Jindrové

Když Jindra Pavák po velmi krátkém etapování – trvalo navlas noc, den a noc – se dostal k svému oddílu na frontě, byl přijat velmi ledově a jako veliké nedopatření, jež prapor jím utrpěl.

Jakže, degradovaný důstojník, politický odsouzenec k praporu tak výtečně vlasteneckého smýšlení, v němž nebylo ani jediného politického podezřelce?! Způsobil tu hotové zděšení.

V kanceláři „Baons-Comda“ major Štaukrengl, jenž se podepisoval od jisté doby s okázalým, nikoli háčkem, ale hákem na svém Š, tak se rozlítil nad Pavákem, že se div nerozlítl.

Ani mu nenapadlo Jindru přímo osloviti, ba ani se na něj nepodíval. Láteřil spočátku německy, nazval jej v řeči k pobočníku a šikovateli vyvrhelem a „Abschaumem“ s tím dodatkem, že takové individuum je mu jinak tolik jako prázdný vzduch, ano, méně „als eine stinkende Luft“, ale že ho poslali k jeho praporu **tého pěšího pluku, takovou prašivou ovci, to je prý bolestné. K jeho praporu onoho pěšího pluku – pokračoval česky, stejně hbitě jako německy –, jehož úlohou jest očistiti český národ od pověsti velezrádců, poslati velezrádce, a to zrovna večer před půlnocí, kteréž prapor k tomu vytrhnouti má, to jest urážka. Taková praxe jest úplně nová, a nechtějí-li takové chlapy v Praze beze všeho věšet, ať si je dávají k německým anebo uherským plukům jako dosud. Kdyby zbýval k tomu čas, poslal by takového – takového šnophouna tomu starému oslu, hejtmanu Perlsohnovi v etapě zpět se zdvořilým poděkováním za takový pokus demoralizace *tého praporu **tého pěšího pluku.

Jediné slovo, jehož se Jindrovi zpříma dostalo, znělo:

„Abreten!“

S oprátkou, již zasluhuje, nebude se tedy dělat po případě žádných okolků, kdyby to mělo být třeba v samém zákopě.

Tolik ještě zaslechl na odchodu se svobodníkem, který mu šel pověsit svázaná nosítka na rameno, čímž doplněno zdravotnické mužstvo praporu na plný počet. Že scházel tomu počtu jediný, to nepochybně bylo příčinou, že se dostal právě k *tému praporu **tého pluku.

Majorův inzult nedotkl se ho ani dost málo. Bylo mu po něm jako chodci stálým deštěm na kůži promoklému po novém zas přívalu, nikdy neoschne, ježto nepřestane nikdy pršet – až snad zhyne. Prošel takovými lijavci surového spílání už bez počtu, týmž způsobem podávala si ho všecka velitelství, jichž rukama prošel.

V tom ohledu byl naprosto rezignován a spíš ještě otupen, neboť rezignace jest odevzdanost osudu, kdežto tupost je lhostejnost.

Ani to ne tak na vlas, nebylť tak úplně bez hnětu. Pálila ho jeho nezaviněnost přikvačivšího osudu, nikoli to, že ho nezasloužil, ale právě to, že ho sám nezpůsobil, že k němu přišel naprosto trpně. Jeho insubordinace nebyla by tak těžce vážila, opilý „štába“ dostal přece před ním při přelíčení téměř vyslovenou důtku za svůj hmat pod Jiřininu bradu („S’war nicht ganz korrekt gehandelt“). Jindra byl odsouzen hlavně pro spoluvinu na činu dr. Černého. Byl-li výrok Černého odvahou, anebo dokonce hrdinstvím, bylo to hrdinství bezděčné, dr. Černého svedla k němu zuřivá jeho duchaplnost a neodolatelný pud vybíjeti se před svou společností stále silnějšími atouty, ale Jindra by byl vášnivě rád, kdyby se byl sám dopustil toho, čeho dr. Černý.

Něco se už nauvažoval o tom a snad tisíckrát přišel k témuž závěru, ačkoli vždycky byl nucen přiznati, že je tu něco nedomyšleného, neboť koneckonců připustil, že by nikdy nebyl schopen činu dr. Černého. Nikoli snad pro nedostatek odvahy, ale proto, že každá odvaha musí míti svůj smysl, nemá-li býti pouhou ztřeštěností, a ta při jednání dr. Černého byla – přesto, že vzpoura jeho proti surovému komandu napilých důstojníků měla krásný dvih. Mohl se vymluviti jako ostatní, že nikdo neslyšel, co se vlastně, a že se vůbec hraje.

Ale neučinil tak a to bylo, co mu Jindra záviděl.

Zkrátka a dobře Jindrovi, odjakživa zvyklému býti strůjcem svého vlastního osudu, bylo až k zoufalství nesnesitelno vědomí, že byl přikut ke skále trpnosti, a to ne vlastní, ale cizí vinou. A to mu také ujídalo játra každého večera i tady, ležícímu a dusícímu se v jednom ze stanů, v nichž spal celý prapor, dštilo neúnavným cedníkem od samého rána a celou noc.

Ještě jedna myšlenka ho navštívila, jako každé, tak i této noci.

Jiřina!

Nespatřil už ji od jich objetí a rozloučení na policii, jakož vůbec nikoho z celé společnosti, v níž trávil večer po své promoci; k jeho procesu nebylo vůbec připuštěno civilních svědků, naděje, že ji aspoň tu uzří, zklamala, teprve po svém rozsudku zvěděl, jak s ní, jeho otcem i dr. Černým naloženo.

Když před svou dopravou na frontu vešel do příbytku obou Jindrů, na tu chvíli na jeho žádost odpečetěného, aby si vzal s sebou své věci – jedna z obou nejdůležitějších scházela – Jiřinina fotografie. Jindrou starším na stůl Jindry mladšího pohozená a po celý měsíc nedotčená.

Zmizela…

A když Jindra domyslil, kam asi a kdo ji asi s sebou vzal, sňal ze stěny podobiznu matčinu a její rty nikdy nebyly horoucněji políbeny jako tentokráte. A také kajícněji, byloť v tom odprošení za to, že její syn mohl pokládati obrázek jiné ženy za nezbytnější na cestu k smrti, jak byl přesvědčen.

Matčin triumf v jeho srdci byl tím dokonalejší, že tu druhou neodnesl nikdo jiný než – otec. Cítil jaksi neurčitě, že se tím i matce děje křivda, proti jaké se jí ujímá, když zjizvený její portrét ukrývá na svém srdci.

Ale nechť dělal cokoli, každý večer přesvědčoval ho nezvratně, že s sebou vzal také nevyhladitelný obraz své milenky a marně jej ve svém nitru přebíjel obrazem matčiným, živý mrtvým. Tak také i oné první noci na frontě, když se převaloval z boku na bok proklínán oběma kamarády, s nimiž těsný prostor plátěný sdílel.

Kdyby nebylo jeho, nic by jim byl ve spánku nepřekážel ani hukot hmoždířové baterky, patrně někde velmi blízko postavené, neboť každý výstřel nejen že třískl do sluchu, ale i tak otřásl vzduchem, že se zdálo, jako by byl stan i se svým trojčlenným obsahem vždy o píď odstaven.

Již po třetím výstřelu začalo Jindrovi v uších svištěti a v přestávkách úžasně bolestné vnímal srkot dešťové vody pod stanem.

Ovšemže každá ta řvoucí slabika hrozné mluvy houfnic, tohoto hromu lidské výroby, bijícího k nebi, ale zasahujícího zemi, měla pro Jindru vlastní osobitý smysl, zvláště tady svou bezprostřední zřetelností. Byla to řeč tlamy, jejíž dásně rozmělní také Jindru, o čemž není proň pochyby; čtyři měsíce žaláře, které ho očekávaly v nejpříznivějším případě, budou mu zmírněny v trest smrti, to byl přece účel jeho vyslání na frontu a zajisté že vyhlédnut k tomu úsek všemožně nejnebezpečnější. Ale to už je mu lhostejno, dnes či zítra – tak ušlapával v sobě lásku k životu –, něco takového jako lítost nesmí přece nikdo na něm ani on sám na sobě znamenati, důležitější jest, aby ještě včas byl sám sebou hotov, aby si ujasnil svůj život, když už má býti přece jen tak krátký.

A především nejdůležitější jeho otázka:

– Proč miluje Jiřinu Menotovu?

Kdyby byl dovedl, rád by si byl tuto otázku předložil v jiném znění, neboť od jeho zklamání se sivoplavou dceruškou dvorních radovic stala se slova „láska“ a „milovati“ jaksi banálními, poněvadž se kryla s představami jisté ideálnosti v poměru k ženě a z té byl slečnou Jelenou co nejdokonaleji vyléčen. Příčila se jeho ryze biologickému názoru na „éros“, oblíbenému jím – od té směšné aféry, v níž si tak důkladně popálil své proletářsky nekušovské krovky.

Nyní však byl nucen uvažovati svůj poměr k Jiřině sub specie aeternitatis s pravděpodobností, že už nebude míti vezdejšího pokračování, a tu mu nestačil jeho biologický názor… na lásku. Při svých branických zájezdech nikdy se neptal po vyšším posvěcení své náklonnosti k filozofce-zahradnici, v tom ohledu cítil se až dosud dosti povzneseným svou vlastní zdrženlivostí.

Ach ano, ovšem, tento odstavec z trýzně problému moderního člověka – tak nějak zní příslušné klišé esejistů – vyřešil si příkazem naprosté cudnosti, ale rovněž ach! co scházelo, aby byl přestoupil tento samosprávný zákon?! Kdyby toho večera nebyl zavál větřík, kdyby šplounání zpod loďky nebylo k němu zašeptlo matkou…?

V podstatě nebyl o nic lepší než onino dva sprosťáci, jež s filozofkou potkali téhož poetického nedělního večera pavučiny přísahy a motýlka s vrabčákem.

Nepochybně to byli dva cementáři anebo cihláři přes padesát, v cajkových kazajkách a placatkách na hlavě – hanba vzpomínat, ale musí, neboť právě tato vzpomínka jest neodlučitelná od jeho rozjímání o sobě a o ní.

„Růdo!“ povídá jeden z těchto hromotluků. „To je mlíkárna, co?“ i zamhoural po Jiřině.

„Co tě nemá,“ vece Růda, „to jsou porád ještě jenom prázdný bandy, pravda náramný; ale co není, může bejt, tak je to, Véno, to já znám!“

Jindra hned nepochopil, ale otřes všech rysů její tváře poučil je, oč běží.

„Ježíš Marjá!“ lekla se, když její rytíř jako by se hnal za oběma surovci – a chytla ho za rukáv.

„Ano, o čempak jsme to mluvili,“ nastavila filozofka hovor, toť se ví všecka hoříc.

Leč venkoncem vzato, čím se lišila metafora těch osuhlíků od přirovnání indického básníka pohádkáře?

Jenom tím, že Jindra jakživ plodů syřiše neviděl!

A ať se styděl sebeprudčeji i tady v pekelném puchu spáleného prachu a za ran až míchou v páteři otřásajících – nebyl o nic lepší – od samého prvopočátku, od prvního setkání s Jiřinou a ti dva – – básníci z lidu mu vlastně otevřeli oči o něm samém!

Že o nic?

Ó, to nikoli!

Což jeho sebevýchova, v níž neměl jiné opory než vzpomínku na matčin osud, nevážila nic? Jeho sebekázeň to byla, která Jiřinu zachránila před tragickým rozsudkem, jejž vymučena svým ženstvím sama nad sebou pronesla svou nabídkou?

Byla jí nevinna, neboť nezapomenutelná úzkost, s jakou jej pronesla, ničím nelišila se od smrtelné, tak silná byla její láska k němu.

Když si tohle uvědomil, rozlehla se v jeho nitru táž nesmírná něha k Jiřině, ať už se jmenuje láskou, či nemá žádného názvu.

A vzápětí zazněla v něm nedošlápnutá láska k životu jízlivou lítostí, že už jí nikdy neuvidí.

S tím obyčejně usínal.

Dnešní noci poslední jeho vědomou představou byl však ještě zjev ohromné tvářnosti ve tmách, ohromné, kosmicky ohromné.

Nebyl-li to pradávno zemřelý veliký Pan sám, byla to přece jeho beraní fyziognomie, sebevědomě zvířecí, vším lidským pohrdající. Ohromná.

Zvíře – bůh! S nesmírnými vroubkovanými rohy beraními.

Se zelenými jiskrami v očích, planoucími jako dvě slunce, pozoroval moře krve z milionů obětí, jež mu lidstvo již čtvrtý rok přinášelo, a do něhož skane také Jindrova krůpěj zítra či některého jiného, v každém případě již nedalekého zítřka.

Bylo by opravdu možno, aby se tak obrovité božstvo na okamžik zabývalo nítěním té nepatrňoučké Jindrovy krůpěje krve!

Čmuchající chřípí Panovo zkřivilo se hanebným úsměškem.

„Jakýs to hlupák, vrátit ses měl tenkrát, však se už nikdy víc nikam nevrátíš!“

Ne, to neřekl; bylo to docela něco jiného:

„To by ještě scházelo, chlape zatracená, abys nám tady mluvil ze spaní. Mukneš-li ještě jednou, vyhodím tě z celty ven do deště!“

Kamarádi, kteří mohli docela klidně spát při hřmění hmoždíře, nesnesli jeho mumlání ze sna…

„A což otec?“ napadlo mu ještě.

Jako vždy i tentokráte zněl jeho závěr takto:

Dosud nikdy jako právě o těchto prázdninách nepoznal tak zřetelně, že nikdy nebyli a nebudou úplně svými, on otcův a otec jeho – Jindrové.

S tím usnul konečně i jeho mozek byl konečně omráčen strašnými otřesy výstřelů.

Leč byl už z prvních mrákot probuzen, mohlo být asi jedenáct hodin v noci – prapor byl alarmován k nástupu.

Seřadil se hned k pochodu za hluboké tmy na dně blátivého inferna, jímž počínala už tady v podhoří rozsáhlá rovina pod horami, stojícími v zádech rakousko-uherského armádního sboru.

Že déšť konečně ustal, napjala se při zemi tenká vrstva svítivé mlhy jako plátno na kolíkách k bílení napjaté, ale z vesnice, v níž ubytován plukovní štáb a maďarský oddíl, nic se neprozrazovalo, leda několik černých závěsů, sotva naznačujících velmi neurčitě domky cizokrajně vysoké.

Šik nestál ani minutu, když se mu dostalo povelu k pozoru a bezprostředně potom ze tmy oslovení:

„Vojáci, moje děti!“

Byl to hlas majora Štaukrengla.

„Blahopřeju vám k dnešnímu dnu,“ pokračoval s náhlým patetickým vzepjetím, „zahajujete jím úkol, který bude zapsán v dějinách pluku na stránce nejčestnější; vím, že svého starého tátu nezklamete. My všichni a já budu v rozhodném okamžiku s vámi, my *tý prapor **tého pěšího pluku byli jsme vyhlédnuti k úloze velmi čestné, velmi, ano, velmi čestné… neboť máme… vrátiti čest, kterou zároveň pro sebe dobudeme… současně… celému českému národu, máme mu vrátiti, jeho vojákům, obráncům vlasti z českého lidu vyslaným… starou slávu válečnou, jakou potomci dávných husitů na všech bojištích vynikali, prolévajíce krev také za vlast rakousko-uherskou.“

Řečník, jenž z počátku mluvil přerývaně, poslední větu zrovna vykřikl a ke zvýšení důrazu na chvíli se přerušil.

Zvonici na štítu kostela sedící, pouhý to oblouk, před chvílí ještě neurčitě znatelnou, vycházející měsíc ukázal se třemi zvony, jako z černého papíru ostře vystřiženou; bylo třeba pospíšit.

Major pokračoval rychleji:

„Z regimentsbefélů, z plukovních rozkazů, jež vám byly předčítány, víte dobře, jak tato pověst, tato sláva, jak dobré jméno českého národa… byly pošramoceny… Bohužel, že ne bezdůvodně, aspoň částečně… Opakuji, že pouze částečně, ale přece se vyskytli ohavní velezrádcové, kteří před nepřítelem zradili nejenom matku společnou vlast, ale taky celý český národ. Takoví padouši prokletí neujdou svému zaslouženému osudu, ale proto nepřestává bejt český národ ve – ve – ve – fršísu – v hanbě a potupě před celou říší, před celou armádou, před celým světem. Když jsem já ponejprv o tom slyšel, zabolelo mi mé staré české vojanské srdce a já jsem přísahal, že co na mě přijde, přičiním se ze všech sil, že se to při nejbližší příležitosti musí spravit, kdyby mě to mělo stát mou vlastní krev a život. Ta škvrna musí dolů, a když bude třeba, a vojáci, dost možná, že to bude třeba, aby na její místo přišla červená pečeť, budu já mezi těma prvníma, kteří vycedí potřebnou krev! To vám přísahám, vojáci…! Ta příležitost přišla a já sám jsem si vyžádal, abysme směli *tý prapor **tého pluku pokrýti starou slávou. Moji drazí hoši! Od toho, jak se zachováme před nepřítelem dnes, zítra, ve dvou anebo několika dnech, bude to velmi brzo, závisí však ještě něco víc. Mám o tom zaručené zprávy, že právě v těch dnech, než se přihodily ty hanebné a ohavné události s českou zradou, hodlal náš nejmilostivější pán, císař a král, uskutečniti dávnou touhu českého národa a vznešenou hlavu svou pokrýti staroslavnou svatováclavskou korunou. No, každý uzná, že za takových okolností byl jeho veličenstvo nucen úmysl svůj poodložiti. Můžu vás ujistit, že se jenom čeká, až se některý český pluk anebo oddíl vyznamená takovým slavným činem na poli cti, aby se mohlo zapomenout, odpustit a po případě odměnit. Chlapci! Neříkám nic víc než to, že jsem si vyžádal komando *tého praporu **tého pěšího pluku jen proto, že pocházíte všichni z mého kraje, kde se vždycky rodívali český, chrabrý lvové, abych vás vedl k vašemu slavnému křtu ohněm. Pamatujte, že se na vás žádá, abyste prolévali svou krev teprve v druhé řadě, ale v první abyste prolili krev těch bestií. My v zákopu nebudeme už čekat, jako až dosud se čekalo, až oni nás navštívějí, my se jim sami na zuby podíváme a rozbijeme jim je, jako že se jmenuju Štaukrengl. A proto, vojáci, vesele! Nazdar!“

Hromové nazdar! odměnilo řečníka, bylo tak bouřlivě, že major Štaukrengl zdvihl ruce až nad ramena, byloť nařízeno v záloze zdržovati se jakéhokoli lomozu, ježto prý jest každý zvuk na povrchu zemském slyšeti ve vyšších vrstvách vzdušných s velikou zřetelností.

„Vojáci, přísahejte, že se chcete zachovat, jak jsem řekl. Ale ne tak hlasitě!“ velel major.

„Přísaháme!“ odpověděli vojáci skutečně přidušeným sborem, což působilo na Jindru tak, že ho až zamrazilo, na prapor, u něhož byl major Štaukrengl opravdu jako táta oblíben, působil jeho proslov ohromným dojmem.

Ilustrace k němu se ihned dostavila.

Měsíc pokročil zatím potud, že se ukázala obrovitá postava velitelova a v brunátné tváři jeho, řečí rozohněné, přemohutný knír, o němž se právem hyperboly říkalo, že je v něm víc vousů, než má celý prapor dohromady, takoví holobrádci byli u praporu; kromě šarží sotva tu bylo muže staršího osmnácti let, vesměs hoši nejmladšího ročníku, skuteční křtěnci ohně, takřka děti.

Co z jich profilů habachtem zkamenělých Jindra viděl, toť především ohromením vypoulené oči, jichž víčka se chvějí nitrným trnutím a překonaným přesvědčením o veliké věci. A nebylo pochyby, že prvoučedníci a prvomučedníci evangelia nevěřili v ně s takovým fanatismem jako tihle drazí hoši ve slova svého táty, a to proto, že on sám, jejich táta, povídal čistou pravdu, což se přece vždycky pozná.

– Tak je tomu přece tak, jak se u praporu už celý týden šušká, že jest povolán vybojovati svému národu samostatnost…

Samého Jindru celá minuta podržela v úžasu rozbřesknutím, že se věci vpravdě takhle mají a bylo mu zapotřebí takřka násilné sebeopravy, že to není možno, že velitel praporu, nepodvádí-li vědomě, sám byl podveden.

To nebylo však, co ho v té chvíli nejvíce drtilo.

Celou bytostí jeho náhle otřáslo zas vědomí, že tato válka, že tohle strašné dopuštění na všechno lidstvo jest také problémem života a smrti pro jeho národ a pro jeho národ více než kterýkoli jiný. Uvědomění to nebylo snad dílem teprve tohoto okamžiku, jemu, jako každému myslícímu Čechu, bylo dávno, od samého prvopočátku jasno, že vítězstvím Dohody buď národ dojde nejdokonalejší svobody, její porážkou však, anebo shnilým mírem se do hrobu, z něhož už jednou vstal, zase vrátí, tentokráte však navždy. To byl závěr, jaký si utvořil už v chloroformovém ovzduší pešťské nemocnice a jejž jako hotový odložil k nezměnitelnostem v přecpaném archivu mysli, jichž nezlomnost při každé nové revizi se potvrdila, ať ji obrátíš na rub, či na líc.

Člověk by zešílel, kdyby měl na to déle myslet!

Tak zněl nejčastější refrén společenských rozhovorů pražských o tomto příšerném předmětu, načež dostavila se čtvrthodina nejtesknějšího mlčení a vzájemného čtení myšlenek na očích spolubesedníků, až se některé sevřené rty otevřely a vypustily první slovo naděje, jejíž síla spočívala tenkráte ještě v pouhé její nezbytnosti.

A k tomu, aby si to pověděli, sestupovali lidé z chodníků doprostřed jízdní dráhy, aby si byli jisti.

České srdce vězelo ve svorníku úzkosti, drceno rašplí všemožných hrůz, a právě v těch dobách i srdce nejsilnější vystavena zkoušce nejlítější.

To už byl prapor na pochodu do zákopu, když Jindra znovu přemýšlel o těchto věcech, a výsledek jeho úvah byl takový, že sevřel prsty, až mu klouby zapraskaly krutým otřesem svědomí a lítosti.

Neboť co on sám, co Jindra?

Nebylo-liž zločinem, že i on se přidával k těm, kdož spokojovali se v hlubokém povzdechu se závěrem: „Co dělat? “, a tak otupovali osten, jímž každá česká duše byla protknuta.

Jemu bylo studium a jeho branický flirt vítaným opiátem v této myšlenkové depresi. A jen jednou jediněkráte v debatách o všech možných malichernostech s Jiřinou vedených, bylo dotčeno ovšem i tohoto předmětu a oba svorně usnesli se na tom:

Což dělat? Nezbývá než čekat.

Ale jiní nečekali, jiní jednali, a on nebyl ani tak zaujat, aby byl odhodlán jednati. Jednali i ti „velezrádci“ a jednají i ti hoši, kteří jdou napravit „velezrádu“ a hrdinským činem dobýti národní samostatnosti a svatováclavské koruny, rychlým, dlouhým krokem planoucí nedočkavosti, zarudlé skráně navrásněny. Řekli si: „Tak je to tedy přece pravda!“ a jdou dál beze slova jako všichni svatě nadšení. Jdou na smrt, neboť jdou ku příkladnému činu, zajisté že to vědí. Jindra jde ovšem s nimi, jako odsouzenec již zpředu, ale odsouzenec tragické sic, ale také směšné náhody, kdežto oni za svatou ideu, ačkoli je tato idea nesmyslem.

„Nonsens!“ hlasitě si potvrdil Jindra svou myšlenku, že se naň obrátily dvě tváře, cože si to ten nový moník povídá.

Vtom pocítil Jindra těžký dotek, někdo ho vzal za nosítka na rameni zavěšená a zatřásl jimi.

Byl to fenrych, poslední v šiku prapor uzavíraje. Vysoký, ramenatý muž zlé tváře, pokynul Jindrovi, aby zastavil.

„Člověče, stůj přece habacht, vždyť se za námi ohlížejí!“ zamumlal fenrych, koule očima.

Po hlase ho Jindra poznal, jinak byl změněn k nepoznání.

„Tvoje štěstí, Paváku, že neumí každý nosič raněných latinsky, kdybys byl řekl česky ‚nesmysl‘, byl bych tě musel zastřelit, dal jsem na to majorovi čestné slovo bei der auch leisesten Andeutung einer verräterischen Gesinnung,“ a Alois Poniklý vytáhl z pouzdra browning a nastrčil jej výhrůžně Jindrovi až k samým očím.

„Auf Ehrenwort!“ řekl mi major.

Jindra stál jako by zkameněl.

„Máš pravdu, cos nazval nesmyslem, je skutečně nonsens, ale je-li ti těch čtyřiadvacet, šestatřicet anebo osmačtyřicet hodin života, které nám zbývají – podle toho, přestalo-li definitivně pršet –, milo, tak si dej, Paváku, na hubu pozor! Musel bych tě okamžitě skolit.“

Při tom klepal Lojza Jindrovi zbraní divně mezi oči stále rozezleněji.

„A teď běž. Jinak neznáš ty mne a já tebe! Snad budeme moci ještě spolu mluvit, než pojdeme!“

Praporčík Poniklý ukázal prosťáku Pavákovi kupředu, příkře velitelsky a sám za ním ostře vykročil.

Souřadníci jeho bystře naň pohlédli a Jindra věděl, že mu vyčiněno na jejich oko, aniž věděli proč, a že Lojzovi běželo vlastně o výstrahu v nejlepším úmyslu.

Ohromení jeho přesto nebylo o nic menší. V jizbě jeho myšlení jakoby náhle otevřeny dveře a okna dokořán a prudkým průvanem vyvanuty všechny jeho sobecké a malicherné úvahy jako smetí, až do nejposlednější smítky. Jak dalek a téměř nedozírně vzdálen byl mu včerejší večer přemítání o Jiřině a jeho vlastním osudu! Ba i jeho neodvratné zakončení bylo mu náhle naprosto lhostejno vůči tomu, že Lojza sdílí jeho názor.

Ale potom, děje-li se s těmito dětmi, vděk geniální polní poště, o pravém stavu věcí naprosto neinformovanými pustý podvod, potom nutno nejen zamlčeti, ale hlasitě křičeti, že jim šedivé ty majorské kníry namluvily nesmysl, aby byli tím určitěji vehnáni do záhuby a marné oběti.

A potom – učiniti to bylo také Jindrovou svatou povinností a – nevykonal-li ji hned, nestalo se to jenom proto, že tato povinnost nenáležela do kategorie neodkladných a že zbývalo k tomu vždy ještě tolik času, kolik je ho vůbec do rozhodného okamžiku.

Co by se stalo, kdyby to učinil ihned?

Pravděpodobně by ho Lojza na místě střelil… Řekl to přece a snad by i musel. Byl by toho schopen?

Praporu dotud volně, ale rychle jdoucímu povelen krok, bylo slyšet hukot nepřátelského letce, ovšem dosud vzdáleného, ale oddíl musí býti v krytu dřív.

Jindra vyrozuměl z řečí vojáků potichu vedených, pokud je při svém nesmírném rozechvění sledoval, že i tak nebylo žádného nebezpečí, neboť také to bylo symptomem podivné a nevysvětlitelné situace, v níž se octlo čelo tohoto armádního sboru, že bylo sice horlivě a neúnavně pozorováno, ale od několika dní „shůry ani nekáplo“. Z vřavy válečné tu bezprostředně za jejími zády nebylo mnoho znát za dne; těžká střelba, která z večera nedala Jindrovi spát, ustala na celém dosavadním jeho pochodu, nikde nezahlédl stanoviště těžkých těch kusů, ačkoli to muselo být někde velmi blízko, ze strany nepřátelské ozval se velmi vzdálený mrukot, jako hluboké mňoukání kočkovité šelmy naddiluviálních rozměrů, odněkud jinud, snad to byla naše linie v příznivější pozici, bylo to rozhodně blíž, střelba děl připomínala vydávání loveckého psa, který se na kočku bojí, a to se srovnávalo s pozicí, jak ji Jindra později poznal z poučení Lojzova, jehož se ovšem té chvíle nenadál.

Hle, Lojza Poniklých!

V koleji, v posluchárně nesetkali se už tři léta, měltě Lojza zřejmé nadání, ano už jistotu, že se stane věčným medikem, a tady na frontě se to muselo stát, aby ho našel jako svého bezprostředního představeného, který má proň kuli ve svém browningu – po případě.

Jindra vzpomněl si na pešťského barona-důstojníka, který se chlubil, kolik už vlastních vojáků postřílel, a výslovně prohlásil, že by jinak nevěděl, k čemu nosí browning. Což o to, bylo by to už třetí jich utkání od onoho klukovského na Františku, tentokráte by dopadlo s výhodou pro Lojzíka…

Vtom postup zvolněn, prapor nabyl husí pochodové formace, had tenčil se v červa a červ mizel rychle v úbočí vpravo od silnice, kde by byl nikdo v houštině netušil vryv, který v brzku vsál do sebe celý prapor, křivolaký spojovací zákop. Vystřídaný oddíl vrátí se jinou klikatinou.

Poslední vešli Jindra a Lojza se svým browningem, určeným pro jeho bývalého předtanečního soka.

Jak ohavně směšné!

Ovšem jej sám vystražil, úmysl jeho není tedy zásadně vražedný, ale položení Jindrovo je tak pokořující, že se Jindra měl co držet, aby se neohlédl přes rameno s úsměškem, třeba němým.

Na dně zákopu byla nepřetržitá louže a čvachtání v ní jediným zvukem v tomto dlouhém, otevřeném hrobě, hoši táhli se zaťatými čelistmi a navrásněnými skráněmi vpřed beze slova.

Minuli dva systémy zákopové, až se dostali do nejzevnějšího, kam byli určeni.

Jindra zmaten naprosto novým okolím, teprve za hodnou dobu chápal, že se nalézá v nejvysunutější pozici, překvapil ho však hluboký klid, který tu panoval.

Nestřílelo se ani z této, ani zs nepřátelské strany. Proč, o tom neměl potuchy; s nikým vyjma Poniklého dosud slova nepromluvil, ostatně mužstvo také nenadělalo mnoho řečí, ani mezi sebou, když každý seznal své místo, odebrali se střelci do děr a ulehli dospat, na výstupku zůstaly jen stráže.

Krom polohlasných povelů nikdo ani nehlesl, vše dálo se s vojenskou přesností, v níž se právě nejmladší předstihovali.

Jindry si dosud nikdo ani nevšiml, toliko pozoroval, že se obrátilo po něm několikero očí, nedůvěrou podezřením mhourajících, dvě tři hlavy sestrčily se dohromady, jedna z nich dodala si odvahy, strnula před fenrychem s polohlasitým dotazem, trhnuvši při tom temenem ve směru k Jindrovi.

„Ale hlouposti!“ odpovídal jí Lojza. „Když ti povídám, že kvůli holce, tak je to kvůli holce, pohádal se s aktivním ulejvákem, majorem, který mu ji omakával.“

Šikovatel poněkud zahanben hlasitou odpovědí, otočil se po Jindrovi a od té chvíle vojáci přestali před ním plivat. Že to dělali, uvědomil si Jindra teprve teď.

Lojza tesařů tedy smýšlí s ním ne-li přátelsky, tedy aspoň dobře.

Dodal si odvahy a vyšel z doupěte do písčitého bahna zákopu, krom stráží jako vymřelého.

Vystoupil na střelecký schod při stěně a vyhlédl ven.

Měsíc, který vojákům na pochod byl svítil jako velký, rudý kotouč krvavě, stanul nyní na obloze jako malý ku podivu stříbrný terč a proměnil noc v den téměř bílý, ač bezbarvý. Bylo úžasně průzračno než i přízračno a také tak byla zřetelná každá podrobnost i v dálce.

Ale dlouho tak nezůstane, mlha při samé zemi tence napjatá jako svítící plátno na bělidle, počínala se zdvihati.

Půda svahovala odtud a z ní sestupovaly mřížené ploty ostnitých překážek, jež Jindra až tu viděl na vlastní oči po prvé.

Pustý obraz, ale i krajina dole za svahem byla vzhledu úmorného jako vůbec poslední výhon Krasu, který bez přechodu vystřídán byl piniovým lesem, jehož kmeny buď stály, anebo ležely jako žitná stébla lijavcem polámaná. V rozsoší dvou holých úbočí v dálce byl znatelný, hluboký, klikatý vryp, patrně úzká cesta, na jejímž konci výsek ukazoval úryvek dvojřadí, ostře černě končitých cypřišů, kdesi pradalekých.

Unavený zrak Jindrův vrátil se do blízkého předpolí a tu uvázl na čemsi jakémsi ulpělém ve změti ostnitého oplocení naší pozice. Dříve než mohl seznati co a jaké, zavlála tam velká černá křídla, noční dravec, chtěje na tom usednouti, udržoval tak rovnováhu. Když se mu to nepodařilo, čapl na drát vedle, a přendávaje pařát za pařátem přes ostny, přišoural se až k té věci, a taktuje při tom zobanem-tesákem, podíval se jí do tváře. V tom okamžiku bylo zřejmo, že ono cosi má hlavu – a počal tu tvář jísti, trhaje sousta, až se zvracel nazad.

Byla to mrtvola vojáka, v ostnatém drátu stoje pnící, zjev v zákopové válce přečastý; zůstal tam od posledního útoku.

Přilétl ještě jeden pták, patrně manžel prvního a počal se rovněž živiti…

Hody trvaly chvíli, až jeden z ptáků náhle vymrštil se do výše a tu se přemetl střelou; zdůli zdáli přilétl její zvuk a to už dravec mlátil sebou v oplocení na zemi. Přehoušle kouře, ne víc než od cigarety, ukázala, odkud rána z nepřátelské pozice vyšla.

Druhý pták zamával křídly a ten tam.

„Tomu se říká střelec!“ zamumlal za Jindrou Lojzův polohlas. „Patrně nechce dát kamaráda a snad bratra havranům sežrat – bestiím… Jenže tato oddanost mrtvému je asi vlastně zradou, neboť je svědectvím, že je nepřátelský zákop obsazen a náš major má pravdu. Ale ty slez a marš do díry!“

Koulel očima.

Jindra uposlechl na slovo a také všichni vojáci, kteří vyběhli a měli se k tomu na výstřel odpověděti palbou, byli od důstojníků spěšně vráceni.

Za půl hodiny došel telefonický rozkaz, aby se prapor přichystal k útoku co nevidět. Sapéři musí býti s podzemními přípravami hotovi do půlnoci.

Nepřátelští letci se netrhli, v nedozírné výši přelétali pozici na svých návštěvách našich záloh, pozici úplně ignorujíce – jak se zdálo. Dojem, že nepřítel považuje naši pozici za opuštěnou, a dojem takový měl býti na straně rakouské vzbuzen, byl však pokažen. Jeden z nepřátelských aeroplánů letěl zpět snad ve dvou stech metrech, kolotaje z křídla na křídlo jako raněný pták, výsledek to vzdušného souboje, a spadl mezi oběma zákopy v nechtěném loopingu docela blízko u nepřátelské pozice a dohořel tu na kostru, před očima pozorovatelů obou stran, aniž se hnula ruka tu či tam, důkaz, že obě strany o sobě věděly i o svém vzájemném střehu, tajemství to, jež obě, jedna před druhou chtěly utajiti.

Událost tato měla vzápětí zdvojení zimnice příprav a horečky očekávání.

K jedné hodině v noci proveden nástup v nejhlubším tichu, jež rušeno bylo jedině šumotem hlíny, předtím sapéry vyndávané ze štol a nyní vyhazované vojáky přes hlavy nazad zákopů.

Jindra a Lojza stáli vedle sebe… dlouho, aniž jeden nebo druhý naznačili, že o sobě vědí.

Jindra byl rozčilením bez sebe.

V jeho nitru rozléhal se jeho vlastní hlas, s napětím všech sil volající:

– Vojáci, kamarádi, hoši! Všechno, co nám večer major povídal, je lež a klam, žádná svatováclavská koruna, nikdo o ni dnes už doma nestojí a také by to Němci a Uhři ani nedovolili. Jste vedeni na jatky podvodem!

Bylo už jisto, že to vykřikne, takovým řevem, jakým to uvnitř slyší, jenom co překoná ten strašný, už napřed jej omamující kontrast mezi tím hlubokým tichem a řevem svého hlasu. Ačkoli byl v nevýslovném rozechvění, o jakém se nenadál, že ho kdy schopen bude, přece svůj úmysl chystal metodou čiře vědeckou, jakož jeho fantazie byla vůbec chladnou obrazivostí učencovou.

Se zevrubným odůvodněním, kteréž znělo na železnou nutnost, byl už hotov průběhem večera.

Umřít musí tak jako tak; chápal nyní, že byl dopraven právě sem na nejnebezpečnější místo celé fronty k nejnebezpečnějšímu podniku, aby se tak tím jistěji stalo. Je-li tomu tak, ať se dopustí činu, za který byl až dosud nevinně odsouzen, takto zbaví se nejhnětlivějšího ostnu svého osudu, jeho bezděčnosti, nezaviněnosti.

Kdež byl v tom okamžiku otec! Toho podle letošního vývoje poměrů mezi všemi oželí nejsnáze, kdež milovaná věda, kdež milovaná dívka, která se mu málem stala nad vědu milovanější. Vše to bylo najednou nekonečně daleko a malicherno, už se na svůj minulý život díval – sub specie aeternitatis – jak znělo zamilované slovo filozofky-zahradnice.

Takřka s chladným úsměvem!

Najednou ohromil se úžasem nad pevnotou odhodlání svého úmyslu. Už nebylo ani jeho, nýbrž diktátem kohosi nekonečně, netušeně silnějšího, proti němuž není odvolání, ba ani pomyšlení na ně.

Bylo to až šílené. Znal tento stav z psychopatie, toto neodolatelné nutkání rozkazu, pevně v mozek vetknutého a jen stíží ukrotil se, aby své provolání nevykřikl už v nejbližší vteřině, neboť je nutno, aby si zopakoval všechny dispozice, zdar zaručující.

Nejprve nutno odskočiti od Lojzy, který jej zřejmě hlídá, i mohl by Jindru skolit dříve, než skončí. Nutno také nabrat dechu, aby mu hlas neselhal, a zvlášť nutno zbaviti se napřed tohohle zlořečeného třasu, jímž se všecek klepe.

Napočítá sto, ne nikoli, padesát stačí, a pak se děj vůle Páně.

– Jedna – dvě –

Jindra nenapočítal ani do desíti, když tu ucítil, jak zápěstí jeho pravice pevně obemkla dlaň Lojzova a Jindrovi ji vytahuje z kapsy.

„Jindro!“ šeptal při tom sotva slyšitelně. „Aby to naše nepřátelství netrvalo až do samé smrti – povídám: odpusťme si, co jsme si!“

Položiv Jindrovu pravici do své, tiskl ji usilovně.

Spravedlivě mohl říci Jindra, že se spíš nadál své smrti než toho, že kdy taková slova z úst Lojzových uslyší.

„Nu což!“ vece Jindra na to. „Já nemám co odpouštěti, vždyť to byly mezi námi z obou stran jenom klackoviny.“

A hleděl své prsty vykroutiti z Lojzových, ten však držel pevně.

„Zvláště mi odpusť tu mou neomalenost při tom předtančení, toho…“

„Nekuše, viď!“ doložil Jindra sám slovo, které Lojzovi nešlo z úst.

Na matku v hodince své smrti Jindra – hle! – nevzpomněl, bylo k tomu třeba Lojzovy připomínky…

A třebaže Jindra zásadně nevěřil v život posmrtný, přece se mu v tu chvíli nad ním otevřela nesmírná náruč, široká a daleká, jak vesmír teď ve tmách utonulý, připravená sevříti jej v daném okamžiku a zdvihnouti ho ze zákopu, z tohoto světa tam, kde už není žádných světů vůbec, a ta náruč byla jeho malinké maminky chudinky.

„Toho mně bylo vždycky nejvíc líto,“ šeptal Lojza dále, „věř mi, Jindro, či nevěř. Byl bych si hned tehdáž na místě nafackoval, a když jsem tě dnes ráno po prvé spatřil a poznal, umínil jsem si, že ti to tady musím říci.“

„Tehdáž jsi za to dostal, co ti patřilo,“ řekl Jindra rovněž šeptem, „i mohl jsi se dnes krásně pomstít, zvláště, žes na to dal své čestné slovo.“

„Jindro, kdopak by takhle mluvil, spíš sebe než tebe, přece nejsem lotr. Tos nepoznal, že to bylo všechno pro fórek, před ostatními? Tak mi aspoň stiskni ruku, žes odpustil. Alois Poniklý se ještě nikomu nepokořil a ty by ses toho mohl nabažit. A na mou duši by se to nestalo, kdyby nebylo tak jisto, že z nás obou budou za dvě tři hodiny chladné mrtvoly…“

Jindra si dal říci i stiskl sotva znatelně ruku tesařovic Lojzy, jenom, aby se co nejdříve vyprostil pro sebe a pro svůj čin.

Ale bylo jinak, usmířený Lojza pustil sic jeho ruku, ale vzal ho pod paží.

„Ale ty se třeseš, Jindro… To je horečka všech, kteří to ještě neznají, prapor jde sice také ponejprv do ohně, ale jsme přece už trochu kovanější, ležíme za tím celý týden a už jsme něco viděli. Já ovšem nejsem nováčkem, od čeho bych měl malou stříbrnou. Nejsem v tom ponejprv, třeba jsem jenom fenrych.“

„Myslíš, že se bojím?“ ozval se v Jindrovi bosý udata z Františku proti obutému. „To by ses, Lojzo, mýlil. Však uvidíš, možná za chvilku, jak málo strachu mám.“

Ačkoli věděl, že čím více zadává podnětu, tím více bude řeči, a jemu přece záleželo na tom, aby jí bylo co nejméně.

Což aby se Lojzovi prudkým pohybem vytrhl a hned potom…?

Leč to nepůjde, neboť na jeho paži octla se i druhá Lojzova ruka i byl hněten nyní oběma jeho dlaněmi:

– Ne já, ale ty se bojíš! – pomyslil si Jindra – třebaže máš plná ústa statečných řečí. Přilísal ses, poněvadž je ti úzko.

Lojza zhluboka vzdychl a zašeptal:

„Strach, nestrach, nikomu to nebude nic platno. Není nadšenějšího a boje nedočkavějšího vojska než náš prapor, není muže, který by netoužil než se vyznamenat, třeba za cenu života, ale je to jedno, i kdyby toho nebylo, zítra či vlastně dnes už dopoledne budou u štábu počítat na prstech, kolik jich z celého ‚praporu‘ pluku zůstalo na živu.“

„Jak to, proč je to tak jisté?“

„Kamaráde,“ vece na to Lojza, „myslím, že se při tomhle útoku dostaneme mezi dva ohně, můžeme se mezi ně dostat, když to dopadne špatně, kdyby prapor byl nucen couvnout… Jindro Paváku, nemáš ani tušení, v čem jsme, co nás čeká. Kdyby se například stalo, co jsem řekl, a nepřítel nás obrátil na útěk… Jindro! Hned, jak vytáhnem paty ze zákopu, obsadí jej Maďaři a už nás domů nikdy nepustí… zrazírujou nás strojními puškami, kdybychom se o to pokusili…“

„Proboha!“ zasténal Jindra. „A tohle se těm hochům neřekne a takhle budou hnáni na jatky pod záminkou, že jdou národu českému dobýt svatováclavskou korunu. Vpředu nepřítel a vzadu kat, ty to víš, a tys nikomu z nich oči neotevřel, jak to s nimi stojí? Pusť mne, Lojzo!“

„Ale kdepak bych tě pustil, člověče!“ šeptal Lojza usilovně. „Proto jsem tě popad, abych tě držel. Však jsem si myslel, že chceš provést nějakou hloupost. To bys tomu dal, abys jim otvíral oči. Cožpak si myslíš, že tohle hoši sami dobře nevědí? Vždyť by to nebyl nijak první případ. Pamatuj si, první zákopová linie je v téhle moderní válce téměř vždycky už zpředu jaksi ztracena, rupne při každém silnějším návalu nepřítele, proto se obsazují nejzevnější zákopy zpravidla českými a vůbec slovanskými oddíly, aby se vzácnější německý a maďarský živel ušetřil. Ten přichází teprve ve druhém místě na řadu. Je to přece docela správná a moudrá taktika, když nás používají k tomu, abychom vydrželi první oheň či abychom první šli do ohně, neboť je to také věc politické jich úvahy pro dobu poválečnou, abychom my Slované byli na vojně co nejvydatněji vytlučeni.“

„To je strašné!“ vzdychl Jindra.

A zatímco on jezdil na Braník čerpat vodu na okurky a salát, tenhle mělký a lehký Lojza tuhle na frontě dozrál k takovým hlubokým a těžkým závěrům. Jindra pak si domýšlel, bůh ví, jak vysoko stojí nad zkaženým medikem tesařovic…

„Nálada, či jak vy učenci říkáte, mentalita mužstva *tého praporu **tého pěšího pluku,“ šeptal Lojza dále, „je taková, že s největším pohrdáním hledí na možnost maďarských strojních pušek a na zálohu, která pobíjí svou vlastní útočnou linii, ustupuje-li. Prapor dobře ví, že buď dobude nepřátelské pozice, či nedobude, ale nevrátí se zpět, vždyť padne-li, i tenkrát bude účelu dosaženo, hrdinský čin českého praporu, na jaký se jenom čeká, všaks to slyšel od majora Štaukrengla. Kdo by se pokoušel těm lidem, jak ty říkáš, otevřít oči, sám by je asi velmi rychle zavřel. Nejlepší prostředek seznati smýšlení mužstva, to je polní pošta, co ti lidé psali domů, jde o rozum. Všichni se loučili jako na neshledanou, že jsou před velikým podnikem, na němž stojí čest celého národa, víc prý nemohou tatínkovi psát, nazývají se po husitsku ztracenci – to mají také od Štaukrengla, však prý od nich doma brzy uslyší, jak se dovedli pro českou, podškrtnuto, vlast obětovati, dějou se tajemné narážky na rehabilitaci, zkrátka je to pohnutlivé a hrozné zároveň. Jejich morálka jest ideální, jak se tomu říká; jsou výtečně zpracováni, pro tátu Štaukrengla půjdou do ohně, za ním do horoucích pekel. Turci nevěří tak na korán jako ti hoši na každé jeho slovo… umí to s nimi výborně, zatne zuby a vrčí: Ta sakramentská banda německá, maďarská, však my jim ještě ukážeme, co je český voják! S každým promluví… Je to takový typ českého důstojníka rakouské ráže, ostatně se všelicos o něm vypravuje, sám prý se má z něčeho rehabilitovat. Štaukrengl prý není jeho pravé jméno, nýbrž jeho paní, jeho zní prý ryze česky, a kdyby nebylo toho nějakého škraloupu, že by byl dostal Marii Terezii a tak dále a tak dále, mezi důstojníky mluví se i o tom, že prý jeho vlastní syn dezertoval, on že chce se za to obětovat sám. Je jisto, že se ti hoši budou bít jako lvi, zvláště povede-li je táta Štaukrengl sám. V zákopě už je před námi.“

Jindra poslouchal se zatajeným dechem a jeho pevné odhodlání pomalu od něho – odstupovalo.

„Je-li tomu tak,“ šeptal, „potom se musí podnik majorův zdařit a jeho prapor zteče nepřátelskou pozici hravě, se ztrátami snad, ač ne tak velikými, jak ty myslíš.“

„To se všechno teprve uvidí,“ vykládal Lojza dále; „to závisí od toho, je-li nepřátelský zákop před námi vyklizen anebo není. My máme k němu z kopce, a proto je taktickou nevýhodou pro nepřítele; bude-li jej držet všemi silami, je to znamení, že tam dole, na konci průsmyku, je ještě všechno chatrné a že by po našem úspěchu zde další postup armádního sboru do roviny byl poměrně snadný. Je-li anebo bude-li do rána vyklizen, pak se naskýtá druhá otázka, co je za touhle nepřátelskou pozicí dále, není-li tam past. Proto jest účelem našeho výpadu sáhnout nepříteli na zuby, chceme mu je rozbít, ale přijde na to, není-li chrup, na který sáhneme, dosti silný, aby nám ukousl prst. A tímto prstem jsme my, čeští hoši *tého praporu **tého pluku, milej Jindro!“

Lojza si zhluboka oddychl, úsilný a tajený, rychlý, a přesto úryvkovitý šepot velice ho unavil.

– Tohle je tedy Lojza tesařovic z Františku… pomyslil si Jindra a vzpomněl při tom na svůj zkažený preparát sítnicový a pocítil při tom jakési ponížení. On byl výtečný a Lojza zkažený medik, ale co do praktického rozumu, kam se před Lojzou poděl!

Ale nedalo, aby nerýpl vyšším svým poznatkem:

„A což?“ řekl. „Není u celého tohoto českého praporu ani jediného českého inteligenta, aby za takové situace poznal jediné možné východisko z beznadějné situace?“

„A to by bylo?“ opáčil Lojza.

„Přeběhnout k nepříteli,“ dechl Jindra.

„Vidíš, Jindro,“ šeptal Lojza, „to by byl okamžik, kdy bych ti měl podle svého čestného slova kuli vpálit do hlavy. Ale že nejsem takovej, řeknu ti, když už tě mám, kde jsem tě chtěl mít, že aspoň o jednom takovém vím.“

„Ty?!“

„Já nejsem inteligent, já jsem tesař už půldruha roku, co mi starší bratr Ksandr, ten měl zdědit firmu, padl. Ten inteligent, o kterém vím, že to jistě udělá, to jsi ty, Jindro!“

Hle, naskytlo se Jindrovi ještě před tváří smrti překousnouti zrnko pepře z Františku. Kdo takhle může mluvit, ten se nebojí!

„A co ty?!“ tázal se Jindra, aniž co řekl o sobě.

„O mně se to rozumí samo sebou,“ odtušil Lojza, „a jak jsem tě zahlíd dnes ráno, věděl jsem, že to provedeme spolu. Jenom jsem tě musel držet, abys neprovedl, odpusť, že to povídám, nějakou pitomost!“

Teď už nemusel hledat Jindrovu ruku. Ten jeho popadl sám, jeho pravici, a u vědomí strašné nešikovnosti, jaké by se byl jistě dopustil, prudce a na dlouho ji stiskl.

Pustil ji však, když si uvědomil, že zas jednou se mu přihodilo, že se domníval, že měl rozhodnutí o svém osudu ve svých vlastních rukou, ale že mu zas vymknuto a cizím vlivem jinak určeno.

V tomto utkání obou starých soků bylo vítězství Lojzovo co nejdokonalejší a bylo navždy po – sočení. Leč to pomyšlení potom už nekalilo mysl Jindrovu, ba naopak zvýšilo slavný okamžik společné úmluvy o činu, jejž sám označil jakožto jedině možné východisko.

Oba mlčeli.

Až se tu před nimi v čiré tmě ozvalo jemně cvaknutí, jako kdyby si někdo stříhal nehty. A zase a zas.

„Co to?“ tázal se Jindra svého zkušenějšího kamaráda.

„To se prostřihujou v našich překážkách výpadní branky,“ ujal se Lojza zase slova. „V půl hodině, nejdéle v hodině začne mela… Abys tedy věděl, jak a co. Podnikáme výzvědný útok, hlavní podmínkou zdaru je při tom všem všemožné náhlé a naprosto netušené přepadnutí nepřítele. Proto odpadla tak zvaná dělostřelecká příprava, která obvykle rozbíjí nepřátelské překážky. To obstarají podkopy sapérů, kteří zřídili štoly, jdoucí až k samým zákopům naproti. Po jich účinku vyrazí útočné hlídky a ty už jsou ve svých děrách, až pak ty vykonají své dílo, přejde celý prapor k útoku. Ty se, Jindro, drž jenom mě a nezhebnem-li oba dva, aspoň jeden z nás dostane se na druhou stranu… Myslím však, že oba zůstaneme na této, vlastně mezi oběma… uprostřed na poli cti…“

A Lojza zaskřípal zuby.

„Bude mě to dost mrzet – chci říc’ – mrzelo by mne to dost,“ a Lojza měl dosti chladu, aby se zasmál tomuto tak podmíněnému mrzení, „ne tak kvůli tomu, že si mutina vypláče, co jí z očí zbylo po Ksandrovi… taky kvůli tomu… ale hlavně proto, že vím tak leccos a moc, co by se mohlo těm setsakramenskejm padouchům tam za námi po čertech špatně vyplatit…“

Umlkl.

„Lojzo!“ zašeptal Jindra.

„No!?“

„Tak se mi zdá, že ne ty mě, ale já tebe bych měl odprošovat.“

„Ale nech si to, Jindro! Teď už na tom docela nic nezáleží. Vždyť už jsme si, co jsme si. A teď už ani slova, musíme oba dva notně špicovat.“

„Jen ještě jedno, Lojzo!“

„?“

„Na shledanou na tomto či na onom světě!“

„Hm!“ udělal Lojza už docela nahlas.

Vskutku už nepromluvili slova a také jim k tomu ani nezbývalo mnoho času.

Poslední vojáci vylezli z krytů do zákopu, také oddělení Lojzovo, bylo nyní i v tom zákoutí husto, a všechen další styk mezi obnovenými kamarády vyloučen.

V ohbí zákopu, ani ne dalekém, rozžehla se na okamžik kapesní žárovka, Jindra domníval se, že zahlédl bílé kníry sklánějící se nad náramkem s hodinkami.

– Mutina!

Tento chlapácký výraz osuhlíků z Františku, kterýmž zalhávají jeden před druhým něhu k matce, nyní po dlouhých letech zase zaslechnutý, způsobil, že srdce jeho ucítilo v náprsní kapse ukrytou podobiznu útlé ženy, umučené proto, že mu dala život.

Ač Jindra povznesl obrázek až k samým očím, nerozeznal na něm ani jeho světlejší okraje, a tak se stalo, že už Jindra rysy své matky neviděl. Ale stará fotografie posloužila mu aspoň za škapulíř, před pochodem na smrt vroucně ji políbil.

Hemživé šplouchání v písčitém blátě zákopu minulo, i zavládlo naprosté nehnutí.

Zasvitla zas nad hodinkami majora Štankrengla žárovka a v minutě potom ještě jednou naposled. Hned poté pronesl velitel hlasité slovo, a vzápětí zasyčela a do výše vysršela žlutá raketa.

Jeden – dva – tři – a na signál ten zaburácelo v rychlém sledu za sebou několikeré dunivé zahřmění v celé šíři průsmyku tam dole, osmerá vzteklá nadávka z průliny horám, jichž úbočí ji rachotivě vrátila.

To už stál velitel nad zákopem, počítaje zášlehy do husté mlhy se probíjející, nescházel ani jediný, útočným hlídkám štolami napřed vyslaným dařilo se vyhoditi nepřátelské překážky bez mezery.

Jindru popadl děs kreatur před blížícím se nebezpečím smrti, zvlášť drtivý, nutno-li ke všemu vyběhnouti mu vstříc, a mráz přejel mu po kyčlích až ke kolenům. Pohlédl stranou po Lojzotvi, s nímž se před chvílí ještě předstihoval v zapírání nejživočišnějšího všech lidských hnutí, ale neviděl víc, leč že úsvit pokročil tak daleko, že lze rozeznati obrysy černých postav. Ohlušující porůzný, ale hustý praskot – ruční granáty, vržené útočnými hlídkami do nepřátelského zákopu, explodovaly – vrátil mu vědomí už bez mrazení, herda mezi lopatky, nevědomo od koho, pomohla mu výpadným náspem do branky mezi překážkami, za nimiž vyrojený prapor se rozvinul a Jindra s ním hned pádil kolem hadru-mrtvoly na drátu pnící, a kolem zcepenělého, mokrého, jako ke škubání opařeného havrana, dále za řevu všeho vojska, jejž si uvědomil teprve, až se sám přistihl při tom, že také a ze všech sil řve, aniž věděl, kdy začal. Ztratil úplně všechnu sebevládu, pozbyl naprosto svého individua, a neznaje jiného chtíče než chovati se navlas tak jako ostatní, stal se částicí celku, který v nejdoslovnějším uskutečnění nevydaného hesla: „všichni za jeden muž“ stal se jediným mužem-obrem, řítícím se vpřed za řevu, silou svou vzteklého, výší svou úzkostného.

I stalo se, že tento obr-muž klopýtl, kobrtnuv tak, že se ještě jen tak tak vzchopil, aniž upadl. Ale bývalo by mu bylo lépe, kdyby byl zůstal ležet, nebyl by letěl dál do své vlastní záhuby, setrvalou prudkostí, kterou nebyl s to náhle zastaviti, ačkoli se vůdčí duše tohoto obra, velitel jeho, o to marně pokusil. Bylo přespříliš elánu, jejž Štaukrengl ve svých hoších vzbudil…

Útočné hlídky totiž, vyplýtvavše své ruční granáty do zákopu, shledaly, že je prázdný, ale prapor tak rychle řítil se vpřed, že zákop v překotném postupu znamenal jenom vlnu pomíjivého zpomalení, a touto překážkou zuřivost jeho šílenství se jenom stupňovala.

Vzchopiv se letěl dál.

Tito střelci sami se stali střelou, nemohoucí za energii, jakou je hnána v neodolatelný před, prapor pozbyl smyslů.

Snad jediný Jindra viděl lokty majora Štaukrengla, zvysoka vztekle bušící do prsou vojáků vlevo i vpravo, aby je zastavil, černý kruh jeho úst pod bílými kníry do nesmírného „O“ rozjevený, jeho třeštící oči, ale jeho synové neznali už svého tátu. Zmizel jako kůl, který chtěl zadržeti lavinu.

Ukázaloť se mocnější komando: „život nebo smrt“ nabylo nejsvrchovanější platnosti.

Ve vzdálenosti asi padesáti kroků před útočícím praporem náhle vznítila se bílá mlha ranní krátkými, rychle za sebou a vedle sebe se opakujícími plamínky, i ozvalo se rokotání strojních pušek.

Něco vydatnějšího než lokty Štaukrenglovy začalo vrážeti do prsou jeho dětí, a které zasaženo, zastaveno spolehlivě, žádná zbraň neznázorňuje kosení smrti lépe jako strojní puška.

Ale položilo se jen několik hrstí živých klasů, strojní pušky umlčeny v té chvíli vzteklým návalem našich, kteří zavyli naposled a umlkli v boji muže proti muži, v němž se už jenom chroptí.

Nejvíce rozběsnilo je, že tenhle tak ohnivě útočný nepřítel, přes svou taktiku útoku nevydržeti, tentokráte se postavil právě *tému praporu **tého pěšího pluku. V tom byla pohrda i výzva a věru, že se to nepříteli špatně vyplatilo. Náhlá proměna zákopové války v zápas otevřeného terénu z pušky učinila kyj a krom pažby ještě jenom nůž se uplatnil. Ten byl jediným sic, ale zpravidla smrtícím drápem kočky, kterou napodobili drobní, ale svižní alpini skokem po hrdle vyššího protivníka, nahrazujíce svůj krátký vzrůst, nepředešla-li je jeho pažba, rozbíjející lebku jako vaječnou skořápku strašným zvukem žďuchnutí. Do hekotu těžce zápasících a chropotu už dozápasivších zvonily prázdné polní láhve a kovové pochvy bodáků.

Výsledek pilné práce obou utkaných stran vůčihledě vzrůstal, kupy padlých a raněných měnily se ve dva valy.

Vedení vřavy převzal však v té chvíli praskot ručních granátů, házených přes hlavy bojujících v ústrety útočícího praporu, jenž kvapem dobíhal v sevřených teď řadách k oběma záhonům těl v krvi se dávících.

To byla také chvíle, která rozhodla o Jindrovi a Lojzovi.

Ačkoli běželi oba v nejtěsnějším sousedství, přece jeden o druhém nevěděli. Teprve, když voják před Jindrou běžící, začal letěti střemhlav s rukama vpřed, mrskaje přespříliš nohama, poznal Jindra, že ten hřbet, každým skokem víc a více se schylující, jest Lojzův.

Uhodil, podskočil, zachytil klesajícího a jeho s hrůzou tázavý pohled.

„Neopusť!“ zablekotal Lojza, ale hrkot krve na jeho rtech zabránil dalšímu jeho slovu, Lojza náhle zatížil lokty Jindrovy celou svojí vahou a jeho oči se obestřely. Jindra podsunul pod něj svůj hřbet jako mlatec pod nakloněný pytel a nabral ho na záda, i ucítil na lopatce horký proud kamarádovy krve.

Přeběhne takto s ním k nepříteli, splní společnou úmluvu!

Sotva však udělal s břemenem tři kroky, otevřela se po jeho pravé straně výheň bílého ohně. Jindra se po ní ohlédl, oheň sežehl mu tvář, zčernal, Jindra ucítil ještě, že byl vyzdvižen do výše a že jím mrštěno o zem. Lojza přeletěl mu přes hlavu. V zalehlých uších mu potměšile mňouklo a Jindra mladší pozbyl vědomí.

V tu chvíli spadla první řada nepřítele jako opona strhaná na hromadu útokem našich a za ní ukázaly se řady nepřátelských záloh se skloněným bodákem v tanečním kroku alpinů, ženoucí vpřed, jako na cvičišti ve tetarém stylu – přesila několikanásobná.

Potom padali lidé *ého praporu **ho pěšího pluku nikoli už na tvář, ale naznak, jsouce odbíjeni, aniž couvali, a když, tedy pozpátku.

Tak byli vrženi i do zákopu, jejž vytáhli dobýti, přestupujíce po druhé tuto překážku, teď směrem zpětným. Těch, jimž se to podařilo, bylo sotva čtvrtina noční výpravy, ti pak už prchali, jako prchá čtvrtina praporu před divizí, k níž se přidal veliký Pan, tím mocnější, čím silnější jest zástup, jejž vede.

Ale ještě jednou obrátila se troska praporu proti nepříteli, když se octla vůči druhému ohni, o němž Poniklý dnes v noci mluvil – a když začaly do ní páliti c. a k. strojní pušky maďarské, ale učinila tak jenom, aby naběhla na nepřátelské bodáky útoku, který v roje se rozvinul, spíš než jeho masu zahlédli Maďaři.

Ti podceňovali do toho momentu nebezpečí svého postavení a ocenili je teprve, když bylo pozdě. Otevřený zákop byl ztečen a vyčištěn, dříve než mohli pomysliti na útěk.

Lest nepřítelova zdařila se úplně, jeho zálohy, nahromaděné za první jeho linií obětovanou – a jí maskovány, svůj úkol provedly dokonale, podporovány mlhou, kterou nesly před sebou jako pohyblivou stěnu, až na konci stoupajících hor roztrhala se na cáry.

Poslední z nich spěšně střely své vlečky přes kupy mrtvol, ležící v rakouském předpolí, aby je ukázaly vyšlému slunci.

Zabělal se na jedné z nich mohutný knír majorův, pokud pro krev mohl; tou zpečetil své falešné svědectví.

Ze Štaukrenglových hochů nescházel mezi nimi ani jediný, plukovní štáb neměl zapotřebí vůbec počítati zbytek svého *tého praporu, neměl ani času k tomu, ještě před polednem octl se už na kvapném ústupu, nápor nepřátelský obsadil všechny tři úseky zákopové a ztráty jeho trojnásobně mu zaplatil svým rozdrceným čelem cís. a král. armádní sbor.

Ovšemže nepřítel vydal svůj úspěch ve třech dnech, couvnuv bez boje, ale zplna dosáhl svého strategického cíle, jeho oddíly rdousící se v hrdle průsmyku s drahocenným obozem a těžkou dělostřelbou, vyklidily vše do roviny bezzávadně.