Jindrové

Odcházel potom už volnějšími kroky, aniž si toho kdo povšiml.

Dojem výroku Jiřinina na Opálku byl takový, že filozofka před ním skryla tvář na plošině ňader paní Půtové. Jindra zahlédl ještě uděšeně udivené zraky Malviny, tázavě hledající souhlas u ostatních družek, jež vesměs klopily hlavy, odsedávajíce v neklidném pohybu, jako by chtěly ukrýt nohy, jako by teď pozorovaly, že jsou do tří čtvrtin nahé.

Byl to souborný, až na nějaké rozpačité zakašlání němý projev co nejtrapnější indignace, po níž nebylo ani stopy za historky Malviny o paní fabrikantové.

Zato hlaholil dr. Černý o ženě, která prý jest od hrdelního důlku až po kolena jediným pohlavím.

„Zadržte, doktore, prosím o jiné téma!“ zakřikla ho paní Půtová.

„Navrhuji téma: domů!“ ozval se žaluplný hlas Sylvin.

To byla poslední slova Jindrou ještě zaslechnutá.

Odešel do „klubovní“ boudy, převlékl se a bral se dále ku přístavišti dosti vzdálenému.

Tu už stál dav lidí nazděný; čekal se poslední parník. Nádherný letní den způsobil tento nával k nejpozdnějšímu návratu. Slunce už bylo dávno za silurskými krokvemi protějšího břehu a jeho sklon za kopci udán byl několika průmětnými, nekonečně jemnými i ostrými přímkami, jež vrhalo několik porůzných ostrých skalních hrotů svými stíny vzhůru do zelenavého prostoru nad řekou a krajinou…

Och, kterak a jak notně mrzel se Jindra!

Opálka byla ohavností před Hospodinem, toť jisto, sic jinak by byl musel Jindra přiznat, že jest on přespříliš a nemístně stoudný.

Připomenul si aféru, kterou měl kdysi před lety s kolegy a která ho vždycky hnětla, kdykoli mu přišla na mysl. Pronesl kdysi v pitevně názor, že mrtvoly žen mají býti tak zahaleny jako při operacích na živém těle a jenom studované partie obnaženy, dokud jest kadáver celistvý. ). Běželo tenkrát o mrtvou dívku, velmi podobnou té na obraze, a Jindra zjednal si jakž takž čestný odstup jenom tím, že žádal nejkrajnější pietu jako vděčnost k té, která zemřela, abychom mohli studovat. Ovšemže nezemřela proto, ale nelze popříti, že tuto oběť studentskému noži přinésti jest údělem všech proletářů, kteří zemrou v nemocnici. Nezapomněl Jindra nikdy na František, svůj původ.

Byl jakýsi vztah mezi onou mrtvou v anatomii a touhle Jiřinou. Jisto jest, že se jí také stala křivda, že byla dr. Černým sugerována, že v nedobrém na ni užil Sokratovy metody, aby ji přiměl k tomu, říci, co by jinak sama od sebe nebyla řekla.

Všichni pohrávali vratkým kahancem Psychiným – motýl její už byl dávno ulétl – Jiřině bylo zůstaveno převrhnouti jej.

A její oči v okamžiku, kdy se to stalo! Všude je teď Jindra vidí, jak na něj koukly snad jen desetinou vteřiny, na něj prvního, než změřily ostatní a odhadly zdrcující účinek jejího výroku, aby se potom ukryly.

Nebylo to příliš, že utekl?

Neřekla přece žádnou bezhlavost, nebylo to tak nesmyslné, ano mělo to dokonce povahu původního axiomatu, prozrazujícího, že ta štíhlá, ruměná filozofka nikterak není hloupé děvče. Chyba byla jedině v tom, že ostatní, právě když se frivolní tón zábavy měl obrátiti v seriózní, zachváceny byly prudérií.

A první, kdo utekl, byl on, Jindra, a jak v tu chvíli zřejmě cítil, právě proto tak učinil, aby jí vyjádřil svůj despekt. A teď posedla všechny jeho myšlenky a dívá se do jeho nitra neodvratně svýma uleknutýma očima.

Za řekou ozval se vlak od Prahy, ve stínu skalní stěny naproti sotva viditelný, vozy neměly světel, byly prázdny, ale na každém byla patrna velká bílá skvrna s velikým temným křížem. Jindrou zachvělo toto memento všeho, nač mu dala Opálka na půldne zapomenouti.

Ale hned vtom se přihlásila a po navigaci blíží se korporativně ku přístavišti za smíchu a veselého hovoru, patrně zas nabyla svého obvykle klubovního rozmaru. A ku podivu nejhlasněji vedl si otec, dříve tak zamlklý. Jistěže se domnívá, že už Jindra dávno odjel některým z dřívějších parníků.

Jenom proto Jindra couvl trochu do nitra velké, dřevěné, ku břehu otevřené čekárny.

Opálka, jejíž hlasy bylo mnohem dříve slyšet než potmě rozeznat její učlenění, šla, pokud se zdálo, v páru; první byla paní Půtová s dr. Černým, v druhém dr. Pavák se slečnou Jiřinou, zavěšeni tak jako všichni ostatní. Skupina Opálky byla jedna z posledních a přirazila k ostatním, z můstku daleko na břeh se vylévajícím.

Žvavý dr. Černý, používaje k řeči velké kytice olivového květu z tlačenice před ním omamně páchnoucí, prohlásil, že tuto vůni velmi rád, ježto mu připomíná výborný sýr, který kdysi v Gervaix jedl; sýr už tekl a vůbec prý náleží vůni olivy v estetice šeredna vynikající místo, což by měla slečna Jiřina jako estétka pamatovat.

Paní Půtová jej přerušila, řkouc mu, že on mátoha patří dozadu; vzala Jiřinu z lokte Pavákova, zavěsila ji Černému, sama pak popadnuvši páž Jindry staršího prohlásila, že oni dva jako atleti půjdou v čele, teď že přestávají řeči a nastávají činy.

Bylo tomu skutečně tak.

Vlevo vynořil se jako ze dna řeky veliký parník, ztěžka jechaje, jako by jel proti vodě, a potutelnými světly měře černavý dav na břehu.

V tom okamžiku, jak přirazil ku břehu, vzúpěl dav ženskými hlasy a mužskými kletbami. “, zataženy řetězy a parník odjechal, zanechav na stanici více než padesát nepřijatých.

Za hlučných a velmi nekřesťanských projevů roztáhl se zbylý zástup v dlouhý, stále řidší řetěz ku Praze podél řeky se tratící.

Zdrželi se tu jen dva jeho článkové, Jindra a ten druhý, vlastně druhá, bylať to dáma, a Jindra opozdil se jenom proto, aby zjistil, nemýlí-li se v ní a zdali opravdu pláče.

Byla to skutečně Jiřina a do pláče neměla daleko. Bylo by také proč, dlouhý cípatý cár, který držela v ruce, byl ještě před minutou součásti její sukně, ve vřavě tlačenice byl jí z pasu vytržen a jen za kousek souvisel ještě dole s obrubou.

Zrovna to dotrhla, když Jindra vystoupil ze svého úkrytu.

Vidouc ve tmě už téměř úplně cizího vojáka, couvla:

„Přejete si?“

„Dovolte, abych se vám dnes už po druhé představil, slečno Jiřino.“

„Menotová,“ doplnila své jméno Jiřina.

„Slečno Menotová. Jsem syn vašeho rytíře, toho předposledního, a pokládám se tedy za oprávněna – ovšem s vaším svolením – abych převzal galantní povinnosti otcovy, když mu v jich dokonání bylo vyšší silou zabráněno. Jindřich Pavák mladší, zdravotní poručík.“

Zúmyslně napodobil ležérní tón Opálky.

Stačilo to, byla úplně zmatena, i nebylo jí to setkání milo.

„Odpusťte,“ řekla rdoušeným hlasem, „že jsem vás hned nepoznala. Tma to zavinila.“

„A uniforma.“

„Ovšem, také to… Jak vidíte, stala se mi směšná nehoda… chech… ve které mi nemůže býti žádný rytíř platen, a dokonce zavinil ji rytíř, ten poslední, pan dr. Černý… kdyby mne byl pustil hned, mohla jsem mít aspoň šaty celé… chech.“

Byla stále skloněna, přikládajíc vytržený cíp sukně opět a opět na jeho bývalé místo, jako by tak mohla šaty zase sceliti. Ač se Jindra ve spodničkách docela nic nevyznal, přece mu cosi pravilo, že pod letní světlé šaty patřila by také bílá spodní sukně, avšak zející trhlina v zevnějšku filozofčině černala se tak, že ani potmě s tím jíti nemohla.

„Celý díl,“ naříkala, „chech… kdybych aspoň měla nějaký špendlík!“

„Zamítla jste sic, slečno Jiřino Menotová, moje služby jako rytíře, ale snad přijmete moje služby jako člověka. Nejsem filozof, ale přesto či právě proto vám mohu pomoci, nebudete-li mít zapotřebí špendlíků víc než dvanáct.“

„Jejdanečky!“ zajásala učená dívka a naprosto neakademicky, „stačilo by šest!“

„Zde jsou, prosím!“ vece Jindra. „Jsou to sponky na obinadla, snad vyhoví i tomuto účelu.“

Chutě popadla nabízený tucet zavěracích špendlíků.

„Co to je obinadlo?“ tázala se v nedostatku jiné otázky.

„To je obvaz, slečno, obvaz na rány!“ vece Jindra. „I v tomto případě plní tedy sponky své samaritánské určení.“

„Ssss!“ sykla slečna Menotová. „Vaše špendlíky bodají téměř jako vaše slova.“

„Prosím za odpuštění špendlíkům i slovům, ačkoli se nepamatuju.“

„Ó ano!“ řekla a hotova s úpravou své nehody, živě se vztyčila. „Ačkoli nejste filozof, máte u sebe špendlíky, kdežto já jako filozofka mám je mít eo ipso, není-liž pravda?“

„Kdybych byl chtěl být pichlavým, byl bych řekl zpříma, že ne jako filozofka, ale jako dívka.“

,“ odtušila Jiřina zticha.

„Nikoli!“ řekl Jindra. „Chtěl jsem tím jenom říci, že vás přese všechny špendlíky pokládám víc za dívku než za filozofku, ačkoli se všemožně vynasnažujete obětovati dívku filozofce.“

„Pane?! Zdá se mně, že jste mi nabídl rytířské služby!“

„Byly odmítnuty… Sama jste řekla, že vám rytíř není nic platen… Smím s vámi mluviti víc mužně než rytířsky.“

„Prosím, jsem dosti ostřílena.“

„Tedy dobře; jenom račte být přesvědčena, že nic mi není tak vzdáleno jako úmysl raniti vás!“

„Jsem nezranitelná. Račte!“

„Zažil jsem dnes případ,“ pokračoval Jindra po chvilce, „který by nasvědčoval nejen tomu, že nejste nezranitelná, případ, který ukázal sice velkou odvahu filozofky, ale nakonec vítězství dívky nad filozofkou.“

Jindra se odmlčel.

„Vím, co myslíte!“ šeptla Jiřina.

„Byla vám řečena dnes nikoli výtka, ale povšechná hrubost, snad vtipná, připouštím, ale hrubost; vy jste ji, slečno Menotová, vydržela jako filozofka a také jste tak na ni odpověděla, ale jako dívka jste svou vlastní odpověď nevydržela a ukryla jste tváře na místě vás velmi nehodném.“

„Ach, můj kletý ruměnec, nikdy se ho nezbavím!“ naříkala Jiřina, a přiloživši dlaně k lícím, dodala: „Kdyby i svítil, jak pálí, viděli bychom na cestu. Jsem právě vazomotoricky hyperestetická. Je to skandál.“

„Pozoruju, že jste velmi informována. Víte však, co by řekl na to dr. Černý, který kašle levné duchaplnosti?“

„Ale s tím dejte pokoj!“

„Řekl by, že pro studentku estetiky je to výhoda, je-li hyperestetická, ale já vám pravím, že váš ruměnec jest výhodou pro ženu, kterou nedovedla filozofka zkazit.“

„Vaše poklony jsou horší než apothegmata dr. Černého!“ řekla Jiřina, aby ukázala, že dobře zná francouzskou frázi, již Jindra užil česky. „Nejsem tedy žena docela zkažená! Toť skvostné! Také vy tedy jste nepřítel studia žen, není-liž pravda?“

„To nemohu tak přesně říci. Viděl, či vlastně slyšel jsem však, že studium vystavuje studovanou ženu nebezpečí, že se jí říkají věci, třeba latinsky, jaké by kultivovaný muž jinak ženě nikdy, to jest za žádných okolností neřekl, a že studium svádí ženu, aby sama řekla věci, které –“

„Och – cítila jsem to instinktivně!“ téměř zašeptala slečna Menotová.

Vystupovali zrovna z převozného člunu i octli se u první branické svítilny. I podivil se Jindra chudobě zevnějšku slečny Menotovy. Klobouček, jaký nosí kvartáni ze studentského patosu, zajisté slušel její hlavě tím víc, čím byl pomačkanější, ale jehlice, jíž k účesu přiboden, tkvěla v jednom z velmi četných otvůrků plsti, a ty dohromady vypadaly, jako způsobeny výstřelem ptačích broků. Filozofka nemá kdy, aby po každé připíchla do týchž dírek, to nahlédl i Jindra, zvyklý situace posuzovati rychleji, než je zevrubně poznal, a nahlédl i to, že byly-li její světlé šatečky prací, už asi dávno nebylo využito této jejich vlastnosti. Jistě že zkáza toho klůcku citelně postihla chudou studentku. Odtud také asi zajiklý tón její řeči. Pod paží nesla ve starých novinách svůj osudný koupací oblek. Takovým pozorováním nastalo v zábavě dosti dlouhé vakuum.

„Co jste cítila, slečno, tak instinktivně?“ rozpomenul se konečně. „Smím-li se totiž ptát?“

„Že jste mne odsoudil pro můj výrok! Vy nejste pokrokový student, pane Paváku?“

„Přijde na to, co pokládáme za pokrok, slečno. Mám za to, že výdělečné zaměstnání ženy jest zločinem společnosti na ženě a že jedinou kladnou odpovědí na ženskou otázku jest – mateřství, dítě!“

„I kdybychom teď kráčeli spolu na denním světle, nezabránil by mi můj ruměnec říci vám, že vaše řešení ženské otázky jest velmi teoretické pro nedostatek otců, kteří by totiž chtěli břemeno dítě převzíti od matky. Nezbývá tudíž velké části žen, než aby se matkami nestaly a samy hleděly nezemříti hlady. Jsou tedy nuceny chopiti se zaměstnání mužských.“

„A konkurencí ještě více umenšily možnosti mužům státi se živiteli rodin. Podle toho všeho jest studium žen – nutným zlem, nic víc slečno.“

Slečna Menotová zarazila chůzi a zřejmě rozechvěna řekla:

„Zapomínáte, pane Paváku, na niterné poslání. A pravíte-li, že nutné zlo, vzpomeňte si, o kterém povolání žen se rovněž tak říká. Potom uvidíte, že jste pronesl něco sotva víc kultivovaného než pan dr. Černý. Zkrátka musím říci, že co se týče vašeho rytířství, snad máte kulturní názory středověkých rytířů, ale jejich galantnosti nemáte. To jste se po panu otci nezvedl. Naštěstí mohu vás ze svých služeb propustiti, jsemť již doma. Má úcta!“

Řkouc, zkrátila se najednou Jindrovi o celou hlavu, jako by se do silnice propadala. Tak to vyhlíželo, dokud Jindra nepoznal, že vlastně z pokraje sestoupila na stezičku neznatelně tu vyvěrající. Seběhla po ní dolů a propadla se ve tmách. Vrzla vrátka skřípotem tak rozléhavým, že bylo ku podivu, kde se vzal v tak malých dvířkách nízkého zděného plotu; poněkud světlejší šmouhu, pohybující se za plotem, mohl považovati za slečnu Menotovu. Vznášela se mezi záhony zelinářské zahrady a v nočním stínu rozsochaté chaloupky, víc hlídačské boudy než lidského obydlí, až kdesi na břehu zmizel její přízrak.

Světýlko v jejím okně bliklo, že přes ně přešel stín dívčin a Jindra slyšel ještě jasné cvaknutí dřevěné záklopky nádveřní – podivno, že v tak horké noci tak hlasitě věci hovoří…

Jindra se konečně odklížil – s nevalnými pocity.

Byl překvapen náhlým zmizením filozofčiným, nadál se delší společné cesty s ní; komu by napadlo, že je tady domovem na nejvzdálenější periferii! Nelitoval toho ani tak z nějaké zaujatosti pro Jiřinu, ale pro neukojenou, avšak velmi oprávněnou zvědavost – nemá tahle učená, leč poněkud ušpiněná dívka, bližší snad styky s jeho rytířštějším otcem?

Vyzvěděti to bylo hlavním a takořka jediným účelem Jindrova přidružení – zprvu měl podezření na paní Půtovou – u všech všudy čertů, aby to tak naposled byla královna Satavahanová!

Jakmile dostihl tramvaje, skočil do ní, aby byl co nejdříve doma a vzal tatínka na paškál – je to hořká nutnost, ale nutnost!

Otec patrně něco takového předvídal, spustil sám ohrozivě, což bylo jeho metodou, Jindry staršího, kdykoli se obával výtopku od Jindry mladšího.

„Jindro, prosím tě, kde vězíš, myslel jsem, že tě zastihnu dávno doma a zatím – ostatně! Jsou to snad válkou zpustošené manýry, které způsobily, žes takřka, ano, takhle utéci, a nikomu neříci ani pozdravpánbůh! Nikdo se sice nezmínil, ale myslím, že také u nikoho z celé společnosti po tobě nezbyl nejlepší dojem.“

„Věř mi, pane otče,“ vece na to Jindra, „že mi nezáleží na ničím dojmu z celé společnosti, vyjma tebe, a ty bys mohl býti spokojen, zmizelť jsem po anglicku!“

„Víš dobře, že jsou mi anglické, zvláště zlehčivé narážky nesnesitelny, a proto si znovu vyprošuji –“

„Snad tě tedy smíří něco jiného, tatínku… Bylo mi totiž dopřáno dokonati povinnost od tebe opuštěnou…“

„Povinnost? Jakou?“

„A sice rytířskou!“

To slovo zkazilo Jindrovi staršímu jeho obvyklý brilantní kousek při požitku vajec na měkko. Dovedl totiž prudkou trefou ostrého nože neomylně hladce setnouti skořápku na pouku, jako by sňal malé víčko. Poznámka synova zkazila mu ránu a pospěch, s jakým nucen vysrkati, co z rozbité skořápky vytékalo, nebyl bez komiky.

Utíral tvář ubrouskem.

„Tady máš ještě poněkud nažloutlou fyziognomii!“ upozornil jej Jindra mladší prstem.

Tatínek musel od večeře k umývadlu.

„Slečna Menotová –,“ řekl Jindra.

„Co je to za slečnu?!“ obrátil se po něm otec.

„Snad bude známější jako nejmilejší z tvých královen, Satavahano! Jinak bych se divil, že podáš rámě dámě, jejíhož jména ani neznáš.“

Byl tomu rád. Neví-li otec ani jejího jména, mohl býti dnešek teprve počátkem toho, čeho se obával, jako věci hotové.

Tatínek drhnul tvář, div nesmyl z ní nos. Aby nabyl času. Konečně zpod ručníku zabručel.

„Tohle stopování vlastního otce!“

„Ale, tatínku, vždyť tys přišel přece po mých stopách! Byl jsem u pyroskafu, jak říká doktor Černý, dříve než celá tvá Opálka.“

„Co bylo tedy s ní, jak povídáš?“ tázal se otec, usedna zase ke stolu.

„Nechali jste ji, chudinku, na břehu, vypadla z té vřavy roztržena od pásu až dolů, sešpendlil jsem ji tedy a doprovodil domů. Bydlí v jednom letohrádku v Braníce, povětšině zdá se, že je zbudován z roští, bohužel. Stojí uprostřed nepříliš rozsáhlé zelinářské zahrady.“

Dr. Pavák seděl zamyšlen, ano zachmuřen.

Z letitých hlubin vyvstala mu vzpomínka na parníky, zameškané ve společnosti Jindrovy matky.

Hodnou chvilku pobyl v trudu, vzdychl a potom jal se velmi opatrně naklepávati druhé vajíčko společné večeře.

Válečně skromné.

Jindra, jenž z historie svého vzniku, co sám neuhodl, nikdy se od otce přímo nedověděl, ježto mezi nimi od první rozmluvy po prvním shledání nepadlo už ani slova, neměl potuchy, kde myšlenky otcovy právě pobyly.

„Budiž ujištěn,“ dotínal se jádra věci dále žertem mezi nimi při takových příležitostech obvyklým, „že jsem tě z rytířského sedla nevypíchl; naopak mohu ti co nejslavnostněji prohlásiti, žes mi byl co do rytířství postaven za vzor. Opravdu!“

„Mám za to,“ pověděl tu dr. Pavák velmi vážně, „že ta dívka jest příliš úctyhodná, než aby… To není žádná obyčejná studentka kavárenská, promluví tři slova a pohlédneš do studny vědomostí.“

„Poněkud neurovnaných,“ podotkl Jindra.

„To se vysvětluje tím, že sběhla z medicíny k filozofii; anatomie jí nebyla dost estetická. Vypravovala mi paní Půtová, že slečna Jiřina bývala, když vystoupila z měšťanky, květinářkou. U muzea nabízela se starší sestrou fialky a růže. Ta starší prodává květiny dosud a vydržuje mladší, Jiřinu, na studiích. To je přece obdivuhodné! Dychtivost vědění, vězící v této filozofce, jest báječná… Prosila mne paní Půtová, nemohla-li by u mě studovat indickou poezii, totiž ta slečinka!“

„A tys, jak se samo sebou rozumí, přislíbil.“

„Neslíbil jsem nic určitě, teprve až co ty řekneš!“ prohodil Jindra starší, taková byla metoda jeho zlomyslnosti. A skutečně podařilo se mu dostati syna z míry.

„Táto!“ zvolal Jindra mladší. „Tys prostě příšerný a nejhorší na tom jest, že ani o tom nevíš. Nemáš totiž ani potuchy, jak nedůstojně vypadáš na ošatce či na opálce paní Půtové!“

„No dovol, Jindro?!“

„Nic nedovolím! Naopak nepovolím, dokud ti neřeknu, že jak bylo dnes horko, myslel jsem, že shořím teprve, když jsem tě viděl jako krále s královnami ve vodě. To my kluci, když jsme sváděli na Mississippi pod Františkem indiánské zápasy, nebyli jsme tak směšní… Také jsme mívali dámskou společnost, námi ovšem hluboce opovrhovanou, například Kádynka Poniklých, sestra Lojzova, dnes paní fabrikantová, táž, o které se dnes mluvilo, žádná jiná to ani nemůže být. Ale s námi se koupávala božská nevinnost, s vámi paní Půtová.“

Jindra schválně protahoval, vida, že otec nemá slov. Poznámka synova o králi a královnách zarazila mu chůzi po pokoji, prudce se obrátil i pouštěl na Jindru planoucíma očima hrůzu. Byla v tom úplně jeho psychologie, že se svým „Dovol!“ nevybuchl na svou obranu, ale teprve k záštitě paní Půtové:

„Dovol, co máš i proti této výborné, skutečně obětavé umělkyni, jíž jsem tolik zavázán?“

„Pozoruji-li tuto skutečně výbornu umělkyni, jak mi bylo dnes dopřáno,“ odpověděl Jindra po nějakém otálení, „tedy si myslím… ,“ a Jindra na svědectví své myšlenkové potíže dlaní hmátl po čele, „ano, asi takhle: Dejme tomu, že by se nějaký muž do slečny Menotovy zamiloval, kdokoli, třeba já anebo ty… vždyť já vím, že je to vyloučeno…! Že by mu v tom paní Půtová byla nejvážnější sokyní…“

Dr. Pavák pohlížel na syna Jindru, jako by ho byl v životě po prvé spatřil.

Dokonce i ústa, a to dokořán, otevřel.

„Ty myslíš?“ řekl konečně.

„Znáš mne, otče, že také bez obalu řeknu, co si myslím!“

Hluboce zadumán, vydal se dr. Pavák znovu na promenádu ode dveří k oknu. Změřiv tuto dráhu třikrát, zastavil se před Jindrou a falešně se usmál:

„Tentokráte jsi se dokonale zmýlil, blázínku!“ spustil poučně shovívavým tónem. „Stáváš se trapným, Jindříšku! Vidíš ultrafialově, jak říká doktor Černý v takovém případě, když někdo zvlášť bystrozraký vidí, čeho není.“

„Doktor Černý? Ten náleží do kategorie velmi příbuzné paní Půtové, milý otče.“

„Vždyť je to její milenec a to vyvrací tvé podezření co nejdůkladněji.“

„Naopak, jenom potvrzuje. Je šeredný jako pavián a byl by milencem každé ženy, která by byla tak perverzní jako tvá obětavá umělkyně. Byl by milencem všech ostatních – opálenek, a poněvadž je to beznadějné, chodí se aspoň na ně dívat. Platonikům tohoto druhu říkají francouzští odborníci le voyeur – divák. Celá Opálka je vůbec patologická a její žertovně spolkový účel jest pouhá záminka.“

Dr. Pavák mávnul rukou:

„Takových patologických společností by bylo. Zrovna v sousedství Opálky jsou Parsové nebo Výheň Zápražka například.“

To si jen tak pobručoval, náhle však obrátil se k Jindrovi prudce:

„A naposled já sám jsem také voyeur?“

„Aspoň sedíš v téže peci!“ zněla odpověď.

“rozkřikl se Jindra starší. „Ty nejsi blázínek, ale dokonalý blázen.“

Řka, bouchl za sebou dveřmi, až v nich skleněná tabule poskočila. Byla uvolněna, a to od toho, že dveřmi nepráskal dr. Pavák po prvé; takový býval pravidelně závěr ožehavých rozmluv mezi oběma Jindry od té doby, kdy se mladší ujal otcovského úkolu nad starším…

Ale nebýval to těch rozmluv puntík.

Také tentokráte otevřely se dveře ještě jednou potichoučku a Jindra starší objevil se znovu:

„Neměj mi za zlé,“ přikročil k mladšímu, „nemyslil jsem to tak, jak jsem to řekl.“

Hladil syna po přišedlé hlavě.

„Viď, že se na mne nehněváš?“

Jindra mladší se dal do smíchu, svého vlastního, zvláštního smíchu, z jakého nebylo nic znát na očích ani na tvářích, smál se, maje ústa pevně sevřená, smál se jenom hlasivkami, zvukem, pro nějž není písmen.

„Tak tedy dobrou noc!“ řekl otec a podal synovi ruku.

Dávali si tak vždycky dobrou noc, když mohli, a to od těch dob, kdy Jindříšek přestal tatínka líbat na ústa i na ruku, od prvního výjevu tohoto druhu mezi nimi.

Když opětně osaměl, Jindra uvážil, že jedině otcova neznalost pořekadla o peci, v níž se sedává, zabránila otci, aby ho neusadil, kdo že z obou jiného tam hledá?

Nemělť ani Jindra v tom směru svědomí úplně klidné. Zrovna teď, právě v tomto okamžiku, vytanul mu obraz Jiřiny, když ji dr. Černý na břehu uvítal patetickým: „Anadyomené!“ a paní Půtová, zahalivši ji do svého pláště, potichu ji hubovala, že koupací kalhotky mají mít dvojí dno.

Zaklínal toto zjevení marně hodnou chvíli, ale když rozsvítil ve svém, pokojíku žárovku a na stěně zočil podobiznu matky, mučednici své lásky a patronky jeho panictví, pokušení bylo to tam ihned.

Sám sobě okázale odplil, svlékl se, a když zhasínal, zlato hřbetů jeho knihovny šlehlo k němu. Znělo to jako výkřik:

„Zítra na shledanou!“

A také že ano!

Vskočil do studia střemhlav hned zrána a umínil si nevynořiti se, dokud nebude hotov jedním šmahem. Jako potápěč vědy měl vydatný dech, a poněvadž mu práce byla náruživostí, vydržel od tmy do tmy každého dne. Inteligence jeho vyzbrojena byla štědře nejjistější zárukou úspěchu, soustředěním celé bytosti tak výhradním, že ztratil smysl pro všechno, co nebylo medicínou, vše, co se jinak dálo v čase a prostoru, pro něj se nedálo. Na ten čas ani války proň nebylo.

Žil výhradně v studni vědy lékařské jako v sídle nejtrpčí pravdy, horlivě se dobíraje dna, a co se nahoře na světě řevem odehrávalo, sem dolů zalehlo jen hluše…

Jednou, bylo to, už ani nevěděl kolik dní, po jeho výstupu s otcem, zaslechl do svého pokojíku zvuky, kteréž třeba nebyly nijak řevem, tknuly se ho víc než jméno Chemin des Dames, hlučící tenkrát všemi listy a šeptané při stole restauračním, u něhož obědvával s otcem, když se totiž dostavil. Byly to řídké chvíle společného styku obou Jindrů, neboť starší vynechával velmi zhusta, maje potom, když někdy zase přišel, velmi věrohodné výmluvy, na něž se Jindra nikdy neptal, aniž k nim kdy co podotýkal.

Jednou tedy zaslechl Jindra při studiu dva ženské hlasy, jimž otcův hlas odpovídal.

Ozvaly se z chodby…

Jeden z nich měl velmi mnoho řečí a Jindra by si ho nebyl nijak povšiml, ač dámské návštěvy byly u tatínka nepříliš častými, kdyby se mu nebyl hlas ten násilím vetřel.

Ten drsný, div ne mužský rejstřík ženského hrdla, už předtím jednou, ale než jednou, jistě slyšel, leč nezeptal se sama sebe kde. Teprve když ozval se druhý, ženštější, ano dívčí, lahodně jako Aeolova harfa, zpřetrhal mu řádky před očima a Jindra také ihned věděl, kde jej po prvé slyšel…

Hlasy zanikly v otcově studovně a Jindra se dovtípil, že to přišla slečna Jiřina Menotová se svou mateřskou přítelkyní na první lekci o staroindické poezii.

Usmál se svým hrdelním smíchem a načal odstavec znovu, a hle – byl nucen načíti jej po třetí… což se mu nikdy nestalo.

) teprve dnes, a nikoli hned napoprvé?

Ale když načal svůj odstavec po čtvrté, už byl zase hlavou pod hladinou své studně.

Avšak ne vždycky, a vlastně od té doby už nikdy nepodařilo se mu toto opětné ponoření, když zaslechl ženské hlasy na chodbě – paní Půtová mluvila vůbec, kudy chodila. Po druhé zamyslil se na celou minutu, po třetí na dvě, po čtvrté dokonce vstal a zahleděl se z okna ven, po páté nadto ještě přešel několikráte pokojem, a jednou málem že nesáhl na kliku svého zvláštního vchodu – aby otevřel dveře a jako maně se podíval, kdo ho tu ruší.

Rozumí se, že něčeho takového ani schopen nebyl už jako korektní mladík, který přece neuvede otce do rozpaků před cizími zraky. Za nic na světě by nechtěl, aby si tatínek snad myslel, že se touto aférou Jindra vůbec ještě zabývá, ačkoli i tak bylo jisto, že tatínek přece musí o tom vědět, že jeho spolubydliteli tyto návštěvy nijak nezůstávají tajnými.

Ale toto hnutí samo, ač potlačeno, přece milého Jindru jak náleží dohřálo!

Jakže?

), když jí dovede otřásti – Aeolova harfa – vlastně švehol takové sešpendlené dívčiny?

Sebral svůj foliant pod paží, narazil si klobouk a za půl hodiny chodil nejhořejší stezkou Nebozízku těsně podél hradební zdi a tu zase a zcela lehce sama sebe si osvojil. Studoval zase s onou lehkostí vyvolených, kteří čtou příručku jako jiní zamilovanou beletrii, k níž se zas a zas vracejí, ačkoli ji, rub a líc, desateronásobně znají.

Ovšem že MUC. Pavák nečetl jenom příručky, jeho knihovna, vděk otcovým prostředkům, byla odborně zásobena, takže by byla ke cti každému profesoru, a zejména ve své specialitě, okultice, ukáže – hm – dvornímu radovi…

Takové myšlenky přidružily se mu k vědě jenom na určitém místě jeho petřínské peripatetiky, onom, kde v přeryvu houště ukázal se mu úsek Prahy, utištěné těžkým letním sluncem tak, že se v jeho výhni svými obrysy až tetelila.

Připadlo-li mu také při tom, že se sem nahoru utekl před ženskou, či vlastně jenom před jejím hlasem, na patě se otočil a zmizel v houšti zeleně a své vědy, z níž očí nezdvihl, měl-li potkat vojáka a zvlášť vojáka vojnou už komolého. Pevnému jeho umínění, že poslední jeho rigorózum má býti v řeřavém jeho hoři válečném prázdní, hověla věda jako spolehlivé arcanum, ale nebyla panarkanem proti všem rušivým dojmům, přestože ani nebyly utrpením…

K smíchu!

Nic lepšího ani nemohl učiniti, než že se odstěhoval na Petřín.

Pravda, styk s Jindrou starším byl tím takřka úplně přerušen. Jindy, došlo-li mezi nimi ke sporu, nikdy netrval déle než osmačtyřicet hodin, a vždycky to byl otec, který navazoval, ani jednou nezačal syn. Bylo ku podivu, že tentokráte po prvé bylo jinak a že otec nedával se viným, a tak v životě Jindrů přihodila se neslýchaná věc, že jinak takřka příslovečně nerozdílní, chodili nyní každý zvlášť.

Ovšem, že Jindra starší vždycky zrána stavěl se v pokoji Jindry mladšího, pozeptat se:

„Kam tak časně?“

Také jindy v čase jich kratičkého odcizení nemluvíval Jindra starší na mladšího jinak než anglicky, ač mu ten tvrdošíjně odpovídal česky. Teprve když otec sám začal po česku, bylo to znamením, že mu spor už příliš dlouho trvá, a bylo zas dobře a šli zas na Příkopy či jinam společně.

Leč tentokráte angličtina Jindry staršího trvala několik dní, až jednou, když jej otec zastihl zrána na odchodu, odpověděl syn na jeho otázku: Kam tak časně? rovněž anglicky: „To the Small Borer!“

Zdálo se, že Jindra starší zbledl: určitě se to říci nedalo, bylť stále opálenější – král Savathana, či jak…

„Vrták? Jaké to hlouposti? Co tím chceš říci?“ ptal se česky ledověji než předtím anglicky.

Ale tentokráte byl to Jindra mladší, kdo si postavil hlavu po anglicku:

„To the Small Borer!“ opakoval s důrazem na Small!

„Na malý vrták? Na vrtáček?“ tázal se indolog hrozně zmaten, ale hned mu rozbřesklo:

„Aha! Na Nebozízek!“ a teď zbledl naprosto nepopiratelně.

„Yes!“ dotvrdil Jindra mladší neúprosně anglicky. „Jak vidět, také v angličtině mohou se vyskytnout nedorozumění!“

Leč Jindra starší ihned se vzpamatoval:

„Zmoknete, dnes zcela jistě přijde ještě dopoledne bouřka!“ řekl rovněž v angličtině.

Dotkl se obruby svého klobouku: „Good-bye!“ a oba gentlemani rozešli se, aniž si podali, stiskli a potřásli ruce.

A ještě víc!

Otec pustil se dolů ku Praze, ačkoli tady měli, aspoň k tramvajové stanici, kus cesty společně, a syn kráčel o čtyřicet kroků za ním. Byl to snad vinen sám, poněvadž s otcem najednou nevykročil. Ale jak mohl přes otcovo: „Good-bye!“

Starostlivě pohlédl na oblohu, zčernalou za celou parnou noc, po kterouž lidé při otevřených oknech na svých lůžcích nikoli na sucho se smažili, a uznal, že otec bude mít, jako jenom ve vzácných případech, pravdu, bouřka přijde!

Nekonečně větší starosti než očekávaná nepohoda působil mu ovšem jeho milý – no – milovaný tatínek, jistě větší, než mu dělával on sám jako hoch svými nostalgickými návraty na František.

Proč si nemohl odpustiti svůj, v intimní psychologii vzájemného poměru obou Jindrů zvlášť břitký šprým s Nebozízkem–Vrtáčkem?! Kdyby byl odpověděl na češtinu otcovu hned česky, bylo dobře a šli spolu.

Nikoli bez lítosti díval se za otcem, jenž právě roztáhl deštník nad svým letním světlým cylindrem. Tento kus otcovy garderóby byl také jistou jakousi demonstrací proti synovi. Jindra měl ve svém šatníku takový, ale měl jej na hlavě jednou, hově – tehdy ještě s nadšením – otcově vášni pro obleky obou na vlas stejné, v Londýně šité. Ale obvyklá společná vycházka onoho dne stala se od Prašné brány k Národnímu divadlu senzací a na jejich předměstí doprovázel Jindry až k domu sbor kluků, který mohl být zván bezmála davem. Od té doby nosíval bílý cylindr otec jenom někdy, a to jen když vycházel bez Jindry. A jen v létě.

– – U všech všudy! – vykřiklo to najednou v Jindrovi, – ano, u všech všudy, proč nejsme letos, za takového strašného léta, vlastně už dávno venku u strýce? Proč tam otec už dávno neodjel?

Opravdu, od babiččiny smrti, která se nikdy nemohla bez výhrady třeba nepatrně smířiti s faktem ne docela korektní přítomnosti svého vnuka na světě, nevynechali Jindrové jediného léta v otcově rodišti. Že tohle Jindrovi nenapadlo dřív!

Musela to být záležitost velmi závažná, která lehkomyslného jeho otce zdržela tentokráte v Praze, a nadto tak ho zabavila, že na syna na vojně zapomněl. A záhada byla mu náhle tak jasna jako socha všeobecně známého výtečníka, když z ní při odhalení clona spadne.

Bude dlužno ještě ji odhaliti tak, aby otec nemohl zapírat.

Krůpěje, jež dosud na dlažbu sázely sem tam černé lívanečky, změnily se náhle v zuřivé dštění, syčící na chodnících jako žhavých, zařval hrom tak vztekle, že mu řev až v praskot přeskočily, a vtom spadlo najednou moře vody, že Jiřímu zmizely obrysy náměstí krále Jiřího úplně.

V houšti zběsilého lijavce letěl kolem tramvajový vůz a kola jeho už byla okřídlena střikem, ačkoli spoušť netrvala dosud ani čtvrt minuty. Jindra vskočil do vlaku a byl rád.

Jede, jede, ale na Small Borer dnes jistě ne.

Vůz stanul u muzea, a ježto déšť ulevil, vzpomněl si Jindra znenadání, že má v Mathiolim a Presslovi dávnou jakousi pohledávku botanickou, vyskočil a spěchal po rampě do knihovny. Měl na čase, že dostihl vchodu, neboť vtom žhavá metla znovu práskla do náměstí s ohromným výsměchem, a kdo se domníval, že před chvílí všechno vypršelo, byl ihned co nejdůkladněji vyveden z omylu.

Jen stěží nalezl místo v čítárně, před blízkými už prázdninami přeplněné, a ihned zahloubal se do svých foliantů.

V tu chvíli zaslechne v bezprostředním sousedství suchý checht šeptem – a týž šepot pokračuje potom:

„Výborná věc tuhlle v Chelčickém, táže se po rytířích: Které rytieře mieniete? Jimžto běh bojovný přísluší? Ty-li kasalické, ježto na hradech a na tvrzích vlasy ramena odievali a sukně krátké mají… To bude něco na našeho veršometa, to je mu jako na tělo šito!“

„Jak to?“ odpověděl mu jiný ženský šepot. „Pan Kulif přece nenosí sukně a vlasy nemá hnedle žádné!“

„To je pravda,“ vece obdivce Chelčického, „ale pan Kulif na místě sukní podkasává nohavice, zakládá je aspoň na tři prsty vysoko. Tedy také rytieř Kasalický!“

Ženský hlas chychtl, ale už ne šeptem.

„Pst! Pst!“ ozvaly se hlasy ostatních téhož stolu přísedících.

Jindra odtrhl oči od svého „Hypericum“ v Herbáři.

Uviděl po svém boku faunický profil dr. Černého a za ním čajovou růži s dvěma bílými lístky na líci slečny Jiřiny, filozofky. Výstražné pst! vehnalo jí všechnu krev do hlavy, pýřila se jako jahoda k zemi…

Cože ji tak nápadně změnilo?

Ach ano, těžké přadeno zlatého lnu, které jí tenkrát mezi lopatkami leželo a i ve tmě onoho večera svítilo, bylo to tam, a kštice královny Satavahany dnes a navždy tak vysoko zastřižena, že se až důlek šíjový ukázal.

Ach ano, rovně zaseknuta jako v legendě o světici, jíž katův meč vlasy proťal, ale zázrakem dále nemohl.

Avšak k čemu „ach“ a proč!? “.

Což aby se Jindra vůbec sebral, a jak jen dovede, potichoučku se odstranil spíše, než bude poznán.

Jak protivná to náhoda, která ho usadila vedle té, před níž z domova utíkal?!

Seděl jako na šídlech, ale zatím nebylo obav, dr. Černý jest – naprosto zaneprázdněn jedním ze svých nejúpornějších a nejděsivějších pohledů, jímž právě fascinoval starého pána naproti za jeho „pst! “.

Měl úspěch nejdokonalejší; starému pánu rozklepala se holá hlava k němé, leč stále rychlejší negaci, ale pohledu nevydržel, sklopil oči, a v jeho třaslavých rukách ukázal se veliký kapesník, do něhož se starý pán velmi pečlivě vyplivl.

Dr. Černý nořil svůj zlověstný pohled do lesklé protivníkovy lbi ještě, když už byla dávno nad knihou skloněna, potom vzal okružným pohledem celý stůl za svědka svého vítězství, ano obrátil se i k svému sousedu napravo, má-li snad co namítati proti tomu, co právě provedl.

Vítězný pohled jeho ihned se změnil, sklerotické skráně mu odpadly a dr. Černý živě popadl Jindru za ruku. Nescházelo leč aby ještě vyjekl svým řičivým koňským smíchem.

Ale stačilo; starý pán mrštil svým tenkým sešitem švabachu o stůl a všecek rozechvěn odešel.

Nic se nedada mýliti, vítal se dr. Černý s Jindrou, jako by se byl s ním setkal venku na náměstí. Jindru šídla zdvihla se židle a bylo mu k utečení.

Mladičký gymnazista, který až dosud mezi prsty o čelo opřenými všecek plana pozoroval Jiřinu, obrátil vyděšené oči k dr. Černému, na němž ostatně spojeny zraky celého okolí, u stolu kdosi polohlasně podotkl:

„To přestává všechno!“

Opodál rozechvěný starý pán, nemoha brejle do pouzdra vpraviti, rozezlil se se sluhou knihovny, jenž krčil rameny.

Vtom Jiřina sošně povznesla se ze židle, prsty štíhlými dotkla se ramene doktorova a němě pokynula: odtud!

Dr. Černý co nejposlušněji se vzchopil…

A také Jindra, ačkoli mu nic nebránilo, aby klidně zůstal, měl se k odchodu, což dr. Černý přijal za samozřejmé.

Původně ovšem povstal, aby zahlédl název knihy, kterou si vybrala Jiřina.

Byla to Světová knihovna s překladem Sakuntaly. Studium orientální poezie bylo tedy této filozofce věcí vážnou.

Ale i potom mohl zůstat, ale šel přece…

Ačkoli v chování slečny Jiřiny nebylo v nejmenším nic pobízivého: Dosud ho ani pohledem neuznamenala, tím méně pak…

A konečně, proč by nešel? Také on byl v muzeu se jenom schovat a pršet už přestalo…

„Ten je známej!“ zaslechl ještě Jindra, který byl na odchodu třetí. Platilo to ovšem o dr. Černém.

Všichni tři mlčeli, ač byli už na schodech muzejních.

Venku panovala už zase nejkrásnější pohoda, jako by strašná bouřka před čtvrt hodinou nebyla ani pravda. Stružky v kolejích tramvajových třpytily se až sem nahoru nítivě, chodníky obmeteny na ohybu zvrásnělým nánosem žlutého písku; vody ještě zurčely po dlažbě, ale z dolejška náměstí už byl vzhůru napjat jemný opar, nezlomeným parnem zdvižený už z téže vláhy, kteráž ještě před půl hodinou naplňovala těžké mraky, teď lehce odhozené nad Letnou a tam válely se jako vyprázdněné hnědé měchy.

Hle, i bílý letní kabát doktorův ještě vykazoval temnější stopy po stříkancích z deště, patrně byl se také ukrýti v knihovně před lijavcem, či tam chodí pravidelně studovat a shledávat své satiry a invektivy?

Slečna Jiřina byla tedy v knihovně za Kalidasou… Bůh ví, co by Jindra za to dal… to jest – jak to „bůh ví co“? Ne-li tolik, přece by rád věděl, zdali tihle oba v muzeu setkali se jenom pouhou náhodou.

A tomu aby přišel na kloub, proto s nimi jde, aha! A nejen proto, ale také na tom má nemalý zájem, aby zvěděl, co je s indickými lekcemi slečny filozofky u jeho pana otce. Bývaly denně a dnes jedna z obou jeho posluchaček je ještě tady? Nastává hodina, kdy se vrací dr. Pavák z kavárny, kam chodil v posledních dnech bez něho na snídani… stočí-li pak se slečna filozofka na Vinohrady?

Vida, co má Jindra náhle důvodů, aby zakryl ten pravý!

A jakmile si ten přiznal, Jindra nazval sama sebe bezcharakterním bídákem, i rozhodl se, že půjde tak pomalu, aby mezi ním a nimi vznikl co možná veliký prostor. Oni octnou se dole pod schodištěm a on bude ještě někde uprostřed. Dr. Černý se po něm dozadu ohlédne a on, doktorand Pavák, pozdvihne klobouk tak jaksi ledabyle a: Pašol! Stupajtě!

Ale ještě dříve, než se tyto spádné úvahy v hlavě Jindrově vystřídaly, obrátil se dr. Černý po Jindrovi a gestem svého třeštivého temperamentu ukázal do zad slečny Jiřiny.

„Vy se přece spolu také znáte? Či snad ne?“

Filozofka, kteráž ještě stále spínala závoj skořicové barvy vzadu na temně zeleném, tentokráte z brusu novém kloboučku, zastavila i obrátila se:

„Ale ano, prosím vás!“ odvětila mrzutě, ačkoli se doktor neptal jí, ale Jindry.

Na tváři seděl jí ornament do jemňoučkého závoje vetkaný a svěžest její pleti zdála se Jindrovi zpod šláře dvojnásob okouzlující. Povšiml si, že i jinak jest velmi elegantně a snad i drahocenně oděna.

Snad postřehla cosi jako obdiv v očích Jindrových, usmála se:

„Jak bych neznala!“ řekla a podala mu ruku.

Při tom jí zas spadl závoj po jedné straně tváře.

„Dovolte, slečno!“ trhl sebou dravě dr. Černý, a než mohla dovoliti nebo zabrániti, připevnil jí závoj, a to rychleji a obratněji, než by to dovedla komorná.

Ani mu nepoděkovala, jako by se taková důvěrnost mezi nimi rozuměla sama sebou. Snesla ji s mrzutým pochýlením hlavy.

Postáli tak na schodišti chvilku všichni tři jako při nahodilém setkání a Jindra, který byl i tentokráte jako zařezán, cítil, že potrvá-li mlčení ještě chvilku, nastane rozchod.

Nevydrží to již déle, a bude to on, jenž bude nucen se poroučeti, nedostane-li ze sebe nějakou tu zdvořilůstku.

„A nebyla pořád tak smutná!“ rozhovořil se náhle z prostřed trojnásobných rozpaků dr. Černý a pokračoval vervně:

„Nevíte, čím byste slečnu potěšil, pane Paváku? Podívejte se na ni, na ubohou naši Bereniku, jak ji tady vidíte, rozhněvala si paní Půtovou na smrt…“

,“ odporovala Jiřina.

„Ale je. A víte proč, drahý pane? Zkazila jí obraz, dala si ustřihnout – vlasy.“

„Už ani slova, doktore!“ zakazovala si Jiřina.

Než dr. Černému nikdy se nestalo, že by nějakou načatou zlomyslnost nedokončil.

„A kdyby byla svou rozkošnou kštici obětovala Afroditě jako Berenika, ale obětovala ji Cupidovi, který to jméno stále ještě zasluhuje, ačkoli už dávno, dávno není dokonce žádným amorettem. Jeden starší pán pochválil jí krásné vlasy a slečna Jiřina přišla druhého dne bez nich. Tak je to a nic jinak! – Pohoršují-li někoho tvé vlasy, ustřihni a vrz do ohniště. Nyní ovšem nemůže už být královnou Savathanou! Hujhahaha!“

Dr. Černý vztáhl před se ruku a ustoupil o schod nahoru, jako by se bylo vážné obávati výpadu slečny Jiřiny. Ta však s největším klidem obrátila se k Jindrovi.

„Jsem ráda, že se s vámi setkávám, pane Paváku, už dlouho nosím u sebe vaši půjčku, jsem šťastna, že vám ji mohu dnes vrátiti.“

Vyňala z lesklé kabelky, zhotovené jako z kusu drátěné rytířské košile, hrst čehosi a podala Jindrovi.

„Měla jsem je sice v papírku, ale rozsypaly se, spočítejte si je, musí jich býti šest!“

A na dlani Jindrově drnklo skutečně šest spinadel.

Dr. Černý vyvalil oči.

„Ajaj!“ řekl. „To jsou zajímavé úvěrní obchody. Ale tuto půjčku nemusela vracet, myslím, že zavěrací špendlíky lásku nerozpíchají! Podívejme se, oni si půjčují špendlíky.“

„Pane doktore,“ odtušila Jiřina, „prokázaly mi velmi dobrou službu onoho večera, kdy vaše služby nebyly zrovna první třídy.“

„Jak to, jak to?“ koktal doktor.

„Nepamatujete tenkráte večer na Braníce u pyroskafu? Byla bych bývala vaší zásluhou bezmála rozčtvrcena, naštěstí odnesl to – jenom kostým…“

Výraz doktorovy tváře byl té chvíle naprosto zmatečný, až konečně mu vzpomínka trhla celým tělem. Ale vzpomněl něco zcela jiného!

Plácl se oběma rukama přes šestero kapes na svém těle a konečně na čelo, mezi zuby mlasklo mu nenaznačitelné citoslovce, a spustil:

„Pardon, prosím tisíckráte za odpuštění, zapomněl jsem jako na smrt, že se musím stavět v Akademii. Jsem tady okamžitě.“

A již uháněl po schodech zas nahoru.

„Nediskrétnost za nediskrétnost, pane doktore!“ řekla vzhůru za ním filozofka, ať slyšel, či neslyšel.

Jindra hnul se, jako ke zdvořilému odchodu, ale Jiřina pohyb ten neviděla.

„Ten se nevrátí, kdybychom tu čekali do samého poledne, a také ví, proč. Pojďme!“ řekla.

– Ejhle! pomyslil si Jindra mladší a šel, nemaje k tomu, jak sám sebe ujišťoval, jiného důvodu než jejího vyzvání. Ale byl velmi rád, že se našel ještě jeden. Takhle se totiž nejsnáze uvidí, zatočí-li filozofka nahoru na Vinohrady k návštěvě svého soukromého kolegia o staroindické poezii.

„A víte, proč se dr. Černý už nevrátí?“ spustila Aeolova harfa po jeho boku s jakousi zvlášť naléhavou, dotud nebývalou líbezností.

„A proč tedy?“ ptal se Jindra.

„Protože tenkrát večer na Braníce u parníku dostal od jednoho v tlačenici šupu, a to hned tu větší. Bojí se, že bude o tom řeč! Neví jistě, zdali jsem to viděla, nebo ne,“ jekla dívka ze zahradnické chatrče na nejzazší periferii pražské a hrdlo rozesmálo se jí hlaholivě.

Smála se však příliš dlouho, než aby nebylo patrno, že nehoda dr. Černého není jedinou příčinou jejího veselí.

„A proč tedy a proč tedy?“ vysmívala se mu neúnavně se chichotajíc: „To jsou jediná tři slova, která jste dnes až dosud promluvil – pane antifeministo!“

„Prosím vás, slečno,“ osmělil se Jindra, „řekněte mi tedy laskavě, proč jste se tehda vracela lodí, když jste měla domů sotva deset minut?“

Sám nad sebou užasl, že mu to nenapadlo už tenkrát.

„Ale jelo se na čaj k paní Machně do ateliéru, celá společnost, jako vždycky… jenom pan doktor Pavák nechtěl, smála se mu paní Machna, že si nevzal asi od pana syna dovolení.“

Jindra poznal, že mluví jenom proto, aby mluvila; napodobila švitošvátořivý nešetrný tón Opálky, a každé vlastní neovládané slovo dmýchalo jí do tváří ještě žhavější ruměnec, i přes závoj patrný.

„Že vím, co si myslíte?“ zmodulovala aeolská siréna v jejím hrdle a najednou zcela pokorně. „Vy myslíte, že jsem tuze smělá, viďte?“

Její oči za tenoučkým závojem poprosily o slitování, vzorek tkaniny zrcadlil v nich jako spleť křoví ve studánce.

„Nikoli, slečno, ani mne to nenapadlo!“ splnil Jindra prosbu jejích očí.

„Tak si tedy docela jistě myslíte, proč že ta studentka v takovém parnu nosí závoj, že ano? Řeknu vám to hned, proč. Jsem raději nápadná svým skořicovým závojem, který mi neutralizuje tvář, než svým hloupým, batikovaným ruměncem, za který nemohu.“

Zřejmě mluví věci, jaké nechtěla.

„Jsem nerada zevlounům,“ dodala vybranou frází, tak odlišnou od jistých jejích příliš branických obratů.

Pohled jeho zajel do výstřihu pod jejím hrdlem, měřícího jako dýka téměř až na samé srdce.

Postřehla to, i sáhla mezi „těžké šířišové plody“, povytáhla košilku, a dýce tak ulomen hrot.

Všecka jen plápolala.

Umínil si, že učiní přítrž hovoru tak podobnému nastavované kaši.

„Víte, co si myslím, slečno? Myslím si, co v tom vězí, že dnes nejdete do své indické hodiny na Vinohrady.“

Byliť spolu už dost hluboko na Václavském náměstí.

Trhla sebou, jako by tato otázka byla ranou.

„Rukulíbám milostpaní, milostpane,“ ozval se vtom za nimi udýchaný ženský hlas, „ráčejí mi dát počinek.“

Byla to malá květinářka, která za nimi přichvátala snad až od muzea, stanoviště květinářek.

„Ale!“ utrhla se na ni Jiřina s humorem a bezmála laskavým. „Jen ty si běž, odkuds přiběhla! Ne, nic nekupujte, co by vás to napadlo, já nemám o květiny nouzi!“ obrátila se k Jindrovi, když hmátl po tobolce.

Květinářka zamračila se na Jindru a zazubila se na Jiřinu co nejvlídněji a zvolala:

„Kazejí mi kšefty, milostpaní… rukulíbám!“

Odkvapila a ještě zdaleka se několikrát ohlédla s touže čtveračivě rozzubenou vlídností.

Jiřina jí dokonce přikývla na rozloučenou.

„Je to moje sestra!“ prohlásila s hrdou omluvou.

Jindra už ovšem věděl o Jiřinině sestře květinářce a uhodl to také hned přes tu její „milostpaní“. Bylať sestře filozofce podobna jako její obraz v zrcadle vydutém, sahala jí sotva po ramena a sraženost tato způsobila jí i notně kulatá záda. V důsledku takto změněné rezonance hrudníku zněl její hlas, jak by asi zněl Jiřinin – na merlotině.

„Takovou sestru nemá žádná jiná na světě,“ pokračovala Jiřina pobouřena, že její sdělení neučinilo na Jindru patrnějšího dojmu, „všude se s ní mohu chlubit; prosím, vždyť ona mne vydržuje na studiích… ovšem, pravda, že prodá za den víc než největší velkozávod na třídě… Mám od ní i tenhle nový puplínový kostým. A to vždycky, když mne vidí, že jdu s nějakým pánem, sletí od muzea nebo odněkud jako jestřáb… ha… hm…“

Jiřina zmlkla, když na to Jindra nic.

Přesto však naslouchal jí s úžasem, nikoli proto, že má sestru květinářku a tak dále – ale dojímalo ho, jak v ní samé dlící prvotní bytost, totiž upřímné naivní děvče z branického pobřeží, zrazuje její bytost druhotnou, filozofku ve šláři a s výstřihem v puplínových šatech, sestrou na ni vydělaných, a všechno na ni poví, co by filozofka sama o sobě jistě hleděla všemožně zatajiti.

Její oko, neúnavný zvěd, modře po něm bodlo z nejzevnějšího koutku a filozofka řekla velmi chladně:

„Do lekce k panu doktorovi dnes nepůjdu, a kdo ví, kdy zas, když se paní Půtová na mne rozhněvala. Sama tam jít nemohu… to víte, a také nechci…“

„Skutečně jste se dala takhle strašně přistřihnout proto, že nějaký starší pán pochválil vaše vlasy?“

„Ale kdež,“ odvětila mrzutě, „prosím vás, studující dívka nemá mnoho času na frizury a moje daly dost práce!“

„Onen starší pán má býti pan dr. Pavák? Není-liž pravda?“ naléhal přes to dále.

„Ano!“ dýchla Jiřina.

„Ale to je všechno strašný nesmysl!“ vybuchla zas hned náruživě. „A já vám tedy povím pravou příčinu, abyste si bůhví co nehezkého o mně nemyslel… Možná dost, že co si budete potom o mně myslet, bude ještě nehezčí, ale nebude to taky pravda.“

Jiřina se zajikla na okamžik, ale potom pokračovala spádem:

„Ale aťsisi! – Abyste věděl, způsobil jste to vlastně vy sám. Mnoho jsem uvažovala o tom, co jste mi tenkrát večer řekl, a ještě více o tom, co jste mi neřekl. Vycítila jsem velmi dobře, jak vám to bylo všecko protivné, ta Opálka a všechno ostatní, a taky jsem tam víckrát nešla, jako že jsem tam byla ponejprv a naposled, ale ne proto, že jste to byl vy – prosím… ale proto, že to byla pravda. Za nic na světě jsem už potom nemohla být na tom obraze, a když to nešlo jinak, šlo to tak. Zpozorovala jsem, že paní Půtové nesmírně záleželo na těch vlasech, a proto musely dolů. Dělala jsem nevědoucí… A hněvá-li se teď a že také přestaly lekce u pana otce, tím lépe…“

„Děťátko!“ řekl Jindra. „Jestliže vám nezáleželo na její dobré vůli, mohla jste mít hněv její daleko levněji, pouhým odmítnutím, a mohla jste svůj nádherný vlas podržeti.“

Svěsila ret plačky a zašeptala:

„Ale to jsem já právě nechtěla, direktně si ji rozhněvat.“

Jindra nemohl jinak než se usmát této ryze ženské logice, tím ryzejší, že byla společným výsledkem i zahradnice i filozofky.

Na jejím závoji objevily se tři jiskerky, tříšť slzy, tkaninou cezené.

A tu teprve Jindra poznal, co měl vlastně hned napoprvé pochopiti, že on jest jediným prapůvodem této Jiřininy demonstrace a že jí záleží na tom, aby to věděl.

I stalo se v tom okamžiku, že táž síla, která ho takřka za límec vzala a přinutila vstát a jít společně s Jiřinou a dr. Černým a která jej nepustila, když na každém schodu z muzea měl některou z tisíce chutí, poroučet se a odejít, že táž síla vzala nyní jeho pravici, aby jejími prsty stiskla ručku Jiřininu tak vřele, jak byla horká – ta ručka…!

Poté šli čtvrt hodiny vedle sebe, aniž slova promluvili, a když se zase rozhovořili, nepadlo ani slůvka o tak ohromné události, jakou jest její slzička a jeho stisk ruky.

Bylo to jakési mlčenlivé „ujednáno“ mezi nimi, takže když se octli na nábřeží Palackého, řekla filozofka uprostřed velmi naléhavé, ač jinak načisto lhostejné, přece však vysoce intelektuální rozmluvy:

„Půjdeme pěšourem!“

Jindra, dítě Františku, ani dost málo neurazil se tímto vulgárním slovem, ač se od ostatního vybraného hovoru lišilo jako oblázek od křišťálu. Naopak byl mu rád, hodilo se jaksi znamenitě k té bezmluvné samozřejmosti, že půjde s ní až do Braníku.

A tak se stalo, že toho poledne rytířoval Jindra mladší filozofce Jiřině po druhé. Tentokráte opačným směrem od Prahy a zahradní chatrč její viděl, jak vypadá v pravé poledne.