Lidé z maringotek

Žena je buď Eva, nebo Marie, říkají v krásné zemi španělské. Ale já vám pravím, že je v ní i Eva i Marie, a záleží na tom, co vzýváš. Nebo ještě lépe: záleží na tom, co v ní chtě nechtě probudíš. A teď vám k tomu povím příběh. Snad se vám bude zdát příliš romantický, ale udál se v zemi, době a prostředí, kde velká intrika ni zákeřná smrt nebyly nic výjimečného.

K jednomu velkému vyslanectví v Madridě byl před lety přidělen mladý důstojník. Byl to syn dobré rodiny, která časem zchudla a z valné části pomřela. Jen několik stárnoucích tet obzíralo začátky jeho vojenské kariéry; nejednou mi připadaly jako osamělé, větrem orvané polní hrušně, které už nedají ovoce, ale aspoň tě na vyprahlé cestě uvítají stínem a zelení. Byly vesměs dcery důstojníků, neboť byla to rodina vojenská a nejedno drobné šlechtictví s erbem dobytým osobní udatností zdobilo rozložitý její rodokmen. Důstojnická tradice ožívala i v jinochu, který s vyznamenáním procházel vojenskou školou. Snad to byl kus zděděné romantiky v něm, že prahnul po hrdinských činech v době, která věstila dlouhý a neochvějný mír, a proto sešel z obvyklé cesty a místo u pluku nastoupil svou službu jinde. Kdyby byl měl ještě naživu rodiče nebo sourozence, snad by ho byli od toho odvrátili; neměl však nikoho, a proto volil kariéru, která ho přivedla sem, do daleké ciziny, a způsobila, že tu byl zapsán do evidenční listiny ambasády pouze pod číslem 55 E 12. Kdo zná zahraniční agendu, pochopí, jaká to byla služba, jaké poslání.

Jeho nástupní návštěvu na vyslanectví přijal starý obtloustlý plukovník v civilu, jehož zounovitá tvář vypadala jako nedospalá. Na stole měl před sebou jeho konduitní listinu, která oplývala chválou, lze-li těchto slov užít o strohém slohu úředního vojenského dokumentu.

„Mluvíte prý francouzský dokonale?“ zeptal se, když všecko ostatní z listiny již přezkoumal.

„Byl jsem od dětství vychován francouzsky, od studentských let jsem rok co rok jezdil do Paříže a znám argot každé její čtvrti.“

„A což praktické znalosti? Myslím to takhle: kdybyste dnes nebo zítra v dnešním svém povolání ztroskotal, měl byste naději, že se uchytíte někde v praxi?“

„Myslím, že je mnoho podniků, které mohou potřebovat svědomitého muže, který umí jednat s lidmi a nebojí se odpovědnosti za své rozhodování…“

„Ano; ale měl byste pro něco už speciální odborné znalosti?“

„Jistěže, pro střelné zbraně všeho druhu i pro jejich mechaniku.“

„Nu a vaše záliby? Máte přece své koníčky. Víte, někdy tomu říkáme slabůstka a ve změněných okolnostech to může znamenat sílu.“

„Všechny druhy sportu… i rybaření. A pak ovšem rozumím dýmkám, tabáku, vínu a likérům…“

„Nu vidíte. Dnes by se nám například hodilo víno; v tom bychom mohli i vyřídit nějakou objednávku, kdyby byla nezbytná. Tak tedy víno… a kde jste se ubytoval?“

„Hotel de la Paix.“

„To jsem si mohl myslet. Nejprvotřídnější, nejnápadnější hotel ve městě! A zapsal jste se jako důstojník, co?“

„Nikoli, plukovníku. Ohlásil jsem se jako soukromý učenec.“

„Ach, to je báječné zvíře. Soukromý učenec! S tím jsem se ještě nesetkal. Co se při tom dělá, když je člověk soukromý učenec?“

„Já jsem myslel na obrazy v Pradu a na galerie v šlechtických domech. Ale může to být cokoli jiného, výprava do hor za samičkou nějakého motýla nebo římské vykopávky nebo studium zlodějské hantýrky ve vykřičených krčmách…“

„Ale pak je soukromý učenec neobyčejně užitečné zaměstnání?“

„Pro naše potřeby zajisté! Ve vědě se na to dívají trochu jinak,“ usmál se důstojník.

„Dobrá,“ odpověděl plukovník, který jaksi podivuhodně okřál, „možná že příležitostně sáhneme k tomuto vašemu znamenitému vynálezu. Zatím to však musíme provést jinak. Příliš se v hotelu neukazujte a oznamte jim, že z nenadálé příčiny musíte pozítří odjet. A toho dne dopoledne, v deset hodin, vyhledejte bez vyptávání, rozumíte, bez vyptávání, kancelář pana Henri Bertona… zapište si to… Henri Berton, calle Mayor 14, druhé patro 2a. Druhé patro 2a. Jak to zde počítají, je to vlastně čtvrté patro a 2a je číslo dveří, protože tady nejsou vizitky na dveřích. Uvedete se francouzsky, rozumíte? Je to francouzské obchodní jednatelství… a tam dostanete instrukce pro všechno další. Sem k nám už nepřijdete a mne jako plukovníka jste jakživ neviděl. Mějte na mysli, že jdete do nebezpečných věcí a že možná už teď číhají před našimi vraty něčí oči, které chtějí vědět, proč tu jste. Ve všem všudy je třeba si uchovat chladnou opatrnost…“

Audience se skončila a důstojník prožil půldruhého dne jako soukromý učenec: postával před Velázquezy a Goyi v Pradu a v Akademii, prohlížel si staré zbraně v královské Armerii, prodřepěl nějakou hodinu s knihou v ruce v kavárně na hlučící Puerta del Sol a v noci se šel podívat na Plaza de Oriente s jezdeckým pomníkem a královským palácem v měsíčním světle.

Třetího dne vyhledal kancelář v calle Mayor. Přivítala ho obstárlá a hubená černá písařka ne zrovna vlídně, ale po několika otázkách pokynula mu k druhým dveřím:

„Pan Berton vás už očekává…“

„Bon jour, mon cher, ça va?“ ozvalo se mu odtamtud vstříc a soukromý učenec se musel sebrat, aby neotevřel překvapením ústa. Neboť pan Berton v calle Mayor nebyl nikdo jiný než jeho plukovník z vyslanectví, jen o poznání čilejší a hybnější než tam v tom vznešeném, loudavém prostředí. A dívaje se na jeho červené tváře s opuchlými víčky, na jeho napomádované, učesané vlasy s pěšinkou uprostřed, musel si mladý muž doznat, že pan Berton vypadá velmi francouzsky a že by se znamenitě vyjímal s vysokou bílou kuchařskou čepicí jako šéf nějaké labužnické vinárny Chez Henri pod Montparnassem.

Rozhovor také běžel nyní čileji. Pan Berton vytáhl ze zásuvky knížku a podal ji důstojníkovi. Domnělý soukromý učenec s překvapením viděl, že je to bezvadný francouzský pas s jeho podobenkou a osobním popisem. Jen jméno, povolání, adresa byly změněny. Soukromý učenec byl nyní Hector Delaunay, obchodní zástupce vinných sklepů firmy Frères Gossecs v Dijonu.

„S tímhle, můj drahý Hectore,“ vysvětloval mu čiperně pan Berton hybnou a dynamicky se vlnící francouzštinou, „usadíte se v hotelu Cuatro Naciones. Je to slušný, měšťanský dům obchodníků a průmyslníků. Čekáme tam někoho za pár dní a byl bych rád, kdybyste v tu dobu byl tam už nenápadný starousedlík, přívětivě zapsaný u všeho personálu. Ale znovu připomínám: všechny nitky k naší ambasádě jsou tím přerušeny – jste ve všem všudy francouzský syžet!“

Tak se začala třetí existence Hectora Delaunaye, obchodního zástupce, který byl o dva roky později odsouzen na tři léta do žaláře pro nedokonaný pokus vraždy.

S jeho prvními výkony byl pan Berton od začátku velmi spokojen a mezi oběma muži se rozvinulo a utvrdilo přátelství, které svou jemností připomínalo vztahy otce a syna. Pan Berton se během doby ukázal jako šprýmovný chlapík, který všecek funěl radostí, když se jim bezvadně podařil nějaký obtížný tah. Jednou však, když spolu večeřeli v Ceryeria Alemana, seděl zadumán a nerudný, a teprve když si zapálili doutníky, odpověděl na dotazy Delaunayovy, co mu dnes je.

„Vyskytla se těžká a choulostivá práce,“ zasvěcoval Delaunaye důvěrně, „a já marně, Hectore, hledám, kdo by se pro ni lépe hodil než vy. Budete muset odjet a já vám ani nemohu přesně říci kam. Zaváří se to někde na jihu, snad v Granadě, snad v Cádizu, snad v Seville, a je to zatím bezbarvé a neprůhledné jako mořská mlha. Jen jedno vím: ujmete-li se toho, musíte být opatrný jako had. Je v tom Afrika a Blízký východ, a to jsou vždy lidé, kteří rádi střílejí.“

„Jsem připraven,“ odpověděl Delaunay. „Kde byste mi radil začít?“

„Nevím nic určitého, ale můj čenich mi říká, že by to mohla být Sevilla. Koncem dubna tam budou jarní slavnosti, ta bláznivá feria, a to se tam už teď sjíždějí cizinci na podívanou. V takovém vzrušeném prostředí se dobře skryjí věci, které nemají být zpozorovány.“

„Dobrá, pane Bertone. Odjedu zítra do Sevilly.“

„Výborně, hochu. Povím vám, co vím o věci, které budeme podle hlavní osoby říkat causa R P.“

Za týden byl Delaunay přesvědčen, že se čenich pana Bertona nemýlil. V halách hotelů objevoval tváře, které sotva mohly patřit pouhým zvědavcům, jež každým rokem sem vábí ten bujný odkaz maurských ferií. Stinná patia starých domů ukrývala patrně ještě jiné přípravy než jen ty, které se týkaly slavnostních kavalkád, tanců, hostin a ohňostrojů. Delaunay pomalu a opatrně si zjednával důvěrníky a pozorovatele, kteří by mu pomohli proniknout k neznámému tajemství věci R P. Sám ve svém hotelovém pokoji s povzdechem spálil vydání romancí Angela Saavedry a místo něho vytáhl z kufru ceníky burgundských vín – čekal, že také on neujde pozornosti neviditelného odpůrce, a nechtěl žádnou maličkostí zavinit, aby se jeho osoba stala podezřelou.

Jakkoli chodil zcela okázale za svými vinařskými záležitostmi k patronům hotelů, alberg a taveren, bylo to v duchu vytrvalé plížení lomenými ulicemi starého města a číhání na všech cizineckých křižovatkách. Delaunay cítil v nervech napětí, které nebylo nepříjemné a stupňovalo se ještě tím, jak na něj působilo sevillské jaro. Po ostrém, studeném vzduchu madridské zimy, které vévodily zasněžené vrcholky Guadaramy, přijaly ho vlahé a vonné vánky andaluského jihu, slunné dny blaženého města, kde růže věčně kvetou. Krása žen kypěla v pohanské plnosti a rozvoněné večery sládly vábením a mámením. Když se ocelově zvonivá noc rozklenula od promenády Herkulovy k zahradám Alcazaru, měnila se štíhlá Giralda u katedrály opět v mohamedánský minaret, maurská krev stoupala ve vášnivém žilobití města a potlačená minulost země a lidu vyvstala se svým nepomíjivým dědictvím. Evropský západ vyvanul a tisícerými nápěvky se obnovoval životní rytmus afrických dobyvatelů i šumný ruch exotické římské kolonie.

Tehdy sestupoval Delaunay do místností, kolem nichž se v calle Trajano kupilo všechno neklidné mužství Sevilly. Byla to divadla a divadélka vyhrazená jen chlapským požitkům. Žádná dáma se neobjevila u drobných stolků, kolem nichž usedali nemluvní mužové v kloboucích a čepicích, městští hidalgos andaluského lidu, aby popili manganilského vína, kouřili a popatřili na připravený program. Repertoár byl jeden jediný, věčně týž a věčně poutající fantazii jejich zamyšlených očí: ženské tělo. Zjevovalo se jim ve všech odrůdách a úpravách, štíhlé i kypré, oblečené, zahalené, dekoltované, polosvlečené i zcela svlečené. Tanečnice i zpěvačky přicházely jedna za druhou, nekonečný proud milostnic, ale teprve ty, které se odvážily při posledním refrénu odhodit i poslední zbyteček šatu a protáčet se v rajské nahotě před chtivými zraky mužů, sklízely jejich potlesk.

V tomto prostředí našel Delaunay svoji Clemencitu. Šel tentokrát vlastně do Cervantesova divadla v ulici Boží lásky, ale byl nějak vnitřně neklidný a nevydržel sledovat drama až do konce. I vyklouzl uprostřed hry a obešel budovu, aby se z ulice Boží lásky dostal do ulice Trajano, do ulice, kde se snilo o lásce pozemské. Náhodná tlačenice ho vtiskla do průjezdu, kde mu už ochotně snímali plášť. I dal se uvést do lóže obskurního tabarinu, jejž ještě neznal, odhodlán přenechati zbytek večera libovůli osudu. Na scéně seděly čtyři mocné Junony v pózách prostoty téměř antické. Patetický kytarista tyčil se temně za jejich zářivými oblinami a pátá matróna s kastanětami v rukou tančila vpředu k jejich zpěvu a tleskotu.

Delaunay si objednal sanlúcarský muškát a roztržitě přihlížel k defilé žen, které se na jevišti rozvíjelo. Byla to podívaná dosti ubohá, tělnaté domácí krasavice se střídaly s cynickými holkami, které zběhaly celý kontinent, aby zde konečně odhodily poslední zbytek studu. Verbířská milostná rutina těchto protřelých frejírnic nechávala Delaunaye chladným, ale bezděky se trochu nachýlil vpřed, když se v měnivém sledu objevilo najednou děvče, které se neúčastnilo této soutěže nahoty. Vběhlo na scénu za víření kastanět a tančilo tradiční tance ne lépe, ne hůře, než jak je průměrně tančí sevillské dívky, které projdou některým z kursů, v nichž zestárlí baletní mistři učí klasickým fandangům, trinitariím a bolerům. Ale právě jako ony toto děvče ještě hořelo radostným žárem z cikánského rytmu a také její hubený kytarista zřejmě žil s hudbou, kterou vyluzoval. Závan přirozenosti působil na Delaunaye jako vykoupení; a protože se dívka zdála hezkou, kývl na číšníka a zeptal se na její jméno.

„Clemencita,“ odpověděl starý, lstivý colradore, „přeje si vaše milost pozvat ji ke stolu?“

Přišla pak a s ní její bratr Pascual Ximenez y Garcia, kytarista. Oba se chovali velmi zdvořile a jako všichni Sevillané vynikali dvorným vtipem, který lichotí v žertovných nadsázkách a nejrychleji odstraňuje všechen ostych mezi mužem a ženou. Milostné vyznání je v něm takřka společenskou nezbytností a jeho hodnota se posuzuje elegancí, s jakou je vyjádřeno. Unavený Delaunay úplně pookřál v tomto nečekaném šermu rozkochaného žertování, v němž Clemencita zářila vybízivými úsměvy a třpytem důvěrných pohledů. Ani nevěda, jak k tomu došlo, pozval si ji nazítřek k projížďce do parku Marie Luisy; vyplynulo to tak nějak nenadále a přirozeně jako vše další, co se mezi ním a tímto příjemným děvčetem událo. Shledal prostě, že nemůže rozumněji užít svých volných chvil než po boku hezké ženy, která se sama se smíchem křižovala, že není žádnou světicí, a přece byla daleko vzdálena profesionálního cynismu svých kolegyň a soupeřek. Delaunay si říkal, to že je to pravé dobrodružství pro něho, dobrodružství bez závazků, jež možno kdykoli bez bolesti přerušit.

Bylo už patrně v dějinách lidstva víc mužů, kteří se s tak lehkou myslí a s takovým zabezpečením oddali ženě a pak po čase shledali, že rozum není výsadním pánem štěstí. Hector i Clemencita byli do té míry chytří, že si nenalhávali žádná velká slova lásky. A přece to bylo tak přirozené, že se ten zdravý, svalnatý atlet, omámen jednoho dne příliš velkým blaženstvím, naklonil nad tiše oddychující milenkou a řekl s přídechem sentimentality:

„A pomyslím-li, že mi jednou nebudeš věrná… že mi snad ani dnes věrnou nejsi…“

Otevřela své velké třpytné oči, zadívala se mu vážně do tváře a pronesla pak tiše, jako by zpívala některý z těch krátkých popěvků andaluských, které v epigramu zhušťují prastarou moudrost lidu:

„Láska, můj hochu… láska sama není věrná, jako vítr není stálý a oblaka nejsou pevná. Vděčnost, obdiv, úcta, to jsou štítonoši věrnosti, neboť ctnost se řadí k ctnosti a láska není ctnost…“

Políbil ji okouzlen, ale neuzdraven z té drobounké rány, již cítilo jeho ješitné mužství.

Prudší úder pocítil, když znenadání dostal dopis z calle Mayor 14:

Drahý příteli, ve Vašem sevillském jaru se to stahuje k první bouři. Jmenuje-li se Vaše přítelkyně Clemencita Ximenez, je Vaše věc ve velikém nebezpečí. Mám důkazy, že její zprávy rozmnožily u pana RP fascikl věnovaný Vaší osobě. Nepochybuji, že to rozřešíte jako správný muž, a jsem přátelsky Váš

H. B.

Všecko se v Delaunayovi vzepřelo proti tomuto nepřímému, ale těžkému obvinění jeho roztomilé Clemencity. Leč přece jen… přece jen tu byla jedna maličkost… závažná maličkost, na kterou už zapomněl. Tehdy, té první noci, když se probudil, Clemencita kouřila cigaretu. A dívajíc se na něho se zvědavostí velkého dítěte, řekla:

„Myslela jsem, že jsi Francouz?“

„Proč se ptáš?“ zeptal se překvapen. „Choval jsem se snad jako Španěl?“

„Téměř, všechna ti čest,“ zasmála se, „ale… jsou okamžiky, kdy muž vzlykne vždy řečí své matky. A tys promluvil jinak než francouzsky.“

„Och, Clemencito,“ odpověděl jí, „nemůžeš mít dost zkušeností, abys našla pravidlo pro všecky.“

Byl rád, že našel nějakou výmluvu, neboť se cítil zaskočen a provinilý. Netrvala na tomto tématu a nikdy se k němu nevrátila a Delaunay na to zapomněl, jako v sobě uspáváme nemilé nepříjemnosti. Ale nyní se to probudilo, vyburcováno strohým dopisem Bertonovým. Úporně se rozpomínal na všecky své zážitky s Clemencitou a v duchu přezkoumával každé její slovo, každou otázku. Setkání s ním nemohlo být nastraženo – bylo v tom příliš mnoho náhod, jak přišel do podniku, kde vystupovala, a jak mu právě ona padla do oka. S tím vším nemohl nikdo předem počítat; a nebylo-li to připraveno, musela by se Clemencita dát do cizích služeb teprve během jejich poměru a to se mu nepodobalo pravdě. Kromě té jedné ošemetné otázečky první noci nenašel, co by budilo podezření.

Jedna věc však byla drtivá: odkud mohl starý Berton znát jméno Clemencitino? Delaunay nevěřil, že by si tu bez jeho vědomí vydržoval ještě jednoho pomocníka. Věrojatnější je, že se tomu prohnanému lišákovi podařilo dostat se jinou cestou do styku se skupinou R P a tam že její jméno objevil. Pak by to však podávalo přímý důkaz, že Clemencita je ve spojení s jeho odpůrci a že ho zrazuje. Snad to nedělá záměrně, snad se jen někde chlubí a z ženské marnivosti vykládá věci, které odhalují jeho soukromí – například, že není Francouz, a tedy že není, zač se vydává. Měl by nyní podle Bertonových pokynů přerušit svůj poměr. Ale nechtělo se mu do toho, všecek se sám sobě proti takovému rozhodnutí vzpouzel.

Proč by se měl připravit o jedinou příjemnou stránku svého sevillského dobrodružství? Byly to docela rozkošné chvíle, které trávil s Clemencitou, zvykl si na ni, přilnul k ní, potřeboval ji. Ale nepřipustil si žádný z těchto důvodů, aby se neusvědčil ze slabosti. Nemá to smysl rozejít se s ní, říkal si, protože tím bych nejen potvrdil, že má práce zde je jiná, než předstírám, nýbrž bych i prozradil, že jsem varován a že vím o roli Clemencitině. Nic tím nespravím a všecko zhorším. Nejlépe bude přijmout situaci, jak je, a vzít na sebe i to druhé břímě, že Clemencita zrazuje. Zrazuje-li vůbec – vždyť je to možné, že to, čemu Berton říká její zprávy, jsou třebas docela nevinná sdělení. Bude třeba zjistit, jaké jsou její styky, bude možná třeba promluvit s ní přímo.

Mrzutě zpřetrhává Delaunay Bertonův dopis na malé kousky a hází je do koše. Co má starému pánu odpovědět? Poprvé se cítí před ním provinilým. Všecko šlo dobře, ale tento prožluklý obrat s Clemencitou vytváří rázem spoustu nejistot. Jak je zdolat? Přímým útokem? Novými rešeršemi? A jakou roli si má sám při tom osvojit? Uprostřed svých nerozhodností shledává Delaunay, že nejrozumnější bude vyčkat, co přinese náhoda. Po této výstraze se mu nemůže nic trapného přihodit. Ví, nač si má dát pozor, a to snad stačí, aby brzy věděl, na čem je. I jde do města a netuší, že hned poté vklouzla pokojská do jeho pokoje, pročenichala, co je nového na stole, a opatrně vybrala z koše hrst roztrhaných papírků.

Venku je první den sevillské ferie. Ulice bobtnají davy až k závrati, ověnčené kočáry a vyšňořené kavalkády se stěží prodírají ke korzu na Passeo de las Delicitas a v Pradu svatého Šebestiána. Všechno je zpěv a smích a laškování, všude třeští hudba a ženy již touží po tanci. Podél křižujících se alejí za Alcazarem je stan vedle stanu, všecky vpředu otevřené, aby každý viděl hodující a tančící společnost a známí aby se mohli lehce vyhledat, navštívit a navzájem poctít. Rozezpívaná Andalusie putuje sem ve starých krojích koňmo i pěšky a cikáni z půl Španělska sbíhají se sem v obrovské tábořiště. Víno koluje, kytary, bubínky a kastaněty zní, noc za nocí prohoří v tanci a zpěvu a v radostném hodokvasu veselého jižního lidu. Tisíce cizinců ze severu přicházejí, aby se přihřáli na tomto velikém opojení, jímž se znovu probouzí žár orientální krve v potomcích andaluských moresků.

Delaunay se vnořuje do té ohlušující vřavy, ale přes všechnu tíseň a tlačenici má stále pocit, že je sledován. Co chvíli se setká s tváří, která se mu zdá podezřelou, a s pohledem, jenž mu připadá nepříjemně zpytavým. „Podrážděná fantazie špatného svědomí,“ říká si pro utišení nervů, ale z opatrnosti křižuje ulicemi sem tam a teprve velkými oklikami přes vylidněné ulice západních čtvrtí se vrací k místům, kde se má setkat se svými zpravodaji. Večer usedá ve své obvyklé lóži zpěvní síně a nenápadně sleduje celé prostředí. Nikde neshledává nic podezřelého. Přízemí je plno náhodných návštěvníků, z nichž žádný se nestará o lidi v prvním pořadí. A nahoře v lóžích vidí samé poživačné tváře ze společnosti, většinou pravidelné hosty, kteří sem přicházejí za stejným cílem jako on. Zde také nenašel nic nápadného; zbývaly jen zakryté lóže naproti. Každý z těchto nočních podniků měl dvě tři lóže, jejichž průčelí bylo uzavřeno drobnou mříží, jakou maurská architektura zanechala u jihošpanělských domů v oknech, jež vedou k ženským pokojům. Lze se odtamtud dívat a zůstat nespatřen a obskurní místnosti převzaly toto zařízení, aby umožnily vynikajícím osobnostem anonymní návštěvu. Nebylo tedy na tom nic zvláštního, že i zde byly tři takové lóže, nicméně Delaunay si jich dnes více všímal než dříve. Zjistil, že aspoň jedna z nich je obsazena, zahlédl v temnu za mříží ohýnek cigarety. A marně pátral, kudy je k těm lóžím přístup. Sešel jednou schválně dolů ke vchodu, ale nikde nenašel vedlejší schodiště, které by vedlo k nim. Byla to tedy jedna z prvních věcí, na kterou se zeptal Clemencity, když zase přisedla, úsměvná a žertující, k jeho stolu.

„Příchod k zakrytým lóžím?“ opětovala jeho otázku, „ó, to je zde velmi krásně zařízeno, že i pan arcibiskup se může přijít podívat na své pobloudilé ovečky. Vchod k nim je proražen z vedlejšího domu a ten nevede na vykřičenou calle Trajano, nýbrž na druhou stranu, do ulice Ježíše Všemohoucího.“

Snad se trochu nad tím objevem přimračil, snad se mu jen mihla nedůvěra ve zraku, – Clemencita zmlkla a upřela na něj vážný pohled.

„Je to tedy pravda, Hectore,“ řekla pak tiše, „tobě běží o život?“

„Proč myslíš?“ zeptal se jí s předstíranou lhostejností. „Kdo ti co namluvil?“

„Vím to a to mi stačí. Vy mužští máte vždy nějakou svou hroznou hru, které my ženy nerozumíme a která ničí naše štěstí.“

„Dejme tomu, že jsem zúčastněn v takové hře. Ale pak mi musíš říci, co všecko víš, abych viděl, odkud jde nebezpečí.“

„Máš svoje tajemství a jiní mají svá tajemství a já se na žádné neptám. Je-li však pravda, že jsi byl dnes přede mnou varován, je taky pravda, že ti hrozí smrt.“

Delaunay se až zachvěl. Jak mohla tato malá tanečnice mít tušení, jaký dnes dostal dopis z Madridu?

„Nebezpečí, které znám,“ pokračovala Clemencita tichým hlasem, „jmenuje se Gracia Angeles. Je to ta vysoká tanečnice, která nahá tančí s vějíři z růžových pštrosích per. Je velmi zkušená ve věcech mužů a považuje se za něco vyššího, než jsme my ostatní. Přijela z Cařihradu a předtím: byla v Moskvě. Než ses objevil, byly jsme dobré přítelkyně. Byla jsem k ní uctivá a říkala jsem jí madam. Gracia Angeles není její pravé jméno, to si dala teprve zde. Nezapamatovala jsem si, jak se jmenuje, ale je to podivné cizí jméno – jednou jsem je zahlédla v šatně na jednom jejím dopise. Gracia Angeles se shovívavě zajímala, když jsem jí vyprávěla, že jsme se seznámili. Ale když jsem jí řekla, že nejsi Francouz…“

„Tys jí to řekla?“

„Ano – netušila jsem, že je to něco závažného. Když jsem jí to řekla, její zájem velmi vzrostl. Chtěla vědět o tobě každou podrobnost a neustále se mne vyptávala. Zdálo se mi to až nepřirozené a neměla jsem pro to jiné vysvětlení, než že tě chce urvat sama pro sebe. A tu jsme se brzy pohádaly. Řekla jsem jí, co si myslím o její vznešené povýšenosti a o celém jejím umění. Rozzuřila se, rozbila dózu s pudrem, přivolala ředitele a ječela na něho, že mne musí na hodinu propustit. Ředitel to odmítl. Nato vrazila ke mně do šatny a přísahala mi pomstu a zkázu a zničení. Pascual byl při tom a musela jsem ho držet, aby se na ni nevrhl. Od té doby jsme spolu nepromluvily. Ale teď večer, před chvilkou, když jsem chtěla už jít sem, zastoupila mi cestu. ,Jdi ke svému miláčkovi,’ vykřikla na mne a div nesípala vzteky, ,ale počítej, že už tě má dost. Dnes se dověděl, co jsi zač, ty poběhlice. ʻ “

„Roderigo? Kdo je Roderigo?“ zeptal se prudce Delaunay.

„Boháč, který si ji vydržuje. Roderigo Pescador.“

Delaunay cítil, že mu krev stoupá do hlavy. Jméno, které si s panem Bertonem netroufali vyslovit a které nahrazovali jen iniciálami R P, ozvalo se mu z úst jeho milenky s nejnevinnější prostotou.

„Roderigo Pescador je Sevillan?“

„Nikoli. Je odněkud ze severu. Ale zdržuje se tu již asi měsíc, občas odjíždí a má nesmírně mnoho peněz. S Gracií Angeles se znají myslím už odedávna.“

„Viděla jsi ho? Mluvila jsi s ním? Jak vypadá? Kde bydlí?“

Clemencita se naklonila ještě blíž k němu a bezděky se ohlédla, jako dělávají ženy při důvěrném sdělení, vpravo a vlevo. Ale tento pohyb nedokončila, najednou ustrnula, oči hrůzou vytřeštěny. Její ruka křečovitě sevřela stůl a tělo se odsouvalo zpět jako v úděsu. Delaunay se podíval směrem jejího pohledu a bleskurychle vytáhl pistoli. Naproti nim, v hustě zamřížované lóži, pootevřela se špehýrka, pomalu se otevírala dál a ze tmy se vysouvala ruka s revolverem. V té vteřině Delaunay střelil.

Téměř současně padla i rána z druhé strany, ale bůhví kam šla. Ruka s revolverem poklesla a zbraň vypadla z lóže do přízemí. Několikerý skřek leknutí zaječel vzduchem, zpěv se přeřízl, na zlomek vteřiny bylo ticho. Nato se rozpoutal křik rozčilených hlasů a hluk překocených židlí a dupajících nohou.

„Prohlédněte krytou lóži!“ zařval Delaunay přes zábradlí, ale vzápětí se obrátil ke Clemencitě. „Je to zbytečné, když východ je jinde. Uklouznou, než se na to přijde. Tobě se nestalo nic?“

„Ne,“ odpověděla Clemencita všecka bledá, „ale ty uteč. Uprchni zadem přes jeviště.“

„Nemá to smysl,“ ušklíbl se Delaunay, „všecko se to sem hrne.“

Dveře lóže se otevřely a jejich výřez se zaplnil rozčilenými tvářemi.

„Zde, pánové, viníka nehledejte,“ uvítal je Delaunay, „ten byl na druhé straně.“

„Vaše milost střelila,“ bědoval třesoucí se vrchní číšník, „policie přijde…“

„Ano. Sestavte mi účet, ať jsme spolu v pořádku. Ti druzí pánové vás přitom nemusí rozčilovat.“

„Opravdu, račte odstoupit, pánové,“ volal číšník na zvědavce, zavíraje dveře, „nechcete přece, abych utrpěl ztrátu. Vaše milost měla láhev olivenského, že ano…“

Tetelící se rukou počítal starý colradore útratu. Dole v sále bylo již viděti policisty, jimž lidé ukazovali cestu nahoru.

„Clemencito,“ obrátil se Delaunay pohnut ke své milence, „jsou už to jen vteřiny, kdy můžeme býti spolu sami. Děkuji ti za tvou lásku. Dopustil jsem se těžké chyby, ale nelituji jí. Rána, kterou jsem předešel, byla určena tobě.“

„Vím to, Hectore.“ Vzala jeho ruku a přitiskla si ji k srdci. „Jednal jsi jako statečný muž. Clemencita ví, co udělá.“

Dva urostlí muži civilní stráže vstoupili do dveří. Provedli krátký výslech a prohlásili Delaunaye i Clemencitu za zatčené. Když sestupovali po schodišti, viděl Delaunay, že jiní strážníci zjišťují v přízemí svědky vražedného činu.

„Dovolte, pánové,“ obrátil se k svým průvodcům, „abych vás požádal o jednu věc. Dejte prohledati přízemí. Někde pod zakrytou lóží bude se povalovat revolver, z něhož bylo jednou vystřeleno. Tato cizí zbraň je moje alibi.“

Po desíti týdnech vyšetřování byla vypracována žaloba a Delaunay postaven před soud pro pokus vraždy. Veřejnost, vzrušená obšírnými zprávami novin o krvavé události, sledovala s napětím proces. Všechno nasvědčovalo, že jde tu o věci velmi tajemné. Především zmizel beze stopy muž, který podle předpokladů žaloby měl býti zabit. Nebýt koberců potřísněných krví, byla by se jeho přítomnost v lóži zdála smyšlenkou. Nikdo z návštěvníků tabarinu si při produkci nevšiml, že se nahoře pohnula mřížka. A spadlý revolver se nenašel.

Výpověď ředitele podniku i jeho personálu ukázala, že lóži si pro onen večer jako už několikráte zamluvila tanečnice Gracia Angeles. Setkávala se tam se svým přítelem, jejž jinak nikdo v podniku neznal. Ve chvíli útoku však byla ještě ve své šatně v zákulisí, ale pak ve zmatku toho večera zmizela. Když se policie začala o ni druhého dne starat, byla nezvěstná. Nějaké stopy později nasvědčovaly, že ujela do Francouzské severní Afriky. Další pátrání ukázalo, že byla rodem Ruska a že již několikráte byla zapletena do ošemetných mezinárodních afér.

Hector Delaunay jako obžalovaný odpovídal soudu velmi střídmě a výpověď hlavní svědkyně tanečnice Clemencie Ximenez y Garcia podporovala ve všem jeho obranu. Podle nich šlo vlastně o vražedný útok na tuto umělkyni a Delaunay jej pouze předešel a odvrátil; podnětem k nepřátelství byla zákulisní žárlivost zmizelé tanečnice. Obhájce Delaunayův přičiňoval se všemožně, aby soud uznal tento stav věci a posuzoval čin jeho klienta jako akt sebeobrany. Ježto se však nenašla zbraň, kterou Delaunay domněle vyrazil svému nepříteli z rukou, dovozoval státní zástupce, že výklady obžalovaného i svědkyně, která žila s ním v intimním poměru, byly smluveny a nelze jim důvěřovat. Naprostý nedostatek průkazných svědectví posunul na přední místo otázku věrohodnosti. A v tom vedla žaloba rozhodující ránu odhalením, že vinařská firma Frères Gossecs v Dijonu neexistuje a že obžalovaný lstivě předstíral falešné zaměstnání. Tím se jen rozmnožilo záhadné temno kolem procesu, které poskytovalo prameny ke všem možným dohadům, aniž vedlo k nějakému konkrétnímu vysvětlení. Soudcové se pak přiklonili k posuzování pouhých skutečností a odsoudili Hectora Delaunaye na tři roky do žaláře.

Jeho advokát ohlásil odvolání, které snad nebylo beznadějné, ale Delaunay zavrtěl hlavou a přijal trest. I to se považovalo za podivnou věc v tomto záhadném případě, neboť jeho vystupování se posuzovalo velmi sympaticky. Jenže Delaunay se obával, že by nové a důkladnější probírání věci mohlo odhalit jeho pravé poslání, a za nic nechtěl porušit sliby, které učinil. I sklonil raději hlavu, odešel se znamením viny a zmizel veřejnosti ve státní věznici v Granadě.

Neomezená svoboda se mu změnila v právo na osm krátkých kroků, široširý svět se scvrkl na čtyři stěny s kavalcem a se železnou lžicí a jako vzdálený sen mu věčným tichem samoty zněly zpěvy a fandanga sevillské ferie, poslední vzpomínka na ztracený život. Zmizela existence pravá i předstíraná, byl zase jen číslo, číslo 7117, tentokrát nedobrovolné.

„Jaké to krásné číslo,“ řekl mu dozorce, když mu je přišíval na rameno, „to vám jistě přinese štěstí.“

A Delaunay se musel usmát pověrčivosti prostého muže, která se nezastavila ani před branou žaláře. Ano, číslo, které je stejné odpředu i odzadu, – nezná šťastnějšího španělský lid, a Delaunay nepochyboval, že by i Clemencita při všem svém zdrcení vsadila na ně, co by měla v kabelce. Dostal šťastné číslo; usmíval se tomu ironicky, a přece byl kouskem své duše rád, že je tu taková náhoda, která řekne něco příjemného hned při trudném začátku. Není-li teď sám nic než číslo a je-li číslo samo celým jeho osudem, ať je aspoň takové, jež dává naději. Vyškrábal si je hned první den nad postel a díval se na ně jako na magický obrazec svého osudu. Od sedmičky k jedničce, toť můj pád, říkal si, od jedničky k sedmičce, toť mé příští vítězství. Šťastně se začíná a k šťastnému začátku se vrací, pevné a shodné odpředu i odzadu, nepřevržitelné jako bezový panáček, čti je tak, čti je onak, vždycky zas sedm, jedna, jedna, sedm. Nesporně je v něm krásná symetrie, napsáno v číslicích vypadá jako metrické znamínko – počkej, chlapče, kdysi ses taky učil, jak se to jmenuje, takový čtyřstopý, rytmický útvar, to je přece spojení trocheje s jambem… jakpak se ono to… ano, choriambus je to, choriambus, tramtatatam, tramtatatam. „Odumřel den – pohasla zář –“

Jak se šero zatím začalo vtírat do jeho cely, vězeň číslo 7117 klečel na kavalci před číslicí vyrýpanou ve stěně a odříkával si jako nějakou dětskou modlitbu: „Odumřel den… pohasla zář… veselý kraj… zastřel svou tvář…“ Pak se zadíval na své číslo a začal je sčítat. Celkový součet dal sedm. „Sedm,“ řekl si, „šťastné číslo v naší zemi. Mohu jít s nadějí spát.“

Když ráno vyskočil a hltavě snědl špatnou snídani, viděl před sebou zoufalou prázdnotu celého dne. „Železný zákon,“ řekl si nahlas a několikrát to kategoricky opakoval, ,,železný zákon jsou prostná cvičení.“ I začal s vytrvalým a soustavným procvičováním celého těla. Nepřipustit si přítomnost bylo jiné jeho heslo, i cvičil úporně, jako by byl doma ve své koupelně, a když mu už občas docházel dech, sedl si na kavalec a vymýšlel si, jaké cviky by mohl provozovat zde, kde nemá nic než ten kavalec a podlahu před ním.

Není však možno celý den cvičit. Dokud ještě byl ve vyšetřovací vazbě v Seville, ukládal si, že jeho prací bude příprava k útěku. Měli tam podlahu z úzkých prken, která byla šedesáti osmi hřebíky přibita k trámům pod nimi. Denně je prohlížel a věděl tam o devíti hřebících, jejichž hlavička povylezla nebo byla uvolněna zetlelým dřevem. Vytáhnu-li postupně těchto devět hřebíků, mohu jimi vykonat spoustu práce. Mříže v oknech nebudou zazděny tak hluboko, abych hřebíkem nemohl kousek po kousku oddrobit zdivo u jejich zapuštění. Jednoho dne budou tak uvolněny, že stačí jimi zatřást, abych je vylomil. Zatím budu moci promyslit a připravit další postup.

To bylo tam, v Seville… Ale zde měl pod sebou podlahu z cihel, bez hřebíků, a okno bylo abažúrové, odspodu do dvou třetin zazděné. Snad by k němu dosáhl, kdyby si tam přitáhl kavalec, ale to by mohl dělat jen v noci. A hřebíky, kde vzít hřebíky? Prohlédl pečlivě svůj jediný nábytek a shledal, že jen dva nebo tři mohl zatím odtud získat. Pak už bylo nebezpečí, že se kavalec zboří. Takhle si sotva mohl připravit útěk, s tím musel počkat, až se lépe obeznámí se všemi zvyklostmi zde a až mu náhoda přihraje do rukou nějakou lepší příležitost.

Ale jak se zaměstnat v místnosti, kde zhola nic nebylo? Rozhlížel se, přemýšlel, zkoumal, až bezděky utkvěl očima na světelném pruhu, který procházel vysokým oknem a kreslil jeho zjasněný obrys na dlaždicích podlahy. Hodiny! Sluneční hodiny! napadlo ho a všecek se zaujal pro novou myšlenku. Lžící si uvolnil jeden hřebík z dřevěné kostry lůžka a začal bedlivě sledovat pouť slunečního obrazce po dlaždicích. Uvnitř věznice se občas zvonilo, bylo třeba „ vypozorovat, které signály jsou pravidelné a v kterou asi hodinu se ozývají. Zvenčí sem zaznívaly vzdálené hlasy granadských zvonů, volání k ranním hodinkám, ke mši i k večernímu ave. Měl z toho pro prvé dny plno napjatého poslouchání a uvažování, co který zvon znamená a kdy asi vydává svůj hlas. Rozpoznával jejich tóny, a aby si je rozlišil, představoval si je jako zvířátka: ten byl beran, ten ovečka, ten pejsek, ten koník, ten lev a ten zas tygr. Pro každé zvíře si udělal kreslířské znaménko, nějakou primitivní zkratku podoby, kterou zakreslil na růžek slunečního obrazce, když se její hlas ozval. Červené cihly se mu pokrývaly vyrýpanými značkami. Některé se objevovaly nepravidelně, jiné však se den po dni řadily k témuž místu co včera, jen o kousek níž, jak slunce na nebi stoupalo. Každá z těch pravidelných vytvářela celý protáhlý řetízek, takže si již ráno mohl na volné ještě půdě naznačit, v kterém asi místě se ozve. I dělil se mu den na hodinu beránčí a hodinu lví a hodinu pejsánkovu a ještě jiné hodiny, jež nebyly hodinami občanského života lidí na svobodě. A byly tu hodiny snídaně, oběda a večeře a hodina procházky a hodina střídání stráží. A byly zvláštní hodiny, jejichž slavnostní hlasy se ozývaly z granadských věží jen v pátek nebo jen v neděli a zdokonalovaly kolečka a čárky vězeňské podlahy na hotový orloj.

Dozorcům neušlo podivné zaměstnání vězňovo, a jak byli pověrčiví a věřili v čáry a kouzla, neodvážili se stoupnout do „muřích noh“ na cihlové podlaze. Vyptávali se ho, co to má znamenat, a byli velmi udiveni, že tento člověk bez hodin určil, kdy se který zvon v městě ozve. Jejich hluboké katolictví je smiřovalo s jeho počínáním – nemohl přece být od ďábla, kdo napjatě čekal na úder velkého zvonu katedrály a zvěstoval, kdy se ozve vyzvánění na mši u Svaté Anny. Jeho řečem o koni, tygru, buvolu a ovečce nerozuměli, ale sami ho ochotně poučovali, teď že duní zvony od Svatého Petra a Pavla a teď od Terezie Ježíšovy, teď Svatý Mikuláš a teď Svatý Salvador. Bylo zvonění, jemuž on říkal kohoutek a o němž se oni nemohli shodnout, je-li to Svatý Jan z Boha nebo Svatý Ildefonso; a jindy se prudce hádali, kdo má silnější hlas, zdali Maří Magdaléna nebo Jeroným. Byli to drsní, hrubí lidé z hor, vysloužilí vojáci, zvyklí bojovat se svými svatými proti jiným svatým a vidět jejich nebeskou slávu docela pozemsky; každý věřil svému pro odpustky, jež udílel, a San José nebo San Pedro byli pro ně jako kapitáni, pro jejichž čest je možno se servat.

I žil Delaunay nad svým podivným zvířetníkem a uprostřed hádek svých žalářníků o svaté a světice a jejich přednosti a ani nezatoužil po jiné práci, kterou mu vězeňští dozorci, když se s ním sblížili, občas nabízeli, že si při ní může přivydělat pár velkých psů, jak říkají desetníkům. Teprve když se někdy zatáhla obloha mračny a cihlová observatoř ztratila vědomí času, přijal vězeň nabídku svých strážců a na jejich doporučení čistil vlnu nebo psal v kanceláři adresy na prosebné listy městského sirotčince. Jakmile však vysvitlo slunce, vracel se k svému světelnému orloji, neboť nad ním byl spjat s tokem dní a měsíců, a čas, tento hrozný nepřítel jeho bytosti, klesal mu tu na pouhou hmotu, kterou krájel, dělil a odpočítával, jako by šlo o nějakou vyšší povinnost. Po letním slunovratu postupoval mu jeho zářící ciferník do hlubin cely, na jaře se opět obrátil a vracel k oknu podle písně zvonů, vyhledávaje bod za bodem ztracená, opuštěná znaménka. Jedno drobné vyzvánění však vstupovalo do vězňovy cely bez označení, neboť v tu dobu leda měsíc sem nakoukl přes hřeben Alhambry. Delaunay mu říkal slepička; a když se slepička ozvala, tu si jen zašeptal „Odumřel den – pohasla zář – veselý kraj – zastřel svou tvář…“ odpočítal si své magické sedm, jedna, jedna, sedm a usínal s pomyšlením na Clemencitu.

Neboť ji miloval čím dál tím horoucněji. Tenkrát v té bláhové skutečnosti měl ji rád pro její šťastný rozmar, pro tu vzácnou obratnost, jak se mu přizpůsobila, jak po něm nechtěla víc, než co mohl dát a co s radostí dával, jak byla nesentimentální a jenom přitakávala všemu hezkému, co mezi nimi mohlo být. Ale teď, když se mu zjevovala jen jako sen, rostl v něm obdiv: jak byla chladně statečná, když se setkala s královstvím smrti, jak byla prozíravá, když beze smluvení vypovídala přesně tak, jak toho potřeboval; a s jakou hluboce vnímavou moudrostí pochopila bez řečí to, čemu říkala osudná hra mužů! To věru byla žena, o kterou stálo za to usilovat, aby zůstala člověku po boku po celý život, – rozkošná Eva, jež se ve velké chvíli objevila Marií!

Lehko si, chlapče, řekneš: po boku celým životem. Kudy však tě povede tvá cesta? Byla to znamenitá rána, kterou jsi vystřelil v tom proklatém hampejzu, revolver jsi mu z ruky vyrazil a zároveň jsi rozbořil celou svou existenci. Jen se v té věci neklam: sesypala se ti a leží v troskách na hromadě; to nebyla rána, to bylo zemětřesení. Žádným způsobem nelze z čísla 7117 utvořit znovu číslo 55 E 12, když jsi nedbal výstrahy svého představeného. A do své původní společnosti se teprve nemůžeš vrátit, neboť tři roky ze svého života neutajíš a lidské předsudky se rozestaví kolem tebe jak španělští jezdci. Všecko máš zasuto, co bylo doma. Jak jsi to tehdy odpovídal plukovníkovi ve vyslanectví? Střelné zbraně, mechanika, sport, dýmky, tabák, víno, likéry – jak jsi to tehdy sebevědomě vypočítával a jak je to směšné, když o tom uvažuješ teď jako ztroskotanec! Ale slepička zvoní… odumřel den… pohasla zář... kde je, kde je asi Clemencita?

Každého jitra se zavoláním kohoutka začíná Delaunay svou hru s věčností. Život a smrt mu splývají pod kyvadly jeho zvonů v jednotu, která nemá hranic. Obrazce zvířat sestupují i přibývají, jedno vystřídání rok, druhé vystřídání druhý rok, a najednou řinčí klíče a zní hlasy a vězeňský dozorce, ten, který hájil vždy Maří Magdalénu proti Svatému Jeronýmovi, praví:

„Vaše milosti, račte vstoupit!“

Ředitel věznice vchází s knězem, lékařem a písařem, všichni se rozestupují po zvířetníku, ředitel stojí mezi lvem a ovečkou, otevírá listinu a čte slavnostní slova o Jeho Veličenstvu nejmilostivějším králi… který ráčil… u příležitosti narození královského prince… uděliti amnestii, to jest milost a odpuštění… kteráž amnestie čili milost a odpuštění se týká i vězně číslo 7117 jménem Hector Delaunay, francouzského poddaného, odsouzeného dne… pro…

Donekonečna se vlekou složité úřední formule se svými starodávnými obraty, obřadnými tituly a právnickou důkladností. Hector Delaunay stojí u paty kavalce a cítí, že na tohle není připraven. Za tři dny bude propuštěn! Jak to bude, až opustí tuto kobku bezpečnosti, kde si hrál se sluneční září a z kostelních zvonů sestrojil dělítka času?

Ředitel skončil a teď mluví kněz, jednou nohou stojí na znamení kohouta, jednou je ve znamení skopce. „Nevystihlá milost boží sestupuje na tvou hlavu, synu můj…“ Dobrá, ale jak to teď nejsprávněji provést. Nejprve asi zajet do calle Mayor číslo 14 a podat hlášení o konci aféry. První je povinnost uzavřít své poslání. Skončí se tím jedna kniha jeho života: Pak může otevříti druhou, kterou nadepíše Clemencita. Pan Henri Berton bude o ní vědět, není možno, aby se byl o ni nestaral, když tolik věděla… Najde ji, vyhledá, nechť je kdekoli, a potom… potom…

„… nejmilostivější Maria přijme tě s láskou do své ochrany, synu můj!“ končí kněz a Delaunay s ostatními sklání hlavu a šeptá „Amen!“ a myslí na Clemencii Ximenez y Garcia.

Ty tři dny byly jako probuzení ze snu v život. Znaménka zvířetníku zanikají pod jeho kročeji, hlas tygra i hlásek slepičky zní jako volání na rozloučenou, ač Delaunay ví, že je bude slýchat po celý život. Ten je zas před ním – tělo je bohudík připraveno, každý sval utužen, zápas se může začít.

Třetího dne odkládá číslo 7117 a pomalu, s rozkoší obléká své pomačkané prádlo a šaty. V kanceláři mu odevzdávají prsteny, hodinky, peníze, nastrčí potvrzení k podpisu, podají ruku, nabídnou cigaretu. Loučení, jako by odcházel z penzionátu. Náhle přichází zřízenec:

„V čekárně je pro vás návštěva!“

Delaunay užasne, zkrátí loučení a spěchá dlouhou chodbou k čekárně. Otevře dveře – štíhlá postava v černých šatech, zahalená do černé mantily.

„Clemencito!“

„Jdu si pro tebe, můj drahý,“ odpovídá Clemencita a všecka září slastnou něhou. „Všechny noviny psaly o amnestii, věděla jsem, že se to musí týkat i tebe.“

Zřízenec u dveří začíná kýchat, aby věděli, že nejsou sami. Ale jim na ničem zde nezáleží. Tisknou se k sobě a v objetí odcházejí ven, do nekonečného palmového stromořadí, jež vede k městu.

Odpoledne sedí spolu v stinném patiu malého hotelu. První bouře citů se uklidnila a v tišině srdcí se začínají ohlédati po životě kolem sebe. Clemencita se dívá zamyšleně do vody, jež tryská ve fontáně, pak vezme jeho ruku do své.

„Když můj děd padl v domácí válce, zvedla má bába Oliva Ximenez jeho pušku a postavila se na jeho místo. Když můj otec odešel do námořní války, vzala má matka do svých rukou jeho obchod, ačkoli se nikdy o to nestarala. Ženy z rodu Ximenez vždy hrály velikou hru svých mužů. Také ty jsi měl svou velikou hru. Myslím, že je skončena. Roderigo Pescador je mrtev.“

Roderigo Pescador! Z jaké dálky se mu to ozvalo! Jak málo po ta dvě léta vzpomněl na osudné R P, jež tak tragicky zauzlilo jeho osud! Upřel překvapený pohled na Clemencitu. Seděla vztyčena, pevně sevřena v černé mantile, s bledou tváří, v tu chvíli víc socha než živý tvor, a její slova zněla jako rozsudek nadsvětské spravedlnosti.

„Zahynul jedné noci ranou dýky na nábřeží Cádizu.“

Cítil, jak ho zamrazilo. Šla tato úžasná žena tak daleko, že vlastní rukou…?

Jako by tušila jeho myšlenky, pronesla stejně pevně:

„Pascual se šťastně dostal do Jižní Ameriky. Gracia Angeles zmizela a již se neobjeví ve Španělsku. Našly se nové dokumenty o její činnosti.“

Stiskla jeho ruku a oddychnuvši si vrátila se k přítomnosti.

„Je to již všecko za námi. Co učiníme teď my?“

Shledával s jistými potížemi slova, jimiž by se vymanil z dojmu posledních odhalení. Byl však znovu uchvácen tou přirozeností, s níž rovnou překlenula všecky otázky, zda k sobě patří, zda na ni nezapomněl, a podobné pošetilosti. Cítil, že Clemencita s hlubokým pochopením pronikla podstatou jejich vztahů a zřídila mezi nimi harmonii, již nebylo možno roztrhnout. Začal tedy rozpačitě o svých někdejších představách, ale nedomluvil. Hoch z hotelu přišel s navštívenkou, že přišel prý tento pán a přeje si mluvit s panem Delaunayem. Vzal překvapeně lístek a s ještě větším údivem četl: M. Henri Berton, calle Mayor 14, Madrid.

Omluvil se Clemencitě a odešel do haly.

V křesle tam seděl pan Berton, ale vyskočil jako na obrtlíku, když spatřil Delaunaye, a vrhl se k němu s jásavou francouzštinou. Delaunay věděl, že tak činí, aby mu hned naznačil, že jejich hra mezi nimi zatím trvá. Nemohl potlačit v sobě pohnutí, když spatřil svého šéfa a přítele.

„Vy jste za mnou přijel, pane Bertone? To je velmi laskavé od vás. Ale jak jste mne našel v tomto malém hotelu?“

„To je maličkost, hochu, to byste přece svedl vy taky. Stačilo dát sledovat slečnu Ximenez.“

„Vy jste dal sledovat Clemencitu?“ opáčil Delaunay pohoršen.

„Jen s nejlepšími úmysly, příteli! Je to ostatně nádherná žena, ujišťuji vás. Jak vyřídila našeho pana R P, bylo mistrné dílo. Jsme vám velmi zavázáni. Bohužel se musíme rozejít, to jste asi už pochopil. Nemohu vás po té vaší nehodě znovu zde umístit. Ale kdybyste si přál pracovati jinde, v nějakém exotickém prostředí, mohl bych vám velmi prospět a jsem ochoten vždy vám dát svá doporučení.“

„Děkuji, ale nemyslím, že bych obnovil tento způsob činnosti. Obávám se, že poznamenán svým odsouzením, byl bych používán k nižším úkolům, než jaké jsem míval na mysli.“

„Jste moudrý člověk, Hectore, něco na tom je. Předsudky jsou v lidských myslích mocnější než úsudky. Dáváte mi tedy výpověď!“

„Cožpak nebyl náš poměr už přerušen?“

„Nikterak! Já jsem trval na stanovisku, že jste byl jen postižen nehodou ve službě. A firma Gossecs Frères, přesto, že neexistuje, byla tak slušná, že vám poukazovala gáži na zvláštní účet u Národní banky španělské v Madridě. Máte tam nashromážděny slušné peníze, a jakmile přijedete do hlavního města, můžete si převzít šekovou knížku. Chtěl jsem vám ji rovnou přinést, ale to bych musel falšovat vaše podpisy a to je snad zbytečné. Vím, že potřebujete teď nějaké peníze, a vezu vám tedy šek na odměnu za zbytek výpovědní lhůty. Potvrdíte mi to tuhle svým podpisem. Tím jsou naše služební styky ukončeny. Snad vám nemusím připomínat, že závazky mlčení ovšem trvají nadále. Jinak vám děkuji za vaši spolupráci. Opravdu mi je líto, že vás ztrácím. Ale byla to ošklivá nehoda, která vás postihla. Nemohl bych poznati slečnu Ximenez y Garcia? Jsem na ni opravdu zvědav. A co byste říkal, kdybychom se zítra všichni tři podívali společně na Alhambru a Alcazar, – kdoví kdy sem zase přijedeme? Můžete nám podat výklad – jste zase soukromý učenec, ne?“

Pan Henri Berton, otcovsky bodrý a kamarádsky veselý, nepokazil jim srdečnou náladu prvního večera a příštího dne. I Clemencita okřála v přívalu jeho dvorných lichotek a Delaunay si vážil jeho pozorných, zkušených rad.

Rozhodnutí o své budoucnosti provedli však až po jeho odjezdu.

„Počítala jsem s tím,“ pověděla toho dne Clemencita Delaunayovi, „že nebudeš moci žít ve Španělsku a že možná nebudeš mít ani zaměstnání. Šla jsem tedy znovu do baletní školy a nastudovala několik tanců, s nimiž mohu jít bez rozpaků do světa. Vydělám dost pro nás oba a ty si můžeš zatím rozmyslet, co budeš dělat. Po tomto všem se mi zdá, že se sotva budeš chtít usadit ve své vlasti.“

Polibkem jí dal za pravdu. Zkoumal své schopnosti znovu z tohoto hlediska a uchytil se toho, co kdysi uvedl panu Bertonovi na předním místě: střelecké zbraně. Byl již jako akademik považován za znamenitého střelce puškou i pistolí a brzo se přesvědčil, že tuto schopnost neztratil. Z madridských peněz si pořídil dokonalé kulovnice a pistole a několik týdnů denního cviku vystupňovalo jeho bezpečnost v míření do virtuozity. V Clemencitě našel partnerku, která se dovedla bez zachvění postavit před namířenou hlaveň. A tak odjížděli jednoho dne ze Sevilly na novou životní pouť po varietních divadlech a cirkusech, ona jako španělská tanečnice, on jako král střelců Gransevil.

A tímto jménem, jež tak dobře znáte, končím svou historii. Je to zase jméno přijaté, nom de guerre. Utvořil jsem je ze jmen obou míst, na něž nechceme s mou ženou zapomenout: Granada a Sevilla. Snad smím ta dvě jména spojit ve své vlastní. Čím jsem býval, to je tam pohřbeno. Čím jsem, to se tam narodilo. Dovedu deseti ranami opakovačky sestřelit deset letících míčků, ale ruka, která to dokáže, nevyrovná se v neomylnosti oné neviditelné, která mi přivedla Clemencitu, Evu v Marii, Marii v Evě.