Jindrové

Druhého dne časně zrána stál Jindra mladší u okna svého pokoje i obtahoval nůž mikrometru, přístroje, kterým se krájejí řezy preparátů, aby byly dosti tenké pod mikroskop. Broušení příjemné ocele, která řeže plátky tisícinu milimetru silné, jest velmi důležitou dovedností mikroskopie, i musí se díti všemožně pečlivě.

To také bylo Jindrovým cvikem a zvykem při každém vědeckém počinu. Dnes však mu práce nešla valně od ruky a ostří chytilo nitku, kterou bylo dlužno opraviti. Snad je to vinou dnešního osvětlení pod šedou oblohou, z níž zase od půlnoci deštilo nemnoho, ale bez ustání.

Telefonní drát svážející se od římsy nad Jindrovým oknem šikmo dolů do přízemku bloku, jindy mrtvá, černá, zpupně neoblomná přímka, ožil dnes velmi čile velkými světlými kápějemi kvapně se po něm svážejícími. Byla to dost poutavá podívaná, nad kterou se možno na minuty zamysliti, pro zvláštní pozoruhodnou rytmiku vzniku krůpějí, vzrůstu kapek a zniku kápějí.

Z počátku se objevily tři drobounké, hnedle stejně veliké, hnedle ve stejných vzdálenostech, první ještě tmavá, druhá s jiskrou, třetí už rozsvícená jako žárovka, a užuž byla ze tří největší a začala rychleji sjížděti vzrůstajíc na objemu. Cesta jí ubíhala stále víc, až na malý zlomek vteřiny zpomalila, když doháněla svého předchůdce, ještě na kratší okamžik zdánlivě se obě zastavily a vtom skočily jedna do druhé, a to tak, že dostihovaná vzdávala se stíhající návratem do její náruče.

Kapkám takto spojeným nastal potom krátký šílený spád, a dospěvše po drátě určitého místa, zřítily se tu do propasti společně.

Nesčíslněkráte opakovala se ta hra kapek, jedna druhé prchajících, na úprku svítivě vzrůstajících, jedna druhou konečně dohánějících, krátké zdráhání a potom shrknutí v jedno. Vypadalo to jako exaktní fyzický experiment a Jindru jako vědce velice zajímala zprvu periodicita zjevu, až najednou vysvitlo, že tyto kapky mohou také velmi dobře představovati biologický, životopisný postup určitého případu lidského, a už v nich viděl dvojice živoucích bytostí a už tou první byla Jiřina a tou druhou on sám.

Nu, vyčinil si za ten nápad a zastyděl se, nepřítel všech poetických sentimentů, ohrožujících soustředěnost mysli ku práci.

– Když pracovat, tak pracovat!

Zapjal nůž do sáněk mikrotomu (– konečně celé to podobenství silně kulhá, neboť o nějakém shrknutí v jedno nemůže býti ani řeči! –), i vsunul do přístroje preparát, včera pečlivě v celuloidin zalitý (– krom vlahého pohnutí Jiřinina a Jindrova stisku její ruky nic se mezi nimi neudálo a co by jen zdaleka naznačovalo –).

Šlo o velmi vzácný případ onemocnění spojivky oční, jejž bylo nutno odložiti do lihu, když byl Jindra povolán na vojnu a teď o všemožně nejtenší řízek blány, samo sebou jemné.

Takovému histologu, který se rodí jednou za sto let, jako mladý Pavák, nestane se při úpravě sebevzácnějších preparátů žádná nehoda (– aeolská harfa v jejím hrdle vždy opojivě znějící, včera ovšem oplývala přízvuky jdoucími přímo ze srdce, ačkoli se mluvilo jenom o moderní filozofii či pragmatismu, látkách to Jindrovi dosti odlehlých –).

) i měl se k tomu, aby preparát jehlami zpracoval pod Greenoughem – ani ten nescházel v jeho pracovně po jeho rozchodu s dvorním radou skvěle zařízené.

)

Za dveřmi pokoje slyšno bylo odkašlání otcovo, v dobách vzájemného napětí vždycky se tak ohlašoval, a dokonce zaklepal:

„Dobré jitro, jak jsi se vyspal, Jindříšku?“ vstoupiv ozval se jaře po česku Jindra starší.

„Good morning, thank you sir!“ odvětil mladší, aniž pozdvihl hlavy od práce.

„Hlouposti!“ zabručel starší. „A kde vlastně pořád a celé dny vězíš? Nechodíš ani do besedy k obědu, ani k večeři… Neříkám nic, studuj si, ale jenom nepřestuduj… studuješ-li vůbec někde mimo dům, jak ovšem lze soudit podle tvých foliantů pod paží.“

Jindra usmál se beze smíchu – včera po prvé neudělal ani stránku.

„M-no! O tom nepochybuju ani dost málo, že tvoje rigorózum dopadne skvěle,“ pokračoval otec ve své promenádě podél pokoje, „v tom ohledu jsi dosud nikdy moje očekávání nezklamal…“

Citoslovce, jež u Jindry nahrazovalo smích, znova se ozvalo.

Otec zastavil se před skloněným temenem synovým a řekl nelíčeně vřele:

„Jsem na tebe hrd, Jindřichu!“

To sice hnulo nitrem Jindrovým, ale ještě nikoli jeho hlavou. Otec lichotí, jeho potřeba smíru je nesmírná, a co bude následovat, jest jasno, upřímně vroucí objetí obou Jindrů.

Ale chvilka trestu jest ještě nutna, než Jindra-syn přikročí k laskavé domluvě a ku prominutí otci.

Pracoval tedy ještě chvilku, jako by tu byl sám.

Ale tatínek nevyčkal a zničehožnic změnil tón:

„Málem bych byl zapomněl,“ zahlaholil kamarádsky, „že jsem ti chtěl něco ukázat. Počkej, jsem tady hned!“

I odkvapil tak rychle, že obojí dveře mezi jeho a Jindrovým pokojem vrzly takřka současně.

Vrátil se mnohem pomaleji a přinesl veliké desky i rozvazoval jich stužky s provinilým pohledem žáka, předkládajícího profesoru práci na nevyhnutelné propadnutí.

„Co tomu říkáš?“ náhle se odhodlal a předestřel před synovy oči velikou barevnou skicu – o níž hned na první pohled nemohlo býti pochyby, že představuje šestou vlnu moře, jehož přítoky jsou řeky povídek – tragikomickogramatickou nehodu krále Satavahany.

Ejhle – zkroušeně přišel o dobrozdání a schválení.

,“ řekl dr. Pavák a podle pravdy byl by měl vlastně ještě dodati:

„– ale netroufal jsem si!“

Nevěda, má-li se víc zlobit než smát, hmoždil se Jindra se zaschlou skleněnou zátkou lahvičky s barvivem na preparáty.

„Goddam!“ zaklel Jindra starší energicky, neboť zátka náhle povolila a za ní cákla notná kaňka modřidla přímo na skicu.

Vzápětí vytrhl z náprsní kapsy šátek a jal se skvrnu cípkem jeho vysušovati, to byl obvyklý probátní piják dr. Paváka, všechny růžky jeho kapesníků vykazovaly stopy toho jeho všemi pradlenami proklínaného zlozvyku.

Se šátkem vylétlo však z kapsy jeho ještě cosi třepkého, přelétlo obloukem stolek a plesklo na podlahu. Skokem byl Jindra mladší za tou kořistí a byla to skutečně kořist – vizitková fotografie, průsvitnou obálkou bylo také rozeznati čí.

Dr. Pavák sice také sebou škubl, ale bylo to jen opožděné hodlání. Koprněl ovšem, ale hrál nezúčastněného, aspoň zatím:

„Nejlepší piják na světě je a zůstane přece jen cípek svěžího kapesníku!“ liboval si poněkud přiškrceně. „Trochu to sic odnesl král Satavahana, vypadá trochu zasmušilejší, ale snad se nebude paní Machna zlobit nesmiřitelně.“

Posměch v hrdle Jindrově ozval se třikráte po sobě: Prohlížel si fotografii se stále vrůstající zevrubností.

„Viď, že je výborně trefena?“ řekl otec hlasem mistrně lhostejným.

Umínil si věc projednati jako lapálii mezi námi Jindry.

„Ten rakšása Černý je sice jenom amatér, ale fotografuje lépe než mnohý profesionál… Znáš ji – přece… Je to ta hezoučká filozofka.“

„Znám, znám,“ odtušil Jindra, „ale takhle nevypadá, aspoň dnes už ne!“

„Jak to?“ přitočil se k němu tatínek.

„Tohleto jí dnes všechno schází!“ a Jindra ukázal na dva mohutné prameny vlasů, splývající po obou stranách zobrazené hlavy. Oba byly zakončeny uzlem, což působilo obzvláštním kouzlem. Fotografie byla intimní, patrně ateliérová, a pohledem na skicu k obrazu Půtové poučil se Jindra, že také tu má Jiřinina kštice tutéž úpravu.

Dr. Pavák byl div ne ohromen.

„Opravdu?“ tázal se.

„Inu opravdu. Dala si své nádherné vlasy ustřihnouti,“ odvětil Jindra zamyšlen.

Teprve teď z této fotografie byl s to, aby posoudil, co vlastně Jiřina provedla svým činem.

„Jak to víš?“

„Viděl jsem ji včera a mluvil jsem s ní. Vím také, proč tak učinila.“

Ačkoli se Jindra starší neptal proč, přece mu to Jindra mladší pověděl.

„Jeden… jistý… nějaký starší pán pochválil prý nádheru její kštice, a to prý je ta příčina. Dr. Černý vypravuje to každému, kdo si přeje slyšet, a slečna filozofka to také nezapírá.“

Nebyla to sic výslovná pravda, ale Jindra nebyl nádobou dokonalostí až přetékající.

Jda kolem stolu pohodil podobenkou a vydal se na procházku pokojem nyní on. Přešel dvakrát, třikrát, podíval se oknem – kapky neprováděly už dostihy na telefonickém drátě – obrátil se, a postaviv se čelem k čelu proti otci, řekl:

„Táto!“

Tak, jako by řekl rozšafný otec lehkomyslnému synkovi, jejž by rád mírnou cestou napravil: „Hochu!“

Tatínek udělal kapří hubu a v rozpacích až i nakrabil obočí.

„A doktor Černý uvádí jméno – onoho staršího pána?“ pátral ostražitě.

„Doktor Černý nikoli,“ odvětil Jindra, „ale slečna Menotová mi je na můj přímý dotaz sdělila. To jest, abych jí nekřivdil – přikývla, když jsem je hned napoprvé uhodl…“

„A tys věru povedený synáček, Henry!“ našel dr. Pavák útočiště v náhlé angličtině.

„Já že jsem povedený synáček…? To by nebylo tak zlé, hůř je, povede-li se synáčkovi tatínek!“

Strašně tím ranil Jindra mladší staršího nechtě. Příliš pohotová rána už seděla, když Jindra nad ní ustrnul.

Mínil tnouti jenom některé nejnovější lehkomyslné kousky svého vezdejšího původce a hle, dotkl se oné hrozné položky životní mezi oběma, kteráž nemohla býti nijak uhražena, ať otec dělal, co dělal.

Matky!

Od předtaneční aféry s Lojzou tesařovic Jindrové ani slovem se nezmínili, událost tato uložila jim věčné mlčení o trpitelce v cvočkářově dílně, vzpomínky, jež vyčetli jeden druhému němě na očích, stačily samy svědomí otcovu a žalu synovu. Oba cítili, že jeden druhému mohou zjednati úlevu jenom nejněmější vzájemnou láskou. Odtud jich něžné sdružení a příslovečná pospolitost, jež přivodila snesitelný stav mezi nimi, zkrotila drsného uličníka z Františku, ne-li k odpuštění – tedy aspoň k prominutí, a dala za dvacetiletí vině otcově zarůstati travou, když to ani jeden, ani druhý nemohli říci o rovu jejím, jejž nebylo možno zjistiti, ježto ležela ve společné šachtě…

V mysli otcově patrně velmi dokonale, kdežto Jindra nezapomínal nikdy.

Ejhle, v této chvíli vzpomněl i otec velmi dokonale, neboť ostře vybodnutá vzpomínka otočila mu hlavu k podobizně docela jiné než Jiřinině.

Hle, tu visela nad lůžkem svého syna Boženka Nekušova, vyšedlá její podobenka, jediné to jeho po ní dědictví.

Jindra starší vzdychl vzdechem úpěnlivějším než výkřik, tak se aspoň Jindrovi mladšímu zdálo a tak se také zachoval.

Pokročil vůči otci se vztaženými pažemi.

„Ne; to jsem nechtěl tatínku!“

Neříci to slovo – všechno by snad bylo dopadlo dobře. Ale zrovna, že pověděl, čeho se otec jenom domýšlel, utrhl se naň otec mlčky sic, ale s pohledem nevýslovně uraženého křivdou, nikdy nezaslouženou…

Mlčky sebral karton paní Půtové, uložil do desek, zdlouhavě zavázal jich tkanice, dal pod paží, hnul se vpřed, jako by chtěl něco říci, ale neřekl nic, ani česky, ani anglicky, mávl rukou a odešel – s nezměrným výrazem právě utrpěné, nikdy nezasloužené křivdy.

Jindra se velmi záhy vzpamatoval ze svého pohnutí.

Ano, to byla obvyklá otcova, zřídka kdy selhávající taktika vůči němu, sehráti co nejpůsobivěji do hloubi srdce raněného, s tím rozdílem ovšem, že jindy takové potržky – ač mívaly důvody méně vážnější – končívaly rychlým otcovým smířením, jakmile Jindra ukázal, že o ně stojí.

Ovšem dnes, dnes postavila se mezi Jindry, otce a syna, zase jednou matka.

Kdysi, bylo to zrovna na podzim prvního roku válečného, měl mladistvý tatínek velmi nákladnou pasi a rozhovor o tom odbyl rovněž v Jindrově pokoji. Aby vzal otce jak náleží na paškál, prohodil stoje u okna:

„Na mou duši, tatínku, že mi připadáš jako ten kaštan tady v zahradě!“

„Prosím tě, co to máš za přirovnání, kaštan a já!“ řekl dr. Pavák už velmi smířlivě a přišoural se k oknu.

Dole stojí veliký maďal v starozlaté nádheře listů pozdního podzimku, ale ostrý vichr toho dne rval z něho listy hromadně, až vířily nad jeho temenem.

„Vidíš,“ pravil Jindra mladší staršímu, „ten rozhazuje také zlato, až je pod ním nastláno, jenže… jenže ten si nedovede pomoci, za týden bude úplně holý; někdy v lidském životě je zhoubná vášeň také jako neodolatelný vichr.“

Tenkrát se Jindra starší rozlítil, práskl dveřmi, měsíc nemluvil, ale za tu dobu dokázal, že si dovede pomoci, i vrátil se dokonale kající.

Dnes dveřmi nepráskl, byl patrně dnes dotčen příliš hluboce!

Matka!

Či by snad té hloubky byla Jiřina vlastní, obratně zakrytou příčinou?

A což – pohlédne-li Jindra sám do vlastního nitra nezastřeným okem, neuvidí v něm cosi velmi podobného jako žárlivost na otce, jako – na soka?

„Chřoust!“ zachrastilo zpod mikroskopu drcené sklo.

V zadumání otáčel pastorkem stroje, aniž okulárem dozíral, a objektiv rozdrtil krycí sklíčko preparátu, tenké jak hedvábný papír.

Kdyby dovedl klít, byl by zaklel.

Preparát byl zničen, a nejen to, objektiv, a právě ze tří nejsilnější poškrábnut. Jindra drcen víc lítostí než hněvem složil stroj do skřínky, a jak byl odjakživa zvykl, jal se po sobě uklízeti.

Nenadál se, že tu otec nechá ležet osudný amatérský výrobek dr. Černého; když mu nyní padl do ruky, odhodil jej prudce, až na okraj stolu, ale byl rád, že neslít až na zem. Vzal jej a zadíval se dosti dlouho do tváře květinářky-filozofky a už jej mimovolně sunul do náprsní kapsy, zaslechl vnitřní hlas, an praví:

– Tak daleko to s tebou došlo, Jindro?

Položil zas podobenku doprostřed stolu – konečně není ani jeho majetkem!

Rychle narazil čapku na hlavu, když oko jeho zavadilo o Jiřininu podobenku, obrátil ji tváří dolů a odkvapil. Než ještě z prahu se vrátil, aby napravil, co po prvé ve svém životě dnes opomenul, rozloučiti se vroucím pohledem ještě s mátí tentokráte na ujištění ujištěním, že ona provždy zůstane jedinou ženou jeho lásky.

Odešel hněten pomyšlením na poškrábnutou drahocennou čočku a krom toho zdálo se mu, že i jeho srdce utrpělo citelné škrábnutí. Nenadál se ovšem, že už mu nebude mikroskopu nikdy zapotřebí, že však na jeho srdce budou činěny nároky, jakým dostojí jen s největším srdce zapřením. –

Domníval se dotud pevně, že dětskou nemoc svého srdce jednou provždy odstonal svým dobrodružstvím se sivoplavou hraběnkou v sobolinách a to už bylo dost opožděně a hle, co dnes provádí!

Vší silou vesluje na vypůjčené loďce proti proudu po řece a vyhlíží, pozná-li z této strany, která z pobřežních zelinářských zahrad bude asi Jiřinina.

Měl živý pocit, že podniká něco naprosto neshodného se zásadami zralého muže, pohlížejícího na vlastní život co nejvážněji a umíněného, že jeho budoucnost, bude-li ještě vůbec jaká – kdož to může za dnešní doby s určitostí říci – musí dopadnouti co nejjadrněji, ale přesto a třebaže měl na tohoto zralého muže velmi oprávněný vztek, přidával v tempu a bedlivě pátral, kdy zahlédne vysokou starou hrušeň řídkého koše a o její rozsoše opřené tyče, pod ní chalupu, věru že velmi roztrhanou, ale bujným popínačem milosrdně ošacenou.

Popluje jen tak středem řeky anebo ještě dále k levému břehu, aby nebyl poznán, kdyby se stalo…

Ale vše dopadlo jinak.

Břeh v těchto končinách jest příliš vysoký, než aby bylo možno dozříti až k stavením uvnitř zahrad, ale co Jindra již zdaleka zahlédl na jedné z četných vysokých lávek, nad řeku ze zahrad vysunutých a k čerpání vody sloužících, změnilo jeho úmysl.

Přirazil totiž ihned ku pravému břehu, a zaklesnuv řetízek loďky na kůl, bral se břehem kryt kupředu, jenom se přesvědčí, nemýlil-li se, a hned couvne a vrátí se.

Skutečně, vysoká, štíhlá dívka, stojící na lávce a nabírající z řeky vodu čerpadlem, nebyla nikdo jiná než slečna Jiřina Menotová, studující filozofie.

Podle postavy a grácie nebylo nesnadno ji poznati – stvol syriše, plody zatížený! – ale co Jindru zprvu mýlilo, toť nejen její kytlice a lecjaká blůza, nesrovnatelně se lišící od jejího nádherného zevnějšku včera, ale i levný šátek, do poloviny tváře stáhnutý na ochranu před sluncem – byloť už zase blankytno – zvlášť pak její mrštná obratnost, s jakou si počínala při práci, zajisté, že nikoli dnes po prvé konané.

Ráhno jí jen v dlaních hrálo a zdviž povolovala tak rychle, že džber na hladinu až pleskl, než nabral, když vynesen zdviží nahoru, obrátila jej do koryta běžícího dovnitř zahrady.

A tak neustále stejně rychle dolů a nahoru.

V Jindrově dlani ozval se tvrdý omak dlaně Jiřininy ruky, který mu neušel hned, jak mu ji po prvé podala, i měl se k tomu, aby se taktně vzdálil. Ale jeden z ploských kamenů Vltaviných zvučně mu pod nohou klepl, Jiřina vzhlédla a zvolala parodovaným přízvukem zahradních dělnic:

„Kampak vojáčku? Já myslela, že jdete k nám!“

A strhla šátek do týla.

Nestalo se tedy, co očekával, jestliže jej zočí a pozná, neutekla s výkřikem, jaký už napřed slyšel.

Naopak, jemu nyní připadl úkol přistiženého.

Usnadnila mu jej.

Nikdy nebyla spanilejší než v této chvíli, kdy smějíc se z plna hrdla s roztomilou nezbedností imitovala koketerii branické děvice, za níž potajmu přilezl voják.

Jindra v tom okamžiku vzpomněl na předvčerejší její slzičku, skořicovým vějířem cezenou, a vlna nikdy nepocítěné něhy zaplavila mu hrdlo.

Vzpřímil se jako struna i zasalutoval co nejdvorněji.

„Poklona i obdiv, slečno Jiřino!“

Nenucenost její byla mistrovská. Zdvihla ruce nad hlavu a zvolala:

„To sou ňáký –“

„Štráchy“ si však nechala pro sebe a docela změněným, slečinským tónem dodala:

„Račte jen dále k nám nahoru, pokládám to opravdu za velmi milé překvapení. Ale dříve, prosím, uvažte svou loďku na zámek, možno, že byste se jinak musel vrátit do Prahy po suchu!“

To nahlédl a vykonal.

Zdržoval se při tom poněkud déle, než bylo nevyhnutelno, zaměstnalať ho při tom docela správná úvaha:

– Ví-li o loďce, viděla jej přistáti, a zpozorovala tedy dříve, zdali i poznala?

Pakliže ano – naběhl a vypadá v jejich očích jako hoch.

Ještě jedny oči mu napadly. Oči Jeleny dvorních radovic. Jak opovržlivě by se asi přivřely, kdyby ho mohly pozorovati při tom, co teď dělá a ještě udělá.

Bylo to však naposled, co na ně vzpomněl, a právě proto, že na ně vzpomněl, vzchopil se co nejrychleji.

Jiřina už na něj čekala.

Leč kudy nahoru?

Tudyhle.

Osm žlutavých otvorů v kolmém břehu nebyly ani schody, ani žebřík, ale švihem dostal se po nich nahoru na lávku velmi pohodlně, zvláště když mu podala ruku, kterouž velmi obřadně políbil, hned, jak svlékla rukavice, takové, jaké mívají dámy středních, ale distingovaných domácností při poklizení.

A přitom byla bosa.

Ale přesto imponovala mu dnes tak, že si umínil chovati se s nejvybranější zdvořilostí k této jemné, krásné, inteligentní dívce, která koná chlapskou práci z nutnosti, jak nad pochybu správně vycítil.

Ale filozofka Jiřina nedopustila, aby se k jejímu jednání přihlíželo jako ke tragickému, a Jindra to vycítil ihned z její okázalé veselosti, ano i snad štěstí nad tím, co se všechno právě přihodilo.

„Já vás zahlídla a poznala, ještě jste byl na výši Císařského ostrova, jak říkají námořníci, a měla jsem tedy dost času, kdybych byla chtěla utéci!“ hovořila za perlivého smíchu Jiřina, přímo čtouc myšlenky Jindrovy. „Přiznám se ovšem,“ pokračovala zvážněvši, „že jsem zaváhala, když jsem viděla, že skutečně zahýbáte k nám, ale vydržela jsem, jak vidíte, vy antifeministo!“

„Milostivá slečno!“ řekl Jindra v rozpacích.

Jiřina smíchy zavýskla, až se ozvalo na protějším břehu, a potom roztáhla ždibci prstů svou sukénku jako tanečnice sarabandy, a řekla:

„Prosím…! Obě záplaty jsou od mytí podlahy!“ i vypouchla poněkud jednu i druhou koleny, i v tom byl pohyb taneční a koketní.

Aby to napravila, dala se zas jako Jíra z branické zahrady, otřela nahý nárt jedné o nahé lýtko druhé nohy, opřela obě pěsti do beder a napravila se, až slyšitelně ruplo, při čemž Jindrovi nemohlo ujíti, že oba syřišové plody ukázaly na žalostně těsné blůze její velmi zřetelné své hroty.

A už zase byla jiná:

„Pojďme si raději sednout. Víte, co je to, mladý muži, načerpat za dvě hodiny osm hektolitrů vody jenom na salát? Vy, který znáte fyziku nejméně tak dobře jako já, snadno byste vypočetl podle vzorce velké P k velkému Q jako malé q k malému p, jakou práci dlužno vykonati při devadesáti šesti dvihách, pojme-li džber šestnáctinu hektolitru a váží-li kámen na kratším rameni páky osminu metráku… Vy si snad budete myslet, že když dnes pršelo, že toho není třeba, v řádné užitkové zahradě rozhoduje bazén…“

Mluvila překotně, její ruměnec prováděl při tom své krajní výstřednosti a nakonec zrovna vybuchla:

„Jsem nesmírně ráda, že vás u nás v zahradě vidím, bylo to velmi milé překvapení.“

Z největšího plápolu její líce zbledly i dodala:

„Ale tu milostivou slečnu musíte odvolat!“

Pověděla to hlasem tak zlomeným, že rázem seznal, jak jí je v jejím, ne-li nadlidském, tedy jistě nadženském sebepřemáhání.

Perlivý smích, zdánlivě tak veselý, byl proto tak podoben pláči, že ho měla vlastně na krajíčku, a nemluva Jindra, vycítiv to, řekl tak vroucně, jak jen byl s to:

„Jiřino! Vyjma mé zesnulé matky není ženy, k níž bych choval větší úcty než k vám!“

– A větší lásky! zajásalo jeho nitro s doslovnou ozvěnou v nitru jejím a v tom okamžiku otevřely se náruče jejich – duší a splynuly v horoucím objetí.

Jiřina zaštkala, prolila slzy a prohlédla z nich na Jindru dětsky šťastným pohledem.

„Já nevím, jaká jsem to ženská!“

Náhle se však začala stydět, pojala svá ňadra pevně do loktů a se slovy:

„Promiňte, jsem tu zase hned!“ a ubíhala do baráku tak rychle, až ukázala podkolení.

Vrátila se teprve až za hodnou chvíli, převlečena za filozofku, na níž z Jíry zahradníkovic nebylo nic než nohy na boso obuté do střevíců, dosti sešlých.

Přišla záříc zrakoma…

Takovým způsobem začalo tedy onoho dne Jindrovo blaho v zahradě ne-li kvetoucích broskví – neboť ty už kulatily tou dobou na zákrscích bobulky –, tož kvetoucích růží, bílých i zlatých lilií, kosatců, ano už i prvních pivoněk, nejspíše však ještě kozílistu, pod jehož notným keřem a přímo nad řekou své blaho vysedávali.

Nebylo – ach! – ani dost málo podobno blahu Zeyerovy báchorky, neboť krom polibků očima a objetí duší nebylo jiných, vyjma jediné chvíle až na samém blaha konci.

Bylo to štěstí nesmírně útlounké a jeho vrcholné okamžiky velmi nevinné.

„Jak krásně jste tu ‚milostivou slečnu‘ napravil!“ řekla například, když se vrátila.

„Jak to?“ optal se Jindra.

„Že jste mi řekl Jiřino!“ zněla odpověď, provázená takovou hudbou jejího hlasu, že to až v jeho vlastním srdci zapělo vědomím, že ta hudba pochází přímo z jejího srdce.

Když potom sama od sebe dodala:

„Jindro!“ byla v tom ještě hudba a sladká až k překonání, ale že Jindra ve své vrozené a sobě uložené nikoli chladnosti, ale zdrženlivosti právě v rozhodujících momentech nenalezl náležitého pokračování, došlo v Jiřinině hudbě k modulaci docela v muzikálním smyslu, ke změně tóniny, a to z mol do dur a látka hovoru „zlhostejněla“, jak říkají nejmodernější naši prozatéři.

„Toho si nemusíte všímati!“ řekla Jiřina, sledujíc jeho pohled, jenž spočinul na zavalitém staříkovi pod slamákem, hrubým jako rohožka, pilně na blízku zalévajícím, „to je náš strýc, musí teď roznést, co já načerpala.“

Takovýto přemet od žhavého ke chladnému, od náruživého k planému, opakoval se za každého potomního branického zájezdu Jindrova, jichž bylo tolik, co odpolední jich zbývalo v posledním měsíci ze studijní dovolené jeho.

Práh svého nebe přímým vzájemným vyznáním nikdy nepřekročili.

Bylo však potřebí mezi nimi nějakého vyznání? Nebyl-li jím už jeho první zájezd za ní, byl jím potom jeho zájezd každodenní. Věděli to o sobě oba, že jeden druhého milují všemi vlákny svých bytostí, ačkoli si to nikdy neřekli, ba ani slovem nikdy nenaznačili. Co bylo nevysloveno a také nevýslovno, k tomu měla vedle hudby svého hlasu také oko, nejen dvojnásobného mžiku, ale také dvojnásobné hloubky, a žádný básník nebyl by dovedl pověděti tu tesknotu otázky, vroucnost přisvědčení, plápol zanícení, a žár žádosti – ano, žár žádosti! – a tisícerých jiných odstínů, co jich dovedlo pověděti její oko…

Dovedlo?

Dovést znamená úmysl a Jiřina byla ve své nevýslovné vášni k Jindrovi naprosto bezděčná.

Láska jejich byla takto ovšem co nejplatoničtější, nejcudnější, ačkoli mluvili spolu ve svých nekonečných debatách o tématech co nejodvážnějších, právě na důkaz, že volnost diskuse studentky se studentem, navyklá koedukací, nemusí vésti k symbióze, ba ani náběhům k ní, i když by k tomu z jedné strany byla zřejmá náklonnost.

– Anebo, řekněme, ne-li náklonnost, tedy aspoň sklon – uvažoval Jindra při jednom ze svých, někdy velmi pozdních návratů z Braníka, neboť náklonnost jest výsledkem něčeho uvědomělého, vědomého chtění, vůle, a toho dosud u Jiřiny není, kdežto pouhý sklon k něčemu může býti i proti vůli anebo nanejméně mimo vůli. A takový mimovolný sklon k němu se u Jiřiny nepopiratelně vyskytuje.

Sám o sobě to Jindra ví velmi dobře; a přiznává to bez obalu, má-li si sám o sobě vydati účty, jakož tomu v každé době zvykl od toho okamžiku, co se postavil na své mužné nohy, ale rozdíl mezi jeho sklonem anebo u všech všudy už dejme tomu náklonností jeho a Jiřininým sklonem má své, řekněme, psychofyzické funkce. Jeho náklonnost jest váha, v nezlomné rovnováze udržovaná jeho vůlí, a vděk pevnotě jeho vůle, nehne se ze svého místa, děj se co děj, kdežto sklon Jiřinin jest lavinou nad svahem v poloze tak labilní, že by stačil poměrně velmi nepatrný popud z jeho strany, aby se lavina zřítila do údolí.

Jeho přemýšlení o tom bylo sic trochu pracné, ale zato přesné.

Kdyby – například – hned napoprvé, když do Braníka zajel, jak ona tenkrát následkem přílišné senzitivnosti vazomotorických čivů zaplakala – kdyby byl vyňal kapesník a slzičku utřel, bezprostředním následkem toho býval by její pád do jeho náruče, a tato by musela být k tomu samozřejmě přichystána, a to se nikdy, to jest, to se ještě teď nestane.

Na místě toho však dali se tenkráte do rozhovoru o – prostituci, látce tou dobou ve všech ženských listech velmi živě přetřásané.

Podnět k tomu zavdala plečka, sedící na zahradě v petrželi, a Jiřina pochlubila se, že ji zachránila k řádnému životu, dívku mladičkou, škole sotva odrostlou. V diskusi ukázala Jiřina zase svou velikou, ruměnci prožahovanou odvahu, a uvedši, že se tou otázkou dávno zabývá, prozradila dokonce, že má metodický návrh na odstranění prostituce, jejž hodlá v obšírném článku publikovati.

A hned rozhovořila se o tom, že by se prostituce dala nahraditi institucí, kterou by nazvala institucí státních matek, systémem žen kleslých, jak se zakoktnutím připojila, kleslých ve zdraví. Hoříc v lících, zakolísala, ale dodala si kuráže a hlasitěji, než bylo třeba, dovodila, že těmito státními matkami, státem vydržovanými ve státních ubikacích, by byly, by se staly – by se státi měly dívky, kteréž by jinak propadly nejstrašnějšímu znehodnocení ženské důstojnosti. K mateřství jich státem chráněnému došlo by s návštěvníky, kteří dnes klesají na týž nízký stupeň znehodnocení, za naprosté státní záruky naprostého zdraví obou stran a – a – a –

A Jiřina zmlkla v nedostatku námitek Jindrových, neboť debata je možna jenom, když strana protivná má nějaké protidůvody a také je poví.

Téma přeskočilo na volnou lásku, pole to, na němž Jindra Jiřině spíš stačil, zejména když její řeč byla bezvýhradným zatracením volného svazku ad hoc. Třebaže žádala možnost uvolnění každého svazku mezipohlavního, jakmile se stane životním neštěstím jedné z obou stran a tak dále a kdesi cosi tomu podobného.

Brzy naučil se Jindra tomu rozuměti, že pýří-li se Jiřina při těchto hovorech, nenáleží její ruměnec „abolici“, „reglementaci“, „casernementu“, „lékařské kontrole“ a jiným takovým povážlivostem v debatě se hemžícím, o nichž aby mluviti mohla tak neštítivě jako o kýchkoli jiných předmětech lidského vědění, navážila filozofka napřed osm hektolitrů vody na salát – trpce to nabyté právo emancipace! –, ale že on sám jest původem této magnetické bouře v její krvi.

Jakože útraty těchto zábav ze dvou třetin nesla sama, opakujíc celá klišé, vyčtená z odborné literatury, asi se zájmem ministranta odříkávajícího své „Confiteor“ při mši, tak umlkala náhle na místech jinak nejnevinnějších bez příčiny, kdyby nebylo vyčísti ji z jejího zraku, nořícího se z dlouhého sklopení, jako by se tonoucí slunce vracelo zpět ze svých večerních červánků.

Ten pohled trval tak dlouho, co by její ústa, kdyby mohla mluviti, řekla:

– Och, vím předobře, že ani ty, stejně jako já, nemyslíš na to, co zde spolu mluvíme, neboť to je pro nás docela lhostejno, za to oba velmi zřetelně cítíme navlas, až na ten mučivý bod, kde v nás tkví srdce, a že tak, jako mé touží k tvému, tak tvoje k mému. Kdy řekneš osvobozující slovo? –

Zajisté, že je řekne, je to jeho povinností, jeho jako čestného muže, ale řekne je, až přijde náležitý k tomu okamžik, a ten nastane, až s nutností rozloučení.

Potom teprve se jí optá, chce-li být jeho do smrti, ať se vrátí, nebo ne.

Dříve nikoli!

Poněvadž…

Inu, protože velmi dobře ví, že všechno, co si sám namlouvá o své náklonnosti k ní, jako že prý je břemenem v rovnováze udržovaným železnou traverzou jeho vůle, jest holý sebeklam domněnkou, že by snad byl z jiného těsta než jiní mužové…

), to si dlužno přiznat, aniž by si osoboval právo soudu nad těmi dvěma dětmi, jimž děkuje za svou existenci, která se stala mamince tak strašnou křivdou, že až na ni zemřela…!

Nikoli zbůhdarma staví se, kdykoli odchází z domova, před její podobiznou, aby vždy a znova uvážil, co slz asi steklo z jejích očí, než konečně zžíravina vyryla své strašné výmoly od úst po její bradě, čímž tvářnosti matčině dodáno onoho úpěnlivého vzezření, jakým zdálo se ho vždy prositi, aby pomněl a sám nikdy…!

To matce i sobě přísahal a také nikdy nepochyboval, že přísahu svou najisto za všech okolností splní, až první pochyby o tom dostavily se mu po boku Jiřinině na těsné lávce pod keřem kozího listu najmě v určitých chvílích, zvlášť za oněch večerů pozdních prázdnin, kdy celá zahrada ztemněla, takže se zdálo, že její chatrč odsunuta třikrát tak daleko jako ve dne a obrovská, ač řídká hrušeň nad ní dostala najednou asi dvacet očí, jimiž západní ještě světlé nebe tak velmi starostlivě šilhalo v tu stranu, zatím co v koši stromu sólista cvrček, daleko široko jediný, patrně už velmi starý, moderato hudl svou teskně výstražnou písničku.

Výstraha ozvala se konečně občas ze tmy mnohdy už tmoucí od chatrče:

„Jíro!“

Byl to merlotinový hlas hrbaté sestry Jiřininy, který se vždy ozval, kdykoli umlkl pleskot Jiřinina věderce na vodu, a ráhno potmě viditelné zůstalo nehnuto.

Neodpověděla-li Jiřina hned, ozvalo se vzápětí druhé, už zděšené:

„Jíro?!!!“

„Copa zas?“ ozvala se Jíra.

„Eště pořád není dost!“ zaznělo ze tmy od chalupy.

„Dobře!“

A Jiřina vrátila se zas k vášnivému popírání praktické eugeniky, pokud se jeví v pokusu omeziti manželský sňatek bez lékařského vysvědčení horlivě hájeného Jindrou. Toliko že její ruka těsně u jeho jako uhlík žhavějící – se vzdálila.

Jiřina ukázala značný bystrozrak v této otázce a usvědčila Jindru aspoň k přiznání, že lékařské vysvědčení nemá tu pražádného významu pro zdraví příští generace a nepřísluší mu žádné větší důležitosti, než má pro církevní anebo občanský sňatek průkaz řádně proběhlých ohlášek. Neboť jen tento jest učiněn závislým na lékařském vysvědčení. Takový zákon nemá smyslu, jestliže nezakáže, nikoli sňatek, ale dítě bez lékařského vysvědčení, a nebude-li stíhati trestně rodiče nemanželských dětí. Závislost sňatků na lékařském vysvědčení bezesporně zmenší počet sňatků, ale zvýší počet nemanželských dědičnými chorobami stižených dětí a víte ještě co?

„?“

„Počet jednotlivých i společných sebevražd z nešťastné lásky jako povšechného motivu a pro odepření lékařského vysvědčení jako motivu zvláštního. To bude docela nový druh zostřeného zoufalství z lásky neukojené a zbaví dotyčné nešťastníky poslední rozvahy. Tragikům a romanopiscům přibude zbrusu nový motiv, ale hůře bude nikoli papírovým, ale živým rekům těchto tragédií. Vůbec shledávám nápad, aby vinu celé společnosti, a vinou její jsou dědičné choroby, odemstívána byla na jedinci, za stejně brutální jako bornovaným a především absurdní, ježto se míjí předstíraným účelem u dvaceti procent narozených nelegitimně a v tom počtu bude tak největší počet dědičně zatížených. Nejznamenitější už jest pak nemožnost legitimovati nemanželské děti dodatečným sňatkem, nedovolí-li jej lékařská vysvědčení.“

Jiřina mluvila s ohněm o věci, kterou se dávno zabývala a kterou zevrubně promyslila.

Jindra neodpovídal, ne že by nebyl měl protidůvodů. Ale stala se pranepatrňoučká věc, pro kterou zůstal něm, když ona umlkla.

Aniž to v zanícení pozorovala, octla se její levice v těsném sousedství Jindrovy pravice, opřené o desku lávky, tak horká, jako by filozofce ruměnec až do prstů sálal. Jindru zamrazilo mezi lopatkami, když se Jiřinina levice k jeho pravici teď až po loket přidala.

,“ zašeptala Jiřina tak sevřeným hrdlem, že nemohla dopověděti a neklidný hrot levého jejího ňadra zavadil o jeho paži.

Dýchala nahlas a Jindra cítil, jak jemu samému se srdce stěhuje vzhůru.

„Jíro!!!“

Tentokráte zazněl sestřin hlas přímo výhružně a ze vzdálenosti několika kroků.

„Ale drž kuš pořád!“ vzkřikla studující estetiky rozlíceně v odpověď.

Jindra vstal a řekl sevřeným hrdlem:

„Pojďme!“

Za chvíli vyschlé ráhno zvučně zavrzalo, Jindra čerpal a Jiřina vylévala. Okurky mají zapotřebí třikráte tolik vody co salát a na časné jitřní zalévání musí být nádrž plna až po kraj, z rytíře Jindry stal se velmi pracovitý panošek, z počátku žertem a potom už doopravdy a jako samozřejmě.

Sestra Jiřinina potom už ani nehlesla.

– Hej, hej! pomyslil si Jindra, když si teprve za hodnou chvíli připomenul drsný Jiřinin výpad proti její sestře ve tmách, a víc než nad nevybraností jejího výroku udivil se tím, že se jeho sama tak pramálo a teprve dodatečně dotkl.

Ovšem že nebyl první takový, jaký od ní slyšel, ačkoli žádný dosud nebyl zas tak – řekněme – tak nehorázný, že by byl skutečně nemožným pod skořicovým závojem a v puplínových šatech. Ale Jindra leccos přeslechl od té doby, co už při každé jeho návštěvě neodbíhala, aby se převlékla na slečnu, což by bylo bývalo věru bláhové.

A pošetilé by bylo i pozastavovati se nad tím, že ve styku se svými užívala i slovníku i přízvuku – branického. A – a má-li si přiznat pravdu, má ji takhle radši, neboť je to důkaz její bezelstnosti, když je taková, jaká je. A v tom byl dokonce jakýsi půvab, jako když v předvečerních svých besedách – nerušených – ježto bylo zdaleka na oba viděti – dostali se do zámezí transcendencí a on v tom okamžiku náhle viděl, že je – bosa.

Aeolský názvuk jejího hlasu neměnil se, ať mluvila akademicky, anebo po branicku.

Vědro pracovalo hybně, měli dnes co dohánět. Nemluvili ani slova a do tváře si neviděli, až jednu chvíli, když z noční tmy její hlava prosvitla.

Stalo se to v odlesku notného ohně vorařů, udržovaného na prameni, zvolna, samou tíhou ku Praze kolem plujícím a provázeném obrovským mrakem chumelících se jepic.

Jiřina pozdvihla hlavu, jako by se jí byla zář dalekého ohně v bezvětří hořícího dotkla. Ačkoli odlesk byl slabý, žila tvář její jenom klidným jeho plápolem, jinak byla všecka ztuhlá jako maska.

Náhle mu rozbřesklo všechno, co mu tahle tvář lící a rtů, odulých něčím víc než pouhým sehnutím, najednou sdělila.

Byla v ní hrůza a úzkost trpitelky, pod břemenem klesající, němě žádoucí, aby z ní bylo sňato, a zároveň probůh prosící, aby se tak nestalo. Byl v ní výklad, proč byla dnes tíhou syřišových plodů k němu stále tak nakleslá, vysvětlení její únavy, jakou se div nemotala, pronikavé vůně vazkého jejího těla, náhle vyschlého jejího dechu, jímž se rty její žalně nalomily…

Ale na místě očekávaného stenu ozvalo se z nich namáhavé a tichoučké – a přebojácné:

„Co?“

“, k němuž rty nemohla ani domknouti, byla skutečně výslovně pověděla, co Jindra z něho doopravdy slyšel:

– Šetři mne…! Zhynu však, budeš-li dále otáleti. –

Jindra ani nedutl a jednoslabičná otázka filozofčina zůstala bez odpovědi.

Od té chvíle ani jeden, ani druhý nedali znát, že navzájem o sobě vědí.

„Dost!“ vykřikla jich dozorka z prostřed zahrady. „Už přetéká!“ Hned, ač hořeli týmž jedním plamenem, se Jindra měl k odchodu obvyklou příkrou cestou k řece.

Dřív než mohl říci své „Sbohem!“ – horečně rozechvělá ruka její spočinula na jeho rukávě:

„Vraťte se za hodinu – všechno bude spát – já dnes do půlnoci hlídám – musím vám ještě něco velmi důležitého říci – ještě dnes!“

Řekla to, div neplačíc, téměř nesrozumitelně, neboť neodolatelná síla, která to na ní vynutila, hrdlila ji při tom k udušení.

Tu se Jindrovi zatočila hlava.

„Přijdu!“ zajektal – druhá ruka démonova svírala jeho hrdlo.

Stiskl třesoucí se prsty Jiřininy a sešplhal k loďce a několika rázy vesel octl se v nejhustší tmě.

„Tak tedy sbohem, na shledanou zítra v Karolinu na promoci, těším se velice!“ zpívala do tmy za ním ze zahradní hráze aeolská harfa vysokým, nyní ku podivu uvolněným tónem.

Chápal, bylo to na ošálení Jiřininy sestry.

Dospěv středu řeky ponechal Jindra loďku línému proudu, jako těžkou horkou nocí vysílenému.

Hořel, rozepjal kabát, sám sobě začpěl potem. Bál se své nedočkavosti, ale jenom proto, aby se nevrátil příliš záhy. Krev mu hlučela v uších a také jeho nitro bylo ohlušeno, jenom proklínal hodinu, která bude nejdelší v jeho životě, ačkoli uplynulo z ní sotva pět minut.

Když jej řeka odnesla asi na sto kroků, zavesloval nazpět, po druhé vracel se už z větší dálky, to se musel vyhýbat poslednímu parníku a po třetí –

Než k tomu došlo, přihodilo se cosi podivuhodného.

Najednou pozoroval totiž Jindra, že není na vodě sám, viděl to z odrazu toho druhého jemu přes rameno do řeky nahlížejícího, pohlédl nazad a nad sebe, on to novorozený úplněk, znenadání se tu vybral zpoza hřebene vápencového srázu, mhouravý uprostřed duhového kruhu, jímž dusně obtočen.

Na nebi vypadal velmi vážně, na řece se drobnými vlnkami zvarhaněný jeho obraz smál, a najednou Jindra slyšel mlaskavě, šplounavě tknouti boky loďky.

S východem měsíce zavál větřík a řeka procitla.

„Jindro!“ zašeptlo to u samého jeho ucha zmučeným šeptem jeho matky, jejíhož hlasu nikdy nepoznal.

A Jindra, nabyv všech svých smyslů, ustrnul nad tím, jak mohl býti sám sobě třeba jen na půl hodiny jiným zaměněn, vzdychl, povstal, přesedl, a opřev se o vesla, nádherným spurtem rozejel se ku Praze.

Bylo mu jako věřícímu dítěti po boží správě.

Zítra, až bude; doktorem, optá se Jiřiny, chce-li býti jeho ženou a sňatek s ní po vojensku urychlený bude jeho pokáním za dnešní jeho hřích – žádosti.

V srdci jeho rozlehla se nekonečně sladká něha k filozofce-zahradnici.