Jindrové

Nepozván a také neodmítán šel Jindřich Pavák jako z němé úmluvy se svým synem a jeho otčímem.

Všichni tři – cvočkář huhlal neustále – vešli do vrat pustě rozsáhlého dvora, který měl vzhled náměstíčka, ježto do něho hledělo průčelí několika prastarobylých domků, docela samostatných. Množství věcí a lidí na něm nedalo se ihned přehlédnouti, ale věci i lidé byli vzezření odpadkového, jaksi už mezi nejzazší harampátí vytříděného.

Uprostřed rozsáhlá kůlna na zděných sloupech, vyplněná hromadou starého železa a plechových odstřižků, řezem na padrť zžíraných, vedle toho ohromná sbírka starých kachlů pocházejících nepochybně z kamen a ploten snad z nejednoho domu v blízké asanaci bouraného, starý formanský vůz pradávného složení, s holými žebry bez plachet, s koly do země zabořenými, halda drchanky, kterou sesypala generace okolí ze starých slamníků, aby ji postoupila tahounům, pro něž bylo by i seno lisováno v jednom z přízemních skladišť, vyčalouněných pavučinami, prachem tlustým jak pokrývky, záhadná černá hromada, připouštějící podezření, že se tu uprostřed Prahy vyrábí kompost, háj kopřiv exoticky bujících, různá hluboká podstřeší, z nichž se noc ani ve dne nehýbá, kočka olezlá, jako by se do ní moli dali, dětí jako v nalezinci, starých lidí jako v chorobnici, na lávkách podél zdí, jež napuchly staletým bílením jejich pradávných ozdob, vchody podobné norám doupat – – a uprostřed toho všeho mohutný pilíř klenového kmene, rozpínajícího černé své větve jako žebra gotické klenby, a vysoko na nich nejsvětlejší zeleň přehojných květných hrozníčků.

Jindřich Pavák přelétl všechnu tu spoušť jedním pohledem, ale právě tato světlá klenba klenového koše zdvihla jeho oči sama pro sebe do výšky. Ačkoli pak jeho mysl byla nadobro protknuta i upoutána pro jeho život směrnou událostí, přece mu napadlo, že touto rozkošnou zelení starý strom vyměňuje přese střechy úsměv s druhy na Letné a na Petříně.

Stiskl svému hochu, jejž neznal ještě ani čtvrt hodiny, ruku v myšlence:

„Jen pryč odtud, a to co nejdříve!“

Vešel za Jindrou a jeho pěstounem do jednoho z těch domovních vchodů, podobného pětsetkrát zvětšené myší díře, jako že tu všechno od hluboce vyšoupaného kamene prahu až po ostění, do černa vyleštěného, vypadalo, jako by se byla kdysi dávno do tohoto zdiva násilím vlomila špinavá tlačenice, a své příbytky v nich pozvolna vyhloubivši, po století zůstavila svým dědicům, nečetným jako ve vymírajícím mraveništi.

Ve slaměné duchně přibité na jedněch z nízkých dveří chodby, hluboko tkvěl rámeček a v něm pod sklem na černé půdě četla se fantasticky vyzdobená zlatá slova:

Příbytek Artura Sýce rozdělen byl napříč skleněnými dveřmi ve dví, černou dílnu a světnici, jejíž nečistou bídu milosrdně do vlhké zahrady zastíral živý ornament houštiny, otevřené okno takřka zazdívající a cedící sem zelené světlo.

Ve světnici na kolébce plakalo děcko umíněné usedavým nářkem, dva docela malí hoši, jeden ještě v sukénce, provozovali k tomu pekelný doprovod na pokličky.

Hned jak vstoupili, skočil Jindra ke kolébce a rozhoupal ji a jen jí hnul, ztišilo se nemluvně ihned.

Cvočkář Sýc přikročil k nepatrné výhni v koutě dílny, vztáhl dlaň nad hromádkou dřevěného uhlí na ní, smračil čelo a řekl:

„Potom nemá člověk tento…“

A hned jal se šlapati měch, výheň byla málem vyhaslá.

A jako by tu ani nebyly ještě jedny oči, pustil se mistr hned do cvočků, vyklepávaje je s brilantní virtuozitou na hřebovnici z drátů do červena rozžhavených, že se jen tak sypaly.

Nabíral při tom dechu hnedle týmž tempem jako jeho měch.

Jindra, ukolébav dítě, vešel prudce do dílny a ujal otcovu ruku pohybem, jako by jej odváděl pryč a jako by chtěl říci:

– Pojďme, my dva už tu nemáme co dělat!

Ale Pavák ručku Jindrovu tentokráte z dlaně vysypal a rušně optal se:

„Nemáte tu někde nebožčinu podobiznu?“

„Jindro, jdi a sundej maminku ze zdi,“ řekl, aniž přestaly cvočky z hřebovnice kapati.

Jindra skočil a přinesl uprášený a zamušený lupenkový rámeček s vizitkovou fotografií.

Nebylo nejmenší pochyby, byla to Boženka Nekušová…

Ovšem, docela jiná, než s jakou jezdíval před deseti lety na výlety. Nejenom že byla spanilost dívčího rozpuku ta tam, obrázek svědčil o víc než předčasném zestárnutí, zvláště tklivě hleděly z podobizny na bývalého milence oči vpravdě mučednické a vrásky od koutků úst ku bradě, podivně nesymetrické, byly spíš vrypy než vráskami…

„Je to ona,“ řekl Jindřich Pavák víc pro sebe, „omyl jest naprosto vyloučen… ,“ a palcem i ukazovákem obkreslil od úst po bradě strašné vrásky podobizny Boženčiny.

Sýc pohlédl naň přes brejle a zavrčel:

„Jindro, skoč pro matku do Kotců, ať jí někdo u křámů počká, že tady máme hosta a že tu musí bejt, kdyby šídla padaly.“

Jindřich se rozběhl a jeho otci odlehlo, slyšícímu, že je Sýc po druhé ženat a že ty tři nejmenší jsou patrně z druhé jeho ženy.

„Jako ty vrásky?“ opáčil nyní, když osaměli, cvočkář, přistoupil k Pavákovi a pohlédl na obrázek:

„Jojo, ty vrásky na bradě!“ i zasmál se podivným smíchem beze smíchu.

„Ono se řekne vrásky,“ pokračoval, „jenže vrásky a vrásky bejvá někda rozdíl, nekery vrásky nenadělá stáří, a takový mívají potom taky mladší příčinu, někdy to může bejt snad taky nějaká hlubší choroba, ne?“

Sýc zesmutněl neuvěřitelně.

„Bylo jí devatenáct, když tento…“

A náhle Sýc vybuchl:

„Vono nestačilo, že do toho přišla, musela provést ještě i tohle, aby ji za ženu dostal takovej muž, jako já jsem… Není-liž to švanda za groš? Ale ani toho nebylo snad dost, to musel hoch dřív na svět, její matka musela prošpekulovat v tylorských jabkách za jedny Vánoce tři tisíce, musela tady zůstat vona sama s dítětem na mizině, aby se mohlo říc’, že cvočkář Artur Sejc je pro ni eště trefa. Jen co je pravda!“

Mluvil stále v tónu „švandy za groš“, ale nakonec se dal do hořkého smíchu a ten rozehrál v zádušných jeho prsou nezkrotitelný kašel:

„Dyť já vás přece dobře znám… milej pane,“ rozhodil cvočkář před Pavákem rukama a kuckaje se, pokračoval: „dyť já vás poznal… hned, jak jsem si vás řádně prohlíd… já jsem přece chodíval za vámi každej večer… když jste se s Boženkou vodíval… bejval jsem přecejc u její matky na postel jako řemesník… a to vám musím říc’, pane Pavák, že jsem nosil na vás pilník s sebou, nabroušenej jako šídlo, a dyž to prasklo, na mou duši, jak tu před váma stojím… byl byste to ode mě dostal, dyby se nebyla po vás zem slehla, dybych vás byl dopad…“

Na té namáhavě mluvící a kašlající trosce mužské nebylo sic nic, co by hrozbě do minulosti dodávalo věrojatného důrazu, jedině Sýcovy oči a jich divoký a ještě dnes nevýslovně záštiplný pohled nenechával v Jindřichu Pavákovi nejmenší pochybnosti, že by byl zcela jistě provedl svůj úmysl.

Přistoupil zase ku své hřebovnici, vzal kladívko, práskl jím do hromádky hotových cvočků, ale hned se uklidnil a začal zas dmýchati do výhně a za chvíli už se zas ronily cvočky zpod jeho rukou.

Pavák seděl, v ruce rámeček s podobiznou, ani nedutaje. Bylo mu krušno, krušno!

Teprve nyní porozuměl dokonale Boženčiným očím a jich záhrobní výčitce, fotografované jako zvláště pro něho, výklad jejího nerudného muže vydal za svazek, druhý a poslední díl jejího románu, jehož první ovšem znal zevrub.

Tenhle dýchavičný skřet miloval jeho sladkou Boženku a jeho, Pavákovým přičiněním, došlo k tomu, že se stala jeho chtivosti přístupnou. Jak musela být na konec bědná, že se stala jeho kořistí!

Ano, její muž náležel k nectné odrůdě milenců-nástupců, hojnější než by se kdo nadál, kteří nemohouce se zmocniti milované, nacházející se právě v objetí šťastnějšího soka, berou zavděk, co z ní zůstaveno, ale běda tomuto sebekrásnějšímu zbytku! Nespokojujíce se s ním, odemstívají se na něm za to, co ubylo, a třikrát běda, je-li po ruce dítě sokovo!

Jindřich Pavák měl se co držet, aby neskočil a nevrhl se na otčíma svého syna.

Všechny rány, jež malý Jindra od svého tyrana dostal, míněny byly vlastně jeho otci.

Ale cvočkář se zas rozhovořil, řka:

„To můžu říc, že bych byl dítě legitymíroval, kdyby byla matka poslechla a byla si mě vzala dřív, než přišlo na svět, ale když to dopadlo jináč, řekl jsem, že to na mně nikdo nikdá nemůže žádat, už kvůli lidem!“

Proboha, ten člověk skládá mu účty ze svého jednání na odiv své šlechetnosti – a konečně, zdaž nemá k tomu plně právo? On přece pomohl Božence z hanby, do jaké se dostala Pavákovou zásluhou, on se stal otcem jeho dítěte, on vyplňoval jeho místo v každém ohledu…

Jindřich Pavák se otřásl návalem pohrobní žárlivosti, bylo mu hnusno ze sebe sama, že jí byl schopen. Ale v té chvíli měl doopravdy co dělat, aby se nedopustil násilí.

Vyskočil – ale řekl něco docela jiného, než původně chtěl:

„Je nutno, abychom tu věc skončili. Kde je hoch?“

Ptal se tak, ačkoli dobře věděl, že byl poslán pro macechu.

„To není tak náhlý, drahej pane!“ odvětil cvočkář. „O tom se bude mluvit dál, až přijde žena, tý je taky něco do toho, nadřela se na chlapce dost a dost! Však ona je už taky tu!“

Bylo ji slyšet otevřeným oknem, vpadla jako hasiči s hlučným signálem na poplach celému dvoru. Ve dveřích dílny spustila teprve, jak náleží:

„Posílat jsi pro mě nemusel, lítla jsem sama, když Hortnarka s tím skandálem přišla… Tak to je teda ten čistej tatínek, kerej se k svýmu dítěti hlásí až za deset let? Chudou holku zkazit, to ty páni dovedou, pocuchat a nechat bejt. Ještě dneska by měli na to času dost, mladej pane, před desíti lety to museli bejvat teprv utřinos! Pěkně jich vítám k nám!“

Tak hovořila děsná ta žena, ruce v bok, uklánějíc se Pavákovi s nejúmyslnější pitvorností, jak to dělávají megéry její vrstvy, dostaví-li se k takovým scénám diváctvo.

Bylo ho tolik, že až okno zatemňovali.

Indolog cítil, jak se rdí, ač viděl jen jediné oči, zraky malého Jindry, vytřeštěně upřené na otcovu, po anglicku vyholenou tvář; dost možná, že dával maceše za pravdu, pokud ji chápal.

„Ty to přece takhle nenecháš!“ rozječela se teď na muže. „Ježíšmarjá, to přece tak nejde; za deset let, to je přece nejmíň deset tisíc, počítá-li se tisíc za rok.“

Shromáždění venku na pochvalu zamručelo, jen jediný člověk se zkrátka a řízně usmál a hned se ujal slova:

„Desetkrát jedna je deset, paní Sejcová, počtářka byste byla, jenže tisícovky nejsou bačkory, které v Kotcích prodáváte. Nekřičte na celej dům, křikem se takové věci nespravujou, nýbrž jináč. Ten pán – má úcta, pane, dovoluju se představit, Mrkvantický, císařsko-královský stálý model na Akademii umění a na Umprůmce, jináč a zde správce domu – ten pán se k dítěti zná jako otec, sám si proň došel i nebude od toho, aby splnil, co na něho patří. Jistě není ten pán podle toho, aby se musel k něčemu teprve přidržovat, a kdyby to muselo být a mluvil do toho někdo jiný, potom by to byl salcamt a potom by z toho mohlo vypadnout spíš míň než víc, matko drahá!“

Mluvčí stál venku před otevřeným oknem, jež tvořilo jaksi rám k jeho krásné hlavě světce, nesmírně hojně kučeravými šedinami vlasů a vousů přepečlivě pěstěných. Domluvil a rozčísl špičkou dýmky knír, krom zakouřeného místa sněhobílý a bafal dál.

„Pánbůh s náma!“ posmívala se Sýcová, „aby bůhotec nebyl taky všade přítomnej!“

„Bůh otec anebo Neptun, Krok anebo Ahasver,“ vece na to Mrkvantický, „to všecko bejvám jinde; ale tady jsem správce domu a basta! A jako takový povídám, kdyby se měly všecky ty facky, co už jste jich Jindrovi vtělila, počítat jenom jedna za pětikorunu, možná že by to dohromady vylezlo na víc než deset tisíc korun, matko drahá!“

„Pane Mrkvantický, to zas neříkají, chlapec se měl u nás jako v ráji!“ bránila se Sýcová jekem, poněkud již selhanějším.

„To jest, jářku,“ odvětil neúprosný „bůhotec“, „jiný hoch, nějaká slabší houžev, už by snad býval na jeho místě dávno v ráji. Slízl jich přece, jak se říká, víc než lívanců, ačkolivěk jináč je kluk do opravdy po čertech satan, to se musí říc’!“

„Nenechám tu hocha už ani hodinu!“ vybuchl do toho Pavák, „… a bude-li nutno, sám se budu dovolávat ochrany a přispění úřadů.“

Paní Sýcová na to nic, ale jako z rozpaků vrazila do skleněných dveří světnice, zaláteřila na oba své hochy, kteří teprve teď ustali v pekelné své hudbě na plechové pokličky, a vrátila se do dílny s maličkou na lokti, bylať se probudila s pláčem a hned, jak hoši přestali s rámusem.

Docela jinak začala nyní cvočkářka:

„Tajak by to tedy myslili, pane Mrkvantický, že bysme to měli udělat?“

„Já bych ponavrhl, aby se ouřad dnes ještě vynechal,“ rozhovořil se důležitostně pan Mrkvantický, „nechte to na mně, paní Sejcová, já všechno zjistím, s tím pánem půjdu do jeho příbytku a věc se urovná bez křiku a k nejlepší spokojenosti navzájem.“

„Co myslíš?“ obrátila se Sýcová na muže.

Cvočkář, nedávaje se vyrušiti v práci, pokrčil rameny a cvočkářka, aniž by déle vyčkávala, vběhla do světnice, shýbla se tak prudce, až maličká v jejím náručí nazad hlavičkou pohodila. Našla, co hledala, a hned potom bouchlo to o podlahu v dílně, pár ženských šněrovacích botek, starých, valně obnošených, o nichž bylo těžko věřiti, že je to obuv Jindrova, kdyby sám nebyl po nich chutě sáhl.

Urputné vydání jich bylo zřejmým výrazem svolení paní Sýcové, aby si Jindřich Jindru odvedl, ovšem za podmínek, navržených správcem domu Mrkvantickým, osobností, která tu požívala nade vši pochybu neomezené právní důvěry.

Zatím co Mrkvantický doprovodil příznivý výsledek svého prostředkování rozvážným doslovem, za kteréhož neustaly Sýcovy cvočky kapati, aniž se jím dala zdržovati jeho choť ve svých šukavých přeletech po chudičké domácnosti, z níž se musí za chvilku vrátit do Kotců ke svému krámku.

Pro pěstouny Pavákova synáčka byla tato záležitost vložením v osvědčené ruce Mrkvantického prozatím vyřízena a všichni tři stali se tu zbytečnými.

Zatím natáhl Jindra jednu z prostorných svých botek, ale dříve než ji mohl – na boso – zašněrovati, ruka jeho pokrevného otce stáhla ji z jeho nohy a chvatně ji odhodila, týmž chvatem vzala jej za rameno a hned na to hurtem odešli všichni tři, Pavák, Jindra a Mrkvantický, aniž dali, aniž se jim dostalo sbohem, nejspolehlivější to příznak vzájemně napjatého poměru.

Mrkvantický na výklad i omluvu mávl zlehčivě rukou.

Byli ještě na chodbě, když tu za nimi šeptly slamníkem zatížené dveře dílny, vyběhla z nich Sýcová:

„Tu máš, vem si jen tvou maminku sebou,“ a vrazila hochovi do rukou rámeček s podobiznou jeho matky pohybem ráně podobným.

„Po dobrém to bylo lepší, vašnosti,“ řekl Mrkvantický, „kdyby byl na tom Sýc stál, musel byste mu chlapce ponechat až do soudního vyřízení, on je poručník… ačkolivěk si ty lidičky moc troufat nesmějí, mám je v ruce, abych jim napravil hlavu.“

„Jenom odtud, jenom pryč!“ vzdychl si Pavák, vida, že se všechno obyvatelstvo průchodního domu shromáždilo na dvoře, kde kdo se přišel podívat na Jindrova tatínka.

Pan Mrkvantický musel obstarat povoz. Pavák uznal, že je nemožno, aby se vybral Prahou pěšky ve společnosti bosého, rozedraného hocha a složitého patriarchy, tonoucího v záplavě vousů a vlasů, beze všeho na hlavě.

Krom toho chystala se nejmladší generace dvora a zcela zřejmě a houfně k čestnému průvodu.

O povoz nebylo ostatně zle; v rozsáhlém komplexu budov k tomuto průchodícímu domu náležitých, vyskytoval se i drožkář. Šli celým bludištěm o dvou dalších nádvořích, z nichž jedno bylo tesařskou ohradou se samostatnými vraty k řece, provázeni létacím sborem malých kamarádů Jindrových, běžícím hned jako štafeta napřed, hned po boku jako jízdní kondukt, z něhož na Jindru vypláznut přátelsky jazyk anebo vyskočila pěst s vlídnou a možno říci jaksi melancholickou herdou, ježto míněna na rozloučenou.

Na tesařské ohradě očekával Jindru Lojzík, byl tady doma. Vida Jindru rekem velkolepé události a středem pozornosti všeho uličnictva, křikl:

„Ty dvě šupy, aby ses Jindro neplet, že ti je daruju, avšak my se spolu ještě srovnáme!“

A zaťal zuby do velikého krajíce v pravici. Tvář měl sic již umytou, ale v nosních dírkách sedělo mu po krvavém granátu.

Jindra veda se s otcem, tíhl ku předu s očima široce rozzářenýma, jak se sluší na prince, ze zakletí právě vysvobozeného.

Venku na ulici usedli všichni tři do drožky a odjeli za hlučného nadšeného ryku uličnické drobotiny, která je doprovodila až sem.

Zastavili ve skladišti s prádlem, obuví a obleky pro pány a hochy, naposled v lázních, patriarcha Mrkvantický všady s nimi vytrvale. Když se z Jindry vyloupl i zevnějškem synek anglicky elegantního Jindřicha Paváka, začal pan Mrkvantický Jindrovi vykat a prohlásil, že tomu, kdo by ještě mohl pochybovat, že pan Pavák je skutečně otcem Jindrovým, měly by se oči vydloubnout a hodit psu; tak strašně jest hoch pánovi podoben.

Jindra ani k tomu nemrkl, nic tázavého neukázalo se v jeho obličeji; rozuměl prozatím dokonale svému poměru k novému otci.

Nesl jej neskonale snáze než otec sám. Nejpředněji k tomu ovšem přispívaly nové šaty a zlatá jídelna velikého hotelu, překonávající všechny i nejpohádkovější představy Jindrovy.

Patriarcha Mrkvantický obědval s nimi společně a za své úsluhy a přispění bohatě odměněn, odejel v drožce zase do svého království na Františku – – – – – – – – – –