Lidé z maringotek

Kdykoli slyším uvažovat o tom, co ženská svede s mužským, vždycky si vzpomenu na Harryho Harweye a jeho nosatou opičku. Sám ze svých vlastních zkušeností bych sotva mohl co vyprávět; při xylofonu, víte, není žádná romantika. Od svého pátého roku buším celé dny do těch palisandrových špalíků. Jsem už starý chlap, ale pořád se mi zdá, že mi za zády stojí otec a dá mi pohlavek, ťuknu-li vedle. Víte, otec byl původně virtuóz na klavír a moc se od něho očekávalo, Chopina prý nikdo na konzervatoři nezahrál s takovým citem jako on. Měl také své úspěchy ve světě, ale začal pít a ztratil v prstech všechnu jemnost; kdepak by mohl se odvážit na takové Chopinovo nokturno nebo na jeho impromptu. Tak tedy skončil svou kariéru jako učitel hudby na předměstí, měl vztek na celý svět a úměrně k tomu taky pil. Když jsem se narodil, zapřísáhl se prý, že musím sklidit slávu za něho, ale že mě nedá do rukou těm tupcům na konzervatoři. Ono se mu to tak v jeho hlavě urovnalo, že celým jeho neštěstím jsou vinni profesoři. Někdy, když přišel domů a sotva se držel na nohou, dopadl ke klavíru a křičel, aby si prý svět poslechl, jaký je on pořád ještě hráč. A pak začal zuřivě hrát, s očima zavřenýma, s hubou zpěněnou, divoké laufy a krkolomné pasáže, člověk nechápal, kde se v těch odulých prstech bere taková střelhbitost. Ale toť se ví, bylo to jen jako když se hrách sype, bez citu a oduševnění. A k tomu chtěl už v pěti letech přitáhnout mne. Prstíčky mi na klávesy nepostačovaly, to ho však neodradilo, prý to napřed zkusíme s xylofonem.

Tak se začala má denní dřina a v sedmi letech už jsem vystupoval jako zázračné dítě. Lidem se to hrozně líbilo, koncerty byly vyprodány, otec nechal školu školou a raději mi dělal impresária. Ke klavíru jsem se už nedostal, od svého osmého roku jsem musel vydělávat na živobytí celé rodiny. Jezdili jsme světem, po všech možných varieté a tingltanglech, večer jsem vystupoval, ve dne cvičil. Otec se vrhl na komponování: kde byla jaká populární opera, všecko přepracoval na potpourri pro xylofon. Hrál jsem Rossiniho, Aubera, Lortzinga, Verdiho, Gounoda, Nicolaie, Bizeta; nezáleželo na tom, co, jen když to bylo efektní, v prestissimu. Otcovy transkripce nebyly lehké, chtěl v nich uplatnit všechnu bravuru mé techniky a někdy chrlil na papír noty, jako když v opilosti hrál na klavír. A pak stál za mnou a já nesměl jedinou z nich vynechat, jinak jsem ihned dostal ránu. Někdy jsem se učil takové směsi půl roku i rok, než jsem ji úplně zvládl a než mi šla z rukou s takovou mechanickou jistotou, jako když se otáčí válec v orchestrionu. Zato však jsem byl, zvlášť později, uznávaným mistrem, i kritika o mně psala a direktoři se o mne rvali. Ale pak najednou, když už mi bylo skoro pětadvacet let, začal zájem o mne ochabovat. Objevila se nějaká Polka, Julie Sandrowská, a ta hrála na xylofon zrovna tak dobře jako já a k tomu prý to byla sličná holka. To tedy byla větší atrakce a nejslavnější varietní divadla začala jí dávat přednost.

Otec soptil, že nás ta ženská připraví o chleba, a jednou se za ní rozjel, aby si ji poslechl. Zůstal tam asi o tři dny déle, než nám slíbil. Měli jsme strach, že se tam rozpil a že se mu něco stalo, ale vrátil se zdráv a kupodivu střízliv. Ba vcházel jako v triumfu.

„Ať jsem jakkoli zhanobil svůj život,“ prohlásil nám po prvním uvítání, „tentokráte jsem provedl čin, který mě ověnčí zásluhami jako hudebníka i jako otce. Julie Sandrowská je xylofonistka nevyrovnatelná. I je tu, synu můj, jediné řešení, které jsem již provedl: ty si ji vezmeš. Budete hrát čtyřručně a zabezpečíte si příjmy na celý život. A nyní jdi mi přehrát Rigoletta – jsem přesvědčen, že jsi ty tři dny jen prolenošil.“

Nebylo mi možno odporovat. Z rozhodnutí obou otců se Julie Sandrowská stala mou ženou a její xylofon se přiřadil k mému na celý zbytek života. Společná hra je ještě choulostivější než sólo, a proto jsme den za dnem osm až deset hodin při práci. Na zdi je rozvěšen seznam našeho repertoáru a ten repetujeme číslo za číslem, samé operní předehry, pochody, potpourri, variace a fantazie. Traviata, Zampa, Lazebník sevillský, Král to řekl, Carmen, Robert Ďábel, Car a tesař, Rigoletto, Butterfly, Aida, Cavalleria rusticana, sem tam koncertní kousek, národní píseň, oblíbený šlágr, od sedmi ráno do oběda, od oběda skoro do večeře. Víte, ono je to, jako by se měl složit obraz z miliónů pomíjivých jisker, a to tedy musí být všecko pořád secvičeno na setinku vteřiny. Dvaadvacet let jsme už spolu a ještě se nám večer nepřihodil jediný omyl, jediné máknutí vedle. Ale to právě člověk se musí tomu zcela obětovat, musí být úplně v tom, na nic jiného nesmí myslet, pro nic jiného žít. Kdepak mít děti, to by byla naše zkáza. Původně jsme si říkali, že to musíme vydržet dvacet let a pak že si koupíme někde na venkově domek a tam si zařídíme krásný a spokojený život. Ten domek jsme si opravdu opatřili, je to pěkná, útulná vila nad potokem se starými vrbami. V potoce je prý spousta pstruhů, i raky prý tam lze chytat, zahrada mívá na podzim krásné ovoce, jablka, hrušky, ořechy i lískové oříšky, a za těmi se táhnou z lesů veverky. Jaro prý je tam překrásné, když se všecko zabělá květem, a taky v zimě se tam prý líbezně žije. Ale co je to platné, když my se už nemůžeme odtrhnout od tohohle čtyřručního pouta, jaképak jaro, tuhle je Němá z Portici, jaképak léto, tuhle je Norma a Tosca a Trubadúr, jakápak jeseň – Lucia di Lammermoore a Maškarní ples.

Někdy je mi z toho smutno až k nenávisti. Říkám si: celý život prostát jak dvě pradleny u necek! Ale kdepak pradleny; ty si mohou povídat a polevit, ty nežene žádné presto a vivace. Někdy tedy je toho člověku líto. Ale když už jednou tady ta dokonalost je, ten cvik, ta technika, jakpak je to možno opustit, to jest zničit to a sprovodit ze světa? Vždyť taková svrchovaná dokonalost už nepatří nám, ta je nám jen svěřena a my ji musíme opatrovat, dokud při tom nepadneme.

Na život není přitom kdy. To já jen po chvilkách po něm pasu, abych zahlédl nebo zaslech, co to všecko je. Jako kluk si přitom připadám, který se vytahuje na ohradu, aby na chvilku uzřel, jak tam na té druhé straně běhají lidé atletických těl a v slunci se třepotá zvonivý míč. Jen tak ho ukrádám – v poledne v knížkách, večer v hovorech v zákulisí. Dějí se patrně podivuhodné věci tam na té druhé straně; já si jen tak namátkou vzpomínám na Tři mušketýry nebo na toho Balzaka. A co toho vědí sami živí lidé, kteří nejsou osudem přikováni k variacím z Fausta a Markéty! Tu se tedy člověk dovídá opravdové moudrosti – jedna z nich je také ta, o níž mi vyprávěl ten Harry Harwey. Nenudí-li vás to, povím vám pravdivý příběh Harryho Harweye, jak jsem jej sám od něho slyšel.

Tenkrát byl rychlík z Mnichova zcela ve znamení artistů. Bylo posledního v měsíci a měnily se štace. Z Lipska, Drážďan, Prahy, Norimberka přijížděli varietní lidé na jih, něco zůstalo v Mnichově, něco jelo dál. Jiní zase tam přisedli, i jelo k Švýcarům a dál na Itálii množství mužů v americky střižených šatech a žen víceméně výstředně nalíčených. Celé jedno oddělení obsadila létající rodina Sanpietrova; vedle seděli The 6 Barrows, ikarské hry; pak trochu míchaná společnost – umělecký hvizdač, dvě tanečnice, řetězový král, padající Max z firmy Max and Evelyne (ona sama jela na účet jednoho jihoamerického velkoobchodníka ve spacím voze); šesté místo měl Harry Harwey. Byl to hezký plavovlasý muž s dokonale vypěstěným tělem a s klidným pohledem, jaký vycházívá z organismu, který je v bezvadném pořádku. Měl zde pohodlné místo v rohu u dveří, ale nechtělo se mu ještě sedět. Potloukal se po chodbě vagónu a pokukoval po čtvrtém jeho oddílu.

Také tam seděli vesměs artisté, ale co Harweye výlučně poutalo, byl sírově žlutý klobouček nebezpečně ostrého tónu; byl nasazen šikmo a stínil, ale nezakrýval dvě velmi modré a velmi sladké oči, zalité vlahým leskem. Tyto oči s kloboučkem se vznášely nad neuvěřitelně nadýchanou kupou zelených a modrých závojů, z nichž vyčuhovaly jen dva červené safiánové střevíčky. Klobouček, oči, závoje a střevíčky dávaly rozkošný pastelový obrázek; dohromady se jmenovaly Mlle Louise Printemps. Mezi námi odhadnuto, mohly stejně dobře znamenat špičkový tanec nebo ochočené papoušky. Ve skutečnosti to bylo horší: tahací harmonika. Pravda, její malý šestihranný bandoneon byl zázrak instrumentářského umění, skoro hračka, právě tak pro ty její útlé pracičky, ale přitom schopný rajsky ševelit i hřímat, jako kdyby ocel se železem bojovaly v hymně kovů. Úchvatné to bylo – ale přece jen tahací harmonika.

A tento bandoneon slýchal Harry Harwey ze své šatny již po tři programy. Troje angažmá za sebou měl, kdy se pokaždé v programu vynořila Louise Printemps. Nezdržovala se nikde v divadle, takže se s ní téměř nesetkal. A přece ji každého večera viděl a každého dne musel vsát do sebe její přítomnost. Když skončila práci, objevila se v rezervní ředitelské lóži. Harwey si denně zkontroloval její přítomnost slídovou špehýrkou v oponě. Seděla v pozadí lóže a očima zcela neúčastně klouzala úsekem hlediště, jenž se odtud otvíral jejímu rozhledu. Ve chvíli však, kdy Harwey za třeštění trubek a třesku činel vstupoval na scénu, byl žlutý klobouček na kraji lóže, zrovna v dosahu rampového světla. O devět minut později, když malý buben lermo vířil poplach před hlavním skokem, mrskl Harry okem do lóže, zachytil dva modře planoucí plaménky, zavřel je do svých očí, odrazil se a proletěl s nimi svým trojnásobným saltem. Pak zahřměl tuš, do toho potlesk jako krupobití, Harry spěchal se uklonit k lóži – lóže však byla prázdná.

Nemohl si toho nevšimnout, nemohl na to nemyslet; ale nakonec si vždycky musel říci, že mu po jejích návycích nic není. Divné děvče, tahle Francouzka! Večer mu zmizí a ve dne je dočista nezvěstná, jako by neexistovala. To snad není možno, že by při své líbeznosti poustevničila; to asi někdo za ní stojí, komu je zavázána vším volným časem. Ale také proti tomu nemůže přece jakýsi Harry Harwey nic namítat. Snad to tu a tam trošičku bodne u srdce, ale práce je práce, ona má své harmonie a Harry své salto, all right.

Nu… tak docela all right to přece jenom taky není, to si musí Harry přiznat. Dejme tomu, když se vezme odraz z trampolíny: to má přece Harry v nervech, jaký nápor musí učinit, aby ho to vymrštilo na trojnásobné salto. To přece je určitá trať a je na to třeba být jistý čas ve vzduchu. To se musí dostat z těla maximum výkonu. Dobrá – jenomže když se tam ty dva modré ohníčky rozzáří, je odraz najednou ještě mnohem pružnější a tělo letí vzduchem, jako když se člověk převalí peřinkami. Když si tu zvláštní lehkost Harry poprvé uvědomil, začal si dávat na sebe pozor. Má přece své tělo úplně v moci, sleduje se, i když se bleskurychle protáčí vzduchem; a hleďme, ten odraz teď nese tak, že tu opravdu zbývá ještě kus trati vzduchem a kus setrvačnosti ve vrženém těle. Je-li tohle pravda, pak není ještě všecko all right…

A Harry se v příštích večerech zkoumá, měří a kontroluje skok, prohlíží odraziště, pozoruje dopad. A pak najednou, když ty ohníčky mu planou vstříc nejjasněji, rozběhne se o dva kroky víc, dopadne prudčeji, dá se vyhodit a pak, v mrtvém bodě vzestupu, se skrčí – jedno salto – škubnutí – druhé salto – trhnutí – třetí salto – a teď, teď, vzepnout, trhnout – čtvrté salto! Teď teprve je to all right!

Málem by se byl zabil: dopadl už mezi kulisy, rovnou na břicho hasiči. Všecko bylo úžasem bez sebe. Kolegové gratulovali. Direktor se přihnal a křičel nadšením. Lidé venku mohli rozdupat divadlo. Ale to nic. To čtvrté salto bylo přece jen pro ty dva zářivé ohníčky. Jde se jim, trochu zpocen, uklonit. Leč ohníčků není. Lóže zeje prázdnotou jako kdykoli jindy. A přece to bylo jejich dílo, jejich působení, jejich čaromoc, že ho tak jako tajemné magnety vyzvedly k největšímu výkonu! Proč nezůstaly, aby inkasovaly svůj sukces? Chtějí snad… chtějí ho vydráždit, aby dal víc? Jinak? Jinde?

Ne, tohle je to jediné, co jim mohl dát. Je to moc, je to veliké, příští týden už budou všecky odborné listy psát o jedinečném výkonu Harryho Harweye. A víc dát nelze. Kdyby šel jinak, pohřbil by i to třetí salto. A Harry Harwey je poctivý chlap, dbalý své třídy; tuhle má v aktovce šestatřicet kontraktů a to znamená, že musí ještě tři roky večer co večer skočit svoje tři salta. A teď patrně čtyři, aby nezadal své ctižádosti.

Dobrá – ale jak to přijde, že to děvče je tu s ním v jednom voze? Říkalo se, že má příští termín ve Vídni. V posledních dnech dostávala plno depeší. Změnila zase angažmá? Proč? Bude snad zase s ním pohromadě v Curychu? Neměl na to odpověď; ale když se zastavil mezi dvířky jejího oddílu, přivítala ho zdvižením černých řas, které pak zůstaly několik vteřin nahoře jako opona nejkrásnějšího divadla. Pak už si ho zase nevšimla a jen hltala výklady starého Reimanna.

Kolem ní byl totiž zbytek onoho neklidného varietního a cirkusového národa. Tady podřimoval vychrtlý Dolleschal s povadlou svou ženou, muzikální klaunové staré solidní práce. Vedle paní Dolleschalové seděl The Great Gordon, kaučukový fenomén, s hlavou připomínající reklamu Penkaly. Jakživ nevěděl, co se kolem něho děje, protože měl i ve vlaku plné ruce práce. Tu bylo nutno doplnit card–index podnikatelů, tu zas prohlédnout kartotéku hotelů, dát do pořádku účetní knížky, z malých notýsků přepsat závěrečné cifry čtrnáctidenního údobí do hlavní knihy, vyřídit korespondenci a nastylizovat nově inzerát. Malý přenosný psací stroj putoval brzo na klín, brzo na zem mezi nohy, z indexů, notesů, seřaďovačů, knížek a knih byla kolem celá barikáda, The Great Gordon, na scéně nejhybnější komik, v životě nejsuchopárnější puntičkář, odumřel pro své okolí a křísil se jen ve chvíli, kdy se někdo zmínil o dobrých obědech nebo levných nákupech. Tu rázem přerušil svou práci, honem se vyptal na adresu, vyhledal v kartotéce příslušný lístek a vtělil do něho celou informaci i se jménem informátora, datem a místem sdělení.

Poslední cestující mezi nimi byl vedle starého Reimanna karetní král Marelescu, nejméně vítaný a ostatně nejméně přítomný. Potloukal se vždy v restauračním voze, sháněje kavky na partii karet. Na jeho uprázdněné místo pozval Hans Reimann Harryho Harweye a tak se stalo, že Harry tu seděl šikmo proti slečně Printempsové a mohl znovu přemýšleti o mnoha záhadách té svůdné závojové záplavy. Ostatně si ho příliš nevšímala, tak byla všecka upoutána vyprávěním starého Reimanna. Harry již dávno věděl, že když old Hans spustí, sedí se bez dechu až do rána. Měl v hlavě nastřádány příběhy z celého světa a jeho láska k zvířatům z něho udělala nejpoutavějšího vypravěče. Harwey se neodvážil ho rušit; spustil se mlčky na sedadlo a jen občas, jako ti druzí, podepřel Reimanna drobnou otázkou.

A už šly historky šedovlasého pána jedna za druhou, měkce a vláčně, jako když medu nabírá. O tom, jak poprvé cvičil tuleně, o zamilovaném papouškovi, o zpívajících kočkách, o drezúře mývalů, o lásce poníka Valdy k mladému kuguáru, o hlouposti cvičených slepic a o slonu Toxym, který nenáviděl zrzavé trombonisty.

„A jak to bylo s tím psím divadlem?“ zeptal se Harry, který slýchával leccos o Reimannových zážitcích.

„Ach, tenkrát v Katovicích? To byl těžký případ, chlapče, a buď rád, že tvůj pružný můstek neběhá a neštěká. To bylo tak, Luizičko. Vypracoval jsem velké psí divadlo. Ale ne takové obyčejné, s psíky v tyrolských kostýmech. Řádnou tříaktovou komedii a přitom výpravnou hru. Šedesát sedm psů v tom hrálo – na Hansatheatru v Hamburce byla premiéra. Představte si sedmašedesát oblečených psů samotných na jevišti a jeden větší džentlmen než druhý. Hrdinka kusu měla dokonce dlouhé glazé rukavičky až k loktům a publikum plakalo smíchy, když si je o svatební noci svlékala. Pracoval jsem s tou smečkou půldruhého roku a varieté bývalo vyprodáno na celý program. Nevěděl jsem už, kam s tím dřív jet, ředitelé se mohli o moje divadlo utelegrafovat. Tehdy přišel ke mně nebožtík Weizmann a nabídl mi turné po Jižní Americe. Starý Weizmann byl dobrý agent, ale zároveň s ním přijel Mr. Payne z Melbourne-Recreation-Company Ltd. a začal do mne hučet s Austrálií. Nechal jsem se pohupovat od obou. Upřímně řečeno, nevěděl jsem, co je lepší, a mimoto se mi z Evropy nechtělo. Ona paní Reimannová, tenkrát ještě slečna Wiedehopfová – ano, Harry, po saském Wiedehopfovi – měla ode mne jakýsi slib, že se na podzim vezmeme a dáme si čtvrtletní dovolenou. A tenkrát se stalo, že mladý Vandérémy vyšel ze špitálu. Se skákáním bylo po té zlomenině amen a Vandérémy přišel ke mně, abych mu tu komedii prodal. A protože ho bylo slečně Wiedehopfové líto a protože svatba na jaře je veselejší než na podzim a protože se ukázalo, že Vandérémy nesmírně miluje psy, a protože mi starý Hagenbeck signalizoval patnáct medvědů a protože láska si najde, zachce-li se jí, ještě tucet všelijakých protože, – prodal jsem smečku i s oběma zájezdy a vzal do práce medvědy.

Bylo to také dobré číslo, zase pantomima, jenomže hrubší a primitivnější, tak zrovna pro medvědí mozky a tlapy. Vozil jsem to křížem krážem a opět se sláva Reimannových medvědů táhla celou Evropou. A tak jsem se dostal asi po dvou letech do Katovic. Eden byl docela slušné divadlo, ředitel Weihrauch měl zálibu ve zvířatech a do každého programu si opatřil dvě tři drezúrní čísla, přestože to byla trošku drahá libůstka. Vzal jsem ty Katovice, abych se spíš dostal na Varšavu, protože kontrakt předtím jsem měl ve Štutgartě a ze Štutgartu do Varšavy bylo mi trochu daleko. Ale i do Katovic to nebylo nijak za rohem, a protože mi štutgartský Némesi nedovolil přehodit si číslo a chytit první rychlík, dojel jsem do Katovic zrovna k začátku představení. S největším spěchem jsem macky převezl do stájí a dohlédl na umytí a vykartáčování. Sám jsem se převlékat nemusel, protože, jak víte, nikdy na jeviště nepřijdu, – to je má reimannovská specialita. Také ty medvědy jsem řídil ze zákulisí.

Šel jsem se podívat, jak vypadá katovické jeviště. Program už běžel, co v něm bylo, jsem neznal. Na schodech jsem se setkal s paní Barrowovou, zrovna z těch ikarských, co sedí vedle. Když jsem se s ní rozloučil, nasadila právě hudba kvapík. Poslouchám – bože, to byl můj psí kvapík, který se hrál, když se v druhém aktu objevil psí ženich v automobilu na scéně! Že by se už Vandérémy vrátil z Austrálie? Spočítal jsem si v duchu měsíce – bylo to možné! Křikl jsem na sluhu, kde visí nějaký plakát. Ukázal mi na dveře k šatnám a já už zdaleka viděl velká písmena

VANDÉRÉMYS HUNDETHEATER

Věděl jsem, že sluhové drží všechny nevystupující psy na levé straně jeviště. Popošel jsem tedy z pravé strany jen natolik, abych zahlédl, hraje-li ještě ženicha Muffi. Musíte vědět, že v pozadí byla jakási teráska, kde obědvala nevěstí rodina, obsluhovaná dvěma komorníky. To bylo dohromady šest psů. Vpředu byl portýr, posluha a policajt, to máte devět. Ženich se šoférem v automobilu byl desátý a jedenáctý pes na jevišti. Šestapadesát jich leželo a sedělo v kulisách, všichni pěkně oblečeni, všichni čekající, až dá inspicient znamení, aby je pustili. Na mé straně byl jen zřízenec dávající pozor, aby tam nikdo nepřinesl kočku. Mně přirozeně ustoupil z cesty, abych se mohl podívat. Nahnu se, spatřím malý automobilek, ano, vlčák Rigo byl ještě u volánu a Muffi, můj drahý bílý Muffi, zázrak vtipného psa, zrovna vystupoval z vozu.

Frak už měl trochu potrhaný, ale vystoupil s takovou důstojnou grácií, že až ke mně bylo slyšet příval smíchu z obecenstva. Muffi jako ženich byl neodolatelný. Otočil se k šoférovi, aby mu dal rozkazy, – všecko přesně tak, jak jsem je tomu před půlčtvrtým rokem naučil. Muffi šeptá Rigovi do ucha, Rigo kývne, Muffi se otočí – haló, teď už měl jít a Rigo odejet, kdežto oni oba stojí a rozhlížejí se! Co je to jen za novou nuanci? Podívám se ostřeji – Muffi větří? Propánakrále, snad sem přece někdo přinesl kočku? Nějaký hluk naproti; Vandérémy už to také asi pozoruje.

A Muffi stojí a nehýbe se, jen se rozhlíží, nabírá vzduch a mezi šosy fráčku se mu rozpačitě vrtí bílý ocásek. Je to zřejmě zmatek z nějakého radostného dojmu, to cítím, ale co z toho bude? A teď vidím i buldoka Gustu, hrál policajta, jak je naježen, a teď se dokonce spustil na všecky čtyry a v nozdrách mu to fučí, jak rozčileně čenichá! Co to je s nimi se všemi? Ale vtom sebou Muffi trhl a ,ňafňaf’ – znal jsem ten kníkavý štěkot, otočil jsem se jako na obrtlíku a letím ven, ale kdepak, za mnou štěkot a kvikot a jekot a vytí a řvaní, a než jsem udělal šest kroků, už byl Rigo na mně a ostatní za ním.

Skákali na mne jeden přes druhého, kvičeli radostí, prali se mezi sebou, rvali si fraky, sukně a mundúry z těl, zatímco opona musela dolů a Vandérémy, všechen zničen, se chtěl zastřelit. To byla, panečku, mela – měl jsem dost co dělat, abych Vándérémyho přesvědčil, že jsem to neudělal naschvál.“

„Mají vás tedy vaše potvůrky rády?“ zeptala se Mlle Printemps.

„To je základ celého tajemství. Ostatně, nechcete se podívat na Sahiba? Vlak už brzdí a tady čekáme čtvrt hodiny.“

Mlle Printemps ovšem chtěla a Harry tím spíše. Hans Reimann vytáhl z kufříku balíček piškotů a strčil je do kapsy.

„Jinde jezdí se mnou Sahib ve voze jako cestující, ale tady ho musím zavírat do klece. Nu, má z toho rozum, ale teď už mě asi čeká. Chodívám mu vždycky přát dobrou noc.“

Vlak skřípavě zarazil a všichni tři vyskočili na perón. Ve shonu nastupujících a odcházejících se dostali až k vozu pro zavazadla, kde se Reimann prvý vyšplhal nahoru. Harry pomohl kolegyni, sám vyskočil do vagónu rovnýma nohama. Reimann je zavedl před ohromnou bednu, jejíž přední část byla hustě zamřížována. Uvnitř bylo viděti dvě malé postýlky nad sebou jako v miniaturní kajutě. Jak se přiblížili, na obou lůžkách nastal pohyb a dvě opice skočily k mužovi.

„Mon dieu, ony jsou dvě!“ vykřikla Mlle Printemps.

„Co jste myslela? Sahib a Nana. Pojďte sem, Nano, královno moje!“

Reimann odemkl klec a ošklivá psí opice skočila mu kolem krku, objala ho divoce a líbala ho po celém obličeji. Ve dveřích bedny stál hezký šimpanz s dlouhým stéblem slámy v ruce a díval se na společnost Radostné kňučení Nanino ho nějak dopálilo. Popadl dvířka klece, přirazil je a lomcoval jimi a hřmotil, až Reimann Nanu odtrhl a postavil na zem.

„Copak to tropíš, Sahibe? To se na pána nesluší! Co si pomyslí Nana?“

Sahib vida, že Reimann drží Nanu za ruku jako malou holčičku, otevřel dveře a popadl ho za druhou ruku. Stéblo slámy si přitom dal do levé zadní ruky.

Mlle Printemps byla u vytržení! Pomazlila se se Sahibem, který si nechal všechno líbit, kdežto Nana zlobivě na ni chrčela. Reimann vlezl s opicemi do klece, urovnal jim postýlky a poručil, aby si lehly. Vyhouply se každá na své, Nana dolů, Sahib nahoru, a Reimann je přikryl dečkami jako malé děti. Na noc dostala ještě každá piškot Sotva se však Reimann otočil k východu, Sahib se vyklonil z postýlky, aby viděl, co dělá Nana. Visel z postele za obě levé ruce a kousky piškotu házel po Naně, která je chytala a hned cpala do protáhlé huby. Reimann pečlivě zamkl celou skříň a seskočil z vozu. Jeho hosté za ním. Pískalo se k odjezdu.

„Neměla jsem tušení, že máte dvě,“ začala Mlle Printemps, když se vlak zase hnul. „Reklamujete přece vždy jen Sahiba! Máte Nanu v rezervě nebo pracují spolu?“

Starý Hans Reimann si nacpal s velkou pečlivostí dýmku, dovolil se paní Dolleschalové, zapálil si ji, a teprve když první obláčky spokojeně vypustil k rozsvícené polokouli lampy, pomalu odpověděl:

„To máte tak, Luizičko. Nana neumí docela nic. Ošklivá je jako noc, to jste viděla. Přitom je zlá, kousavá, náladová, vrtkavá, nejhloupější a nejprotivnější stvoření, které jsem kdy choval. Všecky šaty potrhá, všecky klobouky rozkouše, jakživa se nedovede obléci, ale co vidí, to musí mít a já jí nestačím kupovat toalety. Divím se, že vám neskočila po vašem žlutém kloboučku, to by bylo něco pro ni. Ženské nemůže ani cítit a už mi udělala několik strašných scén, když se vrhla v zákulisí na artistky. Dovede i ošklivě kousnout. Mám s ní věčné trápení a už bych ji byl dal dávno pryč, kdyby… kdyby to šlo. Koneckonců, ona mě přece jen miluje a ze zamilovanosti udělá, k čemu bych ji jinak nepřinutil. Ale to není to hlavní. Hlavní je, že Sahib je zamilován do ní a že bychom nesvedli produkci, kdyby Nana neseděla se mnou v kulise.“

„Co pravíte, Hansi? Je to možné?“

„Nejen možné, pravda je to. Má milá, Sahib dělá zázračné věci. Ale celá jeho složitá pantomima s šesterým převlekem, večeřením, jízdou na kole a střelbou do terče – ano, dívenko, Sahib střílí z pušky i pistole, to ještě žádný šimpanz nedokázal –, celá ta bohatá produkce není dělána pro obecenstvo, aspoň ne pro ono, které sedí dole a platí.“

„A proč tedy…“

„Nedělám z toho žádné tajemství. ʻ Nebo jinak a upřímněji řečeno: celé číslo je založeno na podvodu. Jsem velký a brutální švindléř a provozuji své úskoky bez trestu jen proto, že neklamu a nepodvádím lidi, nýbrž toho ubohého, pošetilého Sahiba. Představte si, že je tento nešťastný opičí jinoch šíleně zamilován do šeredné nosaté Nany. Ona to ví, ale opovrhuje jím tak vášnivě a vytrvale, že Sahib je z toho sentimentální jako kvintán v měsíci květnu. Nana zná jeho ideál dokonalého opičáka: to jsem já. Snad že mne nikdy neviděla běhat po čtyřech, snad že jsem se nikdy nespustil hlavou dolů. Jak mohu vědět, odkud přišel tajemný zásah, který vzbudil v nosaté opici lásku k jejímu pánu? Fakt je, že se vyskytují takové city u vyšších druhů zvířat, a fakt je, že Nana mne miluje zrovna tak nezměrně, jak mocně opovrhuje Sahibem. Je to jakési opičí snobství, že se cítí povýšena nad obyčejné opičáky. Tak se z nás – svým způsobem – vyvinulo, čemu se v divadelních komediích říká trojúhelník. Sahib miluje Nanu, Nana miluje mne, já miluji Sahiba. Všichni tři o těchto vztazích víme, ale rozdíl je v tom, že já si to dovedu srovnat v hlavě a umím si vypočíst, co mi to vynese. Kdežto ti dva chudáci nespočítají nic a nic si v hlavě nesrovnají. Co lidé považují za vrchol drezúry, je jen tragikomedie dvou ubohých opic. Pro obě jsem jakýsi bůh, který dovede dělat nejpodivuhodnější zázraky. Nana mě obdivuje, kdežto Sahib doufá, stále doufá, že mne dostihne a předstihne a tím si dobude srdce Nanina. Představte si, že posadím Sahiba na jeviště a nosatou Nanu přivedu do kulis. Rozběhl by se k ní, ale ví, že by ho ihned pokousala. Vidí, jak ona sedí se mnou u malého stolečku. A on, sentimentální milovník, který celý den jen přemýšlí, čím by se jí zalíbil, čím by se před ní vytáhl, najednou cítí potřebu nějak se vyznamenat. A protože má na scéně zrovna takový stolek jako já s Nanou, sedne si k němu, připne si servítek, krájí řízek, nalévá šampaňské, pije a kouří a rozhlíží se s nonšalancí, kterou mi odkoukal, když jsem mu to dva měsíce předehrával. A přitom vždy mrkne do kulisy, zda ho nosatá Nana sleduje.

Najednou zpozoruje, že já, Nanin ideál, vůbec nejím, nýbrž nasazuji si na hlavu čepici. První jeho impuls je skočit ke skříni a narazit si taky něco na hlavu. Ale protože ví, že by božstvo, které Nana miluje, neudělalo nic tak překotného, ovládne se, zvedne se pomalu od stolu, jde jakoby nic po scéně, žmoulá v hubě cigárovou špičku, až se zastaví u šatníku. A jako by ho jen tak napadlo, začne si vybírat a zkoušet cylindr, pak šaty, pak druhé, svléká se a obléká a pokaždé se nenápadně projde, aby si Nana hezky všimla, jak pěkně se dovede obléci, mnohokrát líp než ten její ideál, ten starý, šedivý Reimann. Ale když je v nejlepším, najednou vidí, že pán za scénou se neobléká, nýbrž že si tam hraje s bicyklem. To ho nikdy nenapadne, že já s bicyklem v kulise čekám, až si Sahib oblékne sportovní šaty. Také publikum patrně o tom nemá tušení a domnívá se, že se Sahib oblékl jako cyklista právě proto, že si chce zajezdit na kole. Kdežto jemu teprve teď, po mém pohybu, napadne, že má přece taky bicykl. A už tíhne do kouta, vytáhne svůj malý velocipéd, vyskočí si naň a začne šlapat. Ta dvě kola s vidlicí a s želízkem nejsou pro něho žádná radost, je to cizí a ošidná věc a Sahib ví, že musí rychle šlapat zadníma rukama, aby se to s ním nesvalilo. Odhadnout rychlost jízdy nebo velikost zatáčky je nad jeho schopnosti. Proto každou chvíli do něčeho vrazí, zvláště když se pořád snaží koukat se do zákulisí a tichým pokřikem upozornit Nanu, co všecko dovede. Zrovna tak je to i s jeho střílením a se vším ostatním. Je to ohavný podvod, jejž denně na tom nevinném dítěti pralesů provozuji. Lidé jsou při tom bez sebe smíchy. Ale nepřál bych jim vidět ten strašlivě smutný Sahibův pohled. Je vám v něm taková tesklivá žalost, že asi to číslo co nejdříve prodám; jakživ jsem nebavil lidi něčím tak truchlivým. A to ještě musím počítat, jaké je v tom riziko. Umře-li mi Nana, jsem hotov. Základem všeho je sice drezúra, ale Sahib nepracuje pro publikum. Co umí, dělá jen pro tu nosatou opičku.“

Starý Reimann končil docela tiše, spíš pro sebe než pro ostatní. A přece ho poslouchala i paní Dolleschalová s ospalým mužem, i The Great Gordon, který zapomněl na své indexy. Žádný z nich nedovedl hned promluvit. Mlle Printemps se zavěsila vlhkým pohledem na oči Harryho Harweye. Ale vtom zařinčely dveře a v nich se objevila protivně napomádovaná hlava Marelescuova.

„Čert vzal všecky Švýcaráky,“ ulevoval si, „žádného z nich nelze dostat k pořádné hře.“

„Zasedl jsem vaše místo,“ povstal Harwey, „ale vyslechl jsem povídku a půjdu. Dobrou noc.“

Harry opustil oddíl se žlutým kloboučkem, ale do svého oddílu nedošel. Zůstal na chodbičce, opřen o spuštěné okno, s hlavou vystrčenou do tmy a svištivého větru. Vlak se řítil nekonečnou modrou zátopou a žluté pruhy světla z jeho oken poskakovaly zběsile podél trati. Tu a tam se vyzvedl temnější obrys lesa, tu a tam zablikalo světélko samoty. A jak letěla záře z oken po náspech a mezích v daktylovém rytmu kol, Harry Harwey myslel na svoje čtvrté salto a na svých šestatřicet kontraktů. Všechny strasti jeho panického, odříkavého života byly výslednicí dvou základních sil, touhy po ženě a strachu z ní. Tentokrát s tím zápasil zvlášť těžce. Všechno v něm křičelo, že salto přece nemůže být jediným smyslem jeho života a že těch šestatřicet kontraktů je šestatřicet smrtelných hříchů proti radostem světa. Ale najednou mu před očima vyvstal malý Vandérémy se zlomenou nohou, komický Biribu, který se zřítil z bambusové tyče, Forgach sražený lafetou, již neudržel na změklých svalech. Všechny je měly na svědomí malé neřestnice se sladkýma očima. Všechny tři osobně znal, ale co bylo těch, o nichž se v šatnách varietních divadel a v maringotkách cirkusů vykládalo jako o odstrašujících příkladech, – od toho zničeného ekvilibristy Clartina až po nešťastného Wanoryho, který od stropu pustil celý hrozen své rodiny do propasti pod sebou!

Když mi Harry Harwey vykládal, co tehdy za té noční jízdy cítil, nač myslil, poslouchal jsem ho jako orientálního pohádkáře. Kdepak by člověk při xylofonu na takové věci přišel! Tu jenom biješ od rána do večera svůj zběsilý part a večer po práci si jdeš se ženou lehnout spokojen, že jsme na setinu vteřiny vystačili s každým úderem a teď že je konečně kolem nás ticho. Zítra přijde na řadu Fučíkův pochod, Rigoletto a ouvertura k Heroldově Zampě – kdepak tu lze myslet na světské zmatky a maléry. Erotika a pudy a pohlaví, to je zkrátka pro jiný obor, nežli je xylofon; znal jsem jednoho xylofonistu, na nějž podala žena žalobu, že je sadista, že ji bije, ale on u soudu dokázal výroky znalců, že bije rukama tolik hodin denně, že by pro něho nebyla žádná rozkoš bít ještě v noci manželku. To je to, u nás se ty pudy vybijí jinak. Kdežto u Harryho Harweye se to nevybilo, a proto toho měl plnou hlavu. Vykládal mi, jak prý to pořád v tom nočním životě vidí, kterak všude muži krouží kolem žen, světáci i obyčejní lidé, všichni omámeni pachem pohlaví, všichni hotovi zápasit, rvát se a bít, utrácet, ničit, vraždit – on ten sexus v nočních lokálech musí být hrozná věc. A je prý to jako s tím Sahibem: všecko, velké i malé, slavné i strašné, všecko prý děláme pro někde nějakou nosatou opičku.

To nevím, jestli se Harry tehdy v tom vlaku polekal té vidiny zkázy nebo si to pouze rozmyslel, ale povídal mi, že se přemohl a že si řek: Děláme sice všecko pro nosatou opičku, ale stojí-li ta ženská ve žlutém kloboučku za to, že na něho počká přes těch šestatřicet kontraktů. Já jsem mu to tehdy pochválil, že je to náramně rozumné; ale nebylo a na to jsem přišel až později. Člověk nemůže všemu rozumět; znal jsem jednoho tuze velkého učence, který obejel zeměkouli a přitom si ještě pořád pletl Griegův Anitras Tanz, Drdlovu Serenádu, Dvořákovu Humoresku a Fibichův Poem.

Ale abych vám to s tím Harweyem dopověděl. Ta ženská se opravdu za ním táhla jako stín, od angažmá do angažmá, a on, jak cítil její přítomnost, skočil i čtvrté salto. Ten vliv na něho měla – a přitom s ní nikdy řádně nepromluvil. Prý měl strach, že by se neudržel. Ale nepodepsal žádný nový kontrakt, a když si ty staré odpracoval, dostal jsem od něho oznámení: „Louise Printemps – Harry Harwey, novomanželé.“

Pak jsme se po letech sešli v Renzově cirkuse. Harwey neskákal žádná čtyři salta, ba ani tři, dělal poctivé dvojí salto jako kterýkoli jiný batúdista a mluvil o tom, že si možná koupí nějaký drezúrní akt. Jeho žena ještě pořád hrála na bandoneon; ale už bys nepochopil, jak mohla takového chlapíka excitovat na čtyři salta. Zhubla a zkostnatěla a víc než modré oči upoutal tě v její tváři nos. Kostnatý, dlouhý nos Francouzek. Se svýma unavenýma očima dostala ve výrazu cosi opičího. A já musel, kdykoliv jsem ji viděl, myslet na to, s čím tehdy Harwey přišel od Reimanna: děláme všecko pro nosatou opičku.