Jindrové

Vše bylo Jindrovi mladšímu jasno, jako kus nejčistšího jantaru, v němž uvázl předvěký pavouk, jehož šerednost nestala se skvěle průhledným prostředím ani dost málo sličnější.

Od té doby, co pozbyl zraku, oblíbil si vášnivě takovéto optické představy i kochal se jimi i mučil.

Jak na tom Jiřina jest, poznal ostatně takřka intuitivně po drsném a vzkřekavém jejím hlasu.

Ta tam byla Aeolova harfa jejích hlasivek a dost možná, že ten tam jest i její ruměnec a že nosí nyní skořicový závojíček, aby zakryla bledou přepadlost lící.

Co se ostatních vnějších svědectví pravdy o ní týče, závisejí asi od toho, jak ta pravda vlastně pokročila…

Lhal by sám sobě, kdyby si zapíral, že mu není hůře, než jak se nadál, že bude, když se dnes ráno blížil ku Praze. Avšak jako by mu řemen kůže býval sedřen docela na jiném místě, než jak očekával.

Jako by hořící sloj utrpení jeho byl uchopen a převrácen na druhou stranu a požár se rozmáhal valem v nezachvácených dosud štolách dolu jeho nitra.

A jako v dolech bude nutno požár zazdíti, aby se nezmocnil hořejších etáží, aby z hrudi nestoupl do hlavy, neboť by koncemkonců mohlo jíti o rozum.

Aby se to nestalo – tož především pryč se všemi poeziemi a larmoyancí; co Jindrovi především zapotřebí, toť jasná mysl, prazákladní podmínka všeho moudrého jednání.

Jindra se vzchopil na procházku obdélníkem svého pokoje, dlouhými lety tak navyklou, že se vyznal slepě.

Když tedy věci chladně, opodál všech požárů uváží, jedna z těchto věcí jest jista nade vši pochybnost, jemu i Jiřině ušetřena jest citová banálnost shledání osleplého milence-vojína s věrnou zaslíbenkou a velkolepá scéna rezignace, kterýchžto výjevů se Jindra mladší obával hanebně.

Dále jest jisto, že i kdyby se byl vrátil jako úplně zdravý vládce všemi pěti smysly, Jiřina za těchto změněných okolností by se nikdy nemohla státi jeho ženou – toť pro pánaboha nezvratno přec jako skála.

Co se tedy stane či státi má?

Nejméně pro téhož pánaboha může se Jiřina státi jeho – nevlastní matkou a Jindra udeřil se do čela, že mu to mohlo i jen na okamžik hlavou kmitnouti, vždyť ženu otci přece sám přiváží!

Jindra se vzchopil, vztáhl pěsti, aby si rozbil hlavu, ale neučinil tak, ale pěstmi pohrozil do výše, tak vysoko, kam Vzpřáhl, a zaklel:

„Proklatý!“

“, čímž mínil nikoli jen život anebo pouhý osud, který jest slepý, ale démona, strůjce jeho situací, pronikavě vidícího a předkládajícího mu rafinovaně nemilosrdné šarády o bytí či nebytí.

– A což, u všech všudy, umřel snad pro tam ty tři na druhé straně, že ho pro ně není na světě?

Mdloba Jiřinina netrvala asi dlouho, odbornému přispění paní Pavákové nepochybně se podařilo rychle zotaviti ji – neboť je tam nyní na druhé straně úplné ticho.

Mezi manželi znova se shledavšími – chach! – musí se ovšem díti úžasné věci, nezkameněl-li otec nadobro, a pohled nenadálé Mrs Pawak musel naň působiti jako oči Medusiny, zvláště, ano zvláště za těchto okolností, kteréž by byly skoro rozkošné, kdyby nebyly tak hrozné.

Úplné hrobové ticho…

– Ovšem jsou mezi nimi dvoje dveře a Mr i Mrs Pawak budou se nepochybně spravovati manýrami anglickými, poprask a teatrálnost vylučujícími, už kvůli Jiřině, která z té scény mezi nimi jistě ani slova nechápe.

Než Jindra starší je přece nejen znova manžel a milenec, ale také otec, a hle! Jindra mladší nejen že nezaslechl od něho ani vzdechu, jímž by byl prozradil, že syna zas po prvé vidí, ale i nyní, a dosud mu snad skoro už hodina brání, aby nepřikvapil a nevrhnul se synu na hrdlo.

Avšak slyš!

To přece byl výkřik nefalšovaného otectví, který sem k němu přes chodbu zalehl!

Skleněné dveře otcova pokoje se rušivě otevřely, aby výkřik propustily.

„Henry! Henry!“

„Ne! Ne! Nechoďte!“ ozvala se sestra Edith a dveře se zase zavřely.

Jakživ neslyšel Jindra mladší staršího zaúpěti, natož z takové lítostivé hloubky, ale nepřišel, dal si třebaže silnou, ale přece jen ženou v tom, zabrániti…

Ovšem dlužno uznati, jsou-li v životě muže případy, ve kterých zbabělost jest ne snad jen pochopitelná a omluvitelná, ale ve kterých by statečnost byla přímo pobuřujícím překvapením, že takovými jest právě případ otcův.

Ale otec ho přece volal, a bylo tedy na synovi, aby přišel!

A tu Jindra s ustrnutím shledal, že ani on není s to, aby se ke statečnosti objetí s otcem vzchopil, a Jindra je přece před otcem bez viny!

Znova slyšel Jindra, že se dveře otcova pokoje otevřely, tentokráte zvolna, žensky!

To přichází sestra Edith v úloze prostřednice.

Avšak v letoře této kajícnice, ač neomylné v odhadu vhodných okamžiků, není, aby tak dlouho stála za dveřmi…

Ve zcela správné předtuše, že ji bude muset sám otevříti, vzchopil se slepý a učinil tak.

„Jindro!“ dechlo to na něj šeptem na doklad, že nejen křik, ale i šepot zní šíleně.

Bleskem rozhodl se Jindra pro taktiku, jaké dlužno vůči této návštěvě použíti.

„Račte dále, slečno Menotová!“ řekl vlídně.

„Jindro!“ dechlo to po druhé tak, že nebylo ani zapotřebí připojiti: „Pro smilování boží!“

To znělo už v tom jediném slově spolu. Ale Jindra umínil si nepřiznati jí ani lidského smilování.

„Jen dále, dále!“ opakoval ještě vlídněji, neboť Jiřina stála na prahu.

Vstoupila konečně tak těsně kolem něho, že ucítil až vlaho i vůni jejího těla, ale docela jinak, než bývalo letos v létě v zahradě na Braníku.

Tentokráte byl to pach nedotknutého ženského květu, jejž tehdáž sával nozdrami a všemi póry svého těla s heroickým sebepřemáháním, aby jej nerozčísl sám.

„Račte se posadit, slečno Jiřino!“ pokračoval Jindra úmyslně obřadně, neboť jeho úmyslem bylo zbaviti ji všech zbraní, jež si přinesla.

Usedla tedy.

„Nemohu vám lichotiti, slečno Jiřino, že byste dobře vypadala,“ pokračoval Jindra takřka výsměšně, „ten tam jest váš ruměnec, jejž jste nosívala pod krepem, vystřídala jej bledost, která vám nesluší – bohužel! – Odpusťte, že jsem tak negalantní.“

Zaslechl lusknout kotníky jejích prstů, snad je spíná, prosíc za milosrdenství.

Byl však tím nemilosrdnější.

„Máte smutné oči a smutek jejich jest podtržen modravě. Vaše hladké bílé čelo, slečno Jiřino, jež jste tak pečlivě chránívala před slunečním úpalem, jest nyní v celé své šíři… batikováno temně hnědou, ostře ohraničenou skvrnou, diadémem to, jaký bývá pýchou mladých paniček, rozumí se, že jen pro intimní kruhy; pro jiné všemožně zapudrovanou…“

Jindra svým tvrzením zvídal. S napětím očekával, jak snese tuto strašnou ránu, kterouž roztříštil už před bojem štít, pod jakým přináší k němu svou vinu.

Už slyšel náběh:

„H-h-h,“ udělala Jiřina, ale potom zajásala.

„Jindro, t-y… pane doktore, vy vidíte, tedy to není tak hrozné, jak vaše ošetřovatelka pana otce vystrašila. Ach, bože, jak jsem ráda, ať na mně vidíte, co vidíte, jen když vidíte.“

Stála těsně u něho.

„Nic nevidím,“ řekl slepý temně, „toliko jsem správně uhodl.“

„Jak to? Jak to? To snad ani není možno?“ ptala se plačtivě.

Beze slova hmátl pod obočí, zpod víčka vypadlo sklíčko na podlahu, vzteklým šoupnutím podešve je našed a rozšlápl.

– Emfatický extatiku! – křičelo to v něm, ale přesto strhl i pásku z druhého prázdného očního důlku.

„Ježíši!“ vzkřikla Jiřina chraplavě a přikryla dlaněmi oční důlky Jindrovy. „Ježíši – Ježíši – Ježíši!“ opakovala strašně kvapně a potom odhodlaně a rychle odkryla, co zprvu vidět nechtěla, a hned potom zasula tvář Jindrovu divokými, zuřivými polibky.

Dravými, nenasytnými a tak rychle se sypoucími, že splynuly takřka v jediný, při tom nebylo místečka na jeho tváři, jež by nebyla zulíbala.

Její lokte, zocelené ráhnem čerpadla, objímaly jeho týl krutě, až se zalykal ve tvrdé záplavě jejích ňader; vřelá láva horoucího jejího výbuchu vzňala v něm cosi jako pocit nikdy nezakusené rozkoše, která by se byla nevýslovně, do překonávajících rozměrů rozrostla, kdyby ji nebyl hned v prvním okamžiku v sobě zardousil.

Mocným vzepětím pokusil se Jindra Jiřinu odstrčiti, ale ta vzepřela se mu netušenou silou, takže se jí ještě jeden pocel zdařil, ale potom byl konec jejímu násilnému laskání. Jindra popadl ji prostě za bradu i odpáčil tak její rty od sebe.

Co Jindra nemohl vydržet, nebyly ani tak Jiřininy polibky, jako spíš vůně jejího těla, nabral ji zplna, když mohl z jejího objetí konečně vydechnouti.

Páchla mu dítětem.

Od jejích zuřivých nehtů pálilo ho zápěstí. Vstal a odstoupil k oknu, jímž se zadíval tak, jako by mohl viděti. A také viděl, a to takřka hmatavě obraz, nad nímž se onoho deštivého dopoledne tak zasnil: telefonický drát, po němž sjíždějí perlivé kapky, jedna druhou dohánějíc a vypíjejíc.

Bylo to téhož rána, kdy došlo k jeho poslednímu mikroskopování – kdykoli udělá silnější krok, zaslechne zcela jemné cinknutí tuby svého drahocenného mikroskopu o skleněný, poněkud nízký poklop.

Hle, dvě milenky, věda a Jiřina, obou se musí železně nutně zříci.

Nebohá filozofka do desky stolu usedavě plakala…

Docela potichoučku, provinile.

Dlouho…

Jindra se vrátil konečně od okna a také usedl tak, že byla mezi nimi celá délka stolu.

„Něco vám povím, slečno Jiřino!“ zahovořil vlídně. „Především přestaňte plakat. Mohl bych vám sice říci: Dcero jeruzalémská, neplač nade mnou, ale nad sebou a nad synem svým, neboť doufám, že to bude synáček. Ale povídám vám, neplačte už vůbec, máme-li spolu promluvit rozumně.“

Pláč skutečně ustal dříve, než domluvil – synáček! působil náležitě.

„Vy, vy, pane doktore, se můžete ještě vysmívat?“ rozhorlila se Jiřina. „Obdivuji vaši duševní sílu.“

„Odpusťte!“ přerušil Jindra Jiřinu. „Duševní síla jest pro mne vůbec v této chvíli zvláště něco velmi užitečného a potřebného. Neuvěříte, jak dlouho a jak těžce jsem shromažďoval duševní sílu nutnou ke shledání s Prahou a především s vámi. Nepředvídal jsem ovšem, že budou dvě, jedno velmi lehké, jak bylo před půl hodinou, a toto druhé poněkud těžší. První – tak se zdá – učinilo… všechna další slova mezi námi zbytečnými, ale ježto došlo ještě ke druhému, musím – nutně za to míti, že mi máte ještě… něco říci, a je-li tomu tak… doufám, že… že… to bude velmi krátké.“

„Ano, ano!“ přisvědčovala Jiřina vášnivě. „Přišla jsem skutečně… Jindro!“ vzkřikla s chraptivým přepětím, jež jej především o tom poučilo, co jest. „Jindro, já jsem naši lásku nezradila.“

„Jak brzy už narodí se svědek této věrnosti?“ řekl Jindra – s jízlivým klidem, ale najednou rozbouřil se.

Spráskl rukama, popadl se za hlavu a vzkřikl:

„Vždyť je to vlastně incest, co se přihodilo, neschází k němu věru nic, než abych byl s ní uzavřel válečný sňatek; ale stačí přece, že byla mou prohlášenou nevěstou!“

Povstal tak prudce, že židle za ním padla a stůl před ním couvl. Tak náhle se mu to rozlehlo v hlavě.

„Vraždíš mne, Jindro!“ křičela Jiřina – šeptem. „Vždyť, proboha, mne napřed vyslyš, než mne takhle odsoudíš – s ní! – Ona! Není to tak, jak uvádíš. Co se stalo… co se přihodilo… k čemu došlo mezi mnou a… to všechno… nemohu podle svého nejhlubšího přesvědčení jinak říci, než že to bylo jenom: z lásky k tobě!“

Jindra usmál se tomu zoufale svým hrdelním smíchem, jednozvukým.

Nato Jiřina začala náruživě vyprávěti.

„Když přišel Pepa Bartáků, můj bratranec, ten byl s vámi tam dole, k nám, a vyprávěl, co ‚ se stalo s *tým praporem **tého pluku, že z něho nezůstal ani muž na živu, letěla jsem, jak jsem byla, sem, přísahám, že jsem tu nebyla od toho obecního domu ani jednou; a tady už to bylo černé na bílém i s vaší rehabilitací po smrti zase za důstojníka a se signum laudis, nic nebylo jistějšího než vaše smrt, pane doktore… Pan… váš pan otec – neviděla jsem nikdy zoufalejšího člověka, plakal jako dítě, rval si vlasy z hlavy… můj bože, kterak to řeknu… nikdy jsem se nenadála takové zpovědi… vím, že tři dny nevzal do úst… zkrátka vypadal tak… když jsem opět přišla, nebyl vůbec z domu – a je jisto, že by byl zahynul… Jak mně bylo, o tom nemluvím… Mohla bych říci, že nevím, jak to přišlo, ale to vím dobře – ano, docela dobře – dobře, jenom že nemám slov, jak bych to pověděla…“

Soptila ze sebe tyto úryvky na sehnutou hlavu Jindrovu a tu se odmlčela.

„Nuže, jsem velmi zvědav na konec této indické pohádky,“ řekl Jindra hořce.

„Stalo se to jenom proto,“ doložila Jiřina, nedbajíc úsměšku, „že ti byl, Jindro, podobnější – než ty sám sobě, a proto žes byl mrtev. Ano, pro nic jiného, tak je to a nejinak a na tom chci umříti a umírajíc nemohla bych jinak, než na svou vlastní spásu a na tu svatou pravdu přísahat, že mi bylo tak, jako kdybych se měla na tobě samém dopustit zrady, kdybych jeho byla opustila. Nikdy mi to nebylo jasnější jako v této chvíli, ačkoli se mi snad hlava od toho rozeskočí. Ta pravda vychází mi teď, když jsi zase živ, s oslnivou zřejmostí najevo, tak jako už tenkrát byla a dnes zůstává pravda, že v něm jsem milovala a objala jenom tebe – mrtvého… v jeho náručí náležela jsem jenom tobě, Jindro!“

Mluvíc tato šílená slova – s opojením z něhož Jindra náhle pocítil osten, jehož se nenadál, uštknutí žárlivosti, dávno už držela jeho ruce ve svých, tak křečovitě se třesoucích, že třas přešel i na Jindru.

Nebyl s to, aby její lokty odhodil.

„Když jsme se po prvé setkali, já s tebou, Jindro,“ pokračovala s rozechvěním stále vzrůstajícím, „prohlásils za jedinou morálku ženy – mateřství. Po celé léto, každého dne, celý půlden přesvědčoval jsi mne o tom, a to nejpádněji, kdy už dávno nebylo o tom řeči mezi námi, a když jsme mluvívali o věcech nejodlehlejších, ale onoho večera, když jsem o tom byla přesvědčena, nikoli snad tematicky, ale daleko mocněji, chtějíc tomu neodolatelně, ač jsem ani nevěděla, že chci, ačkoli touha ve mně až vzlykala, onoho večera jsi se už nevrátil, ačkoli jsem tě koktajíc o to prosila. Byls příliš šlechetný, než abys přišel a splnil žádost, kterou na mně vynutil kdosi třetí, a šetře mne, nevědoucí, dopustil jsi se na mně strašné křivdy, za kterou oba této chvíle pykáme.“

Byla lítostí bez sebe.

„Kdosi třetí?“ ptal se Jindra tiše.

„Ano, kdosi třetí, a sice ten, který dlí dnes pod mým srdcem, a který jest tak dobře tvým dítětem, jako kdyby ses byl oné noci vrátil, neboť bez tebe by se tu nebyl octl. Nikdy.“

A teď to byla Jiřina, kteráž odhodila jeho ruce.

„Že jsi se tenkráte jenom nevrátil!“ zalkala.

Ustrnut seděl Jindra ve svých tmách.

Její výklad otočil názor jeho na věc tak, jako otáčí hranol světelný paprsek úplně jiným směrem, na docela jinou, předtím netušenou stránku záhady.

Avšak nepřisvědčil ani nepopřel; to bude moci učiniti, až toto ochromující téma sám sebou vyřídí.

„Byla to moje matka, ta mi v tom zabránila,“ řekl. „Když vyšel měsíc, vzpomínka na ni a její osud vystoupila přede mnou na hladině řeky takřka zjevením, i nemohl jsem jinak!“

„Matka?“ A Jiřina protáhla toto slovo.

„Já neměla to štěstí, aby se ve mně onoho večera ozvala vzpomínka na mou matku, snad proto, že jsem ji ani neznala,“ řekla Jiřina s nevýslovnou trpkostí, „já neměla času na vzpomínky, vzpomínala jsem pouze na jednoho člověka teoretika, o jediném poslání a určení ženy na světě, který tím, že se nevrátil, způsobil mi hanbu větší, než jaká mne kdy může potkati, neboť mne zahanbil přede mnou samou… Ostatně vzpomínka na matku by mne nebyla zachránila, ta nebyla paní doktorovou.“

„Moje také ne!“ řekl tiše Jindra.

„Co, že ne?“ optala se Jiřina a všechna extáze jejího utrpení jako by byla z ní spadla.

„Nestala se nikdy ženou mého otce před zákonem, a tudíž možno říci, že slečna Jiřina Menotová ocitla se v témže postavení jako ona, neboť také ty, Jiřino, se jí nestaneš.“

Jindrovo „Ty!“ pozdvihlo Jiřinu se židle na druhém konci stolu, kamž se byla zase uskromnila.

„Nestanu, nestanu!“ opakovala prudce. „Dnes to vím zcela jistě! Bylo to poslední, na co jsem myslela. Ale teď je to naprosto vyloučeno, když jsi se vrátil.“

„Je to nemožno, i kdybych se já z tohoto světa odklidil!“ řekl Jindra.

„Ó ne, ne, neodklidíš, Jindro!“ ujišťovala ho slavně.

„Neboť bych musel vzít s sebou také jeho ženu!“ dodal Jindra.

„Jeho – ženu?“ šeptla Jiřina.

„Ano, jeho choť,“ odtušil Jindra přidušeně. „Projednávají tam právě – na druhé straně – nepochybně také svoje záležitosti.“

Nyní šeptal také on i napjal sluch, co Jiřina odpoví na tuto zprávu.

„To je paní Paváková?!“ žasla Jiřina potichoučku.

Jindra přikývl.

„Nechťsi!“ šeptla Jiřina, ale tak, že z toho bylo slyšet, jak příšerně na ni působí toto sdělení.

Ticho.

Dlouho ticho.

„Poslyšte, pane doktore,“ začala potom Jiřina, zase vykajíc a titulujíc, „ještě jenom slovo, aby bylo jasno mezi námi, dokonale jasno… a potom možná odejdu… Všechno, co jsem dnes až dosud na sebe pověděla, to jsem všechno řekla bez rozpaků, snadno jako volná, svobodná žena, která krom sebe není nikomu zodpovědná… to jest, nebyla zodpovědná, když se to stalo, a dokud jediný, kdo by byl měl na takovou zodpovědnost nároky, byl mrtev… Ano, to jsem chtěla říci. Je mi to dost zatěžko, ale když nyní ožil, nesmí v mém zodpovídání zůstati ani nejmenší mezera. Od toho okamžiku, kdy jsem byla nezvratně jista, že jsem… nedotkl se mne, nepřišla jsem mu na oči, až dnes, to jest, byla jsem tu ještě jednou předtím, ale za týmž účelem jako dnes… Tento účel jest jedinou úchylkou od přesně přímé dráhy, kterou jsem si podle vzoru Medřické vytkla: Mateřství a dost! Pozbyla jsem mysli v tomto zápasu o ideál nejstatečnější ženy, chtěla jsem být také paní, když budu,“ (a tu Jiřina odkašlala), „tedy matkou. Ono to jinak vypadá v životě než v románě. Ke sňatku bylo nevyhnutelně zapotřebí nějakých prý nezbytných listin, jakých, to se neřeklo – a tuhle, když jsem se přišla optat, jsou-li už tady, řeklo se, že jsou teď po převratu ještě stále veliké potíže, a zatím on tu mnohem rychleji živý dokument.“ ) „Aspoň nyní člověk ví, jaké to měly býti listiny. Konečně je mi to docela jedno, ba naopak, je takhle dokonce i lépe, aspoň ukážu světu, že Jiřina Menotová je i s nejstatečnější úkol moderní ženy…“

Jiřina dávno domluvila – a Jindra nijak nedával najevo, že věnoval jaký zájem její kapitole o nejstatečnějším úkolu moderní ženy, v němž se filozofka zamotávala jako moucha, když nalítne na kornout natřený pravým tangle-footem. Byla by málem upadla v tón ryze branický.

Seděl všecek v sebe pohroužen a pozoroval velmi poutavé divadlo ve svém nitru. Byl to atletický zápas jeho vůle s jeho rafinovaným osudem. Až dosud byl jeho osud vítězným pánem všech důležitých životních případů Jindrových, to si uvědomoval po každé, když mu bylo svíjeti se pod jeho ironiemi…

Tahle poslední, dnešní, byla nejvýsměšnější a nejjízlivější.

Co si odkládal k úvaze až do nerušené samoty, to nyní všechno dovážil stručně a právoplatně za řeči Jiřininy. Co se mu předtím zdálo z Jiřinina tvrzení o jeho nepřímé vině na dítěti, jež pod srdcem nosí, zprvu sofistikou, to nemohl nyní jen tak beze všeho odvrhnouti. Především proto, že sofisté předobře vědí, že jejich závěry sledují nepravdu, kdežto Jiřina byla o své pravdivosti přesvědčena pevně jako skála.

Kategorický imperativ onoho kohosi třetího, jenž si neodvolatelně žádal svého početí a narození, byl Jindrovi nejpádnějším průkazným motivem Jiřinina jednání, i nebylo nyní pro Jindru ni nejmenší pochyby, že svůj zásvětský hlásek neslyšně vměšoval už do debat na branické zelinářské zahradě a že to byl on, Jindra sám, kdo jej probudil, ano Jindra ani to nemohl popříti, že onen kdosi jej sama žadonil o svůj vstup do života výmluvnou řečí neklidných hrotů Jiřininých ňader a že o to jednoho večera zpříma požádal jektavými rty své matky.

Tenkrát ho Jindra oslyšel, avšak dnes tento nenarozený pokrevný táže se ho na něco jiného, zdaž uslyší od něho správnou odpověď?

Čím déle o ní uvažoval, a to byl vlastně ten jeho atletický zápas s osudem, tím zřejmějším byl mu zápasnický trik, jakým osud položí na lopatky – byl to nejtěžší okamžik celého toho zápolení.

Proto byl Jindra všecek v sebe vhroužen a tak přepjat, že až těžce oddychoval, neznamenaje ani, jak už dlouhá tomu chvíle, co se Jiřina odmlčela.

V nejtvrdším okamžiku zasténal o přispění:

„Cos tím, Jiřino, mínila, když jsi řekla, že mi byl – on podobnější, než já sám?“

Neodpovídala hned.

„Mluv!“ naléhal na sklonku svých sil.

„Mám-li to tedy říci, povím,“ odpovídala Jiřina zvolna. „On má do pravého Jindry o rys více…“

„A tento rys?“

„Nazývá se – odvaha!“

Sotvaže to řekla, už se lekla účinku.

Jindra se vzchopil zrovna divoce, tak ho ťala do živého.

Chvíli nemůže vypraviti ani slova a marně se o to pokouší.

To bude výbuch a od tohoto tak trpělivého a mírného temperamentu bude hrozný.

„Jiřino! Jiřino Menotová!“ dostal konečně ze sebe a odmlčel se, neboť to, co připojí, musí vyzníti co nejslavněji:

„Chcete býti mou ženou?!“

Jeho otázka zněla nejen slavně, ale i vítězně: jeho atletický zápas byl skončen, položilť svůj osud.

Byl tímto vědomím tak přeplněn, že ani nebyl s to, aby pochopil celý dosah této nabídky.

Ale Jiřina v té chvíli zírala do jeho ubohé tváře, do bezprostřední blízkosti jejích zraků povznesené a panenským sněhem listopadovým, právě napadlým, zvenčí oslnivě osvětlené.

Bezoké této masce scházela téměř celá pravá strana rysu k podobě Jindrů druhdy tak frapantní.

Ona, Jiřina, zplna uvědomila si v tom okamžiku dosah ohromující nabídky Jindrovy, jaké se ani ve snu nenadála.

Poněvadž však nesměl uplynouti ještě jeden okamžik, dechla:

„Ano… chci!“

Zvolna pojala hlavu netušivého mučedníka do svých dlaní a políbila ji několikráte, nikoli tak vášnivě, jako před čtvrthodinou, zato však zdlouha a s něhou tím větší.

Tentokráte se Jindra už nebránil… naopak, on to byl, kdo tomuto objetí dodal horoucnosti a přitiskl k sobě Jiřinu tak silně, že pocítil u srdce až bodnutí.

Od růžku staré fotografie v náprsní kapse blůzy, od obrázku své matky, od něhož se neodloučil, ani potom, když už bylo vyloučeno, že by z ní něco viděl.

Vtom bylo mu, jako by měl svůj fetiš z kapsy vyňati a rovněž zulíbati, ale jeho nechuť k sentimentu mu v tom zabránila. Spokojil se tím, že přes kabát prsty obemknul kartonový ten obdélníček a při tom zůstalo.

To však stačilo, aby se mu v srdci ozvalo ono jásotné zvolání, jaké se dosud neozvalo, ani když k němu přitiskl tak horoucně Jiřinu.

Ano, matka se přihlásila ze svého záhrobí, jež se Jindrům nikdy nepodařilo místně na hřbitově zjistiti, po prvé ozvala se – usmířena!

Tak jest – druhá oběť jejího svůdce nebude sdíleti její osud, syn napraví, čím se otec provinil…

Na dveřích Jindrova pokoje ozvalo se zaklepání. Bylo to snad už po třetí v dlouhých přestávkách, ač o tom věděli, předtím oba je přeslechli.

Nyní řekl Jindra zvučně:

„Vstupte!“

Byla to sestra Edith.

„Mr Pawak dává prosit, směl-li by přijít.“

„Nechť vstoupí!“

„Buďte k otci milosrdný!“ poprosila sestra Edith a odešla.

Drahná chvíle uplynula, než se vrátila se svým manželem. Mr Pawak, přes všechnu nedočkavost svou, neměl tak na spěch, jak by se bylo zdálo.

Co by byl Jindra mladší za to dal, kdyby viděl v tu chvíli jenom na okamžik Jindru staršího!

A ještě někoho z přítomných.

Nevnímal otce než sluchem, na jeho volném kroku seznal, že se dává ke každému hnutí nohou nutit. Slyšel polohlasné a velmi laskavé domluvy Mrs Pawakové, dodávající mu odvahy.

Všechna nenávist, kterou po celý svůj pobyt s otcem od jich shledání potlačoval, nyní se v něm vzepjala.

„Promluvte něco!“ řekla Mrs Pawaková svému choti. „Dodejte si odvahy!“

– Má-li jakou, pomyslil si Jindra – poslední špetka musí mu býti odňata.

„Ani slova, Mr Pawak!“ řekl Jindra. „Ani slova nechci od vás slyšet a nikdy víc. Je to naše poslední setkání na tomto světě. Skončí bez rozloučení. Odjedete s Mrs Pawakovou ještě dnes, a to nejdéle za půl hodiny z Prahy na svůj obvyklý venkovský pobyt, a jakmile tomu poměry dovolí, opustíte Čechy navždy. Vypovídám vás. Sem ke mně pozval jsem vás jenom pro jednu věc: Mrs Pawak a Mr Pawak – slečna Jiřina Menotová – moje nevěsta!“

Nastalo hluboké ticho, nikým nepřerušované, až nakonec se zdálo, že Jindra slyší něco neartikulovaného, podobného otcovu hlasu.

„Jděte!“ vzkřikl Jindra mladší. „Na neshledanou.“

Stalo se.

Kroky odcházejících zaznívaly už venku na dlaždičkách, když v Jindrovi se vzepjala všechna láska k otci, jím samým v něm ode vždy potlačovaná. Jindra – ještě dříve než se dveře zavřely – vzkřikl:

„Otče!“

Vrátil se, klesl na hrdlo synovo, objal jej a zaštkal.

Vycítil však dobře, že to není ani odpuštění, tím méně pak smíření.

Odešel navždy.

Měkká ruka ženská vyhledala Jindrovu dlaň a vtiskla do ní tvrdý klenot. Jindra poznal prsten sestry Edith.

„To za ten polibek!“ řekla. „Sbohem!“ dodala a odešla za svým chotěm.

„Cos jim to povídal?“ ptala se Jiřina.

Neboť Jindra mladší svůj poslední proslov k otci pronesl – anglicky.

* * *

Vděk úsilnému přispění Aloisa Poniklého, který Jindrovi posloužil i za svědka i za mládence bez družičky, konala se svatba dr. Jindřicha Paváka s Jiřinou Menotovou v několika dnech za nejčasnější hodiny ranní v jednom z nejodlehlejších kostelů pražských, oblíbených pro diskrétní sňatky.