Lidé z maringotek

– Sím uctivě za velectěné vodpuštění, že taky moje sladká maličkost cejtí v sobě ňáký to podotknutí. Takto je to ovšem jako den, že v tomdle řečnickým ringu nejsem doma, na jazyku jsem si žádnej biceps nevytrénoval, to si jako rozumíme. Já taky du čistě do vobrany, du hned do parteru, jen aby se vidělo věcný stanovisko těžký váhy. Vono se to hezky bájí vo čtyřnásobným saltu a vo skoku na koně, ale hopsněte si na šimla, dyž máte dvě stě šedesát liber brutto za netto, to by se myslím Šemík poněkud probořil a rajtoval rovnou do guláše. To je tedy můj případ, dvě stě šedesát liber bez čestnejch metálů a před vobědem, po vobídku dvě stě šedesát pět, a jsou-li navrch švestkové knedle, tedy dvě stě šedesát sedum. Nepočítaje ovšem nápoje, to není inbegrifn, anžto dvé piv-paf-puf, tralala, obnáší už kilo, a já jich taky doved napojit do těla štyrycet. Napojit a dokázaně udržet v potrubí, prosím, na to kladu váhu, protože dyž piju, tak piju, abych z toho něco měl, a ne jen tak na proplachování ledviny. A to holt musí mít člověk zažívací traktor správně seřízenej.

Tak to bych teda jako jedinej reprezentant těžkoatletickýho sportu v týdle líbezný sešlosti prosil nejpřednějc za velectěný nahlídnutí, že nejde měřit jen tak vejkon a vejkon, dyž nejsou z voboru. Vona každá věc má svoje extrovní piškuntálie, von třebas hadí muž neveme na ramena šestičlennou rodinu s bytovým zařízením a já zas nemůžu poletovat po hrazdě jako otokárek přemyslový. To je jednou jako den, že ano, a teď k tomu musíme přidat otázku, esli sou ženský vod toho, aby jako pozvedly a zvelebily mužskej vejkon, esli člověk potřebuje ženskou, aby se vytáh do rekordu. A tu tedy, vezmu-li v potah moji milovanou Karolín, musím dát na velectěný vědomí, že při nejlepší vůli něco takovýho neekzistuje. Můžete arciť proti mně nastoupit do ringu s námitkou, že jako spodák, jako untrman, kerej drží lidskou pyramidu, žádnou ženskou inspiraci nepotřebuju. To by byl na mne docela správnej chvat, ale moje vobrana na to je následovní. Je pravda, že jako untrman žádnej voheň vod ženský nepotřebuju, ale nachlup tak je pravda, že bych ho ani nepřijal, že na sebe v tom ňákým směru vod ženský vůbec působit nedám. Když zapnu muškulaturu, abych nabral do pyramidy rodinu svýho velectěnýho šéfa, tak jsem v ten moment dub kamenáč, tak jsem rostlá skála na koberci, a dyby se přede mnou rozprostřelo pět set hurvisek a eště jedna, řeknu jim jen: Hamby hambatý, vocajď až pocajď! A bodejť by ne, já držím na ramenou tři bratry Klingstrӧmy, Erika, Paula a Johana, madam Leontin, to je manželka šéfa Erika Klingstróma, madam Gertrud, to je manželka Johanova, a jejich děti Gustl, Trudi a Hanse, osm lidskejch životů, kerý lezou po mých mušklích jako po žebříku, – a to že bych měl na sebe nechat působit žárem ženskýho pohledu z lóže? To voko bych rád viděl, kerý by mi vomámilo biceps!

A tejď přejdu z vobrany do útoku: dyk já sem nebyl vod začátku světa untrman, dyk já sem byl slavnej vzpěrač a zápasník, řečený Vršovický Apollo, a dyby šlo vo ženský působení, tenkrát mělo na mne ringfraj, tenkrát si to mohla krása ženskýho těla na mně vozkusit, dyž sem zvedal obouruč tahem tři sta liber, mohla prubnout, esli to de, usmát se na atleta, a von aby vytáh tři sta padesát. Pane, takovej úsměv by byl mezi námi ňáko váženej, takovej čarovnej pohled bych si nechal něco stát, dyž de vo mistrák, takový sladký vočko by bylo v konkurenci víc než dvojitej nelzon. Ale v tom je ten ouraz, že se člověk s takovým magickým zjevem v žití nepotká a že je čistě vodkázanej jen na svůj vlastní musklšpíl.

Ani má Karolín žádnej zázrak nedokázala, a Karolín je tuze náramná bytost. Esli je ňáká ženská metr, je Karolín nejmíň metr dvacet – ta by hubou položila i hrbatýho na vobě lopatky. V celý čtvrti se nenajde znalec místních poměrů, který by si to s ní rozdal na jazyk. Kolikrát mě už jen vysekala z maléru, eště dyž sem byl kotlářem u Ringhoffrů a dyž sem míval šarvátky s domovníkem. Von prodával večer koňský párky z kotlíku u Bachorů, a dyž přišel ve dvě nebo ve tři domů, nechtěl už nikomu otvírat. A my sme v klubu těžkých atletů Ctibor například voslavovali narozeniny našeho velectěnýho předsedy pana císařského rady Františka Tydlitáta, velkořezníka, a tím pádem jsem přišel pozdějc a párkař mi odepřel vstup do domu. Že prej dyž von skončí, tak je noční život aus a všecko prej má už bejt v kanafasu. Povídal jsem mu: „Ty kotlíku nebohej, ty jedno spařený ihaha, ty teplá vodo, ty mne chceš nechat před domem, dyž já du vod císařskýho rady Tydlitáta? Nesvolávej na sebe neštěstí, protože esli se ti vo ten barák vopřu, sešoupnu průčelí do zadního traktu a ty přijdeš vo naturální byt.“ Tak jsem ho tam ještě chvíli káral a už jsem se chystal vyrazit vrata, když se uvnitř ozvala Karolín: „Zde máte šesták, párkaři,“ křičela na něho, „a otevřete dům, jak to káže vaše povinnost. A ty, Ferdinande, marš domů. S párkařem tady zápolit nebudeš, to je jednou vodpískáno.“ Taková to byla ženská, správná a komandýrská, ve všem všudy akurátní. Ale že bych já v konkurenci vítězil pro její krásný buličí voči, to nemohu při nejlepší vůli připustit.

Dyk vona zprvku ani nevěděla, že sem vstoupil do zápasnickýho ringu. To byl v Košířích v boudě před Mlynářkou velkej mítink, přijel tam mistr Pošumaví Leopold Čongr se svými borci a vyzýval siláky z obecenstva k zápasu vo sto korun. Tenkrát bylo sto korun velký peníze, za sto korun sem moh koupit kredenc, po kerý Karolín tuze toužila. Tak sem tam chodil do tý Čongrový konkurence a vokukoval, jak to ti borci borcujou, a furt sem viděl před sebou tu kredenc. Na stokorunu se přihlásili všelijací chasníci, ale Čongr každého položil na lopatky. To tak ve mně vřelo, že sem jednoho dne, dyž zase vyzýval, křiknul „Tady!“ a už sem se hrnul na pódium. No, jakživ sem to nedělal, toť se ví, moc slavný to nebylo. Já šel hlavně silou, popad sem Čongra jako tur a už sem ho nepustil. Točili sme se vestoje, váleli sme se po zemi, von, potvora, mi ze všeho unikal, ale já ho tisk a svíral, jak se dalo, až byl celej zpocenej a utahanej. Tak mi v jedný chvíli, dyž sme se tahali na zemi, povídá: „Ty kluku kotlářská, dyk já chci bejt zítra taky živ, dejme to za nerozhodný!“

„No, jo,“ povídal sem mu, zatímco sem mu páčil rameno, „ale co kredenc?“

„Jaká kredenc?“ povídá Čongr a trochu povolil v tlaku. „No, ta stokoruna,“ na to já, „potřebuji ji na kredenc.“ Taky sem bezděky uvolnil objetí, abychom se mohli dohodnout vo výsledku jako džentlmeni. Ale vtom von sebou trh a podrazil mi nohu a převalil se na mne a už mne tiskl na zem a supěl:

„Ty prevíte, já ti dám kredenc!“

Jen taktak že sem roztáh nohy, aby mne nepřekotil. Dostal sem vztek, že mě takhle doběh, v tom vzteku sem sebral všecku sílu, přešel sem do pokleku a pak sem se pomalu zvedl i se zavěšeným Čongrem. Lidi mi za ten siláckej kousek tleskali, Čongr odskočil a zase sme stáli proti sobě jako na začátku. Kroužili sme kolem, čelo proti čelu, a dávali si masáže. Z Čongra stříkal pot, plíce mu pracovaly jak buštěhradská nákladní mašina pod Veleslavínem, ale já ho nemoh řádně chytit, jak byl mokrý. A dyž sme se tak vydatně pleskali, on zas začne mezi zuby:

„Kotlářskej, měj rozum… vzdej se a dostaneš desítku…“

Kdepak na mne s takovou, abych to vzdal! Já přece nebyl žádnej profesionál, já byl eště čistej amatér, kerej šel jen za tou stokorunou a pro nic jinýho. A tady se mi tleskalo a volalo se na mne „Zkrouhni ho!“ a „Voddělej ho!“ a jiné takové povzbuzující výkřiky mladistvýho nadšení. Proto sem mu odpověděl jako džentlman:

„Ty sejre, já se ti vykašlu na tvou desítku. Vyval stovku a já to vzdám.“

Ještě sme si nasadili pár chvatů a Čongr to chtěl usmlouvat na polovičku, ale já nepopustil, až sme se dohodli. Čongr byl prohlášen vítězem a já si šel pro svou stokorunu. Myslíte, že sem ji dostal? To byste málo znali, jak sou řeckořímský zápasy tvrdej šport, kerej nesporně vyžaduje celýho muže.

Dyž sem vzadu za voponou natáh dlaň, koukal se mi na ni Čongr udiveně, vrtěl hlavou a pak povídá:

„Čoeče, já ti z ruky nic neuhodnu, já sem řeckořímskej atlet a z ruky hádá ta bába vo dvě boudy dál!“

„To zas prr, Poldo,“ uváděl sem ho na jiný myšlenky, „to dybys byl i egyptsko-chaldejskej matador a měl voči tadyhle vzadu, to bys přece pochopil, že v tý dlani je vosudem vepsáno, že máš do ní vložit stokorunovou ceduli.“

„Ale di?“ podivil se Čongr, „a za co?“

„Za co! Že sem to vzdal!“

„To je divný. Já sem přece veřejně vyhlásil, že dám sto korun tomu, kdo mě porazí. A tady je borec, kerej to vzdal, a von chce taky sto korun. Ty to, se mi zdá, nemáš v hlavě v pořádku?“

„A co naše úmluva při zápase? Copaks mě neprosil, abych už tě nechal, že musíš bejt zejtra taky živej?“

„Já a tebe prosit? To si měl nějaký mámení, co?“

„Ach tak – vono to tedy bylo mámení, že chceš bejt zejtra taky živej. Tak to se tedy bude zápasit dál.“

„Až esli budu chtít. Pro mne a za mne to můžeš hnát až k Federaci. Prozatím jsem vítěz.“

„Právě že jenom prozatím. Moji kluci venku čekají. Patnáct kotlářů, patnáct ringhofráků. Zavolám je a vyřídíme si to defenytýv. Já dostanu stokorunu a ty nebudeš zejtra živej.“

„Počkej, počkej… na co takovej spěch, dyž máme tak příjemnou rozprávku? Možná že sme si něco řekli, ale já to v žáru boje přeslechl. Bil si se poctivě, to se ti musí přiznat. Sice nic nedovedeš, na zápasnický umění se neumíš ani kouknout, ale bil ses, jen co je recht. Esli se nemejlím, nabíd sem ti dvacet korun.“

„Ale já je vodmít.“

„A to byla chyba.“

„Dostanu sto.“

„To sem zvědav vod koho. Já je nemám.“

„A co kasa?“

„Jó, kasa… kasa nejsem já. Kasa je podnik. Kasa musí vyplatit enkažovaný borce, reklamu, vobecní dávky a takový věci, a až co zbude, je moje. A na to čekají moje děti. Dyk my, čoeče ringhofrácká, nemáme dohromady na večeři, a ty bys chtěl vocuď vylovit stokorunu?“

„Tak proč ji, Čongr, slibuješ?“

„Já ji neslibuju, já ji jen vypisuji, to je rozdíl. Páč i dyž to prohraju, tak se eště dá s borcem jednat, ne? Víš ty, co to je živit tady celou konkurenci a mít doma čtyry hladový dětský krky? To bys měl srdce, urvat jim vod huby večeři, na kerou celej den čekají? To seš takovej rabiát, že chceš nechat moje ubohý dětičky vo hladu? Vopravdu to chceš, vopravdu mi to můžeš udělat?“

A Čongr Leopold, mistr Pošumavska, se mi dal do breku. Pánové, to si dovoluji uctivě podotknout, že sem takto člověk měkkota, slza je na mne víc než ruláda, a dyž vidím brečet, tak jsem hned naladěnej na dueto. Tak sme tam seděli na kufrech, Čongr brečel a já proklínal kredenc, protože dybych nebyl měl na ni žáhu, tak bych se vůbec nebyl s Čongrem utkal. Teď tu přede mnou vzlykal, až mně usedalo srdce. Nevěděl sem jak z toho. Ale von najednou votřel voči, kouk se na mne ze strany a povídá:

„A takovej si slibnej… dybys jen něco uměl, moh bys vydělat velký peníze na žíněnce… moh bys jezdit se mnou, takovýho principála dobrýho nenajdeš, jako já sem, hotovej táta všech borců. Jen se jich zeptej, srdce s nima rozdělím a všecko dodržím do puntíku. Ale to by ses musel eště učit všecky triky a chvaty, kravatu, hebl, ruládu, mlejn, šuple, nelzon s klíčem a jak se to všecko menuje. Borec bys byl prima, za všecky peníze, a velká sláva by tě čekala, atletství je něco inčího než kotlařina. No co, nechtěl bys?“

Rozvažoval sem vo tý nečekaný nabídce a von honem přišed a už do mne hučel: „Heleď, tady se žereš pro stovku na kredenc, a dybys uměl pár triků, tak si pořídíš gláskostn. Co myslíš, že je pro mý lidi stovka? Uděláš výzvu, vsadíš se, vejdeš v zápas, práskneš s chasníkem na hrb a stovka je tvoje – jen dyž něco umíš. A to já bych tě naučil, poctivě každou tuhlectu finesu. Co říkáš… Heleď, já ti dám pro dnešek, abys viděl dobrou vůli, dva cejny, dvě desítky, a tuhle si plácnem na ánkažmá – já stejně potřebuju chasníka na hrdinskej vobor.“

Víte, taková zápasnická konkurence, to není jen tak, kdo se přihlásí. Aby se to publiku líbilo, musí bejt postaráno vo každej vobor jako na divadle. Musí bejt první milovník, fešák, vysokej, hezký tělo, s knírkama, musejí bejt hrdinové, kerý sou silný a moc dovedou, musí se najít někdo, kde hraje surovce, dělá zakázaný chvaty, škrtí, fackuje, podráží a třeba kouše, aby se lidé proti němu vyřvali. Pak je série komiků. To je třeba jeden, kerej se pořád hádá se soupeřem a se soudcem, protestuje, mluví při práci, dovolává se publika, žaluje na protivníka a vprostřed zápasu vopustí žíněnku a jde se dohadovat k soudcovskýmu stolu. Tomu se říká dělat Francouze. Pak musí jeden dělat Turka. Ten zas musí mít dlouhý fousy a nechat se za ně tahat a v civilu musí chodit před boudou s černejma brejlema na nose, s červeným fezem na hlavě a se zeleným parapletem v ruce. Taky je moc hledanej „ňuma“, zápasník nemotora, kerej se, dejme tomu, rozběhne na soupeře, ale mine ho a převalí se.

Takhle tedy musí bejt sestaveno to hlavní v trupě, aby měla u publika úspěch, k tomu se teprve přiangažují ti vostatní, a to třebas ne na celou dobu, třebas jen na tři porážky a pak „vypadne z konkurence“. Uvnitř takový kočující trupy je ovšem každej výsledek předem dán, buď jdou búra, to je jako nerozhodne, nebo na hřbet, to je porážka. Podnikatel ovšem nesmí bejt poražen, aby si nepoškodil titul mistra. To všecko sou nezbytný piškuntálie toho řemesla a vo tom se nemluví. Ale moje Karolín neměla pro to pochopení. Plácl sem si s Čongrem a jezdil s ním a teprve u něho sem se naučil zápasit. Pak sem byl při mý síle tuze hledanej i vobávanej borec. Tak mě vzal do svý konkurence i slavnej Hakenšmída, dyž byl v Praze a v cirkuse Renz pořádal řeckořímský zápasy. První cena byl zlatej pohár, a Karolín, jak jej zahlídla, povídala:

„Heleď, Ferdinande, koukej položit toho Hakenšmídu na lopatky. Gláskostn vod tebe mám, ale nic parádního do něho. Zlatej pohár by se mi tam moc hodil, abych tam neměla jen takovej porculánovej póvl jako párkařka.“

„Karolín,“ povídal sem jí se vší upřímností, „to teda nevím, Hakenšmída je starej mazák a zná veškerý piškuntálie. Dybys chtěla Cigáněviče, tak to jó, toho ti třebas přinesu domů jako Bivoj to divoký prase. Ale Hakenšmída, Karolín, ten mě ušvicuje…“

„Já nechci domů žádnýho Cikáněviče ani careviče,“ vona na to, „já chci domů zlatej pohár. A dyž ho má vyhrát Hakenšmída, tak ho vyhraj ty, vod čeho tě tu mám.“

Tedy v takovejch věcech byla má Karolín dětinská vod narození. Dyž si na něco postavila hlavu, tak by s ní nehnul ani Lurich. Pokoušel sem se jí to vytmavit co nejrozumněji, ale všecko to bylo, jako bych dával masáže sloupu vod kamennýho mostu.

„Koukej, Karolín,“ povídám jí, „neznáš všecky piškuntálie a já nemůžu prozradit profesionální tajemství.“

„Jakýpak profesionální tajemství,“ vona na to, „esli má vobě lopatky, tak ho na ně polož a je to.“

„No jo,“ povídám já, „ale to sou akurát ty piškuntálie naší smlouvy, že to Hakenšmída musí vyhrát, aby nikomu nemusel dát zlatej pohár. Dyk ten je vod něho štyftovanej a vo ten pohár se zápasí furtumfurt ve všech cirkusech Evropy. Dyk dyby ten pohár někdo vodnes, tak je po konkurencích, protože by se každej podnikatel na to vykašlal, platit borce a eště přijít vo zlatej pohár!“

„A to zas ne,“ povídá Karolín, „jen ho polož a já si to s ním vyřídím. To bych se na to koukla, esli by se mně ňákej mistr světa vopovážil vodepřít pohár, dyž ho vyhraješ.“

Viděl sem, že s Karolín není žádná profesionální řeč možná a že mi nezbejvá než se pustit do tý fušky. Tak sem krágloval každýho borce, kerej proti mně nastoup, za venerického aplausu. Stal jsem se miláčkem uvědomělýho pražskýho vobecenstva, kerý se za mnou hrnulo a projevovalo ryze sportovního ducha pokřiky: „Utři s ním žíněnku! Vymeť s ním pódium! Prolom mu most! Prolom mu Duchcov!“ Zkrátka člověk cítil, že má v těch davech mravní voporu, a že dyby to i regulérně prohrával, lid by si to asi nenechal líbit. Tak sem postupoval celou konkurencí až do finále, kdy proti mně nastoupil sám pan šef, jako Hakenšmída. Podle smlouvy jsem to měl prohrát, ale tady bylo lidstva namačkanýho jak mouky v pytli, všecko to žahlo na síg a dole v lóži seděla Karolín a mávala mi kapesníčkem. Tak to do mne vjelo a já hned začal Hakenšmídovi sázet masáže, že se na mne chvilku udiveně koukal. Pak mi je ovšem vracel, a kruci, to vám byly šupy, že to hrkalo až v lidech na galerii. A tak sme se na sebe dožrali, Hakenšmída a já, že sme se popadli dovopravdy. Původně byl zápas stanoven na dvanáct minut, pak jsem se měl dát na zasyčení rozhodčího porazit. Jó, panečku, rozhodčí syčel, jako dyž pára utíká z kotle, a já páčil šéfa nelzonem, jen to praštělo. Však von už Hakenšmída pochopil, voč běží, a jen funěl a vrčel: „Ty sviňo nečistá, ty mi to splatíš!“

Viděl sem, že je zle, že je šef dožranej jak vohryzek a že musím koukat, abych ho položil, jinak bude ještě hůř. Ale s Hakenšmídem byl těžkej maglaj, silnej byl jak bejk, mrštnej jak vopice a nohy měl jak pavouk sekáč, ať sem s ním točil, jak chtěl, pokaždý se ty jeho chapadla vopřely vo zem a už mi zas unikal. Ve čtyřicátý minutě sem si byl jistej, že je už Hakenšmída unavenej. Šel na zem, do kozy, já si hned k němu přiklek, nasadil sem pravýho nelzona a začal sem ho páčit k sobě. Von klad vodpor roztaženejma nohama, ale to mi nevadilo, věděl sem, že todle svou silou převážím. Tak sem se uprostřed toho tahu bezděky koukl do lóže. Karolín tam stála celá bledá rozčilením a znovu mi zamávala šnuptychlíčkem. Mrkl sem na ni, že jó, že tentokrát ho jako mám, – jó, ale v tu chvíli Hakenšmída sebou švih, vodrazil se nohama do vzduchu, zastříhal jima nade mnou, vytočil na hlavě piruetu a celou vahou se překotil na druhou stranu. Ale protože také on mne svíral nelzonem, levým nelzonem, že ano, bylo celý jeho tělo jako páka a já neměl, čím ji vyvážit. Musel sem se přetočit za ním a zachraňovat se do mostu, ale vtom se on už na mne vrh, doleh prsa na prsa a podtrh mi ruce. A mně pod tím náporem uklouzla nohaa už to bylo, už sem ležel na vobou.

„Perdu! Perdu!“ křičel soudce Francouz.

„I já vím, že sem to properdil,“ povídám mu, když sem se pomalu zvedal, „tady jde víc vo to, co se mnou udělá šef, až slezeme ze žíněnky.“

No, před publikem, toťceví, to sme si rytířsky potřásli rukama, ale jak sme vešli do šaten, řekl mi, že jsem bídná svoloč, a vyťal mi takový dvě facky, že u fajnovější palice by bylo z toho těžký votřesení mozku. Přijal sem to bez protestu, protože měl úplně recht. Kampak by se v konkurencích došlo, dyby se nedodržovaly úmluvy a dyby pokaždý zvítězil někdo jiný! Taky nebejt Karolín, nikdy bych se nebyl proti šéfovi takhle postavil. Mezi mužskejma vládne pořádek, ale ženská, to je holt rozvrat. A co se týče jejího vlivu na vejkon, to sem dodnes přesvědčen, že nebejt Karolín se šnuptychlíčkem v lóži, nebyl by mi Hakenšmída z kozy unikl.

Ale jinak to bylo pro mne dobrý, moje méno se proslavilo a všude se vo mně psalo jako vo tom, co vzdoroval jedenačtyřicet minut Hakenšmídovi. Ten už mě do trupy nevzal, ale já toho měl i tak dost, v každý konkurenci mě chtěli, říkalo se, že sem jůra, to je jako zápasník, kerej se vyplatí. A dyž nebyly zápasy, vystupoval sem jako silák, trhal řetězy a karty, zvedal v zubech koně, dal na sobě rozbíjet kamení, zatloukal hřebíky holou rukou a jiný frajkumšty. Slávy sem si užil hodně a mojí Karolín doma přibývalo zlatejch pohárů a stříbrnejch váz, že už nevěděla co s tím a v pohárech chovala hřebíček, pepř a dymián a ve stříbrnejch vázách měla rejži.

Dyž sem byl tak v plnej kondici a porážel každýho šampióna, kerej se vobjevil na povrchu Evropy, přišel za mnou ňákej takovej pomenší, ramenatej, s krátkou fajčiznou v zubech, a povídá, že je, júsej, krajan z Emeriky, a esli bych nechtěl do Čikága na šampionát státu Illinois. Proč ne, řekl sem mu, proč bych nezápasil, dyk tu sem vod toho – jen esli se najde takovej ňákej kapacita, kerej to zacáluje, zaplatí. Von na to, že by to byl prima byznys, protože se v Emerice nefajtuje vo žádnej pohár, ale vo dolary.

„No, co se toho tejčí,“ ujistil sem ho, „já bych nikerakž nebyl proti hromadě dolarů předpojatej, ve větším počtu to může bejt líbeznější zjevení než zlatá nádoba. Ale co dyž mě tam voddělají?“

„Vyloučeno,“ povídá ten malej, „ty jsi, júsej, ferstklas fenomén a s tou celou konkurencí budeš na olrajtě, ajbečů. Mně to můžeš věřit, júsej, deset let zpátky jsem prezident klubu atletů John Žižka. A naší věci by moc prospělo, kdyby to jednou vyhrál český člověk, třeba přijetej.“

„Jakživ sem nebyl proti tomu, aby vyhrál českej člověk, dyž sem to byl já; a dyž to naší věci prospěje, budu se bít jako morskej lev. Ale nějaký zajištění by mělo bejt…“

„Jaký zajištění: já budu tvůj menedžer, já tě dopravím do Čikága, já ti tam všecko zajistím, a co vyhraješ, vo to se rozdělíme fifty fifty, abych nebyl škodnej.“

To byla tedy konečně rozumná řeč. Počítal sem: dyž von je si jistej, že z tý svý poloviny zaplatí mou jízdu tam a eště vydělá, tak já si z tý svý zaplatím cestu zpátky a eště něco přivezu Karolín, to je jasná karkulace.

„Nó teda,“ přikývl sem nakonec, „to by mohlo vypadat, že by to mohlo bejt, dyby se to mělo stát.“

„Tak jsme na olrajtu,“ povídá zas von, „pojeďme k fotografovi.“

„Na co k fotografovi?“

„Dát se fotografovat, jak podpisujeme smlouvu. Vod tý chvíle musí začít kampaň v pejprech.“

To jako myslel v novinách, a vopravdu v nich hned spustil buben. Menoval se Frank Harriman Vodolka, a tohle uměl, to se musí nechat. To Čongr svýho času byl proti němu svrabař. Copak si Čongr vo mně dohromady vymyslel? Dával na plakáty, že sem pro dokonalost tělesný stavby zván Vršovickej Apollo. Že vohnu v zubech vobruč a že ani pár volů neroztrhne mi ruce vod sebe, když je sevřu. A že jsem kovář bez kovárny, kerej nepotřebuje ani perlík, anžto všecko dokážu zubama a holou rukou. Kampak s tím na Vodolku! Ten vo mně tvrdil, že sem Polyfém českejch luhů a hájů, že sem novodobej Usus nebo Ursus nebo tak nějak, že sem Kyklop stověžatý Prahy a jiný takový slova, kerý vypadaly jako nadávky, ale prej nebyly. Jakživ sem nebyl v Paříži, ale Vodolka votiskl v novinách fotografii listiny, ve kerý se mi na světový výstavě udělila pro dokonalou muskulaturu první cena v konkurenci mužský krásy. A votisk asi tucet dopisů všelijakejch slavnejch sochařů a profesorů přes sochy, kde potvrzujou, že neviděli krásnější tělo, než je moje. Pak zas dal do novin všelijaký příběhy z mýho života, až to bylo pro vostudu. Že prej sem byl vod dětství živen syrovým masem a zkyslým mlíkem a že sem jako malý školák pěstí zabil berana, kerej vohrožoval mou sestru, co ji vůbec nemám. Pak přišla povídka vo tom, jak sem na trati zastavil utržený vagóny a jak sem holejma rukama zkrotil rozzuřenýho bejka. Došel sem si na Vodolku, co to má bejt, takovýdle báchory, ale von se jen chechtal, to že prej je eště na Emeriku slabý, to že prej musí přijít silnější kafe vo vocelovým obrovi.

Byl sem rád, dyž se řeklo, že se už pojede, ale pak přišlo loučení a to mi bylo zle. Vopustit rodnou Evropu, zanechat tady vršovickou tělocvičnu, párkaře a Karolín a nevědět, co se s nima stane, – račte mi velectěně prominout – já sem brečel jako novorozeně přes celej voceán. Frank Harriman Vodolka se mi smál, cpal do mne studený rozbífy, ale co je to platný, já mám měkký srdce, já to každý sousto polil slzama, že ty rozbífy byly slanější než moře kolem.

Dyž sme přijeli do Ňujorku, bylo tam hrozitánský množství lidu a všici na mne řvali helou a hurá a hiphip a mávali praporky a běhali s fotografickými aparáty. Jeden v slaměným žirárdáku s cigárem vylez na vůz a pozdravil mne ménem krajanů a požádal mě, abych srdnatě hájil barvy starej vlasti. Dyž sem si na ty barvy vzpomněl, na tu hnědou Vltavu, na ten zelenej Petřín, na náš modrej barák se zrzavým párkařem, zase mi bylo do breku, já sem místo vodpovědi popad pana předřečníka kolem krku a přitisk ho na prsa, až křičel, že ho rozmačkám. Nato spustila kapela marš, mě naložili do vysokýho automobilu, nějaký slečinky v bílejch šatečkách s praporečky marčovaly za hudbou a tak mne vezli ve slavným průvodu přes celej Nujork jako zázračnou zpěvačku.

V Čikágu to bylo eště bláznivější, kytek sem dostal, že bych tím vykrmil kotec králíků, a v národní slávský hospodě byla trachtace, při kerý se moc mluvilo vo starým kraji, a každej krajan chtěl, abych si na něho vzal aspoň džbán piva. Pak sem se musel voblíknout do trička a ukázat jim na pódiu hru svalů a pár siláckejch výkonů. No, a dyž sem jednou rukou vyzved stůl s celým slávským vejborem, byli celí bez sebe a křičeli: „Ajbečů, že bude všecko bítovat“ – jako že se sázejí, že každýho porazím. A taky se hned sázeli a bylo toho prej moc miliónů dolarů.

Dyž mě vezli k zápasu do Victoria Hall, byla zas taková sláva jako vo mým příjezdu. Pánové, takovou místnost sem eště neviděl, pětatřicet tisíc lidí prej tam bylo naraženo, a dyž sme mašírovali v parádě, bylo tam řvaní a dupání, jako by se měl zbořit svět; a nejvíc se řvalo na mne. Vodolka seděl na jevišti u soudcovskýho stolu, a dyž sem se tam zastavil, povídal mi: „Tu to můžeš váčovat, Ferdo, celá česká Emerika má na tebe vsazíno, tak sme si šúr, že budeš bítovat.“ Ve mně vám to hrklo, poprvé sem cejtil, co to je, dyž se nezápasí jen tak vo čest, ale dyž sou v sázce celý existence.

V prvním kole nastoupil proti mně černoch, jakejsi Adam Macpherson. To meno nezapomenu, co budu živ, a toho chasníka taky ne. Měl rozpláclej nos, ale takový chechtavý voči, furtumfurt se zubil a šklebil, páchl cibulí a ruce měl dlouhatánský jako gorila. Byl vo dobrých čtyřicet liber lehčí než já, tak sem si říkal: „Tebe zamáčknu, ty vopice černá, jen co tě dostanu do pařátů.“ Víte, já sem měl jeden trik, na kerej sem zdolal nejtěžšího vodpůrce: dyž sem ho dostal záhlavním chvatem přes bok k sobě, přimáčk sem mu hlavu k žebrům a druhou rukou sem ten tlak zesílil, a z toho nebylo uniknutí, v tom sem ho musel utahat, až by mu došel dech. Dyk jsem kolikrát cejtil, jak se mi vlastní kost v předloktí vohejbá, jakým tlakem jsem mu drtil hlavu.

Jó, ale ten Adam Macpherson byl mrštnej jako černá lasice. Kroužili sme čelem proti sobě, dojili sme mlíko – jako makali sme po sobě, esli jeden druhýho chytíme, – sem tam pleskla masáž, ale von dycky tak doved uskočit, že já ne a ne zabrat. Jednou sem nečekaně hodil proti němu tělo, ale von stačil se vysmeknout. Pak sme se konečně popadli, já koukal, jakou na mne povede politiku. To sem už viděl, že chlap má větší sílu, než sem si myslel. A hned se mi bránil kravatou. To je u nás zakázaný chvat, dyk je to vlastně škrcení, tak sem prohodil k mýmu menedžrovi: „Heleď na ten ferplej, copa tu máte dovolenou kravátli?“ Ale Vodolka na mne zasykl: „Šerap, chlapče, a fajtuj!“ – jako drž hubu a bojuj.

Popad sem teda Adama křižním chvatem odspodu. Von se mi vopřel rukama vo tváře a začal mi je vodvracet, aby se dostal z vobjetí. Ale brzo poznal, že na to nestačí, to že já při svý síle vydržím; tak mi sklouz rukama pod uši a tam mě vzal palcema do presu. Já koukal jako blázen, takovýho něco sme my v Evropě neznali: von mi zabod palce tady za čelistí, jak je tam ta kost pod uchem, a to vám byla taková bolest, jak to tlačil nahoru, vod sebe, že sem viděl, že ho nemůžu v křižním chvatu udržet. Musel sem udělat něco jinýho; ale jak sem ho vzadu popustil, hodil sebou tak prudce doleva a pravicí mi srazil obě ruce tím směrem, div mi je v loktech nezlomil, popad je, strhl mne rolovacím chvatem – a už sem letěl na zem za něho jako pytel. Jak sem svou váhou dopad na rameno, vyrazil sem si kloub. Zařval sem bolestí, ale soudce křičel ómiljé, ómiljé, jako na koberec, protože já už ležel mimo. A ten černej ďábel na mne skočil, strhl mne ke koberci, položil se mi na to zraněný rameno a už mne valil na lopatky.

To všecko proletělo tak rychle, že sem se nemoh z toho vzpamatovat. Teprve dyž sem se zvedal, protestoval sem, že sem raněn, ale to už spustila po celým sále bouře, jako dyž se peklo votevře, lidé po mně házeli, co jim přišlo pod ruku, řvali, pískali, mlátili, dupali a snad i stříleli. Šel sem k Vodolkovi, aby se mne ujal, ale von byl celej bledej, koukal na mne vytřeštěnýma vočima, pak si vodpliv a šel pryč. A za mnou byl takovej rámus a dupot, jako by si milión stonožek vobulo vojanský boty a hnalo se na mne. Ale vony to nebyly stonožky, jak sem pochopil, vony to byly ty milióny dolarů, co byly na mne vsazený a kerý sem lidem prohrál.

Prosím uctivě, pánové, vono se krásně vypráví vo tom, jakej kdo měl sukces a jak se mu vejkony dařily, ale prohrát to, ouplně prohrát a voctnout se dočista na mizině, to je, pánové, eště mocnější divadlo. Před hodinou slavenej muž a vobdivovanej borec, a teď našup postavenej na nulu, prašivá vovce, vodkopnutej pes, lidská zdechlina, jen tak mě hodit na hnůj. Živá duše si mne nevšimla, všecko se vode mne vodvrátilo, všecko vode mne uteklo. Já šel jako zmámenej do kabiny, voblík se, spakoval kufírek, nasadil klobouk – nikdo nepřišel, nikdo ruky nepodal, nikdo neřek se sportovním pozdravem gúdbaj! To tedy byla ta Emerika. Vyšel jsem zadníma dvírkama, nade mnou mrakodrapy, reklamní světla jako rakety vyletujou až ke hvězdám, přede mnou vozy, tramvaje, lidi, tempo, tempo, tempo, a já tu na sajboku, na chodníku, s buřinkou na hlavě, s kufírkem v ruce, přijetej a voddělanej, v kapse dva dolary a hrst fajfáků, englicky neumím blafnout a do krajanský kolonie se nesmím vodvážit! Jak bych taky moh, dyž jsem je připravil vo jejich dolary! Dybych jim je byl ukrad, to bych byl pořád eště pán; ty jejich dolary ve mně by se byly nafoukly a zas by se mi někdo uctivě klaněl. Ale já nikomu nic nevzal, já jen ztroskotal a voni na mně prohráli svou dolarovou špekulaci – to není v Emerice k vodpuštění.

Tak jsem tu stál, rameno bolelo, srdce ještě víc, a já nevěděl co si počít. Kdyby tu byla aspoň moje Karolín! Ale ta chudinka je až za mořem, tušení nemá, jak je mi zle, a ještě se raduje, že jí přivezu hotový mění. Kdyby tak věděla, co mě potkalo, ta by popadla všecku tu mou slávu, ty mý zlatý a stříbrný poháry, medajle, vavříny, sochy a vázy, a už by s tím šupajdila do amtu, jen aby mi poslala peníze na cestu domů. Ale vona nic neví a já nevím, jak jí to voznámit; na telegram nemám a dopis tam půjde kolik týdnů. Co já zatím tu v tomto cizím babylóně?

Nemoh jsem stát pořád u Victoria Hall, vykročil jsem a šel jsem nazdařbůh ulicemi, vždycky jen tam, kde se mi zdály domy nižší. Něco mi v tý vší bídě říkalo, že mezi mrakodrapy není pro mne záchrany, že se musím dostat někam mezi chudší lid, kerej bude mít pochopení pro mou tragédii. Tak jsem šel a šel, nevím jak, nevím kudy, velké reklamy přestaly, malých přibylo, všude zářily nápisy SALOON a BAR, všude bylo slyšet za okny hospod hudbu, všude proudilo plno lidí. Jenže ti lidé tu už neměli naspěch, mnozí se jen tak povalovali, a dyž jsem si jich začal všímat, zpozoroval jsem, že sou všichni černí. Neměl jsem z toho žádnou radost, a kdybych byl býval v lepší kondici, byl bych se býval hleděl odtud dostat. Ale já byl nesmírně unaven, rameno jsem měl voteklý jako konev, dávala se do mne zima a takovej jsem byl celej zkejslej, že jsem šel dál jen jako ve snu. A pak jsem spatřil před sebou salůn, kerej se menoval U města Betléma a měl na skle namalovaný narození Páně. V tý mý zesláblosti najednou na mne přišlo, že to je to pravý místo, kde si vodpočinu, a že bych už dálejc nemoh ani krok. Tak sem vešel do salůnu Bedehem, a von byl taky barevnej, to jest vod coloured people, rozumíte, vod nigrů. Za vejčepem byla eště jedna místnost, odtamtud jsem slyšel moc hlasů, ale já tam nedošel, já se spustil hned u prvního stolečku pod pultem a byl jsem rád, že sedím. Ani jsem v tu chvíli necítil hlad nebo žízeň, jen mi bylo blaženě, že už nemusím jít a že jsem někde pod střechou. A jak tak tiše před sebe koukám, najednou se rozhrne voponka a v ní se vobjeví, propáninkakrále, to jste jaktěživi neviděli: habešskej svatej Petr. Zrovna tak ctihodnej, jak ho u nás po kostelích malujou, jenže tvář měl černou a fousy a vlasy bílé – jako dyž se člověk dívá fotografovi do negativní desky.

Tak ten habešskej svatej Petr vylez ven, zdvořile se uklonil a něco se zeptal. Vodpověděl jsem mu prvním slovem, kerýmu sem se v Emerice naučil a kerý mi připadalo zázračně jednoduchý: „Bír!“

Von důstojně přikývl, jako že je to správná volba, a šel za šanktyš, ale přitom si mě pořád pozorně prohlížel. A dyž to pivo přede mne klad, zase tak po vočku po mně koukal, a nato zmizel za voponou. Napil jsem se, dobrý to nebylo, ale něco se pít musí. Vopřel jsem si čelo do dlaně a zase teskně vzpomněl na mou nejdražší Karolín. Ale jak jsem po chvilce zved hlavu, div jsem se neulek: naproti mně, v té voponce, byla hlava na hlavě, všecko samej mladej bezvousej nigr a všecko čumělo na mne. Dyž jsem se na ně kouk, dělali, že se dívají jinam, ale ve skutečnosti se zas jen koukali na mne. Někteří vešli dovnitř a špitali si něco s tím svatým Petrem, někeří se postavili ke dveřím, já jsem si řek: „Prokristapána, Ferdinande, eslipaks to nevlez do ňáký raubírny? Dyk vono se v tom svatým městečku Betlémě taky už jednou mordovalo!“

Ale voni zas přitom vypadali tak zdvořile rozpačitě, že jsem si řek, propána, tohle přec nejsou žádný vrahové, to sou nejvejš mladý, nezkušený vrahouškové! Vtom ti, co si špitali se svatým Petrem, přistoupili k mýmu stolku, ťukli prstem k čepici a něco zabrebentili. Toťceví, já nerozuměl jedinýho vorta. Voni to zkoušeli tak i vonak, až najednou svatej Petr vytáh z pultu pejpry, noviny, víme, nastrčil mi před nos inzerát Victoria Hall a ukazoval prstem na mý meno, esli sem to já. No, musel jsem přikývnout, a jak to spatřili, začali křičet a skákat a tleskat, někerý běželi dovnitř, někerý běželi ven, nic jináč, než jako dyž čerti v předpeklí dostanou bzikavku. Koukal jsem na to jako blázen a vtom už se sem do salůnu hrnuli noví nigři a z voponky vylezla tlustá černá matróna s třema černejma holkama, patrně manželka a dcery vod svatýho Petra, a začala mi něco vodříkávat, vono to vypadalo, jako dyž mi vinšuje, i ruku si kladla na ňadro, a vostatní jí k tomu tleskali. A pak žuchla do těch holek a ty se rozběhly a začaly mi přindávat větší stůl a klást na něj talíře, já koukal jako vyjevenej. A už tu byla černá panímáma zpátky a nesla mísu se slepičí polívkou a začala mi nandavat na talíř a furt přitom šveholila a blejskala vočima. A vostatní se zubili a blejskali vočima a já jsem si říkal, hele, v městě Betlehem se dočista zbláznili. Ale řeknu vám, jak mi ta polívka zavoněla, dostal jsem takovýho fabiána, že jsem se přestal starat vo to, jaká je to záhada, a rovnou jsem zakverloval lžicí do talíře. To už byl lokál plničkej všelijakejch černochů, mladejch i starejch, všici koukali na mne, všici se smáli, všici na mne něco křičeli. Pak nastala u vchodu nějaká tahanice a jeden z těch, co předtím běželi ven, se vracel a vlekl s sebou starýho černocha v modrý livreji a strkal ho k mýmu stolu. Dědek mi zasalutoval a povídá:

„Prošem panja šanovnego, welcome na záchodě!“

To mi doufám ráčíte uznat jako vrchol všeho neuvěřitelnýho, co mě ten den potkalo, že mě tu v čikágským salůnu U města Betléma vítal černoch na záchodě! Dneska jsem chytřejší, dneska vím, že polský záchod je jako náš západ, ale tenkrát jsem to bral jako šílenej nesmysl a tlouk sem se do hlavy, estli se mi to všecko v horečce nezdá. Ale zatím ta černá panímáma přinesla biftek a brambory a to jsem si musel přiznat, že to není žádnej sen, třebaže je to rajský. A ten černej Polák si ke mně sed a hrozně do mne hučel, ale já ze všeho viděl, že neumí polsky nic víc, než co už zabrebentil. Ty druhý to taky poznali, protože se mu hrozně chechtali, a nakonec ho vyhodili a přisedli si sami. Krindofindo, to byla zábava samec! Já jsem uměl jen olrajt, gudbaj, bíra jak jsem to řek, svatej Petr se uklonil a postavil přede mne pivo. Tak jsem se v tom svým maléru rozkurážil a začal sem to s negry po česku.

„Vy kluci černý, kudrnatý,“ pronesl jsem, „esli si myslíte, že já to zatáhnu, tak to je omyl jak sto mil. Anžto já jsem v tu chvíli nejmíň tak švarc jako vy, chytráci, ale mně je to fuk, protože já jsem všecko projel a už mně nezbejvá než chodit s betlémem!“

„Oh, yes, Betlehem,“ přikývl svatej Petr a zdvořile si se mnou přiťuk

„Tak to je jednou olrajt, že já s váma, šizuňkové, nic nesvedu,“ vzdával jsem se pokusů o dorozumění. „Měla by tu bejt má Karolín.“

Chytli se toho slova a mrkli na mne, co to má bejt.

„Nu, Karolín,“ řekl sem a položil ruku na srdce, „má nejdražší bytost, má Karolín.“

„Oh, yes, Karolin… kórel… carol… ,“ usmíval se zdvořile jeden z těch mladejch, obrátil se k nim, seskupil si je, máv a voni nám najednou začali zpívat jakousi ukrutně krásnou píseň. Ale ještě než ji dozpívali, zase se vobjevil ten někdejší černej Polák a přivlekl s sebou takovýho mladýho černýho vodrbance.

„Proszem panja, proszem panja, českij niger…“

Kluk stanul, zašklebil se a povídá:

„Těbů, krajane! Kam to tu válíš?“

Krindofindo, to jsem kulil kukadla! Černej, jako dyž vy leze z derbykrému, a zpívá to jako šohaj vod Botiče! Byl jsem z toho né paf, ale hotovej Pafnuc. Tak jsem já, stará pára, zůstal s řečí zašlajfovanej a jen jsem vysykl:

„… semizdá… si sígr, co?“

„… Ésli…“

„Snad ne z Vršovic?“

„Depá, táto… ani vopo… čistej Žižkaperk… Levá spojka juniorů Viktorky…“

Von se vám vopravdu tenhle František Samuel King narodil na Žižkově u Bezovky z řádných pražských rodičů. Jeho táta přijel do Prahy s cirkusem, ale vonemocněl, uvíz tam a uchyt se v hotelu de Saxe jako lepší podomek. Jednou přijela do Prahy nějaká americká milionářka s černou komornou, ubytovala se s ní v hotelu de Saxe asi na štyry neděle, a dyž chtěla vodjet, komorná nemohla, protože pan King prohlásil, že Prahu nevopustí. Tak dyž chtěla mít pro svý příští dítě tátu, musela se v Praze usadit a dohnat pana Kinga k dodržení slibu. Tak tam pod Žižkaperkem spatřil světlo světa František Samuel King, kerej vyrůstal s žižkovskými kluky ve všelijakejch lumpárnách, až se před vojnou ulil do Emeriky.

Nu, byl mi jako darovanej, protože mi ta celá historie v salůnu Betlehem nešla na rozum. Především, co to pořád tak krásně čtverhlasně kvákali, dykoliv jsem si vzpomněl na svou Karolín. Černej Franta se přeptal a už mi to vyklopil. Dyž slyšeli slovo Karolín, tak si to vysvětlili, že to má být něco jako carol, koleda vo Ježíškovi, a ty voni negři mají překrásný. A protože tady v salůn Betlehem má spolkovou místnost Federace mladejch křesťanskejch barevnejch, tak jim to nedalo kór žádnou práci hned si to naáčkovat.

„Ale co to vítání a co ta trachtace po mým příchodu?“ Poptal se znovu a přišel náramně spokojenej, že je to olrajt, že můžeme jíst a pít až do haleluja. Von totiž ten hospodskej tady a všichni ti hosti a celá ulice a celá čtvrť vsadili všecko, co měli, na Adama Macphersona, kerej má za rohem bučeráckej šop, jako řeznictví. A protože celej svět sázel na mne, vyhráli černoši na svýho krajana ohromný peníze a v celý barevný čtvrti je sláva a zanedlouho přídě Adam Macpherson s průvodem a pude se městem a já prej muším s sebou.

A tu mně vám bylo, jako by se mi nejtěžší balvan světa svalil ze srdce. Najednou jsem cítil, že mě ani tak nezdrtila porážka, jako vědomí, že tolik tisíc lidí přišlo mou vinou vo peníze a že jsem na moc místech způsobil rodinný neštěstí. Dyť byli lidi, kerý na mne vsadili svou živnost i barák a ráno museli vytáhnout do ulice jako žebráci. To na mně leželo jako hrozná vina; ale teď najednou se ukázalo, že co jedni ztratili, druzí získali, a že se dokonce ty zatracený peníze vysypaly mezi největší chudáky, do toho ubohýho barevnýho lidu. Jako by se přede mnou rozsvítilo, viděl jsem, že já i ten černej Adam Macpherson sme jenom figurky ňákýho vyššího řízení, kerý skrze nás dělá věci mnohem dalekosáhlejší, než jak my jim předem rozumíme: vodebírá dolary tam, kde už nevědí roupama co dělat, a přelejvá je k potřebnýmu lidu.

Jak se mi tohle rozbřesklo, najednou mi bylo hej, najednou sem se cejtil z vobliga, přitáh sem si toho černýho Frantu Kingovýho a bouch sem si zdravou rukou do stolu: „Tak jo, už je to bon, ty šizuňku viktoriánskej, už je to na olrajtu, že si dáme berdo!“ No a pak přišel Adam Macpherson a s ním hrozný záplavy černýho lidu s lampióny a prapory, s muzikou a se zpíváním, a ty se utábořily kolem městečka Betléma a tancovaly tam takový potrhlý třasáky. Ten Macpherson byl docela řádnej mužskej a bylo s ním milý promluvení, dyž sem měl po ruce toho žižkovskýho negra, kerej nám všecko tlumočníkoval. Tak sme si to po kamarádsku zvopakovali, jak sme na sebe šli, já sem mu ukázal, jak sem si na něho chystal to sevření hlavy na prsa, a von mi zas ukázal, co byl jeho trik, kerým by mne byl taky udolal. Von měl hrozitánskou sílu v nohách. Dal si přinýst pytel mouky a tak jej sevřel mezi lejtky, že pytel prask nul; to přej von doved takhle mezi nohama zlámat bejku žebra. Nakonec šem byl rád, že neměl kdy nasadit na mne tyhle nůžky; vykloubený rameno a zlámaný žebra, to sou přece jen nebe a dudy. A dyž přišla řeč na to rameno, ukázalo se, že Macpherson je dobrý kolega. Hned vzkázal pro nějakýho negerskýho zařikávače z jatek a ten mi to rameno vohmatal, pak s ním najednou škub a já sem po chvíli začal trošíčku rukou vládnout.

A pak přišli, abychom prej vyjeli, že se barevnej lid už nemůže dočkat. Tak sem s Adamem Macphersonem vylez do votevřenýho vozu, Kingovo Frantík si sed proti nám se džbánem, aby bylo čím připíjet, a tak sme jeli mezi tisícema a tisícema nigrů. Voni vyváděli jako malý děti, křičeli, tleskali, házeli po nás kytkama, troubili, skákali, kotrmelcovali, točili se, tancovali, jakživ sem neviděl takový dopuštění. Na každým rohu stála nějaká muzika s divnejma, nikdy nevídanejma trumpetama a vřískala s ukrutnou divokostí, a do těch lidí jako by vjelo tisíc ďáblů, škubali sebou a klepali podešvema a řvali a kroutili tělem – vono to bylo, jako dyž je zachvátí fajtanc, taková nějaká posedlost.

Ráno si mne Macpherson vodvez domů a byl sem jeho host A dyž se vod Frantíka Kingovýho dověděl, jak to se mnou je, vecpal mi plnou kapsu dolarů, vzal mne s sebou do stokjardu, promluvil tam s nejvyššíma bučeráky a já tam rovnou dostal makandu. Peněz sem tam vydělával jako želez, ale byla to fuška řízná, jako řemen, hodit si půlku vola na záda a pádit s ní do chladíren, to byla maličkost. Ale hlavně muselo tam všecko letět a nikde nebyla chvilečka volná na nějaký přátelský pokec. A to mi nešlo pod fousy, taková štvanice vod rána do večera. Já se žádný práci nebráním, ale mám rád u ní rozmysl. To je marný, dyž něco děláte, musí se vám dílo líbit, pak to má rozum, ale dyž nemáte čas na to, aby se vám dílo líbilo, abyste si to vygustýrovali a vymakali, pak vám říkám, že sou všecky peníze za to marný a zbytečný.

Proto sem taky psal Karolín do Evropy, aby zůstala ve starým kraji a nebrala šíf do Emeriky, že u těch bučeráků enyvej nevostanu. A taky ne, jak sem čet v pejprech voznámku, že solidní atletický číslo hledá spolehlivýho prima undermana, tak sem na to šel. Moh sem se ovšem taky vrátit na zápasnickej koberec, všelijaký oferty se mi nabízely, ale mně se už do konkurence nechtělo. Víte, ta porážka na mne působila jako šejk, jako votřes. Moc sem se vo ní napřemejšlel a ze všeho mi vycházelo, že to veliký zápasení de na mne moc kách, moc rychle, a to já nelajkuju. Já mám rád svůj pohov, svý uvážení. Eště tak dyž mohu vodpůrce chytit a nepustit, ať dělá co dělá, tlačit ho, až se z něho kouří, tisknout, až ho udolám, to by mi hovělo. Ale dyž se mi v náručí vobjeví chlap jako cajdrnožka, dyž sebou švihá a metá, tuhle mi vyklouzne mostem, tuhle zas piruetou a de na mne chvat za chvatem, jako vopice, to člověku nestačí rozum na takovej kalup a pak se holt přihodí takový překvapení, jaký mi připravil Adam Macpherson.

Každej máme mozek jinak uzpůsobenej a ten můj holt není na přemety. Ale teď, dyž se jako spodák rozkročím na koberci, vypéruju pozici, zapnu muškle, to je pro mne ouplná rozkoš sledovat, jak pan šef s paní a s dětičkama na mne stoupají a lezou, jak tam zvedají stojky a kladou váhy, jak se pod nimi těžiště ponenáhlu přesouvá a jak všecko záleží na mně, abych jim na chloupek citlivě vyhověl. Tu se s ničím nespěchá, všecko má svou klidnou vážnost, z jednoho seskupení se přechází do druhýho pomalu a ponenáhlu, jak to vyžaduje elegance síly a důstojnost produkce. A já mám kdy všecko to petrachtovat a srovnat si přitom světskej běh. Protože mně se nejlíp přemejšlí, dyž mám na sobě aspoň šest lidí. To je pak moje radost, to vode mne vodstoupí všecka malichernost světa, řeckořímská sláva, pódiový matadorství a stříbrný poháry a všecky ty čáčury–fáčury, to sem boží strom, na kerým hnízdí rodina mýho šéfa a kerej se nesmí pohnout, to nejsem nic než rovnováha, a na tu nemůže působit ani Karolín, ani kerákoli jiná z toho ženskýho plemene. To sem teda chtěl prostě podotknout k velectěnejm vývodům; a můžu k tomu jen dodat, že takovej tichej, neznámej untrman může bejt neskonale šťastnější než nejvobávanější první milovník v řeckořímský konkurenci.