Jindrové

Podoba syna k otci jest ovšem něčím pravšedním, ale Jindřich Pavák byl hotovým faksimilem svého otce Jindřicha Paváka; byli téměř totožni jako jejich jména; zhusta byli nejen za bratry považováni, ba dokonce i jeden za druhého zaměňováni, k čemuž přispívala po anglicku vždy pečlivě holovousá tvářnost obou a vždy týmiž proslulými nůžkami z téhož kusu buckskinu anebo na léto doeskinu střižené a navlas ustejněné obleky, ale především poměrné mládí otcovo.

Scházelo něco málo do osmnácti let, o kteráž se Pavák senior objevil na tomto světě dříve než Pavák junior…

Kdo za tímto poměrem či nepoměrem věku, z něhož zcela nenuceně vyplývá, že otec Pavák stal se jím ve svém, nikoli ještě úplně dokonaném osmnáctém roce, tušil nedovolený román – nemýlil se!

Román byl však ještě povážlivější, uváží-li se – matinka; bylať ještě mladistvější než její milenec, necelých šestnáct. Oba byli tedy ve věku, ve kterém na stromu života spíš narůstá láska než rozum.

I to je pravda, že Pavákovo zrání událo se dosti urychleně, po maturitě s vyznamenáním stal se ještě pořád sedmnáctiletý řádným posluchačem pražské univerzity, a stal-li se ještě v prvním ročníku po druhé zkoušce dospělosti rovněž s vyznamenáním mimořádným tatínkem, vězela vina tohoto úspěchu v nedbě staroindické šutry, anať dí:

)

Sentence, jejíž platnost není tak naprosto vyhrazena pro brzkou zralost dětí Pendžabu.

Hlavní chyba vězela však v anglickém vychování Jindřichově.

Otec jeho, posléz bohatý soukeník ve větším městě v Čechách, přivedl si ze své zkušené v Manchestru ženu Angličanku, dceru účetního v nevelkém soukenickém závodě, a s ní i přínos na anglické poměry nikterak neobyčejný, ale na české zajisté skvělý.

Matka Henryova zdomácněla v domovině svého chotě sice úplně, ale pro svého synka nezlomně podržela naprosto anglický systém výchovy, smíšený se soukromým gymnaziálním studiem Jindřichovým. Bohužel anglický vychovatel úplně nenahradil Eton a krom toho odjel do Anglie příliš záhy. A konečně Praha není Oxford, aby ospravedlnila důvěru Mrs Pavákové v jejího „dearlinga“, ačkoli se nesmí říci, že by se Jindřichovi v Oxfordu nebylo mohlo přihoditi něco podobného jako Jindřichovi v Praze, když jednoho dne v pravé poledne, právě když bouchla z Mariánské bašty dvanáctá, ubíraje se ze semináře moderních jazyků, tak prudce bral se kolem nároží, že ošatka jablek, s níž se ve vteřině následující srazil, neodolala a odsypala na chodník celou pracně a svůdně pro výkladec nakupenou pyramidu zlatých renet.

Útlounká dívka, ošatku právě nesoucí, zkoprněla a potom zlobně sešpulila rty způsobem, jakému Francouz tak plasticky a bohužel nepřeložitelně říká „faire le cul de poule“; rtíky se rozevřely a vydechly slůvko, sotva slyšitelné i tomu, jehož se týkalo:

„Slonbidlo!“

Kdož ví, zdali by byla v Oxfordu našla výraz tak spolehlivě vystihující i neobratnost i vytáhlost Henryho Paváka!

Slonbidlo dotklo se klobouku a řeklo:

„Pardon, slečno!“

Slečna sedla prudce na bobek, postavila ošatku vedle sebe i jala se ovoce sbírati. Z této polohy pohlédla pak k Jindřichovi, a držíc v obou hrstech po jablku, roztáhla ruce:

„No tak?!“

Pavákovi nezbývalo než usednouti k ní.

„A honem, než to uvidí pan šéf!“ podotkla dívka, zcela nepochybně krámská velkého ovocnářského závodu, před nímž se srážka udála.

Pavák sbíral horlivě, ani nedutaje.

Zato dívčina byla hovorná.

„Pořád koukám, kdy přilítne ten druhý, co vás honil, anebo vás snad vystřelili z kanonu na Marianské baště…? Ještě štěstí, že byla mezi námi ta ošatka, jinak to mohlo pro mne dopadnout hůř.“

Ale Pavák sbíraje ani nemukal, konal prostě jenom svou povinnost bez dalších závazků k zábavě. Urputným mlčením dával najevo, že o ni nestojí.

Sebral ještě poslední jablko, které se bylo zaběhlo z chodníku, přiložil je k ostatním, vstal a odešel beze slova, bez pozdravu, zřejmě uražen.

„Zejtra v poledne můžete přijít zas, mladý pane!“ ťala jej dívka ještě na rozloučenou.

Dvacet kroků to trvalo, než se to Pavákovi rozleželo tak, že neodolal a otočil hlavu zpět. Shledal, že i ona, stojíc u otevřeného výkladce, dívá se za ním. A právě to přimělo jej, že obočí svraštil ještě opovržlivěji, a to tak, že dívka vyplázla za ním jazyk, pokud jen byla s to…

A právě to přimělo jej, že přišel druhého dne v poledne zase. Půvab, s jakým to uličnictví provedla, učaroval mu, snad proto, že teprve v tom okamžiku po prvé na ni pohlédl řádně i postřehl, že je jak náleží světu podobná.

I tak stalo se, že ubíraje se druhého poledne nato do koleje tudy, zarazil před ovocnářským závodem na nároží.

Stála těsně za skleněnými dveřmi a zočivši, obdařila jej jedním z oněch úsměvů, k němuž krámské dívky, k tomu účelu sličné, ne-li úmluvou, tedy aspoň domluvou zavázány bývají. Tak se získávají zákazníci.

Zatřpytila naň veselá očka a skvoucí zoubky a její tvářičky byly tak broskvové, že se ctí obstály vedle svého vzoru, tak hojně tu za výkladem na mnohých opálkách zastoupeného – ejhle, záminka, aby vstoupil.

Ale ještě dříve, než sáhl na kliku, poznala ho a kmitem ještěrky zmizela.

„Slečno!“ musel na ni zavolat pan šéf, vida neobsluhovaného zákazníka.

Přišla z pozadí se rtíky zahrocenými.

Pýřila se, pýřila, mluvila, jen co nutno, jako by její slova byla vzácnější než broskve „madlenky“.

To podráždilo Paváka, aby se pásl na jejích rozpacích.

Poptával se po cenách různých druhů a nakonec řekl:

„A co by stály tyto?“

Prst jeho mířil při tom do dívčina líčka, tak horkého, že to až cítil.

Píchla po něm očima, šeptla:

„Zlatý prstýnek!“

A ohlédla se, neslyšel-li to ještě někdo jiný.

Á, tudy na to! pomyslil si Henry Pavák a rovněž šeptem řekl:

„Přinesu ho dnes večer!“

„To se těším!“ ona na to a zasmála se stručně jaksi jenom v jamce hrdelní.

Neřekl nic víc, vzal kilo svých madlenek a odešel, aniž by byl krom toho plachého bodnutí zřítelnicemi získal od ní pohledu.

Po obědě snědl kilo svých broskví s hošovskou nenasytností, a chodě při tom po nábřeží, uvažoval o tom, jak se tohle kvítko, přes svou útlost, přece jenom už vyzná, a vhodiv poslední pecku do řeky, šel koupit prstýnek.

Hořel takou dychtivostí po svém prvním dobrodružství, že se nemohl večera ani dočkat.

Stál ve tmě záčelí Stavovského divadla i nespustil z osvětleného nitra ovocnářského závodu ani oka i vemlouval se úsilně do žárlivosti za každé přívětivé přikývnutí hlavou a postavičkou tohoto žáběte, obskakujícího Němčíky, nakupující mlsky do divadla.

Připadal si stále hloupějším, pravým slonbidlem, na nějž dlužno jenom vypláznout jazyk, aby chytil, a kdyby byla zkouška ta trvala ještě jen o minutu déle, byl by snad utekl, leč hle, stahují už na dveřích a výkladcích krámu železné závěsy a ze skupiny zřízenců odpoutala se cupky postavička, o níž nemůže býti pochyby.

„Je to ona!“ potvrdil si při nejbližším nárožním osvětlení a s kuráží na sobě samém vynucenou přešel ulici a pozdravil dívku tak zhurta – jak se to nepochybně musí v takovýchto okolnostech dělat –, že se až ulekla.

„Ach, to jste vy?!“ zahovořila přízvukem krasavice a zasmála se docela nenuceně:

„To jsem ráda, že nenesu jablíčka!“

„Slečinko, řekla jste v poledne, že zlatý prstýnek“ (neodvážil se říci „za“), „nesu ho, tu je!“

„Dovolte, pane?“ zvážněla dívenka. „Snad jste to nebral doopravdy?“

„Řekla jste: nevím, a abyste tedy věděla, přišel jsem.“

Zastavila ve výtečně napodobeném údivu, zasmála se vysokým jednoslabičným:

„Chá!“ a dodala: „Ukažte tedy pro švandu!“ A vzala bez okolků z jeho prstů hedvábný papírek, rozbalila jej pod svítilnou.

„Chyba lávky!“ zašveholila. „Takový já nemyslila! Ten, kdo chce mít tyto broskve,“ ukázala prstíkem na jednu i druhou a po každé kývla, „ten mi musí dát až jednou prstýnek bez kamínku, takový kroužek, víte, hladký a všady stejný, bez kamínku, a nesmí mi ho dávat na ulici, ale v kostele.“

A vrátila mu prstýnek i s papírkem.

Jak se tak na ni díval, byla rozmilá, ta osůbka, právě proto, že si hrála na osobu. Její grácie byla vlastním jejím majetkem, koketerie však zřejmě na starších jejích družkách odkoukaná, a to Jindřicha velmi bavilo.

„Proto si můžete prstýnek přece jenom nechat, slečinko!“

„Nenenene, mladý pane!“ a její prstík kýval mu před nosem jako včasné odhalenému záškodníku.

„– pokud se pamatuju, bývá takový prstýnek s kamínkem předchůdcem onoho kroužku bez kamínku, který se dává později v kostele,“ dodával Jindřich.

„A vidíte, já nejsem tak hloupá, jak asi musím vypadat, že mi tohle můžete povídat!“

Znělo to velmi vážně.

„Včera jsme se viděli ponejprv,“ pokračovala, „dnes v poledne po druhé a večer už mně přinášíte snubní prstýnek?! Že jste student, to není na vás těžko poznat, a je-li ten váš prstýnek pravý, tedy musíte mít hodně peněz, když jste hned na pouhý žert šel a koupil ho. A teď mi ho dáváte? Víte co? Kdybyste mi říkal slečno, a ne slečinko, kdybych já tedy byla slečna, a ne slečinka, tedy byste to nedělal a nepovídal. Pro slečnu by to byla urážka. Je to neštěstí pro chudou holku, je-li hezká, a přitom na hlavu padlá. Ale to já nejsem, nadarmo mi všichni neříkají Boženka rozumbradička.“

„Chachacha!“ zasmála se kadencí stříbrných zvonků.

„Tak tedy slečno!“

„Děkuji pěkně, příliš laskav! Rozsypal jste mi ošatku jablek, za to máte protekci, když k nám přijdete pro ovoce, a dost. Já se ráda bavím, proto ještě nemusím být taková, za jakou mne máte. Má úcta, mladý pane!“

Jindřich Pavák, osmnáctiletý námluvčí s erotickou kariérou načisto nezkaženého gymnazisty abiturienta, byl zahanben výsledkem svého prvního pokusu v oboru lásek, jež nebývají beznadějny, jak od svých kolegů věděl. Svedla jej k němu rozvířená hladina jeho mysli, do níž spadla Boženka rozumbradička jako šumivý bonbon.

Rozpačit držel dětskou ručku – podala mu ji na doklad, že se nehněvá – za konec prostředního prstu a řekl:

„Aspoň zkusit byste mohla ten prstýnek – slečno!“

„Ale kdežpak!“ švitořila Boženka. „Kdybych ho jednou vzala na prst, kdoví, jestli bych ho už sundala, to se ještě dobře neznám. A už jste mne doprovodil dost daleko, na ponejprv je toho až dost!“

Zasmála se ještě jednou stříbrným zvonkem, který nezněl tak čistě jako po prvé, a odkvapila, aniž by se nebyla ještě jednou po něm ohlédla mžikým pohybem hlavinky, jedním z oněch hnutí jejích, o jakých se Jindřich domníval, že jsou odpozorovány jiným, daleko starším jejím společnicím z obchodu.

„Ani jste se mi nepředstavil!“ křikla ještě zdaleka, ale když na tuto výtku rázně za ní vykročil, veběhla do „železných vrat“ známého v té končině průchodního domu a tu se propadla jako v pohádce, ač se za ní tuze neopozdil.

Ale odnášel ji v hlavě s sebou domů.

Pokud v oněch letech Jindřich Pavák starší byl už znalcem žen, uznamenal, že dívka tato měla jistě měšťanku s velmi dobrým prospěchem – později zvěděl, že i obchodní kurs –, a že náleží tudíž k onomu druhu svého odboru, jež „malý oznamovatel“ v nabídce a poptávce označuje jakožto lepší.

Bylo mu zvláštní potřebou zjistiti, že ta žába není hloupá, a k ukojení svému za vyučenou, jaké se mu dostalo – hm!

Jinak to bylo dítě, na svůj rozum přílišné ještě dítě, s útlými dosud nápovědmi bezprostředně nastávajícího ženství, ovoce ještě sice zelené, ale již s vůní zralých sladkých plodů – nepáchl-li tak jen šat malé ovocnářky.

Něco z té chutě bylo i v jejím hlase, medově hlubším, když mluvila, nápadně odlišném od jejího stříbrozvukého smíchu. Zdálo se, že jí samé navinule sládnou vlastní její slova v ústech, o něco, ale jen něco maloučko širších, než by byl schválil ten či onen známý Jindřichův.

Ale právě tato ústa silných, leč nádherně narýsnutých rtů, ač vypadala na první pohled jako křivda učiněná její tvářince, zdaž nebyla tím nejkrásnějším – ovšem krom očí!! – co vůbec měla?

A to právě pro tu melancholii v nich tkvějící, tak nesrovnalé s veselou, trochu uštěpačnou její náladou.

Ačkoli ta byla zásadní její letorou, kmitla jen chvílemi přes její tvář… a při tom ukázalo se na lících Boženčiných něco jako důlky, vlastně jako náznačka, že by tu mohly být, na okamžik kratší než bodnutí.

Bylo v tom opravdu cosi úžasného, do jaké okouzlující rozvery zúžily se při tom její černé oči tenkými řasinatými obloučky, v hrdle Boženčině zaperlil smích a hned nato tvář její nabyla své obvyklé sladké natrpklosti a oči otevřely se zas v celé velikosti.

To všechno nastudoval Jindřich Pavák na své Božence až mnohem později, když už smíval zlíbati místečka, kde důlky zmizely pod hladinou tváří, což činíval s posedlou náruživostí opojen blahem, když se mu nějakým šprýmem podařilo vyvolati tuto mžikou střídu dvou tak různých, až výstředně si nepodobných výrazů téhož dívčího obličeje.

„Líbezná, líbezná!“ opakoval si už tenkráte hned po prvních dojmech a opakoval si to, ubíraje se domů po každé, kdykoli mu bylo překonati nezapuditelný pocit zůstavený v jeho dlani drsným omakem jejích prstů.

Brzy mu však uvykl…

Neboť se rozumí samo sebou, že velmi dobře porozuměl Boženčinu „napoprvé“ a že přišel hned druhého dne a potom třetího, v poledne na protekční nákup ovoce a večer „doprovodit“. Bylo to po páté, když opustil tmějící se nároží divadla a přiskočil Božence na pomoc, ježto toho večera byla na ní řada stáhnouti na závodě železné závěry, a dělal to potom vždycky přede všemi ostatními, jako by to byl dělal každý Boženčin milovníček z její vlastní anebo příbuzné branže.

Jindřich Pavák, syn bohatého továrníka, uvedený do prvních rodin pražských komitentů jeho otce, velkokrejčích, obchodníků s látkami a těm podobných, z nichž nejeden měl dům v Praze a vilu někde v Předpraží, jinoch, který mohl činiti nároky na výborství nejelitnějších plesů pražských.

A než se přiblížila první neděle, pozbyl Jindřich jemného hmatu pro drsnost jejích dlaní, navrasklých od přebírání ovoce, a když v neděli přišla k prvnímu dostaveníčku, docela přehlédl, že bílými nitěnými jejími rukavičkami temně prohlíží hněď palců a jich spolupracovníků při loupání ořechů.

Ukázalať mu – krom těch hnědých palečků – docela jinou Boženku, než jaká bývá všedního dne, i když se mu zdává líbeznou. V neděli byla rozkošná. Drobné její ztepilosti slušel výstroj sváteční nadmíru, byla skutečně jako z cukru, ba jako z tragantu, jak se v jejích kruzích říká, vypadala jako figurka biskytová, Jindřich byl nadšen.

Nálada milenců zvýšena ještě i tím, že také ona přišla, docela bez úmluvy, od hlavy k patám bílá, tak jako on.

Bylo to vůbec pro oba překvapení a k vytržení, jak se to shodlo.

Nebylo to však jediné překvapení té neděle.

Když totiž přišla na smíchovské nábřeží poblíž areny, jak bylo umluveno, a když se chvíli marně po něm ohlížela, zaznělo zdola hlasem jí povědomým:

„Ahoj, Boženka!“

Seděl tu v klubovní jednoveslici oděn dresem její Jindřich.

Nelitoval toho, že se hned neozval, neboť její překvapení bylo tak nelíčené, jásotné, že měl z toho radost.

Seběhla k němu po dlážděném břehu, a živě politovavši, že vzala s sebou slunečník, usedla, tak jistě u kormidla a přibrala si z obou stran jeho šňůry tak obratně jako každá klubovní dáma, tehdáž ještě dosti vzácná.

A s dokonalou elegancí, prosím!

Při tom všem neměla ani tušení, proč jí dává randevú právě na smíchovském nábřeží, že jí tu bude očekávat s loďkou, vždyť se nepochlubil ani slovem, že je také veslařem.

Teď bylo na něm žasnouti.

Dušička se v ní třepetala dětinnou radostí, ale nekřičela, ani neječela, jako dělávají děvčata nejen její vrstvy, ale i té lepší společnosti, kterouž znal, že někdy až skřehotají úsilím, aby dokázaly svou nerozpačitost, ale oči jí jiskřily a každým hnutím jejích rtů ukázaly se jí na lících důlky.

Rozumí se, že byl Jindřich dychtiv zvěděti, kterak Boženka získala tuhle svou obeznalost s kormidlem.

Naklánějíc se kupředu každým zabráním vesel – letěli jako šíp – až jí přes ramena poletovaly rozvláté konečky bílých stuh kloboučku, který se onoho léta vázal široce pod bradou, zahorovala Boženka:

„Och řeka, to je můj živel!“

„Jak to? To bych nebyl včera ještě řekl. Myslel jsem, že vám budu muset domlouvat, abyste si do loďky sedla!“

„Achich,“ zasmála se Boženka. „To tatínek býval náruživý rybář a brával mě na vodu hned, jak jsem začala chodit. Ach, můj tatínek, kdyby mě tak dnes viděl, jak kormidluju jolu!“

„A čím byl pan Nekušta ještě jinak?“

„Ne mnoho, pomáhal mamince v obchodě,“ usmála se prostoduše.

„A netrpěl tím obchod, že rybařil?“

„Prosím vás!“ zapěla Boženka pražskou melodií. „V létě vydělal tatínek leckdy víc než maminka.“

„Ach tak!“ podotkl zlehka Jindřich a přestal veslovati.

Na tvářích Boženčiných vystřídal broskev planý mák, a pozorujíc jiskřivé hroty vln, jichž pablesk hrál jí na tvářích, řekla po chvilce:

„Můj tatínek se nejmenoval Nekušta, to jste mi špatně rozuměl…“

„Jak tedy?“

„Nekusch.“

„Nekuř?“ ptal se Jindřich, vyslovilať poslední hlásku velmi nejasně.

„Neku-s-ch!“ slabikovala nyní Boženka velmi zřetelně a dodala:

„Es chá na konci!“

„Eh-hm,“ podotkl i Jindřich, popleskávaje obrácenými vesly Vltavu.

Byla to sic ukrutná lapálie tahle podivnůstka s jejím jménem, za které se zřejmě styděla, a – to jej samého zamrzelo – jako prsty Boženčiny od ořechu hnědé.

Konečně ani Pavák nezní o mnoho krásněji, ač ne tak zatroleně jako Nekuš, pomyslil si Jindřich a vzpomněl, že i on má tři prsty pravice hnědé, ovšem od cigaret.

Jeho sklopené oči tkvěly zrovna na něžných kůtkách nožek jejích, obutých v bílé zamišové střevíčky, odtud zdola přeměřil celou její postavu. Nebylo toho na její postavě sice mnoho, ale nebyla, jak se mu původně zdálo, přece tak nerozvitá, nýbrž jenom křehoučká, v každém případě byla tato malá ovocnářka, když se oblékla, elegantnější než kterákoli mladá dáma ze společnosti, jejíž tatínek sám zaměstnával krámské.

Na místě divokého máku kvetla na Boženčiných tvářích nyní pivoňka, patrně z hlubokého vzrušení nad tím, co se asi nyní v něm děje.

Vida to, zabral Jindřich Pavák plnými vesly a provezl Boženku právě prostředkem řeky kolem klubu, a nikoli, jak původně zamýšlel, podél protějšího břehu tratí co nejvzdálenější.

V klubu bude ovšem poprask. Bude to Jenda Holejšů první, kdo křikne:

„Hoši, Jindra má náklad! Veze si ženštivo!“

A kde jaký binokl v klubu blýskne se v temném pozadí loděnice.

„Má to ten kluk štěstí, ta žába je jak obrázek!“ řekne Káďa Velkoborský a Óda z ohrady vloží se do toho: „Ukaž!“ a vezme Káďovi kukátko a sám se podívá a potom zazpívá nejčistší podskalskou arií:

„Čeéče, co tě nemá, to mrně veze si Jindra na smažený piskoře do Braníka. To je nedělňátko, to vidí každej na první pohled.“

Stále se bude dívat a za chvilku řekne:

„Ale táhne to, kluk všivá, sám líp než v páru, ten má tempo!“

A starý trenér z Drážďan, který stojí stranou v kazajce, dopoví k tomu:

„Což pan Pavák, to je veslař, toho by bylo škoda, kdyby nám ho měla ženská zkazit, jako už byly toho pády.“

Jindra Pavák, slyše v duchu tento výrok, napínal, jak by celé jeho tělo bylo jediná ocelová vzpruha, a projel kolem klubu jako posledních padesát metrů před závodním cílem a nedal při tom na nic takový pozor jako na to, aby se neohlédl ke klubovní boudě a nezadal si. Neboť pitomá tvář, a jinou by neudělal, nevypadá ani v kukátku jinak než pitomě, a nejhorší by bylo, kdyby Káďa s veškerým despektem, jakého je schopen synek nejbohatšího pražského dřevaře, měl k tomu ještě připojit:

„Hoši, tu holku bych měl znát, ta prodává u Fafrnů, v tom velkoobchodě na Ovocném trhu, ta má ňáký palce vod vořechů!“

Jindřich Pavák, uvolniv tempo, vzhlédl ke své dívce s vroucností, jaké se sám od sebe nenadál. Až ho zamrazilo nejen hrdým vědomím jeho veslařské zdatnosti, kterouž právě prokázal, ať se někdo na něj z klubu dívá, nebo ne, ale i šlechetnost svého rozhodnutí, jež právě tváří v tvář nádherné neděli, jiskřící Vltavě a Božence pojal.

On, Jindřich Pavák, učiní ji nejen svou milenkou, kterou by se byla tak jako tak stala, ale bude jednou, ať kdykoli, také jeho ženou, a na důkaz toho, že jest jeho nevěstou, se kterou se může kdekoli ukázat, nepojede s ní do branického zahradního hostince na rybičky, ale přímo do zámecké restaurace v Chuchli, kde sedí tou dobou při kávě nejnoblejší Praha.

Byl by jí to řekl ihned, ale vzpomněl si, že jí dosud nevyznal ani lásku, jak se patří, což je přece nezbytno předtím, než se může učiniti takové, na celý život zavazující prohlášení.

To vyznání může však učinit tady na řece, a to hned…

Leč, co že to bylo v jejích očích, co mu zavřelo ústa?

Nelíčený obdiv spanilého děvčátka nad švarným hochem, předtím tak radostný, byl ten tam, něco docela cizího vyzřelo naň z jejích očí, předtím rozehraných vyhlídkou na krásný výlet.

To byl pohled až nepřátelský, jaksi divoce ohrožený, její oči, nehnutě stojící nad tvářemi brunátnějšími než dříve, střehly každé jeho hnutí.

Že by ji byl tak otrávil rozhovor o jejím tatínkovi?

„Co je jí, Boženko, že se tak dívá?“

Vzdychla.

„Už mi zas říkáte ona?“

Pronesla ta slova se zřejmou námahou, nemohla jaksi pro příliš naběhlé rty.

Pozoroval ji s úžasem, měla skutečně všechnu krev v hlavě.

„Nejlíp byste udělal, kdybyste zahnul někam ke břehu a nechal mě vystoupiti, vrátím se domů.“

„Tady nikde nelze pro kamení. Ostatně jsme za čtvrť hodiny v Chuchli. A to by bylo, abyste zkazila hned náš první výlet, Boženko. Co je vám?“

„Takhle celkem nic, jenom tak divně, jako mi nebylo dosud, co jsem živa.“

„Tolik jsem se těšil! Mám vám mnoho co říci… Boženko!“

Bylo to první jeho závažné slůvko k ní, až dosud byly mezi nimi jenom jalové žerty, v nichž toto štíhle vždy nad ním podrželo převahu.

Řekl je vroucně, seč byl. Jindy na každý takový pokus odpověděla bujným výsměchem. Tentokráte svraštila brvy a rty, jimiž nevládla, nakrabily se bezmála plačky. Ohlédla se po obou březích a vzdychla malomyslně:

„Nejraději bych vystoupila a šla domů!“

„Boženko, já…“

„Prosím vás, pane Pavák, nic neříkejte, sic skočím do vody!“ a přitiskla dlaně k uším.

„Když nic, tak nic!“ odtušil Jindřich chladně a hněvivě zabral vesly, takže se jola rozběhla, teprve jak náleží.

„Jenom se, prosím vás, na mne nehněvejte, já za sebe nemohu!“

A z řas jí slzy zrovna vystříkly; musely, neměla-li prasknout některá céva na těch dětských skráních, návalem až odulých.

„Co jsem vám, Boženko, jenom udělal?“

Otázka ta rozlítostnila Boženku teprve, sáhla po kapesníčku a nesla jej ke tvářím.

„Pro všechno na světě, všechno, jen to ne!“ zhrozil se Jindřich. „Jestli nás tak někdo pozoruje!“

Poslušně klesla její ruka se šátečkem a hledíc naň se slzami jako za sklem, nechala je hojně stékati po brunátných lících, přerývaný vzdech roztřásl tílko:

„S-s-s-sss.“

Plakala jako poslušné dítě, kterému se zakáže plakat, ale které si nemůže pomoci. Nebyla také ničím jiným než dítětem, ta Boženka, a pouhé dítě tu zůstalo sedět před ním, jak bylo, když spadla z něho všechna protřelost a zdánlivá prohnanost.

„Boženko milá, vždyť je vám přece jenom už šestnáct let!“

„Aťsi, ale jsem jako každá teprve čtrnáctiletá – říká maminka,“ vykládala Boženka s brekem a nosem plným slzí, rozbírajíc kraječky šátku.

Jindřich se v těšení svém na chvíli odmlčel, co řekla Boženka, stálo věru za přemýšlení, ale potom řekl s líčenou nevolí:

„Tady pláčete, a nic se vám neděje a nestane, než že vás vezu do Chuchle na dobrou kávinku, až ji vypijete, bude vám zase dobře, uvidíte.“

„Ale když já si nemůžu pomoct!“ zahořekovala tu Boženka Nekušová náruživě a tak lítostivě, že i osmnáctiletý, tak pramálo zkušený Jindřich Pavák pochopil, že jak pro potlačované slzy musí dýchati hrdlem, tak jí rdoušenou něhou srdce usedá.

Něhou k němu – a Jindřich pocítil, kterak bytost jeho probodla na okamžik včelí sláď – věru, že Boženka nebyla jen tak ledajakým šumivým bonbonem, a to, co v něm rozvířila, nikoli voda, ale horká lidská krev.

Živelní její naivnost, až do dnešní neděle obratně maskovaná, byla její pravou podobou, i uzdála se mu náhle neocenitelným pokladem, který upevnil jeho prvotní úmysl, jak byl přesvědčen, nezdolně. Na zpáteční plavbě poví jí všechno a již nyní vzplál přísahou…

Zatím změnil úplně taktiku i začal se chovati k Božence s vybranou galanterií jako k dámě.

Dívenka, postřehnuvši jiný tón, namočila šáteček do vody a přetřela rychle očka, ale na šňůry kormidla již nesáhla.

Neobyčejně zmužnělý Jindřich Pavák sjel Josefa, pískaře, jehož úkolem bylo být na místě, aby dohlédl na klubovní majetek, zatím co mladí pánové posedí, přeslechl jeho jízlivou odpověď a podal své holčičce rámě, aby ji uvedl slavnostně do zahrady.

Položila mu sice ruku na loket, ale jen na chvilku, i měl co dělat, aby ji přemluvil; bála se do zahrady jako k zubnímu lékaři, že jí strašně hlava bolí a že nikam nepůjde. V zahradě mermomocí nechtěla jít hlavní cestou, tíhla za ním jako stín podél zídky terasní, kdež usedli k prázdnému stolku. Kávu nechtěla, nechtěla vůbec nic, a když se k tomu opeslý nedělní sklepník ohavně usmál, obořil se naň Jindřich, co že se má co smát.

„Prosím, račte poroučet honem, mám tady moc hostí jiných!“ řekl sklepník chladně, přezíraje úplně výtku.

„Chovejte se slušně!“ řekl Jindřich.

„Prosím, nápodobně,“ odvětil sklepník nezkrušen, a když konečně obdržel objednávku na dvě kávy s příslušenstvím, odešel s týmž impertinentním úsměvem.

„Tak vidí, Boženko!“ procedil Jindřich zaťatými zuby.

Seděla jako úkropek, a kdyby se byla ještě víc začervenala, byla by snad chytla a shořela.

Příhoda se sklepníkem, ač ne hlučná, soustředila na oba pozornost vedlejšího stolu, početnou rodinou dcer obsazeného.

„Krásný den dneska!“ řekl někdo u tohoto stolu. „Škoda jenom, že se trochu mračí!“

„Proboha vás prosím, pane Koželuh, co zas vidíte, kde se co mračí, vždyť je nebe jak vysmejčeno!“ zašveholil ženský hlas.

„Inu, mračí se, mračí, povídám!“

„Co, neb kdo?“ řekl jiný zábava z téže společnosti. „Musíš mluvit zřetelně.“

Chvíli bylo ticho, ale potom rozesmál se celý stůl sborem.

Jindřich se podíval a smích se zdvojnásobil. Platil jemu a jeho Božence.

„Tak krásnej není ten den, jak vy ho děláte,“ řekla uraženě jedna z mladých dam sousedství, která měla patrně na to právo, aby pan Koželuh shledával výhradně ji krásnou.

„Božíčku, kdybychom už byli zase venku!“ zašeptala Boženka.

Znenadání obrátila se zábava sousedního stolu od počasí a rokovala o velkých a malých ústech ženských, ale právě tím octla se, jak náleží, u předmětu, jejž mínila.

Když Jindřich platil, načala matrona rodiny hojných dcer, z nichž každá měla s sebou pobočníka, kapitolu o matkách, které pouštějí dcery na výlety bez dohledu, a aby nikdo nemohl její slova na sebe vztahovati, uváděla příklady ze známostí jménem. Aby však nebylo pochyby, koho vlastně míní, zaslechl Jindřich na odchodu – tentokráte šel pozadu on – nelíčeně rozhorlenou poznámku matroninu:

„Takové žábě!“

Jindřich, aby své dívce dokázal, že není nějak z míry, zahovořil srdečně:

„Drahá Boženko, dovolte…“

Ale Boženka ucpala si uši:

„Prosím vás proboha, dnes mi neříkejte už nic, nebo se zblázním! Jenom pospěšme, ať jsme zas u vody, abych si mohla namočit šátek, sice se mi hlava rozskočí.“

Bylo jí skutečně tak, že se Jindřich vzdal všech dalších řečí a hleděl se s ní dostat všemožně do Prahy. Na jole sundala beze všeho klobouček a namočivši šátek, obložila jím čelo, sykajíc.

Třásla se jakousi tajenou hrůzou, při níž tajemství zdálo se nejdůležitější okolností. Na každé slovo zacpávala si uši, při každém jeho hnutí odsedávala, ačkoli skutečně odsednouti by nebylo, leč do vody.

Nezkušený Jindřich nedovedl si takovou náhlou nedůtklivost, ano štítivost, vysvětliti i uznal, že bude nejlépe, aby se co nejdříve dostala na břeh.

Z té příčiny odvážil se zcela blízko ke klubovní boudě, aby neměl daleko pro kabát, vysadil ji na břeh, ujistil si ji, že tu na něho počká, po břehu že se vrátí co nejrychleji.

„Jenom si pospěšte, prosím vás!“ ještě řekla, ale když Jindřich lítl do klubu a zpět, kdo tu nebyl, jako Boženka!

Patrně upláchla, jakmile jí zmizel z očí.

Nahoře cinkl zvonek tramvaje, a když vyběhl na nábřeží, ejhle povívající bílé stužky bílého kloboučku Boženčina, jak jí konduktér už v jízdě pomáhá ze stupátka do vozu.

Rozehnal se Jindřich, a třebaže vůz rychle ujížděl, ještě by jej byl Jindřich, běhoun první třídy, dohonil, kdyby se nebyl zavčas rozmyslel – tohle že přece jenom nemusí být!

To ne! opakoval si, ačkoli mu srdce při tom pukalo, jak s nemalým uděšením pozoroval. Aby je zachránil, dopustil se té směšnosti, že se ještě jednou rozběhl, ale uznav marnost svého počínání, zastavil a zahleděl se na hladinu řeky.

Cože? Takhle že to s ním je. Vždyť – bůhví, že si musel odfrknout, neboť se mu zdálo, že má slzy namále! On, Jindřich Pavák, nejstatečnější hoch z celé jejich oktávy!

Nic mu nepomohlo, že se doopravdy zastyděl, i ten stud mu byl milý a lítost drahá.

Stál tu, hledě na řeku, ničeho nevida, jenom to, kterak se mu nitro stále víc a více naplňuje nesmírnou láskou k útlounké dívce s ručkama od ořechů, která dělá drahotu, jak by řekl Vláďa Velkoborský.

Ale kdyby si hlavu rozhnětl, nepřipadne na cizí tajemný důvod dnešního chování své milenky. Včera se tak těšila a jaká radost jí to vyšlehla z očí, když spatřila loďku.

Přece neřekl ani slova, které by se jí mohlo jenom zdaleka dotknouti, příhoda s prstýnkem způsobila, že s ní zacházel jako s dámou – uváží-li, že se dosud ani neodvážil políbiti ji a že vůbec dnešní den měl býti oním slavným dnem…

Odkud ta náhlá zaleklost, onen pýřivý stud, z něhož za celé to zkažené odpůldne pronikly dva tři pohledy svědčící o něze, teskné sic a zříkavé, jako navždy sbohem dávající, s čímž by se shodoval její útěk?

Byla to snad hrůza nevinné, nezkušené dívky z něho?

Ne, nikdy!

Jeho Boženka se od něho ničeho bát nemusela, to si svatě slíbil, a když si tento slib, stoje tady na nábřeží, slavnostně opakoval, cítil, jak mu srdce při tom plápolá.

Sám na sobě však se odpovědi nedoptal, nuže, uvidí, co dál, protože mu uskočila do tramvaje, proto není ještě ze světa!

Ale v pondělí v obchodě nebyla, ani v poledne, ani večer.

V poledne vešel jako každodenně a od slečny, která mu tentokráte na místě jeho Boženky obvyklý nákup balila, šeptem dověděl se, aniž se ptal:

„Stůně.“

Večer, když se dostavil, aby zvěděl něco bližšího, zdrhovala závěsy táž dívka.

Oslovila ho tady na chodníku docela jiným kamarádským tónem, jakým mluví krámská k uznanému milenci kamarádčinu, že může dnes pomoci jí, když tu není Boženka, ačkoli se k tomu – dost nemile dotčen – ani dost málo něměl, dodala:

„I jen nechte, já toho nemám, chvála bohu, zapotřebí, já jsem snad přece trochu bytelnější než ta vaše Boženka!“

Zasmála se a na důkaz její statečnosti shrkl závěs hřmivě v tu ránu.

Veliké kostnaté děvče jako lusk – bez hrachu.

Cvakla tyčí o dlažbu a s konejšivým pohybem dlaně prohodila:

„Ale nic vy se o ni nebojte… jak já tomu rozumím, bude to asi… nějaká docela obyčejná… zdravá nemoc!“

A zase se usmála.

„Když přijde, říkává se: zaplaťpánbů za ni!“

A tentokrát se zařehonila, ano, byl to docela nestoudný řehot!

Jiří Pavák neporozuměl, ale uháněl, aby byl co nejrychleji prázden tohoto velikého děvčete, kteréž mluví takové dvojsmysly, že je ani student filozofie nahned nepochopí.

Ale že Božence nic vážného neschází, tomu byl rád.

Nezočil ji však dřív než v úterý v poledne, kdy se zastavil pro svůj obvyklý nákup. Leč ku podivu – neviděla, či nechtěla jej vidět Boženka.

Neběžela k němu, k svému zákazníčkovi, ale postoupila ho docela bez řevnivosti kamarádce, což jest vlastně neslýchané!

Bylo to včerejší vytáhlé děvče, a když balíček zavazovalo, důvěrným polohlasem optalo se:

„Co ste si, že ste se?“

Jiří neodpověděl, poněvadž této hantýrce naprosto nerozuměl. Odešel, aniž se mu dostalo i jen pohledu Boženčina.

Teprve venku na chodníku přeložil si otázku kostnaté vytáhlice:

„Co jste si (udělali), že jste se (rozhněvali)?“

Náhle mu vrstva Boženčina zavoněla bahnem, jako když se na rákosnaté mělčině krásného jezera veslem zavadí o dno.

Dojem takový neopouštěl ho po celý den, ale nezabránil mu, aby se nedostavil večer jako obyčejně k zavírání ovocnářského velkozávodu Fafrnova. Zůstal však ve stínu a ze zároží viděl, kterak Boženka, majíc nahraditi včerejší zastání, s velikým gestem vtiskla sluhovi spropitné, aby za ni závěsy stáhl sám.

Rychle se vzdalovala, ale na světle nárožní svítilny ukázala Jiřímu zdaleka oči tak, aby poznal, že o něm ví.

Brzy ji dohonil, pozdravil, špitla, aniž něčím jiným dala najevo, že ho po svém boku uznamenala. Dlouho nemukl ani on, ale když konečně otevřel ústa, řka:

„Boženko, co jste mi to –,“ nedomluvil, jak prudce se k němu obrátila, jak vášnivě ho za ruce popadla a náruživě, ano úpěnlivě zahovořila:

„Pane Pavák, pro boha a všechny svaté, nechte mne být… Odejděte, prosím vás… nikdy už pro mne nechoďte a vůbec se ke mně neznejte!“

Mluvila tak nahlas, že se až lidé po nich otáčeli, chvěla se jako třtina, a zatím, co jej posílala pryč, drsné její ručky svíraly jeho prsty zoufalou silou a tiskly je k polodětským ňadrům, a za nimi srdéčko její prudce bouříc ujišťovalo, že se rozskočí, poslechne-li Jindřich.

Kdyby byl Jindřich býval svůdcem z povolání, byl by si řekl:

– Aha, rybka jest v síti!

Ale ježto nalézal se v téže síti s ní, zapomněl i na to, že se tou dobou nacházejí na nejživějším chodníku Celetné ulice, a zpit sladkou vůní, jejích úst, žalem nakrabených jako rozlomená svěží broskev, znamenal ve svých dlaních bezohlednou řeč její krve, dobývající se k němu až do konečků jejích horkých prstíčků.

Bylo zapotřebí několik mimoděkých štulců lokty kolemjdoucích, než se vzpamatovali.

Vsunul ruku v podpaždí Boženčino – dosud si to tak nikdy nedovolil – a odváděl ji z přílišného světla hlavní ulice a zraků jejího davu.

Beze slova, nebylť ho mocen, toho večera oba už až do rozchodu těžko mluvili z téže příčiny, rty Jiřího byly aspoň jako ochromeny – teprve potom zvláčněly, když se jejich ústa setkala nejapným polibkem na rozloučenou, neboť oba líbali po prvé.

A než minul měsíc, všechny Boženčiny broskve – ten obraz posedl Pavákovu fantazii! – přešly v majetek Jindřichův…

Ach! – co se to té osudné chvíle nebohé děvčátko milence naprosilo, všemi tóninami žadonění a zapřísahání, aby už za ní nechodil, ale nikdy se nestalo, aby sama nebyla přišla k smluvenému nedělnímu dostaveníčku – jednou dokonce i první!

Nikdy už nejeli jolou po řece, ale proto přece nebyl Božence ušetřen ostrov Cytheřin, však na něm ztroskotaly plavbou do manželského přístavu mnohé starší a zkušenější než malá ovocnářka Jindřichova.

Myšlenka taková ani jí nepřipadla.

Prostě nevěděla, co se s ní děje.

Ona s ustrnutím dosud nepoznaného strachu, hluboce podvědomého původu, plnila příkaz, kategoričtější než všechny Kantovy mravní imperativy, nevědouc o něm. Přihodilo se jí jako nízko visícímu zelenému jablku, jež stárnoucím letem slunce na své pouti k zenitu jednoho jitra konečně najde, ježto až dosud krnělo pod cihlovou obrubou zahradní zdi, a je přinutí, aby v několika dnech žáru předtím netušeného, překotně urychleným zráním dohonilo ostatní, druhdy zároveň s ním kvetší.

Rovněž tak stala se průběhem čtrnácti dnů od prvního nezdařeného výletu z Boženky, dítěte, dívka.

Nevalně jinak vedlo se Jindřichu Pavákovi.

Oba ocitli se v postavení milenců, v obrovské dlani Rodinova Osudu, kteráž jsouc z kamene, nikdy se nezavře. Ale dlaň osudu Jindřichova a Boženčina svírala se sic tak pomalu, že toho ani nepozorovali, hluší a slepí na svých jízdách parníkem či vlakem na posměch, o němž neměli ani tušení, až konečně jednou, když se toho nejméně nadáli, prudce a náhle se sevřela, drtíc je nemilosrdně.

A když se zas rozevřela, z obou dětí, jakýmiž byli ještě zrána, byli tu najednou muž a žena… jedné horké bezměsíčné zářijové noci, parnější kterékoli letní, když osaměli v oněmělém lese a procitnuvše octli se tváří v tvář tisícerým hvězdám, jež je na nebi – i v řece – provázely celou cestou až do města jako neúprosní, neúplatní svědkové se strašnou výčitkou poznání dobra i zla.

Šli pěšky, toho večera už nejel žádný parník.

Nuže, Jindřich jsa mužem, jednal podle toho.

Především navlékl Božence prstýnek, před několika týdny odmítnutý, se svatosvatým a přísežným slibem, že následovati bude i onen zlatý kroužek, který měl býti jedinou a výhradní cenou za ztrátu všeho, čeho Boženka pozbyla.

Potom učinil Jindřich další kroky, pohříchu už poněkud volnější. Neboť dopis matce s plnou pravdou a mužným prohlášením nezlomné vůle nésti čestně všechny důsledky s prosbou za matčino přispění, jakéhož se naděje do její velkodušnosti, poslal mnohem později, než dopis datován. Dal jej na poštu teprve po čtyřech nedělích, když byl přinucen připsati doušku, která přiměla matku Jindřichovu, že ihned přijela do Prahy a ve čtyřiadvaceti hodinách potom odvážela syna k břehům Albionu a branám oxfordské univerzity.

Angličanka ukázala svému synovi, že jeho matka není ženou malého ducha. Jediným mávnutím zpřetrhala všechny pavučiny, o nichž se Jindřich věrně domníval, že jsou to pouta na celý život.

Jednala katastrofálně řízně, netrpíc odporu, a když se oň Jindřich skutečně pokusil s rozhodností, jaké se u něho nadála, zavřela mu ústa vlastnoručně.

Tou ranou jedinou, kterou kdy od matky obdržel, stal se z muže zase hoch, tonoucí v slzách a žebronící o svou Boženku jako o hračku. Ale matka počínala si jako chirurg před objevem narkózy, řezala, pálila bez ohledu na jeho nářek a bez prodlení tempem s jakým přijela a mínila zas dále odjeti.

Jindřich musel s ní k notáři, kam dala zavolat Boženčinu matku, musel nejenom proto, že jí nesměl ani na okamžik z očí, ale i pro výchovný moment, jaký si Mrs Paváková od toho setkání pro Jindřicha slibovala.

Neklamala se, aspoň co do matky Boženčiny. Ta dověděla se teprve v kanceláři notářově, na čem je se svou dcerou se všemožnou notářskou šetrností, tak stupňovanou, že to trvalo hodnou chvíli, než ustrašená žena z lidu pochopila plnou pravdu, ježto se jisté věci nepovídají ani na těchto místech ústy dokořán.

Co potom vyváděla matka Nekušová ústy dokořán, když uhodla, slyšelo málokteré c. k. notářství.

„Pro Pánaboha, Kriste Ježíši, panenko Marjá, co se to opovažujou říkat o mojím dítěti…“

Ach, bylo to utkání tygřice se lvicí, každá bojovala o svoje mládě. Třásla-li se však okna kanceláře nářkem a kletbami matky Nekušové, matka Paváková nebyla z těch, kdož se chvějí. Přišla ovšem kosa na kámen, i jiskry pršely, ale kosa byla z anglické ocele.

Nejhůře bylo, když se matka Nekušová obrátila s proslovem přímo na Jindřicha. Neříkala mu nic než čistou pravdu, ale takovou, že by si ji nebyl troufal namalovat ani nejsmělejší malíř.

Nebylo účinnějšího rozčarování u Boženky než tato její matka a Jindřich, nemoha se propadnouti, učinil krok ke dveřím kanceláře.

„Stopp! Here you stay!“ křikla ostře Mrs Pavák a Jindra zůstal.

A s týmž navraštělým obočím vykročila proti Nekušové, by přikryla pak tělem své mládě, a skutečně na ten okamžik vypadalo to tak, jako by se chtěla Boženčina matka vrhnouti na jejího svůdce.

„Vy přeci také matka?“ řekla Angličanka. „A jako matka jaký dával pozor na dceru? To muselo být?“

Tu se matka Nekušová rozlítila na vrchol.

„Já ji chovala jako oko v hlavě, celej den jsem z ní oči nespustila, když sedím od Fafrnů se svým stánkem tuhle na padesát kroků daleko. Tak mě dají za to zavřít, že mně jejich vydařenej synáček zkazil holku. Proto mě sem dali citovat?“

A nebohá se dala do pláče a okamžik notářův nadešel:

„Proto, matko, abychom to neštěstí nahradili a vyrovnali tady soukromě pro vás i pro slečnu výhodněji než u soudu.“

„To snad chcete mou dceru koupit?“ zalkala Boženčina matka.

„Chcete-li ji dát zadarmo, je to vaše věc, ostatně vám tak jako tak zůstane – to se snad přece nepletete!“ řekl úředník nemilosrdně.

„Prosím, pane doktor, lepší s ní mluvit, ne tak hrozně,“ řekla paní Paváková, ale doktor znal své lidi ovšem lépe než ona. Bouřlivá část této konfrontace matek byla zjevně překonána a odtud vedla cesta už jen k dobrému a po dobrém.

Notář domlouval nyní laskavě. Nekušová hořekovala sic, ale plakala jen jedním okem, druhým bedlivě střehla vše, co se děje, a nálada se vůčihledě lepšila, takže doktor uznal za dobré vyzvati Jindřicha, stojícího tu na místě hanby, aby usedl.

Doktor se cynicky usmál, ale Nekušová přestala plakati a přešlo se k vlastnímu jednání. Ukázalo se například, že Nekušová ví, čemu se říká alimenta, a přestože neustále vedla svou, že to tak nenechá, když se ocitla vůči čtyřem velmi značným bankovkám, zmlkla zaraženě, zdlouha smrkla do zástěry, zarděla se, blýskla očima a podepsala.

„A což poručník?“ dodala.

„Ať jen přijde v každém případě,“ řekl doktor, „snad pochopí spíš než vy, že byste od soudu nedostala ani čtvrtinu!“

Sbírajíc cenu hanby své dcery, našla Nekušová zase své slzy:

„Kdo by se toho byl nadál! Já jsem si myslela: bav se, holka, dokuds mladá – vždyť, prokristapána, to bylo v srpnu ještě dítě, a takhle nezůstala pannou ani čtyři neděle!“

Mrs Pavák nerozuměla, co to druhá smluvná strana povídá, a dala si to potichu od doktora vyložit.

Potom po krátkém zadumání položila ještě jednu takovou bankovku před zdrcenou matku.

A tentokráte Boženčina matka hnala se po ruce Angličanky…

Jindřich seděl na své židli s hlavou sklopenou, teprve teď mu rozbřesklo, jak to bylo s jich prvním výletem a proč mu Boženka odpírala i jen slovem vysvětliti své tehdejší chování.

Náhle ho to zdvihlo ze židle.

„What is?“ řekla tiše matka a přistoupila k svému synu, ujavši ho za loket. Stisknutí její ruky bylo právě tak tvrdé jako pohled, jímž ho změřila.

Obé způsobilo, že si nechal pro sebe své prohlášení.

Matka Boženčina ještě ve dveřích se obrátila:

„A jim, mladý pane, odpusť Pánbůh, já nemůžu!“ a odešla.

„Já to děvče nenechám, já si ji jednou přece vezmu,“ zavrněl Henry zticha.

Víčka matčiných očí, drobně vrásčitá, přikryla její zraky, zachvěla se na nich nervózně, a to bylo vše, co na to odpověděla.

Hned nato velmi živě poroučela se notářovi, odvedla svého syna na oběd do svého hotelu, a potom odjeli na nádraží, kdež seděli v čekárně dvě hodiny, než vypraven jejich vlak.

Dvakráte za tu dobu prosil Jindřich matku, jednou, aby se směl s Boženkou rozloučit, po druhé, aby se matka sama anebo s ním na ni podívala, že by změnila svůj názor o ní.

Neodpověděla mu jinak než zachvěním zavřených víček, toliko že dodala:

„Nemohu změniti svůj názor o tom stvoření, poněvadž žádný nemám, dearling.“

Při tom vodila jej za loket, jako konstábl zatčeného, tak jej usadila do vlaku, vedle sebe, tak chodila s ním po promenádě přepravního parníku.

A právě tu ospravedlnil její nedůvěru skvěle přemetem přes zábradlí do Kanálu… byl však příliš dobrým plavcem, než aby se byl mohl utopit, záchranná loďka neměla s ním víc práce, než že jej z vln vylovila. Mrs Paváková se na to dívala docela klidně z paluby svým velikým lorňonem se želvovou násadou.

Chladná krev její zavřela teprve až po uplynutí dvaceti čtyř hodin, až v Oxfordu, když lékař nad Jindřichem potřásl hlavou a jeho stav nazval dosti vážným.

Když jej totiž byli z moře vylovili, ukázala se naprostá nemožnost, aby se do sucha převlékl, ježto zavazadla Mrs Pavákové byla prozatím nedostupná, dali tedy Jindřicha do kotelny, jak se to dělává na parnících s cestujícími přes palubu spadlými, dostanou-li je živé.

Mladý Pavák tu sice uschl, ale ve vlaku potom jal se klepati zuby, a když dojeli, roztřásala Jindřicha velmi důkladná horečka, kteráž způsobila, že jeho matce bylo návrat do druhé její vlasti odložiti o mnoho neděl. Neboť horečka kolikrát klesla, tolikrát zase a ještě výše stoupla, a kdož ví – snad Jindřicha na světě tenkráte udržela jeho matka svým pevným hmatem konstábla, držíc ho v nejpovážlivějších chvílích za loket, přičemž měla pro svého „drahouška“ tolik něhy, že jí za celé své dosavadní zdraví neužil.

Tak se stalo, že slavila „christmas“ ještě v Oxfordě se synem, bohudík již v tak utěšeně pokročilé rekonvalescenci jeho, že se oba mohli zúčastniti štědrého večera v domácnosti Mr Pimpotta, vzdáleného bratrance Mrs Pavákové, stupně přesně nezjistitelného. Té slavnosti byla Jindřichova matka nesmírně ráda. Jestliže totiž za jeho nemoci s kormutlivým úžasem z horečnatých monologů Jindřichových seznala, že to omyl domnívati se, že událost s Boženkou Nekušovou byla pouhým zčeřením povrchu jeho nitra a pomíjející aférou mladistvých nestřežených nervů, a že naopak rozvířila nejspodnější hlubiny jeho nitra, v nichž jeho mamince připadl úkol dravé mořské obludy – onoho Štědrého večera začala se přikláněti zase ke svému původnímu názoru.

U Pimpottů byl Jindřich náhle jako vyměněn.

Snad to byl pravý anglický Štědrý večer, jehož nepodařenou improvizaci nejednou zažil doma, a snad to byla a zajisté, že to byla, především krásná Mabell, dceruška bratrance či strýce Pimpotta, která způsobila tento převrat.

Způsob, jakým se dala od Jindřicha – kdož by se byl nadál té jeho podnikavosti! – nachytati pod jmelím a po anglickém vánočním mravu zlíbati, a ještě jak toho Jindřich využitkoval, líbaje proti dovolení vícekráte než jednou, především pak, jak se potom zachovala sladce uražená Mabell, to vše dalo v Mrs Pavákové vzniknouti domněnce, že by tato Mabell mohla být pro Jindřicha lékem, a konečně i snažnému přání, aby se tak stalo.

A když odjížděla po Novém roce do Čech, vezla s sebou neklamné vědomí, že lék výborně účinkuje a že jej Henry milerád užívá. Že by se mohlo pražské drama s Mabell opakovati – hoho! –, to by byl nápad tak nesmyslný, inu prostě vyloučený! Na to byla Mabell příliš Angličankou výtečného vychování, ovzduší oxfordské zcela jiné než pražské, bylo zkrátka směšno domýšleti se něčeho podobného.

Mrs Paváková triumfovala nad svým chotěm, který původně stál na tom, aby Jindřich dostudoval v Praze, a nyní jezdíval za synem každé prázdniny na Wight, aby se přesvědčil, že z Jindry stává se Angličan stále dokonalejší – jakáž pomoc!

Na Boženku už mu dávno ani nezmehlo. Byl tak dokonale vyléčen, že když mu jednou matka psala, že se to jisté děvče (B. ) v Praze vdalo a na svoje poměry dosti dobře, musel se chvíle rozpomínati, než na to přišel, kdo to je B. N.

– Farewell! – řekl si Jindra s úsměvem, neboť té doby vězel mladý badatel až po uši v tenatech krásné Mabell Pimpottové, své vzdálené příbuzné, a vůbec zapomněl na český svět, v němž spatřil světlo světa, tak dokonale, že když se po deseti letech do Čech vrátil, musel se česky takřka znova učit.

Avšak než se to stalo, zažil v Anglii a v Indii některé osudné příhody.