Jindrové

Nikoli za nějaký týden, ale teprve za několik měsíců stalo se, že v poslední stanici na pokraji neutrálního pásma vystoupili ze společného kupé vlaku od jihu ošetřovatelka v americkém stejnokroji, dva vojáci, z nichž jeden měl pásku na oku, Jindra, Lojza a sestra Edith, i usedli do velkého šedého auta pod americkou vlajkou, jež je měla dopravit dále na sever.

Jest nasnadě, že dříve než došlo k dorozumění o této společné cestě, muselo se mezi Jindrou a jeho jaksi až z třetí ruky nevlastní matkou leccos státi a o lecčems mluviti, aby Jindra na takový návrh připadl, jej učinil i by k němu choť jeho otce přistoupila.

Především k tomu byla nutná velmi zpověď sestry Edith a k té došlo po troškách, z nichž každé předcházelo zevrubné zpytování svědomí, neníť lehkou věcí přiznati se synu manžela k vině, pro jakou došlo k rozchodu s jeho otcem.

Mabell, druhdy krásná, když prchala jako šílená před Lojzou a vlastně i před svými strašným omylem, byla by snad utíkala kraj světa, aby se už nesetkala nikdy s tím, jejž považovala tak dlouho za svého prvního manžela, ačkoli byl jeho synem – kdyby nebylo neodolatelné nutnosti vrátiti se zase k němu.

Ocitlať se v rozpoložení, jaké žádná žena na celém světě nezažila a nezažije.

Zvědavost, jeden z hlavních principů ženství, nikdy nebyl dravěji vydrážděn jako – v tomto případě, v němž železná nutnost zvěděti, byla nejosobnějším životním zájmem stupňována až k mánii „stůj co stůj“.

Jistoty, o něž se ani nemusila přílišným přemýšlením namáhati, byly dvě, že její ošetřovanec je synem Henryho Pawaka, jí tak osudně známého, a že jest svému otci až zázračně podoben, takže ho nutně s ním zaměnila, když ke všemu přečetla jeho jméno na tabulce nad lůžkem, což stačilo, aby omdlela!

Počítá-li však léta od svého rozchodu s manželem, jejž poznala jako mladičkého studenta bratrance a do něhož se zamilovala večer po veslařských závodech mezi Oxfordem a Cambridge, mohl by jeho syn, kdyby se byl jeho otec oženil ihned po svém návratu do vlasti – být stár nejvýše čtrnáct, patnáct let!

Avšak který dráp lítosti, popadnuvší její srdce při shledání s domnělým manželem, byl nejlítější a šel nejhlouběji?

Bylo to nejenom pomyšlení, že pozbyl zraku, ale i bolestný úžas nad tím, jak zestárl a sešel, soustrast dávné lásce velmi podobná, která ji sesunula na kolena před ním za jeho srdceryvné hry s briliantem, druhdy ozdobou turbanu nad bronzovým čelem jistého plukovníka domorodých kopiníků indických.

Nikdo jiný nemohl jí podati řešení této záhady než záhada sama, než právě syn Henryho Pawaka, nejnenadálejší člověk, s nímž se kdy v životě setkala.

Musí s ním mluvit, všechny rozpaky z trapných dojmů, jaké asi v něm zůstavila, malicherně ustupují, před odpovědí na otázku, která se jí stává, čímdéle o ní přemýšlí, tím životnější.

Proto vyhledala si k tomu vhodnou chvíli ještě téhož dne podvečer, když Jindra procházel se v parku po křižovatkách, podle šňůr pro něj napjatých. Jindy vodívala ho na tuto procházku ona a hned ho opouštěla, ježto vycítila, že je tu nejraději sám, dnes dovedl ho jeho kamarád, ale i ten ihned odešel.

Jindra zaslechl šustot jejích kroků na písku již zdaleka, a že poznal, kdo to, bylo viděti na zlém výrazu nevidomé jeho tváře, když se zastavil a přes rameno ohlédl, tak jako by ji mohl vidět, ještě stále jeden z úkazů nasvědčujících, že dosud slepotě nepřivykl.

Nebylo to příliš povzbuzující, ale Mabell Pimpottová nebyla z těch, kdož couvají, když už se jednou rozhodli:

„Mr Pawak, dovolte mi otázku, kterou jistě neshledáte neodůvodněnou po dnešní ranní příhodě. Jak jste vlastně stár, Mr Pawak?“

„Jistě víc než patnáct let, Mrs Pawaková,“ odvětil Jindra, jenž také přemýšlel a počítal, „ale dříve než zodpovím váš dotaz přesně, dovolte mi rovněž otázku…“

„Mr Pawak?“ opakovala jménem tím oslovená a hlas její klesl opět v šepot. „Máte vlastně pravdu… nikdy jsem nebyla s vaším otcem rozvedena a nikdy s jeho… jeho nástupcem oddána, žije-li tedy dosud váš otec, je dosud mým legitimním manželem!“

Pronesla tento počátek své zpovědi tak tiše, že jí sotva rozuměl.

„Ano, váš manžel dosud žije, nezemřel-li od té doby, co jsem ho posledně… a věru že naposled viděl,“ vece Jindra velmi vážně a statečně.

Obrňoval se.

„Chtěl jste se tázati, ptejte se tedy,“ řekla Mrs Pawak po chvilce.

„Jsem velmi šediv?“

„Proč se ptáte?“

„Poněvadž musím býti asi všecek bílý, neboť když jsem se vás tázal, neoplakáváte-li syna ve válce padlého, nenapadlo vám, že bych mohl býti spíše vaším synem, než tím – můj bože! – za koho jste mne měla? Nuže?“

Dlouho neodpovídala choť jeho otce a konečně řekla:

„Nemohu opravdu říci, že byste nevypadal tak, aby moje domněnka byla bezdůvodná.“

„Je mi dvacet pět let…“

„Potom však… potom se váš otec musel jím státi ještě dříve, než přijel do Anglie…!“

„Počítáte velmi správně, Mrs Pawak,“ řekl Jindra hořce. „Máte ještě nějakou otázku?“

Mrs Pawak neodpovídala.

„Ačkoli mlčíte, přece jenom slyším, že byste takovou otázku měla. Nuže, odpovím na ni. Ano, máte pravdu, můj otec byl právě tak málo oddán s mojí matkou, jako vy s jeho – nástupcem, jak jste sama pravila.“

A Jindra rozepjal blůzu, vyňal z násrdeční kapsy podobiznu Boženky Nekušovy a podával ji její nástupkyni.

„Kdo je to?“ tázala se, ačkoli to ihned uhodla.

„To je moje matka. Podíváte-li se pozorněji na ten obrázek, spatříte od úst mé matky dvě rýhy, a ty pocházejí od toho, co musela moje matka vypít za to, že se jí stala.“

„Proboha…! A zemřela od toho?“

„Od toho nikoli. Aspoň ne hned. Ale zato viděl jsem na vlastní oči, jak jí její manžel – legitimní, prosím! – umlátil, ovšem ne najednou… zatím co můj otec dlel v Anglii a Indii na studiích o kamasutrách a Moři pohádek. Pochopíte Mrs Pawak, že jsem vašeho manžela nikdy nebyl s to – tak náviděti, jak se na syna sluší a čtvrté přikázání nařizuje… Ačkoli to je otec takřka vzorný, ač poněkud opožděný… Musím, ovšem dodati, že neměl po deset let ani potuchy o mé existenci, která byla pro něj nesmírným překvapením, když se o ní čirou náhodou dověděl… Konečně nemohu říci, že bych ho byl měl tak docela nerad, ale mezi náviděti a milovati jest veliký rozdíl… On sám mne nosil takřka na rukou a moje neštěstí bude pro něj strašnou ranou!“

Ticho.

Aby přivedla řeč na jiný předmět, řekla potom Mrs Pawak:

„Mluvil jste o čiré náhodě, pane. Mně se zdá a skutečně bych řekla a nikoli jen proto, že jsem žila dosti dlouho v pravlasti předurčení, že osud není tak slepý, jak se o něm, myslí a říká –“

„Já to o něm vždycky říkal,“ přerušil ji Jindra, „snad se mi za to pomstil,“ dodal tiše a hořce.

Mrs Pawak, ač s lítostným ustrnutím, přece zúmyslně přeslechla tento stesk, jí zaviněný, i honem pokračovala:

„Já aspoň, mám-li soudit podle sebe, musím říci zvláště podle svých zkušeností s vámi, že prst osudu není veden náhodou, nýbrž vyšší vůlí. Mohu se přiznat, že od svého vstupu na pevninu neopomenula jsem jediné příležitosti, která se mi v mém postavení naskytuje, abych pátrala ve všech možných konsignacích rakouských raněných a zajatých po vašem jméně, a vyhledávala jsem tedy něco, což by se bylo mohlo nazvati čirou náhodou, kdyby se bylo našlo mezi statisíci případy, z nichž jsem ani tisíc nemohla prozkoumati. Zvláště když rakouský a český není pojem totožný. Když jsem to zevrubně poznala, upustila jsem od svého pátrání a tu se stalo, že zrovna když jsem ji přestala vyhledávati, tak zvaná náhoda sama mne našla. Nechci ovšem říci, že došlo k této světové válce, aby v ní můj – můj druhý muž padl i abych se tu setkala se synem svého prvního muže, ale jisto jest, že k ní došlo proto, aby mezi miliony a miliony lidských osudů došlo také ku převratu mého osudu, a tudíž celkem vzato, jest pro všechny tyto miliony osudů válka společnou, čirou náhodou.“

„Mluvila jste o prstu osudu řízeném vyšší vůlí, možná že máte pravdu, Mrs Pawak. Všech nás dotkl se ohromný prst až z nebe či z pekla samého sahající, některé rozmáčkl nadobro, jiné jeho přimáčknutí ponesou na čas zbývajícího života, krom zlomku lidstva za polárními kruhy nebude snad nikoho, kdo by jej nebyl aspoň zdaleka pocítil.“

Odmlčeli se oba a chvíli šli tak vedle sebe. Jindra již dávno se pustil vůdčí šňůry, sestra Edith vedla ho pod paží jako jindy.

Znenadání ucítil na svých prsou její ruku, překvapen zastavil se, druhá ruka její k první přidala se, sestra vsunula mu do náprsní kapsy matčinu podobiznu, na niž za řeči byl zapomněl.

Strpěl mlčky tuto úsluhu, aniž jí pomáhal. Seznalť útlost tohoto hnutí, kteréž nechtělo mu připomenouti jeho neštěstí, a přece mu je s nevýslovnou něhou připomenulo, i nesmělo být rušeno.

A hnutí to bylo sestře Edith v této chvíli vzdechu slepého, z nešťastných nejnešťastnějšího za všechny ostatní nešťastníky, náhlou nutností mateřského jejího srdce a ruce její voněly Jindrovi mateřstvím, jež syna nikdy nepoznalo, až nyní, třebaže jen vzdálenou tuchou.

Snad to bylo jakýmsi vývanem podvědomých přání s myšlenkami obou souvislých, když Jindra potom řekl:

„Máme-li dále mluviti o prstu prozřetelného osudu, nezdá se vám, Mrs Pawak, že v tom, co se přihodilo, vězí jeho pokyn k tomu, co se dále ještě státi má?“

„Nerozumím vám, co by to asi býti mělo.“

„Nevidíte v tom ponuknutí, aby došlo ještě k jednomu setkání s někým, nikoli netušeným, jako jsem byl já, ale někým, o němž velmi dobře víte?“

„Nikdy!“ řekla Mrs Pawak prudce. „To se nemůže stát, příliš jsem se na něm provinila. To je vyloučeno.“

„Snad přece!“

„Nikoli. To víte asi sám nejlépe. Jak mluvil o mně váš otec? Jistě s největším a krutě zanevřelým opovržením.“

„Nijak. Ujišťuji vás, že jsem o vaší existenci neměl ani té nejmenší potuchy, jako vy o mojí. – Můj otec se o vás nikdy ani slovem nezmínil.“

Mrs Pawak byla ohromena:

„Jak je to možno? A je-li tomu tak, kterak jste už včera mohl věděti, že já a váš otec –?“

„To je vám tak nepochopitelné? Nic neleží světleji nabíledni. Svou záměnou sama jste mi podala vysvětlení takřka na dlani. Já a otec byli jsme předtím nesčíslněkráte zaměňováni, někdy i těmi, kdož nás neviděli po prvé; to se stalo včera ovšem naposled a je to navždy, už navždy vyloučeno.“

„Henry!“ řekla Mrs Pawak opravdu mateřsky. –

„A potom můj otec,“ pokračoval Jindra, „měl přece velmi obsažný milostný román za sebou už předtím, než poznal vás, a potom, když se vrátil, připojil k němu ještě tak mnohou novelu a tak nedopustil podezření, že by jeho anglo-indických let bylo proběhlo jen tak beze všech epizod toho druhu. Nic není přirozenějšího, že když mne osloví Angličanka: Můj manželi, odpovím já: Prosím, nikoli, to tatínek!“

Jindra mluvil nevýslovně hořce a zlehčivost jeho tónu hluboce dotýkala se krásné Mabell…

„Nechťsi!“ řekla zkroušeně. „I takto jest jasno, že by mi musel odpouštěti mnoho, kdežto já bych neměla co. Byl asi dosti nešťasten, milovalť mne velice.“

„Asi ano, poněvadž na Prahu a svou první lásku zapomněl nadobro,“ vece Jindra s nádechem žárlivosti za matku.

Několikráte uvázla rozmluva Jindrova se sestrou Edith po takovém a podobném choulostivém rozpaku.

Ale jednou konečně odhodlala se Mrs Pawak k tomu, aby Jindrovi vyprávěla svůj příběh, když ve své nekonečné shovívavosti k ženám láskou hřešícím stále pochyboval o nesmiřitelné velkosti její viny.

Vypravovala prostě bez příkras, kterak zpola svedena a zpola otcem zašantročena, opustila mladého učence z kalkatské Free College, který jí stále víc a více mizel za hradbou foliantů a starých rukopisů sanskrtských a stále více přezíral, že ke štěstí lásky jest ženě zapotřebí ještě něco jiného než – ohnivá chvilka, která mu zbyla z veškerého času, vykořistěného jeho náruživosti k Védám. Ačkoli tedy Védánta byla pouze nadpozemskou sokyní, přece měla nároky tak nákladné jako kterákoli vezdejší metresa, drahocenné rukopisy a unikáty starých tuzemských vydání hltaly daleko větší část důchodů mladého profesora, nikterak přespřílišných.

Kdo ví, co znamená pro Angličanku stráviti léto v Kalkatě, a to pochopí zase jen Angličanka, shovívavěji bude posuzovati slabou chvilku, ve které se rozhodla odjeti do hor raději s domorodým knížetem než zůstati v Kalkatě pod zahradním stanem po boku zarytého badatele, jehož chvilky, choti věnované, jsou stále vzácnější.

Ačkoli se tento motiv nevěry její zdál Mrs Pawak asi nejprůkaznější – aspoň jej velmi zdůrazňovala – a snad ve skutečnosti nejvíce rozhodoval, Jindra sedě vedle ní na sluníčku a otáčeje jejím brilantem u samého oka rychleji, a zas volněji, na to vše mlčel zarytě.

Jemu stačila nevěra jeho nevlastní matky vůči jeho otci dokonale, a čím byla úplnější, tím byla mu vítanější. Nikoli jen proto, že jako přirozený straník své vlastní matky shledával v tom odvetu, ale také z té příčiny, že čím více bude muset otec jeho odpouštěti, tím větší také bude jeho – pokání za vinu na Boženě Nekušové spáchanou.

Tento tón scházel až dosud Jindrovi, aby jeho disharmonii s otcem převedl v souzvuk a smír! I zasadí se všemožně o to, aby jej uvedl ve znění.

Dlouho se mu nedařilo, aby přiměl krásnou Mabell k souhře, až jednou v nejzkroušenějším jejím momentu udeřil na ni, nepociťuje-li i ona ve svém nitru potřebu smíru za své provinění.

To slovo říci – a zkroušená Mabell tak zhoroucněla, že její ledové prsty v dlani Jindrově až zvlažněly.

Ta tam byla Mabell svou vinu zlevňující a omluvy pro ni vyhledávající… Kypivými a hořem tryskavými slovy líčila, kterak ve svém patnáctiletém pekle po boku bronzového ďábla s modravě černými vlasy a zrcadlivýma očima nevýslovně želela své zrady na Henrym, na nějž se nikdy dosyta nenavzpomínala – a všecka kající rozplývala se před jeho synem v pláči.

Rozeštkala se tak, jako když Jindru po prvé přistihla při hře s brilantovými reflexy, a její slzy měly několik ručejí, jedna řinula se přes tváře a druhá vnitřním spádem zalévala jí hrdlo.

To slepý poznal na jejím hlase, v slzách se dusícím, byl to ryze ženský pláč, při němž žena neovládá bránici, a pláče dokonce i třetím proudem, nosem, jediný to případ, kdy i smrknutí má přízvuk tragický.

Jindra, na něhož měly ženské slzy – počínajíc už jeho matkou – neodolatelný účinek, když slyšel takový jich nadbytek, zjihnul úplně a ve svém roztklivění na několikáté již oslovení „můj drahý synu“ odpověděl poprvé názvem „matko“, přičemž potom už navždy mezi nimi zůstalo.

„Ty dvě věci kdybych měl za sebou,“ hořce vzdychl Jindra do této nálady, „setkání s otcem a se svou nevěstou.“

„Nevěstou?“ užasla nová jeho matka.

Nyní bylo na Jindrovi, aby se vyzpovídal; učinil tak se zevrubností poněkud zdráhavou, vypadly z ní podrobnosti, k jakým mohlo, avšak nedošlo mezi Jindrou a Jiřinou.

Střežil svůj hlas před sentimentem všemožně, ale některé neovládatelné záchvěvy jeho prozradily sestře Edith, co se v jeho nitru děje.

„Ona mne bude jistě chtít vidět, a já i kdybych i chtěl, nebudu tomu moci zabrániti, neboť ani věděti nebudu, kdy a odkud se na mne dívá,“ dopověděl Jindra potichoučku.

„Pojedu s vámi, můj drahý synu!“ prohlásila na to Mrs Pawak co nejslavnostněji.

Po takovém definitivním rozhodnutí o společné pražské cestě nebylo už řeči než o brzkém jejím provedení.

Došlo k němu tak záhy vděk přičinění chiefnurse Edith, že tato výprava její s Jindrou a jeho kamarádem Poniklým byla mezi prvními a nejčasnějšími, jež dovoleny byly hned po příměří neutrálním územím mezi oběma armádami.

Že Lojza Poniklý jel spolu, rozumělo se samo sebou, ne-li od prvopočátku, tedy přece od toho okamžiku, kdy se na to sám optal.

Býval ovšem jenom občasným a němým přísedícím rozmluv Jindry a jeho ošetřovatelky, jimž právě tak málo rozuměl, jako jich vzrušení chápal, proto se zpravidla po čtvrthodince zdvořilého prodlení poroučíval.

Ale jednou počkal si na Jindru, až osaměl, i udeřil naň otázkou, která nebyla než obměnou jeho prosby právě v tom okamžiku, kdy dostal svou kuli při útoku v průsmyku:

„A mne bys tady mohl nechat, Paváku?“

Překvapen stanul Jindra:

„To se samo sebou rozumí, pojedu-li, že tě tady nenechám, a mohu ti říci, že jsem rád, žes o tom sám začal… Ale, jak to víš, že pojedu?“

„Jindro drahej!“ řekl nato Lojza. „Vždyť u tvé postele stojí už tři dny tlumok, jaký mají všichni zdejší američtí surgeoni na cestu.“

Jindra mlčel.

„Když jsi mi sám nic neříkal, myslel jsem, že máš někoho jiného, kdo s tebou… neboť že sám… to jsem si spočítal na prstech…“

„A kohos myslel, že bude ten druhý, Lojzo!“

„Jindříšku!“ mazlil se Lojza. „Vždyť já mám ještě jedny prsty a na těch jsem si spočítal, že ten druhý bude vlastně druhá! Vždyť by to bez její protekce ani jinak nešlo, vždyť se to ví, že je to dáma velmi vznešená, kde kdo v celém špitále…“

„Poslyš, Lojzo… to je její tajemství a já doufám, že i ty budeš diskrétní…“

„Proboha, Jindro! Mně do žádných tajemství nic není, já na nic jiného nemyslím než na to, že mám v Praze starou matku a že jsme oba dva pokládáni doma za mrtvé jako ti ostatní, zvláště jestliže do novin dána zpráva o rekovném útoku *tého praporu **tého pluku, jak nám to major sliboval, to si můžeš zas ty spočítat.“

„Lojzo, tedy dobrá!“ odtušil Jindra. „Ten vak je taky pro tebe, máš-li co vzít s sebou, ale raději tady všechno nech; kdyby nám někde zavazadlo prohlíželi, nic nesmějí najít, co by na to ukazovalo, že jsme bývalí rakouští vojáci. Pojedeme totiž jako Amerikáni. Lojzo!“

„Paváku, věř mi, že ti nikdy nezapomenu, cos pro mne udělal. I kdybych byl živ sto let!“

A Lojzův stejně osuhlý hlas zjihnul tentokráte pohnutím.

„Nic to!“ pravil Jindra. „Jenom se nesmíš domnívat, že jsem na tebe dříve nemyslel… Bylo to už rozhodnuto, ale chtěl jsem tě vyzvat až v poslední chvíli… mám k tomu… abych tak řekl… svoje důvody, pro které jsem vlastně rád, žes o tom začal sám… Lojzo! Připrav se tedy, pojedeme všichni tři, jen co dojde rozhodnutí…“

„Ani nevíš, Jindro…“

„Jednu věc bych chtěl od tebe ještě slyšet,“ přerušil ho Jindra. „O všem, co víš a co snad ještě zvíš anebo uhodneš, o tom zachováš v Praze naprosté mlčení.“

Nežádal druha o čestné slovo, ale nastavil mu dlaň.

Lojza popadl ji pevně a řekl:

„Moje čestné slovo!“

A tak se stalo jednoho dne v pozdní podzim, že na poslední stanici před neutrálním pásmem přestupovali oba kamarádi se sestrou Edith do auta s červeným křížem a pod americkou vlajkou, k níž připojena po druhé straně ještě bílá, parlamentářská, a vydali se na další cestu pásmem k nepříteli.

Papíry této společnosti byly bezvadné a za takové uznány i strážemi obou přiměných stran. Americká chiefnurse jela z rozkazu svého velitelství s rakouským vízem na inspekci nemocničních opatření pro americké zajatce se svým pobočníkem, lékařem a tlumočníkem. První stanicí této výpravy byla Praha, poněvadž se prohlídka díti má z centra na hranice směrem zpětným.

Jestliže se nadáli nějakých nepříjemností pozastávek a prohlídek na své cestě, byli co nejpříjemněji zklamáni, jenom na hranicích pásma chtěli dvakráte či třikráte vidět jich průkazy, potom stačilo pouhé hlášení u dvířek auta a nakonec salutována americká vlajka a posádka auta v amerických uniformách, i jelo se bez přítrže dále.

Jediné překvapení na celé cestě a na samém jejím počátku zažil Alois Poniklý, a to když Jindra, vstoupiv do automobilu za plného denního světla, ukázal vzezření od včerejška značně odlišné.

Dnes měl pásku než na jednom oku a druhé dívalo se na Poniklého tak bezúhonnou tmavou hnědí odjakživa zvyklou, že se v Lojzovi dech zatajil, až leknutím se odmlčel.

Jindra ihned uhodl, co to.

„To koukáš, Lojzo, viď?“ oslovil kamaráda vesele, což kamaráda jenom ještě více zmátlo, neboť ukázalo se, že humor Jindrův jest onoho druhu rozmarů, jež rvou srdce posluchačů.

Jindra vypravoval o svém pešťském vynálezu, přičemž zcela zjevně působila milosrdná prozřetelnost boží, neboť dopřála mu vyrobiti jeho vlastníma rukama protézu, kterou nyní na místě ztraceného oka nosit může. Má jich celý pár a vždycky jej měl s sebou, kamkoli se hnul, ano i když mu odňata hodnost důstojníka a zakázána i důstojnická brašna, kterou ke svému stejnokroji prostého saniťáka mínil připojiti, přendal jej pečlivě do svého tlumoku prosťáčka.

„Ani ve snu mi nikdy nenapadlo, že bych to mohl někdy potřebovat,“ ujišťoval Jindra, „ale je to můj vynález, kterým jsem se rád a jak nyní vidím,“ (a Jindra se zasmál), „hříšně honosil. Ale je to výhoda!“

Vypravování Jindrovo tak působilo na Lojzu, že ze sebe nevypravil než několik zdrcených slov:

„Odpusť, Jindro, já jsem přece nic neříkal, a dokonce jsem si ani nic nemyslel, co by se tě mohlo dotknout!“

Jindra zasmál se výstředně.

„Myslet můžeš, co chceš,“ řekl potom ještě veseleji, „ale nejlépe učiníš, když po celou cestu budeš co nejméně mluvit; zvláště hleď, aby ti na zastávkách neuklouzlo ani slůvko česky, aby tě nepoznali – tlumočníku!“

Jindra nabyl zase své bývalé superiority nad Lojzou, ale ten mu v ničem nezazlíval.

Pochopilť, že si Jindra dodává svým líčeným humorem kuráže, jíž bude mít v Praze tolik zapotřebí.

Šedé auto s červeným křížem americkým svištělo dále a Jindra nepozbyl svého humoru po celou cestu, zvláště na zastávkách jím překypoval, rozumí se, že po anglicku, to byla nejlepší ochrana před každým nebezpečím podezření.

Poslední druhou noc jízdy přes hranici Československé republiky ku Praze celou projeli, a když dopoledne automobil zastavil před vinohradským bytem Jindrů, usnul šofér u volantu hnedle spíše, než cestující vystoupili.

To už dávno předtím všichni tři zmlkli do němoty, ačkoliv tu aspoň Lojza mohl česky mluvit už docela bez závady.

Byl to on, jenž u cíle první promluvil, aby se – poroučel.

Učinil tak docela potichoučku.

Bylo úplně a beze slova nahlédnuto, že spěchá nedočkav maminky a jeho závěrečná omluva: „Teď už trefíte!“ byla svrchovaně zbytečná jako on sám.

Byl to ostatně jeden z jeho výroků, pro jaké by si byl Lojza leckdy jazyk raději ukousl.

Ale Jindra byl tak v sebe pohřížen, že vůbec neodpověděl. Potřásl věrnému kamarádu rukou mlčky a pak provázen ženou svého otce vydal se na nejtěžší kousek své cesty po schodech nahoru.

Po prvé po hmatu – za dne!

Když se dotekem jeho prstu zvonek tak známým zvukem ozval, Jindra neměl toužebnějšího přání, než aby zůstalo při tom a už nic víc se neozvalo.

Zdálo se skutečně, že tak i bude.

Ani nejnepatrnější hnutí se z nitra bytu Jindrů nehlásilo.

Snad že je otec ještě v konfinaci? Lépe by mu tam bylo než při shledání se slepým synem. Avšak stojí někde psáno, že musí být na živu?

A Jindra tknut touto úzkostí, hmátl po stisku ještě jednou, ale ještě dříve než zvonek zase zazněl, zaklaplo ve dveřích víčko výzerky a za dveřmi ozvalo se zaskučení hlasu, jenž byl-li lidský, mohl býti jen ženský.

A snad také ještě šílený.

Byl to jek, při němž slyšícím mrazí, křik nejvyššího utrpení, jaký jen proto není tak veliký jako jeho původ, poněvadž bolest zaškrcuje hrdlo, a jen proto není schopen slova, ježto jazyk ztoporněl.

Byl to příšerný, jednozvuký jek, možný jenom z úst oběti na mučidle; týmž tónem, jakým nasadil, nesen byl dále a beze změny ode dveří do pokoje.

Zuřiv vzteklou nutností učiniti stůj co stůj přítrž tomuto jeku či utrpení, z jakého vyrážel, zapomínaje sama sebe a proč tu je, zvonil slepý opět a opět.

Najednou však vložil se do jeku ženy hlaholivý hlas muže a Jindra poznal, že to mluví otec, a ruka mu sklesla. Teprve teď rozbřesklo mu, že skučící žena nemůže být nikdo jiný než Jiřina.

Sáhl stranou, aby se přesvědčil, je-li sestra Edith ještě s ním, a – ta ani nedýchala – a když se jejich ruce sešly, podržely se.

Každým okamžikem zdálo se Jindrovi, že už v nejbližším okamžiku hne rukou sestry Edith k odchodu, ale ve shonu svých myšlenkových dotazů, co se mezi těmi dvěma tam uvnitř děje, měl stále určitější dojem, že oni tu venku jsou zbyteční a že by měli vlastně odejít, odkud přišli.

Jiřinino skučení tam uvnitř ulevilo, ale nepřestalo, stalo se pouze dutým.

Slepý zavřenými dveřmi světle viděl, že nemohouc ze sebe vypraviti slova, stále jenom ukazuje ke dveřím.

A skutečně ozvaly se spěšné, pádné kroky otcovy ke dveřím, ruka jeho mocně ťala do kliky, ale neotevřela, výzerka klapla na dveřích a Jindrův otec – odtáhl ode dveří – po špičkách.

Nesmírný žal rozlil se Jindrovi od rtů k hrdlu a tu kajícnice po jeho boku skutečně pocítila v dlani jeho hnutí k odchodu.

Ale nepovolila.

Potichoučku nyní sama zaklepala, když tedy zvonění Jindrovo nebylo nic platno.

Nic…

Zaklepala ještě jednou, čtyřikrát – klepala, důrazněji a pomaleji na znamení skromně naléhavé žádosti o vstup.

Uvnitř ticho jako v hrobě…

Že otálení není pouhou hrůzou z jeho neštěstí, poznal Jindra dávno.

Kopl do dveří, až zasténaly.

První kopnutí bylo pouze zdáli, ale potom Jindra zdvihl nohu vysoko a kopl vší silou – obě veřeje se otevřely.

Jindra rychle vstoupil a šel zpříma a tak prudce, že na místě vytušených dveří pokoje vrazil do šatníku vedle nich a teprve rukama vyhledal.

Nevěda, kde kdo, postavil se Jindra docela mimo směr, odkudž se hned potom ozvala Jiřina výkřikem, marně se snažíc překonati pouto svého hrdla:

„Jindro!“

Ještě jednou, div se jí hrdlo nerozlítlo, a vrhnuvši se k němu, klečíc objala jeho nohy a po třetí tak, jako by jí hrdlo skutečně puklo:

„Jindro!“

A to už u jeho nohou ležela, neboť lokty se jí po něm svezly, i padla tváří na jeho obuv.

Omdlela.

„Otče!“ zvolal Jindra mladší směrem docela opačným, než kde Jindra starší dlel, stál či seděl:

„Odneste si svou milenku!“

Poznal pravdu slep jasněji, než by to byl dovedl vida, a řekl to anglicky, by také Mrs Pawak porozuměla.

Jaká němohra se zatím odehrávala mezi ní a jejím chotěm, o tom neměl Jindra ani potuchy.

Stačilo mu, čeho se ve svém vlastním dramatu domakal, bylo toho tolik, že mu nezbývalo, než aby se dohmatal do samoty svého pokoje co nejrychleji.