Lidé z maringotek

Prosím za velectěné prominutí, promluvím-li o ženách z hlediska čistě odborného. Kdykoli je řeč o nich a o lásce, slyším vždy rozechvělé hlasy pronášet slovo kouzlo. Kouzelná dívka, magická žena, čarodějné umění lásky, zklamané iluze. Pánové, pracuji v kouzlech a iluzích už skoro padesát let, a proto snad především já mohu o tom říci něco závažného. V našem rodě ostatně kvete magie již v kolikeré generaci, jsme takříkajíc dynastie iluzionistů. Začíná se to mým pradědečkem, ale ten tvrdíval, že už jeho děda se živil anglickým mícháním. To snad račte vědět, co je anglické míchání: spakluje se k sobě skupina trumfů nebo figur a pak se karty místo míchání řežou. Ale při každém říznutí se ten pakl protáhne ostatními kartami veskrze, takže jej zase máte pohromadě. A tak můžete karty říznout třeba desetkrát a pořád máte tytéž trumfy v ruce. To je to anglické míchání, kdežto Francouzi raději dělají most: ohnou vybraný pakl v ruce a on se pak od ostatních karet trošičku odráží. Mezi námi řečeno, nejbezpečnější jsou ovšem bizotýrované karty, když si figury na dlouhé hraně maličko zašlejfujete. Esa uprostřed, krále při koncích, kdo má naexecírované prsty, vymákne to ihned, udělá při rozdávání second dealing, to jako šoupne protivníkovi kartu zespodu místo svrchu a sobě naloží es a figur, kolik potřebuje. Taky v tom může posloužit volta, přetočit vrchní kartu na spodek hry nebo obráceně. Ale to je moc těžký trik, když se to musí provést neviditelně u stolu, mezi partnery. Prapradědeček to asi uměl, protože dědeček vždycky tvrdíval, že jsme ze staré umělecké rodiny.

Proto říkám: Když kouzla, tedy já. Velké řeči o ženských kouzlech nemám rád, jelikož žádná veritabilní kouzla neexistují a všecko jen egzižuje chytrost, obratnost a techniku. Také si na nás, v našem rodě, nikdy žádná ochechule nepřišla, to bych moh potvrdit notariátně. Byly takové, samo sebou, které se začaly kolem nás, v našem rodě, protahovat a prokrucovat, dělaly oči, pouštěly áchy a óchy a vyráběly nonstop všelijakou pičičandu; bodejť by ne, jsme přece někdo, jsme partie – račte uvážit, že par exemplum já, jezdím-li na svůj vlastní účet, jenom těmihle holými prsty uživím na turné osmnáct krků, jelikož mám dva traktory s maringotkami a dva forďasy, abych pobral celou ekipu. Ale že bychom my u nás v rodě naletěli ženské na její čiryčáry, to zas ne, to my dovedeme docela nonšalantně říc: Přistup, zázraku, zanech kouzel a ukaž, jak jsi technicky stavěná. Vysoké koleno, úzký bok, ohebná ruka, volné rameno, to jsou ty hlavní fortele, co egzižujeme. Tvářička taky, toť se ví, ale tvář se už vždycky nějak adaptuje; hlavní věc je, aby eminentně figura odpovídala požadavkům. |Dejme tomu, že by měl našinec fébl pro molet ženskou. Já to nepopírám, že molet ženská má něco do sebe, tuhle vypuklinka, tamhle vypuklinka, to člověka inauguruje, oko se pokochá, ruka si polahodí, duch si zabujaří – člověk není proti estetice. Ale technicky, pánové, technicky je tu eklatantní nebezpečí, vezměte, dejme tomu, Mahárádžův zázrak, pánové, to je excelentní číslo, v kterém brilíruji už dvacet let, ale býna není všude stejná a propadla nejsou egalizovaná, a teď si představte, že strhnu přikrývku a bráhmanská princezna, místo aby zmizela, bude mi dole půlí těla trčet z díry v podlaze jenom proto, že je o nějaký centík moletnější. Nu, to myslím, že komprándrujete, že v tom přestávají všecka kouzla a všechny iluze.

Copak teď je to bon, teď mají ženské linii, že každá propadne briliantně, ale tatínek to měl zlé, před padesáti lety, když byly v oblibě junonické stokilovky a na něho na scénu křičeli, proč tu svou lépe neživí. To si to dědeček zařídil šikovněji: oženil se s hadí ženou a lidé komprándrovali, že kontorzistka nemůže být buclatá a ducatá jako Turkyně v harému. Však se jim vedlo exkvizitně, babička předvedla medúzu, udělala polypa a námořnický uzel, dědeček oklepal cylindr, vyšanžíroval králíka, nějaké ty růže a zemský prapor a šli vybírat manč. Byly to idylické časy, pánové, bez traktorů, aut a vozů, na celou existenci jim stačil kufírek a klec s králíkem, hotový eden. Ale pak přišlo vyhnání z ráje: hadí dáma dostala kloubové revma. To víte, boudičku měli jen na čtyřech tyčkách, bez střechy a bez podlahy, do produkce jim pršelo a babička asi nebyla z rodu užovek. Padlo tedy na dědečka, aby si vyforzíroval trik, ve kterém by se hadí dáma nemusela tuze hýbat. Tak přišel na svou senzaci. Každý známe ve světě nějakou zvláštnost, která nás udivuje a nad kterou často dumáme; to snad je tak zařízeno, aby se svět nezastavil a lidstvo si vždy zas vydumalo něco nového. Pro mne je takový mervej kresba; jak to přijde, že se udělá pár čar na papír a je to něčemu podobné. Vyřezat něco ze dřeva, třeba koně nebo jelena ke kolotoči, to nic není, to se jen udělá, co člověk doopravdy vidí a co si může omakat. Ale na papíře, na zdi, na stěně začít čárat a najednou z toho udělat veritabilní lidskou figurínu – to je pro mne fenomenální. Jednou jsem v jednom městečku šel do litografie a povídám tam, jsem tenhle a tenhle, dělám takové a takové věci a potřeboval bych na to plakát. Prosím, povídá ten majstr, přitáh velký arch papíru a začal po něm čmárat. Koukám, a najednou jsem na tom papíře vymalován, jak stojím ve fraku s kouzelnickou taktovkou v ruce, z taktovky šlehají plameny a jimi proletují všelijací šerední čerti; a vtom už mne v levém rohu kreslil jako mága se vznášející se princeznou Onyxou a vpravo jsem byl zase já v kouzelnickém plášti, jak dělám Indický zázrak; a přes nohy mi udělal kolo a tam vkreslil Zjevení holubic a dole v levém rohu krejíroval můj epochální Tanec smrti a v pravém Zmizení dámy; a všude, kde bylo jaké místo, poletovali dobří i zlí duchové, ďáblové a pekelníci. Řeknu vám, je-li někde nějaké kouzlo, je to v takové kresbě. V naší živnosti je všecko jen zdání a iluze, ale co stvoří takový litograf, to je pravda, skutečnost a krása. Jakživ jsem neviděl tak ferstklasní umělecké dílo, jako je můj plakát.

Nu a jako já mám smysl pro umění, byl zase dědeček zaujat schodištěm. Takové obyčejnské stupínky k pódiu před boudou ho dočista fascinovaly. Právě to, jak je to jednoduché: nahoru, vodorovně, nahoru, vodorovně, nahoru, vodorovně, pořád nic jiného než samy pravý úhel; kdyby se to překlopilo, bude to zase tak. „Toho bych chtěl znát, kdo si tohle vymyslel,“ říkával děda babičce, hadí ženě, „ten musel mít hlavu dokořán.“ Ale on měl dědeček taky hlavu dokořán, protože jak nad každými schody dumal, přišel i na svůj fortel. Napadlo ho, kdyby se poloviční schodiště postavilo před nakloněné zrcadlo, bude se to v zrcadle zdát jako celé schodiště, jako by ty stupínky šly dál. Nu a pak ho napadlo, že věc, která by se dala nahoru na okraj zrcadla, bude vypadat, jako by se vznášela nad tím schodištěm. Vidíte, a už měl z toho nové číslo pro babičku. Pořídil si dřevěné stupínky, asi šest jich bylo, postavil šikmo nad ně zrcadlovou desku, a kdo se díval zpředu, měl dojem, že má před sebou dvanáct stupňů, ačkoli jich bylo jen šest. Jenom ta horní hrana zrcadla vadila, že ji bylo vidět. Ale teď vzal děda silné chlupaté provazy, jeden natáhl zrovna po té hraně, aby ji zakryl, druhé vedl dopředu a dozadu šikmo vzhůru a nahoře za zrcadlem vypletl z nich elegantní baboučí síť. Pak si dal udělat kašírované tělo velikanánskéhó babouka s chlupatýma nohama a posadil je na tu babučinu. Následovně poručil babičce, aby si stoupla za zrcadlo, aby ji zrcadlo krylo, ale hlava aby vyčnívala; a tu hlavu jí přistrčil k baboučímu tělu. Trošku jí to kolem krku upravil, hodil to celé do černých opon, a už to bylo – dáma babouk byla krejírována. Kdo přišel, každý viděl schodiště a nad ním čistě ve vzduchu síť s baboukem, který měl živou ženskou hlavu. Živou ženskou hlavu, a ta se usmívala a mluvila. Moc krásně sice ne, ony hadí dámy většinou sípají a chraptí, ale bylo to syfizantní – copak může publikum za šesták egzižovat od ženy, která byla zakleta v babouka!

Kdyby se teda mluvilo o tom, jak ženská působí na mužskou fantazii, to by dědeček s babičkou dali hezký egzemplár. Ale taky můj tatík by se moh do toho počítat, protože my u nás v rodě jsme všichni vynalézaví. Tatík provozoval iluze ve velkém, s mnoha instrumenty, a některé z nich byly celá mašinérie. Toť se ví, taková kovová roura, skrze niž je vidět, že je prázdná, a pak se z ní vytahá tucet různých kapesníků, to nic není, to je všechno ukryto v nástrčku, jejž člověk v poslední chvíli z dlaně k té trubce nasadí. Taky vyčarovat z malého kufírku velkou klec s kanárem není extrovní trik, jelikož tu skládací klec dostanete hotovou u dodavatele kouzel a kanára si koupíte u kteréhokoliv ptáčníka. Jenom to s ním musíte párkrát zkusit, anžto kanáři mívají slabé srdce. Vy ho docela lehce uložíte do té výduti, která je pro něj připravena, ale když tajné péro cvakne a ty složené mřížky se rozklapnou a udělají klec, může se stát, že se kanár se srdeční vadou lekne a chcípne. To tedy někdy dá práci, než najdete kanára srdnatého a statečného, který se hned tak nevyděsí. Ale v Lipsku je továrna na kouzla, která vám dodá i umělého kanára, který se houpe v obroučce a třepotá křídly, ačkoli má tělo z kaučuku.

To jsou tedy velké věci, které si můžete objednat, ale stolek s dvojí vrchní deskou na perách nebo stolek, kde se vrchní deska pod pokrývkou markýruje pouhou drátěnou konstrukcí, pod níž je připraveno akvárium s rybičkami, to byly věci, které si otec sám sestrojil. Nejslavnější jeho trik bylo maminčino jasnovidectví. Tehdy se jasnovidectví enormálně rozšířilo a každý kouzelník, který dbal na čest, musel je mít v programu. Jenomže maminka byla původem provazolezkyně a neměla na to hlavu. Víte, jasnovidectví je moc těžký trik, to vyžaduje paměť pro sta otázek. Co je tohle, co to mám, co tu držím, co jsem vzal do ruky, co teď ukazuji, co má ta dáma, co drží ta dáma, povězte nám, co je to za věc, povězte nám, Sylvie, co je to za věc, nuže nyní nám, Sylvie, povězte, co je to za věc… každá ta dikce má svůj tajný smysl a označuje určitý předmět. To víte, je to pořád totéž, co se u obecenstva najde: kabelka, pudřenka, zrcátko, hřebínek, klíče, notes, taštička, stokoruna, řekněme padesát věcí, a pro ty je třeba padesáti otázek. Ale pak jsou ještě otázky na barvu, tvar a počet, zkrátka správné jasnovidectví se nevytřepe jen tak z rukávu, to musí být paměť a cvik a musí se přitom myslit. A na to nebožka maminka nebyla. Pořád to s ní tatínek prubíroval a nikdy jim to nehrálo. To už snad tak pánbůh zařídil, že kdo chodí po provaze, nemůže být jasnovidec. Maminka taky tátovi říkala: „Hanzi, všecko ti udělám, vznášející se Onyxu, ženu babouka, spící Růženku, tulení nymfu, přeříznutou dámu, zmizelou bajadéru, budeš-li chtít, vezmu tě na záda a přenesu tě na provaze přes náměstí, ale jasnovidět neumím. Když se mne zeptáš, co držíš v ruce, vždycky ti jenom odpovím: Tak mi to ukaž.“

Ale tatík chtěl z ní mít stůj co stůj jasnovidku a špekulíroval a špekulíroval, jak to narafičil, aby jasnoviděla bez myšlení. Pak na to s jedním Irčanem kápli a bylo z toho epochální číslo. Tatínek uvedl maminku v krásných černých šatech s dlouhou, širokou sukní na jeviště, usadil ji v lenošce a šel mezi obecenstvo. Tam rozdával obálky s cedulkami, na něž mohl každý napsat, co ho napadlo, sám si to vlastní rukou zalepit a dát otci do černého pytlíku. Když všecky obálky vysbíral, položil pytlík před očima všech mamince do klína, vysvětlil lidem, o co jde, a požádal Miss Sylvii, to jako maminku, aby začala jasnovidět. A maminka zavřela oči, zvrátila hlavu a pronesla nějakou podivnou větu, jako například „Pozdravujte mně nastokrát, co jsem měl v Praze tolikrát“ nebo „Pane Malej, kam to válej, do cirkusu Barnum Baley?“ “, pak sáhla do sáčku, vyňala obálku, podala otci, otec ji podal publiku, tam ji ohledali a otevřeli, a ona uvnitř opravdu ta moudrost, jak ji matka jasnozřela. A kdo tu moudrost napsal, moh se přihlásit – jestli se za ni příliš nestyděl. Probrali tak postupně všechny obálky a publikum bylo úplně epatované. To tedy byl náramný trik, ale tuze komplicírovaný. Maminka, víte, seděla nad propadlištěm, které musela tou sukní zakrýt. Sukně byla v klíně prostřižena a ten pytlík měl otvírací dno. Pod maminkou vylezl z propadla fámulus, který vytáhl spodem všecky kuvéry a pak je tam zas po jednom strkal zpátky. Ale mezitím je podal dole pod jevištěm tatínkovu sekretáři. Ten tam měl silnou lampu, a když k ní přiložil obálku, mohl pohodlně přečíst, co bylo uvnitř napsáno. Tož on to přečetl a nahlas, protože měl vedle huby dálkomluv, víte, trubku s mušlí, a ta trubka šla podlahou k zadní noze lenošky a skrze tu nohu a dál opěradlem vzhůru a končila v polštáři zrovna u maminčina levého ucha. A v tu chvíli byla maminka zachvácena jasnoviděním a na puntík přesně oznámila, co pak zalepeno vyňala ze sáčku.

Byl to enormní sukces, úplná nouveauté v iluzi, ale příliš komplikováno, nedalo se to všude prakticírovat. Ale mluvím o tom jen proto, abych jako odborník dosvědčil, že žena může vykonávat kouzlo, – jenže to kouzlo si musí eminentně vymyslet mužský. Slabé pohlaví je, víte, náramně silné v reklamě, když uvážíte, co se už o něm napsalo a nabásnilo. Ale to je jednou fixumfixně hotové faktum, že hlavní fors je v mužských, a že nebýt mužů, bylo by po ženských kouzlech a iluzích. Řekněme ty gerls, o těch se nejvíce fantazíruje. Taky o nich mohu promluvit jako špeciální konesér, protože jsem jedno takové gerlátko epusíroval za manželku. Prosím, ty první gerls, Williamsonky, Barissonky a jak se všecky jmenovaly, – všechna čest, to byla krev, to byla rasa, ty něco dokázaly. Nebyla přece žádná maličkost převrátit svět od tlusté módy na hubenou. Takový výkon je víc než převést Armádu spásy na machometánství. Ale jejich nástupkyně, které se pak v Anglii a v Americe vyráběly na běžícím páse, pro každou sezónu fixfertik hotových čtyřiadvacet gerls, každá série komplet i se Specielní gardemaman k dodání za tolik a tolik dolarů, – ne, to už nebyl ten ferstklasik materiál. Vnější úprava, to ano, to je prima prima, to musím koncedovat. Moje paní i teď, po letech, je oslňující exteriér, a když mi asistuje v trikotu, čučí všecko po ní, že bych moh veřejně vyměnit králíka za holuba a lidé budou věřit, že do zákulisí odletěl králík. Ale jsou ještě jiné věci, které musí kouzelník od asistentky egzižovat, a tu prosím nutno doznat, že mi vlastní manželka tuze selhala, ba že mi způsobila enormálně prekérní konstelaci.

Od začátku jsem vám explikoval, že kouzla nejsou žádná kouzla a iluze že je jen iluze. Naše umění je založeno na hbitosti a na technice a není v něm vůbec nic nadpřirozeného. Tomu se právě říká milles artifex na rozdíl od všelijakých šejdířů a humbukářů, kteří pracují s tajemnými okultními silami, magnetismem, hypnózou, sugescí a podobnými nadzemskými švindly. Račte prominout, že se vyjadřuji tak drasticky, ale nemohu si pomoci, tihle machlíři jsou největší škůdcové exkvizitního umění kouzelnického a vší řádné živnosti iluzionistické. Jakpak k tomu přijdu já, který mám koncesní list bez úhony, platím enormální daně, živím až osmnáct lidí, celé velké jmění mám investováno do vozů, stanu a mechaniky, jak k tomu přijdu, aby nějaký otrhaný poběhlík provozoval vedle mne produkci s holýma rukama jenom tím, že ošperkuje lidi tlachem a tajemným vystupováním? Rozumějte mi: neříkám, že nic nesvedou. Jsou lidé, kteří podléhají uhrančivému pohledu, ale jakýpak je to artifex? Má-li někdo zlý pohled, to ho tak poznamenala příroda, ale to ještě není žádné umění. Kdyby mělo být umění, s čím se člověk narodil, tak by siamská dvojčata byla mezi námi Michelangelo a prezidentem artistické lóže by mohlo být dejme tomu dvouhlavé tele. Jsem dobrý kolega, pánové, platím řádně měsíční příspěvky do organizace a dbám všude na čest stavu, ale právě proto tvrdím, že umělec je ten, kdo vytvoří něco, co nebylo samo sebou od přírody dáno a co se dokáže jen velkým vypětím energie a šikovnosti.

To jsem vám musel předeslat, abyste pochopili, jak mne nemile tušírovalo, když jsem jedenkrát přijel pracovat do Vídně k Ronachrovi a shledal, že v programu je taky hypnotizér. Jmenoval se Sidi-er-Rahma a tvrdil o sobě, že je profesorem vysoké magie v Káhiře. Není mi známo, jak ta jeho univerzita vypadala, ale vsadil bych svého cvičeného kohouta proti kuřeti, že to byla velká státní budova, kde měl každý profesor svůj kabinet a na nohou špangle. Neviděl jsem opovážlivějšího, dotřelejšího chlapa, než byl tento Rahma. Hubený, vysoký, v šedožluté tváři a na trčící bradě černá kroucená vousiska, bělmo očí kalné, chrup svítivý jak zuby šelmy – vtělený Belzebub ve fraku. Měl s sebou asistentku, médium, bledou dívku s pletí skoro průsvitnou, která upadala do transu, jakmile se na ni ostřeji podíval. Bylo to hodné děvče, tiché, uctivé, ochotné, má paní se s ní velmi spřátelila. Plakátovali ji jako princeznu Fathmé, ale jmenovala se Emílie Füssli a byla Švýcarka. Chodívala odpoledne do naší šatny a pomáhala manželce opravovat kostýmy a vyšívané věci, kterých jsem potřeboval pro jeviště. Tak jsme se dověděli její historii. Byla z osmi dětí nějakého železničního hlídače – ti lidé na štrece taky nemají nic jiného na práci než děti! –, trpěla od dětství chudokrevností, ve škole ji bolívala hlava, na služebnou práci byla slabá, tož ji poslali do města, aby se učila u jedné švadleny. Ta paní brala taky pány na byt, nejraději obchodní cestující a artisty z varieté. Jednou se k ní na čtrnáct dní nastěhoval tento Rahma. Druhého nebo třetího dne přišel do pokoje, kde šila děvčata. Jak se na Emilku těma svýma divokýma očima podíval, udělalo se jí zle, pokoj se s ní zatočil a ona se svalila ze židle. Nevěděla o sobě, až slyšela rozkaz: „Emilko, probuď se!“ Otevřela tedy oči a viděla nad sebou Rahmu, který ji držel za ruku a upřeně se jí díval do očí. Pak šel a vyjednával cosi s její bytnou, která napsala jejímu otci. Starý Füssli přijel, Rahma si ho odvedl, a když se vrátili, povídal otec Emilce, aby si to rozmyslela, nechce-li s tím pánem jezdit světem a dělat mu médium. Emilka se toho bála, ale otec jí domlouval, že všecko s panem Rahmou smluvil, že se jí povede dobře, že uvidí krásné cizí země a jim, rodičům, že by nesmírně pomohla, protože jim pan Rahma chce posílat slušné peníze. Dala se do pláče, ale když na ni naléhal, svolila a od toho dne byla jako upsána ďáblu. Rahma jí opatřil takové zvláštní závojové šaty a nařídil jí hladký účes přes uši s pěšinkou uprostřed a koupil jí těžké kruhové náušnice a ještě všelicos, ale co se s ní večer dálo, to Emilka sama ze sebe nevěděla. Rahma ji vzal za ruku, vedl na jeviště, a od té chvíle ztratila vědomí a nabyla ho, až když zase byla za kulisami.

Ve mně se všecko bouřilo, když jsem ji slyšel o tom vyprávět, protože je to cosi hrozného, takhle těžit z lidské slabosti a nedokrevnosti. Emilka sama už si na to nestěžovala, přivykla novému životu, jezdila trpělivě od města k městu a jen byla ráda, našla-li někde laskavou paní, s kterou si mohla pohovořit, aby nebyla tak v té cizotě opuštěná. Mé paní se jí tuze zželelo, protože si vzpomněla, jak také jí bývalo ouzce, když jezdívala jako gerl daleko z domova, ale to jich bylo čtyřiadvacet, a ne jedna jediná, samotinká. Nabídla tedy Emilce čaj a denně s ní konverzovala až do představení.

Jak nám byla ta dívka milá, tak nám byl odporný její zaměstnavatel. Hned první den, když jsme dopravovali do zákulisí mé kouzelnické stroje a přístroje, stál při tom, koukal se na všecko s opovržlivým, povýšeným úsměvem a k nosičům se vyjádřil, že je to brutto deset metráků švindlu. Račte komprándrovat, mně, který poctivě a počestně provádím své iluze, řekne takový dobrodruh, tyjící z ženské slaboty, brutto deset metráků švindlu! Toť se ví, že jsem nemlčel, že jsem taky řek nosičům zase své mínění o egyptských vandrácích, a tak se to mezi námi hned první večer vystříbřilo do nepřátelství na život a na smrt.

Mně osobně na něm vůbec nezáleželo. Jeho produkce pro mne neexistovala. Bylo přece pod mou honoraci, abych asistoval šokantní komedii boudaře, který se nedopatřením direkce dostal mezi uměleckou elitu. Ale kdo mne interesoval, byla Emilka. Takový bezmocný, slabý tvor ve spárech hypnotizujícího netvora! Kolikrát jsem o tom se svou paní mluvil, pokaždé mne pronásledovala myšlenka, zda by se nedalo něco učinit, co by Emilku nějak vytrhlo ze závislosti na něm. Aby se mu vzepřela, aby vydržela jeho pohled a nepodlehla jeho rozkazům. Bylo by to fenomenální, takto mu nabourat produkci a odkrýt celý ten humbuk.

Sedával jsem večer po představení s divadelním lékařem. Byl to zkušený, starý pán, který měl rád nás artisty i náš život. Získal jsem si ho všelijakými historkami ze své praxe, a když mi byl už zcela nakloněn, zeptal jsem se ho, zdali neexistuje medikament, který by na nějaký čas, řekněme na tři hodiny, uvedl člověka do vzrušení. Ptal se mne se smíchem, zda se cítím duševně osláblý. „Já ne,“ odpověděl jsem mu, „ale moje paní. Je slabá, má dny, kdy je totálně unavena a večer mi diretamentně usíná.“ On na to, že ovšem jsou taková excitans, ale že se jich nesmí užít často, protože ničí nervy. Ujistil jsem ho, že by to bylo opravdu jen extraordinérně, a doktor mi napsal recept. Druhý den jsem to nasypal Emilce do čaje. Čistě jen pro její dobro. Nu a večer lítal Rahma jako vzteklý, ve tváři měl bílé šmouhy a očima koulil, jako by z nich měl vyletět hrom. Zastavil jsem se nedaleko něho a ptal jsem se kulisáků, co se stalo. Že prý se to nějak s Fathmou nedařilo, nechtěla mu usnout, probouzela se mu a vstávala a vůbec odpovídala špatně. Pokrčil jsem rameny. „Tak vida,“ povídám, „ono to přece jen vyleze, co je švindl a co ne.“ Vtom mne Rahma spatřil a začal křičet:

„Však já vím, kde to hledat. To je najednou zájmu o médium! Ale Fathma je moje kreace, a jestli mně ji někdo zkazí, poženu ho před obchodní soud pro nekalou soutěž!“

„Myslíte tím snad mne, pane Rahmo?“ zeptal jsem se ho ostře.

„Ten, koho si myslím, ví, co si myslím,“ odsekl nepřímo, „ale ještě jsme tu v Ronachru nedohráli.“

A zaskřípal zuby, že se mi udělalo zle. Já totiž skřípání zubů nesnesu. Ale přemohl jsem se a řekl ženerózně:

„To bych prosil, pane Rahma!“

Tím jsem ho totálně usadil, že ano, ale věděl jsem, že to není erledikt. Ten čert hořel pomstou jako fakule a já si musel od té chvíle dávat gard. Taky jsem ho každý večer viděl, jak se mi potlouká kolem mechaniky, a když jsem pracoval na býně, cítil jsem jeho eklhaftní přítomnost stále mezi kulisami. Kdybychom nebyli v tak elegantním etablissementu, kdybychom byli někde na jarmarku, byl bych s ním zatočil velmi krátce, hnal bych ho ranami pěstí od nádobíčka. Zde jsem však nechtěl provocírovat skandál, a proto jsem mlčel. Lehko mi to nebylo, protože při práci má být člověk obklopen přívětivým ovzduším a zbaven všeho, co rozčiluje. Je dost starostí s publikem, aby je člověk zmenedžroval. Ale nešlo jen o sprosté a urážlivé poznámky, jimiž Rahma doprovázel mou produkci. Měl jsem strach, aby mi něco nevyvedl s nářadím, co by mi pak na scéně způsobilo katastrofu. Nařídil jsem svým lidem, aby všecko vytrvale hlídali a aby střežili každý jeho krok. Sám jsem před vystoupením celou výbavu prohlédl, kus za kusem přezkoušel, jen aby se mi nic nepřihodilo; ale v té době, kdy už jsem byl na jevišti, nemohl jsem tušit, co Rahma dělá, a to mne eklatantně enervovalo.

Nejvíce mi záleželo na Čínské skříni. Bylo to naše šlusnumero a znamenalo vždycky vrcholný sukces. Dal jsem přinést na scénu krásnou, lakovanou čínskou skříň s čápy a Fudžijamou, čistě originál čínská práce od jednoho českého lakýrníka ve Vídni. Tu jsme dali na štíhlý podstavec, takže bylo vidět, že nikde nesouvisí s podlahou a propadlem. Otevřel jsem dveře skříně a dal jsem ohledat její stěny, že nejsou dvojité. Pokynul jsem své paní, aby vstoupila, a uzamkl jsem dveře. Skříň jsme pak křížem krážem ovinuli silným provazem shora dolů po všech čtyřech stranách a kolem dokola, takže všecky stěny byly provazem zapevněny. Nato jsem na vteřinu skříň zakryl: ze sufit se spustil hedvábný poklop jako zvon, ale tak, že nikde nedopadl k zemi, a jak jsem tyčkou vespod ukázal, všecko pod skříní bylo volné. Nato jsem i ten zvon rozhrnul, aby bylo vidět, že je prázdný. Látka se zase vznesla do provaziště, přizvaní zástupci obecenstva shledali, že uzly a provazy kolem skříně jsou neporušeny. Dal jsem jim pokyn, aby je rozvázali, a když jsem otevřel skříň, byla prázdná. Potlesk, úklony, hlediště se osvětlí a jeho středem přichází zmizelá ke mně na jeviště.

Bylo to exkvizitně vypracováno a žádná kontrola nemohla postihnouti trik. Jeho jádro bylo v tom, že jedna z dřevěných tabulí, z nichž se skládaly stěny skříně, byla po zmačknutí tajného péra pohyblivá. Otáčela se právě kolem provazu, který byl přes ni veden. Ve chvíli, kdy se spustil ten látkový poklop, vyklouzla má paní ze skříně a vyšvihla se do koruny zvonu, která byla řasnatá a v řasách skrývala dvojí dno. Pak už jsem mohl látku rozhrnout a třepat jí, že v ní nic není, – zvon šel vzhůru a odnesl mou paní ke galerii v provazišti.

O tohle číslo jsem měl největší strach. Jak snadno mi mohl Rahma poškodit otáčivou desku skříně nebo naříznout lanko, které ve zvonu pomáhalo asistentce vzhůru! Hlídali jsme tedy čínskou skříň jako oko v hlavě. Den za dnem míjel a nestalo se nic, ale Rahma se zlověstně šklebil a já si nic nepřál tak vroucně, než aby už byl ten vídeňský měsíc za námi. Jsem člověk otrlý, mnoho jsem prodělal, ale z toho ošklivého chlapa se mi dělalo přímo špatně. Italové dobře vědí, proč věří ve zlý pohled. Ke konci měsíce jsem se už musel moc přemáhat, abych při práci neztratil klid. Ale dotáhli jsme to šťastně a bez nehody až k ultimu. Od Emilky jsem věděl, že odjedou, hned jak si odpracují číslo. Upřímně jsem si oddechl, že poslední vystoupení mohu provést bez jeho rušivé přítomnosti.

Přišel ten večer. Rahma se opravdu se všemi rozloučil a nosič odnesl jejich kufry. S úlevou v srdci šel jsem na jeviště, ale když jsem se rozhlédl po obecenstvu, div jsem si neodplivl. Sidi-er-Rahma seděl v ředitelské lóži a jeho oči byly posměšně na mne upřeny. Tentokrát jsem je měl před sebou a věřte si mi nebo nevěřte, – bylo mi, jako by mne ty černé oči něčím ovíjely. Nic se nedálo, ale já si připadal všecek levý, výřečnost mi vázla – a rychlý proud řeči je při iluzích enormálně důležitý – a pohyby se mi zdály nešikovné, jedno kouzlo jsem v produkci vůbec vynechal, a chvílemi se mi zdálo, že nevím, co má následovat. Zápasil jsem s tím, sbíral jsem všecku svou vycvikovanou vůli, pot mi proudil z čela a tváří, jak jsem bojoval proti té ochablosti, ale z temné lóže jsem pořád cítil ďábelské oči, které mne mátly a mátly. Viděl jsem, že nemám takový úspěch jako jindy, – nemohl jsem se dostat do elánu. Nesmíte se tomu divit, protože našinec musí na scéně myslet několika způsoby najednou. Musí sledovat obecenstvo, musí myslet na to, co mluví, na to, co rukama předstírá, a na to, co doopravdy dělá. Třebaže je to hodně zmechanizováno, je toho dost, že na víc už nemá myslet. A já tu od začátku se musel upínat k páté myšlence, která pořád zoufale křičela: Nedej se uhranout, nedej se uhranout!

Bylo vám to jako těžký boxmač, ale já jej vyhrál. Nešlo to sice všecko v správném tempu, ale dospěl jsem k Čínské skříni a pocítil jsem hluboké ulehčení. Poslední výkon a k tomu takový, že jsem při něm nemohl nic pokazit. Našel jsem opět svou jistotu a uvedl jsem číslo takovou tirádou, že jsem hned cítil, že mám zas publikum úplně v rukou. A už to šlo se vší důstojnou vážností, prohlídka skříně, nástup mé paní, uzavření a ovázání, modrý zvon se spustil, modrý zvon se vznesl, provazy spadly, rozevřel jsem skříň…

A teď se mi zastavilo srdce: čínská skříň nebyla prázdná.

V čínské skříni stála má paní opřena o stěnu a spala.

Obecenstvo v první chvíli nepochopilo, co se to stalo. Ale z ředitelské lóže zazněl náhle chechtot, řezavý, výsměšný chechtot, který strhl divadlo ve smích a ještě nad tím halasem burácel, jako by se chechtalo celé peklo. Opona spadla, já byl bez sebe vzteky. A už jsem vyrazil ven, popadl nějakou tyč, která vzadu stála, a řítil jsem se k lóžím. Utíkali za mnou, ale bylo to všecko zbytečné, Rahma už byl pryč, odjel drožkou, která před divadlem na něho čekala, rovnou na nádraží.

Byla to pro mne strašná katastrofa, po léta jsem se neodvážil ani zavadit o Vídeň a se ženou div jsme se nerozvedli. Ale musel jsem uznat, že za to nemohla. Je to výtečná manželka, elegantní exteriér při produkci a dobrá kuchařka v maringotce, ale je z těch nových gerls, a to jsem právě chtěl říci: gerls jsou svůdní andělé, ale nejsou ferstklasik materiál.

A koneckonců to platí o ženských vůbec.