Lidé z maringotek

Ve světě se člověk dožije mnohého překvapení a zvláště zámoří asi oplývá přemnohými, podivuhodnými zjevy. Nebylo mi dopřáno zavítati tam se svým uměním, nicméně setkal jsem se za svého přelétavého působení s některými světoběžníky tak zvláštními, že vzpomínka na ně nemůže vymizet z mé paměti. Nejkurióznější bylo mé setkání s člověkem, který se ve své hrdosti vzepřel osudu a rozhodl se osvobodit se ze všech pout, jimiž lidská společnost bezděky svírá své příslušníky. Byl to můj krajan, který z touhy po osobní nezávislosti opustil srdce Evropy a prchl za oceán. Podivnou libovůlí osudu však jsem ho nenašel v žádné cizině, nýbrž právě v domově, jemuž po léta unikal.

Jel jsem jednou v létě do jižních Čech a ten člověk přistoupil do mého vagónu v Příbrami. Už na perónu vzbudil mou pozornost. Vysoký, štíhlý, s hlavou jako z tvrdého dřeva vyřezanou: každý rys v ní ostrý a pevný, jako mívají tragédi. Na herce připomínalo i sebevědomé vystupování a úhledná hladkost všech pohybů. Herec však nebyl – to dosvědčovala prošedivělá bradka, po léta pěstěná do dlouhé nakroucené špičky, i mohutné kníry, vytáčené po obou stranách do neuvěřitelné délky. Stejně vydatné bylo husté obočí, pod nímž černé oči vystřelovaly pohled nezvykle živý. Řekl bys: někdo z jihu Evropy, ale šaty měly americký střih a boty byly nesporně walk-over. Vstoupil do spěšného vlaku, jak jsem řekl, v Příbrami a jel do Březnice, jak namátkou pronesl průvodčí, když mu procvakl lístek. Kdo to může být? Umělec? Malíř? Pokoutní člověk to nebyl, na všem bylo vidět zámožnost.

Začal však sám rozhovor, když se dovoloval spustit okno.

„Naše vagóny jsou příšerně dusné,“ řekl přitom pěkným, zvučným barytonem, „za hodinu jízdy je v nich člověk víc zničen než v Americe za celý den.“

„Vy jste byl v Americe?“ napředl jsem ihned nahozenou nitku.

„Jsem Američan,“ odpověděl prostě.

„A to jste tu na návštěvě, ne? Jedete k příbuzným nebo do svého rodiště?“

„Ó ne. Usadil jsem se tady. Mám u Březnice vilu s malým hospodářstvím. Farma žádná to není, jen tak bungalov a pár akrů půdy, hlavně lesa, kde pěstuji divoké králíky, abych měl co střílet. A příbuzné tu nemám žádné. Celé mé příbuzenstvo je v Americe. Značné příbuzenstvo. Strýci, tety, bratranci, sestřenice, synovci, neteře, dobře šedesát kusů. Jeden za druhým tam za mnou přijížděli. Nebyl v Unii jediný stát, aby tam na mne nečekalo příbuzenstvo. Když se poslední z nich usadil v South Dakota, viděl jsem, že mi nezbývá než odjet do Evropy, abych si uchoval osobní nezávislost.“

„To je zajímavý příběh. Tedy váš celý rod přesídlil do Ameriky a vy sám jste se navzájem vrátil do rodného kraje?“

„Naopak, pane, do nerodného. Neboť mimo příbuzné existují ještě sousedé, spolužáci, rodáci a krajané, nekonečná a hustá síť přátelstev a známostí, která vás omotá, spoutá a ochromí. Před tím vším jsem kdysi utekl do zámoří – jak bych se mohl svévolně do toho zase vracet? Narodil jsem se v Mukařově u Černého Kostelce, otec pocházel od Veselí-Mezimostí, matka od Manetína. Když jsem si ta tři místa vyhledal na mapě Geographical Society, shledal jsem, že je všecka mohu spojit kružnicí. A na tom místě, kde jsem kružidlo zapíchl do mapy, mám teď svou usedlost. Jsem doma a jsem stejně vzdálen všem místům, kde bych mohl být ohrožen přáteli. Dosud mne také nikdo neobjevil a mohu si tu žít po svém.“

„Vy tedy nemáte rád lidskou společnost?“

„Nu, to bych nechtěl tvrdit. Rád se setkám s lidmi a rád si pohovořím. Ale na to mi stačí cizí lidé a neznámí. Například vy: nikdy jsme se neviděli, nikdy se patrně už nesetkáme a já se klidně a svobodně vyhovořím podle své potřeby a budu mít na týden pokoj. Kdybychom se znali, kdybyste byl můj přítel nebo dokonce příbuzný, už bych musel dát pozor na tisíc věcí, musel bych se zařizovat podle vaší nálady, zachovávat ohledy, pamatovat na to, pamatovat na ono. Už by se kolem mne zapřádalo neviditelné, ale nejtužší pouto konvence. Takto však, pokud jsme si neznámi, můžeme spolu mluvit opravdu jako volný s volným. Nic nám neváže ruce. Pokud v sobě nacházíme sympatie, můžeme si povědět i věci velmi důvěrné. Znelíbíme-li se, odmlčíme se a není to ani netaktnost. Člověk je svůj jen mezi cizími lidmi; mezi vlastními se ztrácí. Rozeberou si ho kus po kuse, každý mu zkonfiskuje a obsadí kus jeho volnosti. Nakonec z člověka nezbude než jen to, co právě dovoluje konvence: bezvýznamná prázdnota. Společnost je složena ze samých okleštěných jedinců a já chci zůstat celý život svůj.“

„Myslíte, že je vůbec možno vyrvat se ze společenských pout, uniknout všem stykům přátelství, vytrhnout se z lidské družnosti?“

„Vím, že je to možno, – sám jsem to dokázal.“

„Za cenu poustevničení!“

„Nikoli, žil jsem vždycky pohromadě s lidmi a ve styku s nimi.“

„Nedovedu si to představit. Jakmile se člověk někde usadí a není nevrlý samotář, nezbytně, naváže kolem sebe známosti, a tedy sám vytvoří, čemu říkáte pouta konvence.“

„Ne, to není nezbytně nutno. Je třeba ovšem volit takové zaměstnání, aby si člověk mohl uchovat svou nezávislost.“

„A čím jste, prosím vás, byl?“

„Měl jsem všeho všudy dvě zaměstnání. Po dlouhá léta jsem byl portrétní fotograf.“

„Nu prosím. To jste si přece vytvářel trvalou klientelu. Člověk si přijde pro podobenku do legitimace. Snímek se mu líbí – nepochybuji, vidím-li vaši inteligentní tvář, že vaše snímky byly dokonalé. Klient je uspokojen, po roce přijde znovu, pak přivede snoubenku, pak si vás pozve k fotografování svatby, pak k vám zajde s prvním novorozenětem, dá si vypodobnit mladou maminku, chlapečka v prvních kalhotkách, chlapečka na bicyklu, chlapečka, jak jde k biřmování, a mezitím přibude bratříčků a sestřiček, rodina se rozrůstá a mistr fotograf je úplně zatažen do její historie. Můžete se vyhnout vlastní rodině, ale nevyhnete se rodinám svých klientů. Dobrý fotograf je víc než křestný kmotr – začíná svůj styk dávno před kolébkou a udržuje jej až za hrob.“

„Výborně, pane, tak to opravdu je, zvláště je-li člověk zaveden na menším městě. Ale tomuhle druhu úkolů jsem se právě vyhnul. Nezřídil jsem si žádný chvalně známý ateliér a nebudoval žádnou dlouholetou klientelu. Abych unikl těmto závazkům, zařídil jsem se na publikum co nejvíce proměnlivé – jezdil jsem se svým aparátem po celé Americe a otevřel svůj podnik, kde bylo vždy tisíce lidí pohromadě.“

„Pouťový fotograf! Což jsou v Americe pouti a posvícení jako u nás?“

„Nejsou. Ale existují příležitosti, kdy se sjede obyvatelstvo celého kraje a rozvine se veselice divočejší než u nás pouť.“

„A jakýpak bývá k tomu podnět?“

„Nejčastěji cirkus. Například takový Barnum & Bailey. To je ohromná podívaná se spoustou atrakcí. Aby se jim zájezd vyplatil, musí do každé své štace přivábit lidstvo ze vzdálenosti mnoha mil; a ti venkovští dovedou pak utratit bláznivé peníze. Těm už pouhá cirkusová produkce nestačí, chtějí užít víc, aby to stálo za to. Proto se na cirkus přilepila hromada drobných podniků, které těží z toho, že se sešlo mnoho lidí a že jsou v náladě. A tak jsem i já přivěsil svou fotografickou boudu k potulné dráze firmy Barnum & Bailey. Dělal jsem venkovským farmářům a zamilovaným párkům bleskové snímky, na něž si mohli počkat, celá figura za quarter, pět kusů za dolar. Lidé se hrnuli a klientela z toho nevzrostla, protože žádný nepřišel podruhé. Jednak jsem byl vzápětí za horama, jednak mu po týdnu ze snímku nezbyl leda zčernalý papír. Neslo to hezké peníze, byl jsem svůj pán a s nikým jsem se nemusel stýkat a bavit víc, než jsem chtěl.“

„Ale to jste se… promiňte… dopouštěl svým způsobem… klamání obecenstva…“

„Jakpak to? Jakživ jsem nikomu neřekl, že dělám fotografie, které vydrží jako juchtové boty. Slíbil jsem podobenku za tři minuty a dodal jsem podobenku za tři minuty. Oznámil jsem, že bude stát pětadvacet centů, a stála pětadvacet centů. To přece bylo úplně fér.“

„Ano, leč oni si mysleli, že dostanou snímek trvalé ceny…“

„Mladý muži, veškeren obchod světa je založen na dvou myšlenkách: na tom, co si myslí kupující, a na tom, co si myslí dodavatel. Proč bych já jako dodavatel měl myslit jako kupující, když pan kupující nemyslí jako dodavatel? S myšlením je těžký byznys, pane, to si třebas jeden myslí, že na snímku nebude vidět, že má hrb, a jeho snoubenka si myslí, že nebude vidět, jak je šilhavá, a já si myslím, že je to spráskaný párek a že to na fotografii teprve vyleze a že budou oba šťastni, až to za týden nebude na ní vidět. To vám poví každý americký obchodník: co se řeklo, to se musí dodržet. Ale co si kdo přitom myslí, na to se, pane, smlouva nedělá!“

„Nu, dejme tomu… vím, že Amerika má jiné názory… ale když jste si našel zaměstnání, které tak skvěle vyhovovalo vaší touze po nezávislosti, jak to, že jste je opustil? Naznačil jste prve, že jste později dělal něco jiného?“

„Ano. Něco mnohem lepšího. Člověk musí myslet na pokrok.“

„A co bylo lepšího než fotografovat?“

„Nefotografovat.“

„Jak to prosím? Nerozumím!“

„Říkám to jasně: přišel jsem na myšlenku, že lepší než fotografovat bude nefotografovat. A za to jsem si koupil tu vilu tady.“

„To je ovšem pro mne úplná záhada…“

„Nedivím se. Geniální objev nemůže být nikdy okamžitě pochopen, to by se na něj už dávno přišlo. Jsou věci navýsost znamenité, které odjakživa existují mezi námi, a nikdo o nich neví. Jsou skryty a utajeny a čekají se svou zlatou hřivnou na toho, kdo je odhalí. Objevit je, v tom je ta genialita. Na to obyčejný mozek nepřijde, třebaže potom, když zmizelo tajemství, každému se to zdá prosté a všední.“

„A nemohl bych zvědět, v čem…“

„Ale ano, dnes už to právě není žádné tajemství. Řekl jsem vám, že jsem se přichytil cirkusu Barnum. Byl to dobrý nápad, obchod šel velmi dobře, protože celý den se chodili lidé dívat na zvěřinec, konírny a do stanu rarit. Pár kroků od tohoto stanu, hned za ohradou cirkusu, stála moje bouda. Bylo to šikovné místo, protože když se lidé vraceli od všech těch lidských zrůd, které tam starý Barnum vystavoval, byli hrozně rádi, že jsou jen tak obyčejní lidé. A jako na dotvrzenou, že mají v pořádku ruce a nohy, že nejsou ani lesní muž, ani vousatá dáma, ani srostlá dvojčata, ochotně se dali u mne ofotografovat. Jenom tetovaní muži měli na to jiný názor. Ti se dali fotografovat, aby dokázali, že mají mnohem krásnější obrázky než ta dáma u Barnuma. Jak říkám, pěkný obchod to byl, ale hodinu před představením se zastavil. Jak vylezla červená kapela na estrádu a začala troubit své marše, zjančily se davy a neměly na nic pomyšlení než táhnout dovnitř. To jsem taky složil aparát a odnesl jej do hlavního stanu. Měl jsem za nějaký dolar smluveno s placmistrem, že si mohu komoru uložit mezi jeho věci pod tribunu, abych se s ní nemusil tahat do města. Nu a pak jsem se zpravidla díval na nástup obecenstva. Shora, víte, je to báječná podívaná, když se osm nebo deset tisíc lidí valí jedním proudem do stanu. Pane, to se to hrne jako živá Mississippi; a celý personál i se šašky a klauny musí se vrhnout proti tomu a stát jak skaliska a bradla a vytrvale ten příval rozdělovat a tříštit na sta pramenů, které pak proudí vzhůru mezi sedadly. Jako byste viděl řeku se obrátit a hrnout se do potoků, potůčků a stružek. A je vám při tom křiku a rámusu k ohluchnutí. Protože sotva první lidé dosedli, už se chtí bavit a už začnou dupat a křičet po produkci, div nezboří tribuny. To je docela samozřejmé – koupili si za dva nebo tři dolary zábavu a chtějí si přijít na své peníze. Ale cirkus je nechá tři čtvrti hodiny čekat, než se všecko vevalí dovnitř a usadí na svá místa. To jsem tedy při svých záskocích do stanu viděl, že tady je díra, tady by něco mělo být, nač cirkusáci ještě nepřišli. Nu a vidíte, v Atlantě jsem najednou dostal nápad, víte, tak mi to blesklo hlavou, jak jsem se do toho hlučícího vlnění díval, bůhví jakou cestou to přišlo, – zčistajasna jsem měl myšlenku a hned jsem si říkal: ,Chlapče, teď jsi popad něco za správný konec a to by moh být dobrý začátek‘. A už jsem se vytratil ze stanu, abych si to promyslil. Ano, byla to správná myšlenka, ale bylo nutno ji zabezpečit proti všemu nebezpečí. Vskočil jsem do tramvaje a dojel na nádraží. Za půldruhé hodiny jel rychlík do Washingtonu. Navečeřel jsem se, koupil lístek a odjel. Ráno v osm hodin už jsem byl před patentním úřadem. Zavedli mne k nějakému inženýru. Jednání bylo náramně krátké.“

„Haló,“ povídá mi, „položte sem dvacet dolarů.“

Vytáh jsem z kapsy hrst peněz a hodil na stůl tři pětidolary a jednoho půlvorla.

„Můžete odpřisáhnout, že jste sám vynálezce a že to není cizí myšlenka?“

„Před bohem i před lidmi.“

„Jste s to zaplatit dalších dvacet dolarů na vydání certifikátu?“

„Tu jsou,“ řekl jsem, vytáhnuv znovu z kapsy hrst peněz.

„Dobrá,“ řekl inženýr, „nyní mi vysvětlete vynález.“ Pověděl jsem mu náramně obšírně, oč tu jde. Poslouchal mne velmi pozorně, ale najednou se dal do chechtotu.

„Člověče, to je vlastně bluf!“

„Je to bluf nebo není bluf, myšlenka to je a já mám právo na patent.“

„To je pravda,“ odpověděl, „jen si musím zjistit, jestli něco takového už není chráněno.“

Zatelefonoval do oddělení zábavných vynálezů a vyložil jim, s čím jsem přišel. Tam se taky chechtali a prohlásili, že ne, že takovou blbinku si ještě nikdo nedal patentovat. Zkrátka cesta mému štěstí byla otevřena. Musel jsem vedle u stolu naškrábnout žádost a přidat k ní popis vynálezu. Pak se mnou inženýr sepsal affidavit místo přísahy, pak ze mne vytáh ještě těch druhých dvacet dolarů, a za půl hodiny jsem měl v kapse krásně rytý list, ve kterém jsem na 17 let dostal výhradní právo zužitkovat svůj trik. V poledne jsem byl už ve vlaku do Atlanty a vpodvečer jsem stál před panem Ringlingem, ředitelem cirkusu Barnum.

„Pane Ringling, můžeme spolu udělat dobrý obchod. Mám úplně novou myšlenku, která povznese vaši produkci.“

„Sem s tím, chlapče, a je-li to dobré, hned to koupím.“

„Pane Ringling, je to tohle a tohle. Co tomu říkáte.“

„Výborně, starý hochu. To mohu potřebovat. Co za to chceš?“

„Engažujte mne na můj trik za sto dolarů měsíčně, zaplatíte mi dopravu od štace k štaci a necháte mi fotografickou boudu uvnitř ohrady, ne zevně.“

„Sto dolarů? Ty jsi se zbláznil. Vždyť na tom nic není, to může dělat každý kluk, kterého seberu z ulice.“

„Pane Ringling, na tom nic není než ta myšlenka. A ta myšlenka je taková, že mi patentní úřad udělil na ni výsadu a já mohu každého kluka z ulice, který by s tím přišel, dát zavřít. Tady to mám.“

A vytáhl jsem krásnou rytinu z patentního úřadu, kde uprostřed byla velkými literami vypsána nová chráněná živnost:

NO–PHOTO

Kouk se na to a povídá:

„Máš to, chlapče, v pořádku. Dostaneš padesát dolarů měsíčně a můžeš začít.“

„Dobrá, padesát. Ale budu-li mít úspěch a bude-li se publikum půl hodiny bavit, dostanu sto.“

Nato jsme si plácli a večer jsem už začal nefotografovat.“

„A co jste, prosím vás, vlastně provozoval?“

„Podívejte se, to je náramně prosté. Tisíce a tisíce lidí se valí do obrovského pětistožárového stanu. Velkou většinou jsou to lidé venkovští, omámení nevídaným shonem, ohlušení vřískotem tří kapel, vyjevení z gigantičnosti všeho, co se jim otevírá. Ti, kteří se již šťastně dostali na tribuny, koukají dolů a chtěli by už nějakou podívanou a legraci. A tu najednou zpozorují mne v nápadném úboru, s ohromným fotografickým aparátem na stativu, jak se ženu vstříc přicházejícímu davu. Všichni ustrnou v napětí, co z toho bude. A já rychle postaviv aparát požádám nejbližší skupinu přicházejících, aby se na minutku zastavila, že si je ředitelství cirkusu chce zvěčnit na památku. Jakpak by ti vyjevenci z pamp a prérií nebyli ochotni se dát vyblejsknout! Srazím jich deset patnáct dohromady, mužské i ženské, pokud možno podařené typy; bleskurychle je srovnám, natočím jim hlavy vzhůru k tribuně, požádám je, aby tak chvilku setrvali nehybně a přitom se usmívali. Nemáte potuchy, jak se rozšklebí a jak upřímně čučí nahoru do plachty. Pohled na ně je k popukání a lidé na galeriích také řvou a hýkají smíchy, poněvadž vidí, jak jsem v tu chvíli sebral aparát a utíkám s ním na druhý konec stanu, zatímco ti farmářští strýcové a tetky pořád si trpělivě vylamují krky a snaží se usmívati. Sedmkrát jsem to provedl hned první večer a řev galerie byl čím dál tím větší; a když se lidé valili po představení z bran, křičeli na asistující personál: „Všecko to bylo báječné, ale ten taškář, co nefotografoval, to byl vrchol.“

A to byla tedy pak má druhá existence. Po roce mi dal Ringling dvě stě dolarů měsíčně. Po dvou letech jsem žádal tři sta a Ringling mě propustil. Myslil, že se cirkus Barnum beze mne obejde. Varoval jsem ho, ale nedal si říci. Nato jsem zrušil svou potulnou boudu, usadil se v Chicagu a prodal jsem své právo nefotografovat všem americkým cirkusům, velkým i malým, po 10 až 80 dolarech měsíčně. Muž, který nefotografuje, stal se nezbytnou součástkou každé produkce. Ukázalo se, že to je ta pravá švanda pro americký vkus. Jediný cirkus Barnum byl bez no–photo. Lidé se tam nebavili. Otrávilo je, že tři čtvrti hodiny před začátkem marně čekali na toho darebáka s fotografickým aparátem. Za tři měsíce byl u mne Ringlingův agent a angažoval mne znovu za pět set dolarů měsíčně. Pak mi nabídli osm set dolarů, jestliže odvolám všecky licence udělené konkurenci a ponechám-li no–photo výhradně cirkusu Barnum. Pomýšlel jsem na to, ale zatím se všech 51 států a teritorií Unie zaplnilo příbuznými z Mukařova, od Manetína a od Veselí-Mezimostí a všichni se na mne věšeli jako na šťastného milionáře. Tehdy jsem odešel od Barnuma, pronajal mu licenci jako těm ostatním, ale za sto dolarů měsíčně, a odplul do Evropy, do Čech, do šťastné země, kde tou dobou nebylo jediného mého příbuzného. Dolary za mne pobírá chicagská artistická agentura a po srážce provize mi je vždycky po prvním poukáže sem do Březnice. A tu jsem klidně a spokojeně živ a ani společenský styk mi nechybí, jak vidíte sám na sobě. Mohl jsem se vám bohatě vyzpovídat téměř z celého svého života a přitom se neznáme. Teď už jsme v Březnici, já vystoupím, vy pojedete dál a víc se bohdá nikdy nesetkáme.“

Vlak opravdu brzdil a kolejnice zvolnily tempo svých nárazů.

„Jste vlastně ohavný nepřítel lidí,“ zvolal jsem rychle, abych využil posledních zbývajících minut, „vaše no–photo si tropí hanebný posměch z naivního obecenstva, a co se týče vaší osamělosti, to vám už vůbec nevěřím. Cožpak jste neměl nikdy milenku?“

Už se zvedal, ale na tato slova zůstal stát, zamračil se a zaškaredil a švihl po mně pohledem jako ďábel. Pak řekl ledově povýšeným tónem:

„Pane, na vaši otázku bych vám nemusel odpovídat, protože se neznáme. Ale abyste viděl, že mám všecko promyšleno a vytvářím si svůj život do důsledků, odpovím vám se vší otevřeností. Na pomíjivých láskách nezáleží. Ale nyní se budu ženit.“

„Tak přece budete mít příbuzenstvo!“ zajásal jsem, neboť mě hrozně žralo, že tenhle zajímavý a jinak sympatický chlapík se pořád holedbá svou necitelností.

„Není příbuzenstva!“ odpověděl mi triumfálně. „Dáma, kterou jsem si v Příbrami našel, je úplný sirotek a nemá žádných příbuzných kromě jediného bratrance, který je v cizině u cirkusu a nikdy se tady neobjeví. Poroučím se vám, pane!“

Vytřeštil jsem naň oči, ale už jsem taky vyskočil.

„Na vteřinu, pane, – je to vaše pevné rozhodnutí?“

„Nezvratné!“ odpovídal mi povýšeně, spouštěje okno u dvířek, aby si je mohl zvenčí odemknout.

„Můžete mi dát čestné slovo, že si tu dámu vezmete?“

„Čestné slovo – v pondělí je svatba. Sbohem!“

Otevřel dveře a sestupoval po schůdkách. Já však se vrhl ke dvířkám a křičel za ním:

„Sbohem, drahoušku, a na shledanou v pondělí! Neboť berete-li si Máňu Vondráčkovou z Příbramě, jsem já ten její bratranec…“

„Co to povídáte?“ vykřikl dole mezi kolejemi a vytřeštil oči.

„Jsem kapelník cirkusu Kranz-Kožíšek a jedu si do Vacova pro muzikanty. Pozítří jsem volný, a v pondělí tedy přijedu na vaši svatbu se svou ženou, s třemi dětmi, s jejími rodiči a několika tetičkami – ona vaše nevěsta u nich vyrostla! To bude pro všecky novina, že se Máňa vdává! Počítejte tak asi s dvanácti příbuznými pro začátek, vy antifamilisto! – Good-bye!“