Lidé z maringotek

Podivní lidé se zjevují na křižovatkách našich cest. Pochybuji, že by někdo z nás mladších znal jméno Otte Kreuger. Ten člověk za celý svůj život nevylez ze Švédska, třebaže mu direktoři a agenti dělali nabídky, že by byl přímo chodil po zlatě. Přál bych si, abyste ho byli znali. Přál bych si, aby se celé lidstvo přišlo na něj podívat. Nejenom pro to, co dovedl, ale abyste mi pak odhlasovali, je-li to člověk dobrý nebo zlý. Já sám jsem se v tom nikdy nedovedl rozhodnout a ti, kterých jsem se ptal, krčili bezradně rameny. Otte Kreuger byl takový případ, že by se o něm mělo rozhodovat plebiscitem. Dotázat se veřejného mínění. Jeden člověk sám byl před jeho záhadou v koncích. Jedině snad velké masy lidu by pudově vycítily, bylo-li v něm dobro nebo zlo. Sám osobně vím o něm jenom dobré a měl bych mu být do smrti zavázán vděčností; a přece si myslím, že to byl ďábel.

Přišel jsem do Gӧteborgu se strýcem Agathonem. To byl starší bratr mé mámy, který se mne ujal, když jsem jako dítě osiřel. Strýc Agathon byl člověk běžný, komediant, jak se říká, a uměl moc věcí. V každém cirkuse byl vítán, protože kdyby na to přišlo, byl by sám vystačil na půl programu. A když si ještě vypracoval mne, mohl obstarat snad celý večer. Měl tělo jako z ocelových pružin. Bohužel není lidská ocel neproměnlivá. U strýce Agathona se to po létech začalo operací kýly, která ho vyřadila z těžké práce. Pak se objevily křečové žíly a revmatické bolesti v kloubech; později míval i bušení srdce. Jeden cvik za druhým musel opouštět, až jsme se omezili na několik klaunských čísel, která netrvala dlouho, takže v nich vydržel s dechem křičet, pobíhat, skákat a padat. Možná že bych byl udělal velkou kariéru, kdybych se byl tehdy od něho odtrhl a šel s tím, čemu jsem se od něho naučil, na vlastní pěst. Ale neměl jsem k tomu srdce. Byl mi víc než táta s mámou dohromady, zachránil mne, vypiplal mne; co jsem doved, bylo všecko od něho, a mezi námi bylo takové věrné kamarádství, že jsem si nedovedl představit život bez toho harmonického souznění. A on se octl ve stavu, kdy byl úplně odkázán na mne. Kdybych ho opustil, měl by dohráno. Už by nenašel nikoho, kdo by se vecvičil do souhry s ním. Víte, on už pracoval jenom mechanicky. Byl tak unaven, že při produkci nepřemýšlel a ani nesledoval, co se děje. Nejvýš jen počítal kroky. Věděl, že když při pátém kroku klopýtne o vlastní patu, praští sebou na zem a udělá stojku, budu právě stát před ním, abych ho chytil za nohy a hodil si ho na rameno. Věděl, když lezl na volný třímetrový žebřík a nahoře se s ním zvrátil, že čtyři metry za ním stojím, abych jemnou rukou zachytil jeho stařecké tělo a protočil s ním podvojný kotoul. Desítky takových jednotlivostí už nemohl s nikým nacvičit, protože už se nesměl odvážit padnout někdy doopravdy. A vzdát se vystupování, to znáte, to by byla jeho smrt.

Tenkrát, když jsme jeli do Švédska, neměl daleko do sedmdesátky. Bylo mu sedmašedesát nebo osmašedesát. Leckdo mezi námi je v takovém věku ještě chlapík, ale strýc Agathon byl vyčerpán. Půl století denní dřiny ho úplně vystřebalo. Jakousi milostí boží to nebylo jen oslabení tělesné. I nad jeho pamětí jako když se zvednou mlhy. Zapomněl ponenáhlu na všecko, co kdy prožil. Zapomněl, že jsme příbuzní. Zapomněl i na mé jméno, a protože naše číslo bylo anoncováno Agathon & Partner, začal mi říkat Partnere. Když jsem to poprvé od něho slyšel, přejelo mě mrazení – cítil jsem, že se jeho duch přešinul do nějaké neznámé, ne pochopitelné cizoty, do nějakého osamění, kdy se oddělil od všeho, co bylo zde na zemi, a zůstal sám. I já, kterého měl dosud jako vlastního syna, změnil jsem se mu na pouhou část firmy. Kdo mě zná, ví, že jsem člověk otrlý a neznám, co je strach; ale narazím-li na něco nepřirozeného, jako že člověk, u něhož jsem vyrostl, promluví na mne cize a jako z jiného světa, obejde mne hrůza.

Ale pak jsem poznal, že u strýce Agathona to bylo štěstí. Zapomněl, že jsem syn jeho sestry, ale zapomněl také, čím býval a co kdysi uměl. A to byla v jeho případě milost boží. Víte, u jiných živností, dělá-li je člověk poctivě, zbude nakonec kus toho vykonaného díla, na které můžeš se zalíbením pohlédnout nebo aspoň vzpomenout. I když se živíš prací, která není natrvalo, která se den za dnem spotřebuje a zmizí, můžeš si na ni vzpomínat jako na cosi stvořeného a jsoucího, co se oddělilo od tvé osoby a vykonalo v světě svůj úkol. Dejme tomu kuchař, že ano, to je taky denní dřina a nakonec k ničemu, všechno to zmizí v lidských střevech. Ale pořád je to něco jiného než komediant, protože ten své dílo dělá sám ze sebe, a když zestárne a ochabne, vleče s sebou jako tíživý stín, co bylo kdysi jeho chloubou. Kuchaře nemusí trápit, že všecko, co líbezného stvořil, jde nakonec na hnůj, protože to byl cizí materiál, z kterého dělal; ale komediant, pane, – komediant si nakonec řekne: Já jsem ten hnůj, já, který jsem byl nádherný boží zázrak, jsem teď míň než trupel a dobrý sotva na mrvu. To je ta hrůza, pánové, které se všichni děsíme a pro kterou nám hořkne naše sláva a pro kterou lpíme na životě a na činnosti a upíráme pádícímu času vražedné jeho letopočty.

A tu vám povídám, byla to od Pánaboha laskavost, že tak strýci Agathonovi zaclonil paměť, že věděl sice o sobě, že je troska, ale nevěděl čeho a nemořil se žalobami. Žil si ze dne na den jako zvířátko. Pro něho jen platilo, že musí, když principál zatroubí, vylézt na pódium k parádě, nadýmat hrudník a napínat ohnuté ruce, jako by předváděl hru svalstva. A pak, když si pomazal svraštělou tvář barevnými líčidly a první jezdecké číslo se skončilo, věděl, že si musí sáhnout na penízek s andělíčky, který měl zavěšený kolem krku, zajódlovat holdrarió, plesknout Partnera a běžet s ním z brány a po pátém kroku v manéži klopýtnout.

V takovém zuboženém stavu přijel tehdy se mnou do Švédska. Cirkus Philips byl slušný podnik, ale naše číslo bylo velmi chabé. Zůstávalo na začátku programu, a to ještě jen ze soucitu se starým Agathonem, který jezdil s Philipsovou rodinou už přes třicet let. Já to pak vyvažoval ekvilibristikou v druhé části pořadu. Jinak byly výkony u Philipsů dobré, ale nějak jsme nemohli v Göteborgu zabrat. Náš starý mrzutě zkoumal, v čem to je, ale švédští známí říkali:

„Prosím, co jste přivezli, není špatné. Ale chcete-li mít úspěchy, musíte získat Otte Kreugra. Tady se jde jen za Otte Kreugrem. Není-li Otte Kreuger v programu, není to pro naše lidi žádný cirkus.“

Ptali jsme se, kdo je Otte Kreuger.

Prý nejlepší klaun světa a pravý národní šašek švédský. Lid ho zbožňuje a jeho jméno stačí, aby bylo vyprodáno.

A kde vystupuje?

Nikde; to on je takový podivín. Žije si v lesích na severu, loví ryby, střílí zvěř a doma si hraje sám pro sebe komedii. A jen prý, když přijede cirkus, je ochoten opustit svou dřevěnou vilu, jezera a lesy a trmácet se od města k městu, aby si zahrál; ale to prý je pak jedinečná podívaná. Jinak prý jen tak jednou dvakrát za rok vystoupí ve Stockholmu při nějaké dobročinné akademii a zase zapadne do své samoty.

Tedy diletant, ochotník, to nebylo pro nás, lidi od řemesla, nic příjemného. Ale slyšeli jsme o něm tolik, a znovu a znovu, že starý Philips prohlásil, že je dobře dbát místních zvláštností a národní tradice, a začal se po tom Kreugrovi shánět. Nu a za nějaký den byl ten zázrak opravdu mezi námi.

Tedy: aby to byla nějaká úplně světová klasa a úžasný objev, to Kreuger nijak nebyl. Co dělal, bylo všecko pro nás staré a známé a vykradeno z repertoáru všech klaunů světa. Ale něco měl, čím převyšoval všecky ostatní: úžasně se přeměňoval. Ne že by se maskoval; tak jak byl, s bílou hubou a červeným nosem se před publikem přetvářil z figury do figury s ohromnou bravurou. Vylezl jako maloměstský buržuj, oteklý a nafouklý, sotva lezl pod tíhou sádla, a šups, přeměnil se v uličnického kluka, ve kterém všecko hraje, a šups, udělal ze sebe chromého flašinetáře a zase neohrabaného hasiče a zase truchlícího pompfunebristu. Nepotřeboval nic říci, nepotřeboval nic ohlašovat, vzal si jen jiný klobouk nebo čepici, a už to bylo každému jasno, kdo to je. Ba lidé v publiku přísahali, že to není jen tak nějaký typ, ale že je to přímo nadhasič Ericson nebo kupec Larson z rohu náměstí nebo starosta Engström, a řvali nadšením.

Něco na tom mohlo být. My jsme se strýcem Agathonem taky v některých číslech figurkařili, ale když si našinec jednou udělá hasiče nebo pompfunebristu, má ho na celý život. Pětkrát ve dvaceti letech jsem viděl bratry Fratellini, a to taky bylo pokaždé, co se figur týče, nachlup stejné. Ale tadyten Otte Kreuger byl každý večer jiný. Třicetkrát jsem se na něj díval a viděl jsem třicet různých hasičů a třicet pompfunebristů a třicatero tlustých pánů. Každý jinak funěl a jinak se kroutil a měl jinou závadu, jednomu překážel úzký límeček, jiného tísnil pas, třetí trpěl kuřími oky a čtvrtý měl píchání v zádech. Čekal jsem pak už na jeho číslo, abych viděl, jak ten zázrak dělá. Víte, ono to šlo u něho od nohou, to je ta moc důležitá věc. Copak maskovat se a stáhnout tvář, to ještě není žádný kumšt, ale udělat nohy, člověče, na to mysli, když chceš být herec! A to ten zatracený švédský horák uměl náramně. On uměl jít, kráčet, vykračovat si, vyšlapovat a našlapovat na sterý způsob; jemu se nohy zvedaly, šinuly, třepaly, kiksaly, vlekly, plížily, třásly, škobrtaly, klouzaly, tetelily, belhaly, poškubávaly, zarážely a pletly v neskonalých obměnách, do O i do X, obě stejně nebo každá jinak, a podle toho rostlo z nich celé tělo, posedlé určitými návyky. Božíčku, to je herec, říkal jsem si v prvních dnech, ale pak jsem přišel na to, že herec ani není to pravé slovo. Otte Kreuger byl imitátor; chodil mezi lidmi, díval se na ně a večer je napodobil s neuvěřitelnou virtuozitou.

Víte, bylo v tom až něco nelidského, jaké karikatury před námi vypitvořil, a o každé bychom věřili, že je to skutečný boží člověk. Bylo to tím podivnější, že on sám, Kreuger, byl krásný, mužně urostlý chlapík, dokonale elegantní v každém pohybu. Ale kolik pohybů on v civilu udělal? Kdykoli jsem ho spatřil, stál zpravidla jako kamenná socha, hlavu vztyčenu, čelo proryté vráskami, rty zakleslé do pevně stažených koutků, oči přivřené jako v únavě a v opovržení – Mefisto by se nemohl s chladnější hořkostí dívat na pošetilé lidské hemžení. Někdy se mu pootevřela ústa, ale on nakonec zůstal utajen ve svém mlčení. Připadalo mi to, že jen potřebuje vdechnout trochu vzduchu, aby se nezadusil svým vlastním pelyňkem. Neboť všecko se mi na tomto hrdém člověku a neuvěřitelném šaškovi zdálo prosyceno hořkostí. Lidé ho zbožňovali v manéži, ale nikdo se k němu nepřiblížil v životě. Byl to vlastně divous; čím déle jsem ho pozoroval, tím více se mi zdálo, že se uzavírá do svých hor i do své nezbytné němoty jen z nějaké strašné, nelidské pýchy. Je to těžko slovy vyjádřit; víte, člověk, který o sobě věděl, že dovede být kýmkoliv, králem i žebrákem, hrdinou i mrzákem, a z toho se povznesl k jakémusi satanskému opovržení. Kdyby byl měl rád lidi…!

To je právě otázka, na kterou mi chybí odpověď. Neboť stalo se něco, co bylo pro i proti a o čem podnes nejsem úplně rozhodnut.

Jednoho večera, když jsme sestupovali z parády a šli se dolíčit k představení, zapotácel se strýc Agathon přede mnou, zatápal rukou ve vzduchu, zachytil se dřevěného sloupku a bezmocně se k němu tělem složil. Přiskočil jsem, měl oči pohaslé, levou rukou si přetřel čelo a z úst mu vyšlo: „Nemůžu jít… půda se svezla…“

Objal jsem ho, zvedl a odnášel do vozu. Položil jsem ho na postel, měl oči zavřeny. Když je otevřel, zaúpěl: „Proboha – moje číslo! Agathon vypadne z programu, to bude má smrt!“

Jsou někdy věci pošetilé, které však mají v sobě takovou naléhavost, že okamžitě cítíte, že je v nich pravda. Minutu předtím jsem si říkal: naše číslo musí odpadnout; kdyby měl strýc vystoupit, byl by to jeho konec. Teď jsem naopak viděl, že umře, nebude-li na programu. Příliš na tom svým životem visel. Jak to však vyřídit? Jediná možnost byla odsunout vystoupení, až se trochu zotaví.

Vyběhl jsem tedy z maringotky, abych se dohodl s ředitelem. Venku byl shon a poplach, ale před naším vozem stál nehybně Otte Kreuger.

„Kdepak je ředitel?“ zavolal jsem na něho a stručně jsem mu vypověděl, jak to se strýcem stojí. Poslouchal mne s velkou pozorností. A poprvé, co jsem ho znal, pozvedla se jeho skleslá víčka, krásné, velké oči se rozzářily jako v manéži, tvář ožila účastným napětím. Když jsem dopověděl, položil mi ruku na rameno:

„Nechoďte nikam, mladý muži, ale řekněte svému strýci, že jeho číslo zůstane na programu, i kdyby si poležel pár dní. Zaskočím za něho, převezmu jeho roli, pokud bude nemocen, a vůbec se o tom nemusí mluvit. Otte Kreuger to za něho odpracuje a bude to, jako by on sám byl v manéži.“

„Vy chcete za něho vystoupit? A bez zkoušky?“

„Ano. Znám ten výstup od triku k triku.“

„Ale co práce na volném žebříku?“

„Umím. Nebojte se. Zastanu Agathona bezvadně.“

Věděl jsem, že od svého příjezdu Otte Kreuger denně sledoval naše vystoupení. Bůhví co ho vábilo, vždyť strýc Agathon pracoval tak špatně a já jako asistent se musel podřizovat jeho tempu. Ale Kreuger stál pokaždé před gardinou a mlčky, bez pohnutí pozoroval každé naše hnutí. Jaký byl on virtuóz, mohl asi lehce převzít strýcovu roli a zachránit tak jméno firmy.

Rozběhl jsem se s tím zpátky do vozu a rozčilen, jak jsem byl, jsem to strýci vyklopil.

„Kreuger je velký umělec,“ odpověděl mi s námahou, „a nesmírně hodný člověk. On to dovede, to já věřím. A moje firma zůstane v programu! Řekni mu, že mu moc a moc děkuji. Je to jen pro dnešek, zítra si to zas převezmu. Ale řekni mu, že je hodný. Že je dobrý kolega… ,“ a strýc začal stahovat přes hlavu svůj řetízek, „dej mu i tohle, ať si to vezme na krk a ať se před vystoupením dotkne toho penízku…“

Když jsem na schůdcích maringotky kývl na Kreugra, že strýc souhlasí, zazářil znovu a zvolal:

„Teď se musíme už rychle ustrojit!“

„Ano – ale strýc vám posílá ještě tohle. Na ten penízek máte před vystoupením sáhnout…“

„Ach, talisman… ,“ zašeptal Otte Kreuger a díval se na ten drobný penízek na řetízku jako očarován. Pak zvedl pravici a bříškem prostředníku se lehounce a opatrně dotkl penízku, jako by se měl spálit. Teprve když ho nic nežahlo ani jiskra nevyskočila, přitiskl prst úžeji a pomalu hladil vypuklinu s andělíčky. Oči se mu přitom zavřely, tvář povolila, obličej všecek zešedivěl, zvadl a zestárl. Bezděky jsem myslel na to, že je teď Otte Kreuger nějak podoben strýci Agathonovi tam uvnitř.

Když jsme se nalíčili, když si Kreuger nasadil paruku a nos a oblékl strýcovy šarivari, každý, kdo ho v chodbě potkal, myslel, že je to Agathon. Ale celou jeho přeměnu jsem poznal teprve já, když jsme se spolu vřítili do manéže. Všechny variace našeho vystoupení provedl bez jediného zakolísání, jako by je už měl po léta se mnou nacvičeny. Ale kdyby jen to! S úžasem jsem viděl, že Kreuger nehraje jen strýcovu roli, nýbrž strýce Agathona samého.

Víte, já jsem se vlastně v poslední chvíli na tohle vystoupení těšil. Připomněl jsem si při líčení, jaký to bude požitek, budu-li konečně jednou mít partnera mladého a svěžího, s kterým vtiskneme té otřepané produkci nové tempo.

Už jsem si říkal, na kterém místě nasadím a přiměji Kreugra, aby šel do toho s větším ohněm. Místo toho však jsem náhle shledal, že mám v manéži po svém boku člověka stejně vysíleného, stejně unaveného, jako byl strýc Agathon. Kreuger obíhal před publikem s vysedlými lopatkami a rameny ochable sklopenými vpřed, kolena mu poklesávala a ztuhlé nohy s námahou překonávaly prudkost běhu. Jeho ruce měly pokroucené prsty revmatika a paže s potížemi zdolávaly znehybnělost kloubů. Tvář měl křečovitě staženou strachem o úspěch a vůlí dohrát to až do konce. I to jeho jódlování znělo stařecky vyschlým hlasem a já v něm rozpoznával strýcovu úzkost a trému. Na pátém kroku klopýtl o levou patu a svalil se jako Agathon. To jest: zrovna tak jako Agathon, těžce, tupě, bolestně, plnou vahou – on, který uměl padat jako kočka. Agathon už měl tělo otlučeno, byl všem ranám otrlý, kdežto Kreuger pocítil nešikovný pád naplno. Proti takovým věcem se samo tělo vzpírá, ale Kreuger to dokázal, že padal špatně. A když lezl na volný žebřík, který se musí stálým rychlým přesunováním a přešlapováním udržovat v rovnováze, když si přitom po agathonovsku broukal a zpíval jako papoušek lezoucí po mříži, zachytil jsem třikráte jeho úzkostný pohled, kterým zrovna jako strýc měřil, jsem-li ve čtyřech metrech vzadu připraven. Bylo to zkrátka nejdokonalejší napodobení cizí produkce se všemi jejími vadami, nedostatky, chybami a špatnými návyky. Nikdo na světě by nebyl uhodl, že toto není Agathon; Kreuger, mistr a virtuóz, sloužil nemocnému kolegovi, že ho věrně imitoval v celé jeho slabosti a stařecké nedostatečnosti. Ale dostal do svého výkonu i to, co pořád ještě v Agathonově práci zbývalo z někdejší velikosti: onen plynulý rytmus, kterým se šlo z pádu do pádu, od výsknutí k výsknutí. A skončil jako Agathon; nepatrným potleskem, div že nepropadl.

Když jsme odcházeli branou k šatnám, odfoukl si spokojeně, jako by vyhrál velkou věc, a najednou mi zčistajasna povídá:

„Víte, ten váš Agathon byl kdysi velký umělec! To člověk pozná i na troskách.“

Stáhl jsem paruku, sloupl nos a utíkal jsem do maringotky povědět strýci, jak to dopadlo.

Našel jsem Agathona v bezvědomí.

Když jsme ho vzkřísili, hned se ptal, jak to bylo s Kreugrem. Vychválil jsem mu, že číslo dopadlo věrně podle jeho přání.

„Vidíš, vidíš,“ odpověděl slabým hlasem, „Kreuger je hodný kolega. Takovou věc by jiný nepodnikl – zachraňovat konkurenci. A ty jsi hodný, že držíš firmu. Maminka by měla z tebe radost.“

Až se mi dech zastavil, když se tak nenadále zmínil o rodině, která mu už tolik let vymizela z paměti. Napadlo mi, že uniká z té své žalostné bídy k nebesům a že už dostoupil tak vysoko, že vidí zas věci, které dávno ztratil z obzoru.

Druhý den mu nebylo líp a my jsme opět s ochotným Kreugrem nastoupili jako Agathon & Partner. Co byl Otte Kreuger u nás, nikdy se zcela neopakoval, pokaždé vytvořil své vystoupení jinak. Sám říkával, že by ho opakování netěšilo. Ale v úloze Agathonově pracoval s mechanickou věrností – za celých deset minut se ani o vlásek neuchýlil od toho, co stvořil včera. Také tuto oběť přinášel službě, k níž se nemocnému soupeři nabídl. Jak jsem ho znal, věděl jsem, že v kterékoli chvíli může v našem čísle provést něco, co by bylo jako raketa a ohňostroj a co by rázem naši ubohou dřinu vyneslo o čtyři třídy výš. Ale zůstal těžkopádný, upachtěný a dýchavičný a ničím neporušil tradiční zjev firmy Agathon & Partner. Dokonce jsem měl pocit, že s napětím čeká, jaký bude potlesk, a že je velmi spokojen, když místo smršti, na kterou byl uvyklý, líně sprchlo jen pár kapek aplausu.

„Agathon,“ řekl mi, když jsme procházeli branou, „musel být v mládí hrazdař. Cítím to ve svalech – takhle se spoléhá na ruce, jen kdo pracoval na létající hrazdě.“

Zůstal jsem všecek užaslý. Byla to pravda, ale já sám to už nepamatoval, věděl jsem o tom jen z někdejšího strýcova vyprávění. Bylo to možné, že by imitátor vnikal tak do osobnosti imitovaného, že by uhádl a objevil věci, které se dály před půlstoletím?

Toho dne se strýci přitížilo. Otte Kreuger naléhal, abychom přivolali lékaře, a sám pro něj došel. Doktor strýce prohlédl, proklepal, pronesl pár utěšujících vět a venku před maringotkou mávl rukou.

„Mele z posledního,“ řekl nám suše, „všecko v něm je spotřebováno a stráveno. Počítám, že ještě tak tři dny…“

Přepadla mne lítost. Podíval jsem se na Otte Kreugra a bezděky jsem se zachvěl. Otte Kreuger stál, oči mu žhnuly a v ruce tiskl strýcův talisman.

Je to asi hloupé, co řeknu, ale v tu chvíli jsem měl náhle pocit, že tento záhadný démon vysává do sebe život mého strýce.

Jakási hrůza mě obešla a večer se mi nechtělo do představení. Ale jediná myšlenka, s kterou se strýc probouzel ze svých mdlob, byla prosba, aby firma Agathon & Partner nemizela z programu. Musel jsem si tedy nalíčit rozchechtanou tvář a znovu vyběhnout s jódlujícím Kreugrem. Řeknu vám, že to bylo ohavné, nejodpornější, co jsem kdy dělal. Víte… tamten téměř mrtvý… a tady se mnou křepčil fantom jeho života… Chytal jsem padajícího Kreugra a bylo mi, jako bych zvedal před publikem našminkovanou strýcovu mrtvolu.

Pět dní nám ještě vydržel, stále lpě na tom, že Agathon & Partner se musí objevit v manéži. Když jsem se pátého večera vrátil do vozu, strýc Agathon byl mrtev.

Pohřbili jsme ho v městečku Gӓvle nad přístavem. Komediantské pohřby jsou prosté. Při nich se nepláče a neřeční – každý na to myslí celý život, kdy ho to trefí, a pak se to přijímá už jen jako strohá změna programu a konec firmy. Jediný, kdo byl v Gӓvle smrtí Agathonovou rozechvěn, byl veliký amatér Otte Kreuger. Znovu a znovu jsem ho našel nad úmrtním lůžkem, kde stál nehybný a zarytý a němě se díval do mlčící tváře mrtvého. Ošklivost, kterou jsem cítil při posledních našich produkcích, propukla ve mně a já zvolal:

„Hej, Otte, – chcete imitovat taky mrtvolu?“

Trhl sebou a sjel mne pohledem plným výsostného opovržení. Pak beze slova odešel. Spatřil jsem ho až na hřbitově nad hrobem. Stál na vykopané zemi, nevšímal si obřadů a modliteb a jen zíral dolů do té čtyřhranné díry, kam se vejde všecko, sláva létající hrazdy i smutek zestárlého šaška. Když tam spouštěli rakev s Agathonem, pootevřel Kreuger ústa, jako by chtěl něco zašeptat. Ale neřekl nic, jen se upřeně, pozorně díval, jak ta rakev jde dolů. Hodili jsme každý s tichou modlitbou hrst hlíny za tím, co bývalo Agathon. Otte Kreuger se ani nehnul. Stál jako přimražen, když jsme se obraceli k odchodu. Podíval jsem se po všech účastnících a tu jsem viděl podivnou věc: byli to věrní přátelé Agathonovi, někteří s ním pracovali třicet let, ale jediná, velká a třpytná slza visela v oku Otte Kreugra.

Pánové, mužská slza je náramná věc a cosi slavného. Díval jsem se, jak se mu chvěje na víčku, jak se sesmykla, jak kane po krásné tváři toho, který uměl všecko na světě, – a do této chvíle nevím, co to bylo. Byla to láska, která se v něm přece jen probudila, nebo pláč pýchy, která se uzřela před nevyhnutelným koncem vší své marné slávy?