Jindrové

Těžko bylo u srdce otci Pavákovi, an přihlížel svému nenadálému, právě nalezenému synkovi, z něhož pracně dobýval slovo za slovem, jedno neutěšenější druhého, ježto vyzvídal na něm jeho dosavadní život.

Bylo mu při tom jako sedícímu v lázni, kde se horká voda se studenou teprve mísí, hned var, hned led.

Může považovat dnešní den za šťastný?

Odpověď na tuto otázku zněla, že nemůže-li, aspoň má…

Jindřich Pavák cítil, že kás dosud neznámá síla láme jeho hřbet, aby se sehnul k tomuto lotříku chtivých zvídavých očí, zdvihá jeho lokty, aby je položila kol hrdla malého Jindry, ale cítil také, že jiný, stejně nucený cit tomu překáží.

A také se takovému ponuku něhy ubránil až do pozdního večera, kdy se vrátili z výletu parníkem, smutného pro otce nedostatkem takové radosti ze shledání, jejíž náplň pokládal za svou povinnost, a do níž se úsilno vemlouval. Že si ji hned všechnu neosvojil, to vyčítal si jako citovou hrubost a po polodenním cviku v otcovství aspoň v teorii uznal své setkání se svým synem za veliké štěstí, jemuž bude možno na chuť přijíti teprve, až se v nitru rozpustí.

Malý Jindra nesl základní změnu svého života nekonečně snáze. Na otci svém byl teď zúčasten jenom tím, že se ho nepustil; drobnou pěstí objímal dva prsty jeho ruky neustále, i neušlo Pavákovi, že kdykoli on sám ujal se jeho ruky, Jindra mu ji vyvinul a sám popadl otcovy prsty.

Bylo to jakýms dětsky naivním a bezpečnějším zajištěním, aby se mu takový skvostný otec náhle neztratil, anebo nějak vniveč neznikl.

Držel se ho jako klíště.

Podezřívavé, vyčítavé oko malého uličníka a pěstního zápasníka z Františku jenom velmi zřídka bodlo vzhůru po otcově tváři – a potom vždy ulevil si hoch hlasitým vzdechem. Zřejmě nerad, lstivě a vyhýbavě odpovídal na otcovy dotazy, které ho vyrušovaly z nerušeného požitku jeho radosti, jeho štěstí, jehož živly byly nové šaty, první jízda parníkem, zřídkakdy zažitá sytost jídly, dotud nikdy nechutnanými, neboť i u dítěte srdce a žaludek jsou spojitými nádobami.

Bylo to nadšené hltání nejen krémových trubiček, ale i nových dojmů; v tom, jak se Jindra celým tělem a rozpjatýma rukama vrhl na prolamovanou lavici na palubě, bylo jásotné objetí celého parníku, sklápění komína před mostem bylo mu událostí dech zarážející a pohled otevřenými skleněnými poklopy do strojírny, k němuž otce za dva prsty přitáhl, ohromujícím řešením hádanky lodního běhu. Nad pěnivými vlnami, vydupanými z řeky kolesem parníku, pištěl rozkoší, jeho oči na stopkách střelhbitě šněrovaly mezi oběma břehy a již za jízdy proti vodě ochraptěl tisícerými otázkami, skákaje novými a novými do otcových odpovědí.

Tak dověděl se Jindřich Pavák sám velmi málo o předmětu, zajímajícím jej nade vše jiné, kdo byl, jest a bude jeho syn.

Na zpáteční cestě k večeru byl by měl otec dost času vyptávati se, neboť synek zmlkl úplně, ale nebylo s ním řeči, tak byl vyčerpán a unaven, div že ještě na lodi neusnul.

Teprve zase v hotelu ožil při večeři; a potom byla to ještě mosazná postýlka se sítěmi v stranicích, kterou dal Pavák ve svém pokoji pro nalezeného syna postaviti. Byla pro malého nemenší senzací než ráno jeho nový oblek.

Prohlásil sic znalecky, že dobře ví, že to není zlato, ale mosaz, ale shodil ze sebe šaty neméně rychle, jako když se svlékává ke skoku do řeky uprostřed Prahy, a prohodil:

„Doma jsem spával v šupleti pod Arturkem a pod Adolfkem,“ odpovídaje tak na otázku, kterou očekával; ptalť se ho nový jeho otec dnes už na několik set podobných věcí.

Ten však pozoroval s hrůzou hochovy tlapky i přemítal, kolikerých lázní bude ještě zapotřebí, aby se přestaly tak nápadně černati ve skvěle bílých peřinách, do nichž se malý proletář chrul s nelíčenou rozkoší.

Ale jeho ospalé oči ještě jednou se vytřeštily a hoch vyskočil a v postýlce se postavil:

„A prosím vás, nejste vy – Němec?“

Pavák zarazil se nad otázkou, jakou sotvakdy jaký syn vznesl na svého otce, ale v té chvíli uhodl, že dotaz ten po celý den vězel za bodavýma očima dítěte a že musel být zodpověděn, aby hoch mohl klidně usnouti.

„Ne, nejsem Němec, jsem Čech jako ty!“ odpověděl Pavák pevně, ač ne hned.

„To jsem sám rád!“ odvětil Jindra a na jeho vzdechu z hloubky bylo slyšet, že mu kámen spadl ze srdce.

Kloučkovi zasvítily oči, a jak mu ústa škubla, ukázaly se na jeho tvářích dva důlky přeletem, zmizely hnedle spíš, než mohly býti zjištěny.

To se Boženka Nekušová z předalekého nenávratna lící svého dítěte usmála na Jindřicha Paváka, a tu stalo se, že konečně zvítězila síla, která po celý den shýbala hlavu otcovu k hlavě synově.

Nevýslovná něha a lítost popadla ho za bránici a tak ji zdvihla, že se srdce v něm div nedusilo – objal dítě a zulíbal je tak, jako kdysi jeho matku, když jí – na lících důlky mžikly.

Také Jindra, jemuž se cosi podobného přihodilo vůbec po prvé, ovinul hubený svůj loket kolem otcovy šíje i dal se do náruživého pláče.

Ale hned se vzpamatoval, a to prudkým, hněvivým, bezmála vzteklým pohybem, jakým se vrhl do peřin.

Patrně ho mrzí, že se dal tak přepadnout, pomyslil si Jindřich Pavák a značně rozčarován vydal se na procházku pokojem. Zastavil se před Boženčinou fotografií, stojící tu na parádním krbu – ukázalo se totiž, že rámeček má vzadu lepenkový jazyk k postavení –, a zadíval se na ni. Pohled na ubídněnou tvář jeho milenky, kdysi tak rozkošné, zastavil slzy, které by byl málem pro ni prolil.

„Proč jsi myslil, že jsem Němec?“ tázal se.

Ale nedostalo se mu odpovědi.

Přiskočiv k lůžku synovu, viděl, že hošík spí, jako když ho opravdu do vody hodí.

Díval se na svého, nikdy neztraceného, ale přece nalezeného syna snad půl hodiny, a vida jeho urputně svraštěné čelo i zaťaté čelisti, ačkoli spal, vzpomněl si na jeho krátké náruživé zaplakání i pomyslil si, že to bude státi mnoho námahy, než se mu podaří získati svého syna pro jeho otce.

Té noci šel však spát od svého návratu z Indie po prvé, aniž vzpomněl na krásnou Mabell.

Druhého dne probudil se Pavák velmi záhy, ustrojil se potichu a po špičkách přiblížil se k lůžku hochovu – ten dospával s čelem ještě svraštěnějším, než usnul.

– Bůhví, s jakou osudovou záhadou střetlo se to dítě ve snách, že jí takhle zarputile čelí! – pomyslil si Pavák.

Není snad táž jako osudová otázka, v jaké se on sám ocitá vůči tomuto děcku, své to krvi, jež přišel, podle jeho vlastního doznání, zachránit před utlučením. Teď, ráno, pociťoval veškeru tíž tohoto nesmírného převratu svého života, i ačkoli si musel říci, že takto dostane se obsahu jeho ještě mladé, do včerejška ještě zpustošené a prázdné budoucnosti, přece jenom marně naslouchal svému nitru, ozve-li se v něm zase struna něhy k dítěti. Ani s vynaložením všech svých dobrých hnutí nedoladil jí na včerejší výši.

Vtom malý Jindra otevřel oči napřed škvírkou, ale hned je vytřeštil, s úžasem rozhlédl se po svém bělostném lůžku, popadl otce za dva prsty pravice, ale hned je pustil.

Zhluboka vydechl – nebyl to sen!

Usmál se falešně – bez důlků v tvářích a nedůvěřivýma očima prozřel na otce.

„Proč jsi včera myslel, že jsem Němec?“ navázal Pavák hned, kde včera přestali.

Jindra otálel, ale potom z něho vyhrklo:

„Němci mluví špatně česky a potom jsou taky zlí!“

„Milý hochu, byl jsem deset let z Čech a po celou tu dobu neslyšel jsem hnedle ani slova českého,“ jal se Pavák svému synkovi vykládati, ale zmlkl.

Jindra je neobyčejně bystré hádě, dítě proletářské bídy s hlubokou nenávistí proti všem, z nichž pochází bída těch, k nimž Jindra ještě včera náležel. Zjevné neohebnosti v českém hovoru, jíž se Pavák nezhostil ani po měsících svěho opětného pobytu v Čechách, použil Jindra k tomu, aby mu řekl, že je zlý.

„A já že jsem zlý?“ “, kteréž nic neodvolávalo, a hned nato spustil nepřetvářeným přízvukem z Františku:

„Ježíšmarjá lidi! Vono už je sedm dávno pryč, to přídu do školy dnes ňáko pozdě.“

A přemetl se přes sítěný rám postýlky jako voltižér, zvyklý roznožmo skákati přes kůly, mezníky a milníky, kdekoli se udá – až mu šlapky o podlahu pleskly.

„Bude ňáká snídaně?“ optal se kamarádsky. „A to už abych ji měl v sobě, musím ještě zaběhnout domů pro učení.“

Je to pěkné na toho hocha, že první jeho myšlenka byla na školu, Pavák by se byl nadál, že se mu bude chtít pokračování požívačného včerejška do nejkrajnějších možností.

„Teď umejt!“ řekl Jindra a už popad sklenici, nabral z umývadla, napil vody plná ústa a pouštěje z nich do dlaní, umýval si tvář po kočičímu, stříkalo na všechny strany.

„Takhle se to nedělá!“ vzkřikl otec, popadl kluka v týli a vstrčil mu hlavu do umyvadla a zatím co Jindra prskal, vyhrnul jeho otec rukávy i vzal synkovu hlavu do prádla sám.

Jindra nebránil se ani dost málo; frkal sic, prskal, kašlal, ale když mu otec spláchl hlavu naposled, blesklo jeho oko zpod brv, vodou do štětečků slepených, po prvé jinak než vyčítavým, podezřívavým bodnutím.

Rozkoší se chechtaje, dal si hlavu osušiti ručníkem.

„Zítra ať už to umíš sám!“ řekl Pavák šťasten z tohoto oteckého uplatnění na dítěti.

„Dyť jo!“ odtušil Jindra upřímně. „Ale teď bych jedl!“

Bylo patrno, že co do jídla hodlá s otcem jednati bez obalu, na to jej přec má!

„Napřed se oblečeš!“

„Ale jó, bože zlatej!“

„Jsi snad ty Němec, Jindro?“

„Já? Kdepak! Já a Němec! Já Jindřich Nekuš?“

„Proč tedy mluvíš špatně česky? Říkej, ano, a neříkej jo! Pamatuj si to!“

„Ve škole nikdy neřeknu jo. Tse ví, že ne. Abych snad stokrát opisoval…? Ale poslechněte, jak se vlastně jmenujete vy? Nekuš jistě né, protože jste si ji nevzal.“

Paváka z toho Jindrova „ji“ přeběhl mráz po zádech, a ježto se vůbec nenadál, že se tak brzy se svým synem octne v těchto soutěskách, nabyla jeho tvář takového výrazu, že Jindra konejšivě dodal:

„Aaale! Vždyť já dobře vím, že jste za to nemoh, že to nebyla vaše vina.“

Nadobro zdrcen zíral Jindřich Pavák na syna, oblékajícího se do nových šatů čile i zálibně.

„Nu tak!“ naléhal Jindra. „Ať vím aspoň, co říc’, až se mě budou kluci ptát, jak se jmenuje můj novej tatínek!“

„Maminka ti to nikdy neřekla?“ dostal konečně ze sebe tatínek.

„Ale kdežpak! Když umřela, byl jsem půlčtvrtýho, to jsem ještě rozum neměl, a kdyby, maminka toho moc nenapovídala… Mluvila jenom takhle –“

A Jindra znázornil řeč nebožky maminky, vyrážeje ze sebe násilným šepotem:

„Vch-vch-vchvchvch…! Na to se tuze dobře pamatuju!!“ dodal a očka mu zářila jako nejrozkošnější vzpomínkou.

– Ano, to byla nepochybně ta hlubší choroba, o níž mluvil cvočkář Sýc! – pomyslil si Pavák a řekl silným a slavnostním hlasem:

„Tvůj otec se jmenuje Jindřich Pavák, pamatuj si to, Jindro, a tak se budeš jmenovat co nevidět i ty, a tvůj otec se vynasnaží, aby ti vynahradil, čeho – čeho jsi až dosud postrádal a co – co jsi ty zkusil a maminka!“

Oči se mu pohnutím skutečně zarosily.

„Jéjej, Pavák?“ zachechtlo se dítě bezuzdně. „To si moc nepolepším. ‘“

„Jakto?“

„Pavák, to je přece holub, ježíšmaryjá! Inu jakáž pakáž, mohlo to dopadnout ještě hůř, moh jsem se menovat Purclík, Parukář, Voláč anebo Slepičák například sakradente!“

Jindra bavil se nelíčeně s veškerou naivností svého cynismu, který však břitce jeho otce protýkal.

„Ostatně paváci jsou snad nejkrásnější holubi,“ těšil se Jindra, „když von padne na zem a roztáhne chvost a křídla, to až písek chrastí.“

Jindra ukázal to názorně, nasadil obě ruce pod bedra dozadu, roztáhl všechny prsty do vějíře a přisedl k zemi:

„Vrků? Vrků? Proto jim říkáme paváci, že roztahujou jako páv; pan Mrkvantický má z celé Prahy nejkrásnější.“

Tu přišla pro oba snídaně. Pavák pamětliv včerejších Jindrových nezpůsobů dole v jídelně, objednal ji nahoru.

„A čím jste takto, že máte tolik peněz?“ ptal se Jindra co nejnezištněji.

„Doktorem filozofie, víš-li, kdo to je,“ odvětil Pavák trpělivě.

„Ó, to já vím dobře, co to je filozofie, to už nám pan učitel Forejt dávno vyložil; ale když jste doktorem moudrosti, to se teda tuze náramně divím, že nevíte, že paváci jsou holubi!“

Na to ovšem nebylo odpovědi přes všechnu vítězoslávu Jindrovu. Pro dr. Paváka bylo opravdu novinkou, že jeho jméno je názvem holubí odrůdy. Zabýval se však tou chvílí neodbytnou myšlenkou na něco velmi důležitého, dosud jen naznačeného, ne dost určitě objasněného.

Nechtěl s tím dlouho ven, vědělť, že tu běží o největší položku v účtu jeho viny před tím capartem, jeho hochem.

Vytasil se s tím až cestou staroměstským průchodovým bludištěm, jímž ho Jindra vedl tak bezpečně.

„A proč maminka tak sípěla? Mnoho kašlala, viď?“

„Proč?“ odvětil Jindra. „Přišla o hlas, měla ho spálenej, ale na prsa byla zdravá… Od toho to nebylo.“

„Od čeho tedy?“

„Maminka něco vypila!“ šeptlo dítě.

Řka to, pustil se Jindra otcových prstů okamžitě.

Oči jeho pod zarputile navaleným a skloněným čelem Pavák nedohlédl.

„A co že to vypila maminka?“

„Ale – – olium.“

„Co je to olium?“

„Ale to je taková kyselina sirková, co se leje do vody, když se myje podlaha.“

„Goddam!“

„Co?“ ozval se Jindra, ale vida, že dál nic, pokračoval:

„Ona toho moc nevypila, nebožka bába jí to vyrazila z ruky… Jináč by byla musela umřít, ale takhle si spálila než hlas a bradu… Až do smrti jí zůstaly takový korejtka.“

Ukázal prstem od koutků až na špičku brady.

To tedy byly ty předčasné vrásky, o nichž včera mluvil cvočkář Sýc. Patrně že Boženku svým týráním dohnal k tomu, co učinila, a proto se věci dotkl jen tak zdaleka.

Leč Jindra rozptýlil tuto domněnku co nejdůkladněji.

„To jsem byl vinen já, že jsem přišel na svět,“ zticha řeklo to nemilosrdné dítě, jako by četlo otcovu myšlenku. „Přišlo jedno k druhýmu, ten první zmizl a do druhýho bába maminku nutila…“

Nesmírná lítost zadrhla hrdlo Pavákovo, hlas mu přeskočil, když se ptal:

„A kdo ti všechno tohle pověděl, hochu nebohý?“

„Ale Tóna Mrkvantickejch; ona je o hlavu menší než já, ale žádnej neví, jak je stará, a kde může někomu něco špatnýho říct, tak řekne, ona se tak mstí za to, že je trpaslice, a tak mi to všechno jednou na kládách pověděla. Ale pravda to je, celej František to ví!“

„Jindro!“ řekl Jindřich Pavák vlaze, ale selhaným hlasem, a vztáhl po něm ruku, leč Jindra se jí už nechopil.

Položil mu ji tedy na rameno, Jindra jako by chtěl uhnout, ale potom ten dotyk přece strpěl.

Pavák však poznal, že v jeho synu, ač otci sotva po pás dorostl, už vězí muž, na němž dětské matelotky a námořnická čepice s pentlemi vypadá málem jako posměch.

Ale také žalobce, jemuž bude muset stát slovem dříve či později.

„Až budeš větší, všechno se dovíš, co a jak bylo,“ koktal Pavák, všecek žhavý studem a rozpaky, „zatím vidíš, že hned, jakmile jsem poznal, žes na světě, jsem se tě ujal.“

“, a otec ať se nakláněl, jak chtěl, nedohlédl mu až na oči, mělť Jindra hlavu příliš sklopenou a čelo tuze nakaboněné.

Tak šli chvilku vedle sebe, a právě když se Pavák domníval, že nalezl zas vhodné slovo, Jindra se otci pod rukou vytrhl a vskočil do vrat, jež Pavák hned nepoznal.

Neminula ani minuta a Jindra byl tu zas cvalem jako klusák, v samých vratech dohonil tesařovic Lojzíka a vrazil mu – po čertech satan! – do páteře psací pouzdro, podobné velkému jehelníku, a než se Lojzík po škůdci rozmáchl, byl už Jindra zase skokem po otcově boku a vyplázl na Lojzíka jazyk. Lojzík zprvu ani netušil, co to za kluka v opentlené čepici a v tuhém límci, celé rameno pokrývajícím, a užasl, vida teď, že to Jindra cvočkářů. A to také byl Jindrův účel.

Lojzík honem se chápal klobouku, ale jen chápal, leč nepozdravil… Ruka se mu svezla pod nos a uličník několikrát šmikl prstem sem tam, jako by si nos uřezával. Lojzík odkoukal drzý tento trik svému otci, šprýmaři na Františku pověstnému.

Jindřich Pavák zahanbil se nad tím, že by byl málem poděkoval, a zastyděl se opravdu, když zaslechl krátké ošemetné chechtnutí Jindrovo.

Oba hoši byli kvítky z téže čertovy zahrádky, rostli na témž záhonu.

Pavák ve svrchovaně nepříjemném dojmu, že slouží za blázna dvěma klukům, z nichž jeden je nadto jeho synek, vrhl na Jindru velmi rozezlený pohled.

„Todlec?“ rozhovořil se Jindra bodře. „Todlec přece nic není, to je jenom dobrýtro, to já Lojzovi jednou hlavu rozbiju, protože po mně taky plivá a ze všech kluků nejdál doplivne a nejlíp strefuje.“

„Faleš!“ pomyslil si Pavák.

„Aspoň už nebude nadávat parchantů!“ pokračoval Jindra ve své samomluvě ve dvou a řka, popadl otce zas za dva prsty – výklad k tomu, co řekl.

Zatím došli ke škole.

Tu pozdvihl Jindra své zarputilé čelo k otci.

„Přijdete pro mne po škole zase?“ řekl a ukázal mu oči.

Byly to v dětsky vzrušeném obličeji zas – oči mužovy.

Pod jich výrazem nenalezl Pavák hned odpověď.

„Kdybyste nepřišel… skrz to, co jsem vám prve povídal… tedy byste byl vůbec nemusel chodit… Neutečete mně zase?“

„Na mou čest přijdu.“

„Řeknite radši – na mou duši!“

„Na mou duši!“

„Tak teda sbohem, po škole mám v jedenáct hodin!“

„Jindro! Proč neřekneš: Sbohem, tatínku!?“

„Tak teda – sbohem, tatínku!“

Kdyby hoch nebyl horempádem utekl, byl by ho tatínek, poprvé tak nazvaný, za to slovo objal…

Ihned jal se prováděti své otcovské náležitosti, i navštívil v novém svém poslání především ředitele školy.

Důstojný muž ten věděl sice o zázračném shledání otce se synem, kolegové už o tom včera ve sborovně mluvili, ale nedal ani slovem najevo, že na věc nahlíží jako na senzaci, a za to mu byl dr. Pavák opravdu vděčen.

Co se týče Jindřicha Nekuše, byl by to snad nejlepší žák celé třídy přes největší počet neomluvených hodin promeškané návštěvy školní, ovšem co se týče prospěchu, ale co do mravného chování, milý pane doktore, bude to asi obráceně. Pan odborný učitel věd přírodních například jest přesvědčen, že hoch jest zcela mimořádného nadání, ale nadání to bylo by zasvěceno zaniknutí, kdyby dosavadní poměry měly trvati dále. Bude-li však Jindřich Nekuš, jak se podobá, vyrván nejen z dosavadního prostředí rodinného, ale i z ovzduší čtvrti, může se snad z něho státi ještě zcela řádný hoch, co do srdce zkažen není, ale jeho tvrdohlavost, ano zarputilost! Ovšem jsou téměř všichni zdejší hoši napořád divoši, letos v létě například rozdvojena jest škola na dva tábory na zřejmém základě společensky třídním, na bosáky a boťáky, kteří se navzájem krutě potírají. Nekuš je jedním z bosáckých vůdců, v podstatě jsou ovšem všichni jednací uličníci. Jinak, jak praví, netají se ředitel školy panu doktorovi tím, že to bude kusem krušné práce, přivést hocha k sobě, ale zdařit se to může jenom daleko od Františku, čtvrti i školy…

Dr. Pavák poděkoval i odešel s hojnou látkou ku přemýšlení až do jedenácté hodiny.

Kdyby byl už předtím přemýšlel o tom, co s hochem, byl se jistě rozhodnul, že tu svého Jindru nenechá, rozmluva s výborným ředitelem školy rozhodnutí to jenom urychlila.

Avšak výjev, jehož se dožil po škole, způsobil, že si umínil, nenechati tu Jindru už ani půl dne. Bylť nucen vysvoboditi Jindru z chumle zápasníků, do něhož se dostal ani ne dvacet kroků od školních vrat. Zakročil ovšem teprve, když viděl, že synek přes udatnou svou obranu podléhá.

Byl bit od bosých i obutých jako vrabec, který se jednomu hejnu zpronevěří a druhým jest odmítán. Jindra sic ani se nezpronevěřil, ani se nevtíral, ale to mu bylo málo platno, jeho nové peří způsobilo to pohoršení.

Na jeho marinářské čepici scházely obě stuhy.

Z toho všeho si však Jindra – zápasem všecek rozjařen – mnoho nedělal, „beztoho v tejli lochtaly“, ale horší bylo, co kluci povídali.

„Co to bylo?“ ptal se otec.

Ale Jindra mladší neměl kdy, vítězoslavně otáčel se po skupině ostatních hochů, v jichž středu stále ještě brečky řval na celé kolo kluk, jemuž Jindra dal potutelně na rozchodnou. Ostatní se mu hlučně smáli.

„Povíš-li pak?“ naléhal otec.

„Ale nic!“

„Jindro!!?“

Pavák vložil do toho slova, seč byl, ale na Jindru to neplatilo.

Posměšným tónem starého kamaráda, který si chce toho druhého dobrat, obrátil se na otce:

„A vousy byste si nechtěl nechat stát!?“

Jindřich Pavák zaťal prsty do Jindrova ramene, až se to švihle protáhlo:

„Au!“

Otec se už neptal, pochopil.

Ale Jindra by byl rád, kdyby se byl otec právě teď dále ptal, byl by mu beze všeho řekl:

„Kluci se mi smějou, že mám tátu chlapce.“

Proto se také s nimi popral, rytířsky se tak otce zastávaje.

Ten se to nikdy nedověděl, ani znění invektivy, která připravila Jindru o stuhy jeho námořnické čepice.

Událost tato nezůstala bez následků; Jindra starší začal totiž bez otálení plniti dotazné přání Jindry mladšího, neuplynulo ani čtrnácte dnů a pod nosem Pavákovým mlčky objevil se knír, kvapně dohánějící, co až dosud zmeškal.

To bylo prvním výchovným uplatněním Jindry syna na Jindru otce. Onoho dne však, a to hned po poledni, najal dr. Pavák dvoupokojový byt na předměstí a již dne třetího šel malý Jindra do měšťanky předměstské.

Dělalo to dobrotu na vlas deset dní, dokud si totiž chodil Jindřich pro Jindru vždy až na školní práh. Ale týmž postupem, jakým způsobil Jindra vzrůst knírů svého otce, vymohl si na něm otcův větší odstup od školy; jednou čekal Jindřich v parku marně hodinu. Jindra nepřišel po škole k obvyklému dostaveníčku. Přišel domů v samou tmu, sotva že ještě bylo vidět na jeho tvář, na níž kromě několika světlých kolmic sotva byla patrna původní pleť, kolmice pocházely zřejmě od potůčku potu. Jindřich, který na svém strachu, kam se Jindra poděl, teprve poznal, jak rád má hocha Boženky Nekušovy, domníval se, že mírností pořídí co nejvíce.

Ale Jindra odpovídal spurně a zarputile.

Vyšlo najevo, že byl dole, u vody, na Františku, ano. Za to, že je tak špinav, nemůže on, nýbrž strážník, jistě by se byl umyl, kdyby je nebyl policajt zahnal od vody.

Tuhle nostalgii pobřežního člověka, z něhož náhle udělali horala, Jindřich chápal, i byl by ji zajisté odpustil, ale Jindra počínal si dnes obzvlášť vzdorovitě.

Odpovídal neurvale a vždy teprve na opětovanou otázku.

Jenom po úryvcích dostal z něho otec, že si kluci hráli na vodě na indiány a že špína na Jindrově tváři jest zbytkem válečného nalíčení. Šaty měli zatím v tesařské ohradě, indiáni.

Dr. Pavák pokusil se o laskavý smích, který měl Jindrovi naznačiti, že soud a trest nedopadne tak hrozně, ale Jindra stál u dveří jako pařez a krom toho s čepicí na hlavě, ačkoli často opakovaný příkaz zněl, že má do pokoje vstupovati s čepicí v ruce.

– Proč nejde dál?

Jindra ani muk, ani hni!

– Nepochybně, že má válečné pomalování na celém těle?

Jindra neodpovídal, bylo to tedy pravda.

– A co ta čepice na hlavě? Hned ať ji dá dolů!

Jindra jako socha; čepici nechal na hlavě.

Vztek zdvihl Jindřicha ze židle, ale nešel hned k Jindrovi – chodil po pokoji, zatímco Jindra stál v tmavém koutě u dveří, jako vlk svítě očima, jak se podobalo, neboť oči jeho byly nejsvětlejší partií jeho tváře. Nescházelo, než aby skřípal zuby.

Nezbude skutečně, než aby hocha dal do přísného konviktu, ústavu, vedeného výtečným pedagogem, soukromé to vychovatelny, jaksi lepším, než je okresní, jakou mu radil už i nový ředitel Jindrovy školy. I ten uznával mimořádné nadání hochovo, neváhal však prohlásiti, že Jindřich Nekuš svým chováním jest živlem celé třídě nebezpečným.

Co se toho týče, byl dr. Pavák odkázán na třídního učitele Jindrova.

A tu se dověděl pěkné věci o svém synu.

Stačil týden styku s ním a celá první třída C mluví žargonem z Františku, mezi jiným za své vzala, a to jenom vinou Jindřicha Nekuše, krásná snaha pana odborného učitele češtiny, jemuž se podařil zázrak, že ve své třídě úplně beze zbytků vymýtil vadný čtvrtý pád množného čísla, např. vojáci místo vojáky a tak dále. Dnes zavládl starý zlořád, a dokonce slyšán byl už vadný čtvrtý, měli jsme dnes knedlíci, proboha! První C byla ve výslovnosti mateřštiny vzorná a naší chloubou. Neúmorné snaze třídního učitele podařilo se docíliti na příklad čisté výslovnosti pomocného časoslova já jsem, ty jsi, my jsme, vy jste, u všech žáků; dnes – dík Jindřichu Nekušovi – už neslyšíme zas než: jásem, tysi, mysme, vyste.

Zmaten, nevydržel dr. Pavák břitkého pohledu třídního, maně sklonil zraky na skleněnou kouli, těžítko. V rozpacích dotkl se jí třemi prsty a řekl nejistým hlasem:

„A je to vůbec možné, aby jediný žák nabyl takového vlivu na celou třídu?“

„Předně pardon!“ řekl školní mocnář a vzal těžítko zpod prstů a přenesl je na protější roh psacího stolu.

– Osle, pomyslil si dr. Pavák.

‘. Nepodporuje-li školu rodina, pak jsou výsledky ovšem trudny; a nakolik se týče vlivu žáka Jindřicha Nekuše na celou první třídu C, rozhoduje tu politováníhodná skutečnost a stará pravda o jedné prašivé ovci ve stádě…“

„Pane!“ rozlítil se dr. Pavák.

„I jinak jest Jindřich Nekuš uličník první třídy a svou drzostí ničí kázeň celé třídy. Chtěl jsem vám beztoho dopsat a požádat vás o návštěvu, ale upustil jsem od toho až na další…“

Dr. Pavák týmž okamžikem se uklidnil; povstal a řekl:

„Pane učiteli, byl jsem deset let v cizině i pozbyl jsem poněkud smyslu pro jemnosti češtiny…“

„Pozoruji, pozoruji!“

„… ale přece jenom ne tolik, abych nepoznal, že rčení ‚až na další‘, jest naprosto nečeské…“

„Prosím, prosím, pane, já mám aprobaci z češtiny pro nižší střední školy a nenechám se od nikoho poučovat!“

Dr. Pavák pokrčil rameny a řekl:

„To také není mým povoláním, nejsem učitelem češtiny, ačkoli byste se měl raději nechati než nenechati poučovati. A nakolik se týče prašivé ovce, o níž jste se tak laskavě zmíniti ráčil, můžete býti ujištěn, že nebude znešvařovati už ani čtyřiadvacet hodin stádo, jehož pastýř sám –“

Jindřich mávl rukou a odešel.

Chodě nyní po pokoji, zevrubně probíral i tuto scénu, aby ukrotil vzrůstající svůj hněv proti synkovi. Přihodila se právě dnes odpůldne a otec po škole marně čekal na syna…

Jistě by mu pro výtky ředitelovy nedal ni jediného křivého slova, ale jak tu v temném koutě zarputilec stojí – nezbývá nic jiného než zachrániti pro sebe i pro něho onen zbytek otcovské autority, který je v sázce stůj co stůj.

Přistoupil k Jindrovi.

Co to?

Jindra je – bos! Proto se mu nechtělo ode dveří.

„Kams dal boty?“

,“ zněla odpověď tentokráte naráz.

„Jaký člověk?“

„Ten, co půjčuje maňásky, to bylo naše kenů (kánoe) a moje se utopilo… vzal si tedy moje botky… Musel jsem je dát, byl by mne dal strážníkovi.“

To sice přesahovalo všechno, ale dalo se ještě jakž takž omluviti zasažením vyšší živelné moci, ale Jindra mluví na otce jako na Lojzíka tesařů a potom ta čepice –

„Půjde-li pak ta čepice z hlavy, nebo ne?“ rozkřikl se Jindřich, nepoznávaje svého hlasu.

„Nesahejte na mně!“ ozval se Jindra vášnivým šeptem; znělo to jako vyhrůžka.

Déle Jindřich nemohl váhati a Jindra byl bit jako žito, v nedostatku řemenu šlemi a ty pohříchu mají také přezky.

Ani při tom nesykl, ale když mu otec potom strhl čepici z hlavy, zaskučel Jindra nelíčeně.

Až se toho dr. Pavák lekl.

Nejen toho, čepice seděla na Jindrově hlavě jako přibita, bylo nutno ji odtrhnouti.

Ukázalo se, že byla jenom přilepena, a čím, o tom se Jindřich přesvědčil, když vjel Jindrovi prsty do vlasů.

Byla to krev.

Přitáhl hocha k oknu, přes křečovitou obranu jeho rozhrnul mu kštici a ustrnul…

Chlípěla tu dosti značná rána s odstálými okraji. Proto se Jindrovi nechtělo s čepicí dolů.

Jindřich ustrnul a všecek v úzkostech svlékl hocha, umyl ho od hlavy k patě a zvlášť pečlivě očistil mu ránu.

Po výprasku změklý, úryvkovitě a k naléhavým otázkám přiznal se, kterak ji utržil: byla mu zasazena tomahavkem „Medvědí tlapy“, tj. Lojzovým, všechny tomahavky byly z měkkého dřeva, jedině Lojza ukrouhal si bukový.

Když hocha osušoval, začal Jindra skutečně cvakati zuby, ale nikoli po vlčímu; nepřestal, ani když byl zase oblečen.

Zdrcen svým namáháním a umučen trpkými výčitkami, vedl Jindřich bosého Jindru k lékaři, kterýž ránu sice uznal za povrchní a lehkou, avšak upozornil na to, že hoch má třesavku, a když mu Jindřich vylíčil, kterak se poranění přihodilo, a když slyšel o čepici, k ráně připeklé, hvízdl a hvízdnutí to vyneslo Jindrovi novou a zvýšenou torturu s vyčištěním rány, jejíž dezinfekce za takových okolností musila býti mnohem důkladnější.

Pídil se po Jindrově čapce, ale ta zůstala doma.

Dítě, jež bylo zařvalo, když otec nevědomky rány se dotkl, sneslo operaci bez hlesu a jenom bradou jektajíc, takže se zdálo, jako by byl všechnu trýzeň z toho vzal na se otec, jenž byl blízek omdlení.

Doktor nařídil, aby Jindra byl uložen ihned na lůžko, že se ještě na nemocného přijde podívat, a statečný Jindra začal třeštiti již cestou domů, která naštěstí vedla jenom kolem rohu sousední ulice.

Jindřich byl nucen Jindru vynést do bytu násilím, neboť hoch mermomocí chtěl domů na František, a nahoře potom nastala nová bída; na lůžku musel jej Jindřich držet všemi silami, než upadl ve spánek či vlastně do horečného bezvědomí, přerušovaného válečnými výkřiky nebohého indiána.

V tom stavu zastihl jej lékař, jemuž nade vše důležitější byla Jindrova marinářská čepice; že byla bez podšívky a její modř pouštěla, zdálo se mu na celé věci nejosudnějším.

Tentokráte hvízdl třikrát a ještě pokrčil rameny. Předepsal tekutinu na náčinky, lék k vnitřnímu užívání, povstal, roztáhl od sebe ruce, prohlásil, že jest poranění bezpochyby těžce septické, přirazil dlaně na stehna a dodal, že za nic neručí.

Hoch že nesmí být ani minutu zůstaven sám sobě.

„Nu ano!“ řekl dobromyslně, když Pavák požádal, aby mu pan doktor poslal domovnici nahoru, jinak by nebyl měl ani koho do lékárny.

Na noc tuto nezapomněl Jindřich Pavák nikdy. Kdykoliv pohlédl potom na hlavu Jindrovu, třeba že už dávno zahojenou, vždycky měl před očima místo ve kštici hochově vystříhané, jodem černohnědé a v něm dvěma stehy sešitou ránu, na níž bylo mu horlivě přikládati náčinky.

Chodil po pokoji až do rána, naslouchaje výkřikům třeštícího dítěte, z nichž si snadno vyložil, že i této rány jeho dítěte zasazené jest nepřímým původcem on sám, jak to potom potvrdil Mrkvantický. Jindrovi dostalo se totiž na Františku přízviska „Indián“ narážkou na jeho otce, ukázaloť se, že hoch byl dole vícekráte než jednou úskokem ze školy, a z tohoto Indiána vznikla uličnická myšlenka, po indiánsku vybojovali spor mezi „boťáky“ a „bosáky“, kteří přijali Jindru s jásotem zas mezi sebe, neboť kdykoli se objevil mezi svými na Františku, vždycky zouval boty.

Tak došlo k památné bitvě na Mississippi a naivní záměna Indů s indiány docela nic nepřekážela, aby Jindra slízl notnou od Lojzíka a druhou od tatínka a k tomu už v horečce.

Stoje nad ním, připadal si Jindřich Pavák nelítostnějším nelidou než pěstoun Jindrův, zádušný cvočkář z Františku, a co měl vlasů na hlavě, tolikrát litoval, že ač netuše, hocha nelítostně zbil, on, doktor filozofie a odkojenec staroindické kultury!

Druhého dne zrána bylo nutno povolati milosrdnou sestru, neboť Jindra, procitnuv z nevědomí, křičel hrůzou z otce, když jej poznal, i potom upadl v třeštění tím prudší.

Devět neděl potácel se v sotvách, ale když horečky minuly a rána konečně zaplnila se dobrým zrněním k hojení, první rozumné slovo Jindrovo bylo, kdeže je tatínek.

Tatínek na zavolanou přišel všecek zkroušen, a když přistoupil k lůžku, hnula se ruka hošíkova, otec ji uchopil, cítil slabý pokus stisknutí a viděl stejně slabý pokus úsměvu v tváři Jindrově, ale přece úsměvem tím proskočilo na lících hochových zdání dolíčků Boženky Nekušovy.

Když se otec k němu dojat sehnul, tázal se Jindra, zdali se naň tatínek nehněvá. Nevýslovně šťasten políbil Jindřich Jindru, ale vtom už úzkostný nápad vybouřil jej z blaha vyrovnání se synem.

Jindra obdržev totiž otcovské políbení – vůbec dosud první –, ukázal důlky své matky ještě zřetelněji. Ale potom už oči neotevřel i usnul dřív, než znikla vteřina – příšernou slabostí.

Přechod od úsměvu k hlubokému snu byl tak náhlý, okamžitá změna v tváři dítěte tak nápadná, že Pavákovi napadlo, nebylo-li to vlastně posledním pozdravem na rozloučenou na prahu onoho světa.

Naštěstí vstoupil právě doktor do dveří i ujistil polekaného otce, že co se právě stalo, jest nejlepší, co se mohlo stát, i prohlásil, že je vyhráno; toho dne už hošík vysvobozen pro vždy od každodenních dotud muk vypalování chorobné tkáně z rány, při němž si dr. Pavák ucpával uši, prchaje z bytu.

Lékař zjistiv bezhorečnost dítěte, odložil ohledání rány na druhý den a doporučil co možno hojný a nerušený spánek jakožto nejvydatnější lék.

Náhle procitlá Jindrova něžnost k otci nebyla tedy loučením se životem, žádným afektem okamžiku, nýbrž svéčinným popudem, vlastním objevem dítěte, tak říkajíc ryzím kovem, z rudy duše v huti lůžka žárem horečky dobytým.