Jindrové

Osvojil si otce úplně a také jej opanoval navždy. Ale přidal se také k němu nadobro. Už nikdy nepocítil nostalgie po divokém uličnictví na Františku, ale veskrze rozhořel pro svět, těmto směrům dětské zábavy docela odlehlý.

Stalo se tak rovněž náhle a náhodou, docela nepatrnou událostí, avšak pro další jeho vývoj snad směrodatnou.

Jednoho dne po obědě – to už se Jindrovi zase vrátil jeho vlčí hlad, a ke všemu ještě s jedním kamarádem – při zvídavé rozmluvě s otcem, odpovídajícím na nekonečné otázky jeho o Indii, přerušil Jindra vyprávění znenadání slovy:

„Co je to tam?“ a ukázal na rukojeť veliké stříbrné lžíce polévkové, na níž po celou tu chvíli byl špendlíkem dloubal.

„Kde?“

„Nu, tuhle uvnitř téhle hvězdičky.“

A prst jeho zastavil se u nepatrňoučké puncovní známky na líci držadla.

„Něco tam musí být, ale není to rozeznat.“

„Tam, uvnitř, v této dolince? Tam je bohyně Diana!“

„Diana?“ opáčil Jindra nedůvěřivě.

„Ano, její tvářnost, nevěříš? Počkej, přesvědčíš se!“

Vyňal ze skříně velký anglický dalekohled, odšrouboval trubici s okulárem a prohlížel jí hvězdičku, vida, že správně ukazuje, vybídl Jindru, aby se také podíval.

„Druhé oko musíš zavřít!“

Chvilku trvalo, než se Jindrovo oko orientovalo, ale potom vykřikl úžasem:

„Ježíšku na křížku! Slečinka s růžky!“

„To je půlměsíček,“ opravil otec omyl Jindrův.

„Počkejte, nechte mne ještě dívat!“ doprošoval se nadšeně Jindra, ale potom zaměřil tubus na otce. Ovšem že byl zklamán, neviděl nic než světlou mlhu. Oko jeho sklonilo se na puncovní hvězdičku stříbra a teprve teď, vida její nepatrnost, užasl, jak náleží.

„To je krása!“ jásal. „Já myslel, když Diana, že to bude psík, a ona je to ženská, měsíček na čele, u nosu hvězdičku a v týli dvojku.“

Nemohl se nabažit, skutečnost a možnost tak droboučké skulptury a její viditelnost tímto přístrojem byla mu patrně zázrakem.

„Počkej, ještě něco ti ukážu!“ řekl Jindřich, namočil prst do černé kávy, škrejpl na papír, takže se udělalo několik mizivě malých, hnědých kapének.

Nařídil mu rourku na jednu z nich.

Jindra zakvičel rozkoší, zdvihl hlavu, pohledl na okno před ním dokořán otevřené a zase ponořil se ozbrojeným okem do krůpějky černé kávy, znova se přesvědčil, že všechno, co skly na ní vidí, jest shrnuto v nekonečně drobném bodě, takto viditelném jenom svou třpytností, a zase pozoroval okulárem dalekohledu.

Jak je to jen možno! Nejen každý i nejdrobnější lísteček fial na okně, celý podrobný vzorek záclon, ale i celá krajina, obrubou, zoubkovanou komíny níže položených domů, záběhlická silnice a přes ni napříč železniční násep, a můj ty bože! – skutečně jedoucí vlak, všechno vidět, i prapor kouře, nad vlakem povívající – a ejhle! – ukázal se najednou bílý obláček nad lokomotivou, za ním se ozval vzdálený hvizd vlaku: to všechno soustředěno v malounké skvrnce, na níž prosté oko jenom s velkým napětím uznamenalo čtvereček okna! Celý ten nevýslovně něžně a ostře nakreslený, smutný, černohnědý svět, proláklý jako na zahradní zrcadlové kouli a na vrcholném bodě, malá lesklá kulička, a když ji Jindra na skutečném nebi hledal, div ho slunce mocně zářící neoslepilo!

Mocně vydechnuv zůstal Jindra vyjeven na otce, aniž tušil, že v této černohnědé kapce utopil své vlastní dětství. Ještě téhož dne mu otec koupil skutečný mikroskop malého formátu, který mu několikráte nahradil mikroskop z dalekohledu improvizovaný, a tento strojek stal se jaksi pomníčkem Jindrova dětství, neboť odtud stal se naráz celým mužem, badatelem v miniatuře sic, zárodkem vědce, jímž se Jindra stal dříve, než mu narostl takový knírek, jaký pod nosem svého otce vynutil. Neboť od onoho dne sotva už měl smysl pro co jiného než s přírodními vědami souvislého. Aspoň až do věku, každému mladému muži kritického a mu nastávajícího, když se jím stává. A vyjma vodní sporty.

V tom byl všecek otcův, nehledě ani ke vrozené lásce Vltavina dítěte, jež spatřilo světlo sto kroků od jejího břehu, tenkráte ještě neupraveného, a deset let tu prožilo.

Prodlením stal se z něho znamenitý plavec-vytrvalec, veslař hodný svého otcovského trenéra, mnohdy i náruživý, ale jeho pravá, nikdy neunavená vášeň náležela vědění a přírodě.

Tu stal se od otce ještě neodlučitelnějším než ve vodě a mnohdy doopravdy jeho trýzní. Neboť Jindřich Pavák věděl mnoho, ale Jindra chtěl vědět všechno a velmi brzy narazil na dno i stěny přírodovědecké studny svého otce, který neměl například o tom potuchy, že paváci jsou holubi.

Brzy tedy nestačily otcovy vědomosti ani narychlo nastavované a jeho hoch, který na něm zvídával hruď u hrudi, se zrakem zaníceným a nedočkavostí prsty otcovy hněta, brzy naučil se hledati v knihách sám a jindy hovorem hlučný byt Pavákův ztichl, neboť jeden i druhý sedávali u svého. Jindřich u svých básníků a mudrců sanskrtu, Jindra v knihách přírodovědeckých, onen s vyjasněným, tento se zarputilým čelem.

Jejich cesty, jednou rozdvojené, stále více se rozbíhaly, neboť vedly k cílům, od sebe co nejodlehlejším, jako jsou kulturní historie lásky a oční lékařství, pro něž specializoval se Jindra už před svým doktorátem, jehož byl by zcela jistě dosáhl ještě před svým dvacátým třetím rokem – nebýt války.

Tím časem byl Jindřich Pavák zaměstnán vybudováním své vědecké pozice v Praze. Jeho český překlad „Kama-sutry“ stále zůstával rukopisem, akademie nehodlala jej vydati, ač nabízela příspěvek na vydání; nakladatelé byli k tomu zpola ochotni, vynechá-li autor filologické komentáře pod čarou, pražské tiskárny neměly krom toho sanskrtových matric.

A také jinak nebylo nad žádným rukopisem krčeno tolikerými choulostivými rameny, a když nalezeno jakési podmíněné východiště návrhem, aby určitá místa byla tlumočena „cudnou latinou“, odstoupil i nejodvážnější z nakladatelů, neboť to, co zbylo, věru nestálo za odvahu…

Zatím počaly se v pražském lékařském měsíčníku objevovati velmi lichotivě posuzované stati okulistiky z péra mladého Paváka, jediného negraduovaného spolupracovníka listu.

Čtyřicetiletý jeho otec horlivým sportem mládl, týmž původem Jindra daleko nad své mládí zmužněl, studiem svým zvážněl, kdežto Jindřich jako odborník srovnávací erotiky vždycky svým chováním, vystoupením i tvářností ospravedlňoval aspoň částečně pověst lehké mysli, která na něj spadala z povahy jeho studií, kdežto na tvářích Jindrových vždy spíše bylo znáti reflex jeho studijní lampy.

Ve společnosti a mezi známými neříkalo se jim jinak nežli „Jindrové“.

Když se Jindrovi dostavil knír a Jindra sám přestal růst, frapantní jich podobnost změnila se téměř v totožnost vzezření a oba stali se div ne znamenitostí pražských promenád, tím nápadnější, že se na vlas stejně a výtečně oblékali, což bylo anglickou zásluhou Jindry-otce.

Kdo je neznal, pokládal je za bratry, a když byl poučen, že to otec a syn, domníval se, že se tropí s ním šašky, a byly i případy rozčarování z úžasu tím většího, že nejednou považování i za blížence, za jakýsi druh Maenechmů.

V hodinách oddechu od studií a práce byli nerozluční, a nemohl-li jeden bez druhého žít, bylo to patrnější na živějším Jindrovi-otci než na vážnějším a mnohdy i zamlklém Jindrovi-synu, přijímajícímu pozornosti otcovy beze vzrušení po zvyku z dětství, a opláceje je jenom zdrželivě – neboť Jindřich Jindru zbožňoval, podrobuje se úplně jeho převaze.

Bylo to ovšem věcí nejniternější jich intimity, ale kde kdo to pozoroval.

Ale lidí bližšího styku s Jindry bylo málo, a to vlivem Jindry-syna, někdy až nevlidy.

Bývalť družnější jako student před svou aférou s kol. Aloisem Poniklým, synem tesařského mistra, za výstavních let pražských náhle a značně zbohatlého.

Bylo to v přípravách ku plesu mediků a při volbě tak zvaných předtanečníků a předtanečnic. MUC. Jindřich Pavák, kterýž náležel rozhodně ke zlaté mládeži medické, nejenom zámožností svého otce, ale také pověstí vynikajícího studenta, jemuž kde kdo prorokoval skvělou vědeckou budoucnost již tenkrát, nemohl býti opomenut už jako vynikající činovník spolku a tím i plesového výboru a konečně i jako zřejmě protežovaný žák a fiskus dvorního rady, děkana fakulty a protektora spolku. Za takových okolností bylo více než samozřejmo, že bude vyvolen za prvního předtanečníka, a to s dcerou protektorovou.

Tehdáž nebyl mladý Pavák ještě nikterak povznesen nad takové společenské předsudky, a to tím méně, že mu takové vyznamenání dokonce nemohlo býti lhostejno, že dcera jeho zbožňovaného mistra byla až dotud jedinou ženou, jejíž pleť dovedla u něho vzbuditi aspoň tolik, a tenkráte dokonce i více zájmu než nejpoutavěji zanícená sítnice oka. Nikdo se to ovšem nedověděl, ani Jindra-otec, nejméně pak ona sama, ačkoli se k tomu nenedostávalo příležitosti.

Jako oblíbený žák dvorního rady byl několikráte zván k večírkům v jeho domácnosti, pořádaným hlavně proto, aby dvorní rada mohl býti slyšán jakožto primista svého domácího kvarteta. To by samo nebylo ovšem na takovou příležitost stačilo, nebýti bezprostředního styku mezi mladým Pavákem a slečnou Jelenou, přivozeného společným spolupracovnictvím obou na velikém díle jejího otce. Znalost jazyků a materiálu – ačkoli byla daleka všeho účelného studia medicíny – uschopňovala ji k výpiskům a překladům z cizí odborné literatury a MUC. Pavák, výtečný histolog, jaký se podle výroku samého dvorního rady rodívá jednou za sto let, byl jeho neocenitelným pomocníkem i na klinice i při jeho monumentálním Očním lékařství, hlavně jako kreslíř jeho obrazců.

Nejednou pracoval Jindra v soukromé laboratoři dvorního rady, neboť preparáty očního lékařství lze, jak známo, i v kapse nositi. To stačilo, aby mezi studenty byl jmín za budoucího asistenta ordinariusova, při čemž nescházelo ani narážek na to, že se tímto asistentem stane nepochybně asi jako zeť.

„Ovšem, až jestli!“ říkali bližší znalci poměrů, anebo lépe pověstí o nich.

Kdyby se byl MUC. Pavák sám sobě výslovně přiznával z pomyslů na takové prostředky ku své akademické dráze, kterou si ovšem zcela nepopiratelně a nezlomně vytkl jako svou vlastní budoucnost; byl by zasluhoval jména kariéristy, arrivisty anebo šplhavce, ale tomu tak nebylo. Byl příliš útlý, než aby byl ve své mysli hatil ty dva pojmy, jako že to bude Jelena, která mu dopomůže k docentuře, anebo docentura, která mu dopomůže k Jeleně.

Věci nevypadaly bohužel tak, aby opravňovaly takové naděje.

Rozumí se, že devatenáctileté krasavici sotva asi ušla pravá příčina, z jaké se ruka mladého doktoranda zachvěla na mikroskopním objektivu, když Jelena vstoupila do pracovny docela neslyšně, aniž pozdravila, což napřed a velmi uctivě učiniti bylo jemu zůstaveno.

Ať dělal, co dělal, nikdy nepřekonal své nepatrné, ale neztajitelné rozechvění, jehož původem byla maličkost, a to sotva, ale přece jen znatelné tázavé přimhouření očí Jeleniných, utkvěl-li na ní Jindrův pohled o půl vteřiny déle, než se jí zdálo vhodným.

“, aby se pak, aniž vyčkala nějaké odpovědi, ihned obrala prohlídkou došlé korespondence.

Jindra slyšel toto „Prosím?“ než jednou a nepřál si ho ještě jednou.

Nikdy, ačkoli si to stokráte umínil, nepodařilo se mu pozdraviti Jelenu, aniž by byl na ni pohleděl.

Proto se stávalo, že se mu ruka chvěla, hledajíc pastorek objektivu mikroskopového, aby se zase zaujal chorobnými změnami zrakového nervu, jehož řízek měl pod krycím sklíčkem.

Tak se stalo, že nebylo potom mezi nimi nikdy proneseno slova, které by nemohlo státi v „papáově“ „Očním lékařství“, neboť slečna Jelena byla příliš, příliš korektní a Jindra Pavák příliš, příliš hrd, než aby mezi nimi mohlo býti upředeno vlákénko i jen mikroskopické síly, vedoucí od srdce k srdci.

Jelena byla Jindrovi dívkou jako z jiného, daleko odtud vzdáleného světa, jehož kus bylo tu v domácnosti dvorního rady, a to kdesi ve vnitřních komnatách, z nichž v jedné ležela dnou ochromená dvorní radová, kterou si dvorní rada přivezl z dálné Moskvy, kde uzrála nynější sláva českého učence právě včas, aby se mohl vrátiti do Prahy a zaujmouti tu své nynější místo a význam.

Nenáleželo nikterak k vedlejším okolnostem, že Jelenina matka byla ruskou hraběnkou, neboť i Jelena byla komtesou každým coulem, a snad proto, že se narodila už v Praze, nedožil se u ní nikdo toho, čeho se dočetl o hraběnkách u Turgeněva či Tolstého; tak exkluzivní jako ona nebyla žádná z rekyň obou klasiků ruské šlechty a také žádná neměla tak málo srdce.

Kdykoli se od matky do pracovny vrátila, vždy zdálo se, jakby toho mála ještě ubylo a jako by byla příliš zahalena zas do hustšího a neproniknutelnějšího hávu nepřístupnosti, tak velkolepého svou ponurou noblesou jako rodinné drahocenné kožešiny, v nichž se toho mrazivého masopustu mladé své společenské slávy na ulici objevovala.

Slušely nadmíru její sněžné sarmatské pleti, vlasům barvy nelesklé platiny a honosivě něžným rysům tváře. Čeho se té nedostávalo – jak malíři říkají – zaražeností v barvě, hojně nahrazovalo její oko, svítivé nevlahým paprskem ledového úlomku na slunci, bylať kráskou ve svém druhu jedinou.

Přirozeně, že se snížila, když navštívila taneční soirée za účelem seznámení se předtanečních párů, vlastně předtanečnic s předtanečníky. Ti, jak bývá na odborných plesích, nenáležejí zpravidla k téže společenské třídě jako dámy, za jichž rytíře byli pro ten jediný večer vybráni, s potomním jediným právem pozdravovati je na potkání.

Ovšemže Jelena svého předtanečníka neoficiálně znala, ale když jí byl na předběžném soirée předsedou slavnostního výboru představen, nepřipojila ke své, sotva znatelné pokloně ani poznámku, že už se jí dostalo toho potěšení.

Virtuózně hrála dámu, s tímto pánem poprvé v životě mluvící, což MUC. Jindru Paváka, ač nijak jelimánka, mátlo venkoncem. Bylo při ní mnoho grácie, tak říkajíc, spíše jemně náznakové než okázalé.

“, učinila tak s nekonečně jemným nakloněním hlavy na pravo, jež Jindra přece viděl, ač se na ni přímo nedíval.

Bylo lhostejno, o čem Jindra začal; její jasné, tázavé „Prosím?“ bylo jako vždy tříštivým fouknutím do jeho pokusu o mýdlovou bublinu konverzace, a když zavadil o vědu, neozvalo se už „Prosím“, ale Jelena pozdvihla pravici k nepatrnému sic, ale nevýslovně elegantnímu gestu ke skupině pánů, obkličujících dvorního radu, a to stačilo, že papá ihned přerušil rozmluvu s extraordinárním koryfejem své fakulty a přitočil se po její bok.

Odňala svou ruku z podloktí Jindrova, aby upravila stužku svaté Anny v knoflíkové dírce pana dvorního rady, a potom už jí na rámě Jindrovo nevložila.

Potom už nepronesla vůbec ani slůvka, dvorní rada přišel se svěžím apropos k svému „Očnímu lékařství“ z diskuse s mimořádným svým kolegou, a rozmluva pohybovala se výhradně v technických termínech okulistiky.

Soirée bylo vůbec krátké, a nebýti proseb mladých dam, nebylo by se vůbec tančilo, krom oficiálního tance, při kterém Jindrova náruč o Jeleně ani nevěděla, tak rezervovaně tančila slečna dv. radovic, hledíc si největší úspornosti v dotyku.

Potom korektní chladná poklona a dobrá! Slečna se zavěsila zase na rámě svého papá. Ale ježto soirée nastaveno, přišel pro slečnu kol. Alois Poniklý, propadlý protikandidát Pavákův v předtančení.

Tanec, který Lojza tesařů s Jelenou zahájil, byl od samých počátků zmatečný. Bylo to také rouháním pokusiti se s touto rozenou a vědomou grácií o taneček hurtem a stylem pomocníků Lojzova otce, přebohatého mistra tesařského.

S Jelenou, která s Jindrou tančila paty neustále pohromadě a vůbec tak, že mezi ní a tanečníkem mohl menší člověk shrben proběhnouti!

Pravda, od Lojzíka dala se obejmouti ztuha, ale nic platno, chtěl-li Lojzík ukázati, jak by byl býval se slečnou předtančil, pohořel s důkladností málo záviděníhodnou.

Nikoli proto, že se pokoušel o valčík dupárenský, ten přece prováděn s největší shovívavostí a zdarem i na nejpřednějších tanečních parketách pražských, ale že se s tanečnicí živou mocí nemohl shodnouti. Ačkoli se všemožně vynasnažila, přece to vypadalo tak, jako by se Lojzík, ovšem s nepřílišným úsilím, pokoušel svou tanečnici zlomit v páteři anebo usadit na neviditelnou židli.

Ne a ne se hnout z místa!

Pohled na svrchovaně distingovanou Jelenu v této situaci stával se až trapným, a Jindra rozhodnuv se pro čin vysvoboditelský, provedl jej tak, jak to vídal v tanečních hodinách.

Rozběhl se totiž drobným šoupavým krůčkem až k nemohoucímu páru a stručnou poklonkou nabídl se, že by Jelenu převzal.

Užasl nad pohledem, jakým jej za to odměnila!

Byl v něm kmit hněvivého rozčarování z kouzla nejprostonárodnějšího „šestáku“, do něhož byla Lojzíkem zasvěcována, ale poněvadž se jednalo o Jindru, jejího zvoleného předtanečníka, nemohla jinak jednati, než že přeložila svou ruku z ramene Lojzíkova na rameno Jindrovo.

„Co tooó?“ zamručel Lojza popěvkem nefalšované noty z Františku, ale sklonil hlavu a tíhnul podél stěny do kouta.

Měl nejkrásnější právo, aby byl dotčen, neboť tím, že Jelena zakročení Jindrovo přijala, potvrdila, že na něm je vina…

A přece to byla ona, která jej požádala:

„Ale sechser!“

S Jindrou dotančila slečna jedno kolo a potom požádala, aby ji dovedl k papá. Učinil tak s neulevujícím pocitem, že se dopustil, čeho neměl.

Ostatně dohra se dostavila.

Při konečném rozchodu nečetné společnosti, který udál se ve vestibulu prastarého, ale renomovaného hotelu, do jehož sálu uchylovaly se podobné výlučné podniky této vrstvy, přikročil kol. Poniklý ke skupině, utvořené panem dvorním radou, slečnou Jelenou, v jich drahocenných kožišinách, a MUC. Jindřichem Pavákem, a oslovil tohoto:

„Poslouchej, Nekuši! – Pardon, pane dvorní rado! – To, cos mi provedl dnes, to ti podruhé neodpustím, a nebyl bych ani dnes, kdyby to nebylo v takové společnosti…“

Pronášel tuto invektivu s cylindrem v ruce a tónem co nejslušnějším, ale bylo na něm vidět, že ho všichni čerti…

„Co je, co je, Lojzo?“ přerušil jej dvorní rada tónem své právem proslulé bonhomie.

„Ale, tančili jsme spolu, nešlo nám to a pan Pavák pro mne přišel,“ řekla Jelena co nejlíbezněji.

„Pardon! Já zůstal stát jak kůl bez plotu,“ odtušil Poniklý v rozhorlení, stále ještě velmi roztomilém.

„Prosím vás,“ řekla slečna Jelena. „To je toho mezi bratrancem a sestřenicí.“

Příbuzenství – uvedené Jelenou jako polehčující okolnost – nebylo nijak valné a stupňů mezi tímto bratrancem a sestřenicí celé poschodí, ale přece jenom vysvětlovalo odvahu, s jakou vnikl Poniklý do polobohorovného ovzduší dvorního rady.

„Nonono, snad nebude tak zle!“ chlácholil pan dvorní rada. „A co dělá maminka, stále zdráva?“

„Ale, papá!“ zaskočila tatínka Jelena. „Paní Poniklá už je tři leta mrtva!“

„Pardon! Já se mýlím s Dolfínou, její starší sestrou!“ omlouval se dvorní rada zmaten.

Ještě větší zmatek ukázal se však na tváři slečny Jeleny, a Lojzou rozpaky až hnuly, otevřel ústa a zase je zavřel a neřekl, co chtěl:

„To je právě moje matka!“

Ze zahanbení pojal jej vztek proti tomu, před nímž byl zahanben.

„Každej máme svou rodinnou kroniku, viď, Nekuši!“ začal Poniklý, jenom aby stůj co stůj něco mluvil a svůj psychologický moment zakryl.

„Vy medikové máte groteskní přezdívky mezi sebou!“ podotkla Jelena. „Jak to říkáte panu Pavákóvi?“

„Pardon, to není přezdívka, to je jeho pravé jméno,“ blábolil Poniklý zpola nechtě a spoután tázavým pohledem Jeleniným, dodal výklad:

„Tak se totiž jmenoval pan Pavák na obecné škole… ,“ bleptal Poniklý, „dříve ještě než mu přijel tatínek z Indie… to byly časy, viď, Jindro, když tys býval náčelníkem bosých a já komandantem obutých, zdalipak se ještě…“

Třesk! – zlomila se v tom okamžiku krásná rotanová, stříbrem kovaná hůl Jindrova v jeho rukou. Popadl ji pevně do obou pěstí, hned jak se mu dostalo prvního „Nekuše“, ohýbal ji, ohýbal stále silněji, a nyní praskla.

Tři pohledy soustředily se na Jindřichu Pavákovi, navrásklý dvorního rady, ledový Jelenin a Lojzův vyvalený.

„Pardon – prosím za odpuštění,“ řekl Jindra; bylo nyní na něm, aby koktal on; „myslím, že jest lépe, že jsem hůl zlomil, než abych… abych… ji byl přerazil!“

Půl vteřiny, kterou na něj hleděla, stačilo, aby zbledla.

„Pardon!“ řekla nyní Jelena. „Poroučím se vám, pánové!“

Pohyb, kterým to provedla, byl sice elegantní, ale přece jenom pana dvorního radu tak říkajíc odtud odpáčila, učinivši tak konec památné „pardonové“ rozmluvě.

Dvorní rada šel odtud jaksi nerad, zdálo se. Jindra a Lojza zůstali na sebe koukat.

„Jdi domů a očekávej moje svědky!“ řekl Jindřich Pavák a ze vší své brunátnosti zbělel.

„Já tě i s tvými svědky!“ zasípěl Lojza a přirazil hruď ke hrudi Pavákově.

Ale stáli kolem nich ostatní kolegové výboru, kteří už zdaleka zpozorovali, že se událo něco nepravidelného.

„To ne!“ řekl předseda a položil dlaň na rukáv Poniklého a to stačilo rozvaděné odděliti od sebe a uvésti aféru do kolejí, kteréž za tehdejších názorů v těchto kruzích byly nevyhnutelny.

A důsledek aféry byl ten, že na plesu se slečnou Jelenou předtančil kol. Al. Poniklý, maje černou hedvábnou čapku na hlavě – z koketerie, neboť prim šavlí Jindrovou mu zasazený nebyl zdaleka tak hluboký jako rána, kterou kdysi obdržel Jindra od bukového tomahavku Lojzova, a do plesu se dávno zahojil.

Ale událost tato přimkla oba Jindry k sobě ještě těsněji než předtím. Rodinná jejich kronika, na niž Lojza učinil narážku tak nešetrnou, vešla s obšírným výkladem do všeobecného majetku a Jindrové, aniž by si byli řekli, uznali za dobré svorně neviděti napříště ani vpravo, ani vlevo, nýbrž tíhnouti bok po boku se zraky vpřed do nedozírna upřenými.

Tak chodívali po třídě na promenádě, sedali v kavárně, v koncertě, v divadle sami. Byli vidět všude, ač sami nikoho nepozorovali.

Ostatně tu zimu měli Jindrové ještě leccos jiného na práci, Jindra-syn dodělával doktorát a Jindra-otec připravoval český překlad „Kamasutry“ jakožto habilitační spis.

Každý seděl ve svém pokoji; jindy studovali pohromadě, ale tentokráte to nešlo, nebyli totiž úplně sami. Náhoda tomu chtěla, že právě toho dne, kdy si Jindra s Lojzou vyřizovali svou rencontre, zavěsil jeho otec ve společné pracovně velký, zvětšený portrét Jindrovy matky, Boženky Nekušovy.

Při práci pak jeden druhého přistihovali ob chvíli, kterak pozoruje velmi zdařenou podobiznu, pořízenou podle známé malé fotografie.

Při tom četli jeden v druhém, co si myslí.

Brzy našel Jindra záminku, aby zůstal ve svém pokojíku, kde se popadl za uši, aby přidržel hlavu k rekapitulaci látky druhého rigoróza.

Leckdy to musil učiniti násilím, také jemu se zacelovala rána, ač ne tak rychle jako Lojzova, který ovšem zbytečně, ale ještě dlouho po masopustě nosil hedvábnou čapku, aby hojila se také per primam, jak říkají chirurgové, to jest bez zánětu.

Zajisté že nikoli bez bolesti a tu právě nejtíže snášel pod obrazem matčiným v pracovně otcově. Kdykoli na něj pohlédl, vždycky mu současně vytanula Jelenina tvář s honosně zcizeným, ba uraženým výrazem, jaký nabrala při sdělení Poniklého o jeho původním jméně „po mamince“…

Odprošoval ji, odprošoval nebohou svou maminku – za to, že mohl na ni i jen tu chvilku zanevříti, lze-li zanevřením nazvati okamžik leptavě palčivého zamrzení, při němž ovšem byla hořkosti plná ústa.

A maminka se dívala stále stejně svýma očima mučednice, jež měly právo vyčítat každému, na koho se koukly, a nyní měly to právo i vůči němu, Jindrovi…

Neusmály se odpuštěním, poněvadž se portréty mrtvých smějí jenom úsměvem živých jejich originálů, a Jindra se nepamatoval, že by se kdy byla maminka usmála.

A kdyby, i byl vydržel nesmířený pohled matčiných očí, nesnesitelnou byla mu pátravá pozornost otcova, který někdy až výtržně zakašlal, aby obrátil synovy oči od matčiných ke svým.

„Jindro!“ “, k tomu už se mu odvahy nedostávalo.

O tom, že jeho hoch vidí na stěně vedle matčiny ještě podobu jakési Jeleny, hrdopyšné hrabinky, uštknuté praproletářským původem svého předtanečníka, jímž se potom ovšem nemohl státi za nic na světě, o tom Jindra-otec ovšem potuchy neměl.

Z té rány vylízal se Jindra-syn daleko snáze v naprostém soukromí, v němž nebylo ani matčiných vyčítavých, ani otcových tázavých očí, a v němž osaměl se vzpomínkou na oči Jeleniny.

Snáze se takto s nimi vypořádal, chladný jejich lesk bledl stále v jeho vzpomínce, až zhasl docela. Přispělo k tomu i to, že je nyní ve skutečnosti nevídal – pro dílo pana dvorního rady kreslil teď výhradně na jeho klinice.

Bylo to spojeno s jistými potížemi pro slovutného učence, jenž předtím i za své soukromé ordinace mohl sledovati stavy preparátů uznané za vhodné ilustrace díla, ale když se jednou zmínil, že to či ono by se snad provedlo lépe v jeho vlastní pracovně, zdvihl Jindra od mikroskopu hlavu a věnoval panu dvornímu radovi pohled takový, že pan dvorní rada navraštil obočí a po krátkém přemýšlení podrbal špičku nosu, to bylo obvyklé jeho svědectví, že mlčky chápe.

Dvornímu radovi stal se přes všechno nepostrádatelným, překládal jeho kazuistiky pro anglický časopis. –

Došlo konečně tak daleko, že se Jindra z hloubky svého vlastního náruživého studia leckdy vyburcoval náhlou, ale neurčitou pobudkou, že na něco zapomněl, na co zapomínati neměl.

„Ach tak!“ odtušilo potom jeho nitro, když zjistil, že tou vzpomínkou, která se už ani sama nevtírala, ale musila býti zvlášť vybavována – jest slečna Jelena.

Tak se stalo, že po ráně Jindrově nezbyla už ani ta obolená jizva.

Poznal to, když si domů přinesl původní matčinu fotografii v novém ebenovém rámečku a zavěsil ji nad svým lůžkem.

Teď už matčiny oči nevyčítaly.

Sblížili se tady zase s maminkou, byli tady lépe pohromadě, tak jako by se byli vrátili ruku v ruce do svého ze světa cizího, kam nepatřili, kam však náležel – dělej co dělej – Jindra-otec…

A jeho láska k Jeleně?

Byla jako váza, která nepoznala ohně. Uschne a rozpadne se v prach.

Tím nadšenější a hlubší byly jeho doušky ze zlaté číše vědy, v níž se hodlal co nejrychleji dopíti dna, to jest doktorského diplomu, bez něhož se do Paříže odebrati nechtěl.

Ale dříve, než se tak stalo, vyrazila mu číš z ruky – válka…!