Lidé z maringotek

Den se probírá z temnoty noční a zvěři se trhá poslední spánek. Je na čase, abychom opustili tuto hovornou hostinu a starali se o své němé přátele v klecích a konírnách. Mnoho jsme slyšeli, mnohé se dověděli; ale o tom se, velectění, neklamte: život je ještě pořád jinačí. Kdo by mohl vybrat moře mušličkou a život povídkami! Nenajdeš-li pravdu světa mlčením, vyprávěním k ní nedospěješ vůbec. To je ve všem všudy šlakovitá věc: on Pán věděl, proč říkal, řeč vaše budiž ano, ano, ne, ne. Při výslechu, otázka a odpověď, to snad lze ještě zjistit pravdu. Ale popusť jazyku uzdu a kalupem pádí od pravdy k libovůli. To je, holečku, ten kus božího dechnutí v člověku, že jak otevře ústa, už vzniká něco nového. Z ledačehož lidé robí svůj svět, ale co je to platné, mezi všemi látkami, ze kterých lze jej vytvořit, na počátku bylo vždycky slovo.

Slovu byla dána zaklínači síla, že chtíc nechtíc buduje svůj život a nalézá svou pravdu. Posloucháš-li ji, nerozeznáš ji od pravdy života skutečného, jako nedovedeš odloupnouti obraz na vodní hladině od vody. Znal jsem jednoho, který říkal: „Povídky nemají být.“ Snad jste o něm slyšeli, jmenoval se Malina, byl faktótum u starého Berwitze a spolu s ním šel na pravdu boží. Byl to člověk prostý, který měl nedůvěru ke všem učenostem, protože mu mátly jeho klidnou bezpečnost v životě. Jeho stařecký mozek chápal jen jednoduché, přirozené věci, jako je dejme tomu boží zázrak; nadevše se však hrozil zmatku, jejž může vzbudit lidská svévole, když začne pytlačit v právech Hospodinových. Říkal „Povídky nemají být“ a mínil tím, že v životě je si jist, kdo jej přijímá bez velkého přemyšlování, tak jak je, kdežto lidské výmysly, badání a fantazie jenom prostého člověka popletou. Měl pro to své tvrzení i doklad, a to je opravdu zajímavý příběh o tom, jak se může v lidském osudu zmotat pravda i báje.

To prý se u nich, u Berwitzů, v cirkuse Humberto, objevil jednoho dne člověk a chtěl, aby ho vzali s sebou. Malina se už nepamatoval, kde se to zběhlo, snad v Haliči, snad v Polsku, ale tam někde to bylo, kde lišky začínají dávat dobrou noc a medvědi dobrýtro. Přišel ten člověk, všem se hluboce ukláněl, na všecky se usmíval a jen prosil, aby mu dovolili jezdit na koni. Ptali se ho, co je zač. Uměl německy jen pár slov, ale kdyby byl nedovedl říci ani slabiku, jeho oči, tváře, ruce i tělo uměly tak vyprávět, že jimi všecko výmluvně vypověděl. Tož co byl zač: zpěvák a tanečník v kočovné družině donských kozáků, kteří jezdili světem, protože báťuška car neměl pro ně dost peněz. Nějak si při produkci vymkl nohu, museli ho odvézt do špitálu, kde uvíz, kdežto druzí odjeli. A teď tu stál, zdravý a bujarý, bez kopejky v kapse, a chtěl k cirkusu, aby se nějak uživil. Nu, cirkusáctví je široké bratrstvo, tam může baron i tulák, jen když něco umí. Muž k cirkusu jako kámen do stavby – nikdo se neptá, odkud přišel.

Starý Berwitz se nikdy nevzpíral pokusu. Dal přivést koně, chlapík se rozzářil, vyhoupl se na něho a jen ještě žádal o šavli a pušku. I to mu opatřili; zavýskl, vjel do manéže, uvedl koně do klusu, a již mu stál na hřbetě se šavlí a puškou nad hlavou. A jako by se ho zmocnilo opojení, začal zpívat a tančit odzemek, seskakovat z běžícího koně a zas na něj vyletovat, pak se sesmekl a zavěsil koni po boku a přes sedlo markýroval střílení, pak odhodil pušku i šavli a v plném trysku se spustil koni pod břicho, prolezl na druhou stranu, vyhoupl se a zase se překlopil, čím dál tím rychleji, tak mrštně a čiperně kol trupu koně jako veveřice kolem starého stromu.

Direktor Berwitz si pošoupl klobouk do týla a mrkl na placmistra Kerholce.

„To není špatné, co? Ten kluk něco umí. Co s ním uděláme?“

„Vyložené kozácké číslo,“ odpověděl Kerholec, „a nikdo je teď u nás nejezdí. Já bych ho pojmenoval Michail Strogov…“

„Člověče, to je nápad – tím je to už uděláno.“

Víte, to je takový román ve francouzské řeči, tam se vypráví o nějakém Michailu Strogovovi, kterého car pošle jako svého kurýra do vzbouřené Asie, a ten Strogov při tom zažije ukrutná dobrodružství. U Berwitzů měli někoho šikovného, který kdysi z románu udělal jezdeckou pantomimu. Jmenovalo se to Carův kurýr a mělo to obrovský úspěch. Od Berwitzů to převzaly jiné cirkusy, i my jsme to dávali a já v tom před lety hrál jednou cara a jednou zrádce Ogareva. Berwitzovi se hodilo obnovit vzpomínku na tento sukces, proto se vypjal a zavolal toho chasníka.

„Přistup blíže, junáku Ivane Ivanoviči. Mohl bys zůstat pod stanem cirkusu Humberto, ale pod jednou podmínkou: že se nebudeš opíjet. K vodce, mladíku, nesmíš mi ani přičichnout, jinak tě vyhodím. A budeš tu vystupovat pod jménem Strogov, Michail Strogov, rozumíš?“

„Rozumím, báťuško. Michail Strogov. A bez vodky. Ano.

I tak možno žít. Ale kterak po otci?“

Berwitz se nechápavě ohlédl po Kerholcovi. Ten se lépe vyznal v ruských zvyklostech a hned doložil:

„Petrovič.“

„Tak, tak,“ usmál se zeširoka nový jezdec. „Je přece třeba uctít otcovu památku. Michail Petrovič Strogov. Ano. Z které gubernie prosím?“

„Sibirjak,“ řekl Kerholec.

„Ó, Sibirjak,“ přikývl si kozák a vypjal hruď, „věrný carovi!“

„Ano. Koukej, ať děláš svému kraji čest. Pojedeš s námi po celé Evropě. Budeš mít slávu. Carové všech říší se přijdou na tebe podívat, jsi-li ty ten slavný Michail Strogov…“

„Michail Petrovič…“

„Ano, Michail Petrovič Strogov, o kterém slyšeli tolik vyprávět. Nesmíš se před nimi zahanbit. Žádná vodka – rozuměls?“

„Rozuměl, báťuško. Kůň, puška a šavle. Michail Petrovič Strogov, Sibirjak. Chvála bohu!“

Tak se stal ten osud, že člověka, který neuměl číst ani psát, vecpali do postavy z románu. Minulost ztratil a přítomnost byla fantazie. Ale ten hoch byl prostinký jako dítě, nic nevěděl a nic ho také nezmátlo. Jezdil jako ďábel, okouzloval lidi při parádách, dřel se při stavění šapitó a sbratřil se se všemi členy společnosti. Milovali ho pro jeho široký upřímný smích, pro jeho dumavé písně i pro to, jak každému od srdce rád posloužil a pomohl. Během let se naučil číst a psát a pochytal útržky ze sedmera řečí, takže se každou z nich slušně dorozuměl. Vodky se nedotkl, nemoc o jeho zdravé tělo nezavadila, žil šťasten a spokojen a pomalu se stával člověkem Západu.

A do toho blaženství najednou praštil hrom: ve městě Orléans přišel Michail Petrovič Strogov do představení opilý. Motal se, blábolil a oči měl jako krví podlité.

„Michaile, čuně,“ křikl na něho placmistr, „kde jsi se tak zprasil, zvíře jedno nečisté! Vodky jsi se nachlastal a víš, co ti direktor slíbil!“

„Odpusť, Karle Martinoviči,“ uklonil se Strogov neohrabaně, „trudno je na Západě Sibirjakovi. Pravdu jste přede mnou zatajili, nic jste mi neřekli o mátušce rodné, Marfě Strogovně, čeká stařenka vetchá v Omsku na syna, na junáka, a syn se jí po cizích zemích toulá. Och, bože rozbože, kterak se vodky nenapít, kterak v ní posily nehledat, když se takové věci dějí. Bičíkem mě ve tvář uhodil, ten pes zrádný, a kopím do hlavy jsem dostal v Irtyši řece, div jsem se neutopil. A to všecko, že jsem chtěl věrně sloužit caru jasnému, přemoudrému…“

„Co to blábolíš? Kdo tě uhodil bičíkem?“

„Petr Ogarev, Karle Martinoviči, sám Petr Ogarev, zrádce a nepřítel.“

Placmistr Kerholec se užasle rozhlédl po cirkusácích kolem. Starší mezi nimi se dali do smíchu a jeden povídá:

„Vždyť on nám tu vykládá kus naší pantomimy Carův kurýr!“

„Mlč!“ zapotácel se před ním Michail Petrovič, „to slovo se nesmí vyslovit. To slovo je hluboké státní tajemství. Dejte mi koně, ať mohu jet dál!“

„Přiveďte mu koně, snad ho to vzkřísí,“ poručil Kerholec stájníkům. Stává se někdy, že se opilci před produkcí probudí jako zázrakem. Navyklá povinnost bývá nejmocnější krotitel. Ale s Michailem Petrovičem to bylo marné. Všecko v něm žalostí změklo a povolilo, koníčka objal a do hřívy mu zaplakal, pak se chtěl na něj vyšvihnout a převalil se jako žok.

„Koně pode mnou zastřelili,“ zaúpěl na zemi, „chámové tatarští. Slitujte se, křesťané, nad duší Michaila Petroviče…“

„Odneste to dobytče,“ houkl vztekle Kerholec a dva koňáci odvlekli opilce do konírny, kde ho hodili na slámu, aby se vyspal.

„Co se to mohlo stát?“ vrtěl hlavou Berwitz, když mu placmistr hlásil tento případ.

„Nevím a ani to nechápu,“ odpověděl Kerholec. „Co tu žvastal, jsou úryvky z naší pantomimy. Ale kde k ní přišel, když ji jakživ neviděl?“

Chystal se, že to ráno z něho vytáhne, ale když si přišel pro Strogova, byl už Michail Petrovič pryč. Vyplížil se z cirkusu a objevil se až večer. Na dva metry před ním čpěla už z něho vodka.

„Strogove!“ houkl na něho Kerholec.

Ale Michail Petrovič mu padl kolem krku a zaplakal.

„Oslepili mne, báťuško, psi bisurmanští, rozežhaveným železem mi vypálili oči. A mátušku chtěli bít, ctihodnou Marfu Strogovnu. Oj, a Naďa Fedorovna se mi ztratila v Sibiři. Oj, živote, oj, duše moje…“

Hlava Michaila Petroviče sklouzla níž, nalezla ruku placmistra Kerholce a zasypala ji mokrými polibky. Nato se nešťastník beze slova odpotácel do konírny, zas na svůj chundel slámy, a tam se rozvzlykal, až z toho usnul.

Tentokrát už to Berwitzův placmistr začal vyšetřovat a kousek po kousku na to přišel.

Před třemi dny se vyskytl v šapitó starší, prošedivělý muž běloručka, vzdělanec, a přál si mluvit s panem Strogovem. Hovořili spolu rusky, spřátelili se a po produkci společně odešli. Nebylo těžko ve městě Orléans vypátrati Rusa. Žil tam někdejší lodní lékař carské maríny, který studoval ve Francii a po letech služby se tam zase vrátil. Kozácké číslo Michail Strogov na plakátech ho přivábilo do cirkusu Humberto. Zachtělo se mu pohovořit s krajanem, čaje popít a nějaký ten melancholický romans při kytaře zazpívat. Michail Petrovič, cirkusák, ochotně přijal pozvání Fedora Ivánoviče, doktora. Samovar v pokojíku osamělého lékaře ožil, čaj rozvázal oběma opuštěncům jazyky a tak se šedivý Fedor Ivánovič dověděl, že jeho bujarý host nemá ani potuchy, proč se jmenuje Michail Petrovič Strogov a jak to, že mu říkají carův kurýr. I vytáhl z knihovny červeně vázanou knížku s obrázky, které se prostoduchému jezdci nesmírně líbily. Na titulním listě stálo francouzsky: Jules Verne, Carův kurýr anebo Příběhy Michaila Strogova.

A tehdy se stala ta zvláštní a nezvyklá věc, že se smyšlený život setkal se životem skutečným. Bylo to jako srážka dvou komet v malém. Srazily se dva osudy, které se nikdy neměly navzájem dotknout. Něco muselo ztroskotat; a protože nelze rozbít, co není uděláno ze hmoty, nýbrž jen z nezničitelných slov, roztříštil se blažený život Michaila Petroviče, jezdce, zpěváka a tanečníka.

Seděl v doktorově pokoji s očima vyjevenýma, s hubou pootevřenou a poslouchal. Šedovlasý, šedobradý doktor obracel v knize list za listem, a co tam francouzsky četl, to mu zkráceně po rusku vyprávěl. A té primitivní dušce se zdálo, že se jí vyjevuje vlastní zapomenutá minulost. Tento neznámý hoch z jižních stepí, který se už zcela vžil do existence Michaila Petroviče Strogova, Sibirjaka, neměl důvtip na to, aby pochopil takové dvojnictví. Věděl, že lidé lhou, ale nevěřil, že by lhalo tištěné slovo. Knihy byly mu vůbec kouzelný fetiš; a tato přinášela dokonce obrázky, jak to doopravdy bylo.

První večer přelouskali jen úvodní kapitoly, ale Michail Petrovič už nemohl spát. Nazítří běžel hned po ránu za Fedorem Ivánovičem a nepovolil, dokud neslyšel pokračování. Zmocnilo se ho takové vzrušení, že nechtěl ani slyšet o obědě. Všecko se mu to v hlavě motalo, carské poslání, úklady Ivana Ogareva, Naďa Fedorovna putující do Irkutska, žvásty cizích válečných zpravodajů, asijské povstání. Jakživ neměl o takových věcech ani potuchy, a přece se to všecko shodovalo: byl ten v románě taky Strogov a taky Michail Petrovič a rovněž Sibirjak, matičku svou měl v Omsku. Jak to všecko v mozku srovnat, jak se vypořádat s takovým vzrušením? Tu muselo přijít něco silnějšího než čaj, aby mysl stačila těmto omamujícím objevům: a Michail Petrovič, veden neomylným pudem prostého člověka, našel butyku, kde byly za výkladem láhve s vodkou.

Ale než lidé z cirkusu Humberto všecko vypátrali a vyšetřili, vyposlechl si Strogov poslední kapitoly svého někdejšího osudu a zašel si na třetí dávku útěšné vodky. Do cirkusu se vrátil až za představení. Tentokráte neplakal.

„Z cesty, svoloč,“ řval už u vchodu pro artisty, „připravte koně carskému kurýru. Michail Petrovič Strogov přichází, kapitán osobní carské gardy, – rozumíte, vy hlupáci? Kde je můj kůň?“

Napilé jeho oči neviděly, že proti němu stojí ředitel Berwitz v perské uniformě a že má tvář jako černý mrak. A už taky udeřilo.

„Strogove,“ houkl direktor, „zakazuji ti vystoupit! Jsi odporně opilý!“

Opilý Strogov však zahřmění vydržel. Jeho obvyklá pokora zmizela. Pomalu upřel kalný zrak na Berwitze.

„Kdo jsi?“ otázal se pak s neslýchanou hrdostí. „Ivan Ogarev? Ivana Ogareva jsem zastřelil jako psa. Jsi car? Nejsi car, a proto mi neporučíš. Mně, holoubku, jen sám gosudar může rozkázat! A co ty tvé strakaté pentličky na prsou – Michail Petrovič Strogov dostal Svatého Jiří!“

Chvilku ještě stál a mluvil s urážlivou zpupností. Pak přišlo, co přijít muselo: vyhodili Michaila Petroviče Strogova z cirkusu Humberto.

Potud tedy sloužil jeho příběh onomu starému Malinovi za důkaz, že „povídky nemají být“. Ale historie carova kurýra nebyla tím skončena. Falešný Michail Petrovič se ani hladem a bídou nedal odvrátit od umělé existence, kterou mu přichystala zvůle osudu. Co všecko dělal, není známo, ale to jsem slyšel, že se po létech dal jednou pařížský policejní prefekt zdvořile zeptat na ruské ambasádě, zda mají nějaký zájem na podivné osobnosti, která se potlouká v krčmách kolem tržnice a vydává se za kurýra Jeho Veličenstva ruského cara. Z vyslanectví odpověděli, že jim nic takového není známo a že by bylo dobře, kdyby jim pan prefekt mohl onen subjekt dodat na ruský konzulát. Nazítří ho tam měli, detektiv jim přivedl otylého sešlého muže s bledýma, skleněnýma očima pijana. Žije prý mezi nejchudší spodinou v končině za Notre Dame. Někteří jeho krajani z těch žalostných brlohů o něm tvrdí, že si vydělává pár suváků jako pokoutní perikemacher, policie ho však zná jen jako věčně opilého povaleče, který návštěvníky nejnižších krčem animuje zpěvem a vyprávěním divokých dobrodružství. Přestupku žádného se nedopustil, krom toho, že nemá ani carte d’identité, ani pašport, ani jakýkoli jiný dokument. Tvrdí o sobě, že se jmenuje Michail Petrovič Strogov.

Vyslechli na konzulátě výklad policistův a pak si zavolali neznámého. Celé koncilium úředníků, kteří právě neměli co dělat, se sešlo k výslechu opilce.

„Zdravstvujtě, Michaile Petroviči,“ pozdravil ho vedoucí úředník, „vy prý jste tu v osobní službě Jeho Veličenstva?“

„Ano, pane,“ odpověděl důstojně Michail Strogov. „Car mne osobně pověřil posláním.“

„Vy se tedy s ním přímo znáte, Michaile Petroviči?“

„Přímo a osobně.“

„A co vám řekl car, když vás pověřil posláním?“

„Car se na mne koukl a povídá: Tvé jméno? – Michail Strogov, Sire! – Tvá hodnost? – Setník ve sboru carských kurýrů! – Znáš Sibiř? – Jsem Sibirjak, Sire!“

„Okamžik, prosím!“ přerušil výslech zapisovatel, vyběhl z kanceláře a vzápětí se vrátil s nějakou knihou. „Jakže to bylo, Michaile Petroviči?“

„Nu, jak jsem řekl. Car se na mne koukl a povídá: Tvé jméno? – Michail Strogov, Sire. – Tvá hodnost? – Setník ve sboru carských kurýrů. – Znáš Sibiř? – Jsem Sibirjak, Sire! – Narodil jsi se…“

„V Omsku – je-li pravda?“ vykřikl se smíchem úředník. „Ten chlapík, pánové, to říká slovo za slovem podle dialogu, kterým se končí třetí kapitola Vernova románu Michail Strogov. Znáš tuto knihu?“

„Znám. Tam je popsán můj život.“

Řekl to prostě, bez váhání, s neochvějnou jistotou dané skutečnosti. Kdyby prohlásil „Slunce vychází ráno“ nebo „Smrt čeká na každého“, nemohl by to říci s větší bezpečností.

Úředníci se rozhlédli po sobě a jejich tváře se prodloužily. Na tento obrat nebyli připraveni. Opilec před nimi stál lhostejně a vůbec si nevšímal jejich vzrušení. Řekl svou pravdu, když si ji přáli zvědět, a o víc se nezajímal. Srazili hlavy dohromady a sdělovali si přitlumeně svá mínění.

„Nu… což… možné je všecko. Spisovatelé prý si často berou vzory ze života…“

„A co ten Verne – žije ještě? Nejlépe by bylo přímo se ho zeptat…“

Nikdo nevěděl, kdy a kde Verne žil. Zapisovatel se proto znovu obrátil k opilci, ale bezděky mu přestal tykat. „A vy jste, Michaile Petroviči, znal spisovatele Verna?“

„Znal.“

„A kde on žil?“

„Byl profesorem v Amiens.“

„A posud tam působí?“

„Ne. Je už dlouho mrtev.“

Po pravdě řečeno, Michail Petrovič Strogov nikdy žádného profesora Verna nespatřil. Ale tehdy, když ho vyhodili z cirkusu Humberto, rozpoznal jeho orleanský krajan hostitel, jaké nebezpečné sugesci propadl, a snažil se ho z ní vyléčit. Proto mu vykládal o profesoru Jules Vernovi z Amiens, ten že si to všecko vymyslil. Lékař to mínil dobře, ale do paměti kozákovy se tím jen vrylo několik podrobností, které se přizpůsobily ostatní jeho fantastické pravdě. A jeho pevná víra ve skutečnost toho, co povídá, znovu teď zmátla úředníky. Ke všemu byl ten domnělý Strogov před nimi sešlý a zestárlý, že nebylo možno ani přibližně odhadnout jeho věk.

„Ještě by šlo to vyzkoušet jinak,“ řekl potichu zapisovatel, „má-li ty své historie z četby, bude do nich plést i jiné Vernovy věci. Kdežto jestliže to Verne naopak bral z něho, nebude vědět nic o románech, ale bude mít ještě jiné sibiřské příhody. To je prosím vědecká metoda kontroly.“

Ostatní mu přikývli a zapisovatel začal vědeckou metodou kontroly:

„Znal jste, Michaile Petroviči, jistou zajímavou osobnost, která se jmenovala César Cascabel?“

„Neznal.“

„Slyšel jste někdy jméno Klaudius Bombarnak?“

„Neslyšel.“

„A což kapitán Nemo – nevíte o něm nic?“

„Znal jsem jednoho kapitána, ale ten se jmenoval Gambier a byl krotitel šelem.“

Zapisovatel se rozhlédl po ostatních a pokrčil rameny. První část vědecké metody kontroly se skončila negativně.

„A což tam, na Sibiři, měl jste ještě jiná dobrodružství, než jsou vypsána v této knížce?“

„Měl.“

„Jaká prosím?“

„Všeliká… Například boj s velkým náčelníkem Bervicem a podnáčelníkem Kerholcem a s jejich jezdci… Ale těžko vyprávět, když je sucho v hrdle. Račte, pánové, vodku objednat a já milerád vypovím, co jsem zažil, o Petru Ogarevu a Bervicovi a o všech těch úkladech – i píseň zazpívám. Ale bez vodky trudno.“

Pánům se nechtělo hostit v úředních místnostech pijana a Michail Petrovič byl tedy propuštěn. Nelze říci tak ani tak, vyzněl pak úsudek vyslýchajících; možná že je to vše žvást notorického alkoholika, možná že je to i pravda, ruská země má nespočet divných lidí a člověk často užasne, jaká minulost je skryta v ztroskotalých existencích. Neškodí-li zrovna společnosti, je nejlépe nechat jich s pokojem; nač si zatěžovat svědomí hříchem proti nevinné duši?

V takovém smyslu promluvil tehdy i ruský chargé d’affaires s pařížským policejním prefektem. A protože nemohl prohlásit, že by tvrzení domnělého Strogova byla vylhána, pařížská policie vzala opilého perikemachera pod tímto jménem na vědomí a nechala ho už s pokojem. Tak si smyšlený život vítězně vynutil uznání i na nejpřísnějších úřadech a vybájená pravda překonala pravdu oficiální.

A jednoho dne vstoupila vysněná existence na oči veřejnosti a stala se pravdou obecnou. Bylo to roku 1921, kdy všechen francouzský tisk přinesl zprávu:

LITERATURA A ŽIVOT

Včera zemřel v nemocnici u Svatého Antonína ruský příslušník Michail Petrovitch Strogoff, zaměstnáním naposled omývač autodrožek, populární osobnost v pověstném „prostředí“ kolem tržnice. P. Strogoff měl za sebou bohatý život a jeho neuvěřitelné příběhy sloužily kdysi p. Jules Vernovi za podklad slavného románu i divadelní hry Carův kurýr.

Vševědoucí novináři razili tak poslední, dokonalou formu romantické lži, aby z ní byla obecně platná pravda. Listy celého světa citovaly pařížský tisk a nejeden pilný profesor vystřihl si toto zajímavé sdělení, aby jím zpestřil výklad o tvorbě Jules Verna. Nad hrobem ztraceného dítěte donských stepí se zvedla legenda jako pomník nad kov trvalejší. Jeho vlastní život zanikl, ale vysněný žije dál.

A když dopíjíme poslední číši této noci, noci povídek a vyprávěnek o životě, povězme si i k tomu slovo poslední.

Lidé jsme smrtelní, ale naše sny a báje vzdorují kose Smrtonošově. Jsou legendy, které přetrvávají rody a národy. Každé dítě se jednou přesvědčí o jejich nepravdivosti a každé je s láskou uchová svým potomkům. Neboť lidstvo volá po pravdě, ale miluje sen; hledá kost a kámen skutečnosti, ale zbožňuje oblaka vidin. A ten, kdo vypráví, mísí pravdu a báj, skutečnost promění v sen, touhám dá živé tělo a tvar. A ježto s každým západem slunce zaniká nějaká stará pravda a s každým jeho východem se rodí nová; ježto každá hvězdnatá noc rozhodí po nebi zlaté sémě příštích tužeb a snů; ježto marné je těšení bez pravdy a hořká je pravda bez útěchy nadějí: pro to pro všecko dáno jest lidem umění vyprávěti, neboť ono jediné může dospět v ten daleký zářivý bod, kde konečně se sejdou věčné rovnoběžky, pravda a sen.

Dobrou noc!