Povídky II

III

Že jsem si poctivého, šlechetného Jakuba velmi zamilovala, samo sebou se rozumí. On záhy také měl takovou důvěru ke mně jako k mému domácímu. Mimo náš dům a na faře, kde ctili poctivého člověka a správného dělníka, neznali ho lidé; mysleliť, že je trochu blázen – nanejméně nerozumný jak dítě, a ledabylo s ním mluvívali. – On ale každému byl úslužný, ku každému upřímný. Když nastaly pršky, sněhy, bláta, tu ho bývalo vidět každé poledne a večer, jak přenáší děti ze školy přes bláto a vánice na náměstí. Tu zase pomohl donésti staré babičce kolovrat, vida ji vléci se s ním do přástvy, tu těžké ženě vody sám nanosil. Všeho toho on si povšimnul, jakkoli se zdálo, že jde s hlavou sklopenou; kde třeba bylo úslužné ruky, nebylo rychlejší nad Jakubovou.

Jednou v noci ustlala jsem si do síňky, poněvadž v předním pokoji dusno se mi zdálo. – Okna jsem si otevřela a ležíc dívala jsem se do krajiny a na tichý, září měsíce podivně osvětlený hřbitov, který mi přímo před očima ležel, se svými rozličnými pomníky, živými květinami a stromy, malovanými kříži dřevěnými a chladnými kameny. Rozličné myšlenky proháněly se mi hlavou, přebíhajíce od smrti k životu, od žalu k radosti a zase nazpět. Posléze byly oči sice na hřbitov opřeny, ale duše na zcela jiných místech. –

Tu jako by mi něco před okem kmitlo – a ještě jednou; proberu se, vzpamatuju se, bystřeji se dívám na hřbitov – mnu si oči, a viděla jsem přece jen rozhrabaný rov a jako by se chvílemi zem z něho hrnula dohora. – Dodala jsem si smělosti, vstanu, a blížeji přistoupnouc k oknu, dívám se ještě bystřeji. Tak to bylo a nejinak! – Ba najednou vyhrnulo se něco černého, dlouhého – a hned za tím ukázala se hlava a postava bílá vylízala pomalu z hrobu. – Já stála jako zkamenělá; že by se tu dělo cosi nadpřirozeného, nemyslila jsem; a přirozeně nevěděla jsem, jak si to vyložit. Ale to jisté, že jsem se třásla a strach že mne pojal, když postava skrze vrátka – mně se zdálo, že je ani neotevřela – do polí prošla a tam zmizela – a když hned nato odbila jedenáctá. – Jak jsem se dostala do pokoje – do postele, ani nevím. –

Ráno, když slunce svítilo, zdálo se mi to všecko jiné. Stydělať jsem se pak a myslila, že to byla snad v polosnění rozdrážděnost mysli, a proto jsem se ani raději nikomu nepochlubila. Ale celého půl dne mi to leželo na mysli. –

Odpoledne jdu do zahrádky. I napadlo mi podívat se na hřbitov, jestli bych tam nějaké známky mého snu neb vidění shledala. – Ze zahrádky vidět se tam nemohlo; zeď byla vyšší než já. I vyjdu vrátky, obcházím hřbitov a podle hrobařova stavení malými dvířkami, poněvadž velké, jimiž jsem viděla postavu v noci proklouznout, zamčeny bývaly – vešla jsem na hřbitov. – I jdu zrovna k tomu místu, a tu vskutku země vyházena okolo hrobu a z hrobu se na mne podívalo dvé modrých jasných očí a jemný hlásek mne pozdravil: „Dej Pánbůh dobrý den!“

„Ale Jakube,“ povídám, neboť se mi tím hned vyjasnilo, „co tu děláte? Vy jste mne dnes v noci hrozně polekal!“

„Já – já – prosím, vzácná paní, vždyť já jsem ani večer v domě nebyl. Měl jsem do noci ve škole práci; a pak jsem v noci kopal hrob. – Umřel Beneš od rybníku. – V noci jsem ho dobře vyčistit nemohl, proto jsem se teď přišel podívat. – A cože jsem měl udělat?“ ptal se nedočkavě a z hrobu vylezl ven.

Sednuvši si na zelený rov do stínu košatého jasanu, jenž se nad ním klenul, začnu Jakubovi povídat, co se mi přihodilo. –

Neusmál se, jen se důvěrně na mne podíval řka: „Není divu, noc je noc! – Ale ti tu odpočívají v svatém pokoji – těch se není co báti. – Já tu byl snad každou hodinu v noci.“

„Ale vždyť vy nejste snad hrobařem?“

„Ne, ale hrobař je stár. A tu on si mne zjednal i dává mi od hrobu polovic, co sám dostává. Je stár, dětí nemá; kdyby mu někdo jiný tu práci neudělal, on by ji už zastat nemohl a ztratil by službu. Minuloť mu osmdesáte let. A proč bych to neudělal? Mám o málo víc než poloviční léta a silné údy.“

„Máte dobře, Jakube. Však se vám to jednou shledá.“

„Jak Pánbůh dá. Dělám, co jsem si umínil, sloužím Pánubohu a lidem, jak umím a mohu, a prosím Boha, aby tu moji službu mile přijal, když už nemohu být více platen.“

„Och, Jakube, co byste měl více dělat ještě? Není-li to vše? Dobře, kdyby každý tak jako vy úmyslu svému dostál; ba kdyby úmysl takový každý jen měl!“

„Inu každý jsme jiný – ale jedenť Bůh stvořil nás; ten samý bude nás i soudit a každý za sebe odpovídat musí,“ řekl Jakub, vytrhávaje bejlí rostoucí u blízkého hrobu. Byl u něho jednoduchý dřevěný kříž a na něm černá tabulka s nápisem Salve Regina. –

„Kdo to zde leží?“ ptám se.

„Salve Regina mu říkali; nevím, jak jinak se jmenoval.“

„A proč mu to jméno dali?“

„Byl blázen a mnohá léta tu bloudil po okolí. Hrál na housle o jedné struně a smutnou zpíval notou ‚Salve Regina‘ a hned nato ‚Holka modrooká, nesedávej u potoka‘ a zase ‚Salve, salve Regina‘. Když jsem ještě vojákem nebyl, chodil tu již, a když jsem přisel z vojny – byl ještě živ; starý, vetchý jako obrostlý pařez, a ještě zpíval a hrál na housle o jedné struně, kterou mu vždy někdo dobrý dal a natáhl, a ještě zpíval tu samou směsici. Když se ho lidé ptali, odkud a kdo jest, ničeho se nedověděli. ‚I mlčte, mlčte‘, říkal, ‚co ode mne chcete – já jsem umělec – a ona spí. ‘ a hned zase začal hrát a zpívat smutně ‚Salve, salve‘. Jiné řeči – jiného zpěvu od něho nikdo neslyšel. – Povídalo se, že byl učitelským kdesi a že měl rád krásné děvče. Když dostal místo a měli mít už svatbu, tu prý ona umřela. A od té chvíle prý na žádného nemluvil a jen hrál na housle, až neměl na nich jen jednu strunu; a pak se prý ztratil. Více ho tam neviděli. Já ho měl rád; on nikomu neublížil a byl tuze stár. Přede dvěma lety nepřišel celou zimu. Zjara, když roztál sníh, tuhle v blízkém lese ho našli mrtvého. Nejspíše že přišel někde v zimě do závěje a zmrzl. – Pochovali jsme ho a já mu obložil hrob a dal jsem mu ten křížek. Chudák! Salve Regina! Kdoví odkud a čí byl – a jestli si kdo na něho vzpomenul!“

A tak asi každý ten rov měl svoji historii, v níž se střídala veselost s pláčem, štěstí s neštěstím. A mnohé srdce tu snad spalo rovněž nepoznané jako onoho ubohého houslisty.

„To vy sám, Jakube, těch hrobků si hledíte?“ ptala jsem se.

„Starý hrobař také. Já jen tak trochu, když potřeba kříž zasadit aneb strom. Pak dělám ty hrubé kříže – na ty chudé hroby –, aby nebyly tak opuštěny a svůj svého našel, když se přijde pomodlit.“

Ukázal mi hrob svých rodičů, kdež byl mezi dvěma kříži i strom, i kryptu Martoňovic, kdež ale jen dcera jejich Hedvika ležela. Byl na mříži věnec z polního kvítí.

„Kdopak ho zavěsil?“

„Florinka sem často přichází poplakat si tu.“

„To je dobré děvče!“

„Viďte, vzácná paní, viďte, dobrá je, a milá. Och, já bych pro ni do ohně šel,“ s velikou horlivostí řekl Jakub.

„Vy se tedy, Jakube, nehněváte na tu rodinu, dokonce ne?“

„Ne, ne! Vždyť se každý den modlíme ‚odpusť nám naše viny‘ – musímeť tedy i my odpouštět. – Než jsem odešel na vojnu, byl jsem prchlivý, myslel jsem, že se jednou přijdu pomstít za všecko; a když jsem přišel, byl jsem jiný – zcela, zcela jiný.“

„A co vás změnilo, Jakube?“

„Až někdy jindy, vzácná paní,“ řekl Jakub, vida, an hrobař přichází.

Ale Jakub měl vždy plné ruce díla a mně také čas mile ucházel při vší jednotvárnosti venkovského života. – Také jsem často zašla do fary, do výborně pěstované zahrady pana faráře. Mnohdy jsem zase poslouchávala výborná dueta na housle. Jindy nám hodiny ušly rozprávkami, které se nejvíce týkaly mravního i materiálního stavu lidu, mezi kterým jsme žili.

„Och jen školy – dobré školy – školy pro velké i malé,“ horlivě vždy říkal pan farář a bystré jeho oko vzplanulo vždy neobyčejným ohněm. –

S jakou láskou on vypravoval, jak a co by si přál, co zamýšlel by učiniti, kdyby se to a ono státi mělo. Tenkráte netušili jsme, že alespoň zčásti vyplnění jeho plánů tak blízko jest a zámysly jeho že mají tak záhy se uskutečnit! – Vždy jsme se rozcházívali s přáním: kýž by tak mohlo býti, a s předsevzetím, že chce co možná každý málem k tomu přispívat. –

A jednou byl zase krásný den. Já se chtěla podívat na jednu starou zbořeninu as hodinu cesty, v hezké krajině, a Jakub měl jíti se mnou.

„A ty Franclo,“ pravila domácí paní, „mohla bys také doběhnout do vsi dolů – tam pod starým hradem – ke tkalci našemu, aby se přišel zase jednou podívat, co dělá příze; rozumíš? A proč bys nerozuměla?“

Francla si poskočila, odběhla a za chvilku přišla, že by rády sousedovic děvčata s sebou a Florinka také. I ptala se mne, jestli se nebudu hněvat. – Ovšemže jsem se nehněvala. –

Florinka byla vedle nás u paní tety zatím, poněvadž sestry s bratrem do Vídně jely.

Odpoledne přišly děvčátka; každá bílý škrobený šátek jako stříšku nad očima – v modrých tisknutých šatech plátěných –, jak se tam všeobecně nosily. , kde byli barvíři skoro ob dům, a děvčata vyhlížela celý týhoden jako modráčky. Jen v neděli (totiž v létě) oblékaly se rády do barev něžné chudobky, které se také skromností svojí podobaly.

Vyhrnuli jsme se z města. Jakub napřed nesl v mošně chleba, k němuž jsme si chtěly venku mléka koupit – pak láhev, hrnky a lžíce. – Měl boty na noze a nedělní halenu. Domácí paní se smála, že to nám ke cti. Za městem nás ale prosil, zdali by si je směl svléknout, že by se mu těžko šlo. My mu to rády dovolily a Francla, Lenka a Marouš zůstaly pozadu a zuly se také, aby se jim to lépe běželo, Jakub jim vzal střevíce z ruky, svázal jedno k druhému a hodil přes rameno. –

Šli jsme dále, na každém poli obdivovali jsme klasy a každou hustou jetelinu. Věděli mimo mne všickni, čí který kus pole. U pěkného lenu zastavily se děvčata a už si tak v duchu myslely, jak se asi bude příst. – Tu zase rostl heřmánek, trochu se natrhalo maminkám; a tu přeslička na mytí cejnu a tu byl vlčí mák, dobrý lék; a zase tu rostla ostřice a děvčata dělaly osudné kroužky. – Pak zase lezl přes cestu štír a děvčata zakroužily okolo něho, křičíce, že jedovatý. – Jakub vzal ho do prstů a daleko hodil na úhor, děvčatům však povídal, tento štír že není jedovatý, ale ve Vlaších že jsou zlí štírové. Děvčata se zavěsila jedna do druhé, šly vedle něho a on jim povídal o štířích a o Itálii. A když se mu divily, jak tam vydržel, začal povídat, jaké tam sladké ovoce, jaké krásné květiny, jak krásné zahrady, o kostele milánském i o městě, kde jest pochován svatý Antonín, a děvčata zapomněly na štíry. –

Pak jsme přišli do lesa. Tu nemohly rozeznat zase, kde kos a kde sedmihlásek se ozývá a jaký to pták, co zobákem jako paličkou do stromu tluče, a Jakub jim to všecko uměl povědít, až Francla to velké hnědé oko radostí zářící na něho obrátivši, zvolala: „Ale Jakube, vy toho mnoho víte!“

Pak jsme přišli k potoku. Že přede dvěma dny velmi pršelo, byl plničký a tak se nadýmal a hřmotil, jako by mořem byl… A děvčata se u něho zarazily, nemohly dále. Marouš chtěla přes něj, Lenka jí ale připomněla, jak se ty tři děvčata v rybníku utopily, všechny tři najednou, poněvadž se za ruce držely a víc nepustily. – Francla se podívala na Jakuba. Já a Florinka myslely jsme, že si budem muset kus zajít, ale Jakub položil mošnu a boty, svlékl halenu, vykasal nohavice a do brodu.

„Hej Jakube, ať vám nepodrazí voda nohy,“ volaly děvčata. –

„Zkusil já horších, než je tato strouha. Jen pojďte a nebojte se, já vás přenesu. Zde znám každý kámen!“ povídal a po kolena ve vodě natahoval náruč.

Marouš byla první – druhé se bály, hned byla na druhé straně a volala: „Hloupé, jen jděte!“ –

Lenka skoro se třesouc posadila se mu na ruku: „Já jsem těžká, nepusťte mne!“ prosila.

„Ale panenko, vždyť jste jako holubička,“ řekl Jakub, a jako by chmýrko v ruce nesl, na druhou stranu ji přenesl.

Francla se mlčky nechala přenést a držela se Jakuba okolo krku. – Nám nezbylo leč touž cestou se přeplaviti – a pěkně jsme Jakubovi poděkovaly, že nám pomohl z nouze.

„Není o to,“ řekl Jakub, „ale kdo nezná brod, snadno přijde do výmolů; a kdož by si nevěděl rady, kupříkladu ženská, mohla by se i utopit.“ –

A když i Florinku přenesl i šaty, šli jsme dále. Pozorovala jsem, že byl Jakub nějak pohnut, když byl Florinku přenesl, a hodnou chvíli pak ani nemluvil. –

Šli jsme zase po louce dále. Děvčata dělala z jitrocele košíky, z trávy ostřice osudné kroužky – lopuchové listy široké spíchly si jehlinami stromů, udělaly z nich slunečníky a smály se, že jdou pod střechou jako páni. I do zpěvu – do tance se pustily a po louce skotačily vesele jako mladá srnčata. –

„Mladost radost!“ řekl Jakub, jda při nás a s potěšením pohlížeje na ně.

„Ale Jakube,“ ozve se tu Florinka, „když jste byl tak daleko ve světě, nebyl jste také ve Vestfálsku?“

„To ne, má panenko! – Na celé cestě odtud až do Benátek jsem o tom ani neslyšel,“ Jakub upřímně jí odpověděl.

„A o městě Kortreji také nevíte?“

„Ne dušičko, ani muk! A kteroupak stranu to má být?“

„To prý je někde ve francouzské zemi,“ řekla Florinka. –

„Město Kortrej jest v Belgii,“ povídám, „a tam se dělá mnoho pláten a krásného přízného zboží. – Máte tam snad nějakého známého?“ ptám se Florinky.

„Och ne, já se jen tak ptala,“ odpověděla, ale přitom se začervenala, protože – lhala. –

Slyšela jsem na faře, že byl rychtářovic syn tkadlec ve Vestfálsku a tamodtud že cestoval do Belgie, jak mu to byl pan farář radil, aby tamější průmysl v plátně i přízi zhlédl a tím snad k zdokonalení průmyslu – plátenictví domácího – přispěti mohl. – Věděla jsem tedy, kam otázka Florinčina čelí; ale nedala jsem jí to znát, ani když se ptala, je-li do Belgie tuze daleko, musí-li se přes moře a jsou-li tam dravá zvířata.

Za té řeči přišli jsme k lesíku, kde pod vysokou jedlí vytékal potůček čisté studené vody jako led, dobré, ale železovité příchuti. Lidé říkali, kdo z ní pije, že se od vnitřních neduhů uzdraví; přičítaliť jí zázračnou moc. Na stromě tu pověsila vděčná něčí ruka obrázek Panny Marie, na poděkování za svoje uzdravení. – Napili jsme se každý vlastní dlaní z pramene, pomodlili jsme se a vešli do lesa, kde jsme zakrátko přišli k zřícenině, jak lidé povídali, hradu někdy litobořského. –

Děvčata a Florinka s nimi šly ještě o kus dále do vesnice ke tkalci a láhev vzaly s sebou na mléko. Já s Jakubem zůstali jsme při zřícenině. Byla již nepatrná. Malé byly tu pozůstatky zdi, zcela bejlím, mechem a travou zarostlé, pod nimi sklípek rumem dopola naplněný: to byly jediné památky někdy snad pěkného hradu. Činy však dobré i zlé obyvatelů jeho pamatovaly se ještě v živých pověstech lidu okolního, ačkoliv pokolení to dávno vymřelo. – Sedli jsme s Jakubem do trávy.

„Tedy mi něco povídejte, Jakube, vy jste viděl kus světa a víte mnoho,“ povídám.

„Mnoho jsem viděl, ano, krásný kus světa,“ opakoval Jakub. „Ve Vlaších je tuze krásně.“

„Byl jste tam dlouho?“

„Osm let. – Leželi jsme čas tam a zase tam. Také rok v Benátkách, v Padově, a pak jsem přišel do Verony a tam mi léta vypadla.“

„Umíte tedy italiánsky?“

„Znám trochu ještě. Ale když člověk patnácte let nemluví v nějaké řeči, ani ji neslyší, zapomene. Já se jen každý den modlím italiánskou jednu modlitbu k Panně Marii.“

„A proč to?“

„Činím to na památku jedné osoby, které jsem mnoho povinován. Ta mne ji naučila.“

„To vám musila být zajisté ta osoba velice milá?“

„Och, velmi! A ona to zasloužila. Ta ze mne udělala lepšího člověka,“ řekl Jakub hlasem ještě jemnějším, než obyčejně mluvíval; ruce pak sepjal přes kolena a hlavu nízce sklonil.

„Neměl byste tolik důvěry ke mně, Jakube, abyste mi něco o té osobě pověděl?“ ptám se ho po chvíli.

Jakub mlčel dlouho, pak pozvedl uslzené oko, a obrátiv je ke mně, povídá mírně: „Proč bych vám o ní nepověděl? Vy pochopíte, jak dobrá byla Marietta, a nevysmějete se mi, že jsem ji měl rád a posud na ni vzpomínám. Ale nemluvil jsem o ní žádnému, co zde jsem, aniž budu mimo vás. ‘ Zaplať mu to Pánbůh na věčnosti, byl hodný člověk a nás vedl jen k dobrému. – Já se sice jaktěživ nedopustil nepoctivosti, chvála Bohu, ale měl jsem všeliké jiné zlé chyby; byl jsem prchliv, a kdo mi ublížil, tomu jsem to splatil dvojnásobně. Když jsem byl odveden, a sice návodem pana Martoně, že jsem k němu nechtěl do služby, umínil jsem si, že se mu jednou pomstím – když ne na něm, tedy na jeho dětech. – Mnoho utrpěla moje rodina skrze ně a mojí ubohé sestře zkazili tělo i duši. Ach bože, ta nikdy již jasného rozumu nenabude – ale odpusť jim, Bože! Já jim dávno již odpustil. Když jsem poprvé byl ve Veroně, došla mi v tom čase zpráva, že mi tatík umřel, a všecko mi dali vědět, co se zde dělo a děje. – Kdyby mne povinnost nebyla zdržovala, já bych byl tenkráte snad o útěk se pokusil: tak mně bylo těžko tam zůstat, když jsem se to dověděl a domů jít nemohl, abych kde možno pomohl. Chodil jsem jako tělo bez duše a tak jsem se do toho hněvu zaryl, že i modlitbou jsem hřešil, prose Boha, by mi jen dopřál na Martoňovic se pomstít, kteří mne připravili o otce a sestru i bratry do zkázy uvedli. – Martoň měl také sklad pláten ve městě a čas po čase jezdíval do Vlach. I přál jsem si, kdyby se to stalo a on přijel, bych se mu tváří v tvář postaviti mohl. – Tak to na mně hryzlo, že to i kamarády napadlo. Hledali ale jiné příčiny v tom. Smáli se mi a vábili mě, bych více chodil s nimi do hospod. ‘ – Já se ale ve Vlaších přece často opil, poněvadž jsem nebyl zvyklý na víno. V opilství byl jsem nadmíru veselý, zpíval jsem a každého na potkání objímal, ale v střízlivosti jsem spíše svou popudlivostí hádky ztropil. Myslil jsem také, že před vojákem každý musí smekat a zdaleka vyhýbat se mu z cesty. A ta hloupá moje pýcha mne přivedla často do pletek, pro něž jsem jednou i na čtyryadvacet hodin do křížku přišel. Vždy mne to napotom hrozně mrzelo, co jsem vyvedl, ale neuměl jsem se držet. U vojska byl tehdáž takový pořádek zaveden, že nesměl žádný voják kam vyjít, leč se byl dříve ohlásil, ke komu neb kam jde. Obyčejně museli jít dva neb více a jeden stát za druhého. Bylo to proto, že když vojáci vyšli, obyčejně víno pili, opili se, pletky tropili a do hádek se pustili s obyvatelstvem, které jim nakloněno nebylo, což nikdy k dobrému, ba někdy k nešťastnému konci vedlo. – Já si přece vzpomínával na otcovo napomenutí; a pak že mi víno škodilo a že tolik rvaček i neštěstí příčinou bylo, zdržoval jsem se pití a obyčejně, když jsem vyšel, druhy vodil domů. Ale více sedával jsem doma. – Kdys mně kamarádi domlouvali, abych zanechal mrzutosti a s nimi byl vesel. I dal jsem si říci a šli jsme večerem do jedné známé hospůdky, kde obyčejně vojáci pívali. – Tenkráte já v rozmrzelosti také se více napil a začal jsem si zpívat a býti vesel. Jeden ale z mých kamarádů, co jsme v jedné světnici byli, jakkoli střízliv byl pokojný, mírný, v opilství býval ten nejprotivnější člověk. Nebylo pak s ním k obstání. – Také ten den se opil a nedal pokoje. – Jdeme domů okolo kláštera františkánského, který jest ale zrušen. V jednom arkýři zevnějších zdí mezi stromovím – neboť okolo kláštera je všude stromoví jako v zahradě – ve výklenku před kapličkou Panny Marie, kamž se chudý lid, zvlášť ženské, chodí podvečer modlit, viděli jsme klečet osobu. Bylo to děvče ze sprosté třídy lidu, jak bylo viděti dle kroje.

‘ zvolal jeden z vojáků; byli jsme čtyři.

‚Jen jděte svou cestou a dejte jí pokoj. Vidíte, že se modlí,‘ povídám. – Byli všickni víceméně opilí, já byl sice vesel, avšak při rozumu. –

‚A co ty nám budeš poroučet? ‘ vykřikl ten, o němž jsem pravil, že v opilství rád sváry měl – a hned také směřoval ke kapličce. Děvče, jak slyšelo za sebou křik, přežehnalo se, rychle vstalo a chtělo odejít, ale voják jí nadběhl a chytil za ruku.

‘ křikl jsem a v tom okamžení ho děvče druhou rukou do tváří uhodilo, až zavrávoral a ji pustil. Druzí vojáci chtěli ji chytit. Já ale se postavil před ně a děvčeti řekl jsem, by uteklo, což si dvakráte říci nedalo. – Nyní se ale pustili vojáci do mne, a byli by mne snad více ještě zranili, kdyby se k tomu nebyli trefili dva naši poddůstojníci, kteří též z nějaké zábavy se vraceli. Ti tomu učinili konec. Mně chlípěla krev z hlavy i ruky. Poněvadž se na to muselo přísně dohlížet, aby se nezavdala příčina ze strany vojska k jakékoli žalobě obecenstva, a že já tomu zabránil a poněvadž viděli, že já opilý nejsem, trestu jsem ušel; druzí ale byli trestáni. Než já měl kolik dní co dělat, než se mi rány zahojily. Posud mám jizvy. – Ty dni, co jsem strávil v nemocnici, byly nepokojné. Zdálo se mi vždy o nebožtíku otci, že mne kárá, o kapličce a o děvčeti. A když jsem z nemocnice vyšel, také jsem to z mysle pustiti nemohl. Měl jsem zlost sám na sebe, že jsem si daremnou mrzutost způsobil. – Vzpomínal jsem na otce, co mi říkával; vzpomínal jsem na mladá léta, a jak jsme také chodívali v neděli podvečer ke kapličce k lesíku se modlit; jak tam děvčata věnce nosily a ženy světla obětovaly, jak mne učila matka modlitbu k Panně Marii a jak jsem se na ty večery těšíval. – Začalo se mi stýskati a ven ke kapličce mne to vábilo, jako by se mi tam ulehčilo. Dostal jsem dovolení vyjít. Nikdy, co jsem byl ve Veroně, nevšiml jsem si kapličky; a tu jsem tak po ní zatoužil a k ní spěchal. – Bylo více lidu před kapličkou, neboť obecní lid nešel okolo, aby se nezastavil na zdrávasek. – Přiklekl jsem k ostatním a modlil jsem se, jak mi srdce velelo; modlitbu matčinu jsem zapomněl. Ach, já mnoho zapomněl! – A v tom okamžení mi to padlo na srdce jako kámen; pykal jsem a plakal. S lehčím srdcem však jsem povstal. Nebylo nikoho mimo mne před kapličkou. Obraz byl krásný, okolo něho čerstvý věnec z růží a před ním hořelo v kahanci světlo. – Ohlížel jsem se vůkol: nikdo nepřicházel. Odešel jsem domů a celou noc jsem snil o kapličce. – Druhý den nesměl jsem vyjít; ale třetí den šel jsem tam zase, o něco později. Klečelo tam několik žen; klekl jsem po straně do stínu, že mne nebylo hned vidět. Když odešly, zůstal jsem tam sám. – Po chvíli přijde děvče, postaví na zemi košík, přežehná se křížem, pokloní se, pak vstoupí na čtyry stupínky do výklenku, odundá zvadlý věnec z rámce, položí na zemi, vezme z košíku věnec krásný, svěží, rámec jím ovije, pak naleje do kahance oleje, který stranou v lahvičce byl přichystán; nato se opět pokloní, odejde dolů a pod stupni uklekne na zemi a nábožně se začne modlit. Poznal jsem ono děvče, které jsem uchránil od surovosti svých druhů. Já se nehnul, abych jí z pobožnosti nevytrhoval. Ale ona sama, když se pomodlila a vstala, zahlédla mne. Rychle košík brala, chtíc utéci. Já ale řekl jí, aby se nebála, že odejdu, a také jsem skutečně se k tomu měl.

‚Ne pane, zůstaňte! Vás já se nebojím; vy jste mne ochránil, já vás poznávám po hlase a děkuju vám srdečně za vaši zdvořilost,‘ pravila mi a postavila košík. –

‚To byla jen povinnost. A kdyby byli moji druhové bývali svoji, nebyli by se tolik opovážili. ‘ –

‚A vám to zle splatili, já vím. Ráda bych se vám za to odsloužila. Rád-li dobré fíky jídáte, aneb vonná kytka milá-li by vám byla, přijďte si třebas každý den ke kostelu svatého Zenona. Tam já stávám a mohu vám tím nejpěknějším posloužit. Jmenuju se Marietta. ‘

‘ povídám – a už byla tatam. – Já nešel za ní, ale domů. –

Vidíval jsem Mariettu často u kostela hlavního, někdy tam prodávala krásné květiny, někdy na proutěném talíři fíky. – Když jsem k ní přišel a chtěl si koupit, vždy mi vybrala nejkrásnější květiny, ale peníze ode mne vzít nechtěla. A když pak viděla, že kytku zpátky kladu, dala peníze nejbližšímu žebráku, bídnému lazaru, kterého vždy v poledne od kostela odváděla. Lidé se za ní dívali se zalíbením, neboť byla krásná. Vlasy měla jako Florinka a modré oči. Že málo světlé hlavy tam vidět, byla známá po celém městě. – Častěji ale shledali jsme se u kapličky, kde Marietta denně se modlívala a obden obraz Bohorodičky kvítím krášlila. – Jednou si přivedla Marietta s sebou mladou sestřičku a učila ji krásnou modlitbu k Panně Marii, nahlas ji předříkávajíc. Já klečel za ní a učil se také modlit jako někdy od matky. – Naučil jsem se tu modlitbu, a nikdy jsem ji nezapomněl. – Někdy jsme seděli ještě chvilku pod stromy a ona mi o rozličných věcech vypravovala. Ach, jak jí ta řeč krásně od úst plynula a jak rád jsem ji poslouchal! –

Jednou mně povídala, že v kryptě pod kostelíkem leží dva milenci, jichž rodičové se k smrti nenáviděli, a nejen rodičové, ale i veškeré rodiny. Jen syn jediný rodiny Monteků, Romeo, miloval Julii, jedinačku Kapuletovu, a ona jeho. Když se to rodiče dověděli, zděsili se a na žádný způsob jich sňatku připustit, ani o smíření slyšet nechtěli. Tu se smiloval nad milenci jeden kněz františkán a tajně je oddal. Myslel, že se pak rodiny smíří, ale nebylo žádné naděje. Na potkání se ty rodiny hanobily, až se stalo tak, že Romeo jednoho z té rodiny zabil. Tu měl být ze země vypovězen a Julii nutili rodiče, kteří nevěděli, že jest tajně vdaná, aby si vzala jiného. Tu oba nešťastní manželé se otrávili. Pochovali je do jedné rakve v hrobce téhož kostela, co byli oddaní, a teprv se prý rodiče smířili. – A proto, jak mi Marietta povídala, chodívají milenci k té hrobce se modlit a na památku zavěšují na ni věnce. A když mi to pověděla, dodala, že to byl trest od Pánaboha na ty rodiče, pro jich hněv a zášť na sebe. Pánbůh že chce, aby lidé vespolek žili, jako by na jednom chlebě žili, aby si odpouštěli – a ne aby se nenáviděli. Já si vzpomněl na Martoňovic a začervenal jsem se. ‘ – Jednou mi řekla, abych přišel k nim. – To bylo mnoho, poněvadž nemá ve Vlaších voják přístupu do každého domu. Také těžko vojáku hodné děvče si naklonit. Já to věděl, a proto jsem také vždy dával pozor, aby mě nikdo s Mariettou mluvit neviděl. Když mne k sobě zvala, uznal jsem, jaká to pro mne čest. – Šel jsem. Mariettina matka přijala mne vlídně a hostily mne ovocem a mlékem. Matka mi děkovala za zdvořilost, jakouž jsem dceři prokázal – ptala se mne na rozličné věci, odkud jsem, a pak mi vypravovala, že pochází též z české krve, rodičové že byli Češi oba dva. Děd Mariettin byl také vojákem, desátníkem; byl člověk vtipný a šikovný. Když vysloužil, podržel si ho generál co svého zahradníka, kterémužto umění byl vyučen. Jel si do Čech pro ženu a zůstal u něho. Když pak pán jeho z Verony se odstěhoval, on tam zůstal, koupil si tu chalupu se zahradou a začal prodávat květiny a ona pekla rozličné dobré pečivo. Tak se živili a měli spolu jedinou dceru, matku Marietty, která se potom vdala za rybáře, ačkoliv měla bohatých ženichů, kteří by si ji rádi byli vzali, poněvadž byla pěkná. Ona ale měla ráda chudého rybáře. Rodiče jí nebránili a přijmuli ho k sobě. Když staří zemřeli, hospodařili mladí ještě čas spolu, až při jedné příležitosti se pohádal Mariettin otec s jedním sousedem, který dávno již zášť na něho měl. Oba byli prchliví, pohádali se, až přišlo k bitce a onen soused otce Marietty smrtelně ranil. Sám utekl a nikdo již více neslyšel o něm. – Otec Marietty umřel. Zarmoucená vdova zůstala. Jediná útěcha její byly dvě dcery a – modlitba. Pěstovala zahradu po otci, a tak se živila. Marietta jí byla všude pravou rukou. Vdova po vrahu měla jednoho chlapce, onoho bídného mrzáka, kterého jsem vídal u kostela sedět a jehož Marietta vodívala v poledne domů. – U kapličky před obrazem Panny Marie setkaly se jednou obě vdovy; a tu nešťastná žena vrahova klekla před smutnou vdovou rybářovou na zemi a prosila za odpuštění. Ta jí odpustila a od té doby, kde mohla, nápomocna jí byla v potřebě. Marietta ubohého lazara vodívala s takovou šetrností, jako by to bratr byl. – Často vzpomínala matka na stařičkého řeholníka, který k nim každodenně přicházíval pro ovoce, od něhož a mléka jedině žil, a který ji učil náboženství, vypravovával o Kristu a Blahorodičce a od něhož mnohý pěkný obrázek na památku chovala. – A co od něho se naučila, tomu učila i dcery. I já jsem se také u nich naučil být lepším člověkem. To vše ale dověděl jsem se po častějších a delších návštěvách. Chodil jsem pak často do chaloupky – měly mne jako za syna. Pracoval jsem v zahrádce a často jim povídal o Čechách. Kamarádi moji posmívali se mi, že jsem modlář, pokrytec, že chodím za děvčetem a že se dělám svatým; já ale nedal se mýlit a již jsem nesplácel zlé zlým. Co jsem se s Mariettou a matkou její seznámil, byl jsem jiný člověk, zlé nemělo ke mně přístupu. –

Tu najednou přišel rozkaz, že musíme z Verony do Benátek. – Byla to těžká rána pro mne, já myslil, že nebudu moci bez té rodiny žít. – Svět na mne padal. Ale co platno? Mus žádné výmluvy nepřijímá. Přišel den, já se musil rozloučit s chaloupkou, okolo níž se vinulo révoví a veliké hrozny do samých oken visely, od zahrádky, kde jsem často pomohl Mariettě pracovat, i od dobrých lidí. Matka plakala, dávala mi dobrá naučení jako synovi rodnému i řekla, jestli dříve ne, tedy až vysloužím, abych se do Verony zase podíval, zachová-li mne Bůh při zdraví. Malá Aňola také plakala. Marietta nebyla doma. –

Šel jsem přímo ke kapličce, abych stísněnému srdci ulehčil, a také jsem doufal, že se tam naposled shledám s Mariettou. – Bylo tak. – Klečela na stupních a byla uplakaná. – Nikdo tam nebyl. – Já přiklekl k ní, podali jsme si ruce a darmo jsem slze zdržoval. Co jsem Mariettu poznal, nikdy jsme si neřekli, jak se rádi máme. – Ani jsme o tom nemluvili, vždy jsme byli ale spolu jako bratr se sestrou. Mně byla jako anděl. Že by ona ale tak krásná, dobrá, kterou každý rád viděl, mne nepatrného vojáka si zamilovati mohla, i toho jsem se nenadal. – Když jsem ji ale viděl u kapličky uplakanou, smutnou, když mi ruku podala, viděl jsem, že tomu tak, a více mne její láska povýšila, než kdyby mne byli vysadili na trůn. Před obrazem Rodičky boží vyznal jsem se jí ze všech svých chyb a zlých náklonností, slibuje, že se vynasnažím být čím dále tím lepším, abych se jí hodným stal. – Naposledy jsme se spolu pomodlili. ‘ řekla mi, ukazujíc na obraz, když jsme odcházet měli od kapličky. ‘ – Tak řekla a pak jsme šli spolu mlčky až za římské divadlo. – Tam jsme si dali sbohem. Ještě jednou jsme se viděli – druhý den v kostele u svatého Zenona. Šli jsme tam spolu k stolu Páně. – Pak jsme se rozloučili. – Více jsem Mariettu nespatřil!“ –

Po těchto tichým hlasem pronesených slovech vytáhl Jakub ze záňadří růženec, políbil jej – a tvář položiv do dlaní, plakal. Po dlouhé – dlouhé chvíli dokonal svoje vypravování.

„Po čtyřech letech jsem se vrátil do Verony. Zatím byl jsem v Benátkách a jinde. Jednou psal jsem Mariettě, že jsem věren slovu, a kolikráte poslal jsem jí pozdravení a ona mně. Poslední rok nevěděl jsem o nich ničehož. – Vracel jsem se s nadějí, jestli všecko, jako bývalo, že o Mariettu poprosím. Člověk míní, Pánbůh mění! Všecko bylo, jak bývalo; chaloupka byla zase zelenem zarostlá; květiny byly v zahradě; kaplička byla, jak bývala, obraz Bohorodičky byl ověnčen; jen Marietta – chyběla. S pláčem přivítala mne matka její. ‘ pravila, ‚ale on bude vědět proč,‘ doložila. Pak mne vedla na Mariettin hrob. Och, jak mi tenkráte bylo! Myslil jsem, že toho ani nesnesu. S boží pomocí – snesl jsem to! – Umřela po krátké nemoci. Nic mi nevzkázala, než abych pamatoval na svůj slib a že se uvidíme! Rozloučil jsem se navždy s dokonalou její matkou, se sestrou, která byla již nevěstou, posledně jsem se pomodlil u kapličky a navždy odešel z krásné krajiny, bych doma sloužil Bohu a lidem. – Našel jsem práce dost – Bůh mně dal síly, že vše mohu zastat. – Když mi bývalo těžko něco vykonat, šel jsem k lesíku ke kapličce se modlit, a tam znovu a vždy znovu obnovuju slib svůj. – Prosím paní, nemluvte s nikým o tom, co jsem vám řekl!“ –

Já mu podala ruku. –

„Jest mi lehčeji,“ vzdychl si pak Jakub. –

Pochopovala jsem všecko jeho jednání, porozuměla jsem též, proč má Florinku rád. Věděla jsem, co nikdo nevěděl, kdo krášlí obden čerstvým věncem obraz Panny Marie v lesní kapličce a proč říkají lidé, že tam straší už po mnohá léta. Vidívali tam časem bílou postavu klečet a modlit se. Z toho povstala povídačka, i přišlo, že se každý kapličce v noci vyhnul, aby duši pokoj nerušili. –

To byl příběh Jakubův, kterak se stal lepším člověkem. –

Když děvčata se vrátila, Jakub osušil si oči, já ale nemohla pohnutí ani skrýti. – Po svačině vrátili jsme se zase domů a Jakub nabral u studánky do láhve vody pro domácího pána.

IV

Byla jsem celou zimu ve městečku, a nemohu říci, že by se mi bylo po společnostech neb pohodlích a rozkoších velkého města zastesklo. Ba čím dále, tím radši měla jsem ty dobré lidi, mezi nimiž a s nimiž jsem žila.

S Jakubem sedávala jsem začasté ještě, dokud léto bylo, venku; v zimě pak při pícce, a poslouchala jeho milé zbožné rozprávky, všeliké zkušenosti; o Mariettě jsme nikdy více nemluvili. Jen jednou otevřel roušku, ukázav mi ráje srdce svého; pak je ale navždy zastřel, jako zastírá pečlivý zahradník vzácné květiny, aby jim neškodil prach, ostrý mráz je nespálil, by jen paprsek božského světla je hřál. – Odblesk onoho rajského poklidu, který spočíval ve srdci Jakubově, neodrážel se jen na jeho tváři, ale i ve všech jeho činech, jenže ho málokteré oko pojalo. – Také v jeho chaloupce jsem byla. Měl malou květnou zahrádku při ní a zdi byly obrostlé bobem. Uvnitř bylo sprosto, ale čisto.

Také Florinku jsem blíže poznala; chodívala k nám na přástvy. Byla to tichá, dobrá duše a velmi domácná. Dokud byly sestry ve Vídni, byla čilá; ale jak přijely, chodila skrčená jako holubice, když jí křidélka svisnou. Nejenomže se začalo staré týrání, ale přinesly též nového cosi, čeho se Florinka lekla. – Bratr, malý Martoňek s červeným deštníkem, dostal chuť do Ameriky. Známý jeden, který tam odjel, psal mu tamodtud, jak skvěle se mu daří, aby jen sebral peníze, nakoupil pláten a přijel; sestry ale aby prý doma nezapomněl; ty že se vdají hned za milionáře, neboť prý je tam o ženské nouze, zvláště o hezké a pracovité. – Martoněk sestrám sdělil list, a ty byly hned srozuměny, že půjdou a půjdou. Nic se nelekaly nebezpečné cesty, poněvadž najisto myslily, jak do Ameriky přijedou, že tam budou na ně čekati s kočárem. Bratr ovšem jim to ještě více maloval, poněvadž mu na tom záleželo, aby mu z obchodu nevytrhovaly svůj malý podíl, co měly po rodičích. Jak ale přijeli domů, Florinka nechtěla slyšeti, a poručník, náš soused, také od toho zrazoval. Martoňkovi ale zvláště záleželo na Florince. Z toho měl rozum, že by Florinku nejspíše provdal na milionáře. Ale tenkráte děvče nechtělo a nechtělo s nimi držeti, a ovšemže každý jí přisvědčoval, sám pan farář a poručník též. Martoněk byl dávno vyrostl z poručenství, sestry též obě byly více než plnoleté, mohly tedy jměním vládnout; ale Florince bylo teprv devatenácte let, ta neměla hlasu v tomto pádu, sice by snad byla svých několik set ráda byla dala, aby uspokojila bratra a sestry. Martoněk ale neustoupil a přes zimu chystal se pomalu na cestu; sestry též. Florinka ale zůstala na svém, že nepojede, že zůstane doma u pana poručníka, aneb že půjde do služby.

Jednoho dne zrána, bylo již před Velikonocemi, přišla paní domácí plna radosti ke mně, vím-li, co nového? –

„Nevím,“ řku, „ale myslím, že se od vás dozvím.“

„Pomyslete, Mánek rychtářovic je zde. Vrátil se už z cest. Právě nám to Jakub zvěstoval, a hned šel k Florince, aby jí to pověděl, aby se pak tuze nelekla.“ –

Ale ona se přece dost lekla. Setkaly jsme se s ní před kostelem.

„Víte již?“ ptala se domácí.

Florinka přisvědčila, začervenajíc se po samé čelo. –

Vejdeme do kostela. Mezi dveřmi vypadly Florince knížky z ruky a mladý, vysokorostlý muž, velmi příjemné tváře, v slušném oděvu, shýbne se hbitě pro ně, podá jí je, přitom uchopí ruku její a tiskne ji. Florinka dala se do pláče; on jí podává kropeničku s radostnou pohnutou tváří a ona, přežehnavši se křížem, jde s námi do stolice. Po mši svaté jsme se chvilku před kostelem zastavily. Mánek přistanul k nám. Jen tichých několik slov si pověděli a Florinka utíkala domů; domácí pak vítala Mánka. Přišel i pan farář a odvedl si ho do fary. –

„A jak to nyní bude?“ povídám domácí.

„Inu, vezmou se! A proč by se nevzali?“ usmála se. –

Ano, proč by se nevzali? – Tak si myslil mnohý, jen otec Mánkův ne a sestry a bratr Florinčin. – Otec nechtěl slyšeti, aby mu Mánek za nevěstu přivedl tu bankrotářovu dceru, že on ji neuzná. Florinka zas musela poslouchati co vždy jindy, že se jí odřeknou, jestli si vezme toho sprosťáka tkalce. – Bratr tím hůře na ni dorážel, poněvadž doufal přece, že při nich zůstane a odjede do Ameriky. Mezi lidem hned šlo jako po trubách, že pan farář Mánka chválí, jaký je šikovný, zkušený člověk, a ten že krajany svoje v mnohém přiučí. Byli ovšem také takoví, kteří Mánka očerňovali a zlehčovali umělost jeho, které ještě ani žádný neviděl. – Mánek si toho ale pranic nevšímal; jemu záleželo na tom, zdali Florinka slovu dostála. Když viděl, že jej posud miluje jako předtím, myslil, že mu pranic v cestě nestojí. Promluvil s panem farářem, svým příznivcem; pak šel hned k poručníkovi Florinčinu, který, ač by si byl přál jiného ženicha, přece nenamítal ničehož – dokonce když mu Florinka řekla, že jiného do smrti si nevezme, jestli nedostane Mánka. Bratr Martoněk s ním nechtěl mluviti a s rychtářem také nebylo řeči. Ten vedl svou; zvláště to jej hnětlo, že nemá Florinka pražádné jmění. On vybral synovi jednu velmi bohatou selskou dceru, která měla mnoho peněz. Syn ale o ní ani slyšeti nechtěl, ačkoli ji rychtář nemohl dosti vychválit. Tu si ho vzal na starost pan farář. Domluvil mu, takže konečně svolil, ale přispět synovi penězi do nového hospodářství nechtěl. O tom s ním ale farář ani nevyjednával; on chtěl jen svornost v rodině. Florinka se ovšem zase všecko to dověděla a teprve jí napadlo, že jest chudá. A to ji začalo trápit. – Mánek ale na takovéto věci nedbal. Jak měl otcovo svolení, neptal se na nic, vyjednal na úřadě, čeho bylo potřebí, a s Florinkou se zasnoubil.

„A nyní jsi moje nevěsta před celým světem a konec řečem! Já se postarám, abychom měli pořádnou domácnost,“ řekl. I radil se s panem farářem, jak by nejlépe upotřebiti mohl nabytých vědomostí, neboť pan farář mu vždy ve všem radil a chtěl, aby též později bez něho nic nepodnikal. –

„Zatím, Mánku,“ řekl pan farář, „zůstanete zde a budete dělat řemeslo. Tak jak vy nezná zde pracovat žádný; práce budete mít dost. Později, dá Bůh, že se nám i jiné plány podaří. Tu vám odevzdávám část věna vaší nevěsty. Byla mi doručena od přítele s tím doložením, abyste vy ho použil a používal, dokud byste neměl sám takového jmění, abyste mohl tu část uložit na stranu a dle vůle ženy upotřebit. Co více potřebovat budete, to vám zaopatřím já.“

„Já to přijmout nemohu,“ zvolal Mánek, „a nechci!“

„Jen to přijměte! Dar ten je dávno, jak vidíte, vaší nevěstě přichystán. Pochází od nejšlechetnějšího srdce, které znám, které miluje Florinku i vás.“ –

Byly to dvě záložní knížky do spořitelny, psány na jméno Florinky Martoňové; každá byla na čtyry sta stříbra. Mánek ptal se na jméno dobrodince. To ale pan farář vyzradit nechtěl a nevyzradil. Mánek dar přijmul a hned dělal přípravy k zařízení nové domácnosti. Poněvadž nechtěl pan farář, aby se o tom daru po městě mluvilo, svěřil to Mánek jen Florince. Ale moji domácí to věděli také hned a já též.

„To je od pana faráře. On má rád Mánka i Florinku – to je od něho! – A proč by nebylo?“ mínila domácí. –

Také Mánek i Florinka tak soudili, nevědouc o žádném jiném tak šlechetném příteli. –

„Pan farář sám nic nemá a musel by si to byl vypůjčit,“ řekl domácí. „Ale ať je to od kohokoli; z hodných rukou to jest a Pánbůh vám toho požehnej!“

Domácí věděl, od koho to je, a já – tušila. Když jsme byli sami, povídám: „Neztratily se vám, pane, žádné knížky, co má u vás Jakub schované?“

„Tak se mohou ztratit; proti tomu nic nemám,“ usmál se domácí, „když si je majetník odnese sám. Paní, já si to vždy myslil, že je ten člověk lepší než my všickni dohromady. Vidíte, vidíte, Martoňovic Florince to dal – Martoňovic! Proto on si vždy ty knihy zapečetil, abych neviděl jméno. Chytrák! – No, dobře udělal!“

„Ale divím se, že si mohl tolik peněz uspořit?“

„Och ten je šetrný nadmíru! Každý rok více než čtyrycet zlatých dobrých peněz na stranu odložil, to musel mít. To on už tak počítal. Patnácte let jest už doma. Sto zlatých od myslivce také k tomu dal; něco si z vojny přinesl. Vidíte, jak se to ustrádá; člověk by neřekl. – Ale on skoro nic nepotřebuje. Vždyť tu mám ještě jednu knížku na dvě stě pro sestru, na kterou on nyní beztoho bude střádat zase, dokud mu dá Pánbůh zdraví. Já se nezmíním nikomu. Když jinak nechce, ať to zůstane při nás!“

A zůstalo to při nás. Žádný netušil, že ten nepatrný Jakub v haleně jest ono šlechetné srdce. –

Sestry a bratr Florinčin nechtěli se dočkati svatby. Prodali, co měli zbytečného, a odjeli do Vídně, by později štěstí svoje hledali v jiném dílu světa. Ale nenašli ho a trest za hrdost neminul jich. – Nešlo to Martoňkovi tak, jak si myslel, a byl ošizen. Sestry zakusily hladu i opovržení a obě zemřely tam. Martoňka bylo vidět po letech chodit zase po vídeňských ulicích s červeným deštníkem podpaždí, v bílém šátku a žluté vestě. Dělal raději dohazovače, než by byl přijal nabídnutí švagra tkalce. To prý se na něho neslušelo.

Já se dočkala ještě Florinčiny svatby, která byla tichá, ale veselá, poněvadž se mohlo jistit, že novomanželé všecko mají, co buduje základ pravého štěstí. Jakub byl také mezi hosty, ale stál u svého sloupu pokorně, jenže ve svém vojenském šatu. Tvář jeho zářila neobyčejnou radostí a z oka padala slza za slzou. –

Když pak šli svatebčané z kostela a on u dveří přistoupil, aby jim přál štěstí, nevěsta slzíc vzala ho za ruku, prvního: „Jakube, pojďte s námi a zůstaňte u nás! Vy jste mi mnoho dobrého udělal.“ Jakub se vroucně na ni podíval a poprvé za patnácte let se usmál. – Šel s nimi. –

Po svatbě dovedl si Mánek svoji mladou ženu do nové domácnosti, hezkého to domku, kde stály tři stavy a na jednom již od něho započatá práce. Byla to přízná látka tak krásná, že tam podobné nikdo neviděl. –

Jak farář předpověděl, tak se i stalo. Záhy rozneslo se v celém okolí, jaký je Mánek „kunštýř“. I měl práce dost a dost. Ale mnozí mu toho nepřáli a říkali: „No, no, divy nedělá; vždyť my také nejsme na hlavu padlí!“

Já se později rozloučila s městečkem, a nebylo mi přitom volno. Jakub plakal, když jsem mu naposled podávala ruku, a slíbil, že se snad do Prahy podívá a že se ještě jednou shledáme. –

Neshledala jsem se s ním více. Slýchala jsem však, jak se jim všem daří. – O panu faráři čítala jsem v novinách. Stal se děkanem v N… a blahodějně v celém okolí působil. Jeho přičiněním zřídila se řemeslnická nedělní škola, opatrovna a prádelna, jejímž ředitelem byl Mánek. Bohužel že onoho dobrodince smrt tak záhy uchvátila!

„To se prý teprv lidé divili,“ povídal mi domácí, který si jednou schválně přijel pro koření až do Prahy, „když je učil Mánek zcela jinak zacházeti s lenem a přísti ho tak tence, že čtyry přadénka vážila lot, a plátno z té příze jak pavučinka tenké utkal. Pak prý teprv uznali, že cizina bystří rozum.“

„A Jakub?“ ptala jsem se ho.

„Nechce opustit svou chaloupku a sestru, která často stůně. To víte, co vždy říká: Budu sloužit Bohu a lidem, až dosloužím!“