. Černý, historik všech společenských skandálů, mohl býti případně jich osnovatelem.

Kdož ví, kolik se už o tom otvírá úst, jež bude nutno zavříti!

Bude to muset učinit i učiní způsobem jedině možným a účinným. V té náladě plavil se odpůldne na Braník, ale rozhodnutí jeho upevněno teprve večerem před promocí samotnou. –

Chlad mezi oběma Jindry, nastavovaný několika společnými obědy, už potom nevykazoval teplotu stoupající.

“, aniž řekl kam, aniž se otec ptal.

Uhodl z těsných švíříček jeho očí, za nimiž uštěpačně syna pozoroval, že otec nemá zapotřebí teprve se ptáti, i uznal, že se chová velmi taktně, když se neptá.

V tepelném poměru mezi Jindry nenastalo zvýšení ni o půl stupně ani ve společném kočáře, který je odvezl ku promoci; otec byl dokonce upjatější než předtím, snad právě proto, že cítil, že den ten by měl býti vlastně největší slavností této dvoučlenné rodiny.

Ježto pak nebyl s to, aby roztál, ztuhnul ještě víc, a syn, jenž druhdy ovládal otce malíčkem, pro úžas nad tím, kterak se mu tentokráte vymknul, ani se nepokoušel o svou bývalou nadvládu, poněvadž by byl asi prohrál. Bylť tentokráte ve vině on svými branickými zálety, a než by byl zavdal otci příležitost výstřelu tímto nábojem, raději mlčel.

Jestliže pak otec sám se střežil i jen slovem o to zavaditi, bylo jisto, že vlastní příčina takového jeho chování bude asi skutečně tak hluboká, jak se Jindra mladší v nejtajnějších myšlenkách nadál.

Neboť, je-li důvod ten tak silný, že potřel v Jindrovi starším i něhu otcovskou, kterou dosud nikdy úplně nezapřel, potom jde i Jindrovi, otci, o záležitost živelně, ano životně osudnou, jako jemu samému, Jindrovi synu.

Mladý Pavák dopředl tento závěr s nebývalou jasností, právě když povoz zastavil se u vchodu do Karolina z Ovocného, a pozoruje otce Paváka ještě dosti mladého, aby se toto podezření stalo velmi věrojatným, kterak pružně a elegantně z kočáru vyskočil, pomyslil si:

– Je-li tomu tak, milý táto, bude ti dnes napravena hlava důkladněji než kdykoli předtím.

Na to se můžeš spolehnouti!

Zatímco tohle proběhlo mozkem Jindrovým, otec provedl cosi neočekávaného.

“, kráčel nezmaten po chodníku až hezký kousek za divadlo.

Tady se zastavil čelem do trhu, všecek bezvadně skvělý, od svítivého cylindru až po bělostné kamaše na lakýrkách (tento detail jindrovské uniformy tentokráte Jindrovi scházel), postál tu chvilku, zřejmě pohnut a zasmušen s pohledem bývalé něhy na syna, který nechápal, a také nikdy se nedověděl, co to znamená.

Kdyby byl Pavák řekl:

– Hle, tamhle ten krám, v tom bývala tvoje matka prodavačkou, a tuhle za rohem jsem na ni číhával… Od těch dob jsem tady byl dnes po prvé! – snad leccos by bylo dopadlo později mezi oběma Jindry jinak.

Ale neřekl to.

Potom vešli oba do Karolina.

Pokojíček, zvaný malou promoční síní, byl přeplněn stejně jako těsné schody k němu. Bylo tu tolikeré publikum, kolik bylo doktorandů na totéž poledne; všichni byli vojáky.

Bylo dosti obtížno vytáhnouti z této tlačenice lokty, aby si dva lidé podali ruce, jak správně podotkl dr. Černý, když pogratuloval otci i synu.

Dostavil se i na promoci ve svém porculáně a se svou žvavou ráží:

„Tady přestává individuum, pánové,“ pokračoval bez přestání, „jsme tu jedna slitina, bohužel, že ve žhavém a polotekutém stavu; paní Půtová překonává statečně jednu mdlobu za druhou. Ano, ano jen se rozhlédněte, i uvidíte, že jsou tu všechna kuřátka Opálky pod jejími ochrannými křídly, až na jediné, hádejte které? Ale to jste nepochybně pozval sám. Sázím krk, že ještě přijde… Ostatní sehnal jsem je já… doufám, že ve vašich intencích, milý synu, bylo to usneseno ve včerejším ležení, dovolil jsem si vaši mi zaslanou promočenku pojati jako jednatel klubu a pozvati všecky.“

Jindra se rozhlédl, viděl, že Opálka v nejletnější své nádheře a rozjařené náladě zaujala první řady židlí, uhodl co nejochotněji, které kuřátko dr. Černý míní, a právě proto prchal co nejsnažněji z dosahu jeho jazyka do rektorátu, kde už se promoční průvod řadil.

– Co, že by Jiřina Menotová nepřišla?

Skoro by tomu byl rád vzhledem k manifestační návštěvě Opálky, která byla přece zjevnou intrikou dr. Černého. Šupky mu padaly z očí a mráz po něm stoupal vzhůru…

Jak se mohl domnívati, že jeho branické výlety zůstanou zrovna Opálce utajeny? Kdo ví, kolikrát již byl předmětem její zábavy, když jej z parníčku zahlédla na jeho plavbách. A to mu nenapadlo, že s ním jezdí po téže Vltavě, teprve až dnes?

Pomyslil-li na to, že mohl býti viděn i u čerpadla, málem se mu nechtělo jít za žezly univerzity a fakulty do síně.

Jakže on, Jindřich Pavák, že by se někdy ve svém životě měl styděti za nějaký svůj čin? Nikoli, to se nestane, a jestliže otcova společnost přišla na švandu, uvidí, že švanda skončí velmi vážně. Zejména to uvidí pan otec! Jenom proč všechno na světě, aby Jiřina přišla, a aby přišla včas! Mohla vůbec nepřijíti? Přes veškeré své nadšené ujištění, že při tom nemůže přece scházeti? Stydí se snad za včerejší večer?

Byl tak zmaten, že to neušlo oběma kolegům v ternu, jež mělo být najednou s ním povýšeno. V poslední chvíli ještě vytáhl svůj arch vítání a díkučinění, na konec připsal slovo „nevěsta“, energicky podškrtl, až špička tužky odlítla, a hned byl zase svůj.

Opálka byla tak rozjařena, že se při vstupu kolegia ozvalo v síni kdesi basové „Silentium!“ a teprve, když přeloženo v několikeré „pst! “, umlkla družina paní Půtové a chovala se po celý obřad jakž takž zticha. “.

Ale Jiřina vytrvale se neobjevovala, minulo i „nunquam“ a všichni tři doktorandi povýšeni s podivuhodnou expeditivností na doktory, i došlo na jich řeči.

První byl Jindra. Přečtl svou od začátku až do konce, ale poslední, před půl hodinou improvizovaný odstavec vynechal.

Měl začíti:

„Také své milé nevěstě, slečně Jiřině Menotové –“

Nepřišla-li, jakž jinak?

Mluvil už jiný, když se Jindrovi zatočila hlava pomyšlením, co by byl málem vyvedl, kdyby se totiž byla skutečně dostavila! Že tak neučinila, to už samo sebou vyvrací to, co neřekl a vynechal, ale mohl se tohoto dodatku odvážiti, i kdyby tady stála?

Když ani nepřišla!

Je to tedy vlastně štěstí, že nepřišla, aspoň tak byl uchráněn nerozvážnosti, jaké by se byl jinak jistě dopustil, on, Jindra Pavák, který si všechno nejméně třikráte předloží, než to učiní. Zrovna s Jiřinou rozmýšlel si to půldruha měsíce a najednou byl by ji prohlásil za svou nevěstu, aniž by se jí optal, svoluje-li.

Jak nepřesně myslí a nelogicky jedná, on vždycky tak zevrubně korektní Jindra Pavák!

Velmi četná rodina jednoho z obou mladých doktorů, kolegů Jindrových, rozplývala se v slzách, když její miláček velebil zásluhy svých pokrevenců o něho, Jindrovy oči tak dlouho tomu se vzpírající daly se pohnouti k pohledu na jeho otce.

Jakživ nevypadal tak uštknutě jako této chvíle a Jindra uhodl také ihned, proč to. Podle nepřekročitelné tradice vzpomněl totiž Jindra ve svém díkučinění také – matky. Jedno slovo toho místa v jeho konceptu bylo dvakrát škrtnuto, nejprve byla matka „nešťastná“, potom „ubohá“ a konečně „nebohá“ a při tom také zůstalo. Ale i to slovo bylo pro otce příliš silné, patrně…

Úporným pohledem synovým vypáčeny obrátily se nyní oči otcovy k němu a potvrdily synovu domněnku v celém rozsahu.

Žádné sebepřízvučnější ano! nemohlo to učiniti výmluvněji a oči obou, jak se dříve nemohly sejít, tak se nyní nemohly od sebe odtrhnout.

Roztrhla je však – Jiřina!

Veplula tak náhle a s takovým šumotem a tak neodolatelným nárazem doprostřed tlačenice mezi oběma skupinami sedadel a tak daleko, seč byla, že se po ní obrátily nejen hlavy Jindrů.

Ano tu stála ve svých nádherných puplínových šatech a skrze skořicový závojíček plál jí ruměnec.

Jindra poklonil se jí okázale hluboce, krasavici, své nevěstě.

Ona však pozdrav tento neopětovala, jistě že z nedostatku odvahy přijati jej před tváří celé Opálky, přes rameno na ni zevlující. I ona byla její korporativní přítomností trapně překvapena.

Zato švandista dr. Černý půltělem poklonil se na svém sedadle Jindrovi; batikářka i eaufortistka škytly chechtnutím.

Jiřina byla hrozně udýchána, což bylo tím směšnější, že přišla přece jen pozdě. Proto všemožně krotila své rozbouřené prsy, jež se zdály při jinaké její, v létě až vyhublé štíhlosti, tím rozměrnějšími.

Jindra nebyl nikdy zamilovanější než v této chvíli.

Rozuměl jejímu jednání, jako by mu byla výklad přes hlavy Opálky křikla. Ano, původně byla ze studu nad včerejším večerem a hlavně nad tím, že se nevrátil, pevně rozhodnuta, že nepřijde, ale potom se přece rozletěla. Tento naivní čin filozofky, vášnivý to výraz obavy, aby Jindru neztratila, dojímal ho až k teskné něze… procítěné ještě mocněji než na včerejší plavbě domů.

Konečně domluvil i třetí z nových doktorů a bylo po promoci.

Prvním hnutím Jindrovým bylo střemhlav vrhnouti se vstříc Jiřině a uvítati ji co nejokázaleji.

Dr. Černý pozoroval to, a ježto něco takového mu bylo nad kaviár, zastoupil mu v chumlu cestu:

„Počkat, pane kolego, my jsme přece přišli dříve!“

Jindra se vzpamatoval a zchladl.

Pochopil, že stůj co stůj nemůže minouti otce, osobnosti dnes zde nejpřednější. Chtěl své opomenutí nahraditi srdečností, ale obdržel dva studené formální polibky, a třebaže nemohl nijak očekávati návalu vřelosti, přece ho to bodlo – po prvé.

Příchuť komického, se kterou až dosud vždycky své hněvy Jindrové prožívali, neboť smiřovali se ve smíchu, vypáchla jako nemožná – tento jejich spor byl vážný, kdož ví, snad na krev!

Otec byl přehořký, ač roztomilý ke všem ostatním, kteří i jemu přišli popřáti, k dámám byl galantní a vůbec středem všech projevů, málem jako by byla promoce jeho.

A skutečně, Jindra tu byl činitelem jaksi tuze druhořadým, podávali mu ruce dámy a pánové, kteří se mu takto po prvé představovali, kdežto s otcem se znali výborně, i klubovní kruh „Opálky“ za tu dobu očividně vzrostl.

Nebylo už pochyby, slavnost byla uspořádána takřka výhradně pro Jindru staršího.

Když se mladší konečně dostal ke skupině Jiřinině, obklopené dámami jako miláček, se kterým se už tak dávno neviděly – to byl celého štěbotu hlavní obsah –, pohleděla filozofka naň, jako by se musila upamatovati, kdy a kde ho po prvé viděla.

Stalo se to uprostřed jejího vypravování o tom, že měla co dělat na rektorátu, vlastně u pedela vyzdvihnout si nějakou písemnost, a už odcházela, když ji tu dohoní veršomet Kulif a že prý je celá Opálka nahoře na nějaké promoci.

„To je rozkošné!“ udělal tu dr. Černý a měl se co držet, aby se nezasmál po svém, koňsky: „Ijjj“ – už a dosti hlasitě nasadil.

Ale bylo pravda, že něžný jezdec na paragryfu a hippografu, nemoha snésti parno síně, odešel.

– Lžeš! pronesl Jindra ve svém nitru sic, ale tak hlasitě, že to Jiřina jistě slyšela, obrátilať v tom okamžiku hlavu k němu, tentokráte zplna, ale týmž zcizeným zrakem.

„Ano, toť on!“ řehnil se dr. Černý. „Náš mladý doktor, jejž alma mater právě od svých živných ňader odstavila, jeden z trojčat dnešního dne… abyste přece věděla, na čí slavné promoci jste se takovou čiročirou náhodou octla, slečno Jiřino Menotová. Toť se rozumí, že toho pána neznáte… Ne? Jakživa jste ho neviděla… Ne? Bude mi tedy, na mou duši, obzvláštním potěšením, seznámiti vás s tímto pánem. To je přece Jindra mladší, pan dr. Jindřich Pavák!“

Jiřina, neodpovídajíc na dotazy Černého, stála jako solný sloup, který dovede udělat bezvadnou dámskou poklonu, poté změnil se solný sloup v hořící hlaveň.

Podala Jindrovi tři prsty a pronesla:

„Opravdu…? Naposled viděli jsme se v muzejní knihovně, že ano? Gratuluju!“

„Že jste se viděli v muzeu, to mohu dosvědčit, zdali naposled, to na sebe neberu!“ řekl dr. Černý.

Bavil se ohromně.

„Poslouchala, Jíro!“ vmísila se paní Půtová. „Ten bobinetl jí na tvářích chytí!“

„Prosím, milostpaní, to není bobinet, to je crêpe!“ odporovala filozofka ryze žensky a dosti uraženě, jako by hlavní věcí tu byla látka závoje, a nikoli požár pod ním.

Hrála převzatou úlohu důsledně a Opálenky se smály tak diskrétně, že si mohla i malířka i filozofka vybrati z toho svůj prospěch.

Ale Jindra znechucen, ano pobouřen přetvářkou Jiřininou, odešel do rektorátu, kam jej krom toho i volali.

Na odchodu ještě zaslechl, jak otec, přistoupiv k dámám, zval i je na skromnou snídani do jakési prvotřídní restaurace, na oslavu dnešního dne.

„Čekáme na tebe dole!“ zavolal za synem.

Jindra s diplomem v lepenkovém pouzdře uvažoval, zdali by nebylo lépe zmizeti druhým vchodem Karolina.

Nejtrapnější ze všech byla mu Jiřina!

Ovšemže ulovil od ní tajný pohled tak důraznýma očima, že zřítelnice na nich až vyvstaly, i pochopil, že chce tím říci:

– Rozuměj přece, že se takhle musím chovat před ostatními, my dva víme, co víme!

Leč zrovna to mu nebylo po chuti jako každá lež, i když uznal, že nemohla tušiti, co hodlá, že ji chce přede všemi požádati za její ruku.

Pevný úmysl, že ji dnes stůj co stůj prohlásí za svou nevěstu, pojal přece teprve za svého včerejšího návratu pod měsíčkem a pod dojmem její lásky, kterouž div neplakala, a která, když on zůstával tak dlouho něm, nemohla si jinak pomoci, než že se sama nabídla.

Bylo mu teď jasno, že toho úmyslu dnes neuskuteční, Jiřina není tak statečnou dívkou, aby takové znenadání vydržela.

Kde kdo je prolhán, i ten otec!

V kočáře za jízdy sem jako mimochodem táže se Jindry: „Doufám, že ti snad nenapadlo zamluviti někde nějakou hostinu nebo něco takového!“ A když Jindra odtuší, že nemá, koho by zval, otec se ani nezmíní, že tak učinil sám, byl by musel říci, že má, koho by pozval – nebo pozve.

Naposled je – spoluspiklencem dr. Černého.

Jindrovi bylo jako ode všech zrazenému a prodanému.

Dole přišel právě k tomu, jak Jiřina statečně odolává všeobecnému a zvláště spojenému naléhání jeho otce a paní Půtové s filozofkou jakž takž usmířené, aby šla s celou společností. Prosila za prominutí, doma že nic nevědí, že má mnoho zameškané práce a kdesi cosi.

Otec všecek šarmantní až k nemožnosti, obrátil se na syna:

„Tak, Jindro, pomoz nám také nějakým slovíčkem, snad si dá slečna říci od tebe!“

Krotě své niterné rozzuření, řekl Jindra:

„Budeme, slečno, skutečně velmi potěšeni, zúčastníte-li se!“

Ejhle, i on byl přinucen říci konvenční lež; nepravdu, nikoli proto, že by ji byl rád postrádal, ale proto, že otec byl tak žhavý.

„Nuže, půjdu tedy do toho hotelu,“ řekla Jiřina, „ale s tou výhradou, že k té cti přicházím jenom čirou náhodou!“

„Ale, ale, no, no!“ zahlaholil Jindra starší, a vsunuv dlaň pod její paží, odváděl ji s paní Půtovou v čele celé ostatní společnosti.

„Čirou náhodou!“ zasmál se po boku Jindrově dr. Černý. „Ve střežení svých tajemství je královna Satavahanova opravdu mistrem.“

„Bohužel však, že stane-li se její či tajemství kohokoli jiného také vaším majetkem, pane doktore, stane se tajemstvím Polichinellovým!“ pronesl k tomu Jindra.

„Aj, myslíte?“ rozkohoutil se sociolog a zastavil se čelem vůči Jindrovi.

Jindra rovněž tak a přeměřil černého mužíčka v bílých šatech od kravaty až po kolena, protivník následoval jeho pohled i řekl se šklebem:

„Nuže, dám si tedy na místě knoflíků přišít černé pompony.“

Cynik ten byl nezranitelný.

Jindru popadl však zase jednou vzácný jeho cholerický záchvat:

„Dělejte, co je vám libo, pane doktore,“ řekl, „bude vám to zajisté výborně slušet; ale velmi naléhavě vám radím, ať již jest nějaké tajemství, či není, abyste se zdržel svých prostořekostí o něm, jsou věci, kterých nesnesu!“

Mluvil drže jazyk za zuby, tak pevně zaťatými, že mu na lících až vyvstávaly.

„Fíjjj!“ hvízdl dr. Černý jako vítr komínem. „Kdo by to byl řekl, že ty jisté věci dospěly tak daleko!“

„Pane!“ vyrazil ze sebe Jindra a popadl posměváčka za ruku, až v ní chrustalo.

„A-a-a-ahh!“ zasténal dr. Černý nelíčeně a div nesedl na bobek.

„To přestávají všechny žerty, pane!“ dodal rozhorleně, mávaje vyproštěnou pravicí.

„Ano, pane!“ řekl Jindra a dr. Černý odkvapil za ostatními už na půl honu napřed.

Jindra se nadál, že se Opálka zeptá Černého po něm, kde že ho nechal, a že snad se ohlédnou dozadu, ale nepozoroval nic takového. Táhli rovně oslavit jeho doktorát, o doktora se ani dost málo nestarajíce. On však pečoval o to, aby udržel stále stejnou distanci za nimi, nestálť o to, aby patřil ke společnosti, za kterou se lidé zastavovali udiveni a snad pohoršeni její hlučností v těchto vážných dobách.

Všichni zmizeli ve vchodu nové, chvalně známé prvotřídní restaurace a jediný, jejž tu Jindra mladší zastihl, byl Jindra starší.

„Co děláš, prosím tě!“ broukl na syna anglicky, ale s umírněnou anglickou indignací.

Ale Jindra mladší mávl jenom odmítavě rukou a šel za starším nahoru.

Pohoštění, jež uchystal dr. Pavák přátelům – přítele jeho syna mezi nimi nebylo, neboť i tak samotář Jindra neměl ani jediného –, dopadlo na nejbídnější dosud rok válečný přímo skvěle, a když se na stole objevila vepřová s mrkví jako hlavní chod, působilo to na bohémy Opálky jako zázrak v Káni Galilejské na tamní svatebčany, jak podotkl neúnavný dr. Černý, jenž neopomenul i to s nadšením poznamenati, tady že není zapotřebí proměňovati vodu ve víno, což hostitel, zdá se, rád, slyšel, když však mluvčí dodal, že to mohou dělat jenom váleční dodavatelé, svraštila tato triviálnost poněkud čelo Jindrova otce.

Sousedé jeho zaslechli polohlasné ohrazení jeho proti dr. Černému, že je pouhým tichým společníkem továrny, do jejich obchodů že mu nic není, což ovšem názor Černého nevyvracelo.

Jindru nemálo zamrzelo obojí: fakt i zlomyslnost Černého.

„Nejhůře postiženi jsou v těchto časech statkáři,“ pokračoval dr. Černý, byl však přerušen všeobecným posměšným odporem.

„Počkat, nechat domluvit!“ ohrazoval se. „Míním ovšem statkáře, kteří vládnou pouze duševními statky!“

„Buďte jenom kliden, pane doktore,“ ozval se na to znenadání jasný hlas Jindrův, „v tom smyslu jste jenom docela malý chalupník anebo dokonce jenom –“

„Dokonce jenom?“ naléhal dr. Černý na dopověď.

„– – pouhý podruh, který žije v nájmu skutečných majitelů duševních statků!“ dořekl Jindra.

„Výborně!“ zajásala Opálka a všichni obrátili se po mladém doktoru, jejž pokládali zarputilým nemluvou a nejvýše za vítanou, sic, ale docela vnější záminku přítomné velmi příjemné chvíle. Všichni měli nějakou položku u dr. Černého, a proto také na něj měli spadeno. Nájezd Jindrův proti němu zdál se všem velmi případným.

Dr. Černý zasmál se vysokým smíchem a také řekl: „Výborně!“

„Pokládal jsem vás dosud za chudozubého, mladý kolego,“ pokračoval, „velmi rád vidím, že se mýlím, budeme dnes se bavit výborně. Dovolte, abych vaši lahůdku zajedl touto houstičkou, jest právě tak dnešního dne pečená jako vy!“

A schroupl miniaturní housku, kteráž patřila vlastně také k zázrakům dneška a což bylo míněním paní Půtové, prohlásivší, že se rozpakuje, má-li svou houstičku sníst, anebo si z ní dát udělat brožičku.

„Byla byste ihned zatčena, jakmile byste se s ní ukázala na ulici!“ zahekal klavírista svým pomalým způsobem.

„Divím se vám, vy prestidigitateure,“ posmíval se dr. Černý, „na pianě musíte umět zahrát dvacet tisíc not za hodinu – to je, prosím, autentická rychlost, žádaná na virtuosu – ale na nejkratší větu potřebujete bez mála minutu.“

A tak dále pokračovala mělkoučká, jak se zdálo, zábava, Jindrovi nesnesitelná, ačkoli taková společenská konverzace byla vlastně z příznaků psychologie nejtěžších časů doby, kdy si lidé navzájem vyhrazovali zásadně nemluviti o válce, ale zato mluvili o všemožných jiných věcech za každou cenu, aby se zubům nedostalo času k jektání hrůzou.

Žvanilové druhu dr. Černého byli milými společníky, tím vítanějšími, čím bezuzdněji si počínali.

Dr. Černý mluvil páté přes deváté.

O svém patentu na odzvučnění dřevěnek, jež toho léta klapaly po všech pražských chodnících; od svého vynálezu doufá prý zlepšení své hospodářské situace a zvýšené životní míry. Toho jest prý svrchovaně a všeobecně zapotřebí, neboť prý nejen inteligence, ale i ženství ztrácí na váze, což lze viděti téměř na všech přítomných dámách a skutečně každá z nich udala navlas, kolik kil pozbyla.

„Vyjma milostivou paní!“ řekl dr. Černý provokativně a zakroužil očima, obkresluje podstatný dokument svého tvrzení.

„Vy pasořítku!“ vzkřikl naň básník Kulif, jenž se nakonec přece jen dal při promoční hostině vynajíti.

Dr. Černý byl by i na to něco pověděl, ale přiletěl ubrousek paní Půtové a udeřil jej přes ústa. Ale mluvidel jeho neochromil.

Mluvka vzal si na mušku Jiřinu: „– a slečnu Menotovou,“ dodal ještě provokativněji.

Všechno zmlklo a všechny oči spočinuly na filozofce, na níž bylo ovšem také co obkresliti.

Jindra zbrněl všecek a ruka jeho popadla křečovitě talíř, přichystána hoditi jej vtipaři na hlavu v nejblíže příštím okamžiku. To bude vydatnější než ubrousek.

„Slečna vyniká zase barvou,“ hovořil dr. Černý klidně dále, „važte si toho, slečno, to je znamením výtečného zdraví.“

Všichni se smáli, ježto očekávali něco jiného, asi to, zač by mu byl talíř Jindrův snad letěl na hlavu. Jiřina vypadala tu chvíli jako hruška krvavka, když se do ní kousne.

„Já znám jednoho, tomu barva život zachovala, jinak by ho byli utopili. Doslovně! Dnes je nejintimnějším přítelem milostivé paní Machny Půtové z Častolovic, tak intimním, že – dámy a pánové – zahalte svou tvář, spí s ním noc co noc!“

„Drmolo!“ zasmála se milostivá paní.

„Je to Minda, její trojbarevný kocour.“

I to bylo přijato se všeobecným smíchem.

Nálada vůčihledě vzrůstala a sólista dr. Černý, který ještě utěšil ostatní dámy ujištěním, že také sušenky jsou sladké, byl vbrzku vystřídán sborem, ale nikdy nepřehlušen. Z pleti přešlo se na toaletní prostředky a mezi jiným zmíněno o novém prostředku k docílení stálého lesku nehtů a se zadostučiněním vzato na vědomí, jaká to bude napříště výhoda pro pana Nánu, když jej paní Nánová poškrábe nehty nyní trvale lesklými.

Jindra vzdychl, bylo to k utečení.

Seděl nedaleko Jiřiny a tvářil se nevidoucím; doopravdy se nikdy po ní neohlédl, ale přece jenom na tolik, že v pravém koutku svého vidma mátožně, leč přece znamenal aspoň barvu jejích šatů a tváře; nevěda o tom, počínal si jako sextán za týchž okolností.

Jiřina nezúčastnila se hlučné té zábavy ani slůvkem celé odpůldne, až konečně se přece ozvala.

Stalo se to, když dr. Černý zabrousil na své zamilované pole, určení ženy, na něž se dostal přímo od torpéda, o němž podával výstižný a velmi zajímavý výklad.

Odmlčel se a pokračoval:

„Co do výbušnosti a ničivosti i neodolatelnosti svého poslání mohlo by býti torpédo ovšem nehledě k tempu a jeho přímočarosti symbolem ženy, nabité stejně svým určením, v ní dřímajícím, dokud se nachází, tak říkajíc, ve skladišti. Také ženu bylo by dobře držeti pod trojím závěrem, třemi různými klíči. Náboj torpéda před použitím dlužno ovšem navlhčiti, v tom ohledu…?“

„Alam!“ vzkřikl tu Jindra starší na Černého. Ten podíval se v tu stranu opilýma očima – jako zásadní abstinent nesnesl mnoho – a řekl:

„Jaký alam? Co to znamená?“

Tu přišel okamžik Jiřinin:

„Alam znamená: dosti. Tak volají studenti univerzit hindských na profesory, trvá-li jim přednáška příliš dlouho!“ řekla Jiřina šťastným přízvukem výborných žáků, když se jim udá před učitelem uplatniti své vědomosti.

Také učitel byl spokojen:

„Etad vai tad,“ řekl dr. Pavák laskavě, „vpravdě jest!“

Jindra tu po prvé zase zahleděl se na Jiřinu. Vydržela jeho oči s výrazem podivu a teskné otázky.

Oh! Zraky její zajisté že uměly mluvit, a to dokonce ve větách, jaké by si jazyk nebyl troufal a dotud také neodvážil pronést.

, neboť to už je samo pomilováním, jakož jest pravda, že se oči dávno, dávno spíš milují než ústa… Očím je zůstaveno vysloviti, co jest na lásce nevýslovného…

Ustrnul sám nad sebou Jindra, že může míti takové opravdu sextánské myšlenky, a zraky jeho neodvětily jejím očím, tak jak očekávaly.

Podíval se přísně, ano urputně.

Jakou to lítostnou mhou dovedla na to ona zastříti své hledy! Bylo na podiv, když minula, že nezůstaly v nich slzy.

– To kvůli včerejšku? ptaly se její oči dále, ale to už jim obrví pomáhala.

– To ne! hnul hlavou odmítavě a zcela nepatrně a sotva znatelně trhnul rameny. Znala výborně tento posun, vždy provázel jeho hrdelní, niterný smích. To znamenalo:

– Však ty sama dobře víš!

– Tak tedy proč?

A tu již vypjala hruď.

Bylo to všechno taková drobounká posunčina, a když Jindra udělal, jako by chtěl svého otce sousedícího s ním nabrat na rohy, bylo jenom docela miniaturně naznačeno.

Ale k jejímu porozumění to stačilo úplně, takřka zázrakem uhodla, co míní:

– Vy jste nějak učelivá žačka mého otce! Nebyla jste mu víc než žačkou?

– Proboha, co vás napadá? Takového blázínka jako vy jsem jakživa neviděla!

A to už oči její šlehaly blesky a rty už šeptaly.

Jindra starší zdánlivě zabraný do hovoru na druhou stranu, obrátil se na koso k Jindrovi mladšímu:

„Bavíš se?“

„Výborně, otče!“

A otec – jistě že přes stůl zahlédl signálovou rozmluvu Jiřininu s ním! – obrátil se zase k svému a dokončil svou anekdotu o prof. dr. Deussenovi, nejslavnějším indologu německém, který se ve svém cestopise po Indii nemálo durdí na mladého svého indického kolegu, že německého učence upozornil na to, kterak Indky klesající do prachu nevzdávají tuto poctu jemu, nýbrž slonu, na němž oba jeli, jakožto obrazu Ganesovu, boha to se sloní hlavou.

Sem dospěla látka hovoru navázaná na Pavákovo „Alam“.

Ale oči Jindrovy a Jiřininy už se takřka ani nepustily, když se konečně našly. Pro oba byla vysoká nálada celé společnosti s výhodou, zapomnělo se na ně.

Úklad, jehož se Jindra od dr. Černého obával, nedostavil se, lekce mu udělená nezůstala bez účinku a krom toho neměl záminky.

Byl už dávno večer, kdy se Jindra odvážil – přisednouti k Jiřině. To bylo však už v místnosti zcela jiné, a sice v kavárně Obecního domu, kam se celá společnost na vyzvání hostitelovo přestěhovala. I tu jeho péčí našla rezervovaný stůl.

Bylo to rozkošné, ani Jindra, ani Jiřina, co živi budou, nezapomenou na ten koncertní večer. Z počátku ovšem byli od sebe, tentokráte seděla mezi oběma umělkyněmi Sylva, tak jak si ji mezi sebou přivedli, snad to bylo kouskem spiknutí proti oběma milencům.

Ale tady byli přece jenom ztracenější ve velkém zářícím sále, třikrát plném lidmi, světlem a hudbou; šílená tempa, temperatura chtíčem zapomenutí za každou cenu přehnaná. Jindra v každé rozesmáté tváři postřehl týž křečovitý rys veselí doby, jemuž by za schéma posloužiti mohla antikotragická maska, stižená rozdováděným záchvatem.

Brzy však pozornost jeho byla výhradou Jiřininou. Od dr. Černého nehrozilo nebezpečí; rozjařen vínem, od něhož ostatně upustil hned, jakmile pozoroval jeho účinky, a ještě více pak sám sebou unesen, dnes sama sebe skvěle překonával.

Nikdo mu neušel, po každém šlehl.

Slavný tenorista, denní host zdejší, který se ve dveřích objevil se svou krásnou milenkou, byl mu „večerníkem, vycházejícím každého večera se svou přílohou, luxusní vydání to v dnešní nouzi o papír“; pověstný velkotovárník konzerv Saturnem, ježto má devět prstenů jako tato oběžnice, a kdyby věděl, že je Saturn nosí kolem břicha, jistě by mu záviděl; nazlátlý chrup jeho choti připomenul mu inzerát, který dnes četl: nějaký dentista nabízí zlaté zuby dokonce s briliantovými vložkami. Jaká možnost vznešené smrti naskytuje se tu válečným zbohatlíkům zánětem slepého střeva, do něhož zavlečen briliant, vytrolený ze zlatého zubu.

„Co tomu říkáte, milený náš doktore medicíny?“ zavolal na Jindru, signalizujícího si zase s filozofkou.

Jindra byl tím nepříjemněji překvapen, že hned netušil, o čem byla řeč. Měřil si protivníka i zle i vyjeveně.

„Kdybych já byl lékařem,“ zasmál se mu dr. Černý, „označil bych nynější váš stav jakožto obleněný chápot.“

„O tom by mohl býti spor,“ odpověděl Jindra, „kdežto váš stav může i nelékař zcela neomylně označiti jakožto lehkou otravu alkoholem; příznakem jejího prvního stadia jest nesmírná hovornost o věcech, do nichž nemocnému nic není. Vaší zmatenosti nasvědčuje i to, že jste si spletl Saturnovy prsteny s jeho měsíci.“

„Jeden z nás je tedy nemocen od Eróta a druhý od Dionýsa!“ smál se nezranitelný.

Jindra cítil, že zbraní dr. Černého naň nestačí, ten se každé ráně směje a všichni ostatní s ním, kdežto Jindra se zlobí a všichni smějí se jemu.

Dobrá, bude tedy čeliti intrice, o níž byl svatě přesvědčen, jinak. Uvidí se při nejbližší příležitosti.

Když totiž v malé chvilce potom Sylva se podívala do zápěstí na hodinky a prohlásila, že už musí jít (rozumí se, že k svému Kášovi: „Však ti kaše nevystydne,“ volala za ní Malva), kývla Jiřina Jindrovi na místo po jejím boku uprázdněné.

„Toť se rozumí!“ řekl Jindra div ne nahlas, hřmotně se zdvihl, ale přece jenom než vedle Jiřiny usedl, zastavil se u stojanu s novinami docela zbytečně.

„Víte, co mne dnes nejvíc udivilo?“ spustila Jiřina, patrně ho jen pro tuto otázku vyzvala.

Tak jako by se bylo včera nic nepřihodilo.

A Jindra myslel, že právě o tom začne.

Leč nejevil ani zdaleka tolik zvědavosti, co chuti, aby se sám ujal slova.

„Vidíte, to mně samé bylo líto, tolik mluvků, a ani jednomu z nich nenapadlo pronést na oslavence přípitek!“

Jindra mávl po této poznámce jako po komáru a spustil nesmírně vážně:

„Slečno Menotová, pamatujete se na tu neděli, když jsem se vracel od vás parníkem a když jste mne byla doprovodit ke stanici?“

„To přece bylo každé neděle,“ odvětila Jiřina.

„Té neděle však jsme mluvili mnoho o Leibnizovi a Voltairovi, však vám ten večer ještě jinak připamatuji.“

„Ach ano, už vím!“ řekla Jiřina velmi ztichle.

„Tehdáž sedíce na tamním nábřežíčku pod akáty, přešli jsme náhle z Candida ku předmětu, o němž jsme nikdy předtím ani už potom nemluvili a o němž budeme mluviti zas teprve až dnes…“

„Ano, sochařství jest umění pro ženu jako stvořené,“ hlaholil na druhém konci stolu dr. Černý, „prvním sochařem, aspoň podle norské mytologie, byla sochařka, a sice kráva Audhumbla, která jazykem vylízala ze slaného ledovce prvního člověka jménem Buri.“

Jindra pozoroval paní Půtovou, která prudce a neustále mrkajíc neodvratně sem hleděla, i pokračoval:

„Sloup s lucernou, docela obyčejný zelený trám s petrolejovou lampou zdál se vám zničehožnic symbolem lásky.“

„Tak to nebylo,“ špitla Jiřina, „já jsem se vyslovila asi v ten smysl, že co je té lucerně sloup do země zakotvený, to je lásce věrnost, ale přísahy že znamenají asi tolik jako pavučina, která byla rozepjata mezi lampou a sloupem. Ale, proboha vás prosím, pane doktore, vy jste mi špatně rozuměl, neříkám o tenkrát nic, ale včera večer a dnes, když jsem před Půtovou nechtěla vědět, kdy jsme se naposled viděli.“

„A hle,“ pokračoval Jindra vřele, „hned vzápětí ostré zavanutí pavučiny přetrhlo, ale týž vítr vytřásl z koše akátů návěj květů. Všechny letěly nad vodu, jenom jediný snášel se k zemi, nemoha živou mocí dopadnouti. Překážel mu v tom vrabčák, kde se vzal, tu se vzal. Očividně se ho chtěl zmocnit, všecek se jen třepetal, drže se pořád ve stejné výši s ním. Ale právě tato taktika znemožňovala mu dosíci svého, stále se k cíli přibližoval a stále cíl tužby máváním letek odháněl. Co má hloupý vrabčák na akátovém kvítku, že oň tak urputně stojí? Ukázalo se však, že se mýlíme, byl to motýlek zavíječ, jímž chtěl vrabčák stůj co stůj zajíst večeři. Nedostal jej, ačkoli se mu vznášel stále sotva na půl pídě od zobáku. Přišel lampář, rozsvítil, a vrabce zahnal. Tenkrát, slečno Menotová, připojila jste vy k tomuto pozorování přírody návod na život lidský, řkouc, že takovou metodou přibližování a současného odpuzování cíle dosíci nelze, a bohužel prý přesto ji tak leckdo užívá. Dovolte, slečno Menotová, abych onoho tehdejšího poučení dnes použil…“

Jindra mluvil tiše, ale vroucně.

Jiřina, nyjíc v purpuru jak jahoda, ani nedutala.

„Pravím vám, milé dámy,“ hlaholil dr. Černý, „ovšem aniž bych se chtěl nějak dotknouti kterékoli z přítomných, že láska dosud nikdy nebyla tak – abych se vyjádřil co nejšetrněji – tak fanerogamickou jako dnešní doby…“

Odvážný causeur ustal; zpozoroval totiž, že jedna tvář po druhé od něho se odvracejí, poslušny naléhavému mrkotu paní Půtové. Také jeho oči daly se tím směrem, a tak nastal okamžik, kdy Jindra s Jiřinou octli se ve společném ohnisku všech zraků u stolu, aniž o tom měli tušení.

„– tak je-vno-snub-nou,“ dodal dr. Černý s důrazným průtahem i odmlčel se bez puntíku.

„Co vy dva tam, co to spolu máte, že si tak zuřivě nadáváte?“ rozkřikl se na Jindru a Jiřinu.

Říci něco takového těm dvěma čelům k sobě tak přichýleným, že mezi nimi vybýval sotva decimetr, bylo snad triviální, ale neodolatelné.

Opálka zařehonila se sborem.

Smála se tím více a tím hlučněji, že milenci dle všeho ani nepozorovali, jak jsou celou společností dobíráni.

Ale Jindra dobře věděl a dobře slyšel, i sbíral všechnu svou energii k okamžiku velkého překvapení, jaké po celý den chystal.

Ano, ten nadešel právě této chvíle, i bylo Jindrovi jakousi jízlivou rozkoší zdržeti jej o dvě tři vteřiny, než vstane a svým prohlášením učiní své zásnuby naprosto zjevnými.

Zatne Opálce smích, a vzchopil se, aby to konečně učinil…

Ale vtom zaťal Opálce smích někdo docela jiný, a to způsobem zčistajasna ohromujícím a lomozným, který trhl všemi škodolibými tvářemi zase docela v opačnou stranu jako jediným provázkem.

Zčistajasna stáli tu dva rozkacení důstojníci, oba zlatých límců, na temně modrých parádních kabátech oba po řádce řádů a jeden přes druhého láli – Opálce.

Počínali si tak výtržně, že přepadená Opálka teprve po chvíli pochopila, oč jde. Orkestr hrál „Gott erhalte“ a Opálka nevstala. Byla tak sama do sebe ponořena v tomto zákoutí, souvisícím s ostatní místností jako výspa, že probůh neměla ani nejmenšího tušení.

Skutečně, obecenstvo v celém sálu stálo jako by zkamenělo – jen Opálka ne.

Když vstát, tak vstát, toť se rozumí, kdopak by si byl troufal hráti si tu na hrdinu, zvláště že byly už známy případy, jak takové hrdinství dopadalo.

Opálka sice nevylítla ze svých sedadel najednou a prudce, ale po jednom, co v kom bylo výdržnosti – bylo patrno, že vstává velmi nerada.

Zůstali sedět jenom tři, dr. Černý, mladý Pavák a slečna Menotová.

Možná dost, a ba jistěže by byl Jindra vstal; bylť přece důstojník, třebaže dnes v civilu, a věděl, co by ho očekávalo, ale nevstal proto, že seděl dr. Černý a že viděl už napřed grimasu, jaké by se mu hned či později od něho za to dostalo, a filozofka řídila se podle svého Jindry, svého od poslední minuty.

„Werden sie gleich aufstehen, Sie Meerkatze, Sie!“ řval ořáděný vzteklivec nad dr. Černým.

Ale dr. Černý s největším klidem vzhlédl vzhůru a řekl nejzdvořilejším konverzačním tónem:

„Prosím co nejuctivěji, když se mi nadává, aby se mi nadávalo v jazyce mi srozumitelném. A jsem-li já kočkodan, jste vy, pane, živá fontána, celého jste mne poprskal,“ i utřel si lysinu šátkem.

„Pane!“ spustil důstojník náhle česky. „Naposled vás vyzývám, abyste vstal!“

„Ale mně se dobře sedí!“ smál se dr. Černý; nacházel se stranou všeho dobra i zla a ztratil naprosto ocenění situace, v níž se nacházel.

„Vždyť vy snad ani nevíte, že tak zvaná hymna národů jest vlastně velezrádná písnička!“ vykládal dr. Černý soptícímu důstojníkovi přes vlastní temeno vzhůru. „Zpívá-li se v ní: Dej ať z víry moc mu plyne, ať je moudrým vladařem! – potom se přece docela zpříma tvrdí, že dosud stále ještě moudrým vladařem není, a to už jsou nějaká leta, co se to zpívá!“

„Mocí svého úřadu vás zatýkám, pane, bude vám poskytnuta příležitost, abyste své názory vyložil ještě šíře.“

„Komu bůh dal úřad, tomu dal i rozum; výjimky potvrzují pravidlo, dělejte, jak rozumíte!“ odvětil dr. Černý nejrozvervnějším tónem člověka nevýslovně se bavícího, zatímco důstojník div se nerozlítl vzteky. Ukázalo se později, že to je vysoký funkcionář vojenského soudu.

Druhý nepočínal si tak zuřivě, a jak se zdálo, díval se na věc ze stránky snad dokonce humoristické.

Krokem poněkud nejistým, byl zřejmě napit, usmívaje se už co nejrůžověji, přistoupil k slečně Menotové, zasalutoval a s poklonou, jakou vyhrazují důstojníci dámám pluku, tázal se, zdali by nebyla milostivá tak laskava, ježto se hraje „nejvyšší císařská píseň“.

Dělal si z ní očividně blázny.

Filozofka zaťala zuby a pěsti, podívala se na Jindru s otazníkem a na důstojníka jako podrážděná kočka.

„A což kdybych jí pomohl, kočičko!“ změnil důstojník náhle tón, vzal Jiřinu pevným hmatem za bradu a nutil ji takto vzhůru.

„Eh, vy hulváte, co si to dovolujete?“ vzkřikl Jindra mladší a vyskočil ze židle. „Tohle mi odpykáte!“

Major, takto oslovený, chrochtl jako podrážděný kanec, zasklil si monoklem oko a přirazil k Jindrovi těsně.

,“ hřměl orkestr s činely závěrek Haydnovy písně o moudrosti vladařově a znova ji opakoval.

„Ano, pane majore, to, co jste provedl, jest hanbou celého stavu, jehož jste členem, a já mám o důvod více, abych se styděl, že jsem také jeho příslušníkem!“

„Ach, sie sind Offizier? Das wird immer besser!“ řekl major nyní velmi klidně, a vypustil z oka sklíčko, indignací mu šly rty až od sebe. „Melden sie sich!“

„Poručík dr. Jindřich Pavák a tato dáma jest moje nevěsta!“

„Člověče, vy jste důstojník a zůstal jste při císařské písni sedět,“ mluvil major stále německy s výrazem největšího bolu, jakého jen reci jsou schopni, „a vy se tedy za to stydíte, že jste důstojník; Mensch, vám bude pomoženo, o tom můžete být ujištěn. Budete-li důstojníkem ještě čtrnáct dní, sám si uřežu portepé!“

Na scéně objevila se vojenská policie, byla okamžitě po ruce, neboť tato drezura k loajalitě pro nejjasnější trůn bývala podnikána teprve, když pořadatelům jejím bylo oznámeno, že policie už je v domě.

Za zvuků „hymny národů“ – hudba musela ji hrát tolikráte, kolik má text slok – odebrala se celá Opálka na nejbližší komisařství.

Dámy její plakaly, Jindra starší měl rozčilenou rozmluvu s dr. Černým, a Jiřina visíc na lokti Jindrově, chvěla se jako v zimnici a jektajícími ústy stále opakovala:

„Jindro, můj Jindro!“

Jindra dobře věděl, že se Jiřina nechvěje strachy, ale štěstím, takhle jí poskakoval jazyk také včera, když se rozcházeli.

Nenadála se zahradnice-filozofka, že to všechno nakonec dopadne takto, spíše opaku. Byla po včerejšku přesvědčena, že ji neuzná ani za hodnu pohledu, a také dost dlouho se tak podobalo. A hle, ono zatím:

„Nevěsto má!“

„Jindro, můj Jindro!“

A pohladila jeho ruku pod svým pažím. Dosud se tak nikdy nevedli…

Jindra opakoval stále totéž:

„Ale bude dobře, zase bude dobře, víc se mi nemůže stát, než že budu propuštěn z důstojnické hodnosti!“

Ale věděl dobře, že bude hůř.

Na policii byli podle rozkazu důstojníků zadrženi ve vazbě zajišťovací toliko mladý Pavák a dr. Černý, ostatní po personáliích propuštěni.

Přede všemi otevřel Jindra svou náruč, a Jiřina vrhla se do ní, chvění ji dokonale rozehrálo i pocítil lehounkým jejím „puplínem“ na svých prsou ňadra její tak hybná, jako by jej také chtěla objímati.

Polibek jejich byl takový, že nahradil všechny zmeškané, byl jich úhrnem a srdci chtělo se při něm rozskočit.

Tak dopadlo jich zasnoubení před tváří celé Opálky docela jinak, než jak Jindra mínil, nikomu při tom nebylo do švandy, vyjma jedině posedlého aforisty dr. Černého, který si každým slovem přitěžoval a vyslýchajícímu komisaři dovozoval, že v tomto prvotřídním státě také idioty máme prvotřídní a že zvláště u policie nabývají nicky daleko nadpřirozené velikosti. Úředník všechno si pečlivě zapisoval.

Jindra starší nebyl s to opanovati svoje zoufalství. Jindra mladší cítil na svých pažích otisky jeho křečovitých prstů.

„Jidříšku! Jindříšku! Odpusť!“ opakoval otec neustále.

„Co bych měl odpouštět, tatínku milý?“

„Společnost, do jaké jsem tě uvedl; nebylo by se stalo, co se stalo.“

„Ujišťuji tě, tatínku, že jsem se nikdy necítil tak dokonale šťastným jako právě v této společnosti, a myslíš-li dr. Černého, je to statečný muž i bylo by nám všem lépe, kdybychom to dovedli po něm.“

„Odpusť mně aspoň to, že jsme – a bylo to mou vinou – tak špatně užili těchto prázdnin!“

To už by se bylo dalo odpouštět, ale Jindrovi záleželo především na tom, jak oba v tomto okamžiku před jinými vypadají. Proto neustal dodávati otci mysli:

„Jenom důstojně, táto, především jen důstojně!“

Překonána patosem okamžiku ještě jednou Jiřina objala se s Jindrou i zvolala:

„Forever!“

Anglicky nikoli bez úmyslu.

Druhého dne zrána byl Jindra odevzdán do posádkového vězení, a než minulo čtrnácte dní, lhůta vymíněná majorem, který jej dal zatknouti, vynesl divizní soud nad ním ortel, podle kteréhož pro přečin proti § 156. v. tr. zák. propouští se jmenovaný zdr. poručík dr. Jind. Pavák z hodnosti důstojnické i odsuzuje se k zostřenému tuhému vězení na čtyři měsíce, výkon trestu odročuje se až po demobilizaci. Příslušný velitel potvrdil rozsudek i nařídil, aby dr. Jind. Pavák byl bezodkladně vyslán na frontu jako prostý vojín.

S otcem a Jiřinou už se nesešel, oba byli ještě dříve a bez rozsudku zavezeni do koncentračního tábora, každý jinam. Otec jako podezřelý ze styků anglických. Jiřina vyvázla poměrně lehce, zač děkovati mohla té okolnosti, že byla opilým majorem atakována. Nejhůře pochodil doktor Černý, jemuž pověšen na krk dlouhý proces.