Jindrové

Především dokončil svá oxfordská studia tak skvěle, že mu vláda hned nabídla místo v redakci velikého srovnávacího slovníku pro hindská nářečí v Kalkatě – jakožto jednomu z nejlepších indologů, toho roku z univerzity vzešlých. Jeho diplom byl tak velkolepý, že se přimhouřily všechny rozhodující oči nad tím, že ani nebyl anglickým příslušníkem, a Pavák sám zajásal, neboť návrat do Čech ho nelákal, nejméně pak vyhlídka na kariéru českého orientalisty v tehdejších vysokoškolských poměrech pražských. Dráha soukromého učence v Čechách byla už tím vyloučena, že jeho tři sestry, dvě dokonce starší než on, věrně zůstávaly svobodny, a bezvýdělečné zaměstnání pouhého vědce jevilo se nemožností.

Konečně pak byl té Kalkatě rád z nejhlavnějšího důvodu, mohlť se se svou překrásnou a nade vše zbožňovanou Mabell oženiti bez otálení.

Ale právě své Mabell a svým třem sestrám měl co děkovati, že se vrátil do Čech, Mabell proto, že si ji vzal, a sestrám proto, že se ani jedna z nich neprovdala.

Mabell – ach, Mabell, byla věru z Angličanek, pro něž bylo možno, i déle než Odysseovi pro Kirke zapomenout na vlast.

Byla velkolepou a těžko uvěřitelnou dcerou slavného žokeje, tak malého, že by jej byla mohla lehce vzít na loket. Ráda se s ním objevovala ve společnosti pro údiv, jaký vzbuzovala, když se s ním vedla, nádherná se svými dekorativními půvaby, po anglickém způsobu o cowesských večerech hluboce odhalenými, v toaletách, jaké by jí byly mohly dámy skutečného highlifu záviděti a jaké umožňovaly knížecí příjmy jejího otce. Skvělý tento život octl se již na sklonku, když Henry Pavák vystřídal jejího otce po jejím boku, když věčně mladý Pimpotte při steeplechase při překážce přelétl hlavu koňovu, jejž vedl předtím šestkráte k vítězství, a svou nehodou umožnil, že se tentokráte ani neumístil.

Z disciplinárního řízení klubovního vysvobodila jej tři zlomená žebra, neboť bylo těžko uvěřiti, že jezdec jako Pimpotte, chce-li, nedovede spadnouti, jak chce, to jest bez tělesné úhony, kdežto tentokráte dostal se pod koně a byl odnesen za mrtvého.

V kruzích sportovních byl však jeho výkon důvěrně posuzován jakožto příliš very true imitation a způsobil, že Pimpotte už po druhou sezónu neobdržel nabídky, ačkoli dříve býval vysoko přeplacen. Tak se stalo, že už nikdy neoblékl hedvábnou kamizolu a jelenice a po půldruhém roce přijal místo trenéra ve stájích, jimž dopomohl svým pověstným pádem k senzačnímu vítězství a k první třídě, příhoda to, která se odbyla mezi odborníky turfu pokrčením ramen.

Nádherná ramena Miss Pimpottové nebyla už potom vídána ani v oněch místnostech, ve kterých žokej, když svleče barvy svého pána a navleče smoking s tuberózou, jest tak dobrým gentlemanem jako jeho zákazník, zavítá-li majitel závodní konírny do těchto místností, v nichž jest vítán i příslušník oxfordské vítězné dvanáctky, plachtí-li v Cowesu třeba na cizí jachtě jako Jindřich Pavák.

Svým pádem z Percivala nebyl Pimpotte ještě zřejmě deklasován, ačkoliv už pověst jeho nebyla tak bezvadná jako šíj jeho dcery. Ani tím, že klesl ze slavného tenoristy závodu na trenéra – pouhého sbormistra –, ale přestal být gentlemanem turfu, když se dal za peníze interviewovat závodním zpravodajem denních listů – den před závody –, což bylo zločinem, i kdyby to byl učinil zdarma, což se však nikdy neděje.

Když konečně Mr Pimpotte oženil mimo vědomí majitele nejplnokrevnějšího ze svých svěřenců s dámou pochybného původu, aniž tento sňatek dal zapsati do klubovní matriky o pedigree, uzrál pro Austrálii anebo Nový Zéland a mohl být ještě rád, že se dostal se svým zetěm do Přední Indie, což mu nezabránilo klesati ještě níže. To lze v Kalkatě velmi snadno, zvláště věnuje-li se bývalý žokej obchodu s koňmi a zaplete-li se při tom do dodavatelské aféry se zvěrolékařem domorodého pluku jízdy. Že může při tom velmi špatně pochoditi i jeho zeť, toho se dožil Henry, když vyšlo najevo, že k udržení výnosného obchodu pod pokličkou bylo zapotřebí věnovati i nádherná ramena Mabellina, která v Kalkatě dobyla zase bývalého obdivu, veliteli pluku, pravému to bengálskému tygru.

Mr Henry Pavák, hlavním svým povoláním asistent na Asiatic Society of Bengal, vedlejším adjunkt na Free Sanscrit College, dověděl se o tom teprve, až se stala výhradním majetkem plukovníka Bima Djasvanta; že byl od té doby pouhým jich spoludržitelem, o tom neměl ani tušení.

Celá pravda vyšla najevo, když se jednoho poledne krásná Mabell nedostavila k lunchi a na dotaz Jindřichův, co to, Mr Pimpotte, pokrčiv rameny, zabořil zraky do inzertní části svých News tím houževnatěji.

Když Henry zazvonil, zdvihl Mr Pimpotte oči z novin a upřel je na zetě jako dva reflektory a zachrochtal suše:

„Nedělejte se směšným, milý synu!“

Na místě domorodé panské, s níž hovořil Henry v jejím nářečí, objevil se anglický sluha, jehož se pán ptal po – služce.

,“ zněla odpověď.

„Gratuluju vám k tomu, že jste se neptal kdy a kam,“ řekl Mr Pimpotte, když se sluha vzdálil.

„Neboť řádný manžel má věděti, kam a kdy odjíždí jeho choť,“ dodal starý šibal, ukrajuje notný řízek ledové roastbeefové rolády, poněkud již nazelenalé – tak jak on ji rád –, a namáčeje ho do prudké worcesterhire sauce, rovněž studeně řekl:

„Vemte si přece u nás, Mr Pawak.“

Důraz na tom „u nás“ nebyl tak zhola bezdůvodný… neboť novým hospodářským povznesením Pimpottovým přesunuto těžiště domácnosti na něho.

Jindřich zahleděl se do kočkodaní tvářičky starého závodního jezdce, ne větší než chryzantéma v jeho knoflíkové dírce, ale nebyl mocen slova úžasem nad ohavným dosud bezejmenným tušením, jež se v něm rozdouvalo jako zátylek brejlíře, vztyčujícího se k tanci při hoboji kejklířově. Snad mu to připadalo tím spíše tak, že hlas Mr Pimpottův, jakmile se rozčilil, hudbu připomínal.

„V tom případě byste nevěděl, co si dnes vypravuje celý Maidan, takže se člověk věru stydí vystrčit hlavu z brlohu,“ mečel dále Mr Pimpotte.

„Nerozumím vám, Mr Pimpotte,“ vece Mr Pawak.

„Však porozumíte, pomohu vám. Kolik jsme měli včera Celsia v Kalkatě?“

„Čtyřicet čtyři, nemýlím-li se.“

„V tom případě, nemýlím-li se já, pochopíte, že jest příjemněji v Dardžilingu než ve Chowringhee. Dáma, která si dává záležeti na sobě a svém zdraví, nemůže býti jiného náhledu.“

„Bim Djasvant?“ zvolal Mr Pavák, jemuž náhle rozbřesklo.

Mr Pimpotte pokrčil rameny:

„Říkal jsem vám dávno, že zanedbáváte svou choť, milý příteli!“

Nebylo to pravda, neřekl nikdy ani slova tomu podobného.

„Sir!“ rozkřikl se Henry. „Vy jste věděl…“

„Musím vám říci,“ pokračoval Mr Pimpotte docela klidně, „že kdybych byl svou vlastní dcerou a měl voliti mezi Bimem a Imdrahem, že bych se pro Imdraha nerozhodl, ačkoli její čin teoreticky odsuzuju.“

Imdrah byla posměšná přezdívka Jindrova, kterouž získal si tím, že užíval sanskritové slabiky im drah jakožto šifry při svých učených pracích.

Z koleje přešla přezdívka do klubu a Jindrův tchán vyslovil ji s neslýchaným opovržením.

„Vy jste padouch, sir!“ zasoptil Imdrah.

„Raději než hlupák, sir!“ řekl Mr Pimpotte, povstal, svlékl kabát, pověsil jej pečlivě za rukávové otvory na lenoch židle, rozvázal vázanku na krku, sundal manžety.

Bylo to zřejmé vyzvání k pěstnímu zápasu.

„Myslím, že jsou spolu mnohem dále za I love you!“ hovořil při tom Pimpotte lehkým tónem, jako by vypravoval kamarádu pikantní klep, obou se ani zdaleka netýkající.

„Pozor!“ řekl Mr Pimpotte. „Jděte si napřed umýt ruce, máte prsty od inkoustu a já bych nerad bral novou…“

Chtěl říci patrně „náprsenku“, ale nedořekl, mramorová deska stolku přitiskla mu bradu ke hrudi, takže nemohl ústa otevříti, Mr Pavák hodil mu ji totiž i se vším lunchem na hlavu.

Bylo to sice jednání velmi nerozvážné, ale mladý učenec nemohl výhodněji jednati ani po nejzralejší úvaze, na niž nebylo ostatně času.

Ačkoli byl atlet a jeho tchán chroust, jistě by byl býval bit, neboť Mr Pimpotte měl také poměrnou sílu chrousta, ohromně převyšující jeho rozměry tělesné a co do boxu mohl se měřiti s každým profesionálem. A kdyby byl ještě ke všemu svým tchánem zbit, není nejmenší pochyby, že by byl nalezl i onu přemíru odvahy, které se mu za půl hodiny po této příhodě nedostávalo, když měl stisknouti poušť browningu o jeho skráň hlavní opřeného.

Ale ukázalo se, že i tak byl nemožným.

Mr Pimpotte, když mohl zase otevříti ústa, řekl ještě:

„Zbabělče!“ a omdlel.

I jeho náprsenka byla krví zbrocena, a ježto bylo nutno povolati lékaře, nedal se případ zatajiti, i kdyby se byl o to někdo přičiňoval.

Ale případ dal se ušlapati, záleželo-li na tom samému lieutenantguvernérovi bengálskému…! A tomu na tom záleželo, patří-li Bim Djasvant k domorodým důstojníkům u místokrále nejoblíbenějším. Skandál, týkající se jeho a „goddam“ také anglické dámy, ať si ona třeba dcerou bývalého žokeje, a tudíž nesměl svým popraskem překročiti význam čajového klepu o páté hodině, a proto se ovšem nesměl státi předmětem soudního řízení.

Jindřich – Imdrah byl sice vyslýchán policejním vyšetřujícím soudcem, ale na velmi vysoký pokyn byla věc postoupena rektoru Jindřichovy koleje.

Byl ještě téhož večera k němu povolán.

„Můj milý,“ spustila naň nejproslulejší té doby sanskrtská autorita, „vy víte, že si nesmírně vážím vašich zásluh, jež jste si získal o kritiku prakrtských dialektů, a zvláště vaší poslední monografie o sindhi ve smyslu srovnávací filologie…“

A dr. Drellog vydal se na procházku po celé délce své soukromé knihovny, v níž Jindřicha přijal – a svěsiv hlavu, odmlčel se a v hlubokém zadumání, jak se mu zpravidla stávalo – pokračoval němě ve své promenádě.

Z této ambulantní nirvány vytrhnouti jej nebylo radno.

Náhle zastavil se před Jindřichem a nejmelancholičtějším tónem se ho zeptal:

„Milý Imdrah, vám je známo krásné přísloví: Nikdo nechodí do Indie pro změnu povětří, není-liž pravda? Ale pardon, vždyť vy nejste Angličan. Ovšem, ovšem, vždyť vy ani nemáte britské příslušenství,“ dodal, bystře přikročiv ke stolu a nahlédna tu do rozložených papírů.

Vrátil se k Imdrahovi a pokračoval: „To by opravdu velmi zjednodušilo věc, kdybyste se zdráhal, můj ubohý Imdrah, dobrovolně uposlechnouti mé rady, kterou hned uslyšíte. Abyste dobře pochopil, není to má rada, moje rada, rada ode mne, z mého usnesení pochodící, já jsem byl jenom pověřen, vyříditi vám tuto radu; najmě nepochází ode mne přídavek poněkud hrozivě znějící, že by vaše britské nepříslušenství v opačném případe by vás donutilo… Neboť já vás ztrácím nerad…“

„A ta rada zní, spectability?“

„Můj milý, učenec se nemá nikdy ženiti, a zvláště si nikdy nemá vzít krásnou ženu.“

,“ podotkl Jindřich poněkud podrážděn.

Dr. Drellog se začervenal pod svými hojnými bílými čupřinami a řekl:

„Byl bych vám ji dal, kdybyste se byl včas pro ni dostavil, avšak můžete přijít ještě jednou do situace, v jakém vám může prospěti, můžete ovdověti, můžete se dát rozvést. Trochu čaje byste nepřijal?“

Ale aniž vyčkal odpovědi na tuto impertinenci, řekl s velkým důrazem:

„Moje rada up to date zní takto: Změňte indické povětří za mimoindické, a to co nejrychleji, jak jen můžete. Radu tuto měl vám vyříditi prezident Asiatic Society of Bengal, ale ten odmítl, řka, že už při této společnosti zaměstnán nejste. Rozumíte, že už nejste… A co se nás týče, tuhle mám pro vás celoroční služné, což jest, jak známo, podmínkou výpovědi, kdyby k ní došlo z naší strany. Prosím!“

„Opustím Kalkatu ihned a nevrátím se už, ale odtud jedu přímo do Dardžilingu, v jehož okolí mám projednati jistou soukromou záležitost.“

„Záleží velmi mnoho na tom, abyste dobrovolně upustil od tohoto úmyslu, rozumějte dobrovolně, neboť že najisto nebude proveden, za to se vám mohu zaručiti.“

Jindřich porozuměl velmi dobře této výstraze a věděl, že bude na nádraží zatčen, jakmile si koupí lístek do Dardžilingu, v jehož okolí měl Bim Djasvant nádherný bungalov.

„A potom jste regulérní zápas, vám nabídnutý, zmařil tím, že jste svému protivníku vhodil stůl na hlavu,“ řekl rektor a opovržlivý oblouk jeho rtů nasvědčil, že ani současně největšímu budhistovi mezi Angličany nemůže býti něco podobného lhostejno.

„S jeho výsostí by se vám to asi nepodařilo“ pokračoval rektor, „víte přece, že plukovník Bim Djasvant je native higness?“

Slova ta vyvolala Jindřichovi vzpomínku na kolosální postavu domorodého plukovníka, pravzor bengálského krasavce, jehož šavle, jak jednou při sázce žertem zjištěno, je skutečně delší než Mr Pimpotte.

„Víte, že diamant, který nosí na parádním turbanu, má větší cenu než celý státeček, který jeho praděd naváb britské vládě postoupil?“ zeptal se rektor z hloubky svého zasnění, ale hned pokračoval úředně:

„Nuže, jak jste se rozhodl, milý pane?“

„A což moje vědecké práce?“

Rektor rozehřál se. Nesmírně prý ho těší, že si drahý Imdrah vzpomněl na milenku ducha, věrnější než všechny ženy světa. Ovšem práce, kterou prý má Mr Pavák právě na psacím stole – překlad „Kamasutry“ staroindické ars amandi, není podle toho, aby mu dal zapomenouti na lásku pozemskou, ale to se konečně najde. Ovšem, že jest dílo to jinak klasickým pokladem po stránce filologické.

„Avšak počkejme,“ přerušil se rektor, „před týdnem jsem četl v našem časopise vaše návěští, kterýmž hledáte původní staré nejúplnější vydání Kamasutry, nadobro rozebrané. Pravý indolog, má-li je, nevydá ho z rukou za žádnou cenu. ,“ a rektor s hbitostí akrobata, který provádí totéž cvičení každého večera, popadl pojízdné schůdky své knihovny, zaměřil s nimi na určité místo regálů rozlehlé místnosti, vyšplhal se bleskurychle nahoru a jedním hmatem vylovil z nepřehledné řady knih dosti obšírný foliant:

„– ale já mám dva výtisky, i rozdělím se s vámi o svůj poklad, aniž bych jej ztratil, neboť jeho polovina znamená poklad celý. Přijměte ode mne knihu jako dar na znamení, jak jsem si vás osobně vážil a jak nerad vás ztrácím.“

Jindřich Pavák pro okamžik zapomněl na své hoře, neboť pro něj kniha skutečně znamenala poklad, a značný takto mu nabídnutý dar při proslulé hamižnosti dr. Drelloga poučil jej, jak nesmírně mnoho na tom záleží oněm kruhům, za něž rektor mluví, aby aféra dopadla podle jich přání.

Z toho poznal, že všechen jeho počin proti tomuto přání guvernérovu zůstane marným a vzácná kniha, podaná mu i s obálkou, obsahující roční jeho služné, zůstala v jeho ruce.

„Přeji vám šťastnou cestu, sir,“ řekl dr. Drellog co nejsušeji a obrátil se k němu zády.

Doma očekával jej úřední sluha učené asijskobengálské společnosti s volným lístkem pro plavbu až do Terstu na jeho jméno znějícím, „za účely studijními“ a rovněž s ročním služným. Bylo zřejmo, že tu úřední aparát pracoval rychle a přesně.

Jindřich složil svá zavazadla, při čemž mu anglický sluha co nejspěšněji pomáhal, šeptaje, že starému pánu, ač není nejhůře, přece je dosti zle, ale že lékař uznal jenom za lehké ublížení, což se podobalo pravdě, neboť deska byla mramor na dřevě, ovšem dubovém, pouze namalovaný.

Ale proto prý mu – on, sluha náhle důvěrný – přece jenom radí, aby chce-li odjeti, učinil tak co nejrychleji, v každém případě však aby strávil noc v hotelu.

Jindřich uposlechl se zaťatými zuby, neboť co se s ním dálo, bylo prozatím lhostejno, mysl jeho byla zaměstnána jen jedinou představou.

Jak že to řekl ten starý ničema, jeho tchán?

“.

Před očima Pavákovýma zazelenalo se – ach, dobře předobře znal tuto zeleň himálajského podhoří nad Dardžilingem, osetého důstojnickými bungalovy – bělostnými letohrádky – v subtropickém háji těchto výšek. Nevěděl, který z nich náleží plukovníku Djasvantovi, ale poznal jej okamžitě do nejmenších podrobností. Viděl dokonce i cípatý okraj plachty nad verandou svinuté a jeho neustálé mnohoprsté přehrávání od jednoho konce k druhému, viděl dopola sbalené rohože, kterak ve stínu hluboké verandy na širokých oknech volnou kývají návanem téhož balzamického větérku, kterýž udržuje temperaturu o dvacet Celsiů pod kalkatskou normou. Snažil se proniknouti temnem pod rohožemi dovnitř komnaty, kde dlí domorodá výsost s jeho Mabell, tou dobou již daleko za pouhými slovy lásky.

Krev vevalila se mu do hlavy, v očích se mu zatmělo, a když prozřel, oči jeho zas chodily po řádkách drahocenného výtisku Kamasutry, tak podobných přímým dlouhým lávkám na silných kolech, mezi nimiž bují sítí ve způsobě virámů (diakritických znamének) až nahoru šlehající.

Seděl s darem Drellogovým na hotelovém ochozu, poblíž ventilátoru, četl a při tom mu teď dodatečně napadaly steré podrobnosti ze salonu, kasina, z plesu u guvernéra, z regaty, nasvědčující, že starý Pimpotte najisto měl pravdu, ale ať teprve dnes či už před čtvrt rokem, nebohý Jindřich Pavák rdousil se malomocným a bolestným vztekem samců v říji mohutnějším sokem poražených, ať je to jelen, krvácející v doubí a zadní nohy za sebou vlekoucí, anebo vrabec v škarpě rozškubaný.

Muka jeho byla však o značné zostření hroznější než všech takých soutrpitelů v lidské kůži a zostření to držel právě v rukou:

Káma-sutram.

Káma – staroindický bůh lásky, měl sice dvě manželky, Prati byla zosobněním lásky nebeské, Rati milostné rozkoše, ale Vatsijayanovo dílo bylo věnováno výhradně Rati… Autor je výslovně nazývá učebnicí lásky, jednoho ze tří účelů vezdejšího života, jimiž jsou:

Dharma, Artha a Káma: Ctnost, jmění a láska.

Bez tohoto vědeckého návodu, prodchnutého všude nejzbožnějším duchem bráhmaismu, nelze zplna dosíci životního účelu lásky, pravíť zajisté Yokadharova předmluva:

„Podaří-li se někomu, kdož tuto učebnici nezná, v oboru lásky někdy něco, tedy to nemá příslušné ceny, právě tak málo jako písmě červotočem v dřevěné desce vyhlodané.“

Bim Djasvant, vznešený Ind nejplnokrevnějšího původů, jistě že má nauku Vatsijayanovu v krvi.

Až dotud byla erotika Kamasutry indologu Pavákovi, pídícímu se v ní po kořenech bengálských, docela vedlejší okolností, teprve dnes ohromoval se jejím plným pochopením.

“, aby jimi nezaplašili krásné večery flirtu, který přestává výslovným vyznáním.

A hned v nejtěsnější blízkosti Mabelliných ramen zacenil se skvělý chrup Djasvantův v tmavorudých, poněkud vyvalených rtech v modročerných vousech, i zašklebil se mu zsinalý úsměv vznešeného Asiata, podobnější grimase utrpení než smíchu, onen výraz nálady, která má vždy tak blízko k amoku, plemennému šílenství ukrutnosti…

V oku Djasvantově jako by tkvěla stále slza, ale pouhé zdání to vzbuzuje sklivý lesk modravé běliny oka Indova, jenž angličtinu mluví ve styku s dámami, vesměs po něm zblázněnými – hrdlem, připomínaje holuba-doupnáka, jehož hlas v rozkoši napodobiti velí Vatsijayana.

Snad právě této chvíle, tam vysoko v horách, v temně zeleném klínu Kinčindžingy, do noci svítícího svým temenem…

Avšak „Kamasutram“ opatřovala jeho fantazii příšerným bičem. Právě dospěl v II. dílu k místu, kde král z Koly zabil milenku svou Citrasenu „klínem“, tj. ranou pěstí mezi ňadra, upřílišniv tak jeden z pokynů Vatsijayanových, začež se mu dostává od autora výtky barbarství.

Pavák zasténal a zdvihl zrak z knihy a zahleděl se sítí verandy k přístavu, z něhož nic nebylo viděti než světla obrovských parníků, mezi nimiž loď rakousko-uherského Loydu, kamž zítra ráno vstoupí.

„Ne, není to možno!“ řekl Jindřich Pavák docela hlasitě – zavřel knihu, vstal a odešel do své komnaty, neboť byl na verandě už sám jediný a ventilátor v přístropí nad ním už dávno přestal svištěti…

Druhého dne za časného jitra popadla na nároží hotelu pravý loket Jindřichův silná pěst jako železný svěrák.

„Hledá-li pán nosiče zavazadel, jsem k službám!“ zahovořil muž silné pěsti. Vězel také v obvyklém úboru těch několika málo bílých přístavních nosičů.

„Ihned pustíte, anebo –!“ vzkřikl Jindřich. Muž provedl jenom podél Jindřichovy postavy mechanický pohyb levice, tak často vídaný u policistů, když chtějí zabrániti útěku dopadených.

„Pustím, ale ne dříve, dokud mi pán nedovolí, abych si směl vzíti tuto krásnou zbraň!“ řekl maskovaný policista a obratným pohybem vyňal z levé náprsní kapsy Jindřichovy opakovací bambitku.

Potom pustil Jindřichův loket a dotkl se čepice na pozdrav.

“–

Jindřich Pavák zaskřípěl zuby, trpělivě nechal si pléd, jejž nesl přes ruku, rozestříti přes ramena, vrátil se s domnělým posluhou do svého hotelu. Tam naložil jeho průvodce nevalná zavazadla mladého učence na svá bedra a za čtvrt hodiny skládal je v jeho přítomnosti v lodní kajutě „East Indie“. Byl tak informován, že v druhé třídě sám vyhledal místo Jindřichovo, aniž se ptal jaké.

Dovedl to zaříditi tak, že obstarav, čeho třeba, opustil loď právě v poslední minutě před odjezdem:

„All right, sir!“

Když se siréna luxusního parníku ozvala naposled, třásl už se Jindřich Pavák v kajutě I. třídy pod hedvábnou přikrývkou zimnicí, až cítil, kterak jej na temeni studí každý kořínek vlasů zvlášť.

Pozvolna upadal do změti třeštivých snů.

Viděl Bima Djasvanta jako Šivu, sedícího na svém himálajském trůně, an právě nabyl svých čtyř tváří, aby se bez ohlížení mohl vynadívat na krásu Tilottamy, stvořené umělcem bohů Visvarkarmanem a obcházející v uctivosti kolem něho. Měl na sobě uniformu lehkých lancerů bengálských, boty s vysokými tuhými holinkami, ohavně přiléhavé spodky z jelení jirchy. Ani se nehýbal, jenom jeden pár bohových očí přebíral její zjev od druhého chtivě, nedočkavě.

Tilottama-Mabell s uctivými poklonami, na něž vypravěč Narada klade takový důraz, kolem boha obcházejíc, neměla na sobě více než atlasové střevíčky a účes…

Procitl vybouřen a slyšel lodního lékaře, kterak povídá stevardovi:

„Co vás napadá! To je vidět, že jste s námi v Indii po prvé. To je zcela obyčejná malárie, za čtyři dny je nemocnému dobře. Kdybychom takové nebrali, mohli bychom z Kalkaty jezdit někdy s prázdnem.“

To už „East Indie“ vyjížděla z přístavu Hugli na širé moře.