Povídky II

„Milý kamaráde,“ řekl Michal, „kdyby mohli ti hoši platit, věděl bych pro ně mistrů deset za jednoho, ale chlapce rok za rok nikdo rád nevezme, kdo nechce z něho udělat domácího otroka; a když se takový mistr vyskytne, u něhož se mají učeníci dobře, hned je rozhlášen po celé Vídni a chasa jen k němu se tlačí.“

„Pantáto,“ ozval se Janouš, „v Myslivecké třídě je truhlář, Krček se jmenuje, ten potřebuje učeníka, povídal to dnes v kovárně našemu mistru.“

„Ach Keršek,“ řekl Michal, nemoha to jméno ani vyslovit; „no pravda, ten je hodný muž a přísný. Jestli je vezme, mohou ti děkovat.“

„Povšiml jsem si kolikráte již jeho štítu a myslil jsem si, že musí být hodný člověk, poněvadž má poctivé svoje jméno po česku napsané, ne jako mnozí, kteří si je píšou po německu, že to ani Pánbůh nepřečte,“ řekl Hájek.

„Máte vy ale také jména, kamaráde, že by na nich člověk jazyk zlámal.“

„To jen takový neohebný, jako ty máš,“ zasmál se Hájek. Takové škádlení bývalo časté mezi nimi, proto se však nikdy nerozmrzeli.

„Také se již dnes dva ševcovští učeníci po vás ptali,“ řekla paní Kateřina, „z Příkopu jsou, tuším.“

„Vím, vím, slíbil jsem jim něco. Chudáci, chodí to skoro nahé. Byli to zdraví dva chlapci, když jsem je sem loňský rok přivezl, a tak jsou zakrnělí, bídní, žel se na ně dívat,“ řekl Hájek.

„Kdyby viděli rodiče, co ty děti zde zkusí, neposílali by je sem tak nazdařbůh. Srdce člověku zpláče, když je vidí, jaká to břemena vláčí po tom městě, co se doma napracují, co zimy, co hladu zkusí a co týrání a bití. Je-li mistr milosrdný, je mistrová zlá nebo děti jejich anebo tovaryši. Na učně se vše sveze, vše naloží, každému musí být po vůli. – Učení řemesla je mimotní věc. Jestli se rozstůně, pošlou ho do špitálu a nikdo se dále po něm neohlídne; vystůně-li se, dobře, umře-li – jako by kámen do vody hodil. Pravda, někteří jsou kluci bohaprázdní, ale není divu, když jsou v takové škole.“

„To je to nejhorší, že to vyroste jako divá zvěř, že se k ničemu nevedou, že se neučí znát Boha ani svět, že je každý sám sobě odevzdán. Co záleží komu na takovém dítěti, jestli z něho co bude nebo ne? Stane-li se zlodějem, potrestají ho; stane-li se hodným člověkem, dobře pro něho. Já kolikráte přemejšlím o tom, ale co platno, nepředělám to. Nemohu než maličkostí některým pomoci, ale to je proti celku jako rosa.“

„Kdyby každý tak myslil, pomohlo by to, milý Hájku, ale my ten svět nepřevrátíme,“ řekla paní Kateřina. – „S děvčaty máte to také tak; co se jich tu do roka zkazí, které sem přišly dobré, nevinné! Přijdou sem jako slepé, padnou do ruky dohazovačů zákupných, kteří je prodají kamkoliv. Nikdo se jich neujme poctivě, nikdo nepoukáže jim na propast, do které tak snadno padnouti mohou. Páni nemají k čeledi své srdce, považují služebníka ne za potřebného pomocníka, za člověka sobě rovného, ale za otroka k služebnosti od Boha určeného. Kdo v službě nebyl, ten bídy nevídal, říká se, a pravda to. Dokud služebník do úpadu pracuje, vidí ho rádi, jak ho ale síly opouštějí, překáží už v domě, kdyby tam byl i věk svůj strávil. Hubují na čeládku, že je špatná; inu, je to dílem pravda, ale kdopak toho vinen? Jak veliké hodiny ukazují, tak malé se po nich spravují. Ale nestrachujte se, Madlenko,“ řekla paní Kateřina, vidouc v očích Madleniných slze; „není pravidla bez výjimky, je tu i hodných pánů, jako hodných čeledínů. Já také sloužila u zlých i hodných pánů a všelicos jsem prohlídla, ale chválabohu přece přese všecko přešla jsem s poctivým vědomím. Když jsem pár zlatých uspořených měla, myslila jsem si, že je přece lepší kousek chleba v svobodě než pečeně v službě; najmula jsem se k hodným lidem a prala pro lidi. Brzy mne znali, a paní Katy dávali rádi prát. Snad bych se byla později domů vrátila, ale poznala jsem tu toho Němce a ten úmysl můj změnil. Jednou povídal: ‚Vidíš, Katy, tys pořádná, dobrá ženská, jakou jsem si přál. Nejsi už mladá, já také ne, ale mám tě rád a jsem dobrý chlap, tedy se k sobě hodíme. ‘ Vzali jsme se tedy a jeden ani druhý toho nelitoval – viď Michale?“

Michal s usmívavou tváří podal ženě mozolovitou ruku a zdvihna sklenici pravil hlasem pohnutým: „Na tvoje zdraví, ženo!“

Hájek také zdvihl sklenici a mlčky pil, ne ale na zdraví paní Kateřiny, ač ji měl velmi rád.

Bila jedenáctá na svatoštěpánské věži, když Madlenka v malé, čistě spořádané sedničce, kamž ji paní Kateřina byla dovedla, k spaní se chystala. Svléknuvši se napolo, přistoupla k oknu, aby jak doma často dělávala, u okna se pomodlila. Odhrnula záclonku z okna – ale tu nebyl kvetoucí sad před oknem, tu nesvítil měsíc do oken, ani kousek tu nebylo hvězdnatého nebe viděti. Černá vysoká zeď čněla před oknem, i spustila rychle záclonku a klekla pod malý obrázek Panny Marie, který na zdi visel. Pomodlivši se, zhasla světlo, lehla, zavřela víčka, ale spánek ještě u ní nestál, aby ji pojmul ve svoji náruč, ještě před ní stál svět se svými obrazy, kterým se vymknout nemohla. Tu ji táhly veselé družky k hraní a práci, tu žehnaly jí staré ruce, tu se viděla jíti po cizích krajinách, po boku muže dobrého a milého – ba velice milého! – Viděla se jíti v davu lidu, z nichž nikdo ji nepozdravil, mezi vysokými domy, které jako by spadnouti na ni měly, viděla se v kole dobrých lidí, a co dále? Spánek zastřel co dále, ukonejšiv ji slibem z milých úst: „Zejtra, Madlenko, se ještě uvidíme!“

* * *

U kašny na Štěpánském náměstí scházívaly se ráno a podvečer děvčata pro vodu. Tam bývala soudná stolice. Tam přetřepala se kdekterá domácnost, kdekterá paní, rodinné tajnosti se tam stavěly na pranýř a mezitím se mluvilo o milovnících, o nových šatech, o vojenských parádách, o Elysium a vycházkách do Prátru.

Jednoho předvečera stál tam jak obyčejně houfek děvčat. Některá měla škopek naplněný stát na okraji kašny, některá ho měla ještě prázdný aneb ho naplňovala. Mezitím rozprávěly vespolek.

Jedna veliká vedla slovo. –

„Já ti vždycky říkám, aby ses ozvala; byla jsem také jednou u takové paní, která by si byla pro groš koleno vrtat dala a služky nejraději větrem byla krmila, ale já jí pověděla, zač je perník v Pardubicích; zrovna jsem jí řekla, nedá-li se mi najíst, že jí budu krást anebo odejdu.“

„No, a dala ti víc jíst?“ ptala se jí ta, co též takovou paní měla.

„I holečku, u lakomce nevyhrozíš ani nevyprosíš. Vypověděla jsem.“

„Naše stará,“ ozvala se jedna z houfu, „není lakomá, ale držívá vizity a nemá na to, a my se potom musíme zato kolik dní postit.“ –

Všeobecný smích. –

„Naše je také samá vizita, každé boží odpoledne, sotva lžíci odloží, běží jako s troudem, aby nezmeškala, třebas doma stavení spadlo.“

„A vy si z toho mnoho neděláte,“ usmála se jiná.

„To víš, když není kočka doma, mají myši posvícení. Včera byl beztoho křik u nás, starý to nechce, povídal, že ho ožebračí; ony hrajou v těch vizitách ten mist a naše prohrála pětku.“

„Dobře na ni; kdyby ji měla dát žebráku, oběsila by se.“

„A když nehrajou, tak to lidi pomlouvá,“ řekla jedna.

„A smáčí děvečky místo rohlíčků do kávy,“ ozvala se druhá.

„Do očí jsou jedna druhé jako míliusové, to tak sladce, tak se kloní až k zemi, a jak se jedna od druhé obrátí, nemohou si na jméno přijít,“ pravila snědá Žofka, dělajíc po paních posuňky.

„Včera naše povídala o tvé paní, Rézo, že je lehká osoba,“ pravila opět jiná.

„Či tvoje paní moji paní vážila?“ odsekla Réza. „Ať jen mlčí tvá svatá paní, vrabci na střechách o tom štěbetají, že je bečka hříchů.“

„Nedurdi se na mě, já jen prodávám, jak jsem koupila,“ omlouvala se druhá.

„Nekupuj ale zboží ze špatného krámu, rozumíš? – Co z úst tvé paní vyjde, to smrdí čertem, a kdyby se kadidlem od hlavy do paty nakadila, kostelem vonět nebude. Vyřiď jí to, chceš-li. Nechť je moje paní, jak chce, na mne je hodná a špinit ji nedám!“

„Což ty, Rézo, se máš dobře, chtěla bych být na tvém místě,“ ozvala se jiná; „často dostaneš něco, u nás málokdy co kápne a s těmi dětmi se člověk natahá jako mezek.“

„Proč jsi u dětí?“ ozvala se jedna velmi sprosté tváře. „Není horší služby. Já byla také u dětí, ale ve dne v noci není pokoje, jdeš-li kam, celé přadeno s tebou, promluvíš-li s kým, už to klazáňata doma povědí. Ale já jsem jim kolikráte vyplácala notně a nedělala jsem s nimi žádné trety. Jednou šel s námi můj amant; paní se to dověděla, a že jí děti kazím; nu, povídala jsem, když je kazím, tak si s nimi chodějí sama, a šla jsem pryč.“

„To já jim ublížit nemohu, a kdybych neměla děti ráda, tak bych tam ovšem nebyla,“ řekla první. „V neděli jsem měla jít s Toníkem k Šperlovi, a to se nám zrovna dítě rozstonalo, nemohla jsem jít, mrzelo mne to dost, ale když umřelo dítě druhý den, nebylo mi toho líto, že jsem doma zůstala. Bylo chudinka tak hezké! Paní mi dala na šaty a slíbila, že budu moci v neděli s Toníkem jít. – Musím ale domů; spánembohem, holčiny.“

„To je dobrý blázínek,“ povídaly si děvčata.

„A jaké má štěstí, ten Toník si vydělá mnoho za týden, pěkně se nosí a je čistý člověk.“

„Nevídáno, to je štěstí – švec!“ ušklíbla se jedna.

„Přece lepší než voják nebo takový študent, jako ty máš, který smrdí grešlí, a přece se za tebe stydí,“ ozvala se Réza, „ten by mi přišel, ani na střevíci ho nechci mít, takového milovníka, kterému jsem jen večer dobrá, a když mne ve dne se škopkem na hlavě potká, odbočí, jak by čerta viděl.“

Všeobecný smích.

„Což, ty každého přikreješ. Ale mluv si, co chceš, mně je přece študent milejší než lecjaký tovaryšek anebo hloupý kovář,“ odpověděla študentova, berouc škopek rychle na hlavu.

„A já nedám za rozum tvého milého ani halíř. Ty ale budeš někdy ráda, kdyby si tě nádeník vzal, neřkuli řemeslník, hrdá důro,“ rozhněvala se Réza, že nazvala kováře, jejího milého, hloupým.

Přišly nové dvě; jedna mladá, svěžího obličeje, s džbánem, druhá starší se škopkem.

„Kolikráte už, Dorotko, jdeš dnes pro vodu?“ ptala se Réza starší.

„I to Pánbůh ví; jen se na moje ruce podívejte, samá rejha, ani nemohu beze všeho chodit mezi lidi. Už to nevydržím, musela bych zchromnout; potom ještě v zimě spát na půdě.“

„To je skoro všude,“ ozvaly se.

„Když je člověk zdráv, projde to, ale když máte trolení v oudech, potom zkusíte. Je to už proklatá čistota! Já vím, kdyby ten dům náš byl, že by paní každý den ho udrhla od korouhvičky až dolů. Div, že jsme ještě komín nedrhly. Celý den se smetákem a já za ní s hadrem a s vodou, a kdyby vodou, ale to všecko luhem a vápnem se drhne. Jinak ale nemáte lepší paní.“

„To by musel mít člověk ale železné ruce, aby to vydržel.“

„Inu, všude je něco. Vedle nás má paní dvanáctou ten rok; to kozel ví, ona má tu fantaz v hlavě, že jí každá krade; a za měsíc každou vyžene a nedá jí mzdy.“

„No té bych pověděla,“ pravila Réza, „ta by pěkně cárala se mnou na úřad: a teď mi dokaž, a když ne – pamatovala by na mne, ať jsem nehodná svého jména. Taková služba je už ta nejhanebnější!“

„Ba, když každého má za zloděje; také byla služkou, může vědět, jak bolí takové nařknutí!“

„Beztoho že sama kradla; kdo v tom pytli bývá, jiného tam hledá. – A co ty, Lorko, tvoje slečna má prý hezkého, bohatého ženicha?“ ptala se Réza té hezké, co byla přišla.

„Hezký je dost, ale kdyby i bohatý byl, to by si naši slečnu nevzal,“ odpověděla.

„To je pravda, ta se pro krásu může vyspat. Budeš u ní sloužit?“

„Budu; ženich mi už také říkal. Včera jsem mu dolů svítila a tu mi povídal, že by si přál, abych já byla jeho nevěstou!“

„Kýho šlaka, to bude pěkné manželství!“ zachechtala se Réza a ostatní se ušklíbly. „Ta tvoje slečna musí být hloupá, že si tě vezme, Lóro!“

„Co si myslíte o mně?“

„Což bysme si myslily? Že jsi holka k světu – a tvoje budoucí paní že je hastroš do zelí, třebas byla z rodu urozeného; a ten tvůj budoucí pán má oči v hlavě jako já a bude si to také myslit,“ odsekla Réza.

„I mluvme o něčem jiném.“

„No třebas o tvojí sukni, že máš hezkou; co tě stála?“

„Dvojku; ale koupila jsem si šaty za desítku. Mám je ušité podle nejnovější módy. Ještě si musím koupit klobouk a šerpu novou.“

„Safra, tyť se strojíš, což ti to vynáší?“ zeptala se s potutelným úsměvem Réza.

„Kdyby mi to nevynášelo, nemohla bych to mít; já se ráda hezky nosím, však jinou radost člověk nemá!“ řekla Lóra, a vzavši vodu, odešla.

„Počkej, holka, ty oškrábeš kolečka, znaly jsme více takových, a nyní jsou na řešetě.“

Mezi poslední řečí šel nedaleko nich ševcovský učeň, nesa v ruce pár bot, jimiž okolo boků si pohazoval, hvízdaje si zobecnělou a oblíbenou tenkráte píseň „Popelář“. Usmolený byl, palce čili domácí páni, jak se žertem říká, koukaly okny ven z pantoflí, lokty blýskal. Z hrubé zástěry mohl se olej táhnout a nohavice režné dosahovaly jen na kotníky. Hlavu měl jako jež a tvář jako diblík. Když přišel k děvčatům, zastavil se, najednou ale hlavu shýbl jako beran, když si chce kolit, rozběhl se a drc mezi děvčata, až se rozlítly.

„Co tě čerti berou, usmolenče! Půjdeš odtud!“ křičela Réza, ale i ona musela mu ustoupit, protože jako šídlo mezi nimi se vrtil, do jedné hlavou, do druhé loktem štochl, třetí dostala botou – a když všechny od kašny odskočily, díval se na kamennou dlažbu, jako by tam něco hledal, ale najednou pustil se do hlasitého volání: „Lidičky, lidičky, kde jste kdo, sem pojďte, pohleďte, co se tu stalo!“ –

Ve Vídni netřeba dvakrát volati. Hned se lidé zastavovali, co se stalo, jeden druhého se ptajíce. Tu vykřikl učeň: „Kuchařky tu vystály důlek!“

„I ty bohaprázdná šelmo, ty habrovino usmolená, počkej kluku!“ volaly služky, chtíce ho za pačesy chytit, ale než k tomu přišly – kdež byl kluk! Pod rukama jim zmizel jako rtuť. Lidé se smáli, ale někteří se také mrzeli, že je měl ševcovský kluk za blázny. Služky sebraly také škopky a šly domů, aby nestály na odiv; cestou ale hubovaly nečistě na kluka. –

Mezi davem, který se byl ke kašně nahrnul, stálo také mladé, velmi sličné děvče, po němž se nejeden ohlédl. – Byla prostřední postavy, spíše větší, souměrných, pěkně kulatých oudů, jako by ji z mramoru vytesal. Pleť její byla velmi snědá, ale jako z aksamitu, a líčka nejinak než jako broskve. Ústa plná a červená jako karmín, bradička trochu vyhrnutá a čelo jako lupení liliové. Co však nejkrásnější bylo: oči jako chrpa modré, orličí nosejček a černé vlasy, lesknoucí se jako kalená ocel. Měla je z čela za uši sčesané a v týle v uzel bohatý stočené. Na hlavě měla bílý krajkový šáteček, ostatní oděv sestával z tmavých šatů a černé aksamitové kazajky. Vzezření její bylo živé a bystré, i bylo viděti, že ji svět těší.

O malou chvíli později, co se tam byla postavila, přišla druhá a zrovna u ní zastala. Byla o málo menší, též mladá; hrubý vrkoč světlých, jako zlato lesknoucích se vlasů měla stočený kolem hlavy a vzadu hřebenem připevněný. Táhlé její hrdlo bylo jako labuť bílé, oči modré, snivé, velmi půvabné. Tvář čistá, pěkná, skoro dětinného výrazu. Vyhlížela jako milostný obrázek mariánský. I její oděv byl jen jednoduchý, ale čistý. Jak při první zastala, zaťukala jí na rameno; ta se ohlédla, usmály se na sebe, daly si dobrý večer, a obrátivše se, šly spolu dále. –

„Dobře jim, drchnám, proč nejdou po svých,“ řekla ta bílá, míníc služky.

„Já, když jdu pro vodu a vidím u studně tu soudnou stolici, raději se vrátím.“

„Ani já se k nim nedružím, jakkoli jsou krajanky. Ono to někdy přesoudí živé mrtvé, a já nerada komu ublížím. A kam jdeš, Lenko?“

„Byla jsem na koupi a jdu domů. A kam ty jdeš, Aninko?“

„Byla jsem trochu u panímámy a nyní jdu domů.“

„Pojď mne vyprovodit, můžeš-li, už jsme se beztoho dlouho neviděly.“

„Půjdu na kousek, nemusím být doma až o sedmé.“

I zavěsily se děvčata za ramena a šly po náměstí k Myslivecké třídě. Lidé se za nimi ohlíželi s libostí a zvláště mužští divže na nich oči nenechali. Děvčata rozmlouvajíce nevšímaly si toho, až jeden vyšňořený darmošlap Lence do samé tváře oči vrazil.

„Fi na tě, nestydo!“ zvolalo děvče hněvivě, uhnuvši stranou; „toho by si u nás žádný chasník nedovolil; ale zde to plemeno nezná studu!“

„A dokonce když vidí sprostší holku, myslí ti panáci, že si mohou vše dovolit,“ řekla Aninka.

„Vidíš, Aninko, tuto mne nejvíc mrzí, že je člověk služebný za horšího neslužebných považován, i kdyby sebe hodnější a poctivější byl. Proto jakmile budu mít pár zlatých uspořeno, nechci sloužit.“

„A co bys začala, když se nemá kdo o tebe starat tak jako o mne?“

„Víš, co nám panímáma povídává, jak se praním živila a jak se jí dobře vedlo?“

„Kdopak má takovou kuráž, a ty bys nezastala, co panímáma, jsi slabá na takovou práci.“

„Však nemyslím být pradlenou, umím šít, mohu být švadlenou a žít na svobodě. Chodí k nám do domu švadlena, také mladá, a povídala mi, že se dobře uživí.“

„Řekla jsi to panímámě?“

„Neřekla a neřeknu ještě, až jednou, ona by se hněvala, že jdu ze služby, a mého stání v tom domě není, ačkoliv se mám dobře.“

„A proč?“

„Až jednou vám to povím. A ty jsi spokojená v službě?“ ptala se Lenka.

„Jsem; mám pro sebe komůrku vedle kuchyně a v zimě dost teplíčka; práci hravě odbudu a starouškové moji jsou dobří. Starý pán po snídaní nakrmí psa a ptáky, paní zalije si květiny, potom čtou noviny a k poledni jdou spolu na procházku; po procházce se obědvá, po obědě každý ve své lenošce pospí, potom přijde starý pan hejtman, náš denní host, a hrajou v karty nebo si něco vypravují, až je večer. Po večeři záhy jdou spát. Tak to máš den ode dne po celý čas, co tam jsem. Nyní čekají staří moji páni syna, který je voják; paní pláče radostí, kdykoliv naň vzpomene, a ustavičně o něm se mnou mluví. Musí to být krásný člověk podle obrazu.“

„No jen se mi do něho, Aninko, potom nezamiluj,“ škádlila ji Lenka.

„Kdyby mi roven byl, řekla bych, že se mi líbí zrovna dost, ale pán se mi nesmí líbit.“

„Nedá se poručit, co se líbí, aby se nelíbilo, nechť je to pán nebo žebrák, srdce neptá se po bohatství, nedbá na žebrotu,“ řekla Lenka.

„Ejhle, tyť mluvíš, jako bys toho zkušená byla?“ pravila Aninka.

„Kdoví jestli nejsem; ale mluvme o něčem jiném. Vždyť jsem se tě ještě ani neptala, jestli ti z domu jaké vzkázání poslali.“

„Tetka nedbá a mimo ni nemám žádného, to víš.“

„Mně Hájek také málokdy vzkázání přinese. Bratr se nestará, a otec je starý, psát neumí. Já ale přece neobmeškám k Hájkovi doskočit, zdá se mi, jako bych domov viděla, když jeho vidím.“

„Také ho ráda vidím; máme ho ale také zač mít rády!“ pravila Aninka.

„Co on pro nás udělal, ze sta jeden by neudělal. Člověk to vidí, jak se jiným vede, když sem přijdou jako slepé, nevědouce kudy kam; tu teprv pozná člověk dobrotu, míti k ruce takového člověka dobrého, jako je Hájek, a takovou panímámu, jako je paní Katy.“

„Však má také na ni paní Kristina, dohazovačka, co v naší ulici zůstává, zlost nemalou, že jí bere výdělek. Už mi nejednou vzkázala po kuchařce naší, abych ji navštívila, že by mně ráda něco vyřídila.“

„A ty, bylas u ní?“ ptala se Aninka.

„Já bych ji neviděla, babiznu; vzkázala jsem jí, aby si nechala vyřízené od cesty. Od ní bych se málo dobrého nadíti mohla.“

„My tam máme také takovou jedubabu; ta mne jednou chytila a povídala, že by věděla pro mě místo na sto zlatých, abych vypověděla, že by ode mě ani mnoho nežádala. Já ji ale zkrátka odbyla, že si nepřeju míti se lépe, než se mám. Ani jsem to panímámě neřekla.“

„Já také ne; Hájek ovšem říká, svěřte se jen se vším paní Katy, buďte upřímný. Ale ono se to přece všecko říci nedá. Kdybych jí to řekla, ona by snad na babu šla a ta by se potom na mně vymstila, raději o tom mlčím. – Ale jakpak se ti líbí, Aninko, Madla?“

„Mně zrovna dost; má něco při sobě, že ji musí člověk rád mít, a zdá se být dobrá. Škoda že jsem až na té Vídni, abychom se někdy večer sešly; ty ji tu máš blízko, Lenko.“

„Jsem tomu ráda; mimo tebe neměla jsem kamarádky, ale Madla se mi hned zalíbila. Bude se jí chudákovi asi stýskat. Byla jsem právě u panímámy, když se tam Hájek loučil; Madla plakala a on měl plné oči slzí, když jí ruku podával. Mně se všecko zdá, že Madla Hájkovi více na srdci leží než všecky my, co nás sem dovezl.“

„Kdoví co jsi viděla, snad je příbuzná jeho,“ mínila Aninka.

„Ach, příbuzná! Takové as příbuzenství je to, že jeho matka a její matka dvě vlastní ženy byly,“ zasmála se Lenka.

„Inu, Hájek je namístě hodný člověk, a kdyby měl městské šaty, byl by i hezký, ale v tom šatu vyhlíží hrubý. Já bych myslila, že by se Madla k němu nehodila. Co ty tomu říkáš?“

„Já ti povídám tolik, Aninko, Hájek je nejen hodný, dobrý, ale také hezký člověk i v těch šatech co vozka. Když jsem s ním jela, tak se mi zalíbil, že kdyby mně byl řekl: ‚Lenko, já si tě vezmu,‘ byla bych hned řekla ano, aniž bych byla dbala, hodím-li se k němu. Budou-li se rádi mít, nebudou na nic dbát; bude-li se ale Madla na něho dívat s tvýma očima, pak se jí ovšem jiní lepší zalíbí.“

„Vždyť já si ho vážím co nejlepšího přítele,“ omlouvala se Aninka; „ale vzít bych si ho nechtěla.“

„Já již také jiné myšlenky mám; za rok se mnoho změní. Člověk vidí, slyší všelicos, přijde do všelikých okolností a nabývá jiného rozumu, ale že se mi Hájek velmi líbil, toho nezapřu.“

Mezi tou řečí přišly děvčata k Myslivecké třídě a musely se loučit.

„Přijdeš beztoho k panímámě, až budeš mít vycházku, mohly bychom si někam vyjít, poprosíme paní Katy, aby s námi šla,“ pravila Lenka.

„To se ještě smluvíme. Spánembohem; pozdravuj Madlu!“

„Zdrávas vzkazovala. Spánembohem,“ a děvčata, podavše si ruce, rozešly se; jedna vešla do blízkého domu, druhá pospíchala na předměstí vídeňské, neboť se již smrákalo.

* * *

V Myslivecké třídě nedaleko domu, kde Lenka sloužila u bohatého obchodníka, sloužila Madla u bohaté rodiny úřednické. Paní Kateřina ji tam odkázala a doprovodila s jistotou, že se dobře míti bude. Znala paní co velmi líbeznou v chování a v řeči, a tudy se domnívala, že děvče do lepších rukou přijíti nemůže, paní že zajisté bude s ní vlídně zacházeti; vidívala ji také denně v kostele, a tudy si myslila poctivá Kateřina, nábožný člověk že musí být i dobrý. Jakkoli dosti zkušená, tenkráte se přece klamala.

Paní Kateřina uvedla Madlu sama do služby a prosila paní, aby jen zpočátku trochu trpělivosti měla, že potom v každém ohledu za Madlu stojí. –

„No, dítě moje, doufám, že bude ona se mnou a já s ní spokojena,“ pravila paní velmi přívětivě.

Kateřina věděla, že se Madla přičiní, aby se paní zachovala, a tudy zcela uspokojena Madlu v službě zanechala.

Poznala ale Madla záhy, že není vše zlato, co se svítí, ani svato, co se vidí. Pod zevnější uhlazeností, líbezností a citlivostí kryje se začasté největší sprosťáctví, surovost a prázdnota srdce. Tak to bylo i u paní, u níž Madla sloužila. – V společnostech, před cizími, nebylo cituplnější, milostnější paní nad ni, podomácku ale byla jiná. –

Madla záhy cítila se nespokojenou. Služka obyčejného druhu byla by spokojena bývala, neboť měla dosti jíst, i práce nebylo přemoc, plat slušný, než jemnocitná Madla raději byla by více pracovala a méně jedla, ale při vlídné, dobré paní. Ale ta paní nebyla vlídná.

Hned první den slyšela tolik nadávek a klení, že jí vlasy vstávaly. Jaktěživa to doma ve vsi neslyšela; tak nenadával ani obecní sluha stádu, když mu nechtělo se řaditi, jako milostpaní. Druhá služka se ovšem paní za zády vysmála, ale Madle bylo přitom ouzko; ale mlčela. Zvyklá jsouc z domu při práci zpívati, zpočátku několikrát začala svoji oblíbenou „Ach není tu, není“ – dílem aby srdci ulehčila, dílem aby práce rychleji od ruky upadala. Jedenkráte pán ji poslouchal a pravil paní: „Toť jsme ještě neměli tak veselé služky, tak hezké a pořádné, jen si jí važ!“ Ale to si dal ubohý pán, ta mu vybrala z kapsy drobečky! Od té chvíle měla Madla ještě hůře. Když zase jednou maně do zpěvu se pustila, přiběhla jí dceruška vyřizovat, aby neškvěkala, že to nemá mamá ráda. Madlenka se zapálila, slze vstouply jí do očí a umlkla jako skřivánek, když naň padnou mrazy. – A přece zpívala tak pěkné písně a hlas měla jako zvonek – ach, Hájek byl by ji poslouchal celý den!

Paní měla vše pod klíčem a dle potřeby vydávala, i chléb, což bylo Madleně nejdivnější. Když někam šla, zamkla, kde jaká skříň a klíče od světnice vzala s sebou. To vzpomínala vždy Madla, jak doma z celé vsi na pole odešli, chalupy jen na petlice zavřeny nechavše se vším všudy nábytkem. A nikdy, aby se bylo co ztratilo! Ta nedůvěra ji velice trápila, a dokonce ony obojetné narážky, že je té neb oné věci málo nebo že se nedostává peněz. Madla se ovšem vždy hájila, neboť jí tím k srdci saháno, ale paní přece vedla svou.

Jedenkráte, když zase Madlu týrala a ona se hájila, pravila úsměšně: „Neboj se, jsi Češka, před Čechem se beztoho každý hřeb třese.“ –

„Ale jiný ho vytáhne,“ odsekla druhá služka, též Češka, které, ač hrubá a sprostá byla, přece se to dotklo.

Jako by sršeň píchl, tak sebou paní trhla, a otočivši se po služce, dala jí políček.

„Ty mne bít, ty – počkej, já ti ukážu Češku!“ zvolala služka, hřmotná, velká osoba, a popadnuvši paní, chtěla stejné stejným splácet, ale Madla vrhla se mezi ně a služce nedala. –

Paní soptěla, ani slova nemohouc promluvit.

„Štěstí máš, ty draku, že tě Madla uchránila, já bych ti byla dala zloděje, abys podruhé dala pokoj a byla ráda, že ti poctivá Češka slouží.“ Na práci ani víc nesáhnuvši, sebrala svoje šaty, ukázala paní, že nemá nic jejího, svázala je, a přehodivši je přes sebe, pravila: „Mám tu ještě za měsíc mzdu, ale nechci nic od tebe, dej to na modlení za sebe, aby ti Pánbůh hříchy odpustil, máš jich hodně na svědomí!“

Paní křičela, že ji bude žalovat, že nesmí ani krok – ale služka ji odstrčila, dala Madle sbohem, a s napomenutím, aby raději cihly dělat šla, než takové sani sloužila, vyšla ze dveří.

Paní se z toho rozstonala, ale neřekla pánovi proč, neboť on byl spravedlivý a byl by jí zajisté takové důtky přál. Měla vlastně Madleně být povděčná, že ji uchránila výprasku a v nemoci ještě ošetřovala, ale ona neuznávala za potřebné služce býti povděčnou za něco aneb jí šetrnost jakou prokazovati; to jmenovala zahazovati se. – Ani děti nesměly s Madlou do rozprávky se pouštěti mimo to, co býti muselo; vždy jim říkala, že se nesluší, aby se služkou mluvily, že se naučí jen sprostým řečem. –

V domě bylo vše německé, jen druhá služka byla Češka a paní trochu česky mluvila; paní Kateřina myslila, že se Madla takto nejrychleji německy naučí, i spoléhala na paní, že jí někdy napoví, ale paní jen zpočátku, dokud musela Madle jasně povědít, co chce, česky to řekla; jakmile Madla trochu porozuměla, česky na ni nepromluvila, a když někdy v pochybnostech byla, tu hned paní: „No, což sis to nemohla již pamatovat, tupá lebko česká!“

V takové škole byla Madla. –

Někdy myslila, že musí udělat jako ta služka, sebrat vše a odejít. Všecka trpělivost ji přecházela; čest osobní i cit uražené hrdosti národní, který doma neznala, ji k tomu popouzel. Obyčejně, když večer na lůžko lehla, začala přemýšleti.

„Bože,“ naříkala si, „pročpak ta paní Češkám laje, jako by se z matky nerodily, jako by slunce na ně nesvítilo a Bůh jim otcem nebyl? Proč nám spílají, jako bychom nejhorší byly?“

Tak si naříkala, ale srdce její prosté, ku každému upřímné, nemělo pojmu o zášti, která hubí národy. –

Paní Kateřina o všem tom ničehož nevěděla; Madla ostýchala se jí to říci, bála se, aby paní Kateřina jí viny nepřikládala, když se o pravdě přesvědčit nemohla; paní mluvila vždy o Madle, když na ni řeč přišla, jako by zlata ukrajoval. Bála se, aby ji neměly za choulostivou, a že to hanba nevydržet ve službě. Lence a Anince si také nenaříkala. – Aninka byla spokojená, myslila tedy Madla, že jí neuvěří, a Lenka měla vždy tolik co povídat o sobě, že Madla při jejím povídání zapomněla na své, a tak neměla nikoho, komu by se byla svěřila. Hájek? Hájek by byl jediný býval, kterému by se byla svěřila, ale byl daleko a záviselo od nákladu, zdali za dlouhý neb krátký čas přijede. –

První čas nechtěla se Madlenka od svého kroje odloučit, již proto, že ji Hájek za to prosil, ale jak vešla na ulici, lidé za ní se dívali, že se až vždy zapálila. Myslila chudák vždy, že je počerněná na tváři nebo že má na sobě cos v nepořádku, až jí stará Anče vysvětlila: „To se tak po vás dívají, že jste pěkná červená a k světu podobná, zde máte ty holky jako z tvarohu, a potom vám ten váš kroj sluší.“ Když to řekla paní Kateřině, radila jí, aby si pomalu kroj měnila a se trochu po městsku nosila, že nebude tak nápadná. Madla ji ale jen tak dalece poslechla, že si dala šít kabátek, jako Aninka nosila, a sukně že zdloužila; žíhon ale nechala. Ačkoliv jí to dobře slušelo, přece by byla raději zůstala v svém selském kroji. Proto se ale lidé, když šla po ulici, přece za ní ohlíželi. –

Když šla do trhu, vždy stavila se na otčenášek v kostele a vždy jí to přicházelo přepodivné, že lidé s koši a lecčím skrze kostel procházejí jako skrze průchodící dům.

Nejbližší kostel měla svatého Jana Nepomuckého a do toho vždy chodila k patronu českému. Poprvé tam šla právě na den svatého Jana; vzpomněla, jak doma vpředvečer již zpívali u sochy pod lipami, jak děvčata sochu kvítím krášlily; ve Vídni ani známky o svátku, jako všední den; divně jí to přicházelo. Šla do kostela s paní Kateřinou a s Ančou. Kostel byl pln lidu, jak bylo vidět, nejvíce z pracující třídy; všickni byli svátečně přistrojeni. Okolo obrazu svatého Jana na postranném oltáři byl nový věnec, dar to od několika paní českých. Byla tichá mše; po mši obětoval kněz několik otčenášů za zemřelé. On začínal modlitbu německy, ale lid dokončoval česky. Když odcházel kněz od oltáře, tu zasedl k varhanům jeden z mužů, kteří na kruchtě byli, starý bělovlasý pán, a začal hráti nápěv známé svatojanské písně a po celém kostele zaznělo radostně: „Svatý Jene, patrone české země!“ – Když šly z kostela, viděly starého pána před kostelem, obklopeného několika muži, kteří mu děkovali. „To je učitel jeden, muzikant, Čech; každý rok sem přichází zahrát píseň ke cti našeho patrona českého,“ pravila paní Kateřina Madle.

Jindy ale nezaslechla Madla ani píseň českou, ani modlitbu, ani kázání v žádném z okolních kostelů. To jí tak divné přicházelo, že přišedši z kostela, bylo jí, jako by tam nebyla bývala. Slyšíc kázání německé, zdálo se jí, jako by neslyšela slova božího; a nejvíc litovala, že si ani zazpívat nemůže v kostele. Říkala to také paní Kateřině a ta jí slíbila, že půjdou jednou na české kázání k Matce boží na schodech. Ale trvalo to dlouho, než se to stalo, neboť Madla nemohla se odprázdnit právě o šesté hodině ranní, kdy kázání bylo; k tomu bylo i hezký kus cesty do českého kostela. – Aninka, která sloužila na Vídni, také si paní Kateřině stěžovala, že má tak daleko do českého kostela, že sotva jednou za rok na české služby boží přijde.

„Milá holka,“ řekla paní Kateřina, „to si mnoho a mnoho Čechů na to stěžuje, že neslyší slovo boží ani za rok jednou. Zde aby byly tři kostely české.“

Co Madlu také velice trápilo, bylo to, že se o bratru nemohla ničehož dověděti. Hájek se poptával, paní Kateřina, Michal, Anča i Janoušek se pídili po něm, vyptávali se, kde jen věděli, ale žádné stopy. I Strnad a Stehlík, kteréž Hájek na řemeslo truhlářské dal a mistr Krček přijal, poptávali se po chlapcích, kteří byli Vavřínové. –

Našlo se několik Vavřínů i Lorenců, jak je překřtili ve Vídni, ale žádný Vavřínek Záleský, pocházející z Jesenice. Nemyslila už Madla jinak, než že mrtev je, a co zemřelého oplakávala ho a každý večer, když se před spaním modlila na růženci, který jí tetka byla dala, vzpomněla s otčenáškem na ubohého Vavřínka.

Ložnice Madlina byl malý sklípek při kuchyni; z kuchyně padalo tam trochu svitu skrze malé okénko, ale navzdor tomu v pravé poledne tma tam bylo. – Stálo tam lože nevelmi vystlané, při loži židlička a malinký stolek. Za ložem na rohatině visely Madliny šaty a pod rohatinou stála její truhla; nebylo tam hnutí. – Na stolečku měla Madla kytičku ve skleničce státi. Květin byla milovnice, jakož vůbec děvčata na venku rády květiny mají a i v zimě v kruhulích je pěstují. – Madla ve Vídni také si koupila květiny, ale ony jí v několika dnech ve sklípku zhynuly a v kuchyni je míti nesměla; kupovala si tedy přes den čerstvou kytičku vždy od mladého děvčátka, které sedávalo s květinami v průchodním domě blízko náměstí.

Mluvila skoro jako česky a byla vždy velmi bledá a vyschlá. Jednou se jí začala Madla vyptávat a dověděla se, že jsou její rodiče Slováci, že mají mnoho dětí a velkou bídu a že všecky bydlejí pohromadě v malinkém sklípku. – Bylo líto Madle ubohé rodiny a druhý den vzala několik kousků oděvu, něco peněz, co pro Vavřínka schovávala, a děvčeti to dala. – Třetí den, když zase kytici kupovat si chtěla, děvče mělo již pro ni nejkrásnější ze všech stranou odloženou, a dokonce zaplatit si ji nedala. – Od té doby Madla začasté dárek děvčeti přinesla i od jídla, a děvče mělo pro ni vždy nejpěknější kytici, na kterou i paní s jakousi žehravostí hleděla. – Madla mohla to udělat, ona nedbala na parádu, která se začínala i mezi služkami vzmáhat, ona nenosila klobouky, drahé šaty, šály, šperky a podobné věci, za které mnohá nejen mzdu celou, ale i poctivost dala. Madla nosila se jednoduše, a proto dobře vystačila se mzdou, ba ještě mohla uspořiti neb radost nějakou způsobiti si za to, což také činila dle dobrého srdce svého, nemyslíc ještě spořiti na stará kolena.

Jakkoli Madlina ložnice malinká a tmavá byla, přece to byl její nejmilejší kouteček v celém domě, chrám to její nevinné poezie. – Když vše ulehlo a s prací hotova byla, vzala si kahanec a šla do svého sklípku. – Někdy si pro sebe něco pracovala, polohlasně přitom prozpěvujíc, obyčejně se ale napolo odstrojila, sedla na lože, nohy podepřela o stoličku, hlavu o dlaň a oči upřela chvíli na vonnou kytici, chvíli na plamen kahance a chvílema je i zavřela, aby obraz v duchu tanoucí tím jasněji viděla. Dívala se na kytici, připomínala si vždy domácí zahrádku, veselé družky, zelené louky, viděla je kositi trávu, hrabati seno, slyšela veselé jich zpěvy; viděla tetku seděti podvečer pod okny, viděla sebe zalejvat záhonky květinové. – Viděla, jak to chodí kolem plotu, tu kmotra, tu strýc, tu některý chasník, pozdravujíce a zastavujíce se na slovíčko. Viděla vraceti se chasu z pole, slyšela zvonění zvonců krav jdoucích před stádem, celý ten živý ruch a šum, jaký bývá večer v dědinách, stál před ní a zněl jí do uší. – Když si ale vzpomněla na strašidlo, co ji z domů vyhnalo, zachvěla se, a zavrouc oči, rychle k utěšenějšímu obrazu se zanesla, k obrazu, s nímž ráda a dlouho se duše její obírala. Nepřenesly ústa její jediného slova, ale sladký úsměv okolo pootevřených rtů a vroucí, touhyplný pohled prozrazovaly, koho Madla v duchu před sebou vidí. –

Ale náhle zastínila se tvář její, z prsou vyvinul se povzdech a z úst tichá slova: „On z takové živnosti a já chudobná, ne, ne, to nemůže být! Byla to jen útrpnost, on je dobrý, vždyť Lenku, Aninku také rád má; ach, jak jsem bláhová.“ – A vždy se oko její zasmušilo a slzy je zalily. –

Bláhová Madlo!

* * *

Hájek nerad z Vídně odjížděl, a kdyby po jeho bylo šlo, od Táborské linie by se byl nazpět vrátil – ale musel dále. –

Ani se mu ta cesta nezdála touž býti, kterou byla, ani se mu zem tak nezelenila, ani mu slunce tak nesvítilo, jako kdy Madla vedle něho kráčela. – Jindy si po cestě zpíval, hvízdal, s Jakubem promluvil, s psem si pohrál, okolo koní s potěšením obcházel, a to nic. Zamyšlen šel podle vozů s čelem zamračeným, jako by z něho pršet mělo. Jindy, když přijel do hospody, bylo ho plná hospoda; tu s hospodským promluvil, tu stavil se u paní hospodské, aby jí pověděl, o čem by ráda slyšela, a každý rád ho viděl a vítal. On byl sice stejně přívětivý a zdvořilý ke každému, ale přece se mnozí ptali Jakuba, jestli neměli ve Vídni nějakou nehodu, že pantáta tak rozbroukaný se vrátil. Jakub ale vždy, že neví o ničem, že je pantáta vždy stejné mysli. Lhal Jakub; on nejlépe věděl, že nebyl pantáta tím, kým býval, ale myslil si, co je mi do toho. Bylť poctivá duše a pantátovi zcela oddán. Lidé soudili o Jakubovi, že nejídal vtipnou kaši, ale nebyltě on bez filipa, ač mu to na čele psáno nestálo. – Všelicos myslil si, když viděl pantátu veselého jeti do Vídně a zamyšleného domů se vraceti, ač se zdálo, že si Jakub ničeho nevšímá mimo čtvero kol u vozu; dobře on si všeho všiml, ale nevykládal hned, co věděl, na krám. Viděl Jakub dobře, jak si Hájek Madlino psaníčko, co domů tetce posílala, za ňadra schoval a všechny ostatní cedulky do opasku; viděl, jak si je na cestě nejednou vytáhl, na ně se díval a zase za ňadra schoval. – Už je pravda, pomyslil si Jakub, že ta láska z lidí blázny dělá, i ten pantáta zabředl až po uši. No, nepřeju mu, aby ho ta panenka tak odbyla jako mne má. „Hej, čihy, náruč!“ volal na koně, bičem práskaje, neboť přijížděl cizí vůz. Hájek také hned hřebce obracel, neboť ti rádi po cizích koních kopali i na silnici. – Když vůz zajel, šli Hájek a Jakub podle sebe. „Škoda že nevozíme i z Vídně tu chasu, jako ji do Vídně vozíme, člověku je veseleji na cestě, když to tak okolo běhá. Kterakpak asi těm ptáčkům se tam povede?“ –

„Mají hodného mistra, jestli budou poslouchat, mohou z nich být hodní lidé,“ řekl na to Hájek.

„No, někdy se ti hoši vydaří, a co zkusili, přijde jim k dobrému; snad se také z těch dvou ptáčků něco hodného vykřeše. Hůř bude asi panně Madlence, než zvykne…“

Hájek začal hřebce po kýtě hladiti a neřekl ani slovíčka.

Jakub, jako by si toho nevšímal, dále pravil: „Ale ony jsou ty holky jako vrby, hned se to všude ujme, zvlášť ve Vídni se jim líbí. Je tam rozličné podívání a potom umějí tam mužští děvčatům růžičky sázet, zvlášť hezkým, a to se děvčatům líbí. – Jsou to šelmy, ty děvčata!“ doložil Jakub, bičem v povětří zašvihnuv.

„O tom šelmovství ty asi málo tak víš jako já,“ usmál se Hájek.

„No, pantáto, nepřál bych vám, abyste tolik o něm zvěděl jako já,“ odpověděl Jakub.

„Cožpak tě některá ošidila? Vždyť jsi se nikdy o tom ani nezmínil?“

„Není to podle toho, abych se mohl pochlubit, raději mlčím, lidé by se mi ještě vysmáli. Před vámi, pantáto, nemusím mít ale tajnosti. – Když jsem ještě s Podhájským do Prahy jezdil, seznámil jsem se tam s holkou, která se mi tak zalíbila, že jsem bez ní býti nemohl. Byla z naší krajiny a sloužila v Praze v domě, kde jsme stávali. Každý říkal, že je hezká, ale mně byla nejkrásnější na celém světě. Ačkoliv jsem nehezký a v přirovnání k ní ošklivý byl, přece mi říkala, že se jí líbím a že mne hned zpočátku opravdu ráda měla. Velmi ráda se strojila a líbilo se jí, že se lidé po ní ohlížejí, což se ale mně nelíbilo; přál jsem jí to a těšil se tím, že si ji z Prahy odvedu, a potom že takové věci odloží. Proto jsem se přičiňoval, abychom se mohli co nejdříve za sebe vzíti. Ale nedojel jsem, milý pantáto, polámaly se mi váhy, zvrhl jsem do bláta! Jiný se děvčeti zalíbil, hezčí než já; nosil se pansky, uměl ji hodně balamutit, a to se jí líbilo; sprostého vozku odbyla. Vida, že mne oklamala, pustil jsem od uzdy a nechal všeho být. Nechci říci, že by mně to bylo jednostejné bývalo; dlouho mne to žralo. Ani když k vám jsem přišel, zapomenout jsem na ni nemohl, ale nyní je mi už pěšky jako na koni. Odpustil jsem jí; byla dost trestána!“

„Vdala se?“ ptal se Hájek, útrpně na Jakuba pohlédnuv.

„Na půl kola, jak se říká,“ odpověděl Jakub trpce, švihnuv si bičem.

„A nevíš nic více o ní?“

„Nic; domů nejdu a v Praze jsem nebyl, co jsem u vás; a kdybych i býval, nechci o ní slyšet ani ji vidět.“ –

Jakub umlkl. Hájek také mlčel; Jakubovo vypravování nemile se ho dotklo; začal přemýšleti o sobě a o Madle. Viděl ji tak krásnou, roztomilou, hodnou, a sebe proti ní nemotorného, nejapného, nehezkého; ona mladá v prvním rozkvětu, on starý mládenec; jindy se smával, když ho matka tím k ženění pohnati chtěla, nyní cítil olověnou toho tíži. Když si to vše rozmyslil, zdálo se mu nemožné býti milován od děvčete jako Madla. Bylť si ovšem vědom, kdyby jeho ženou byla, že by vroucí svojí láskou vše jí vynahradil; ale což platno, kdybych i život pro ni dáti chtěl, nebude-li ona libost ke mně míti, pokračoval ve svém rozjímání. Z tajného koutku srdce ozýval se ovšem vždy hlásek, který mu připomínal mnohý láskyplný pohled, mnohé důvěrné slůvko a odvětěný potisk ruky, který mu na mysl uváděl rozličné ty malé důkazy vzrůstající obapolné náklonnosti, drahé to kaménky, z nichž si milující chrámek lásky budují. Rád by byl hlasu tomu věřil, ale netroufal poddávati se naději; jako Madla náklonnost jeho více útrpnosti přičítala, tak zase Hájek důvěrnost její opuštěnosti přičítal, a tak se bláhoví obelhávali. Hájek ale, zvlášť co mu Jakub nehodu svoji svěřil, umínil si pevně neprozraditi se Madleně dříve, dokud by se nepřesvědčil, že si zůstala stejná, pak se jí chtěl teprv zeptati, zdali ho má vpravdě ráda. „A jestli ji nedostanu, nechci žádnou,“ byl vždy konec jeho rozjímání. –

Když přijížděl Hájek třetího dne kvečeru k Malé Skaličce, zdvihla se nedaleko silnice pod stromem sedící ženská a rychle k Hájkovi přikročila. Byla to stará Bětka.

„Pozdrav vás Pánbůh, pantatínku, už od poledne tu čekám na vás, ale jen když jsem se vás dočkala. Copak Madla, vezete nám vzkázání?“ ptala se, uchopivši Hájka za ruku.

„Nesu vám psaníčko a pozdravení všem,“ řekl Hájek a sáhl za vestu, ale prázdnou zase ruku vytáhnuv pravil: „Pojďte na kus cesty se mnou, můžete-li, budu vám o Madlence povídat, co nemohla napsat. Potom vám dám psaníčko.“

„I ty můj světe, jakžpak bych nešla, vždyť se už ani dočkati nemohu, abych slyšela, kterak se té holce vede,“ odpověděla Bětka všecka potěšená.

Hájek začal Bětce v krátkosti vypravovat, jak se do Vídně dostali, o paní Kateřině, a co vůbec tetce věděti třeba bylo; co se jeho týkalo, to vynechal. Bětce neušlo ani slůvka a ustavičně měla se co ptáti. – Když už z většího dílu všecko byl pověděl, ptal se jí, zdali rodiče Madlini vědí, kde Madla je, a co tomu říkají.

„I to už ví celá ves, že je Madla ve Vídni, jenže neví nikdo, u koho slouží, a ani my nevěděly, ale také nyní nepovíme; matka se nehněvá, ale otčím ji ani viděti nechce a jen se drží mlynáře, toho bezbožníka. Tetka má strach, neboť se vyslovil mlynář, že on Madlu najde i ve Vídni a že ji musí dostat, a slyšíme, že hodlá prodat mlýn. Jen jí řekněte, pantatínku, aby se měla na pozoru. – Však ona ji tam tetka dlouho nenechá. Vám to mohu říci, pantáto, on by ji rád rychtářův syn Tomeš, oni vědí, že jí tetka všecko dá upsat, myslí si tedy rychtář, že by Tomeš dobře sedl. Tetka by to také ráda viděla, Tomeš je čistý hoch a z dobrého chování a usilovný; je asi o rok starší než Madlenka.“

„A má ho Madlenka ráda?“ ptal se Hájek kvapně.

„To na dobré svědomí povědíti nemohu, kdož může člověku do srdce nahlédnout; pokud vím, nedávala Madla žádnému přednost. No ale, co není, může být, až se domů vrátí,“ mínila Bětka a vypravovala ještě mnoho, jak se všem stýská, jak tetka vstávajíc lehajíc na Madlu vzpomíná, a konečně se ptala na Vavřínka. Slyšíc, že o něm nikdo neví, litovala ho.

Když přijeli do Malé Skaličky, dal Hájek Bětce psaníčko, řka jí, aby si záhy odpověď přichystaly, že se dlouho doma zdržovati nebude. Bětka děkujíc mu odešla a on hlavu plnou nově znepokojujících myšlenek jel dále.

Stará Hájková měla syna svého velmi ráda, a když přijel domů, bylo vždy v statku jako o hodech. Sousedé také přišli navštíviti ho a on zase přicházel v létě do besedy pod stromy před hospodou, v zimě sešli se v hospodě. I staří sousedé rádi ho poslouchali; noviny, které on domů přinesl, byly jediné, co po celý rok v dědině slyšeli.

Tenkráte očekávali ho s toužebností sestra jeho a mladý Záruba; od slova jeho záviselo jejich štěstí.

„Jen dočkejte chvíle, já s Jiříkem sama nejdřív promluvím,“ řekla jim matka ráno, když přijel.

Jakkoli Hájek znáti na sobě nedal, co ho bolí a hněte, matka přece viděla, že mu něco vězí v hlavě. – Ptala se ho, ale on že nic. – Šla s chytrou na Jakuba, jako již několikrát udělala, ale s tím se vždy špatně potázala.

„To je chlap, ten Kuba,“ říkala dceři, „já do něho mluvila jako do dubu, a není možná slovo z něho vyrazit.“

Vědouce, že má Hájek lecjakých starostí při svém zaměstnání i také mnoho vydání, přičetly tomu jeho zasmušilost. – Celý den s ním matka sama nemluvila. Po večeři, když odešla čeládka i sestra ze sednice, zůstal Hájek ještě seděti. – Matka šukala po sednici a Hájek držel střenku nože mezi prsty a cinkal jím o stůl, mysle přitom na Madlenu, jak by jí to slušelo, kdyby seděla vedle něho co hospodyně. Tu přisedla matka k stolu a hned mu nůž z ruky vzala, řkouc: „Ani to slyšeti nemohu; copak nevíš, že tím nouzi voláš do stavení? To nebožtík tatík nikdy nedělal.“

„Já nevzpomněl, že to nemáte ráda, mamičko,“ usmál se Hájek, nevytýkaje matce pověrečnost, co by jinému byl neprominul.

„No, no, vždyť já nic neříkám. Ale Jiříku, mám něco na srdci a ráda bych, abys mne vyslechl,“ řekla po chvíli matka.

„Jen mluvte, mamičko, rád budu poslouchat,“ pravil Hájek, neočekávaje nic jiného než domluvu, aby se oženil; tehdáž se ale zmýlil.

„Včera tu byl starý Záruba,“ začala matka, „a říkal mi o Markytu pro Jeneše. Já mu neslíbila ničehož, řekla jsem, až ty přijdeš, co tomu řekneš. No, co tomu říkáš?“

„Ale, vždyťpak je Markyta ještě dítě?“ divil se Hájek.

„To se ti zdá, vždyť bylo Markytě deset roků, když otec umřel, od té doby jde už na sedmý rok, bude jí tedy sedmnáct, Jenešovi je čtyryadvacet, to je tak nejlepší, a je přísloví ‚syna ožeň, kdy chceš, ale dceru vdej, kdy můžeš‘. – Zárubovic jsou hodní lidé, Jeneš jediný syn, nemůžem si nic lešího pro Markytu přát.“

„Jestli si to i Markyta přeje, nemám proti tomu ničehož, Zárubova rodina je hodná.“

„To víš, Jiříku, že bych ji nenutila, kdyby sama nechtěla, ale oni se jeden v druhém jen zhlíží. – No a tedy, když jsi i ty srozuměn, mohou být námluvy, dokud tu budeš, a po žních svatba. – Ach Jiříku, jak ráda bych i tebe viděla ženatého! Jsem stará, dlouho-li budu ještě trvat? Kam se potom poděje tvá domácnost, když Markyta ubude? – Nevšiml sis Jenešovy sestry Verunky? – Je to hezká, hodná holka, jsou s naší Markytou v jednom stáří.“

„No, k té bych se s mým stářím nehodil, mamičko, dle vašeho mínění, neboť jsem o sedm roků starší než Jeneš – to by tedy mezi námi byl velký rozdíl!“ usmál se Hájek potutelně.

„Pár let sem, pár let tam, to se vyrovná, když se mají dva rádi, vždyť je průpověď, že je nejlepší rozdíl let, když ‚chlapec na louce, děvče v kolébce‘ je. Poslechni, Jiříku, mojí rady, vezmi si Verunku, dobře uděláš a já budu mít hlavu spokojenější.“

„Já vím, mamičko,“ řekl Hájek a vzal matku za ruku, „že nechcete, abych se oženil jen kvůli vám, ale kvůli sobě; prosím vás tedy, nedomlouvejte mi více, abych si vzal tu neb onu. Verunka je hezká, hodná, ale za ženu ji nechci. Já už volil, mamičko – dle srdce svého –, jestli tu nedostanu, nechci žádnou!“

„Jiříku, synu, snad ne Víde–“

„Nebojte se, mamičko,“ přetrhl jí slovo Jiřík, „není Vídeňačka, ani měšťka není; je ze stavu našeho, hezká je a tak hodná a dobrá, jako vy jste, mamičko.“

„A proč si ji tedy, Jiříku, nepřivedeš, když myslíš, že s ní šťastný budeš?“

„Však musím dříve věděti, jestli mne ráda má?“

„Jakpak by tě neměla ráda!“ mínila stará. Hájek se tomu usmál, a že právě do sednice Markyta vešla, šeptal matce, aby ho neprozrazovala. Nevěděl, jestli to dělal ten nevěstský stav, či si nebyl sestry dříve tak všiml, zdála se mu mnohem větší a hezčí než dříve. I potáhl ji k sobě na lavici a matka jí svěřila, co se bylo stranu ní ujednalo. Zůstala jako kalina a slze vyhrkly jí z očí – slze to, co oči nekalí. Druhý den byly u Hájků námluvy a hned po žních ustanovilo se, že bude veselka.

* * *

Byla neděle a krásný den. Madlenka měla celého půl dne svobodno, na což se celý týden byla těšila, neboť bylo umluveno, že půjdou s paní Kateřinou a Michalem do zelena. Lenka měla také jít, ale Aninka nebyla ve Vídni. Vůbec změnilo se mezi těmi děvčaty za krátký čas leccos. Aninka stala se smutnou, aniž kdo věděl proč, a Lenka nebyla ve službě, ale bydlela u jedné rodiny paní Kateřině známé, živic se šitím bílého prádla. Paní Kateřina nechtěla zpočátku ani slyšeti, aby Lenka ze služby šla, ale vidouc, že má tvrdou hlavu jako z ocele, a obávajíc se, aby na jiného se neobrátila a do špatných rukou nepřišla, zaopatřila jí místo, i o práci se jí starala. O tom ale paní Kateřina nevěděla, že má Lenku rád mladý muž, syn bohatého fabrikanta, a ona že má jeho ráda a kvůli němu že ze služby šla; viděla v Lence jen vzdornou, hrdou náturu, která nechce poslouchati. Madla o tom věděla, ale prozradit ji nechtěla; než sama nejednou jí domlouvala, aby si nezačínala s pánem, že bude nešťastnou. –

„A kdybych i věděla, že budu s ním nešťastná, přece ho nenechám,“ říkala Lenka. – „Já se ale nebojím, že mne zklame, on je počestný hoch a poctivě mě miluje. Řekl mi, jestli mu rodiče nedovolí vzíti si mne, že půjde z domu, že si najde jinde práci a přece si mne vezme. Já pracovat také umím, proč bychom se tedy nevzali?“ –

Madla musela vždy umlknouti; vždyť z vlastní zkušenosti věděla, že marná věc zrazovati, co komu milo, byť i napůl hnilé bylo.

Paní Kateřina, dověděvši se skrze Anču, že Madlenka nemá tak dobrou službu, jako ona mínila, velice se mrzela, ale vážila si Madly tím více za to, že se ani slovíčkem nezmínila. Když Lenka ze služby vystoupila, nabídla paní Kateřina Madle, aby šla na její místo; mínila jí dobře, ale Madla nešla. Trpělivost její, dobrota i všechny ostatní dobré vlastnosti přinutily zlou paní Madly si více vážiti, a také vskutku se poznenáhla stávala vlídnější, netýrala ji lehkovážně, a jednou, když si Madla maně zazpívala, ani jí to nezakázala. – Madla také pozorovala, že se paní změnila, i byla tomu ráda; a že již také zvykla domácnosti, nechtěla službu opustit.

Když si byla Madla práci odbyla a do jednoduchých, ale hezkých šatů, které si byla pro Vídeň zjednala, se ustrojila, šla k paní Kateřině. Paní Kateřina byla již oblečena – jen čepec vzít; pan Michal, vysvlečen z kabátu, seděl u stolu a kouřil. Janouše Anče kartáčovala.

„Dej Pánbůh dobrý den!“ pozdravila Madla vstupujíc.

„Dejž to Pánbůh i vám!“ odpověděla paní Kateřina, Madlu přívětivě vítajíc; potom, kolem dokola si ji otáčejíc, pravila: „Hezky vám to sluší!“

„Já vždy říkám, že je Madla kapitální holka,“ řekl pan Michal, Anče ale vrtěla hlavou a že prý ten selský šat lépe sluší.

„Toť je tak, v čem se kdo zrodí, do toho se hodí, ale dokud je Madla zde, lépe když se takto nosí, nedělá to tak velké oči lidem,“ usoudila paní Kateřina.

„On vlastně nedělá lidem oči ten šat, jako něco jinšího,“ usoudil pan Michal, dívaje se potutelně na Madlu svýma veselýma očkama.

O chvíli přišla za Madlou i Lenka. Byla též jen jednoduše ustrojena, ale měla slaměný klobouček, který jí dodával panštějšího výrazu a kromě toho dobře jí slušel. Paní Kateřina se na ni s libostí podívala, a ačkoliv neřekla ani tak ani tak, přece myslila si v duchu: tomu tělu přísluší lépe hedvábí než mezulán. Když se vespolek pozdravili, pobídla paní Kateřina Michala, aby se rychle oblékl, a za chvíli vyhrnuli se všickni z domu mimo Anči, která zůstala, by střehla dům. Šli do Prátru. Mnoho lidu tam šlo a před nimi řemeslnická rodina, což bylo dle učňů viděti, z nichž jeden dítě nesl a druhý dítě sedící ve vozíčku táhl.

„Bože,“ vzdychla si Madla, „když vidím učeníka, vždy mi napadne Vavřínek. To milý Bůh ví, jestli je ten chlapec živ.“

„Je-li živ, není ve Vídni, sice bychom ho byli přece už našli, co jsme všickni už po něm se naptali!“

„Já, když slyším, že některého chlapce Vavřínek jmenují, hned se ptám, odkud je,“ řekl Janouš.

„Vždyť jsme i v českém kostele hledali, kam přece učeníci na cvičení chodí, a nenalezli jsme ho ani tam,“ pravila paní Kateřina, ale vidouc, že se Madlenka zasmušila, dodala: „Mluvme o něčem jiném.“

Mluvili o jiném, ale Madlenka nemohla se přece smutné myšlenky zbýti, že bratr snad někde bídně zemřel. Teprv, když do Prátru přišli, když viděla, kam se jen ohlédla, davy lidu, rozličné komedie, kunšty a hry, hudba kolikerá když jí do uší zněla, tu se teprv mysl od bratra odvrátila k novým těm obrazům. Jak Madlu okolo provedli, ohlížela se paní Kateřina po místu k usednutí a odpočinutí, neboť nebyla milovnicí dlouhých procházek, a pan Michal staral se o něco k snědku, bez čehož by ho nejkrásnější zábava nebyla těšila.

Vyhledali pohodlné místečko pod stromem opodál lidu.

„A muziku máme nablízku, jako schválně pro nás uchystanou,“ pravila paní Kateřina, skládajíc se na židlici a ukazujíc pokynutím hlavy k stolu, okolo něhož sedělo několik hudebníků.

„Jen aby zahráli něco kalého,“ pravila Lenka, ohlídnuvši se po nich.

„Kdož by měl kaleji zahrát než oni, vždyť jsou to Češi,“ pravil Janouš.

„Opravdu? Češi že to jsou?“ ptala se Madla.

„Může dost být, že má hoch pravdu, já slyšela nejednou, že ti muzikanti ve Vídni beztoho všickni Češi jsou,“ mínila paní Kateřina.

„Já to jistě vím, mamičko, že jsou tuhleti Češi, já je dobře znám, hrávají nedaleko nás u kovárny a slyšel jsem je kolikráte česky rozprávět,“ tvrdil Janoušek.

„Z kteréhopak asi jsou kraje?“ pravila Madlena.

„I bude ono to z rozličných koutů dohromady svaté,“ odpověděla paní Kateřina. Vtom přišel Michal a mluvilo se o jiném.

Jeden z hudebníků, mladý to výrůstek, štíhlého těla, počerné tváře, černých vlasů a očí, od té chvíle, co paní Kateřina s děvčaty k stolu se usadily, zrak z nich nespustil. – Výraz tváře na jeho stáří až příliš zasmušilý byl. Oděn byl chatrněji než ostatní hudebníci. Před sebou na stole ležeti měl klarinet.

„Prosím tě, kampak to tak brejlíš, Vavříku?“ ozval se protisedící hudec, šťouchna ho šmytcem.

„I to se mu tamhlety holky zalíbily,“ pravil druhý, „ale jsou také šlakovitě hezké.“

I obrátili se skoro všickni na ta slova ke stolu po děvčatech.

„No,“ ozval se první, „to jsou jistě kvítka z naší louky, je to na nich vidět; a kteroupak bys chtěl, Vavříku?“

„Chceš-li blázna, kup si ho, ze mne si ho nedělej,“ rozmrzeně odpověděl mladý hoch.

„No, toť aby s tebou zacházel jako se starou basou! A či nemám pravdu? Netroubil jsi na ty holky v jednom kuse?“

„Jestli jsem se na ně díval, díval jsem se proto, že mne ta jedna na sestru pamatuje; a kdyby doma nebyla, myslil bych, že je to ona.“

„To nevíš, jestli to ona není, když kolik let o domově nevíš,“ prohodil jeden z hudců.

„Já vím jen tolik, že nemusí sloužit a že by z domu nešla; proto nemůže to být ona, ale podobná je jí, jako by jí z oka vypadla,“ pravil Vavřík a oko jeho na Madle utkvělo smutným výrazem.

Ale tu začal houslista laditi housle, za ním i ostatní hudci nástroje do rukou brali a Vavřík musel také pozornost na partesy obrátit. Hráli nějaký valčík oblíbeného tehdáž Strausse; Michal do nebe ho vychvaloval, ale paní Kateřině se nelíbil a mínila, že by ji více těšilo, kdyby zahráli nějakou českou písničku, čemuž děvčata přisvědčila. Michal neústupně hájil Strausse, ženské nedaly ničehož na české písničky dopustit, a tak se hádali dlouhou chvíli a konečně měla přece paní Kateřina navrchu. Hudebníci zatím dohráli a zase odpočívali.

„Ale cože se ten klarinetista ustavičně na nás dívá?“ pravila Lenka. „Kolikrátkoli se ohlídnu, vždy se jen sem dívá.“

„Inu, líbíte se mu,“ řekl Michal.

„Já ho vídávám také v kostele u svatého Jana; každou neděli tam je na kruchtě,“ ozval se Janoušek.

„Já ho musela také už někde vidět, je mi tuze povědom, ale nevím kde,“ pravila Madla, když se byla chvíli pozorně na Vavříka klarinetistu dívala.

Hudebníci hráli druhý kus – hráli třetí kus, vždy jen k libosti Michalově, až tu najednou začnou housle: „Sil jsem proso na souvrati.“ – Madla chytla Lenku za ruku, začervenala se, oči se jí zajiskřily, a kdyby se nebyla styděla, byla by hned hlasitě přizvukovala.

„No, to je naše muzika – při té srdce poskočí, Michale, ale s tím druhým vřeštěním ať jdou k šípku,“ zvolala rozveselená paní Kateřina, dodavši: „Ať jsem, co jsem, nedám-li jim za tu písničku půlrenčák zbrusu nový!“

Děvčata se hned ozvala, že také přidají.

„No jen počkejte, však vás vezmou za slovo; ale i já rád jim dám, neboť se mi ten kousek též líbí!“ řekl Michal, aby si Kačenku nepohněval.

Když hudebníci píseň dohráli, odložili nástroje a začali mezi sebou hovořit; potom Vavřík a ještě jeden vstali, každý si vzal partes a šel po hostech, jeden na jednu, druhý na druhou stranu.

Vavřík šel nejdřív ke stolu, kde seděl Michal a paní Kateřina s děvčaty. Obyčejně oslovil hosty německy, ale tu přistoupivši k stolu, mimovolně mu vyklouzlo z úst po česku: „Prosíme uctivě!“

Paní Kateřina položila na partes, co byla slíbila, a Michal dal též tolik.

„To máte za tu poslední písničku českou, to prvnější se nám ale nelíbilo,“ řekla paní Kateřina, která nejraději pravdu každému hned pověděla.

„My musíme hrát rozličné kusy, milá paní, protože se jednomu ten kus líbí, jinému jiný,“ odpověděl Vavřík.

„Toť je rozum; každému se líbí své,“ přisvědčila paní Kateřina.

„Viďte, že jste všickni Češi?“ ptal se Janoušek.

„Všickni,“ odpověděl Vavřík, obraceje oči jen ustavičně k Madle, která též na něho s neobyčejnou pozorností hleděla.

„A z kteréhopak jste kraje?“ ptala se Madla.

„Jsme odleckud a maně jsme se tak sešli. Já například jsem z Hradecka.“

„Z Hradecka? A z kteréhopak místa, prosím vás?“ ptala se zase Madla třesoucím se skoro hlasem.

„Z Jesenice; Vavřinec Záleský!“

„Bratře!“ vykřikla Madla, a rychle ze zástolí vyskočíc, chytla bratra za obě ruce a plačíc líbala ho na líce. –

Jemu ruce sklesly, partesy i s penězi padly na zem, zůstal stát jako socha; teprv po chvíli vyhrkly mu slze z očí jako bohatý hrách.

„Bože, jakou radost bude mít matka a tetka, až jim to budu psát, že jsme se shledali!“ byla první Madlenina slova.

„A nehněvají se na mne?“ ptal se Vavřinec.

„Nehněvají se, ale matka se trápí, že o tobě neví. Pročpak jsi ale pranic o sobě vědět nedal, Vavřínku, a kde jsi byl po tři léta?“

„Všecko ti to povím, Madlenko, jen měj strpení; ale co ty tu děláš ve Vídni?“

„Já tu sloužím.“

„Ty že sloužíš? A proč?“

„Však se to dovíš.“

„Kdybych se byl toho nadál, byl bych se k tobě hlásil, hned jak jsi sem přišla, ale že bys ty ve Vídni býti mohla, to mě nenapadlo. Myslil jsem jen: ta je podobná sestře,“ pravil Vavřinec, s radostnou tváří na sestru se dívaje.

„Ach, co jsme se po tobě, Vavřínku, naptali, a nic, ani hlásku o tobě. Toho bych se nebyla nadála, že jsi u muzikantů,“ pravila Madla.

„To byla chyba, že jsme vás vždy jen mezi ševcovskými učeníky hledali,“ smál se Michal.

„Bodejťže, mohlo mě napadnout, že se mu jiné řemeslo zalíbilo a že zvolil snad veselé řemeslo, kteréž u nás každý zná,“ pravila Madla.

„Já si představoval Vavřince mladšího, a proto jsem se vždy jen po menších chlapcích ohlížel,“ přiznal se Janoušek.

„On je mladý, ale vytáhlý,“ pravila Madla.

„Co jsme se nahledali, namyslili, a vše to nic platno nebylo, až nás Pánbůh obmyslil,“ pravila paní Kateřina. „A Hájek, ten se bude radovati, on mi zle přikazoval, abych se ohlížela po vás, Vavřínku.“

„Však ty dni přijede,“ ozval se Michal, „psal mi skrze náklad, abych mu tu něco opatřil, že se nebude moci dlouho zdržeti. On bývá vždy o žních doma. Také mi píše, že měli námluvy a po žních že bude svatba; nevím, jestli jeho nebo sestřina.“

Madla při Michalově řeči zbledla jako stěna a rychle se shýbla dolů, jako by jí bylo něco spadlo.

„Sestra není snad ještě na vdání?“ mínila paní Kateřina.

„Vždyť uslyšíme. Vavřín půjde snad s námi?“ ptal se Michal. –

„Toť se rozumí, že půjde! Jděte, Vavřínku, k těm vašim kamarádům a řekněte jim co a jak. Beztoho se už diví, co se tu děje; potom se vraťte k nám,“ pravila paní Kateřina.

„Rád bych šel, ale nevím, zdali mne pustí kamarádi, nemají druhého klarinetisty. Ostatně nemám s nimi žádných závazků a mohu jít, kdy chci,“ řekl Vavřinec a šel k stolu, kde hudebníci seděli.

Když jim byl peníze za českou písničku odevzdal, řekl jim, jaká radostná příhoda ho potkala, sestru že našel a dobré lidi, kteří ho k sobě zvou. Hudebníci dělali námitky, ale on, vzav svůj klarinet, brániti si nedal.

„Zítra se k vám vrátím a povím vám, budu-li ještě s vámi chodit čili ne.“

Po těch slovech se rozloučil a odešel. Nechali ho jít, neboť znali, že ač mladý, svou hlavu má. Než se vrátil, byly ženské i pan Michal k odchodu přichystáni, neboť se schylovalo k večeru a v tu dobu nebývala paní Kateřina ráda mimo dům. –

Po cestě šla Madla při bratrovi; povídala mu o domově, o příčinách, proč domov opustila. Zděsil se Vavřinec, slyše, že si měla vzíti hezká jeho sestra ošklivého mlynáře, na kterého se dobře pamatoval. –

„Tak nás ten otčím oba z domova vyhnal,“ vzdychl Vavřinec.

„On by nám přál dobré bydlo, jenže nám vůli zavazuje,“ pravila Madlenka. „Neměl mne nutit k člověku, s kterým bych při všem dobrém živobytí nešťastná byla, a tebe zase k řemeslu, které se ti nelíbilo, byť i živné bylo. Ale pověz mi pak, Vavřínku, proč jsi utekl a proč jsi o sobě vědět nedal? Vždyť jsme od tří roků nevěděli, kde ti konce?“

„Nechtěl jsem domů přijít ani čeho vzkázat, až bych místo našel, jakkoli mne dost trápilo, že ničehož o vás nevím. Proč jsem utekl? Protože jsem nemohl v tom místě, kam mne otčím dal, vydržeti; kdybych k dobrému mistru byl přišel, snad bych nebyl utekl. Tam jsem ale k řemeslu ani nepřišel, jen jsem ustavičně děti choval, kolíbal a po městě chodil, protože jsem i všecko donášet musel, kdo jen čeho potřeboval. I vodu musel jsem nosit i nádobí umejt, zkrátka byl jsem děvečkou a chůvou, ale učeníkem jsem nebyl. Stravu měli jsme špatnou, a já nejhorší, neboť jsem dříve k jídlu nepřišel, až bylo studené. Na půdě jsem spal – i při mrazech –, myslil jsem mnohdy, že zhynu.“

„Vždyť ti dala matka dobrou postel?“ divila se Madla.

„Ovšemže dala, ale mistrová mi ji vzala, peřinu i podhlavnice, a dala mi starou houni a pápěrnici pod hlavu. Když jsem se tomu bránil, že jí nepatří, až teprv když vyučen odejdu, povídala, že se o ni neprosí, až bude zválená. Co jsem měl dělat? Ale všecko mne, Madlenko, netrápilo tak, jako to bití a to chování dětí. Já šel z rány na ránu. Jestli dítě trochu kviklo, už přiběhla mistrová, že prý jsem je štípl, hned mi dala políček; a mně takového cos ani nenapadlo. Jestli jsem z města něco přinesl, bylo jim toho vždy málo a všecko bylo špatné, a já vždy za to odnesl. Jestli které dítě upadlo, jestli něco roztlouklo, vždy byl já za to bit. To víš, že já rád muziku mám; když jsem byl v městě a přihodilo se, že vojenská muzika šla, chvilku jsem s nimi běžel; ale vždy jsem tu chvilku draze platil. A to bylo moje jediné provinění, to mi věř, Madlenko. Když šel mistr nebo tovaryš do hospody, musel jsem čekat, až přijde, a otevřít, a běda mně, jestli jsem hned se neprobudil. Ani mistr nebyl tak zlý jako tovaryš. Tuto nad uchem mám posud jizvu, památku na něho.“

Smeknuv čepici, rozhrnul si Vavřinec vlasy a ukázal Madle nad uchem mezi vlasy velikou jizvu.

„A co ti to ten člověk udělal?“ ptala se Madla útrpně.

„Poslal mne pro chléb; když jsem mu ho přinesl, zdál se mu malý, poslal mne zpátky. Pekař mně vylál, ale na moji prosbu dal mi jiný, zase takový. Když jsem mu ten přinesl, hodil jím o zem.“

„I toť byl nějaký pohan,“ pravila paní Kateřina, jdouc před nimi a vypravování Vavřincovo poslouchajíc.

„Já ani nevím, co byl zač, ale zlý člověk byl,“ odpověděl Vavřinec a dále pokračoval: „Když tím chlebem hodil, nemohl jsem se udržet a řekl jsem mu, že je to proti Pánubohu, co dělá, že mu někdy dobré bude sousto chleba; ale sotva jsem to dořekl, měl jsem kráječ v hlavě a krev po tváři se mi valila. Krájel právě kůže a ve vzteku hodil po mně nešťastně kráječem. Nemohli mi ani krev zastavit a omdlel jsem. Mistr poslal pro felčara a ten mi potom hlavu zavázal a stáhl mi to. Ale zkusil jsem mnoho bolesti a dlouho jsem chodil s hlavou zavázanou. Co jsem se naplakal, to ti nemohu ani vypovědět; všickni se škaredili, že jsem nemohl kolik dní chovat, a ještě mně vinu dávali, že to mám za svoji hubu, poněvadž při tom nikdo nebyl a tovaryš řekl, že jsem ho dopálil hubou, že jsem nevycválaný kluk, a on měl víru. Jediný starší učeník měl se mnou útrpnost, protože sám také zkusil. Jak mi trochu líp bylo, musel jsem do práce. Ten tovaryš byl vinen, že jsem utekl, snad bych se byl přece ještě trochu trápil.“

„A proč jsi to nevzkázal anebo nepsal, vždyť umíš psát?“ ptala se Madla.

„Holečku, to nebylo, jak si myslíš; co jsem domů zprvu tobě psal, oni museli vidět, a co vy jste mi vzkázali a poslali, také; a tak raději jsem nic nepsal. Co ty a tetka jste mi poslaly k snědku, z toho málo jsem okusil.“

„A což ti ten tovaryš nedal pokoje?“

„To byl člověk jako sršeň,“ pravil Vavřínek a dále pokračoval: „Já sice k práci ani hrubě nepřišel a také se mi to řemeslo pranic nelíbilo, přece však za ty chvilky, co jsem k tomu přihlídl, příštipkovat jsem se naučil; když nastal velký stih, musila mistrová chovat a já sedl na stoličku. Když jsem jednoho dne zase k práci volán byl, dal mi tovaryš botu, abych dal na ni příštipek, a spolu přidal, že mi ji otluče o hlavu, jestli to nebude pořádné. – Prosil jsem ho, aby mi ukázal, jak bych to udělal pěkně; on mne ale odbyl, že to mám vědět. – Mistr nebyl doma a starší učeník byl s dílem; nemohl jsem se jich tedy zeptati. Spravil jsem botu, jak jsem uměl; když jsem byl hotov a tovaryšovi ji ukázal, hodil mi ji pod nohy a chtěl mně dát po hlavě. Ve strachu, aby mne neuhodil do bolného místa, nastavil jsem ruku, v které jsem držel šídlo. Nevím, neviděl-li, že držím šídlo, či myslil, že ucouvnu, uhodil – a šídlo vjelo mu do dlaně. Vykřikl, zaklel a snad by mne byl zabil, kdybych nebyl v tom okamžení utekl. Běžel jsem na půdu, uchopil kabát, skočil dolů vikýřem a pryč za bránu a do polí jsem utíkal, co mi nohy stačily. Na noc přišel jsem do vesnice, kdež mi nocleh, večeři a snídaní dali a ještě na cestu kus chleba přidali. Druhý den šel jsem ustavičně po silnici; na noc přišel jsem do hospody, kde mně také nocleh dali. Leželo jich tam více na slámě; já tvrdě usnul. Do rána mi kdosi šaty ukradl. Plakal jsem, ale co platno. Slitovalo se několik hostů a dali mi něco na cestu. Chtěl jsem do Vídně, ale bez peněz i bez šatstva, co bych byl počal? Potloukal jsem se tedy po vesnicích, až se jeden farář nade mnou smiloval a do služby mne vzal za pasáka. V neděli jsem chodíval na kruchtu měchy šlapat. Jednou vzal jsem klarinet a pískal; učitel to slyšel, vyptával se mne, kde jsem se učil. Já mu všecko řekl a on to zase faráři pověděl. Od té doby nebyl jsem pasákem; při domácí službě učil jsem se hudbě. Měli mne rádi a pan učitel říkal, že bude ze mne muzikant, což jsem si také přál býti. Ale štěstí mi nepřálo; přes zimu jsem tam byl, zjara dobrý starý pan farář zemřel. Musil jsem pryč. Učitel radil mi jít někam do většího města a docvičiti se; sám, chudák, seč byl, pro mne udělal. Šel jsem do Vídně. Když jsem přišel sem, neměl jsem ani groše, ani přítelíčka; chodil jsem tu jako slepý. Tu se mi nachomejtli ti hudebníci a hned mne přemluvili, abych se dal k nim za klarinetistu. Poslechl jsem, těše se nadějí, že si něco uspořím, což jsem chtěl na doučení obětovati. A tak s nimi už více než rok chodím. Mám ale posud málo peněz, ačkoliv dost spořím. Vidíš, Madlenko, to je celá moje historie. Zkusil jsem dost, ale nyní, kde vím, že se matka ani tetka na mne nehněvá, že tebe, Madlenko, zde míti budu, ze všeho si už nic nedělám. I tomu tovaryši jsem odpustil; kdyby jeho zloby nebylo, nebyl bych snad muzikantem, a ničím jiným nechci býti.“