Lidé z maringotek

Věnovati knihu čtenářům je zajisté trochu nezvyklý způsob a jsem si vědom, že se mi může vykládat i ve zlém, jako bych si chtěl čtenářskou přízeň zajistit i takovým nějakým chytráctvím. Nevím však opravdu, jak jinak osvědčiti vděčnost za zcela výjimečnou účast, kterou mi projevili čtenáři Cirkusu Humberto. Každý spisovatel má nějaké milé zkušenosti se zájmem svého publika, ale neslyšel jsem od žádného z nich, že by byl zahrnut tolikerými projevy zájmu, kolik jsem jich písemně, telefonem i osobně sklidil za onen román.

Skoro všecky ústily v otázku, kde jsem k tomu přišel, jak dlouho jsem žil v cirkusu a kdo mi byl k jednotlivým postavám modelem. Je to otázka patrně náramně pro svět důležitá, vždyť i dva vynikající historikové umění považovali za nezbytné napsati – v této době! – sta a sta řádek prudké polemiky o to, zda malíř František Tichý, autor kouzelných grafických listů z ovzduší cirkusu, byl nebo nebyl aktivně činným artistou. Ale jako oba tito učení znalci ve svých sáhodlouhých vývodech spějí k shodnému výroku, že umělci není třeba provozovati řemeslo, aby dovedl zachytit jeho svébytné prostředí, tak snad i naše širší obec čtenářská dojde k poznání, že ne všechno, co v literatuře působí dojmem živé pravdy, je pouhá slovní kopie určitých, konkrétně existujících skutečností. Takový názor by nesmírně snižoval tvořivou schopnost lidské fantazie. Tři nejznamenitější artisté světa, jaké si ani Barnum and Bailey nedovedli opatřit, bylo trio Dlouhý, Široký a Bystrozraký, a to si se všemi jeho podivuhodnými příběhy vymyslil lidový pohádkář. Mohl-li jeden z vás neznámých z ničeho vytvořit tak dokonalou trojici, proč upírati bájivou schopnost těm, kteří nejsou neznámi?

Pohádkář se ovšem netají s tím, že vás vede v říši fantazie, kdežto my, pozdní jeho následovníci, jsme své ctižádosti dali za úkol, aby fantazii spojila s realitou. Jsme čihaři fakt a skutečností, jenže také o tomto lovu platí přísloví: Jen drápkem uváz, chycen ptáček celý. Přiznává se vědě zázrak, že z několika nalezených kůstek a kloubů sestrojí dokonalou představu zvířete dávno vyhynulého; proč nepřiznati umění, že z útržku zaslechnuté věty vytuší živou postavu a z mlčící tváře vyčte celý její osud? Jistěže nedospěje tím k pravdě, abych tak řekl, fotografické, ale může ve šťastném případě vytvořit pravdu svou, která sevřena v skladbu románu má, doufám, nemenší cenu než skutečnosti, které žijí mimo něj. Zda ten šťastný případ nastal, o tom rozhoduje jediná instance: čtenářský pud. Možná že tímto vyznáním pohorším náročnou paní Kritiku, ale žiji přes třicet let ve styku s literaturou a dospěl jsem k přesvědčení, že pokud jde o epickou prózu, je kritik tím blíž svému cíli, čím méně ohlušil v sobě prostý čtenářský instinkt.

Bystrý jeden posuzovatel poznamenal o Cirkuse Humberto, že při jeho tesání lítaly asi třísky na všechny strany a že by se v nich asi ještě našel všeliký dobrý materiál. Bylo tomu tak opravdu a myslel jsem, že z toho, co jsem do románu nepojal, lehce sestavím ještě jednu knihu. Když jsem se k tomu vrátil, ukázalo se, že to není tak lehké, neboť v románě je to jako v životě: mnoho postav může pěkně, užitečně i líbezně žít mezi ostatními, ale skomíraly by v osamění. Vybral jsem tedy několik epizod, jejichž životnost se mi zdála nejsilnější, a pokusil jsem se sloučit je v novém prostoru. Byl bych si práci ulehčil, kdybych ji rozšířil, to jest, kdybych jednotlivé příběhy spojil rozpravou a vyprávěním o vypravěčích. Ale nechtělo se mi předstírat nějakou románovou jednotu, kde jsem ji neměl od začátku na mysli jako skladebný úkol; a spolehl jsem se, že také fantazie čtenářů není lenivá a dotvoří si, co záměrně vypouštím. Cyklus jsem doplnil přepracováním dvou starých povídek o Naně a Sahibovi a o tlachavém baronu Trincartovi de Castillard. Celým svým rázem patří do tohoto souboru a jsou aspoň připomínkou, že jsem již před patnácti a dvaceti lety mířil k světu manéže a varietní scény.

Uzavíraje tuto knihu epizod, netajím si, že se mi – mimo jiné – může vytknout mnohý názor, který se v ní ozývá, a některý názor, jenž v ní nebyl vysloven. Co se prvého týče, dovolávám se moudrého dopisu, jejž psal kdysi Henrik Ibsen nějakému Francouzi, který chtěl vydati výbor myšlenek z jeho díla: „Jen Vás prosím, abyste si uvědomil, že myšlenky pronášené v mých hrách pocházejí od mých dramatických postav a ani obsahem, ani formou nikoli přímo ode mne.“ A co se druhého týče… nu, snad není mezi námi dohovořeno a snad mohu říci svým čtenářům na shledanou!“

1. 11. 1941

E. B.