Lidé z maringotek

Poslyšte, ta Sevilla musí být překrásné město. Sevilla, Toledo, Cordoba, Granada, já nevím, mně to vždycky připadalo jako čtyři zlaté hvězdy, bez nichž nebe není nebem. Ale nikdy jsem se tam nedostal. Snad kdybych byl zůstal u varieté, byla by se našla nějaká cesta do těch rajských končin. Ale přešel jsem jako malíř transparentů do cirkusu a těm podnikům se do Španělska nechce. S kolika řediteli jsem o tom mluvil, každý vykládal, jaké jsou tam potíže. Tam prý jsou od města k městu strašné vzdálenosti a uvnitř země je prý kraj vyprahlý, řeky v létě vyschlé, půda popukaná žárem, vesnice ztraceny v samotách mezi holým skalstvem bez stromů a trávy. To prý už ani není Evropa, to prý je jako kus rozežhavené Afriky, který se omylem přichytil našeho kontinentu. Nu, patrně je i to velkolepé, já aspoň docela živě vidím, jak takovou skalnatou pouští jede hubený rytíř na vyzáblé herce a za ním jak lenošně harcuje tlustý Sancho Panza. Ale dovedu si představit, že se do toho nemůže pustit náš cirkus se svými maringotkami a se svým zvěřincem. O koně nejde, koníčci jsou nádherná zvířata, která překonají všecky překážky a přenesla na svém hřbetě člověka z mongolských pouští až na pobřeží Tichého oceánu; ale řekněme lední medvědi: jakpak tam se skupinou cvičených ledních medvědů, které musíte i tady v létě cestou polévat a kropit, aby se trochu ochladili. A vidíte, to je ta spoutanost moderní existence: pro tucet ledních medvědů nemohu já, malíř Filip Kerguézac, spatřit Pohřeb hraběte z Orgazu od Domenika Theotocopuliho, řečeného El Greco, v toledském kostele svatého Tomáše.

Ta Sevilla však je myslím ze všeho nejkrásnější. Víte, tuším tam barvy, tuším tam světla a záření; a docela určitě tam všemu vládne zvláštní rytmus. Znal jsem jednoho podivného človíčka, který mi o tom vyprávěl. To bylo v Mnichově, já jsem pracoval s laternou magikou v Květinových sálech a se mnou tam současně byl jakýsi Till Vanderpyl, cyklista, který provozoval jízdu smrti. To byl takový kostnatý potlučenec, bývalý závodník; snad stokrát spadl za své kariéry z kola a myslím, že neměl v těle jediné kosti, aby nebyla aspoň jednou přeražena. A tu hromadu zlomenin nosil ten pedálista v kůži, která byla taky slátána jak starý pytel. Míval jsem vždycky pocit, že až jednou ta kůže vyschne a scvrkne se a švy na ní popraskají, vypadnou z ní polámané kostičky a bude po Vanderpylovi. Ale to se nemohlo stát, protože Till Vanderpyl nedopustil, aby mu kůže vyschla, pil jak nebeská duha, kde a kdy jen bylo možno o alkohol zavadit.

Tenkrát taky jsem najednou slyšel, jak nad kójemi šaten krákorá divoké volání: „Kerguézac! Kerguézac! “, a hned jsem věděl, že to je patnáctá kabina, Till Vanderpyl, který měl jako já právě po čísle. Šel jsem tam, kopl do dveří, Till se zrovna česal.

„Haló, Filipe! Ne abyste mi dnes večer utekl! Půjdete se mnou k Zuzance.“

„Zase už si chcete popohnat žilobití, Tille?“ povídám mu. „Nestačilo by vám zastavit se se mnou na jeden cobbler vedle?“

„Nesmysl. Dnes musíte se mnou k Zuzce. Mám tam někoho u ledu a toho musíte poznat“

Hodil hřeben a kartáč do dřevěné krabice od doutníků a vytáhl zpod rámu osleplého zrcadla navštívenku.

„Znáte tohle jméno?“

Vzal jsem tu škartku a podíval se na ni. Krasopisem litografů stálo tam:

Jean Trincart de Castillard

A v rohu byl vytlačen malý znáček.

„Neznáte? Vida. Půjdete tedy se mnou. Běžte si pro kabát a jdeme.“

Vinárna Zuzany Lachnerové nebyla daleko. Přední místnost byla jako každá jiná vinárna: stolky, židle, tři barvotisky, dvě průpovídky, na pultě nad bateriemi lahví reklamní soška bílého a černého psa; u stolů dvakrát pět starých pánů ze sousedství, každý na svém prošoupaném místě, nad nimi věčná serpentina kouře jako materializace všech starých a vždy znovu opakovaných anekdot. Ale v protější stěně byly dveře s dvojí portiérou a za nimi hřměla Zuzanina sláva. Tři ventilátory se tam marně rvaly s těžkým kouřem, který zavalil celou místnost. Nebylo vidět podlahu, stěny, strop – prostor se tu zdál být bez hranic. V závojích dýmu stonavě blikaly načervenalé oči žárovek; a lidé byli jen mátožné, žluté, růžové a zelené skvrny, které se kymácely a potácely jako lupení podmořských květin v proudu. Kdo pronikl zmatenou tlačenicí až ke zdi, zpozoroval, že je celá pokryta kresbami, akvarely a dřevoryty. Kolik jich tu bylo, mohla vědět jen Zuzana, jejíž výčepní stůl trčel na dvou stupních v pravém zadním rohu. Odtud sestupovala s kyticemi sklenic v rukou a láteřením si razila cestu mezi hosty. Byla to ženská už obstarožná, ale kdyby byla mladší, nebyla by asi o nic méně ošklivá. Tady se však nikdo nestaral o to, že její tlustý nos je příliš masitý a že její zuby jsou vyklenuty jako kobylí. Tady bylo hlavní, že s ní šlo všelijak drantsky žertovat a ona že uměla po svém odseknout i uštědřit přátelský záhlavec. Tykala všem svým hostům a lomila rukama nad jejich zpustlostí, ale lasice nemohla být mrštnější, když šlo o to, dolít víno a dát podnět k novému pití. Těžko pochopit, kterak tato žena stačila s jedním starým pajdavcem, který byl jen mátohou číšníka, zvládnout svůj bouřlivý obchod. Chodila sem mnichovská bohéma, tehdy hodně mezinárodní, a Lachnerčino víno probouzelo divočinu i v nejospalejších temperamentech. Každé chvíle se někde v té štiplavé mlze utvořilo nevyzpytatelné ohnisko řevu, který rázem posedl všecky přítomné. Sborem začali halasit, hulákat, dupat, bouchat a cinkat a všechen ten zběsilý lomoz měl naznačit, že si přejí, aby bylo ticho. Najednou hluk ustrnul v mnohonásobný sykot, žlutá nebo zelená skvrna se vznesla v kouři nad ostatní, uvízla u trachomické žárovky a začala do vzteklého vrnění ventilátorů recitovati lyrické verše. Bylo potřebí vší Zuzaniny nevymáchané hubatosti, aby v této anarchii individualit vládl jakýs takýs pořádek. Ostatně její soví oko znamenitě pronikalo příkrovem kouře, a když se Till Vanderpyl, cyklistický fenomén, objevil ve dveřích, ozvalo se hned její hartusivé volání:

„Hej, hej, stará kvadrupleto! Otoč vidlici napravo! Až sem, sem do kouta! Stop! Tady máš volný stůl. Baron tu ještě není, ale židli pro něho mám.“

A už nabírala pro svého oblíbence májové bowle. Till usedl zeširoka, opřel si dlaň o koleno jako chasník, a když Zuzka před něho postavila pohárek s bowlí, poplácal ji uznale po zádech. Když odběhla, zeptal jsem se Tilla:

„Co je to zač, ten váš baron?“

Ale na odpověď jsem si musel počkat. Vanderpyl vytáhl lulku a čisticí nářadíčko, čtyřmi želízky ji proškrabával a prošťouchával, pak ji důkladně a starostlivě profoukal, pak ji zase opatrně a něžně nacpal, pak rozvážně uklízel váček s tabákem i celý soubor čistítek, dlátek, škrabek a lžiček, pak volným kroužením hořící sirky zapálil tabák stejnoměrně po celé plošce, a teprve když zkoumavě vypustil tři obláčky a ujistil se, že lulka bezvadně táhne a tabák je dobrý, zadíval se na mne. A jako by mé otázky neslyšel, položil neočekávaně svou:

„Šest děvčat Williamsonových jste znal?“

Byla to otázka jako z nebe spadlá a nechápal jsem, jak k ní došel. Ale přikývl jsem:

„Ano. Byl jsem ovšem ještě hoch, ale namouduši, byl jsem do nich zamilován.“

„To bych řekl. Kdopak se mohl nezamilovat! A víte, Kerguézaku, co bylo u nich zvláštní: člověk nikdy nevěděl, kterou z nich má vlastně nejraději. Myslím, že to bylo velké štěstí, tím se moc lidí zachránilo od všelijakých hloupostí.“

„Vy jste tuším s nimi pracoval pohromadě?“

„Šestkrát. Pokaždé na měsíc. Hamburk, Janov, Varšava, Lyon, ne… počkejte… Marseille, ano, Marseille, a dvakrát v Bruselu. Ale seznámil jsem se s nimi už dřív, ještě než jsem byl v artistické lóži.“

„Kde to bylo?“

„V Antverpách. To jsem ještě vyšlapával mistráky na kryté dráze. Slyšel jste někdy vyprávět o antverpské kaši? Neslyšel. Když se teď taková věc zavaří, není to už žádná senzace. Tenkrát však to bylo poprvé, první hromadné neštěstí při závodě – a stálo to za to. Znáte ty moje švy tuhle nahoře na hlavě? No tak. To mi vyšívali křížkovým stehem v antverpské nemocnici.“

„Ale jak to souvisí s Williamsonkami?“

„Náramně. Jenom vyčkejte, až vám to všechno vypovím. Ne že bych uměl vyprávět. Chraň pámbů. Mně tady v lebedě skáče jedno přes druhé, to je těžko urovnat. Ale nakonec přece všecko vyleze najevo. Kdybych tedy měl začít opravdu od začátku, musel bych říci, že to všecko spískal jeden Řek. Jmenoval se… jmenoval… no možná, že se jmenoval Pantacoritis. Ale možná taky, že Domenicopopulos. Vždyť je to jedno, jak se jmenují. Všichni jsou na kolech stejný prevít. Na vaše zdraví!“

„I na vaše, Tille. Ale nezapomeňte, co bylo s tím Řekem.“

„Ano. Jak jsem řekl, že se jmenoval? Ach ano, Domenicopipipavos. Jen když to má aspoň osm slabik. Od osmi do jedenácti slabik, to je teprve pravé řecké jméno. Jsou-li to vůbec jména. Mně se vždycky zdá, že jsou to spíše šifry, jako si je posílají agentury, když má člověk někam nastoupit a direktor se brání platit takovou gáži. Šifry, od kterých sám ďábel ukradl klíč. Nevěříte, Filipe? To vám tedy něco povím. Jednou poslali tři Řekové telegrafickou přihlášku na závody v Liverpoolu. Jen tak tři podpisy, víme, myslili, že to pro úsporu stačí. A starý Blinkins, který to manažeroval, jim odtelegrafoval, aby mu laskavě pověděli, kterého telegrafního kódu užívají. On že má starý ABC a v tom žádná taková šifra není. ʻ A ony to byly jen tři podpisy a my jeli závod bez těch dešifrovaných džentlmenů.“

„A co ten váš Řek v Antverpách?“

„Aha, dobře že mi ho připomínáte. Na vaše zdraví. Tož ten Pamphletoprotokolitis. Tvrdilo se, že byl podplacen, ale já myslím, že se to zběhlo jináč. U soudu mu nedokázali nic, protože jsme mlčeli jako pneumatiky. Ale já vám teď mohu, Filipe, důvěrně vyzradit, že byl jako blázen za Finettou Williamsonovou. Děvčata tenkrát vystupovala v Novém cirku, my za nimi chodili všichni, jak dlouho trval náš trénink na závodní dráze v Antverpách. Nu a Finetta, zrovna ta třetí v řadě, jak vždycky nastupovaly, oblíbila si tehdy Velikého Sandyho. A Sandy měl třídenní šampionát v kapse, to jsme věděli všichni. Kdepak Sandy – ten měl nohy jak ocelové páky; a když mu trenér hvízdl ten jejich signál ke špurtu, bylo to takhle; ťjúfífítjú, začal to Sandy sázet, začal se ti vpředu utrhávat a za chvilku abys měl starost, aby na tebe nenajel odzadu. A hezký kluk to byl, na holky jak čert. On byl povoláním kovosoustružník, a co se amora týče, to ano, to on to doved obrábět. Proto taky byla Finetta na něj udělaná, ačkoli co se mužské krásy týče, byl tam mezi námi náramný výběr, hotová rekrutýrka. Jen to počítejte: ke startu nastoupilo čtyřiadvacet dvojic, to máte osmačtyřicet závodníků. A jelo se za kvadruplety, rozumíte, to je kolo se čtyřmi jezdci, každá dvojice měla své dvě čtveřice, to máte skoro dvě stě dalších jezdců. Však to taky byla krása, když se to všecko rozletělo, tolik lidí, tolik barev, tolik křiku… Inu, byla to nesmírná hloupost…“

„Co byla hloupost?“

„Nu – to… to… ne, takhle vám to nevypovím, když nemám co pít! Zuzko!“

Houkl na ni rozdurděně, a než přinesla novou bowli, uvízl bezradně s vyprávěním. A když se napil, ztratil zase nit.

„Odpusťte, Filipe,“ omlouval se rozpačitě, „to dělá ta výšivka na kokosu. Moc krásný ornament mi tam doktoři vyšili, ale pod ním mi to od těch dob přeskakuje. Nejsem s to myslet půl hodiny bez vodičů. Kde jsem vlastně přestal? Tuším, že právě u těch vodičů. V tom vám máte celé lidstvo. Až k vám někdo přijde a bude tvrdit, že něco je nemožnost, řekněte mu: Pane, znával jsem jistého Tilla Vanderpyla, jezdce a ožralu, který prodělal antverpskou kaši a potom po letech viděl na vlastní oči ne třídenní, ale šestidenní závody, a to bez vodičů; a tento Till Vanderpyl právě proto praví, že lidstvu je všechno možno. Jaká to tehdy byla senzace, když se mělo jet dvaasedmdesát hodin! ʻ A jeli jsme tedy tři dny a tři noci s vodiči a… a… ano, to právě byla ta hloupost. Protože jsme museli mít armádu lidí na něco, co šlo i bez nich. Filipe, lidstvo jde náramně nahoru, přenáramně, věřte mi to, a není-li to všecko looping, pámbůhví kam až to vyletí. Pročež si přiťukněme na zdraví lidstva. Tak. Lidstvo je pašák. A teď vám něco mezi čtyřma očima povím: Jestli se dnes nebudu odtud moci dostat rovně, postavte přede mne kvadruplet! Filipe, – za tím se vám to jede! Ty čtyři páry nohou – fit-fit-fit-fit – pane, to je rytmus! Kamaráde, varieté je veliká věc, cirkus je veliká věc, ale velodrom – ó, ó Zuzanko, honem ještě bowli! Víte, velodrom, když jej tak pěkně roztočíte…“

„Cože roztočím?“

„Vy nic, Filipe, vy nic. Nejvýš ještě svoje à conto s nemravnými ženskými. Ale já, já jej tenkrát roztáčel!“

„Ale co, ke všem kozlům!“

„Velodrom, hrome! To je to nejkrásnější, Filáčku. Vy vlastně sám jedete jenom chvilku. Najednou stojíte a celý velodrom krouží kolem vás, galerie, lóže, sloupoví. Ze začátku ještě rozeznáváte nápisy: Dunlop, Cinzano, Byrrh. Ale pak se i to rozmázne v barevné šmouhy a už to letí kolem vás a zapadá někam dozadu. Pista – no, jak se to říká… ach ano, závodní dráha ta vám hřmí pod kolo, všecka se řítí pod vás, znovu a znovu a bez konce, světla jsou jako bílé pruhy, lóže se otáčejí, galerie krouží, sloupy přilétají, všecko je v rotaci, jen vy jste přibit na záda čtvrtého muže v kvadrupletu a šlapete. Je to jak ochrnutí mozku: nic než šlapat, šlapat, zuřivě šlapat. Někdy se vám najednou objeví po pravici nos. Cizí nos. Mohl byste se ohlédnout, kdo to je, ale jste fascinován vlastním šlapáním. Špička jakéhosi nosu trčí vedle vás a vy nejste schopen se na ni podívat. Jen tak nejkrajnějším úkosem ji tušíte. Moc nepříjemná věc, cizí živel ve vaší šlapací existenci. Vbodla se k vašemu pravému rameni, vězí tam a bolí víc než kudla mezi žebry. A nezbavíte se její dotěrnosti jinak než šlapáním. Je tady vpravo, ale vy ji cítíte pod pedály. Jen tam ji můžete zničit, zdrtit, udupat. Bijete tedy nohama, rvete a deptáte ten cizí nos zuřivým došlapováním, utloukáte jej, ubíjíte, drtíte. A ejhle, špička začne ponenáhlu couvat, scvrká se, smrskává, až zmizí jako fantom a vy máte zas čistý vzduch a vidíte jen to kolotání velodromu kolem vás.

Ale někdy se rvete s pedály jako nepříčetný, nohy třeští samy o sobě, vy jste celý odumřel, jen vaše nohy se perou s cizím nosem a on roste, roste, není to fantom, je to skutečný živý nos, který se tu dere na vás, leze, leze jak prašivé zvíře, ohavný slimák, už je vidět jeho domeček, není to domeček, je to čelo, na něm mokrá čupřina, dvě skvrny rukou dole a kus svetru, a už vidíte hlavu a že vás ten chlap bere, že vás bere, a vaše nohy marně bubnují alarm…

Tenkrát, když jsme zavařili antverpskou kaši, to bylo trochu jinačí. Zuzanko, bowli! Šlapal jsem, bláznivě, šíleně jsem šlapal, a najednou jsem dostal jako elektrickou ránu do očí. Bílá skvrna. Zadní z vodičů mi zamával kapesníkem, že se něco chystá. V tu chvíli se člověk probudil z hypnózy a každým zlomkem nervů byl ve střehu. Pojednou hvízdnutí – a moji lidé mi začínají unikat. Rázem nasadím jejich rychlost, přední kolo těsně za jejich zadním. Slyším křičení, juchání, halekání. Manažeři řvou do megafonů. Z galerie se sype strašlivý jekot, dupání, potlesk. Je to jak náhlá bouře a člověk musí letět zároveň s vichřicí. Někdo se patrně utrh a jde o to, aby se mu urval jeho náskok. Lidé řvou „Sandy! ‘ a najednou „Panthacoritis, hip! ‘ A teď nové pekelné zrychlení. Někdo vedle mne odpadl. Pak druhý. Pak ještě tři. Dopředu! Dopředu!

A najednou – jak se to stalo, nevím – vidím žlutý svetr Řekova prvního vodiče vedle sebe. ,Panthacoritis, hip! ‘Ani se mi neohlásil nosem, byl prostě tu a šinul se kupředu. Pomalu, ale se strašlivou jistotou. První vodič, druhý vodič, třetí… Nakonec Řek… Řval jsem na hochy, aby přidali. Byl to nesmysl, protože tempo určuje manažer zvenčí, ale já si nemohl pomoct. Chytlo mne to, musel jsem řvát, klít a otevřít stavidla sprostoty, takový vztek na chlapa mne popad. A najednou, ve vteřině, byl konec.

Co se stalo, dověděl jsem se až později. Ten Řek, ten Kréťan, vám dokázal zázračně nemožnou věc: ohromným spurtem vzal nás všecky vedoucí, dotáhl to až k Sandymu a před něj, a když už v té šílené rychlosti vjel do jeho trati a galerie byla bez sebe nadšením, zkroutil kolo a sletěl na cement pisty. V desetině vteřiny vletěli na něho vodiči Sandyho a Sandy sám. A o pětinku později skočil po mně velodrom. Najednou se jeho třeskutá rotace zastavila, z rozteklých šmouh vyrazily pevné tvary, letěl jsem ze sedla, viděl jsem písmena D, U, N, L, a to L mi prorazilo lebku. Později mi řekli, že to byl železný nosník galerie, na nějž jsem hlavou naletěl přes ostatní. Byla to moc pěkná rána, říkali doktoři, taková čistotně provedená fraktura. Víte, tenkrát se ještě nenosily gumové přilbice.“

„Při tomhle by vám kaučuk mnoho nepomohl.“

„Pravda. Vletěl jsem na vyčnívající ozdobu. Vylizoval jsem si to dva měsíce. A pak jsem nějak ztratil chuť k závodění a dal jsem se raději na jízdu smrti. To je, víte, mnohem bezpečnější.“

„Dobrá, to tedy byla ta antverpská kaše. Ale co bylo s Finettou a s těmi Williamsonkami? Myslím, že jste chtěl mluvit o nich?“

„Nu arci. Zuzanko, ještě po sklenici májové! Ale ať hezky voní – my si tu povídáme o šesti hezkých děvčatech.“

„A na sedmou si nevzpomeneš?“ zaryla Zuzka.

„Neboj se, když se vzpomíná na dávnou minulost, dojde i na tebe.“

„I ty kostro flámská, zpřerážená, tohle za všechnu mou něžnou přítulnost? Filípku, neposlouchejte toho nevymáchance. Šlape si na rozum, když nemá pedálů!“

Till na ni zamilovaně zašilhal a objal ji kolem boku. Utrhla se rozdurděně a pleskla ho do týlu, ale plesknutí přešlo v pohlazení.

„Tož tedy s těmi Williamsonovými. Řekl jsem vám – nebo jsem to ještě neřekl? To dělá ten Dunlop v lebeční kosti. Ale myslím, že jsem vám už řekl, že člověk nikdy dost dobře nevěděl, kterou z nich má vlastně nejraději. Jak víte, bylo jich šest, a nás za nimi taky chodilo šestero. Sandy, Gasqué, Torrini, Wats, Beer a já. Ten Kréťan chodil sám. A vidíte, tenkrát, když zkroutil kolo, byli jsme ve vedoucí skupině zrovna my, ctitelé Williamsonek a jaksi jeho soupeři. Velký Sandy byl na tom nejhůře. Lebka, klíční kost, nos a žebra. Beer a Torrini měli zlámané ruce. Wats si přerazil asi půl tuctu žeber. Jen Gasqué měl štěstí, přeletěl bariéru a padl do obecenstva. Potloukl se a zlomil ukazovák. Dneska má vinárnu nedaleko Vel’d’Hiv. Strašlivý masakr byl mezi vodiči. Byli to dobří hoši, moc dobří, starostliví, svědomití, ale zdrávi vylezli jen ti čtyři toho Kréťana.“

„A on sám?“

„Byl vespod. Lékaři mi přísahali, že ho poznali jen po přišpendleném čísle. Jinak by byli ten chuchvalec hadrů dali vymést. Když ho přivedli k vědomí, byla jeho první otázka, jestli se Sandy zabil. Na tom vidíte, co to bylo za potvoru.“

„Ale pořád jste ještě nic nepověděl o těch…“

„Pravda. The 6 Williamsons. Tanečnice a zpěvačky. Naše zbožňované girls. Byly při tom, chlapče. Ode dne, kdy se závod začal, oplácely nám naše návštěvy. Pokaždé se snesly do lóže jako mladé pěnkavy do hnízdečka, kde žvatlaly, chroupaly oříšky, pudrovaly se a křičely sborem naše jména, když došlo k nějakému výpadu. Také tentokrát tam byly, když se to semlelo, a chuděrky omdlely zděšením. Druhý den přišly za námi do špitálu. Poslyšte, Filipe, už jsem zažil moc věcí na světě, ale takovou krásu ne. Představte si nás šest na šesti postelích vedle sebe, všecko bílé a čisté, my už měli rány vymyté, vycpané, zasádrované, zafačované, horečkou člověk dost dobře nevěděl, co se s ním děje, a najednou se otevřou vysoké dveře a tady přijde šest děvčat se šesti kyticemi zrovna v tom pořádku, jak nastupovala na jeviště. Zaznít v tu chvíli marš, byl bych věřil, že ležíme v divadle.

Človíčku, víte, co to je, když vám do karbolky zavoní růže a když se z horečky díváte na takový živý obrázek? Já myslím, že mi teploměr v tu chvíli spadl o dva stupně. Jediná má myšlenka byla, že musím z postele, pokleknout před Sussy a políbit jí za tu návštěvu obě ruce tady dole mezi prstíčky. Jen taktak mě udržela v posteli. S Watsem, který měl hrudník v sádře, se tři ošetřovatelky musely prát. Sandy řval, aby mu dali aspoň župan, když přijímá dámskou návštěvu. Torrini stál na posteli a na zdravou ruku troubil fanfáry. Beer plakal a Gasqué, který směl chodit, běhal od jedné k druhé a se všemi se hubičkoval. A ty holky vám bečely, že jsem jakživ neviděl takovou kaši z vody a pudru jako na jejich tvářičkách. No, bylo to překrásné!“

„A pak za vámi chodily denně, co?“

„No pravdaže, Filipe! Jak cinkla třetí hodina, už se vhouply do dveří. Celý královský špitál byl jejich návštěvami obrácen naruby – ještěže nás ti lékaři a ošetřovatelky měli tak rádi. Inu, když my byli první hromadné závodní neštěstí v Evropě. Celý svět o nás psal, velké redakce z ciziny denně telefonovaly, jak se nám daří, tož oni se doktoři námi chlubili.“

„A Sussy seděla vždycky u vás?“

„Ba ne, chlapče, to byly čertovské holky. Ony se denně střídaly. Jenom Finetta pokaždé seděla u Sandyho. A tak ho dlouze líbala, že jsem jim vždycky povídal: Poslechněte, vy dva, mezi vámi musí být asi nějaká tajná láska! Ty druhé se u nás však měnily. Kdyby měl týden pět dnů, nemohl by je střídat pravidelněji. A každá dávala pozor, aby nedala víc než druhá. Ale míň taky ne. V tom ohledu byly náramné charaktery. Každý večer jsme se pohádali, která asi koho miluje. Zkoušeli jsme to všelijak, házeli jsme kostku, čtyři oka byla Sussy, ale i když mi vyšla, nebyl jsem na tom o nic líp. Jen jsem měl takový nejasný pocit, že snad ji miluji, protože jsem skrze ni tenkrát poprvé poznal, že se mi vrací život. Taky jsem se s ní nedovedl tak dobře bavit jako s ostatními. Bůhví co v tom bylo, ale moc často jsem s řečí zůstal sedět u startu. ‘ Sklopila očička, mrkla vpravo a vlevo a dala mi pusu. No a pak jsme si šeptem odpřisáhli věčnou lásku nadosmrti a ještě kousek po ní.“

„A co bylo, když jste se se Sussy setkal v angažmá?“

„Vůbec jsem se s ní nesetkal, chlapče. S jejími sestrami ano, za půl roku, ale to už byla Sussy vdaná.“

„Už za půl roku?“

„Nesmějte se, Kerguézaku. Těmhle stínovým kouzlům ještě nerozumíte. Co jsem byl já? Chlap, který v potu těla šlapal pedály. A ona byla Sussinka tanečnice. Pijme!“

Pozvedl sklenici nějak obřadněji než dosud. Ale nenapil se, neboť Zuzana se naklonila přes pult a vykřikla:

„Hej, Tille – vévoda přichází!“

Till Vanderpyl prudce postavil sklenici a snažil se proniknout pohledem vrstvy dýmu. Vzal jsem ho za ruku:

„Poslyšte, Tille, vy jste mi ještě neřekl, kdo je ten…“

Vyskočil však a široce mávaje rukou ze strany na stranu dával komusi znamení. Znovu jsem na něho nalehl, aby mi pověděl, kdo to má přijít. Ale složil ruce před ústy do trychtýře a řval přes ostatní hluk jako megafonem:

„Haló, staříku! Sem do kouta!“

Pak teprve sklouzl zpět na židli, všecek vzrušen očekáváním.

„Chtěl jste mi něco, Filipe?“ zeptal se mne.

„Arciže. Pořád jste mi ještě neřekl, kdo je ten váš Trincart de Castillard?“

„Jakže, Filipe, vy to ještě nevíte? Koukněte na něho, tu jde, tu je! Staříku!“

„Dobrá, Tille, ale kdo je to, u sta hromů…“

„Filipe, neklejte! To se teď nesmí. To je přece tatínek sester Williamsonových!“

To mnou ovšem řádně trhlo. Trincart de Castillard a Williamsonky, to bych byl nespojil do rodinné souvislosti snad ani ve snu. Zadíval jsem se na něj. Mohl to být penzionovaný plukovník, ale stejně dobře i vysloužilý šéf ministerské účtárny nebo venkovský šlechtic, který se k stáru usadil v Paříži. Rozhodně vypadal jako jeden z těch originálních dědků, kteří se loudají po pařížských bulvárech a plaší hezká děvčata. Drobný, suchý, domýšlivého kroku, fintivého vzezření. Jeho redingot se ostře úžil v pase a hned se zase široce rozbíhal od těla, jak to nosili šviháci v secesi. I ten bílý nakypělý plastrón, i ten vydutý cylindr svědčily na konec století. A když teď přistoupil ke stolu, bylo jasně vidět i jeho obličej, brunátný, rozsekaný vráskami, s dlouhým vznešeným nosem, pod nímž se mohutnou vlnou klenuly bílé kníry. Pod krabatým a rozježeným obočím dvě bledé, lesklé, jakoby skleněné panenky plavaly ve věčné vlhkosti oka pijanova. Stáří? Čtvrt století se mohlo povolit na omyly v hádání. Bylo to cosi mezi pětačtyřiceti a sedmdesáti. Podle tělesných známek spíš víc než míň; podle ducha, který jimi vyzařoval, spíš míň než víc. Ještě nejspolehlivějším vodítkem byl jeho oblek. Pan de Castillard zřejmě patřil k oněm sebevědomým světákům, kteří se ve svých čtyřicátých letech vzeprou všem novým svodům krejčovských a prádelnických výmyslů a zůstanou pak střihem šatů, výběrem kravat a klobouků, vkusem i zálibami věrni poslední módě svých nejmužnějších let, živé muzejní kousky v měnících se ulicích velkoměst. Secesní redingot páně Trincartův usvědčoval ho přibližně ze šesti desítek.

V první chvíli neměl jsem však kdy provést všecko toto pozorování. Till Vanderpyl objal starého pána velmi bouřlivě a už mne vyvlekl od stolu, aby mu mne představil.

„Kerguézac, barone, přítel Kerguézac, kolega z Květinových síní. Malíř, umělec, divadelník, předvádí stínové hry a měnivé transparenty a všelijaká optická kouzla. Doporučuji ho vaší laskavé přízni – znal děvčata a byl do nich zblázněn jako každý jiný. Zuzanko, zaber v bowli řádně ode dna!“

„Neboj se, potrhlý převode,“ odsekla Lachnerka, „to víš, že starého aristona uctím.“

„Ještě ti tak jede, Zuzko?“ otočil se Castillard k pultu. „Doufám, že tu svou míchanici aspoň křtíš šampaní. A dej mi hned dvě – jednu pro žízeň, jednu pro chuť. Těší mne, pane Kerguézaku,“ obrátil se pak ke mně, když jsme opět usedali, „vrhnout pěkný stín je velké umění. Račte dovolit, tomu rozumím. Jako výtvarník i jako filozof. Správný stín chce správné světlo. Znával jsem za svých mladých let na Montmartru jednoho mazala, myslím, že se jmenoval Rivière, ten hrával živými stíny po hospodách celé pašije. Učil se tomu od Japonců. Ex oriente lux – z Východu světlo a na Západě stíny. Velmi mne těší, pane Kerguézaku. Na vaše zdraví, pánové!“

„Jen a jen na vaše, barone!“ vybuchl Till, kterému už zřejmě stoupalo víno do hlavy.

„Vy jste tedy znal moje děvčata, pane Kerguézaku?“

„Ano, pane barone. Ovšem jen jako hoch.“

„Pravda, vy jste ještě mlád. Ale mládí vnímá krásu svěžíma očima. Bylo to dílo, co? Celý vesmír byl zamilován do mých děvčat. Žádný malíř, sochař, básník nevytvořil díla tak svrchovaného. Ach, ty má Panno orleánská, to byly tehdy doby! Tille, hříšníku, víte, kolik mi bylo předevčírem let?“

„U vás je každý tip těžký, barone. Vy se vůbec neměníte. Já bych vás odhadoval na osmapadesát.“

„Chyba! Pětašedesát! Ano, Tille, čas je letoun, mám-li to říci vaší hantýrkou.“

„Jen když vy jste vytrvalec, staroušku. A vy, jak vím, udržíte tempo na každou vzdálenost.“

„Inu, vše je v tom, kam si zavěsíte cílovou pásku. Já ji vidím až na pětaosmdesátce, to mi tedy zbývá ještě dvacet let. Víte, že se na ně těším? Pane Kerguézaku, jste ještě příliš mlád, abyste tomuhle všemu rozuměl. Ale věřte mi, že není krásnějšího daru než vědomí, že si člověk dobře žil a všeho užil. Těch pětačtyřicet let plného života už mi nikdo nevyrve. Jsou nabity rozkošemi a zážitky, zkušenostmi a úspěchem, sem tam i kapkou hořkého zklamání, která je nezbytná, aby člověk měl pro to vše moudrý pohled. Dá-li Bůh, budu se tím ještě dvacet let těšit. A snad i celé čtvrtstoletí – devadesát let není přece pro spořádaný život filozofa mnoho?“

„Račte prominout,“ usmál jsem se, „já ještě tak daleko nevidím!“

„To je dobře, ve vašem věku. Předčasná dalekozrakost je právě tak nepříjemná choroba jako krátkozrakost. Není nad zdravé oči. Vidět všechno tak, jak to skutečně je; po ničem jiném jsem netoužil a v tom je všechno mé štěstí. Díval jsem se střízlivě na svět a viděl jsem, že je v něm nejméně zrovna tolik radosti jako trápení. Když se člověk naučí tyhle dvě věci rozpoznávat, je v tom nějaký zvláštní kumšt, že užívá jedné a vyhne se druhé? A já jsem uměl, chlapci, vybírat příjemnosti a budovat si z nich celou existenci, já jsem doved uhýbat a unikat zlu a mrzutostem! Jen ta jedna nemilá věc se na mne přilepila, a té se nedovedu zbavit… Však víte, Vanderpyle, co mám na mysli…“

,“ zahučel cyklista.

„Ano. Mrtvé psy. Pořád je vleku s sebou… Ale já je spolknu, Vanderpyle, já ty mrtvé psy spolknu, protože i to je k něčemu dobré…“

„Proboha, pane barone,“ vskočil jsem mu do řeči, protože jsem mu přestával rozumět, „co to máte s mrtvými psy?“

„Co s nimi mám: trudy a soužení. Ta ohavnost není ze mne, nýbrž patří paní baronce de Castillard. Je to dáma příliš na svůj stav přičinlivá. Představte si, že nechce zahálet! Chce dělat! Pracovat! Vydělávat! Podivuhodná věc u šlechtičny, která má rodokmen běžící už od třináctého století! Vy jste patrně nebyl na novém programu ve varieté Odéon. Zajdete-li si tam zítra, všimněte si šestého čísla, to je senzace: šest foxteriérů tam dělá sochy. Představte si, co to je foxteriér: koncentrovaná neposednost. Výlupek psí hybnosti. Neklid na čtyřech nohách s ocáskem. A teď tu je šest takových rozkošných šelmiček, které se nesmějí dvě minuty hnout, protože představují sousoší. Musí ustrnout, než se zvedne opona, a musí tak setrvat, dokud zas nespadne. Jako by byli zkamenělí, jako mrtví. Takovou hroznou věc si vymyslela paní Anna Marie Valérie Trincartová, baronka de Castillard, rozená baronesa de Mont-Saint-Jacques, moje choť a zákonitá manželka. Dokonce pro obživu si to vymyslela, jako by nebylo daleko příjemnější žít v přepychu jako host u přátel a příbuzných! Pěkné peníze za to pobírá, ale mně je to všecko odporné. Mrtví psi mi, s prominutím, lezou z krku. Je to proti životu a já jsem pro život. Nemohu se od těch zvířátek odtrhnout, protože nemohu opustit baronku, kterou odevzdal Pán do mé ochrany. Odevzdal mi ji sice bez psů, ale Pán ví, že se může spolehnout na slovo baronovo, parole de baron. I jezdím tedy s paní Annou Marií Valérií a s její vymiškovanou čeládkou od varieté k varieté, trudím se tou smutnou podívanou, uchyluji se k filozofickým myšlenkám a ve večerním pořadí věcí pozemských vymínil jsem si jednu věc: stojím za kulisami a cinknu zvonkem, když má jít opona dolů a když Foxy smí už zavrtět ocáskem. Je to největší laskavost, kterou mohu těm psíkům prokázat, a milují mne za to šíleně. Jaký to však pád, přátelé, jaký sestup z výšin slávy: kdysi šest děvčat Williamsonových, a teď jen cinkat zkamenělým psům!

‘ Pánové, takový sextet se najde pohromadě leda až u posledního soudu. Ale jestliže Bůh Otec jakožto nejvyšší samosoudce připustí, aby na svou obhajobu zazpívaly například ,Kitty, otoč se na podpatku‘, přísahám vám, že bude po soudě a po troubení a my všichni pomašírujem do nebe, já, vy, šest děvčat, Anna Marie Valérie i její mrtví psi, protože se Bůh Otec nebude moci přitom zamračit ani na tak zatvrzelou hříšnici, jako je tuhle Zuzana Lachnerová. Pánové, pijme. Začít sextetem pozemských andělů a skončit sextetem zkamenělých psů, tomu se může říkat zepsutý život. Ale je to má manželská povinnost. Ergo bibamus, jak říkával papež Martin, aby zbytečně neklel.“

Stařík byl řádný pijan, to jsem viděl na tom, s jakou láskou a úctou pozvedl sklenici. Ale mně táhla hlavou jiná myšlenka.

„Byly to vaše dcery, pane barone,“ řekl jsem, když se číše zase naplnily, „ale jak to přijde, že se jedna vdala, jak mi Till vyprávěl, ale já jich zase viděl šest? Měl jste jich snad víc?“

„Ovšem,“ přikývl baron sebevědomě, „takové číslo, jako bylo šest Williamsonek, nemohu přece ohrozit jakýmkoli náhodným zamilováním. Měl jsem jich celkem pětatřicet…“

„Pětatřicet dcer?“

„Ano.“

„A paní baronka de Mont-Saint-Jacques…“

„Fuj, jak přízemně vy hned myslíte! Paní baronka de Castillard byla povznesena nad takovéto podezření. Odjakživa se zabývala jen pěstováním psů. Dcerušky jsem musel adoptovat. Ale to bylo na celé věci nejkrásnější: vyrovnával jsem světskou nespravedlnost Corriger la fortune, rozumíte? Nic z vás neudělá tak všemocného velmože, jako můžete-li opravovat Štěstěnu. Hrad pánů castillardských se rozpadával, bříza vyrůstala z cimbuří, sova se uhnízdila v donžonu a netopýři se proháněli rytířskou jídelnou, ale erb s trojí kosenou lilií v modrém poli přecházel na nejluznější dívky, jež jsem objevil v sedmerém království. Na penězích nezáleželo, jen když byla rostlá jako stvol a tvář měla jako víla. Jsem poslední Trincart po osmi stoletích. Moji předkové byli bojovní rytíři, kteří zápasili se Saracény ve Svaté zemi, vládli nad kusem Království sicilského, vítězili v turnajích a padali na všech bojištích světa. Kdybych vešel sem obklopen vší jejich slávou, oslepli byste její velikostí a tento bídný lokál by shořel v jejím žáru. Takové je jméno Trincartů castillardských, které zanikne a zmizí ze světa, až přestanu cinkat mrtvým psům. Leč konec tohoto statečného rodu bude hoden jeho minulosti: nejkrásnější ženy světa budou pro něj truchliti, v nejpyšnějších rodinách vysoké aristokracie se obleče smutek a na nesčetných zámcích Evropy bude spuštěna vlajka na půl stěžně. Takové monumentální castrum doloris jsem připravil pro vyhasnutí svého rodu. Nebýt této mé geniální myšlenky, umřel bych někde v rychlíku mezi Bukureští a Aténami a jen mých šest psů by zavylo lítostí nad mrtvolou posledního Trincarta. Já však věnčil svůj opuštěný erb dívkami krásnými jako růže a jako margeritky. Starostlivě jsem je sbíral, cvičil, vychovával, předváděl a pak pečlivě provdával do nejvyšších, nejstarších a nejbohatších rodů kontinentu. Samy by se tam jakživy nedostaly, bylo třeba je najít a učinit žádoucími a bylo třeba překonat propast přílišné mezaliance. To všecko jsem dokázal. Krásu bez jmění jsem uvedl na výsluní světa a skomírajícím erbům jsem přivedl novou, zdravou krev. Pětatřicetkrát jsem překlenul největší sociální rozdíl – kdo se může vykázat takovou zásluhou? Ano, pánové, vyrovnával jsem společenské protivy a přísahám vám, že je to nejmoudřejší práce na této žalostné planetě. Pijme!“

Potřeboval zřejmě oddych po své nečekané fanfáře a vypil svou sklenici do dna. Opilý Vanderpyl se jen blaženě usmíval.

„A co tedy ctěná rodina, barone, jak se daří?“ zeptal se, když se napili.

„Děkuji za optání,“ odpověděl baron zase už obyčejným tónem, „všecko všude šmahem zdrávo. Španělská markýza porodila loni řádná dvojčata, což se v dějinách rodu nestalo po tři sta osmdesát let. Francouzské větve jsou všecky v pořádku. Irská větev je teď u moře. Myslím, že se tam za nimi podíváme. Jezdili jsme poslední léta k italským dceruškám, ale mrtvým psům v tom vedru nesvědčilo. Ostrov Wight bude asi pro ně lepší. Z Ameriky dostáváme taky dobré zprávy. Jimmy zase odstřelil tři konkurenční továrny. Není to sice žádná radost mít v rodině výrobce mazadel, ale to víte, jsou případy, kdy se srdci nedá poroučet. Zbláznila se do strojních olejů, ať je při těch mázničkách šťastna. Mně to nevadí. Mrtví psi nebo fabrikant – rodina je stejně pokaňkána. A feudální doba má už dávno odcinkáno. Jeden má erb a druhý protokolovanou firmu, jeden je v Gotajském almanachu a druhý v rejstříku. Každý má na světě svoje potěšení, Jimmy z trustu, Foxy z ocásku. A já jsem ten, který k tomu za kulisou klinká zvonečkem.“

Zvedl opětně sklenku.

„Na zdraví šesti děvčat!“ pronesl Till.

„A jejich potomků,“ dodal baron.

„Bowle je znamenitá,“ řekl, když odklopil prázdnou sklenici. „Zuzko, dejte každému ještě dvě.“

Vanderpyl měl zřejmě něco na jazyku, ale nějak si s tím netroufal. Mrkal a ošíval se, až se konečně rozpačitě zeptal:

„A co… jak se daří… paní velkokněžně?“

„Děkuji, je teď v San Remu. Myslím, že kuje pikle proti carovi. Politika jí stoupla do hlavy. Pořád počítá, kdyby zmizel car a asi pět nebo šest velkoknížat, že by její syn byl dědic trůnu a z ní carevna matka. Jeden jasnovidec a dvě kartářky už z ní na to vytahali spousty peněz. Nu, ona vždycky milovala změnu. Ale tohle byste od ní nečekal, když jste ji tenkrát v Antverpách slyšel zpívat.“

„Kdo je ta velkokněžna?“ zeptal jsem se.

„Sussy, mladíku,“ blýskl očima Vanderpyl. „To už jste mohl uhodnout, že se Sussinka tanečnice tenkrát po Antverpách provdala za velkoknížete Nikolaje Petroviče…“

„To je pan baron spřízněn s několika dynastiemi v Evropě?“

„Se všemi, pane Kerguézaku, se všemi,“ přikyvoval důstojně de Castillard, „mimo prince monackého. Člověk si přece nevezme do rodiny potápěče.“

Lachnerka postavila před nás po dvou sklenicích. Opilý Till uchopil jednu z nich nataženými prsty.

„Mi… ,“ řekl pojednou, hluboce se ukloniv, „a proto pijme.“

„Milovali nemilovali,“ zasmál se baron, „pijme.“

„Milovali a milujeme,“ opravil jsem je, „a proto pijme!“

Till vyprázdnil svou sklenici, jako by chtěl něco zničit a udupat, Trincart ji vypil stále ještě obřadně a potom zamrkal očima.

„Podívejte se, Tille, na toho chlapce. Je to človíček, který dělá stín. A tu najednou nás, staré chlapy, jaksi… opraví. Nebo přistihne. Nebo lépe: myslí si, že přistihl. I bůh zachraň. Rozumíte-li stínům, nerozumíte lásce. Láska stínů nedělá. Láska je jediná světelná vibrace bez temných šmouh v pozadí. Nemám pravdu, Tille? Jakže, vy vrtíte hlavou? Myslel jsem, že jste moudřejší. Mně aspoň láska nikdy hlavy nepomátla. Upravil jsem si v žití všecko s rozumem, upravil jsem si i lásku…“

„Žádnou lásku,“ těžce mu do toho vpadl Till, „jenom mil-ko-vá-ní.“

„Pah, mezi milkováním a láskou je rozdíl jenom kvantitativní. Láska nejde nad život, je v něm a plyne s ním. Je jen jeho složka. Nejhezčí a nejvděčnější, ale přece pouhá složka. I tu třeba zvládnout, i nad ní je nutno být pánem. Šest děvčat tomu učilo. Přilétly, zazpívaly lidem, jak je život krásný, a frnk! Jen několik hlupáků si tu krásu revolverem přestřihlo, ale i takové věci se patrně dějí pro štěstí a zdar lidstva.“

„Ale byli také hlupáci,“ řekl těžce Vanderpyl, „kteří zůstali žít.“

„Aspoň nebyli slaboši. To je taky něco. Ťukněte si se mnou, otče šlapadel. A ťukněme si i s mistrem stínů. Je to hodný hoch, ale moc toho nenamluví.“

„Nu, chcete-li už, abych promluvil,“ řekl jsem na to, „chtěl bych vědět jednu věc: jak jste přišel na myšlenku šesti děvčat?“

Starý baron zazářil a zálibně si přikroutil knír.

„Vida, stínař; ví, kam přistrčit lampu. Chlapče, – v tom právě byla má zásluha, že jsem první uviděl, čeho si nikdo nevšiml. Víte, co je podstata vší krásy? Ťukněte si se mnou, já vám to pošeptám: rytmus! Na vaše zdraví! Ano, objevil jsem rytmus. Kde? Ve Španělsku. V Seville. Kouzelné město, chlapče! Tam byste teprve viděl světla a stíny! Fantastický mumraj, kde Orient vystupuje maskován jako Západ! Všechno tuze morální, tuze katolické, tuze přísné; ale vespod pohanské kypění a africký var, který proráží navenek písní a tancem. A z toho teprve rostlo, čemu říkáme rytmus: když něco tak živelného, jako je neuhasitelná vášeň, naráží na něco tak monumentálního, jako je naše předůstojné katolické náboženství. To je pak věčné ano, ne, ano, ne, chyť život, pusť život, vezmi si mne, nedotýkej se mne, toužím, bojím se, chci, nesmím, rád bych, nemohu.

Náraz na náraz, nahoru, dolů; a z takových věčných srážek smyslů a morálky, touhy a odporu se celý život rozvlní a rozehraje – ještě to není píseň a už je to rytmus, ještě se neproneslo slovo a už mluví pohyb těla. Přišel jsem jednoho dne k tabákové továrně na okraji zahrad alcazarských. Odbíjelo dvanáct hodin, vrata se otevřela a proud za proudem se hrnuly sevillské dělnice do stromořadí, které bylo jako sežehlé sluncem. Po čtyřech po šesti chytily se mladé andaluské ženy pod paží a šly přede mnou vlna za vlnou jako nekonečný příliv života. A každá ta vlnka měla zase své vlnění, a jak jsem se na ně díval, viděl jsem, že to není jen podrážděné chvění, ale tep živočišné síly, kterou tu, v tom žhavení nebes, buší srdce kosmu pro svou odvěkou a nepomíjivou slávu. Ucítil jsem rytmus, člověče, jako nebeskou věc, a najednou mne to popadlo, že nemohu takový zázrak nechat pominout, že se ho musím zmocnit a roznést jej lidem po celém světě. Kdybych byl básník nebo muzikant nebo herec, byl bych to udělal jinak. Ale já byl jen člověk života a můj jediný materiál byl život. I šel jsem a stvořil šest děvčat Williamsonových. Shledal jsem si je po Paříži, tak, z dlažby, z periférie, vyžlata beze jména, ale s rasou v každém pohybu, vzal jsem je k sobě, učil, pěstil, vychovával v rytmickém souladu, až mohly drobnými kročeji vytančit na jeviště. A svět se rozjásal, protože co jsem mu daroval, nebyl ani obraz, ani báseň, nebyla ani socha, ani hudba, nýbrž všecko to dohromady, krása a dokonalost oživlé poezie. Neboť to jsem tehdy v Seville vycítil: co u jedné ženy tušíš jako nejasné mámení, to se u šesti žen násobí a zní jako vítězný paján. Jedna žena – jedna smyslnost, šest žen – šestatřicet smyslností. Muži byli bez sebe opojením a slaboši se stříleli. To byla má sláva, to byl můj triumf, triumf posledního Trincarta ze znamenitých pánů castillardských.“

Teď už i jemu stouplo víno do hlavy. Zbrunátněl ve tváři, žíly na spáncích mu naběhly, ruka bušila do stolu a hlas se zesiloval do křiku.

„Ano, našel jsem, kterak uzavřít dějiny svého rodu. Vy všichni jste mi Saracéni, zatracení Saracéni, každý jste poznamenán nějakou chimérou, každý vyjete nějaké to svoje Alláh il Alláh a jste pro ně ochotni kolem sebe vraždit. Ale já přišel s pěti písničkami šesti děvčat, s pěti písničkami prostými jako sluneční paprsek, a dal jsem vám zazpívat, dal jsem vám božskými nožkami zatančit: není chimér, není záhad, není zla, svět je krásný, všecko je vyzlaceno, žijte život! Nevěšte hlavy, nekazte si žaludek láskou, láska je věc aranžování a sebekázně…“

„Trincarte, mlčte!“ křičel na něho Vanderpyl a bušil také rukou do stolu, „jste rouhač a kacíř! Nemáte právo mluvit o lásce!“

„Mám právo ke všemu,“ hulákal na něho baron, „neboť jsem ukázal cestu, kterak ujít zmatkům. Vnesl jsem klid a blaho do života.“

„Nevěřte mu, Filipe,“ vzlykl bezmocně Till, „zacpěte si uši před takovým rouháním. Mně se teď špatně mluví… ztratil jsem závěs… ale jako je Bůh nade mnou, baron nemá pravdu. Láska je jinačí věc…“

„Láska je věc jako každá jiná,“ Trincart se pozvedl, aby mohl lépe kázat, „je ji třeba ovládat. Já jsem ji zvládl a pak jsem ji vzal jako nástroj a začal jsem převracet svět. Krásu jsem uváděl na trůny a staré vznešené rody jsem přivedl do styku s lidem. Není a nebylo takového vyrovnavače světských protiv, takového makléra a smírce, jako jsem já! Hory a propasti jsem odstranil, vymírající jsem oživil a krásu jsem korunoval na majestát. Byl jsem potulný rytíř a dnes jsem bratránek císařů a králů – zdaž nejsem pán a mistr života? Slyšíte dobře? Pán a Mistr Živo…“

„Hej, markýzi!“ drsně ho přerušila Zuzana od pultu, „nějaká bába se tu po tobě shání!“

Pan baron Trincart de Castillard vytřeštil skleněné oči. „Bába? Bába?“

Najednou jsem si všiml, že kouř v místnosti prořídl a okny že vklouzává dovnitř ranní přísvit. Trincart ještě stal, ale rukou si přejel čelo a jeho hlava se zřejmě snažila přemoci opilost. Pak se jeho rozmáchlý postoj podstatně scvrkl a ztratil všechnu patetičnost.

„To je poněkud trapné,“ prohlásil najednou starým svým posměšným tónem, „může-li Zuzka užíti slova bába. Ale já jsem to vždycky paní baronce de Castillard říkal, aby si nezaváděla takové obskurní návyky jako vstávat o páté hodině a chodit do trhu jako hokyně. A uvážím-li, že jsem z ní učinil tchýni velkoknížat a arcivévodů! Je to hotová katastrofa, jak plebejskou může být choť posledního potomka castillardských baronů. Ale marno říkat, v takových věcech se musí uchýlit člověk k filozofii. Buďte zdrávi, vážení přátelé. Musím spolknout svou ranní ropuchu. Paní Anna Marie Valérie nakoupila odpadky masa a na mně jest, abych uvařil psům polévku. Vanderpyle, chlapče, byl jsem přešťasten, že jsem tě zase uviděl. Buď tak laskav a Vyrovnej můj účet, nemám u sebe ani fenik. Buďte zdráv, příteli Kerguézaku, bylo to milé posedění. A kdybyste potřeboval u některého dvora protekci, jen mi napište… Trincart de Castillard je vám vždy k službám…“

Blahosklonně nám podal ruku, přihladil si knír, přitáhl revéry zvonovitého redingotu, zamával rukou k Zuzce a již poskakoval mezi zpřeházenými židlemi k přední místnosti. Till Vanderpyl se dlouze za ním díval, ale myslím, že ho neviděl. Seděl a bzučel si pro sebe:

„… na ten pekáč, tatínek jde a má už hlad…“

A po tváři mu, tomu rozsekanému jezdci smrti, tekly slzy.