Lidé z maringotek

Dovolte, vzácní přátelé, abych vám, než začneme toto nové víno, pověděl, proč jsem vás pozval k dnešní hostině. Zajisté že první pohnutka je rozkoš, kterou pociťuje člověk, může-li kolem sebe shromáždit v družné pohodě výběr lidí, které má rád. Setkáváme se, pravda, skoro denně, ale to přicházíme k sobě prachem ulice, každý nějak užírán starostí a poháněn vteřinami, které překotně hltají hodiny a dny našeho života. Zde však, pánové, unikáme pro tuto noc hrůzovládě času, v těchto místnostech nestojí ani jediné z oněch umělých soukolí, která lidé sestrojili, aby stále slyšeli odbíjet svou cestu k neznámému konci. Pro tuto chvíli, nad tímto znamenitým vínem, je v nás, pánové, věčnost; opouštíme skomíravý den a odplouváme na azurové jezero, jehož břehy nám sejdou z očí. A my, trvajíce sami pro sebe, můžeme uzříti život tam na pobřeží jasnějším zrakem, než když se přímo prodíráme jeho nakupenými zmatky.

Chvíle odstupu jsou chvíle zasvěcení. Nemiloval bych dost moudře život, kdybych nechtěl svrchovaně užíti těchto chvil. Užíti, vyžíti a využíti – neboť jediné oprávněné sobectví je to, které lne k životu a chce z něho vysáti všechna jeho krásná i zrádná tajemství. Ve vedlejších pokojích najdete tisíce tlustých knih i tenounkých svazečků, hrubých tisků i ozdobných rukopisů pergamenových, všechny nashromážděné mými ctihodnými předky a všechny usilující odhaliti tajemství smrti a záhrobí. Lidstvo je touto záhadou fascinováno po věky. Já se však, přiznám se, k tomu nedostal – jsem zatím fascinován tajemstvím života. Vidím jeho nekonečný proud valit se po celé zemi a všude vytvářet podivuhodné osudy a zápletky, jejichž pochopení často uniká našim smyslům, ale jejichž nevyčerpatelná proměnlivost budí vždy znovu úžas. Je v tom všem nějaký určitý řád, zákon a smysl, nebo je to jen náhodné a zhola nevypočitatelné víření a vření?

Neodvažuji se odpovědět, jen se dívám, poslouchám, pozoruji. Činím tak od jedné události, která převrátila můj život naruby. Byla to večeře podobná naší dnešní. Hostů bylo při ní méně a hovor zněl trochu napjatěji, neboť nad ním se vznášel veliký osudný otazník. Jeho přítomnost cítím dosud.

Bývají události, na jejichž památku se ryjí a razí medaile. Žádný však reliéf, ani ve zlatě, ani ve stříbře, ani v bronzu, neuchoval by mi vzpomínku na onen památný den s takovou plastičností, s jakou je vyryta a vyražena v mé paměti. Na jedné straně této pomyslné mince zřím skupinu mužů. Byli to lidé vynikající a každý z nich byl dosti ozářen zásluhami a slávou, aby mi bylo ctí, že jsem je směl považovati za své přátele. Na druhé straně – je to líc? je to rub? – vidím ženu. Mince mé paměti je průsvitná jak čirý křišťál; ať ji vezmu po líci nebo po rubu, obraz ženy splývá s podobami mužů, jako by to byla společná, jednotná kompozice.

Zamlčím pravé jméno té, jejíž rozkošnický profil takto uchovávám v duši ještě pod šedinami. Nám, potomkům starých, proslulých rodů, je jméno závazek. Ale čím je v rodinách bez tradice, kde lhostejnost odkopla památku děda i báby? Sám ani nevím, odkud ona žena přišla. Vynořila se z podsvětí, zplozena patrně oněmi neznámými silami, které věčně boří a obrozují svět. Kdyby měla mít jméno, jež by jí příslušelo, nazval bych ji Lilit na památku oné magické bytosti, která přišla na tento svět dříve než pramáti Eva, aby omamovala muže země i duchy sestupující z nebes. Kdybych jí měl dát jméno podle tváře a postavy, říkal bych jí Liliana, abych postihl úběl nevinnosti, který klamavě zářil z celé bytosti. Ona sama nevěděla nikdy, kdo byla Lilit, a nechápala, co by mohlo znamenat Liliana; a přece své prosté jméno, jímž ji pokřtil vesnický farář, změnila v náznak obou těch bájných bytostí. Říkala si Liana a to byla stejně vhodná varianta, neboť postihovala útlou křehkost, kterou tisíciletý kult vypěstoval v ženě pro oblouzení našich smyslů, i naznačovala onu dravou sílu, která bují v temnu pralesa, aby ovíjela, zdobila a ničila, co tvoří jeho slávu a vznešenost.

I znělo její jméno zároveň exoticky i přirozeně a nikdo se nad ním nepozastavil, kdo ji spatřil vévodit jevišti. V ní zazářila herečka nevídané, neodolatelné milostnosti. Každá doba, pánové, má svůj erotický sen. Krásné ženy, mezi nimiž žijeme, zaplňují skutečnost našich dní, ale snům osamělých nocí vládne vidina nových, neznámých kouzel a vábení. Jen několik málo žen jest obdařeno milostí nebes, že předjímají tento příští typ krásy a před našima uchvácenýma očima ztělesňují přelud. Objevují se nám pak jako bohyně, jež ztracené, ale nezničené nebe starého Řecka sesílá odumírající zemi, aby ji osvěžilo novou životní silou. Tyto luzné poselkyně z olympských luhů stanoví nám nový kánon krásy, určují vkus, vytvářejí módu a vynalézají tisíce drobných, marných pošetilostí, které dohromady dávají právě ono záhadné nic, pro které stojí za to vyžíti si svůj život.

Jejich lehkonohý zjev převrací svět vytrvaleji než revoluční výbuchy, neboť všechno, co se v lidském díle vytváří vášnivostí, vyrůstá přímo nebo nepřímo pod jejich vábením. Svět má k nim ovšem poměr nejistý jako ke všemu, co se vymklo ze zaběhlého řádu a je obklopeno neznámou září. Jedny ženy je nenávidí a jsou k nim plny opovržení; jiné, které tuší v nich zjevení zítřejších vítězství, běhají za nimi, zbožňují je a bláznivě napodobí každý jejich pohyb. Mužové jsou před nimi většinou v rozpacích, neboť jemný duch váhá dotknout se hrubou rukou snu. Zato povahy drsné a sveřepé, konkvistadoři a prasečkáři, usilují neomaleně o to, aby jimi mohli korunovati své triumfy nebo majetek.

Z takových zjevů byla Liana. Hrála divadlo, ale divadlo jí nepostačovalo. Chtělo se jí okouzlovati davy, ale nemohla k nim proniknout zástupem obdivovatelů. Víte, co se děje ve velkoměstě, zrodí-li se umělkyně těchto vlastností. My všichni, kteří cítíme, že se v ní naplnil náš sen, přicházíme s vyprahlými rty večer co večer a znovu a znovu vpíjíme rozkoš pohybů, pohledů, úsměvů i slz. Náš obdiv je nenasytný, protože je to zároveň živelná touha. Ztracen v žití den, kdy hrála a my jí neviděli!

Snad nás není mnoho, kteří takto sajeme slast podívané, ale je nás dost, abychom vtiskli svůj ráz hledišti dvorního divadla. Ve svých fracích s bílým karafiátem na hrudi obsazujeme vždy táž místa jako neodbytní obléhatelé. Prvním pohledem obhlížíme své pozice, jsme-li všichni přítomni, neboť tucha stejného zájmu tvoří z nás kohortu jednoho praporce. Ejhle, jsme všichni, nuže udeřte batonem, královská hra pro naše touživé oči se může započít!

„Habitués“ pokřtil nás pařížský fejeton. Bylo to napůl posměšek, ale přijali jsme to s jistou hrdostí, vědomi si svého sektářství. Čeho jsme si však nebyli vědomi, to bylo, abych tak řekl, divadlo, které my poskytujeme v divadle. Pohled z druhé strany jevištní rampy. Odtamtud davové obecenstvo, které zaplňovalo hlediště až na třetí galerii, mizelo pohlceno tmou. Ale my v předních lóžích a v prvních řadách křesel, my jsme se odloupli odraženou září jeviště, my lemovali i zaplňovali jeho horizont. Pro pohled ze scény jsme existovali jenom my. A tato skutečnost vyštvala Lianu z divadla.

My, vyznavači, uváděli jsme své božstvo v zuřivost. Neboť pro koho hrála divadlo? Jako bych ji slyšel, jak křičí v šatně, dupajíc nohama: „Přece ne pro tuhle sebranku duchaprázdných snobů a prkenných panáků ze společnosti! Chci vidět živé lidi před sebou a cítit, co s nimi dokáži!“ Nebylo pro mne zrovna lichotivé, do jaké třídy jsem se v jejích očích svou věrností zařadil, ale neodvážil jsem se jí to vyvracet. Byla příliš živelně dravá, přijímala hru jako zápas s tisícihlavou hydrou, cítila v sobě sílu zdolat ji a připravit o dech a chtěla přímo čenichat svůj triumf. V ní hřmělo evangelium umění: Had hada-li nepozře, drakem se nestane! Ale mezi ní a její kořistí jsme trčeli my jako černá hradba s bílými karafiáty. Věděla, co se sluší, měla pro každého z nás třpyt úsměvu a zážeh pohledu jako důvěrný vzkaz; ale jak nás přitom nenáviděla! Ze tří stran se cítila uzavřena mrtvou kulisou a čtvrtou stěnu jí zahradila kulisa fraků. A to ji nakonec přimělo, že opustila divadlo a šla za vaší uměleckou sférou, pánové, vstoupila v manéž cirku.

To bylo tehdy, pánové, kdy jakýsi montmartreský velekněz s licousy a monoklem vyhlásil pompézní obrodu antické podívané. Cirkus opravdu začínal přibírat všecky způsoby umění, aby vytvořil monumentální krásu. Říkám mo-nu-men-tál-ní, jako bych to psal v uvozovkách, protože jakkoli miluji vaše umění, nemohu v sobě potlačit jistotu, že vaši šéfové chápali monumentalitu jen jako mnohost a mnohotvárnost, zatímco monumentalita je prostá jak postoj gladiátorův. V té době tedy se všechny olympské Múzy jaly putovati za stanem kejklířů. Po potřeštěných literátech, kteří první vznesli svůj objevitelský pokřik, vzdáleni od skutečného objevu jako Kolumbus od pravé Indie, přicházeli režiséři, hudebníci, malíři, sochaři a architekti a nezbytně museli přijít i nejbližší bratránci kejklířů, protagonisté jevišť, jako ve starém Římě mimos vyústil v pantomimos. Průsvitné dekorace byly již pro ně vymyšleny, aby obklopily ozářené dno cirkusového kráteru a orámovaly nový klamavý svět, a maskované pódium bylo připraveno, aby vyzvedlo jejich umění výše než antický koturn. A stupně kolem dokola se tměly lačnícím davem, davem o mnoho početnějším, než je ten, jejž mohlo pojmouti divadlo, a také neskonale živočišnějším. Zde se mohla Liana tváří v tvář setkat se svou říjivou šelmou, naslouchat jejímu výhružnému vrčení a radovat se z její porážky.

Věděl jsem, že ji vidina takového vítězství omamuje. Ale věděl jsem ještě určitěji, jakého obludného omylu se tu dopouští. Dovedla, pravda, vésti své tělo v postojích a posunech takové suverenity, jako by sama Feidiova Athéna Promachos sešla z Akropolidy pod zlatou září své helmice a s kopím, jehož třpyt oslňoval plavce až u mysu Sounion. Leč čeho všeho se vzdala pro blýskavice svých úspěchů! Nevděčně odvrhla svrchované umění nevyčerpatelných proměn a stálého převtělování; ta, jež uměla se stát vším, čím může jen žena být, omezila se na tři čtyři heroické typy, jež připustil vkus cirkusových podnikatelů. A vzdala se – bože, jak to pochopit? – vzdala se řeči, nástroje bohů a básníků, flétnové hudby rtů, sladké tlumočnice lásky, vášnivé zvěstovatelky hněvu, bouřné nositelky prokletí. Odvrhnout mluvené slovo, umlčet vánek šepotu, zarazit laskání hrdliček, zastavit odvěký šum příboje, oněmit kvílení meluzín, zrušit hukot a soptění vichřic, uloupit a zmrhat z božích darů všemohoucí zvuk – jaká to u herečky ohavná, pobuřující, po trestech nebes volající svatokrádež!

Běda, já ji miloval; a toto doznání uklouzává mi proti mé vůli ze rtů, protože nevím, čím ospravedlnit, že jsem neměl síly ji zadržet a vrátit jejímu poslání. Milovat tuto nádhernou ženu byla pro mne láska zlá, jako bych sám sebe vydal útrpnému právu. Nebyl jsem pošetilý mladík ani neurastenický romantik; trýzeň mé lásky byla zvláštní – plynula z jejího herectví.

Liana neměla „obor“. Milovnice, salonní dáma, heroina – co bylo v roli, to se v ní rozeznělo, ať to byla konverzace, lyrika nebo patos. Víte, ona jako by vdechovala text hry a okysličila si plíce jejím kyslíkem a pak měla pro každou úlohu jinou krev v těle; stěží bylo možno jinak vysvětlit přerody, které se s ní udály ode hry ke hře. Nesla to v sobě tak dokonale, že člověk nechtěl věřit, že hraje. Nejúžasnější byla její tvář, v níž se vždy soustředil každý její jevištní osud. Stokráte jsem sledoval kukátkem onu hru očí, úst, obočí a znovu byl uchvácen zjištěním, jak podivuhodně málo nasadila, aby dosáhla téměř všeho. Zdálo se, že její hra není ve svalech tváře a očí, nýbrž v něčem, co je pod nimi nebo mimo ně a kudy se přelévají dojmy a nálady, jako se mění světlo a stín v den letních přeháněk a jako se nepozorovatelně přeskupují bílá oblaka na modré obloze. Její tvář nehrála a nemimovala, její tvář jen obrážela hru, která se rozvíjela kdesi v hlubinách její psýchy. Slovutní kritici velkých měst, kde hostovala, jednomyslně ji po všech dithyrambách zařadili do kategorie herců citových.

Tu však mi budiž dovoleno kacířské slovo: kde je kritik, který dovede na jedno spatření pochopit všechny hlubiny složité lidské duše? A divadelní kritik by to měl provést dvojnásob: měl by vytušit postavu, o které snil básník, a zároveň proniknout k podstatě osobnosti, kterou tvoří herec. A měl by to současně vidět u osmi, desíti, patnácti postav hry. A k tomu odhadnout, jaký vliv a podíl v těchto kreacích má režisér. Mimoto si má rozebrat stavbu dramatu a ohledat zvuk a vůni jeho řeči a ohlédnout se po literárním spříznění tématu i metody; a ovšem sledovat souhru, výpravu, kostýmy, barvy, světla a náladu publika a možná že i přítomnost vynikajících osobností v lóžích. Není to trochu mnoho požadováno po jednom člověku pro jedno představení, přičemž musí mít i své osobní indispozice a chvíle homérského podřimování? Zajisté že mnoho znamená zkušenost a cvik. Ale praví se, že dokonalá představení vznikají po třiceti a více zkouškách a že i znamenití herci teprve po tolikerém opakování přicházejí na nejskrytější kořen své role. Úkol hercův je však jednodušší než kritikův a jeho zkušenost a cvik pro tento úkol jsou mnohem vyspělejší; jak možno tedy předpokládat, že by kritik obsáhl mnohonásobek takové práce za jedno zhlédnutí? Vskutku vím jen o jednom nebo o dvou kriticích na Západě, kteří pochopili podstatu své funkce a vracejí se znovu a znovu ke každému velkému představení a pokorně studují detail za detailem. Ti mi také potvrdili, že při osmé desáté návštěvě teprve objevují věci, které patří k základnímu poznaní.

Vím, že je těžko žádati takovou oběť po lidech, kteří se živí psaním o divadle. Ale pak jsme tu už jedině my, směšní a karikovaní habitués, kteří můžeme – pokud to dovedeme – při svém vášnivém vyznavačství a uctívání divadla dobrat se jeho tajemství. A také asi ne každého, neboť i my jsme specialisté požitků. Já, který jsem tehdy byl nadšeným průzkumcem umění Lianina, dospěl jsem posléze k objevu, který mne téměř zdrtil. Tato žena, jež všecku krásu tvořila citem, byla bez citu.

Jsem opravdu na rozpacích, dovedu-li vám to vysvětlit. Víte… různé herectví je v různých hercích uloženo na různých místech. Máte herce, kteří mají herectví někde pod pokožkou. Ti vlastně vůbec nehrají, pohybují se po jevišti zrovna tak jako venku ve společnosti. Napoprvé vás překvapí milou a půvabnou přirozeností, po čase vás nudí, jak jsou věčně stejní, jak je to pořád týž civilní občánek, jen trochu pro prostory divadla zesílený a zdůrazněný. Jiní mají své herectví uloženo v mozku. Dovedou uchvátit geniálním pojetím. A zklamou u věcí, před nimiž „zůstává rozum stát“ a jež nutno vytušit jiným, pudovějším smyslem. Někteří mají herectví v nervech, někteří v krvi, někteří u srdce. O Lianě se mohlo říci, že její herectví je vloženo v její duši. Ale bylo tam vloženo tak dokonale a úplně, že už pro nic jiného nezbylo v ní místa. Její duše, to bylo samo komediantství. Viděls na scéně zjasnělou tvář, z níž zářilo cosi svrchovaně sublimního. V pokoře a v úžase jsi se sklonil: ejhle, zde se člověku zjevuje duše s celým svým bohatstvím citů. Jenže to, čemu jsi šeptem říkal duše, bylo v tomto případě jakési ústrojí hereckého organismu, které dotykem divadla bylo uvedeno jako do transu a v něm začalo teprve vytvářet výrony, jichž předtím nemělo a o kterých jsi jako divák předpokládal, že jsou to city. Pro vnější pohled a poslech byly tyto domnělé city mnohem tvárnější a výraznější než city přirozené. Vnímal jsi je v úžasné čistotě a síle a podléhal jsi jejich sugesci. Vděčně sis opakoval: „Hle, co je pravý a nefalšovaný cit, co není zplozeno spekulací mozku ani rozechvěním nervů, co vychází přímo z duše!“ Jenže sama tato duše o sobě byla šalba a klam, a člověk odhalivší toto tajemství zůstal užaslý před novou záhadou: Existuje ještě mimo to člověk Liana? Má toto hýřivě se vydávající srdce ještě nějaký kouteček, kde žije svým životem pro sebe? Je schopna nějakého opravdového pohnutí, když všechna, která u ní nacházíme, jsou umělá a lstivá?

Kdyby na to přišel muž, který ji nemiloval, byl by asi se zdvojeným zájmem sledoval a zkoumal tuto psychologickou zvláštnost. Kdyby ji miloval člověk, který nebyl s to objeviti toto tajemství její tvorby, byl by asi v šťastné nevědomosti spěl dále ve svém dobrodružství podle tlaku své touhy. Co však si měl počíti ten, který miloval i věděl? Kolikrát bylo se mu zamysliti nad objevenou skutečností, že láska trpí věděním a že poznávání nechce být rušeno city! A kolikrát byl překvapen zjištěním, jak je láska sobecká a chce si být jista svou kořistí jako majetkem, a jak je ješitná, věříc marnivě, že její vliv a její působení předčí všecky jiné síly! Zde však tato kouzelná bytost na jevišti rozehrála všechno milostné mámení na pouhý předpis ve svrchované plnosti a milující srdce marně číhalo, kde zbývá, kde se skrývá ještě nějaký nadbyteček, o němž by mohlo v jedné omamné chvíli věřit, že zůstal uchován jen a jen jemu. Hlupák zamilovaný do herečky se domnívá, že všecko, co ona hraje, je z něho a pro něho. Ale člověk zkoumavý jest uvržen do zmatků, neboť nic nezbývá v této vrcholné dokonalosti výlučně pro něho, není pohledu, není šepotu, není vzlyknutí, jež by nebyla ochotna předvést a vyzradit seběhnuvší se ulici; a on sám není s to probudit, co by tato ďábelská žena nedovedla zahrát i bez něho.

O těchto mučivých úzkostech bylo třeba vám povědět, abyste pochopili, proč jsem večer co večer sedal v divadle, kde Liana hrála, a proč jsem opustil svůj rodný Brusel, když mohutný cirkusový stan odvážel její umění k Paříži. Byl jsem mlád, svobodný a nezávislý, nic mi nepřekáželo, abych se jí nezavěsil na paty i při její bludné pouti. A jakkoli mne trápilo, že taková umělkyně opustila prostředí, jež jediné bylo pro ni stvořeno a jediné jí bylo důstojno, našel jsem zároveň jistou odměnu a útěchu v tom, že za tohoto bláhového harcování po velkých městech objevil jsem duši cirkusu. Tehdy se začala má láska k vašemu umění, pánové, a už mne neopustila. V pachu zamžených koníren, v pološeru chodeb plných podivných rekvizit, v šatnách bez podlahy, kde se mísila prudká vůně pudru se syrovými výpary země, pod galeriemi, jimiž pronikal dupot a potlesk davů s řinčivou hudbou, viděl jsem postavy fantasticky ustrojené, připravené pro nějakou velkolepou hru, ale zatím ještě nezapjaté do jejího vysokého napětí, pohybující se s uvolněnými svaly, odpočívajícím hrudníkem a očima, jež ještě byly ponořeny do starostí o zítřejší chléb. Byly to groteskní fantomy té pyšné slávy, k níž se rázem vymrštili, když zazněl jejich signál, opona se rozhrnula a oni vjeli před obecenstvo, nesouce mu vstříc gesto, jehož obřadná krása byla vypracována staletími. Viděl jsem, jak se pro uspokojení davů ženou na okraj života a smrti a chladnokrevně kreslí ozdobné piruety nad vyšklebeným záhrobím, jediný ornament světa dynamicky nabitý životem.

Denní podívaná na tuto odvahu hodit vše v sázku, aby se dosáhlo triumfu, uvedla mi na mysl, že také já se svým věčným přemítáním zůstanu jako přešlapující člověk mimo hru a nedospěji nikam. Pochopil jsem, že je lépe riskovat zklamání a vynutit si rozhodnutí než váhavě čekat, až si sám najdu vysvětlení své milostné sfingy.

Udržovali jsme spolu tón kamarádského přátelství, který dovoloval leckterou důvěrnost. Nicméně Liana okamžitě postřehla drobné návěsti mého změněného postupu a zdála se být tím poněkud překvapena. Nemohl bych říci, že nemile; ale přece jsem jen postřehl cosi jako kmitné stíny jakýchsi rozpaků. Napadlo mne, že snad je Liana už rozhodnuta jinak, nebo spíše že se naklání k jinému rozhodnutí, – tak to bylo všechno neurčité, nevyslovené, zakryté, možná že jen rozechvěná tucha a dohad mého vlastního, neklidem zbystřeného srdce. Znal jsem všechny muže, kteří tenkrát v Paříži měli výsadu tvořit její důvěrnější společnost; bylo-li oprávněno mé podezření, mohl být mým sokem jen někdo z nich. Několik dní jsem byl velmi na střehu, ale nezjistil jsem v jejím chování nic jiného než o špetku více laskavé něžnosti, o maličko více pobízivého záření – což všechno platilo mně. Byly to zcela nepatrné projevy, lékárnickým gránem bys převážil, co mi přidávala proti ostatním, ale krásné ženy umějí dózovati balzám své milosti a bezpečně znají onu mírku, kterou již zplna cítí srdce milující a která je neviditelna nezasvěceným. Láska je mistryní jemnosti a tajní milenci dovedou spolu mluvit i uprostřed podezíravých strážců a špehů.

Chtěl jsem se však přesvědčit přímou zkouškou, a proto jsem uspořádal ve svém hotelu přátelskou večeři pro Lianu a její nejdůvěrnější ctitele. Šest mužů sedělo kolem stolu, uchváceno nevysloveným soupeřstvím. Každý cítil atmosférické napětí, které se šířilo z Lianiných pohledů, a řeč všech byla vybroušena v hroty, z nichž jako by sršel oheň svatého Eliáše. V přítomnosti té, která nás tolikráte opojila svou hrou, hráli jsme my nyní svou improvizovanou commedii dell‘ arte a ona byla divákem, který úsměvem oceňoval naše výkony.

A to se tu sešla společnost, která uměla rozvinout rozhovor! Po Lianině pravici seděl obrovitý portugalský konzul Eugenio Arnaldo de Vieia, jehož jeden praděd získal v Brazílii po několikerém krveprolití diamantová pole a jiný, o sto let později, se vrátil do mateřské země s nešťastným králem Janem VI. a z brazilské revoluce si vylovil portugalský predikát. Také Eugenio Arnaldo strávil polovinu svých mužných let tam naproti, za vodou, mezi řekou Amazonek a řekou svatého Františka, posílaje do Evropy bavlnu, rýži, tabák a manioku; druhou polovinu prožil ve všech hlavních městech evropských, zakládaje všude prodejní kanceláře pro odbyt portugalských sardinek. Jeho olivová tvář hlaholila širokým smíchem a z jeho ošemetných historek se zdálo, že není typu ženy bílého, rudého a černého plemene, jehož by důvěrně nepoznal. Ale před Lianou krotla všecka jeho výbušná bujnost, drsný plantážník měkl v sentimentálního obchodníčka; stará francouzská komedie mohla si ho vzít za příklad, jak Bramarbas se mění v Pantalona.

Vedle něho seděl kapitán čestné setniny spahiů Jean Alphonse de la Roche, chlapík jakoby sesazený ze samých řeřavých uhlíků, nejdivočejší jezdec pánských steeplechasí, nejzasvěcenější znalec neřestných podniků pod pařížským Montmartrem i pod alžírskou Kasbou, odborník pro všecky druhy zápasů od souboje cvrčků a kohoutů až po boxing a džiu-džitsu. Kapitán nebyl už žádný mladík, ale i se svou ošlehanou a vráskami rozbrázděnou tváří vypadal jako dionýský jinoch, srovnal-li se jeho sevřený, znamenitě přisedlý frak s tou zašedlou, zezelenalou rozsedlinou, kterou byl oděn Lucien Forgeret. Lucien Forgeret, kritik Figara. Lucien Forgeret, akademik. Se svou lehounce ochmýřenou lysinou, poplašeným pohledem a zdviženými rameny vypadal tak trochu jako marabu, který se octl v ohňostroji. Ruce mu rozčileně pobíhaly od spadávajícího skřipce k ujíždějící vidličce, cigareta za cigaretou mu sypala chumáčky popela na kalhoty i na hrudník s několika stužkami, oči se pod zdviženým obočím jako nechápavě otáčely od jednoho mluvícího k druhému; nicméně v celém tom zdánlivém zmatku M. Forgeret jasně věděl, že sedí v nejlepší společnosti, pije znamenité víno a má za protějšek nejkrásnější ženu. Žádná z těchto líbezností mu neunikla a čím častěji zvedl sklenku, tím roztodivnější nápady bujely pod jeho žlutou lebkou a tím hravěji se mu rozpřádaly vzletné připomínky starých sympozií i novodobých hostin s výkvětem hereček a milostnic. Nechť se kamkoli ťuklo, z jeho nesmírné paměti se jako souznivý akord ozvaly živé paměti francouzského divadla, zauzlené anekdotami a bonmoty.

Škoda že neměl po pravici takového sekundanta ve vtipu, jakým byl ohnivý kapitán spahiů. Ale sochař Hendrick Dyckmans byl člověk málomluvný. Jeho hlava se silnými kučerami byla vždy trochu skloněna, takže jeho mocné klenuté čelo připomínalo býka chystajícího se k útoku. Něco býčího bylo i v celé jeho rozložité postavě, v širokých ramenou, mohutných plecích i svalnatých rukou. I z těch rukou cítils jakousi sveřepou urputnost; říkalo se o něm, že pustí-li se do díla, nesnese v zuřivém zanícení žádného pomocníka a sám těmi pařáty vynáší metráky hlíny na lešení. Při vší tělesné síle byl to člověk zasněný, každé chvíle jsi ho mohl přistihnout, že je myšlenkami v jiném světě, ponořen ve vidiny nějakých zázračně dokonalých těl.

Jeho mlčení však vydatně nahradil snědý mladík po mém boku, Lorenzo Gioberti z Verony, pomocník sekretáře italského vyslanectví v Paříži, esejista a dynamický básník, autor Tragického jara a Hymnů k slunci a dramatu Beatrice Cenci.

Chtít obnovit rozhovor této společnosti bylo by jako rekonstruovat údery vln v peřejích a slapech. Věděl jsem však, že přijde chvíle, kdy Chateau Laffitte vykoná svou povinnost a kdy figury commedie dell‘ arte zapomenou na souhru a začnou mluvit každá ze svého nitra. Ta chvíle se blížila, hovor se trhal, pohledy mužů žádostivě spočívaly na Lianině zjevu. Skryté myšlenky se prodíraly k svému vyjádření, jako kouzelná noc svatojanská nutí milióny vodních larev, aby opustily svůj živel a staly se tvorem létajícím.

První podlehl obr Vieia. Odmlčel se, zadíval se na Lianu, v očích se mu nejistě zamžilo. Pak zachytil její ruku, pohansky ověšenou náramky, řetízky a prsteny, a vtiskl na ni tlustými rty polibek.

„Jsem doyen lásky k vám, Liano,“ řekl nečekaně měkce, „znám vás od vašeho debutu ve vídeňském veseloherním divadle. Pamatujete se na to rozčilení? Byla jste bledá a všecka sevřená a jedině oči žhnuly horečkou vítězství.“

„Eugenio, nepřipomínejte minulost. Uběhlá léta, ztracené poklady. Na vaše zdraví, vy nejvěrnější!“

„Ó, díky za toto slovo. Jaké vyznamenání je krásnější než modrá stužka věrnosti? Rytíři tohoto řádu neumírají. Promění se v kámen. Dyckmansi, jak říkáte těm sochám, které nesou balkóny šlechtických paláců? Ano, zkamením v karyatidu, která navěky ponese břímě své lásky.“

„Láska se nedá měřit trváním,“ vpadl mu do řeči mladý Gioberti, „z jednotek času rozhodují v ní ty nejkratší. Jedinou vteřinou muž prohrává nebo vítězí, a jediná noc má hodnotu celého života. A je-li něco, co se vyrovná blesku lásky, je to báseň, která má její prudké vzplanutí i žeh.“

„Náhlý zážeh jako věčné rozeplání,“ pronesl Lucien Forgeret, opravuje si skřipec, „rozhoduje hloubka pochopení. Uctíti v ženě, co je v ní božského a co nás unáší k nebesům.“

„Duše! Duše!“ sentimentálně zavzlykl de Vieia, jejž zřejmě víno přemáhalo. „Zbožňuji duši, pánové. Vyvržte mne, sepsujte mne, zničte si mne, zbožňuji, co je nedostupné. Ctím Boha a miluji ženskou duši. Těl bylo… ale ženská duše…“

„Láska se neprojevuje horováním,“ vpadl mu do řeči kapitán, „láska se dokazuje činy. Třikrát jsem se bil za vaši čest, Liano, a můj život je vám zas kdykoli k dispozici. Na pistole, na kord, na šavle.“

„Umřít je krásné, žít je krásnější!“ zakrákoral marabu Forgeret.

„Jsem právě ochoten obětovat to nejkrásnější,“ odsekl de la Roche.

„To nejkrásnější je pochopit a pochopené učinit pochopitelným,“ vyhlásil slovutný akademik rozčileně, setřepávaje popel z kabátu.

„To nejkrásnější je vyslovit i to, co nelze pochopit,“ vykřikl Gioberti.

„Nejkrásnější je nemluvit a bít se,“ udeřil do stolu kapitán.

,“ mumlal Vieia, „nejkrásnější je milovat…“

Neúčastnil jsem se této napilé licitace. Lianina ruka vklouzla do mé dlaně jako podvečerní pták do budníku. Bylo to nepatrné gesto, ale cítil jsem, jak tím dotekem prochází blažená shoda. Nebylo třeba slov. Té chvíle jsem odevzdával vše, co jsem byl a co jsem měl, jméno i jmění, Lianě a Liana přijímala. Nedívajíc se na mne notovala si potichu, že jen já tomu mohl rozumět, refrén pomalého valčíku, který tehdy zněl celou Paříží, zpíván jejími zpěváky a drnčen všemi orchestriony:

A já tě miluji a ty to víš,

a přece lásku mou ty sotva pochopíš…

Najednou se ode mne odtrhla.

„Na vaše zdraví, pánové,“ zvedla s úsměvem sklenku, „na zdraví vám, vy nejohnivější, Lorenzo, vám, který jste nejstatečnější, kapitáne, i vám, staroušku Luciene, který patrně z nás ze všech nejvíce záříte moudrostí. Zač však mám připíti vám, pane Dyckmansi? Co vy považujete za nejkrásnější?“

Opravdu, jediný Hendrick Dyckmans zdál se být v našem kruhu cizí. Pil zabořen ve své myšlenky a nyní jako by se probudil.

„To nejkrásnější? Nevím… stále to hledám… stále to čekám. Glyptotéka v Torontu chce po mně sochu vynořivší se Afrodity. To by mělo být to nejkrásnější. Zjevení božského krásna na této zemi. Dokonalost ženské harmonie. Hledám…“

Zadíval se na ni a zmlkl. Uprostřed obdivu, který celý večer obléval přítomnost Lianinu, zaznělo skoro netaktně, že někdo zůstal ponořen do svých vidin a snů. Také pohled, jejž nyní na ni upřel, nebyl obdivný. Čišela z něho urputná věcnost, jako by nevšímavě pronikal lahodou pokožky a ohmatával jen svaly a kosti a odměřoval jejich rozměry. Na Lianu to zřejmě nepůsobilo nepříjemně, víčka se jí nervózně zachvěla.

„Myslela jsem, že nejkrásnější bohyně je Venuše?“ odpověděla mu, prozrazujíc bezděky, jak málo ví o shodách mytologie řecké a římské.

„Možná,“ odpověděl lhostejně sochař, „ale nikdo si ji u mne neobjednal. Mám zakázku na Afroditu Anadyomené, a nejkrásnější tedy musí být ona.“

„Umělci jsou ohavně komerční,“ zabručel sardinkový konzul po boku Lianině.

„Och, Afrodité Kythéreia!“ zahoroval akademik Forgeret, „luzná dcera Diova, připoutaná osudem k obludnému umouněnci, k chromému Héfaistovi, jako všecko vznešené je na této zemi stísněno výplody její hrubosti! A přece nám darovala rozkošného neposedu Eróta, který bez úcty k šedinám prostřeluje mužské srdce šípy slasti i hořkosti!“

„Nejkrásnější ze všech bohyň,“ vpadl do jeho chvalozpěvu Lorenzo Gioberti, „jakým hymnem vyjádřit jí vděk za to, že rozkoše lásky povýšila na posvátný akt a zbožný hold tvůrčímu božstvu!“

„Afrodité… Afrodité… Neměla milostnou avantýru s bohem války?“ lovil de la Roche nějaké vzpomínky z gymnázia.

„Ano,“ odpověděl Forgeret, „ohavný Áres, krvelačný bůh hekatomb, tak u starých Řeků nenáviděný, že mu ani nestavěli chrámů. Nicméně učí Plato, že je dvojí Afrodita, Uránia čili nebeská a Pandemos, pozemská…“

„Nevěřím!“ přerušil ho nezvykle prudce Dyckmans, neodvraceje očí z Liany, „nevěřím a nebudu věřit v tlachy filozofů o dvojitosti krásy. Sama krása je božskost, a dotkne-li se hmoty, učiní i z uplácaného bláta boží dílo. Nepochybuji o tom, že Adam byl nejkrásnější člověk. Stvořil jej Bůh, a my sochaři, následovníci Hospodinovi, jediní obnovujeme jeho tvůrčí dílo. Nejsme všemohoucí, abychom stvořili organismus, ale kus boží síly je v našich prstech a dlaních, aby nám mrtvá hmota ožila krásou, jež je jen jedna, zároveň nebeská i pozemská, boží i lidská, duševní i tělesná. Neboť kolikrát stály přede mnou ženy bez ducha i duše, jen to mámivé tělo, a já, pane, těmato rukama bušil a tepal do dláta v kameni, ťukal a štěpil a hladil a prorýval, až jsem navěky vdechl mrtvému kameni duši, jíž živoucí tělo nemělo!“

Dyckmans se rozohnil, jak jsme ho nikdy neviděli. Černé kučery mu spadly jako opilé věnce do čela, oči sršely, ruce bloudily vzduchem, jako by vyhmatávaly nějaký nám neviditelný tvar. Liana zírala na něho beze slova.

„Chcete ještě pít víno?“ zeptal jsem se jí, protože se číšník chystal otevřít novou láhev. Trhla sebou a vteřinu nevěděla, co jí chci. Pak pohodila hlavou.

„Ne,“ prohlásila a hlas jí zněl tak divně, jako by měla sucho v krku, „objednejte koňak. Nevídáno, když se opijeme.“

Trošinku mne zamrzel vulgární tón, jímž to řekla. Poručil jsem, aby přinesli napoleona. Když jsem se obrátil zpět k Lianě, setkal jsem se s pohledem, který jako by mne zhluboka zpytoval. Bůhví co všecko v tom jejím pohledu bylo: kus něhy, kus soucitu, kus starosti, kus přátelství, a všecko tak vlahé, že to mnou proniklo jako sladká dýka lásky. Ale pak to v jejích očích přešlo v přejemnou laskavou zář, všecko bylo jako jitřní aurora a Liana se s úsměvem přitulila k mému boku.

Napilý de Vieia seděl s hlavou zabořenou v dlaních a ostatní se hádali s Dyckmansem o Platóna. Pro mne s Lianou se rozprostřela chvilinka blažené osamělosti. Zatím číšníci vyměnili sklenice a majordomus obřadně nalil vzácnou pálenku.

„Cítíš, jak voní?“ zašeptala Liana. „Pojď, opijeme se.“

Znovu mne lehounko ťukl závan nevůle, ale z ní žhnulo něco nezdolatelného. Jako by se splašení koně utrhli a vyřítili na volnou pláň.

“opakovala naléhavě a najednou dodala smrtelně vážně: „Pro pravdu boží mezi námi.“

Kdyby v tu chvíli bílá sova sněžná tichým letem proplula opary a dýmy a usedla mi na rameno, nebyl bych se víc zachvěl než při těchto slovech tajemné a čarokrásné závažnosti.

Ale Liana se zvedla a uchopila číši.

„Maestro Hendricku Dyckmansi, kterýž jste tu na místo Boha Stvořitele, tuto sklenici vypíjím na vaše zdraví.“

Převrátila ji prudkým gestem a podala číšníkovi.

„A tuto druhou, Hendricku Dyckmansi, piji na zdar vaší Afroditě. Nechť i vám se vynoří z pěn, par a paprsků, jak o ní sníte… A tuto třetí sklenku vypijte se mnou…“

Opravdu, dala si potřetí naplnit sklenku tím těžkým, osmdesátiletým dryákem; a tu se jí hlas trochu zlomil a pak najednou přešel jako v milostné arpeggio harf:

„… vypijte se mnou… na mou lásku!“

Obešla je pohledem a zastavila se v mých očích, jako by tu chtěla zakotvit navěky. Pak vypila koňak, dala se do rozpustilého smíchu a rozbila číši o mramorový sloup. Nikdy jsem neslyšel v jedné minutě tolik proměn v hlase a tónu, kolik jich vyčarovala tato kouzelnice na prahu opojení.

Podle jejího hesla se začalo opravdu pít a napoleonský koňak rozohňoval a mátl hlavy beztak již dosti napilé. Sám jsem cítil, jak se mi mozek slastně zamžívá. Zmocnila se mne prudká touha po Lianě. Ostatní propadli zase křiklavé hádce, v níž každý brebentil sám pro sebe a snažil se překřičet druhé. Vztáhl jsem ruku po Lianě, abych ji přivinul k sobě. Přichýlila se napolo, zvrátila hlavu a jala se zas tiše a vábně zpívat svůj milostný refrén:

A já tě miluji a ty to víš,

a přece lásku mou ty sotva pochopíš,

to srdce mé se touhou zajiká

a je to sen, sen, který uniká…

Mámivá melodie omotala mou mysl. Zachtělo se mi být s Lianou sám. A Eugenio Arnaldo de Vieia, konzul a sardinkář, spadl pod stůl.

„Skončíme to?“ zeptal jsem se Liany.

Místo odpovědi mne horoucně políbila. Žel, netušil jsem, že i polibek může být pýthijská odpověď!

Zdržel jsem se poněkud při vyrovnávání účtu. Když jsem vyšel do vestibulu, našel jsem jen konzula. Seděl v křesle jako ztroskotanec, s kloboukem v týle, a z jeho opadlých tváří dívaly se na mne dvě navýsost smutné oči.

„Kde jsou?“ zvolal jsem překvapen.

„Osudný večer,“ zablekotal, „smrt kosí mezi přáteli.“

„Co to žvaníte, konzule?“

„Nežvaním. Kapitán vyzval Forgereta na souboj. Ctihodný akademik se vyjádřil o Lianě, že je božská děvka jako každá veliká actrice. Gioberti a já jsme svědci. Dejte mi něco pít, hrabě. Něco hodně hořkého. Hořčejšího než je náš život. Nesrovnáme-li to zítra s tím pominutým spahiem, zemře Lucien Forgeret pozítří v mém náručí a Figaro přijde o nejznámějšího kritika. Pojďte zpět a napijme se nějakého extraktu žluči.“

„Kde je však, člověče, Liana?“

„Pravím vám, vraťme se popít hořkosti.“

„Vieio, kde je Liana?“

Nachýlil se a hlava mu sklesla. Pak ji pomalu zvedl a povstal.

„Pryč… Zmizela… Ponořila se…“

„Co to blábolíte?“

„Ponořila se opět do vln, z nichž pro nás vzešla. Afrodité Anadyomené. V tuto chvíli se asi zjevuje Hendricku Dyckmansovi. Galerie v Torontu bude mít svou bohyni… naši bohyni, hrabě. Pojďte to zapít. A pochopíte mou pravdu, že nám nelze než ji milovat – milovat a nic víc.“

To je moje příhoda, pánové. Desítky let přes ni přešly kroky čím dál tím méně těžkými a dnes ji mohu vyprávět beze stesku. Vím teď, že mne Liana opravdu milovala. Aspoň tolik mne milovala, že nechtěla, abych se stal její obětí jako ten tlustý de Vieia, kterého si vzala, když se vrátila z náruče Dyckmansovy. Vzala si ho, aby rázem uzavřela cestu ke mně. Ale po čase mu utekla s Lorenzem Giobertim, když se stal tiskovým atašé. A toho podváděla s kapitánem spahiů a ze žárlivosti obou chodívala se zotavovat ke starému akademiku Forgeretovi, jehož ochmýřená marabutí hlava nebyla vystavena žádné palebné či sečné zbrani soubojové, ale podlehla jednou přílišnému rozčilení z milostného mazlení.

Vím, že mne milovala a z lásky ke mně chtěla mne ušetřit osudné vášně. A já se vystonal, oženil, stal se otcem, prošel státní kariérou; to vše by patrně nebylo, kdyby mne byla milovala o něco méně.

Snad shledáte, že co vám pravím, je paradox. Ale dávno už mne jalo podezření, není-li všecko paradox, co my tak žhavě a krvavě prožíváme, a nestojí-li někde nad námi kdosi Svrchovaný, jenž není jen nejvyšší láska, ale i nejvyšší ironie. Dívám se do svého života a do životů tisíců svých známých jako do podivuhodné hry. Někdy v ní rozhoduje náhoda. Někdy šťastný pud. Někdy zdravý rozum. Někdy milost boží. Ty čtyři věci objímají půdorys, nad nímž lze zvednouti hrdý obelisk. Nebo lze v jeho mezích vykopat bezejmennou jámu pro ostatky všeho hrdinství. Kde je toho zákon? Hledám jej, jako Aristoteles hledal, pozorováním. Jsem šedivý, ale ještě jsem nenasbíral dost zkušeností, abych vyslovil formuli zákona. Tož toužím ještě po zkušenosti jiných. Dnes po vaší. Jsme muži mezi sebou, vy světoběžní jako já téměř odcházející. Toť případ, kdy lze vyjeviti vše, co plní mužská srdce: lásku, čest, zápas a boj.

Není zde ženy, která by znesvětila naše chlapské zpovědi. Ale je zde toto Cháteau Laffitte, nerušivý ženský prvek v mužských hovorech, měkký, vonný, poddajný i pomocný. Nechť poslouží našim hrdlům a poskytne jazykům abolici ze všech závazků mlčení. Ťukněte si se mnou, přátelé komedianti, a začněte vyprávět!