Lidé z maringotek

Pochválena budiž ruka Páně, která nám nadělila víno! Popiješ, a jazyk ožije. Popiješ, a řeč se sama prodere jako pramínek. Někdy i proudem vyrazí jak jarní voda z ledoviště. A přepodivné případnosti vyplaví, až se podivíš, jaký je Pánbůh na lidské osudy majstr. Udělá si z mužského žebra inštrument a hraje na něm sto miliónů kousků. Myslíš si, že je svět pořád jedna písnička, ale víno ukáže, že každému se zahraje něco zvláštního. Případně tuhle mně. Pravda, měl bych nejmíň příčiny, abych vzpomínal na svou divokou historii. Dávno jsem ji skoncoval, dávno uzavřel jako do truhličky. Teď už léta letitá jsem sám, dědek pro všecko, a v tom cirkusovém rumrejchu věru nemám kdy vzpomínat. Leda na to žábě tam doma. Mám totiž vnučku, pánové, daleko, daleko odtud, až v české zemi. Krásný kraj je tam, paloučky a háje pro boží pěvectvo a na obzoru kolem dokola hory, ráno jak stupně k nebesům, večer jak ztichlé ave. Uprostřed toho stojí mezi vrbovím mlýn klepáček, jeden bok se mu trochu vyboulil, ale opřel se o lípu, lípa se opřela o něj, a tak tam stojí, lípa a mlýn, stuleny k sobě, bůhví už kolik set let, voda je nesebrala, vichřice nevyvrátila, posel boží nesežehl. Tam v tom mlýně žije má vnučka. Do sedmého roku jde, a pobýt s ní, to, páni moji, jako když srdce uhladíš. Všelicos trudného člověk s sebou vleče, ale přijdeš k děcku a ono svýma slabýma ručkama zamkne tvou truhličku ještě na dva západy. Co bylo, minulo a pominulo, jen jméno Páně navěky. Ale tu přijdeš a popiješ, a ajta, chlapská tajemství se derou z hlubiny, ani nevíš jak, ani nevíš proč; patrně Ten, co nás má všecky v angažmá, ten virtuos na mužské žebro, zalíbil si uspořádat zvláštní galaprogram.

Víte, nenarodil jsem se v cirkuse ani v komediantském voze, ale vyrostl jsem v nich. Mezi Pítěrem a Paříží, mezi Štokholmem a Neapolí jezdil můj roztoulaný domov. Školy? Možná že jsem o něco takového zavadil. Ještě teď se mi někdy ze tmy vynoří ztracená slovíčka a straší jako bledá zjevení bez hlavy a smyslu. Sum, fui, esse, sicut erat – je to něco či není? Ale k čemu to mezi námi u cirkusu? Hřívy koňů vlají, šelmy huhlavě řvou, sloní tlapy přešlapují jako živé sloupy – k čemu v tom číst, psát a počítat? Číst musíš umět v oční štěrbině dravce, počítáš leda s koněm, když vyleštěnou rohovinou kopyta prohrabuje tříslo v manéži; a nad všechno písmo světa je smlouva, když jsme si s principálem plácli dlaní do dlaně. Ani čas nemusíš rozměřovat, neboť den ti dělí volání hladové zvěře a večery jsou rozkrájeny po minutách čísel, jako máma krájívala pomazaný krajíc na ovečky: jedním velkým řezem vejpůl a pak větší i menší kousky. A týdny, měsíce? Nač bys odpočítával čas, je-li ti dvacet let a patří-li ti celá Evropa? Všecko to plyne v jednom nepřetržitém vířivém toku, cizí kraje i cizí ženy, plavé i snědé, oddané i zběsilé. Malíčkem jsem si je mohl přivolat, když jsem vyskočil na pádícího koně a řítil se v kruhu před jejich zmámenými pohledy. Ale nesměl ses příliš poddávat těmhle úspěchům, protože na voltiž a její skoky musí být svaly jak strunky na houslích, všecky stále stejně vyladěny, jediný kolíček nesmí povolit. Tisíce bylo žen, přes něž jsem šel nevšímavě jako král; a k smíchu mi bylo pomyšlení, že bych pro některou mohl ztratit hlavu. Polaskat se, to bylo jen jako úleva v napětí – hlavní věc bylo, aby tělo hrálo. Rozehřáté tělo, to je pýcha a potěšení mladého života.

A přece se vyskytla jedna, která mi nahodila ohlávku a pokrotila mou zbujnost. V ruském Polsku to bylo, objevila se nová parta. Jezdecké trio, famílie, a všichni tři na koních vtělení ďábli. Otec Lotyš, matka odněkud z Gruzie, a dcera. Sotva patnáct let jí mohlo být, ale když jsem ji spatřil, přešlo mne horko, jako by mi někdo otevřel v těle výheň. Bylo to mládě, nohy stavěla ještě jako kůzle, ale kdybyste chtěli vyvést sochu jara, nenašli byste krásnější model. Díval jsem se na ni, díval a díval, stokrát jsem se ptal, co to na ní je za kouzlo, ale slůvka pravého jsem nenalezl, jen se mi divné věci hlavou pletly, javorek tam u nás na stráni, tančivé hříbě, jarní řeka, kvetoucí šafrány a ohně na pastvinách: proskoč plamenem, ať třeba shoříš.

Není v Evropě jazyka, abych se v něm nedohovořil, ale ani všecky řeči světa by mi nedaly slova, kterými bych vypověděl, co to z ní na mne šlo. Mihla se mi před maringotkou a už mi oči do vesela zamžouraly, šla stanem a mně probíhalo tělem žíhavé vlnění, promluvila na mne, a to jako by nějaká záře s hudbou přicházela. Zasmála-li se při mně, kypělo mi ve svalech, že bych sosnu vytrhl z kořenů radostí. Ale večer, když jsem byl sám, radost vymizela a začínalo se mučení. Stále mi hořela před očima, bílá a žhavá jak planoucí slunce. Tisíckrát jsem se bušil do hlavy: Vincku, měj rozum, je to ještě dítě; tisíckrát jsem zaťal zuby, až skřípaly, a sám v sobě na sebe hulákal, že nesmím být sprostý ničema. Nic naplat, nebylo na to žádné zaříkadlo, bílé její tělo ode mne neodstoupilo, nedalo se zahnat tím, že jsem si to poroučel. A viděl jsem přitom, že všecko mé toužení je marnost. Kam se Ninočka vrtla, všude za ní žhavěly čarodějnické oči její mámy, Kavkazanky. Baba věděla, co opatruje. Jen jsem se k dceři přitočil, už jsem slyšel mámino skřehotání. A už se taky odněkud ze země vynořil kde nic tu nic Lotyš s bičem nebo karabáčem a Ninočka odlétla jako vyplašená pěnice.

Tuze mne to, páni moji, popadlo, přiškrtilo to junáka, že nevěděl kudy kam. A ze zoufalství, ze vzteku a marnosti divoké kusy jsem začal provozovat v jízdě i ve skocích. Ať se zabím, říkal jsem si, ať si mne ďábel sežere, ať padnu a kůň mi kopytem lebku rozrazí: jen když jí, Ninočce, zůstanu ležet u nohou. Takové běsnění do mne vlétlo, odrážel jsem se k nevypočitatelným skokům, letěl jsem vzduchem jako puma, střílel jsem v saltu z bambitek a dopadal na hřbet koně jako smršť, a ještě jsem to zvíře hnal výkřiky do vyššího tempa. Měl jsem tam koně rapa s bílou hvězdičkou, Šejtan se jmenoval, a věřte nevěřte, to zvíře vycítilo, co se ve mně děje, mé běsnění přešlo na něho, a když jsem tak vyváděl, Šejtan se hnal s krkem nataženým, s hřívou rozevlátou, s očima zdivočelýma a do mé střelby, do mého křiku řičel, až lidé tuhli a trnuli. Co však mně záleželo na životě nebo smrti – hlavní bylo, že všichni se na mne museli dívat, že direktor přerušil počítání kasy a vylezl před sešívanou kardýnu, že také druzí nechali všeho a stáli v úžase nad mými výkony a že se nakonec objevil v bráně i Lotyš a Gruzínka s Ninočkou. A tu jsem teprve začal na koni bláznit.

Nemohl jsem ujíti dnu, kdy si zlámu vaz. Zachránilo mne z toho vojančení. Přišlo mi rukovat, nechtěl jsem, vzpíral jsem se a proklínal císaře pána, ale všichni do mne hučeli, abych neproved hloupost, to že bych pak měl půl Evropy šperováno. A v té půlce by zůstala Ninočka! Bylo mi zle, poprvé jsem se opil a opilý přišel do stanu. Už jsem tu neměl co pohledávat, už jsme se s direktorem vyrovnali a on mi dal dvě zlatky na šťastnou cestu. Šel jsem se rozloučit se Šejtanem; a jak jsem ho objímal a líbal, jak jsem ho v pláči prosil, aby na mne ty tři roky počkal, zadupali vedle koně a hle, Lotyš, Gruzínka, Ninočka vyjížděli k svému vystoupení. Slzy mi z očí vyprahly, když jsem spatřil Ninu na jejím strakáčku. Usmála se na mne, poklonil jsem se a zůstal skloněn jako při pozdvihování. Snad jsem se bil v prsa, snad jsem se modlil; vím jen, že najednou zazněl tuš jejich čísla. Kardýna zůstala za nimi pootevřená a nikdo u ní nebyl, kdo by ji zatáhl. A tu mnou zalomcovala zase šílená bláznivina: odtrh jsem Šejtana od žlabu, skočil naň bareback, bez sedla, stisk ho a vletěl s ním pěti skoky do manéže. Vrazil jsem do jejich čísla, strhl Šejtana na zadek, až se vzepjal, pozvedl jsem pravou ruku jako k přísaze a zvolal: „Ninočko, čekej!“ Jejich číslo se rozvrátilo, koně se poplašili, Lotyš začal řvát, lidé kolem se vyděsili, ale já viděl Ninočku, jak se rozzářila, jak zvedla ruku, jako by přejímala slib, – a už jsem Šejtana obrátil, už jsem s ním proskočil branou k stáji, už jsem z něho sklouzl a nechávaje ho sobě samému vyrazil jsem druhou stranou ven. Když jsem pak stál se svým kufírkem na nádraží, koukám, a on direktor se plíží k čekárně. Sbohem, řek jsem si, teď ti nafackuje. Bodejť by ne, takhle rozbít cizí číslo! A vtom už direktor skočí ke mně, z kapsy tahá prkenici a všecek rozčilen sype ze sebe:

„Vincku… regrute… čerti tě podpíchli… takového jezdce jsem neviděl… tady máš desítku jako závdavek, a až dovojančíš, přijdeš zase ke mně. Musíš zpátky jen do cirkusu National!“

Ach ano, radostně se slibovalo vrátit se, kde jezdila Ninočka; ale když jsem po třech letech svlékl ze sebe dragouna a stál v Klatovech s kufírkem na náměstí, panebože, tam byl sever, tuto jih, tamhle západ, onde východ, celá větrná růžice kolem mne, ale kam as větry tří let zavály tu moji růžici nejkrásnější? Hledej, vojáku, milou, jež se ti toulá desaterou zemí, hledej ptáčka, který před třemi roky uletěl za hory a doly, hledej po řekách světa jedinou rybku se zlatou ploutvičkou!

Věděl jsem, že se na ni u městského člověka, usedlého, nedoptám. Musel jsem za svými, za světáky, za přelétavci poutí a jarmarků, za běhutým lidem silnic. Sháněl jsem se, kde je nejbližší jarmark. V Písku prej, povídal jeden kočí v hospodě, a chci-li, že mne kus cesty sveze. Odskočil jsem si prodat kufírek a koupit batoh a táhl jsem do Písku. Stály tam boudy, kolotoče, mikrlata, střelnice a americké houpačky, ale nikdo nic nevěděl o cirkusu National. Byli to sami guberniální lidé, co měli licenci jen pro Čechy, a v té zemi zdá se cirkus National po celá tři léta nebyl. Nakonec se vyskytl mezi nimi jeden tetovaný světský, který se jako chálík, jako příživník, přichytil nechányky, kouzelnictví, a ten mi tvrdil, že zjara viděl vozy cirkusu National v Hustopeči. Pustil jsem se tedy z Písku na Tábor a na Jihlavu, přesedával ze šejtroku na šejtrok, a kde se nevyskytla svezená, odpichoval jsem lány světa jedenáctkami. Přes kopce a lesy, sluncem i deštěm bral jsem to od města k městu, skoro jsem nespal, skoro nejed, jen už abych byl v té zemi moravské, kde se snad něco dovím. Ale v lesích za Pelhřimovem jsem narazil na cikánský tábor. Byli to čáčovní rómové, jako hodní, pořádní cikáni, sami butlengři, kotláři. Tři verda, tři vozy, měli u cesty, o kus dál si rozdělali jagor a jedna stará džindžara vařila na něm melardo, špínu, no, jako kávu. „Miháš bok?“ zeptal se mne, mám-li hlad, starý róm, patrně dad, otec, a křikl na dají, rozumíte, na mámu, aby mi nalila hrnek a uřízla kus balevace, kus špeku. A od těchto hodných lidí jsem se dověděl, že cirkus National už není na Moravě, že táhl do Rakouska a principál že má namířeno do Bavor. Tu jsem se s rómy ihned rozloučil a obrátil se na Jindřichův Hradec a přes Cmunt na Linec, abych našim nadběhl. Když jsem konečně došel do Lince, nikdo tam o cirkusu National ani neslyšel. Ale to mne nemýlilo, jak jsem direktora znal, věděl jsem, že jinudy nepojede. I šel jsem mu tedy po Dunaji naproti, a když jsem docházel k Ybbsu, viděl jsem nad nízkými domečky předměstí šedivou bouli jako vrcholek balónu s praporečky – šapitó cirkusu National.

Hnal jsem se tam, bylo to na jatečním tržišti, viděl jsem modré, zelené, žluté maringotky tábořit za stanem, z komínků se kouřilo, direktorka věšela prádlo, dva mužští spravovali kolo, nějaká ženská, hubená jako škilet, kojila děcko, koně se pásli, stan byl otevřen, aby se vyvětral, městské děti očumovaly kolem hradby – biblický ráj nemohl vypadat líbezněji. Překročil jsem dole přehrádku a šel po zdupaném trávníku a jen jsem očima krahujčil, kdeže objevím Ninočku. Už mne zpozorovali, direktorka mne poznala, dala se do křiku, starý se vyvalil z vozu, pupek opásaný svým tureckým bandalírem, slunce se mu zablesklo na náušnici, rukama spráskl a hned je zas otevřel, aby mě objal, – ale co to všechno bylo platno, když…

Ba, bylo to tak, jak to mé pojednou skomírající srdce tušilo: Ninočky tu není. Ninočka odešla. Lotyš se od nich už před rokem odtrhl a odešel k ruskému cirkusu Kuzněckého. Nadarmo jsem se sem za nimi plahočil, nadarmo křižoval boží zemi. Kdyby v tu chvíli byly vyšlehly plameny a sežehly šapitó, nebylo by to bývalo pro mne žalostnější. Tři roky jsem se s ní v myšlenkách mazlil, tři týdny jsem za ní putoval, a teď jako by mi ji vítr odnes daleko do ruských stepí. Všecko se ve mně sesypalo, slzy mi vhrkly do očí, a jen abych nevypadal jako chlapec, povídám direktorovi: „A co Šejtan – toho snad máte, direktore?“

„Mám, mám, Vincku,“ povídá direktor, „ale nějak nám kulhá, namohl si asi nohu.“

Rozběh jsem se ke štóle, jako ke stáji, a div jsem se nerozbrečel doopravdy. Takový himbrechtový kůň to byl a tak mi ho nechali sejít! Vyhublý, bez lesku, v srsti prach, a pravou přední si hověl, tam něco bolelo. Zařehtal, když mne spatřil, pokoušel se vzepnout se a pak mi jen hlavu třel o prsa, když jsem ho objímal. A jak už tak člověk je, víc se mi zželelo koně než sebe samého, popadl jsem kartáče a začal Šejtana čistit.

„Tak co, Vincku, vojáku,“ ozval se za mnou direktor, „pojedeš zase s námi?“

„Pojedu, principále,“ odpověděl jsem mu, „ale jen tak dlouho, než potkáme někoho, kdo jede opačně.“

„A pročpak to?“ povídá direktor a kroutí si kníry.

„Tak, principále, chce se mi na druhou stranu… třebas do Ruska…“

„Tak, tak,“ povídá direktor a ještě víc si protahuje a protáčí vousy pod ukazovákem, „tak, tak. Jen abys, Vinco, vojáku, nepřišel s křížkem po funuse…“

„Po jakém funuse, principále?“

„Po všelijakém. Třebas po funuse panenský nevinnosti…“

„Herdek, principále, jak to myslíte?“

Stál rozkročen, ještě jednou si zakroutil ty liščí frňousy, popotáh bandalír, přehodil bago v hubě, hnědou slinu uplivl.

„Co myslíš, vojáku,“ povídá pak, „proč šel Lotyš ke Kuzněckému? Prodat holku velkoknížatům. Já jsem mu jel do moc chudý země, tady lze ulovit jen grófy a barony. Kdežto vona, ta stará čubka arménská, ďas ji sper, chtěla by se dostat ke dvoru. Sám car gosudarstvenyj prej by si všech pět voblíz, povídala, babice šeredná…“

Ruce s kartáči mi klesly, Šejtan mi zmizel v mlze a mně bylo, jako by mne přibili na voj. Všecku radost ve mně sfoukl a já byl plný čpavého čmoudu. Starý odešel, já složil kartáče a svalil se do sena jako mrtvola. Zajdi, bídný dni, se svou prašivou a červotočivou slávou, padni, tmo, a přikryj mou krvavou bolest! Nejsem nic než jediná zející rána a každá myšlenka jitří živé maso v ní!

Pomalu splývá tiché milosrdenství hodin, šero se plíží a převtěluje v tmu. Cože to divoce zavřesklo venku? Ach, principál troubí a pravicí trhá zvoncem, kluci bubnují virbl, chvíle parády nadešla. Co s tebou, Vincku, vojáku, když jsi nezašel pod svým bolem? Trumpeta vřeští, virbl duní, chudý cirkus se zvedá, aby vydělal na chléb a oves. Neboť chléb dětem třeba opatřit a oves koním, ale po lidském srdci se nikdo neptá. Seber svou sílu, Vincku, vojáku, troubí ti reveille k tvrdému životu, jsi také z těch chudých, kteří nemají pro sebe na sebe právo, neb musí stát jedni k druhým.

Zved jsem se tehdy a beze slova navlékl staré tričko a střevíce, namazal červeň po tvářích a na rtech si namaloval smích a vyhoup se mezi opici a papouška a udeřil činelou o činelu. Jen račte vstoupit, dámy a pánové, nejkrásnější produkce světa se začíná!

Marně vzpomínám, co jsem tehdy dělal. Asi jsem jezdil a skákal a padal a přecházel v kotrmelce, hrál na divoké dřevo a bubnoval virbl, spouštěl šapitó a boural runtovky, nakládal pakovák a připřahal koně, zatloukal angry a zvedal mast a vytahoval šapitó – ale to všecko jsem dělal jako hluchá fiškála, jako loutka z fiskálního tyátrum, která se hýbe, jak ji drátky vedou. A jeli jsme z Ybbsu na Linec a z Lince jsme táhli na Pasov, pořád za zapadajícím sluncem, pořád dál od ruských rovin. Byli jsme několik mil za Pasovem, když jsme se v hospodě setkali s cedulářem cirkusu Király. Přicházel z Landshutu a měl namířeno do Pasova. Direktor zuřil, že musí odbočit na Řezno, když mu Király landshutskou štreku vyžral, ale já se zrovna tady na tom rozcestí probudil a viděl svou rozhodnou chvíli. Šel jsem za direktorem a prohlásil jsem mu, že tady se naše ujednání končí.

„Vinco, vojáku, ty pse zrádná,“ rozzuřil se direktor a práskal bičem, „ty mi ujedeš s cikánem Királyem?“

„Ujedu, principále, a třeba s čertem. Király jede na opačnou stranu.“

„Křesťanský lidi vopustíš a chytneš se černejch? S koňskejma zlodějema potáhneš, s handlíři a mrchožrouty, k popům a machometánům? Šejtana zanecháš nevyléčeného, a to všecko pro dorotu, pro bílýho koně?“

Bílý kůň se v naší hantýrce doma říká ženské. Direktor byl všecek bez sebe. Ale já měl rozhodnuto, já viděl, že obrátím-li se k východu slunce, vyjde mi i to moje a budu zas moci žít. Nechal jsem ho práskat vlevo i vpravo, podíval jsem se mu do očí a řekl jako poslední slovo:

„A kdyby i dorotou byla, principále!“

Zatáhl se jako mrak, odplivl si přede mnou, stáhl šambriéru a zasykl:

„Tak ti povím, ty zrado: ztrať se mi z očí. Nejsi víc než nádoba neštěstí. Aby hrom pobil všecko to ženský plemeno, co se už natropilo mezi řádnými chasníky malérů!“

Šel jsem ještě téhož dne ke Királyimu a ten cikán se ovšem ihned vytáh, že nikoho nepotřebuje, že je přeangažován a že jede na vyžranou rútu. Ale mne ty jeho křiky nezmátly. Ve mně bylo světlo, ve mně byla jistota, jakou jsem od Ybbsu v sobě nepocítil. Nemohl jsem tu zůstat na silnici, když jsem zřejmě slyšel, jak mne Ninočka volá. Király křičel a rozčiloval se, až mu dukáty na pupku chřestily, ale já vzal jednoho z holých jeho koní, rozběh jsem ho a pak jsem na něj skočil a bez sedla jsem s ním provedl několik triků. “, čert, čert, splašený kůň, a pak mi tleskali. Király se díval velmi pozorně, co s koněm svedu. Pak zaklel po cikánsku „devleskero devla!“ a plácl si se mnou na angažmá.

Jeli jsme oklikami, ale jeli jsme na východ a já měl jedinou myšlenku: abych byl zase v plné formě, až se objevím před Ninočkou. V Rábu jsem Királyimu utekl, protože chtěl odbočit na jih. Přidal jsem se ke komediantům, kteří pracovali bez stanu, a dělal jsem jim paňácu. S nimi jsem se dostal až do Miškolce, kde jsem našel rodinu provazolezců, kteří to brali nahoru do ruského Polska. Chodil jsem po provaze a dělal parterní kejkle až do Lublína. Tam jsem se dal najmout za kočího a stavěče k panorámě, která měla namířeno přes Minsk do Moskvy. Ale ve Smolensku jsem slyšel od několika světských, že v Orelu v cirkuse pracuje nějaký černý Lotyš s krásnou dcerou. Sluníčko mi vycházelo! Nasypal jsem koním ovsa a pak jsem se vytratil na nádraží a ujel.

V Orelu přijdu ke Kuzněckým a kdo tu nestojí v bráně jako Lotyš. Spatřil mne a začal koulet očima. Ale zůstal rozkročen a ani se nehnul.

„Ach,“ povídá, „tak jsi přece přišel, vojáku!“

„Jakpak, Lotyšskej,“ povídám na to já, „tys na mne čekal?“

„Nu,“ povídá on, „sobaka běží po čichu. Ale přišels nadarmo, vojáku. Ninočka má ženicha a bude se vdávat. A kdybys to chtěl rušit, vyrazím ti duši z těla.“

Stál jako černý hrom, ruce za zády, jen bičíkem za sebou pošvihoval. Kupodivu, že mne tentokrát nijak nezdrtilo, co mi řekl. Cítil jsem její blízkost a všecko ve mně hrálo. Radost, jistota, toužení, nu samé slavné pocity. A komediantství se ve mně ozvalo a vzepřelo se proti jeho sveřepé pýše. Já sobaka? A ty mne karabáčem? I počkej, čerte, to si ještě pohrajeme. Nu a vytáh jsem se do panského postoje a změřil si ho, jak stál v bráně, od hlavy k patě.

„Tak, tak. Hlupák Lotyš mluví o duši,“ řekl jsem náramně svrchu, „a zatím ukazuje, jak se bojí o Ninočku. Vzpomínala tedy, krasavice moje? Vzpomínala na vojáka, kterému dala přísahu? Však se jdu na ni ještě jednou podívat, jak mi vyspěla. Uveď mě k pokladně, Lotyši, pán si koupí na dnešní večer lóži. Tudy vpravo, Lotyši? Děkuji, Lotyši. Pozdravuj Ninočku a řekni jí, že bych jí rád v přestávce složil svou poklonu. Děkuji. Můžeš jít, Lotyši, poklidit koním. Zanedbal jsi hnůj a příliš to tu páchne.“

Panským tónem jsem ho úplně zmátl. Byl jsem proti němu trhan, ale na lidi platí, co jim člověk předehraje. Funěl a koulel očima jako zjančený buvol, ale podrobil se, dovedl mne beze slova k pokladně, zasalutoval a odešel. Blaženství ve mně stoupalo – pokrotit Lotyše, to bylo jako nejkrásnější příslib. Měl jsem v kapse jen pár rublíků, ale na sedadlo v lóži to stačilo. Bylo to groteskní, že já, cirkusák, si kupuji sedadlo v lóži, ale zapředl jsem komedii a musil jsem ji dohrát. Zde ráčíte mít, Vincku Antonoviči, drahocennou biletku místo oběda, a jak míní Vaše Vysokoprevoschoditělstvo strávit odpoledne? Ach, můj milý, těžko odpovědět, těžko se rozhodovat, když člověku patří celý svět. Tuhlety klády jsou jako připraveny k libému posedění, tu vábí chladný břeh říčky, tuhle pro nás prostřeli rozkvetlou louku. Snad zde, Vaše Vysokoprevoschoditělstvo? Račte se natáhnout, račte se zabořit do travičky a sluníčko nechť vás opéká, aby se šťávy v těle zahustily. Do večera třeba vyčkat, kdy se nám zjeví hvězda první velikosti, naše večernice, naše jitřenka, Polárka našeho žití, která nás šťastně dovedla až sem, do města, jehož jméno je jméno dravce. Šťastně nás nesla matička země, přitulte se k ní, je všecka provoněna blaženým jarem.

Nekonečné bylo to čekání na večerní hodinu, delší a trýznivější než všecka ta pouť od Klatov sem i s třemi léty vojny. S večerem přišel i hlad, ale na víc v kapse nebylo než na talíř polévky a čtvrt bochníku chleba. Královsky jste se najedl, Vaše Vysokoprevoschoditělstvo, a teď račte usednout do lóže a s rukama zkříženýma, se zvednutým obočím shovívavě sledovat krasojezdce, šašky, krotitele a jinou chudou pakáž, která se tu dře pro vaše pobavení. Ale teď… slyšíš, Vincku, tu intrádu? Pročpak ti ruce sklouzly a přichytily se zábradlí? Ano… je to ona, je to ona, milostná, přelíbezná… Bože, do jaké krásy dal jsi tomu kvítečku vykvésti!

Vjela a bylo po mé panské komedii. Div jsem v lóži nepoklekl jak ke zpovědi a přijímání. Hořel jsem, jako by všechny žáry nebes a všechny plameny pekla mě spalovaly. V přestávce jsem se hnal za kardýnu, na saltplac. Stála tam jako mladá bohyně, vpravo Lotyš, vlevo Gruzínka, před nimi starší obtloustlý pán ve fraku a cylindru, s licousy a s monoklem. Jak se pootočil, viděl jsem mu na levé klopě strakaté pentličky řádů.

A tu mne pojednou přepadla strašná úzkost. Jako ochromen jsem stál a bylo mi zima. Co jsem? Otrhaný tulák bez peněz. A ona proti mně carevna. Jak se s tím boháčem bavila, jak zvonil její smích, jak se mu vyzývavě dívala do očí! Lotyš mě spatřil, jeho žena taky a koukali po mně, jako by už měli pro mne zpachtované peklo. Ano, vím, sobaka jsem, nic než sobaka, a váš vyvolený je vysoký, mocný pán. Ale přišel jsem, zabte si mne, přišel jsem a neodejdu.

Tu mne spatřila i Ninočka. Jen tak o mne zavadila pohledem, ale hned se podívala ostřeji a vtom jí to v očích zazářilo, těžké brvy se otevřely, tváří prošlehl jas a už odsunula toho bohatého a skokem byla u mne.

„Vincku!“ vykřikla a mně bylo, jako by mě ten hluboký, lahodný hlas objal, pozvedal a unášel. „Vincku, kde ses tu zjevil? Tys přišel za námi? To je rozkošné. To je nesmírně milé od tebe!“

Lotyš s mámou něco křičeli a hrnuli se k nám i s tím milostpánem.

„Vaše Milosti!“ slyšel jsem ječet babu ježibabu, „neračte se divit, kolegáček přijel z dalekých krajů, milý hoch, jezdíval s námi v Cirque National v Paříži už jako malý chlapec a míval s Ninočkou největší úspěchy. Dětské přátelství je to nejnevinnější a nejpevnější. Pěkně vítám, junáku, bůh ti žehnej, že ses přijel na nás podívat!“

Baba lhala lež na lež a už se hrnula mne obejmout a já měl pocit, že mne zepředu kousne a zezadu probodne.

„Chápu, chápu, dočista chápu,“ kýval hlavou milostpán, „taková… eh, profesionální přátelstva… eh, eh, ano, bývá to na celý život… eh, hm, jenom bych si, víte, nepřál… eh, hm, aby se to stávalo příliš často, že ano. Dokud ještě jezdíte, je to přirozené… ale až, eh, eh, víme, až… že ano, to bude jiný svět. Zatím se vám poroučím… nechci překážet…“

Ninočka mu podala obě ruce, staří se hluboce ukláněli a doprovázeli ho ke kardýně, kterou před ním rozhrnuli. Ale jak ji spustili, vrhli se na mne jako dvě utržené saně.

„Ty žebroto komediantská,“ křičeli jeden přes druhého, „ty ničemo tulácká, přitáh jsi zkazit naši dceru!“

„Ticho!“ zarazila je však Ninočka a stoupla jim do cesty. „Ani slova proti Vinckovi, nebo vám zítra vašeho knížete vykopu ze dveří!“

Její hluboký hlas zněl jako výhrůžné vrčení tygřice. Znali ji patrně a ztichli, třebaže byli zlobou celí zkřivení.

„Vincek,“ řekla potom a obrátila se ke mně a její hlas najednou měkl a sládl, „Vincek přišel za mnou… Vincek mne miloval, když jsem byla nedospělá holka, viď, Vincku… já to věděla, chlapče, a sama jsem všecka hořela. A vím, proč jsi mne nezkazil, proč jsi raději čekal, hodný a laskavý, a až po letech se za mnou pustil.“

Teď už byl její hlas jako holubicí vrkotání a já hynul slastným omámením. Její ruka se z mého ramene přesunula na můj týl a vklouzla mi do vlasů.

,“ a najednou mi druhou rukou pohladila čelo a tvář a přilehla ke mně celým svým horoucím tělem, „pro mne sis přisel, holoubku sivý… pro mou lásku, bohatýre… a já ti ji, slunce moje, odepřu… já se vdám za Jeho Milost… za to chrochtající čuně s monoklem… a ty to přijmeš, junáku můj statný… přijmeš a spokojíš se a já tě za to políbím.“

A přisála se ke mně, a mně jako by život unikal, jen taková rudá kola jsem viděl a sršení jisker, a když to pominulo, odcházela již Ninočka jako carevna, Lotyš s Gruzínkou jako stráže za ní.

Té noci, páni moji, když už ve mně nezbyla jediná slza a já byl všecek jako vyhořelý, zvedl jsem hlavu a odpřisáh si, že teď teprve od ní neupustím, že se k ní vedru stůj co stůj a že donutím to zlatem pobité srdce, aby šlo podle svého navzdory všem Lotyšům a knížatům celého carství.

Bylo jen potřebí dostat se do její blízkosti, přimknout se k ní a nepovolit. Vypravil jsem se dopoledne za Kuzněckým, za direktorem. Viděl jsem včera, že jsou komplet, a nedělal jsem si naději. Ale musel jsem se pokusit nějak ho na sebe navnadit; kdyby to selhalo, byl jsem ochoten za pár brambor poklízet hnůj. Jen když budu moci jet s sebou a připravovat si svou chvíli.

Kuzněckij byl velký principál, slavné pověsti a starých cirkusáckých mravů. Svou řádku křížků a metálů měl přišitou na každém kabátě a snad i na noční košili.

„Bůh vás pozdrav, Fedore Timofejiči,“ oslovil jsem ho, „a dej i slávu vašim koňům. Viděl jsem včera vaši produkci a poklonil jsem se. Věru orel principál, který má takové koně sokoly. Ale všichni na nich jezdíte po kozácku. Neškodilo by mít jedno dvě čísla po evropsku. Francouzská škola, anglická, taliánská. I Španělsky možno koně vycvičit a udivit obecenstvo vysokým krokem. Kdybyste chtěl, Fedore Timofejiči, zavést na Rusi něco uměleckého, ecco c’est moi, tu stojí před vámi prvotřídní umělec, Vincenc Antonovič Bonžúr.“

„Tak, tak,“ pronesl Kuzněckij a prohrábl si bílé špičaté licousy. „Bůh tě pozdrav, Vincenci Antonoviči. Tedy artista ze Západu? Kupodivu, kterak naše Rus k sobě vábí a přitahuje. A jezdec, pravíš, jezdec francouzské školy, englické, taliánské?“

„A espaňolské, Fedore Timofejiči.“

„Podivno, kolika cestami se na Západě snaží dohnati slavné umění kozácké. Tedy i espaňolská škola je, podívejme se! Nu a což – po kozácku umíš?“

„Umím, Fedore Timofejiči.“

„A sám jsi či se ženou a s dětmi?“

„Sám, principále.“

„To je škoda. Kdybys měl dvě ženy, bylo by mi to milejší. Ale jsi mlád, snad si je ještě opatříš. V naší zemi je všechno možné. A což, holoubku, odpoledne bys už jel?“

Toť se ví, že jsem přikývl, vždyť se jeho slova zvedala přede mnou jako duha příslibů a nadějí. Pojedu s sebou, budu jezdec, budu stále Ninočce po boku! Domluvili jsme se, plácli si, Fedor Timofejič mě obřadně přitiskl na své metály a já letěl ven, vyhledat Ninoččin vůz. Zelený vůz s červenými okenicemi, za každou okenicí květovaná záclonka – jak jsem jej měl v paměti i s tím jeho nahrbeným komínkem! Ale když jsem vyrazil ze šapitó mezi maringotky, zelené s červenými okenicemi tu nebylo. Vytřeštil jsem oči, ptal se vlevo vpravo, co je s Lotyšem. Pokrčili rameny, rukou mávli – kdeže prý těm je už konec!

Hlava se mi zamotala, musel jsem usednout na schůdky. Všechno to slavné a krásné, co jsem si v té strašné noci v sobě vybojoval, znovu se rozpadlo a propadlo, rozpjatá horoucí náruč stiskla do prázdna. Proto mě Kuzněckij tak rychle angažoval, proto želel, že nenastupuji se dvěma ženami, jako trio, aby nemusil měnit text na plakátech! Utekli, ujeli, zmizeli. Polohluše jsem naslouchal, jak se prý rodiče s dcerou pohádali, jak se v noci rozběhli do města a jak potom po návratu rychle zapřáhli a bez rozloučení odjeli. Věděl jsem víc než ti, kteří mně to tu překřikujíce se vykládali. Věděl jsem, o koho byla ta hádka s Ninočkou, věděl jsem, za kým běželi do města. Vylekali se naší lásky, zburcovali milostpána, naplašili ho, že by mu křepelička mohla ulétnout, a on patrně, kníže či co, rozkázal, aby ji odvezli na jeho statky.

Co nyní dělat? Když jsem v sobě přemohl zdrcení z toho, že jsem byl zase tak osudem zaskočen a oloupen, viděl jsem, že mi nezbývá než zůstat u Kuzněckého. Nemohl jsem se jako bosák pustit nekonečnou zemí a vystavit se nebezpečí, že mne vyvezou na Sibiř. A kam jsem ji měl jít hledat? Tentokrát už nejeli k jinému cirkusu, tentokrát mi zmizeli někam do soukromí a nikdo neznal ani jméno pána s monoklem, který mi Ninočku ukradl. Nemohl-li jsem ji hledat po manéžích ruských cirkusů, musil jsem spoléhat, že spíše ji jednoho dne spatřím v našem. Kdo jednou prošel cirkusem, zůstane jím poznamenán na celý život. Je to mezi námi jako tajná víra. Odřekni se jí sebeslavnostněji, když se objeví šapitó a manéž, pro tebe budou posvátným oltářem a půjdeš na produkci jako na mši. Ani Ninočka neodolá, ať zapadla v kterékoli gubernii. Kuzněckij projde všemi a jeho jméno ji přivábí jako nejsladší hřích. A já ji uzřím, zaprodanou do slávy a bohatství, a znovu se vrhnu do boje, abych ji osvobodil.

I zůstal jsem u ctihodného Fedora Timofejiče, po kozácku jsem jezdil, i koně na vysokou školu zacvičil, a den za dnem, večer po večeru jako luňák prohlížel neznámé davy, není-li mezi nimi ta, která jediná dávala smysl mému životu. Opustili jsme město Orel a vezli jsme své stany ke staroslavnému Kyjevu. Projeli jsme černou půdou Ukrajiny a koupali se v krymské Jaltě. Poznal jsem Kavkaz a plul jsem po řece Volze, viděl jsem žhavět poušť i zamrzávat moře. Dvakráte během tří let jsme objeli ruskou zemi a nikde ani stopy po Ninočce, po Lotyši s Gruzínkou, po knížeti s monoklem. Začínal jsem věřit, že to už ani není možné, aby tu někde žila, že asi odjela s knížetem a s rodiči na západ, do Evropy. Kuzněckij právě zamířil do ruského Polska a já mu ohlásil, že ho ve Varšavě opustím. Pobyt u něho se mi končil, když mě jednou vyvolali z prouby, ze zkoušky, k bráně. Vyjdu, a jako když blesk sjede: přede mnou Ninočka, krásná, elegantní, ale smutná a pobledlá, na ruce malé děcko.

„Ninočko!“ vykřikl jsem a hlas se mi zlomil.

„Buď zdráv, Vincku,“ řekla svým hlubokým hlasem, jako bychom se byli teprve včera rozešli, „jdu za tebou, vím, že mne hledáš.“

„Bůh žehnej tvému rozhodnutí,“ řekl jsem jí dojat, „vítám tě. Půjdeme do mého vozu.“

„Napřed však, než k tobě, Vincku, vejdu, slib mi dvě věci: že se nikdy nebudeš ptát, co bylo, a že co nejrychleji zmizíme odtud.“

Objal jsem ji místo slibu a políbili jsme se. Ještě v noci jsme odjeli do Krakova, na rakouské území, a odtud jsem našel angažmá v Pešti. Bylo to u cirkusu Ravelliho, který brzy potom zkrachoval. Říkali mi, že není sešlejšího tentu než jeho šapitó a že ve stáji má už jen pár vybrakovaných herek. Ale já měl pocit, že děravé šapitó nad mou hlavou je ze samých rozkvetlých růží a že pod sedlem mám nejčistší arabskou krev. Vyjet před publikum byla zase rozkoš a každý můj skok byl díkůvzdání Bohu, že mi popřál dočkati se štěstí.

Také Ninočka se vrátila k jezdectví, ale z jejích výkonů mi bylo bezděky úzko. Jela a bylo to, jako když zlověstně letí stepní požár. Jakási sveřepá zuřivost ji posedla, jakés divoké vyzvání osudu, kdo s koho. Proleť nebo zlom vaz. Všichni děláme krkolomné věci, ale všichni se napřed v zákulisí požehnáme křížem a dotkneme amuletku, jejž nosíme na těle. Nic takového Nina. “, skočila na koně a řítila se vpřed. Stála pak na otřásajícím se jeho hřbetě, skákala hořícími obručemi a nastaveným sudem a přes plameny pochodní a obloukem ze špičatých nožů, při každém skoku výskla, že krev tuhla v žilách, a když dojela, oči jí hořely jako dva ohně. Cirkus duněl potlesky nad její odvahou; skok a aplaus, to bylo jako blesk a hrom. Ale v tom, jak jela, bylo cosi pekelného, a ona byla přitom svůdná a vznešená jako svržený anděl.

Kam jsme přijeli, mužští byli po ní jako šílení. Denně přicházely kytice a dary, dary nemalé, skvosty ze zlata a stříbra, perle, drahé kamení. S tím ovšem psaní a navštívenky, vzkazy a prosby. „Čert je vezmi!“ odpovídala na všecko s opovržením a nevšímajíc si jich šla do našeho vozu dovařit večeři nebo opatřit holčičku. Byl to krásný život.

V maringotce to i v zimě vonělo vzácnými květinami a v koutě stál kufírek stále těžší prsteny, náramky, náhrdelníky, které do něho odhazovala téměř bez prohlédnutí.

Prošla asi strašným manželstvím – bylo-li to manželství. Nikdy jsem se neodvážil ani zdaleka o to zavadit. Holčička, která se jmenovala Věra, začala mi říkat táto, a když jsem to poprvé od ní zaslechl, bylo mi měkce a slavnostně. Cítil jsem, že všecko z minulosti je zasuto a já mám tuto své dítě. Ninočka často shovívavě přihlížela, jak se s Věruškou mazlím. Sama nebyla v ničem rozcitlivělá. V ní bylo něco strašně panského, povýšeného nad naše nevýznamné životy. Opatřil jsem do vozu křeslo a Ninočka v něm sedávala jako carevna na trůně, kouřila cigarety a shlížela na mne a na Věrušku jako na své nevolníky. „Hrej si s ní, Vincku,“ říkala, „a měj ji rád – bude jí toho zapotřebí.“

Byla šťastna? Tehdy jsem věřil, že ano. Muži jsou vždy dost krátkozrací, že ve své ješitnosti přenášejí svou náladu i na duši své partnerky. Ninočka byla ke mně i k děcku milá, necouvla před žádnou prací, nereptala na žádnou nesnáz, nápadníkům z obecenstva se vysmívala a vyžívala se jen ve své bouřlivé jízdě. Spával jsem po denní dřině, jako když mne do vody hodí, ale probudil-li jsem se někdy, shledal jsem, že Nina sedí v posteli vzpřímena, kolena u brady, a velkýma černýma očima zírá do černé tmy. Když jsem se jí zeptal, co jí je, odpověděla mi krátkým přidušeným smíchem, vrhla se ke mně, líbala a laskala, až mne znovu uvrhla v únavu. Žil jsem v jednom jediném slastném omámení, a přece, když jsme tak spolu táhli Evropou celé měsíce, začalo mi svítat, že to mezi námi není jen tak obyčejná věc, že prožívám něco zvláštního a mimořádného, čemu nemůže můj prostý mozek jen tak přijít na kloub.

Pak jsem si ponenáhlu našel své vysvětlení. Táta lotyšský rejtar, máma z kavkazských hor, to může dohromady dát jen lidský dynamit. A doutná-li v něm čpavá vzpomínka na nějaké strašné pokoření, na nějakou krvavou urážku, pak to, můj ty bože, nemůže skončit jinak než výbuchem. Viděl jsem jednou v Hamburku lokomotivu s třemi nákladními vozy, která jela pomalu po spojce mezi přístavem a nádražím. Před ní šel zřízenec s červeným praporečkem a s velkým zvoncem, jímž stále zvonil. Lidé jim zdaleka uhýbali. Ptal jsem se, co to znamená, a bylo mi řečeno, že vezou nějakou výbušninu, ekrazit nebo co. Nu, teď jsem si představoval sám sebe, že já jsem takový zřízenec s červeným praporečkem, že musím jít ve svém manželství stále napřed a odhánět neštěstí. Zdvojnásobil jsem svou něžnost i laskavost, jen abych ani pak, když už náš život zevšedněl, nezavdal příčinu k výbuchu. Nikdy jsem o tom nemluvil, bylo to mé tajemství, ale každé chvíle jsem měl pocit, že mi Ninočka jediným pohledem proniká až k těm myšlenkám nejskrytějším a shovívavě sleduje, za čím se to pachtím. Skutečně mi jednou nebo dvakrát právě v takovém okamžiku z ničehož nic řekla: „Vincku, ubohý Vincku, nechtěj ze sebe dělat nejdokonalejšího manžela – já za tu námahu nestojím!“

Manžel… manželé před zákonem jsme nebyli.

Chtěl jsem i to uvést do pořádku, ale to bych musil nějak ťuknout na věci, které se zběhly předtím, a toho jsem se neodvážil, dokud by sama nepromluvila. Žili jsme tedy jen tak, jak se u nás říká, na hromádce, a byl to život šťastný a krásný. Smutek do toho přišel, když jsem poznal, že ani štěstí, které si člověk všemi silami a vší obětavostí vyrval na osudu, není zabezpečeno a zůstává stále v závislosti na něčem neznámém.

To neznámé zapůsobilo jednoho dne v Nizze jako blesk, jenž sjede z modré oblohy a ani nezahřmí. Byl jsem v šapitó na proubě, vrátil jsem se do vozu a Ninočka v něm nebyla. Nejdříve jsem si myslel, že si jen tak někam odskočila, pak jsem ji začal hledat, Ninočka nikde. Vrátil jsem se znovu domů, podíval se na její věci a tam to bylo dáno: zmizelo nejlepší šatstvo, zmizel cestovní kufr a zmizel i ten malý kufírek s pohozenými šperky. Zbyla Věruška.

Jsem, páni moji, člověk letitý, s Pánembohem to mám doufám v pořádku, s úřady a direktorstvem taky, svět je pro mne vyrovnaná věc, do které mi bylo popřáno víc nahlédnout než mnohému jinému. Ale se vším tím dodnes nevím, co se to tehdy v té Nizze stalo. Nic zvláštního nebylo pozorováno, ani žádný nápadný ctitel se neobjevil – všem nám v cirkuse, kteří jsme byli celé dni pohromadě, jedna obec, jedna rodina, to zůstalo úplnou záhadou. Naběhal jsem se, navyptával, navyšetřoval, policie se toho ujala: nic, nic, dočista nic. Jako by ruka Páně, která mi jednoho dne postavila Ninočku k bráně Kuzněckého, sáhla nyní do mé domácnosti a zase si ji odnesla. Zmizela a bylo po ní pusto a prázdno, svět zchudl a zešedivěl, Vincek voják spadl ze své junácké slávy a zbyl z něho jen ustaraný artista s dítětem.

Říkal jsem si tenkrát, když jsem se začal smiřovat s vůlí osudu, že se Pánubohu zalíbilo ještě někde na ten líbezný instrument zahrát a že mi jej odňal, shledav patrně, že byl jsem již dosti odměněn. Taková hezká moudrost to byla, viďte, kterou jsem se utěšil, taková pokora a odevzdanost. Ale lhal bych, pánové, kdybych předstíral, že se tím srdce spokojilo. Srdce je urputný buřič, nejde-li po jeho, a dovede se vzpírat proti Bohu i ďáblu a krutě se dožadovat svých práv. Byla to zlá léta, která jsem pak prožíval, léta hledání a čekání, pátrání a vartování. Cirkus je pro takovou náladu znamenitá věc. Utišuje stálými změnami, a jak jezdí ze země do země, vytrvale oživuje naděje. Celou pevninu prometeš, s celým světem se shovoříš, velkým i malým lidem si můžeš požalovat a všeho dění se dotýkáš milióny citlivých buněk. Neboť dobrá srdce se přiklánějí k tvé bolesti a opatřují pro ni útěchu, sama na sebe berouce tvé starosti a tvé soužení.

Tak se stalo, že jsem během let přišel na jakési stopy po zmizelé Ninočce. Jakési stopy, pravím, neboť nikde jsem ji sám vlastníma očima nespatřil a jen cizí lidé mi přinášeli vzdálené zvěsti o někom, kdo by mohl být mou Ninočkou. Mám to zde všecko na papírkách sepsáno, nosím to s sebou půl svého života, písmo už je skoro nečitelné. Přečtu vám ta zašlá svědectví všelijakých divných lidí a posuďte sami, jde-li o touž osobu nebo jsou-li to jen fantastické dohady.

Nejstarší je zápis o výpovědi, kterou mi učinil v Bordeaux Pierre Féval, číšník v restauraci U ztracené škeble, člověk řádný, přičinlivý, chválený svým zaměstnavatelem. Tvrdil mi, když spatřil Ninoččinu fotografii, že tuto dámu obsluhoval jako stevard na italské lodi Galabria. Plula do New Yorku ve společnosti jakéhosi milionáře a budila na palubě obecnou pozornost nevídaným přepychem svých toalet.

Druhé číslo je Philipe Lawrence Mildew, americký reportér, neobyčejně hybný zrzavý mladík, který mi v kantýně Zimního cirkusu v Paříži dokazoval, že osoba na snímku je totožná s Mrs. Ninou Wardovou, která byla obžalována před porotou v Oklahomě, že zastřelila svého milence, houslistu, a byla jednomyslně osvobozena.

Třetí lístek: Oleš Vovčok, zpěvák basista ze sboru donských kozáků, člověk dobrý, ale vychloubačný, vyprávěl mi v baru Empire v Paříži, že mluvili s nějakou ruskou dámou, navlas prý podobnou mé Ninočce, po koncertě svého sboru v Palm Beach na Floridě. Říkala jim, že je provdána za divadelního ředitele.

Čtvrtá cedulka: Kristián Stagnelius, Švéd, tehdy výpomocný filmový režisér, prohlašoval mi na přepravní lodi mezi Rujanou a Malmӧ, že se setkal s Ninou několikráte v Passadeně a v Hollywoodu a že byla manželkou velkého filmového podnikatele, který se jmenoval Joe Austin Burrow nebo Barrow.

Páté svědectví: Karl Hans Jennicke, Berlin-Lichtenberg, krotitel ve službách hamburského Hagenbecka, málomluvný muž, všecek vysmahlý od tropického slunce, ujišťoval mne v hospodě U námořníkovy nevěsty v Hamburku, že jel s nějakou dámou, velmi podobnou Ninočce, ve vlaku z Dáresalámu do Udžidži v Německé východní Africe a že šlo o loveckou výpravu k jezeru Tanganjika.

Za šesté se mi v Janově zapřísahal Španěl Enrique Torroba z firmy Three Torroba’s, králové létající hrazdy, že se na cirkusovém turné po Jižní Americe seznámil v Belemu ve státě Pará s vdovou po nějakém americkém senátoru, která denně chodila do jejich cirkusu a hlavně do koníren a vyprávěla jim, že se chystá na dalekou cestu po řece Amazonek. A na mé fotografii je prý to s ní jedna podoba.

Sedmý lístek: Franz Schillinger, hobojista v salonním orchestru v jedné římské kavárně, rodem z Vídně, vypráví, že jako člen lodní kapely na holandském parníku Pierre Collijns poznal mezi pasažéry Američanku, která jela na Borneo filmovat divoké Dajáky. Tato Američanka že byla nápadně podobná fotografii, kterou jsem mu předložil.

Za osmé: Mohamed Ali, indický žonglér cirkusu Sarrassani, tvrdí a trvá na tom, že žena, jejíž fotografii u mne viděl, byla zastřelena v Lahore v Indii pro špionáž ve prospěch Ruska.

Za deváté: řeckořímský zápasník Abdul Mehmed Chan, hostinský v Brusse a mistr Turecka ve střední váze, prohlašuje u brady Prorokovy, že tato žena, ale šedovlasá, bojovala ve velké válce v turecké armádě proti Angličanům, že prodělala s jeho plukem těžký ústup od Damašku přes Libanon a že prý zůstala i nadále v tureckých službách, nosíc stále vojenskou uniformu. Teď prý je v hodnosti majora velitelem pobřežních hlídek v Mersině ve vilájetu kilikijském.

A zpráva desátá: Hans Konnynck, Shellův agent z Rotterdamu, vypráví, že v Havaně býval proslulý bar La bella Nina. Sám tam nebyl, ale slýchal v hotelu, že majitelka je bývalá ruská krasojezdkyně.

To je tedy mých deset stop. Každá vede jinam a všecky dohromady nikam. Nevím, co z toho lze spojit, co je třeba vyloučit. Nejvíce mne děsí ty dobrodružné. Neboť v těch se mi bortí má pokorná představa o ruce Páně, která se rozhodla provést se svým zázračným stvořením ještě něco krásného, a místo toho se mi vtírá bolestná vidina ženy, která se vzepřela řízení božímu a nakonec už jen hledá a přivolává smrt. I to by mohlo u ní být, neboť vídal jsem její pohledy, v nichž bylo plno hlubokého opovržení k životu. A to mne, víte, trápí: že někde snad žije a čeká na dvě ruce, které by jí s láskou zatlačily oči, čeká, čeká a nedočká se. A zemře, jak žila, v osamělé pýše.

Myslívával jsem, dokud jsem byl mlád, na to, rozjet se za ní i po těch prvních nejasných stopách. Ale to bych se musel všeho vzdát, a já tu měl její dceru. Věruška jezdila se mnou, ženy jezdců, šašků, ekvilibristů a provazolezců mi ji opatrovaly a vychovávaly. Pak jsem však viděl, že by to bylo nebezpečné, že by se dítě zahledělo do našeho řemesla a že by ji možná stihl neklid její matky. Taky se školou to bylo zlé. Tož jsem ji odvezl k nám domů, do Čech, k sestře u Horažďovic. Sestra byla řádná ženská, dej jí Pánbůh nebe, vychovala ji v své chudobě poctivě a pěkně. Na faře a na úřadě jsem ji ohlásil jako své dítě. Vzali to na vědomí, třebaže jsem neměl dokumentů. To se u nás světoběžných stává častěji. Vyrostla nám z ní krasavice, že jsme až byli o ni ve strachu. Ale dobře to dopadlo, zamiloval se do ní jeden mladý mlynář od Otavy, vzali se a jsou šťastni. Mají děcko, taky holčičku, to je to žábě, o kterém jsem se zprvu zmínil. Tam u nich je můj domov, tam, doufám, přijdu jednou umřít. Milují mě, bezzubého dědu, a ani jedna, ani druhá netuší, že nejsou z mé krve. Inu láska dovede takové věci překlenout; a jak bych je nemiloval, když jsem v nich za ten jeden rozbitý a ztracený život zachránil dva nové, krásně a vonivě kvetoucí. Přispět k tomu, aby lidský rod šťastně a požehnaně vzrůstal, to snad je ta největší milost, jaké se nám může na této zemi dostat.

Moh bych tedy k nim, na odpočinek, ale mně to nedá. Už si ten život bez harcování světem ani nedovedu představit. A pak je tu jedna věc… přiznám se, když se tak zpovídáme… a ta mne pořád žene světem: co kdybych přece jen… kdyby Bůh dal… a já ji někde ve světě spatřil… stařenku Ninočku… tu moji carevnu krásnou!