Povídky II

V

Druhý den po pohřbu Karáskové roznášela se po městečku strašná zvěst: „Cholera je tu!“ – „Kdo umřel?“ – „Kdo umřel?“ – „Kolik jich umřelo?“ ptal se jeden druhého.

„Karásková a její dítě včera měly pohřeb, Šafránková stará byla na pohřbu, už je dnes na prkně – a stará Dorota se rozstonala. V Zavrtalově dvorci lehly dnes dvě podruhyně.“ –

Tak se povídalo. – Boháči dostávali strach. –

„Vždyť jsem já to povídal,“ pravil jeden pán z první třídy druhému, „jestli nám ta nemoc přijde, že toho vinna bude ta podružská spřež. – Kažte jim co kažte, neposlechne to. Co jim pod ruku přijde, to snědí, komory si to nevětrá, nečistota, kam se člověk ohlídne, kterak to může jinak být.“

‘ – To je rota hrubiánská, prohnaná, ani se to neostýchá říci člověku takové slovo do očí. – Já dělám, co mohu, i v zimě dal jsem jim výdělek, aby to hlady neumřelo – a to máte za to dík. – Podejte jim prst, chytí vás hned za celou ruku.“

„Známe to, pane Čmuchálku – čiňte čertu dobře, peklem se vám odslouží. – To je bezedná pec; nedosype se té, kdyby nepřestal sypat. – A nejde to, časy jsou špatné, mnoho platu a obilí – místo co by mělo připlácet, padá. – Šlakovitá věc, já čekal na lepší ceny a myslím, že jsem prohloupil.“

„To nemůže tak zůstat, pane Vydřihoste, nemůže – povídali mi v Praze, že půjdou ceny zase nahoru – kterakpak by to bylo. Já mám dvě stě korců ležet přihotově, čekám také na lepší trhy.“

„Já také doufám. Včera stálo v novinách, v Budějovicku že potlouklo, šlo prý to od Prahy, jednou čárou až do Rakous. A to máme teprv při počátku, bude ono toho víc. Jen nás Pánbůh chraň.“

„Ba, člověk žije beztoho v samé starosti. Dokud je to na poli, je o to strach, a když to konečně sklidí, pak to neplatí. – A pak ještě taková trampota, že není člověk jist, když večer lehne, jestli ráno vstane, to je už to nejhorší.“

„Och já si hned šel pro ně!“ řekl pan Vydřihost, vytáhnuv z kapsy lahvičku kapek. – „Člověk musí být na vše přichystán. Řekl jsem také paní, ať mi nepřijde na stůl zelenina, ať se pilně vykuřuje a všecko dělá, jak to doktor poroučí. Snad se přece uchráníme.“ –

„Jen kdyby nemusel člověk okolo těch dvorců a s těmi lidmi zacházet; ale co dělat, kdybych nedohlídl, všecko mi pokradou. – Jen kdyby se mohl člověk bez těch lidí obejít, to je metla na nás!“ vzdychl si pan Čmuchálek.

Jestli měli pánové strach, tím větší paní. – Žádná podruhyně nesměla přes práh, a když je potkaly a chtěly jim ruce líbat, zdaleka kývaly: „jen aby nechaly být!“ – Uvolily se vařit jim polívky, dávat mimo to týdně almužny, dokud by nemoc trvala, aby měli na posilněnou, a mimoto dávaly na modlení. – Pánvice s octem nepřicházely z pokojů, heřmánek, kapky vždy byly při ruce – a hrubiánský pan doktor stal se najednou nejvítanějším hostem i bez poklon a lichocení. – Jen umíráček byl jim protivný, a když zacinkal, bledly a mráz je pocházel. – Paní Zavrtalová chtěla jeti do Prahy dát si dělat šaty podle nové módy, paní Opršálková nashromáždila si již sto zlatých stříbra na zlatý řetěz a sto na hodinky. Ona byla paní prvního radního – paní starostová – čili jak se paní mezi sebou jmenovaly, „paní z pürgermeistru“ – měla řetěz i hodinky, a ona ještě ne – což ji velmi hnětlo, an se počítala být po ní první osobou ve městě. – Chtěla tedy jít s paní Zavrtalovou do Prahy koupit si hodinky a řetěz. – Paní Nemastová chtěla kupovat dceři věno, třetí paní se chtěla s nimi svézt, aby jim bylo veseleji, a čtvrtá tam měla bratrance. – Ale všecky ty krásné plány zůstaly prozatím pohádkou, žádná si netroufala paty z domu vytáhnout, ba ani v kostele dlouho nepobyly, aby se na studených dlaždicích od nohou nenastudily, a pak i proto, že se tam všelikého lidu sejde a nečistý vzduch bývá.

Jen ta třetí třída obyvatelstva pranic v svém živobytí nezměnila. – Byli sice pánům vděčni za ten žejdlík polívky každý den, proto ale byli rádi, když jim mlynář za laciný peníz prodal otruby a prach na knedlík neb placku, a lebedu vařili přece za přívar, aby se zasytili. – Na kterého se několik grošů peněžité almužny za týden dostalo, měl pro ně deset míst. – Při práci neměli kdy na smrt myslit, aniž je strašila, když na ni vzpomněli, vždyť neměli čeho ztratit. Když slyšeli umíráček, pomodlili se za nebožtíka, přejíce mu radost věčnou. Veselý Jirka si vždy ještě při práci zpíval zamilovanou svoji „Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová“, a když ho Andula kárala, by vesel nebyl, říkal: „A proč bych nebyl vesel, když mi Pánbůh přeje, na světě dal mi tebe, po smrti mi dá nebe.“

„Ale pomysli, jaké máme smutné časy, na obrátku člověka smrt skosí!“

„Ty blázne, cožpak to nebývalo odjakživa – či jsi kdy slýchala, že se dala smrt dříve do hlasu, než na lidi přišla? – Člověk živ, neví dlouho-li, umře, neví brzo-li – doma nebo na poli. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem!“ zazpíval Jirka ženě a ona konečně byla radši, že jí zazpíval, než kdyby ji byl rozsmutnil ještě více.

Důvěrná modlitba byla chudému lidu jediným lékem. Po práci scházívali se podvečer u kříže za mostem a tam zpívali a modlili se, aby je Bůh uchránil od náhlé a nenadálé smrti.

Také do zámku zvěst o choleře záhy se donesla. Paní ze Springenfeldu velmi smrtí se bála, ihned si dala doktora zavolat a měl jí stát za živobytí, dát jí prostředek jistý proti té nemoci, poradit jí, zdali by raději ze zámku odjeti neměla. Doktor nenadělal mnoho řeči ani nebyl dryáčník, řekl jí krátce, ať jede nebo nejede, že není nikde života jistá, aniž jí za něj kdo ručit může. – Ale domluvil jí, aby se nebála, že není tak zle. – I ptala se, z čeho ta nemoc povstala, a doktor začal jí vypravovat o životu chudého lidu.

Poživa, byt, všeliké jiné potřeby že čím dále tím výše v ceně stojí, mzda za práce však nezvyšuje se v té míře, aby se to vyrovnalo, a tudy čím více jedna část obyvatelstva drahotou bohatne, tím více druhá část chudne a do bídy upadá, a následek bídy a strasti bývá konečně úmor, kterého se pak boháči lekají. – „Proč neotevřou boháči svoje zásobárny a neprodávají chudým lidem obilí za levnou cenu, aby se mohli pořádnou stravou posilnit, proč nevystaví dům, kde by měli za levnější činži zdravé byty, proč nezřizují opatrovny pro děti chudých, aby když pro ně rodiče pracujou, nemuseli je přenechat náhodě, proč nezřídí nemocnice, aby chudý člověk ochuravě měl patřičného dohledu a opatrování a tolik pracujícího lidu z nedostatku toho do roka nemřelo aneb nezmrzačilo? – Proč smlouvají s chudým dělníkem o denní mzdu a toho do práce berou, kdo jim donucen nouzí za nejlevnější cenu pracovat se uvolí? – Kdyby na to vše se dbalo, nebylo by tolik nouze, bídy a hladu, nebylo by tolik nemocí, nebylo by žebroty a – co nejhlavnější – nemuselo by se naříkat na mravní zkázu lidu, která vždy pochází z nouze a nevědomosti lidu.“

„Och doktore, kampak myslíte, k tomu je mnoho třeba!“ pravila paní ze Springenfeldu.

„K tomu, milostpaní, jen potřeba obecnomyslnosti a pravé lásky, kde ta je, tu nebývá nic nemožného, ani nejtěžší oběť. Bohužel, mezi námi je ale mnoho lásky na jazyku, v srdcích však pramálo!“

„Tomu není tak,“ řekla paní skoro trochu uraženým hlasem, neboť se domnívala, že má srdce láskyplné. Ano, ona měla vskutku dobré srdce, ale slabé, a tak snadno dala se svést k dobrému jako k zlému. Nouzi nikdy neznala a pravdu jí nikdo nepověděl, aniž ji na pravou cestu poukázal, a nemajíc děti a žijíc proto v nespokojenosti, vrhla se se vší živostí na cestu prázdné marnosti, a to dusilo vše, co v ní dobrého bylo. –

„Tomu není tak. – Co se mne dotýče, já bych třebas všechno přání vaše splnila, kdyby to v mé moci stálo, a co jsem mohla, vždy jsem pro chudý lid učinila – ale letošní zimu bylo v domácnosti velmi mnoho vydání, nemohu tedy takového cos podniknout. Co se obilí týče, to má správce pod mocí a já se do těch věcí nemíchám. Ale přijede ty dni můj manžel, promluvím s ním a budeme hledět, aby se něco k ulehčení bídy stalo. Prozatím vezměte a rozdejte dle vlastního uznání.“ –

S těmi slovy vyndala ze psacího stolu dvě pětizlatové bankovky a doktorovi je podavši uklonila se na znamení, že je propuštěn. – Doktor políbil jí ruku a odešel, jda ze zámku přímo k Sýkorovi do sadu. Tomu dal obdržené peníze, aby mohl Vojtěchovi zaopatřit čistý oblek a posílat ho do školy.

Pán přijel do zámku a s ním přijelo mnoho hostí, samých to milovníků lovu jako on. Bylo tu hluku, radovánek, jedna druhou střídala, paní ze Springenfeldu měla plnou hlavu jiných věcí a zapomněla dočista na chudý lid i na choleru, a žádný neměl kdy ji na ni pamatovat. Nepřišla nemoc ta ještě mezi první třídu obyvatelstva, jen mezi chudým lidem na valech se potloukala a jednoho za druhým ve vší tichosti ze světa provázela. Chudý člověk tiše odbývá křest i pohřeb, nenadělaly tedy pohřby jejich žádného dívání, a v zámku dokonce málo všímali si, co se v podzámčí děje. –

Vojtěch byl by všecek šťasten býval, krejčí i žena jeho měli ho co své dítě, děti dobře se s ním rovnaly, dostal čistý oděv, lože i jídlo, nic mu nechybělo – jen matka, kdyby mu živa bývala. Po té se mu nevýslovně stýskalo a každý podvečer chodíval se na její hrob modlit a poplakat si. Klárka stála mu v slovu, každý den ve dvě hodiny z poledne měl Vojtěch uchystané jídlo, všeličeho, mnohdy velmi vzácné kusy pečeně a pečiva moučného. On ale nikdy do úst nevzal z toho, pokud Sýkorové neodevzdal a pokud ona i svým dětem po stejném díle nedala a pro sebe a pantátu z nejlepších kousků na stranu neodložila. Upřímnost jeho tím více je těšila, a jak on jim, tak přáli i oni jemu.

Že Klárinka jídlo svoje s chlapcem dělí a k tomu i ještě všelicos od kuchaře vyprošuje, toho všimla si matka; vrátný i někteří ze sloužících ji vidívali každý den do vrátnice chodit, ale nemluvilo se o tom dále, a sice z té příčiny, že měl každý sám s sebou a svými pány co dělat. – Ani Sára nestíhala Klárinčiny kroky tak jako jindy, měla co dělat s paní, která se kolikrát za den jinak a jinak převlékala, a sama s sebou, poněvadž bylo v zámku četné družiny mužské, z nichž by si byla mamzel Sára ráda některého ulovila. – Proto se šperkovala a líčila a zvala je k sobě, častujíc je vybranými lahůdkami. – Klárka se k ní nedružila, což jí bylo velmi milé – neboť Klárčina sličnost pánům velmi do očí píchala – a kde ona byla, tu neviděli mamzel Sáru. – Klárka byla ke všem zdvořilá, ale výše toho nevšímala si pána ani nepána, a nejmilejší jí bylo, když večer mohla posedět v matčině pokojíku neb s ní vyjít do sadu neb do polí, kde je vždy náhodou či nenáhodou potkával písař Kalina a domů doprovázel.

Poštěstilo se přece mamzel Sáře, že se jeden z těch cizích sluhů – pan komorník Jacques – do ní – ne zamiloval, ne! – ale že její marnosti lichotil a jí používal k svému prospěchu. – Byl u jednoho barona, ale neměl se tak dobře jako starý Josef pana Skočdopole, a proto dělali s mamzel Sárou plán, kdyby on, pan Jacques, mohl do domu, že by to lépe chodilo, že by se pak o vládu v domě podělili s mamzel Sárou. Mamzel Sára sice nezapírala těžkosti, s jakými by se odstranění starého Josefa potkalo, ale nezoufala – a byla také pevného úmyslu vše vynaložiti, aby se Jacques, když ne k pánovi, alespoň k paní do služby dostal. – To byly ty myšlenky, které jí daly pozapomenouti na všelijaké řeči, kterých si jindy ráda všímala, ač do jejího oboru nepatřily, ba pro které i na svého miláčka Žolínka zapomínala, ani ho nehejčkajíc, ani s ním se nemazlíc. – Když i Klárku viděla s písařem jít a s ním mluvit, nepopudilo ji to k takovému hněvu jako dříve, s opovržením jen po nich mrštila okem, myslíc si: „Ty sprosťáku v té plátěné haleně, ani nejsi hoden mé milosti – ani bysi ke mně se nehodil!“ – Zajisté; pan Jacques se celý rok z černého fraku a bílé vesty nevyloupl a na suchém těle mamzel Sáry viselo vždy hedvábí, od hlavy mašle, na prstech leskly se prsteny. On páchnul pačulí a ona „Mille de fleurs“.

Klárinka vždy jednoduše, čistě přistrojená, žádný šperk než svoji krásu, žádnou jinou vůni, než co vydychovala zdravá, čistá její duše. – Kalina písař měl také frak, měl i bílou vestu, dal si to dělat Sýkorovi, než vrchnost přijela, aby se mohl slušně představit. – Pan správce mu také k tomu radil, aby si dal frak ušít, tu všeobecnou livrej prý panského světa. – Všední den ale chodil Kalina po hospodářství, a tu nosil jen plátěnou halenu. Nechodě jen po parketách a kobercích, přišel mnohdy k paní klíčnici i v juchtových botách, a jak do dveří vcházel, zavilo to v pokoji lesem a polem. Tvář měl opálenou jak cikán a ruce nebyly ani bílé, ani měkké. – Ale Kalina se mohl zabalit do cuckového plátna a povříslami povázat, Klárka do pavučin se zabalit, přece by se byli jeden druhému líbili. Copak je to platno, „kdo komu miloučký, i neumyt hezoučký“. – Klárce a Kalinovi nechybělo pranic jiného než „služba pojezdného“, všecko ostatní bylo by pak přišlo samo sebou. Oni to předobře věděli, ačkoli o tom ještě nemluvili, ale když Kalina na psisko, skrze něž u paní do nemilosti padl, a na Sáru od srdce si zaklel, Klárka si vždy vzdychla.

Kalina doufal na pána, také správce šel stranu té věci hned druhý den, jak přišel k pánu svému, dát za Kalinu dobré slovo, ale Sára první den již poštvala paní a paní zatepla žalovala pánu, že by jí nešika písař byl o málo Žolínka ze světa sprovodil, a nejenom nešikovným byl v jejích očích písař, ale byl zlomyslný i hloupý a hrubý! Pan Skočdopole ji trpělivě vyslechl, neřekl ani bé ani cé, a paní také více neřekla; byla uvykla, že manžel její vše, co se jí nelíbilo, odstranil, co se jí líbilo, jí zaopatřil, a protož myslela i tenkráte, že je dost těch několik slov, více že netřeba o tom mluvit.

Když správce druhý den nato k pánu přišel a za Kalinu prosil, řekl mu tento: „Můj milý správčí, já vím, že toho místa nikdo více hoden není než Kalina, přeju mu, ale moje paní se na něho velice mrzí, že prý by ji byl psíka zbavil, a protož mu nemohu nyní dát žádnou naději – nechci mít v domě hněv.“

Správce začal pánovi vypravovat, jak to bylo a že jen mamzel Sára milostpaní popudila, a všecko to upřímně vypověděl. Pan Skočdopole nebyl tak hloupý, jak se zdál, on dobře věděl, jak to chodí v domě.

„No, ať prozatím Kalina je písařem, jakož býval, ale pojezdného – neuděláme jiného, až se to trochu utiší, rozumíte mi?“

„I rozumím, milostpane, to je tak, koně nebij a ženy nepopouzej, chceš-li s nimi dobře vyjít,“ usmál se správce.

„Ano trefil to můj milý správčí,“ poklepal mu na rameno se smíchem pan Skočdopole. Rozuměli si.

Nicméně byl nad touto malou potěchou Kalina přece velice zaražen, a kdyby byl věděl, kam jít, i by o Klárku mu tu nebylo, byl by se hned ze služby poděkoval, ale správce ho těšíval, říkaje mu: „Inu buďte trpěliv, Kalino, pomine trýzeň a nastane přízeň.“ –

Ale Kalinu ty sliby a trošty nic nepotěšovaly – a co pán přijel, byl skoro ustavičně smuten a zamyšlen, a byl by snad ještě dlouho v tom stavu byl zůstal, kdyby se nebylo něco přihodilo, čímž se poněkud okolnosti jeho a jiných změnily.

VI

Jak již povědíno, mamzel Sára sedící při panu Jacquovi nebo v myšlenkách o budoucnosti pohřížena zapomínala na všecko, i na svého mazílka. – Měla jiného, lepšího. –

Bylo to nedlouho po pánově příjezdu – den byl parný, společnost bavila se dílem ve chladném salonu při zemi aneb se procházeli v zahradě v stínu. Služebnictvo následovalo příkladu svých pánů, dílem spali, dílem lenošili, dílem se zabavovali dle svých chutí. – V pokojíku mamzel Sáry byl chládek; ona šila, Jacques seděl vedle ní a pohrával si tu s náprstkem, tu s voskem, rozstřihoval pohozené kousky, přišeptávaje mamzel Sáře přitom náramně mnoho vášnivých a krásných slov, které mu ale ze srdce neplynula; ale mamzel Sára věřila, byla všecka u vytržení, neboť slova jeho, marnosti její lichotíce, zdály se jí sladší nad med. – Lokaj přinesl Žolínkovi druhé snídaní, bažantí prsíčka sekané, na porcelánovém talíři. – Jindy vše Sára prohlížela, není-li jídlo staré, je-li talíř dost čistý, nejsou-li křupavky neb kostky v masu – a jiného více –, ten den ani nešpetla, byla ráda, že lokaj hned odešel, to ani si nevšimla, že dveře za sebou pořádně nezavřel, ani u Žolínka nestála, až se na ni psík obracel, jestli k němu půjde. Nešla, a pes se pustil do snídaní. – Když byl s tím hotov, šel k mamzel a zůstal před ní stát; čekal, že mu jako vždy utře čumák servítkem, ale ona si ho nevšímala, až ji prackou poškrábl.

„Jdi, mrcho, ani chvilku nemá člověk pokoje,“ uškubla se na něho, a nechajíc jednu ruku v ruce Jacquově, druhou psisko od sebe odstrčila. Pes začal vrčet, očima svítit a zalezl pod sesli – to se mu ještě nepřihodilo, ačkoliv poslední čas všeliké zanedbání od své druhé paní snášeti musel. – Chvíli stál pod seslí; čekal, že ho bude volat; ale ani nešpetla, nýbrž sehnula se k panu Jacquovi a nechala se obejmout. Tu se psík rozzlobil, žárlivě začal vrčet, vyskočil na stůl, chtěl k Sáře na klín a na pana Jacquesa štěkal. Ten mu ale po sprostu řekl „kuš“ – a shodil ho se stolu. A Sára ani jedinkého slova neřekla, ani se po něm neohlédla. –

Nanejvýše zaražen a vzteknut touto surovostí, otřásl se Žolínek a tiše kradl se pod sesli; po chvíli pak, vida, že si chranitelka hledí svého, bylo mu v pokoji úzko a vykradl se pomalu skrze pootevřené dveře. – Ti dva si toho nevšimli. –

Tu najednou skoro za čtvrt hodiny vytrhl je z rozkošného láskání křik a hluk ze zahrady. Poslouchali – vyskočili – Sára rozevřela okno.

„Co se stalo?“ mimoběžícího zahradníka se ptala.

„Vzteklý pes je v zahradě!“ odpověděl zahradník, pospíchaje dále.

„Žoli!“ vykřikla Sára, obrátíc se rychle do pokoje; ale Žoli se neozval. Všecka třesoucí shýbla se pod sesle, protřásla lože, do všech koutečků se podívala.

Žoli byl tentam – a teprv ji Jacques upozornil, že jsou dveře pootevřené.

„Rychle – pryč odtud jděte, ať vás nevidí, shánějte se po něm – bylo by všecko zkaženo!“ třesoucím hlasem jektala Sára a milána svého ze dveří vytlačila. – Sama pak ještě jednou pokoj prohledala, a pak teprv běžela podívat se do ostatních. –

Zatím byl již celý zámek poplašen. Dveře se zavíraly – pán vyběhl ven s ručnicí, křičel, ať psi se svolají – vrátný stál u buď svých psů též s nabitou ručnicí, správce kázal pozavírat chlévy a psy uvázat – ženské se schovávaly, a které byly v práci, křičely na sebe: „Kdybyste ho viděly, vyhněte mu na pravou stranu, on je každý vzteklý pes na pravé oko slepý!“ – Odvážnější muži běhali po zahradě s kyjemi neb zbraní střelnou, co kdo popadl. – Jeden křičel: „Tu je ve křích!“ – druhý: „Ne, do dvora běžel!“ – třetí, že pod zámkem – a tak to běhalo sem tam, jen písař dal se od vrátnice rovnou cestou okolo sadu k městu.

„Žoli, Žoli, přineste mi Žoli!“ volala milostpaní hned, jak se stal křik a když vyrozuměla, co se děje. –

Lokaj, který mu byl snídaní přinesl, skočil do Sářina pokoje, ale nebylo tam ani jí, našel ji v jiném pokoji, všecku zmatenou hledající psa.

„Toho vy jste vinen, nechal jste mi dveře otevřené – a vyběhl mi!“ lomila ruce Sára.

„I jakpak mamzelko, tomu je hodná chvíle, co jsem mu nesl snídaní, od té doby mohla jste to pozorovat – kdybyste byla neměla oči pro jiného.“

„Držte hubu – vy jste toho vinen, kdybyste byl zavřel, nebyl by mohl vyběhnout – jen vy a vy!“

Lokaj chtěl jí pořádně odseknout, ale vtom přišla paní a ještě jiná dáma, poněvadž se nemohla Žolínka dočkat.

„Kde je pes?“ ptala se rychle Sáry.

„Odpusťte, milosti, on mi vyběhl z pokoje, ale musí být zde někde v pokojích – hledám ho. Franc mu přinesl snídaní a při odchodu nezavřel dveře, čehož jsem si nevšimla. Když se najedl, utřela jsem mu hubičku, on si šel lehnout na polštář a já se zabrala do práce. – Jista, že leží na polštáři, neohlédla jsem se, až povstal křik! Ach – já nemohu ani leknutím mluvit – ach můj miláček – já se všecka třesu, jestli se mu něco stane, to bude moje smrt!“ zakryla si oči a pustila se do pláče a štkání. –

Paní stála jako omráčená – a oči divě se točily tu po Sáře, zase po lokajovi.

„Milosti,“ řekl lokaj odhodlaně, „mamzel lže. Nebyla zabraná do práce, seděl u ní pana barona komorník Jacques, a kdyby na něho byla tolik nedbala, byl by pes, byť jsem i nechal dveře otevřené, neutekl. Je to tak, nemračte se na mne, mamzel, já si vinu na sobě nenechám. – Teprv nyní od vás Jacques utíkal a vy jste se po psu sháněla,“ tak řekl Franc, který mamzel nenáviděl a čul, co ona s Jacquem obmýšlí, neboť na něho vždy přištívala u paní.

„Hanebnice!“ zvolala paní soptícím od hněvu hlasem a chtěla se po ní rozpřáhnout – ale Sára se významně na ni podívala, a zapomenouc na předešlou žalostnou tvář – posměšně a drze odsekla: „Ó hanebnice? Nevěděla bych proč, milosti; to by se muselo dříve dokázat!“

Paní se drzou její řečí zarazila, ruka jí sklesla, na kterou s úšklebkem Sára se podívala, a jen tolik jí bylo možno ze sebe vypravit, aby hledala psa, a jestli se mu dost málo stalo, že tu chvíli musí z domu. –

Po těch slovech jako bez sebe padla do sesle – a lokaj běžel pro vodu. Sára ale lítala z pokoje do pokoje – ono jí tu nebylo o paní ani o psa, ale bylo jí tu o těch pět set zlatých stříbra na něho, pět set jeho penze, a o to dobré živobytí a dobré výdělky v domě. – Avšak o psíku nebylo v celém zámku ani vidu. – Jako střela prolítla ta zpráva zámkem – kde kdo byl, hledal Žolínka, už na vzteklého psa nevzpomněli – jen Žoli! znělo to ze všech úst a hledali ho v křoví a v rybníčku, na zavřených půdách, v pecích a v almarách, poněvadž prý, jak stará klíčnice povídala, když chce čert člověka pokoušet, věc někdy přeschová, že by ji ani Pánbůh nenašel.

Co v zámku všecko zvrub navrub obraceli, běžel Kalina písař s ručnicí okolo vrátnice po silnici dolů, okolo sadů, a slyšel již také z louky křik: „Vzteklý pes! Zabte ho! K městu utíká!“ – Kalina chtěl se dát za ním k městu, vtom ale volá a kývá na něho Sýkora od své boudy, aby k němu šel. Držel svého špicla v náručí a Vojtěch stál u něho a také držel cosi. –

„Počkejte, Sýkoro, hned přijdu, jen co bych ho sklál, ať se nestane neštěstí.“

„I pane Kalino, jak přijde do města, Havel ho hned zastřelí – kopa raků – zastřelí, jen pojďte na slovíčko!“ volal zase Sýkora; Kalina tedy šel k boudě – a Vojtěch pokročil proti němu a podával mu Žolínka.

„Kde se tu vzal!“ s náramným podivením ptal se Kalina, a pověsiv si ručnici přes plece, vzal třesoucího se psíka do náručí.

„Poslal jsem ho k pánu s dílem a na cestě ho chytil – a teď bojí se ho nést do zámku,“ řekl Sýkora, ukazuje na Vojtěcha.

„Chlapče, pročpak jsi ho chytil a kde jsi ho chytil?“

„Vždyť já bych se ho, pane Kalino, nebyl ani dotkl, ale bylo to tak: když jsem šel od pana správce, potkala mne panna Klárinka. ‚Jdeš snad pro oběd, nejsou ještě dvě hodiny,‘ povídá mi, já ale hned jí pověděl, kde jsem byl. – ‚Pojď se mnou, Vojtěchu, něco pro tě mám,‘ řekla. Šel jsem s ní k paní klíčnici a tam mi dala pěknou novou košili.“

„Copak tě Klárinka zná? – A jaké jsou to obědy?“ ptal se Kalina zvědavě.

Vojtěch se zamlčel, nevěděl, má-li to říci nebo ne, ale Sýkora mínil, že je pan Kalina hodný člověk, že mu to může říci. Vojtěch tedy povídal, jak se s Klárkou seznal a že s ním dělí svoje jídlo od té doby. Kalinovi tvář vyšším ruměncem se zbarvila a v pohnutí přitiskl Žolínka k srdci.

„A co dále, kterak jsi chytl Žoli!“

„Inu – tak mi Klárinka povídala, abych šel podzámeckou cestou, že tam nikdo v poledne nechodí, jinady že bych mohl někoho z panstva potkat nebo mamzel Sáru – a že by se mne darmo vyptávali, co jsem v zámku dělal. Vyvedla mne okolo panské kuchyně a ukázala mi cestu. – Šel jsem pod zámkem, kde jsou v kole ty krásné lípy a sedátka, sedl jsem si jen minutečku, co bych se podíval na tu košili. – Ještě jsem ji nesložil, slyším zaštěknout, a jak jsem se ohlídl, stál nedaleko ode mne ten psíček milostpanin, štěkal a vrčel na mne. – Já se lekl, jako by do mne střelil, myslil jsem, že jde už za ním ten zlý lokaj nebo ta suchá mamzel, co mne taky jednou s matkou ze zahrady vyhnala, když jsme na milostpaní chtěli počkat. – Sebral jsem se a chci utéct, ale psisko mne chytlo za kalhoty. Já na něj pěkně, hladím ho, ale on vrčel a očima svítil. – Žádný nešel za ním, a neměl obojek; jak ho tu vidíte. – Nevěděl jsem, co mám dělat, bál jsem se utéct, aby mi neroztrhl kalhoty, a bál jsem se, aby někdo nepřišel. – A tu přišel po cestě, kudy jsem já šel, ten vzteklý pes; já nevěděl, že je to vzteklý pes, zůstal jsem stát, ale ten psíček přestal vrčet a začal se ke mně krčit, a tu mi to napadlo, protože nesl hlavu sehnutou, jazyk vyplazený měl a ohon pod sebe stáhnutý. – Popadl jsem psíčka a uhnul jsem stranou – a on okolo nás. ‘ – Tak jsem utekl s ním k pantátovi. – Věřte mně, pane Kalino, kdybych ho byl nechytil a se neschoval, že by ho byl pokousal.“

„To já rád věřím – divno je mi ale, že pes sám po zahradě běhal.“ –

Kalinu napadlo, že by si nyní mohl nejlépe získat přízeň paninu, kdyby řekl, že on psa ochránil, vždyť chlapec mu ho sám dával – ale to byla jen okamžitá myšlenka. Kalina hodil hlavou a dal jí výhost.

„Pojď, chlapče, se mnou, doneseme psíka k paní, budou ho snad již hledat. Neboj se, zajisté že dostaneš odměnu. Já sám vše povím, jak se stalo.“ –

Sýkora ho také pobídl a Vojtěch šel. – Vtom zazněla střelná rána z městské strany.

„Co jsem řekl? Už je po něm. To si Havel houkl – kopa raků, to je dobrý střelec!“ řekl Sýkora. –

Kalina šel tedy s Vojtěchem do zámku. – Tam panoval pravý zmatek a pánové běhali po zahradě hledat panina miláčka; jediný milostpán nehledal, ale byl v pokoji u paní a těšil ji.

„Ať žádá, co chce, kdo mi ho přinese, všecko mu udělám!“ zvolala naříkajíc – a tu otevřel lokaj dveře a oznamoval: „Písař Kalina nese musjé Žoli!“ – Jen tak zhola ho nechtěl jmenovat, a proto mu dal titul, jaký mu někdy paní a mamzel dávaly. – Pán se tomu zasmál, a rozradován, že nebude nalezený Žolínek třebas celé jmění stát, řekl: „Drž i písaři slovo, paní!“

Kalina vešel a Vojtěch s ním a někteří z hostů, aby slyšeli, co se dělo, neboť měli z celé té komedie veliké vyražení.

„Žoli, můj Žoli!“ vykřikla paní, rozevírajíc náruč. Psík, slyše její hlas, chtěl z náručí písařova vyskočit, ten ale pamětliv, jaké následky takové skočení pro něho mělo, nepustil ho, ale opatrně do klína paní ho položil.

„Kde jste ho našel, Kalino?“ ptal se milostpán.

„Já ho nenašel, milostpane, tuten chlapec mi ho dal, poněvadž se bál a styděl do zámku vejít,“ odpověděl Kalina a vypravoval dále, jak Vojtěch, jda skrze zahradu a odpočívaje si u lip pod zámkem, s psíkem se sešel a jak ho od neštěstí uchránil, nezmíniv se o Klárince ani slovem.

„Čí je ten chlapec?“ ptal se milostpán.

„Je sirotek; matka jeho byla první, co umřela na choleru před čtrnácti dny, a Sýkora krejčí vzal si ho za vlastního. Má sám pět dětí a je chudý, ale dobrý člověk.“

„Bláznovství mít pět dětí a vzít si ještě jedno, když je chudý!“ řekl jeden z pánů francouzsky – Kalina tomu ale rozuměl.

Pan Skočdopole přistoupil k chlapci, vzal ho za bradu, a dívaje se se zalíbením na jeho pěknou uzarděnou tvář – pravil německy: „Pěkný hoch!“

„To by byl krásný exemplár gróma. Kdybych věděl, že ke mně půjde, vzal bych ho hned k sobě. Jednoho takového kluka mám, je ale veliký nezbeda,“ ozval se hrabě Rossignol.

To bylo dobré pokynutí pro paní. Chtěla chlapce odbýt nějakou odměnou, ale tak myslela, že skvěleji svoji vděčnost ukáže.

„Copak musíš dělat u tvých pěstounů?“ ptala se pojednou paní.

„Pantáta mne posílá do školy; mimo školu pomáhám hlídat, česám třešně a co mi kážou,“ odpověděl chlapec, nevěda, kam oči studem podít.

„Já myslím, že se nebudou tvoji pěstounové hněvat, ani ty, kdybych si tě vzala do zámku,“ řekla paní.

„Až co řekne pantáta,“ mínil chlapec prostosrdečně.

„Zeptej se ho tedy a zítra sem přijď! Vám, pane Kalino, zatím děkuju,“ řekla paní, dávajíc tím znamení, že je propouští. Kalina jí políbil ruku, poklonil se společnosti a odešel s Vojtěchem, nevěda, smí-li si paninu přívětivost na dobré vykládat čili nic.

Po odchodu jejich poručila hned paní, aby Žolínka vykoupali a prášek mu dali, sama pak také jeden vzala na tu velikou alterací.

Událost tato měla velikých následků. – Druhého dne poslal si pán pro správce. – Nejdříve řekl mu, že si paní přeje, aby celý park kolkolem se ohradil, aby budoucně nemusela starost mít o svého mazánka.

„Nechte tedy dříví navozit, zjednejte dělníky, aby co možná nejdříve byl kolem celého parku tyčkový plot. Osekané třísky ať si odnese chudý lid, rozumíte. Pak mi řekl doktor, že je velká bída mezi lidem; zásob obilí je dost, dejte tedy namlít obilí, žita i pšenice a podělte dle uznání, kdo to opravdu potřebuje; můžete i hrachu přidat. Já vím, že jste člověk hodný; žádného rámusu nenadělejte, ať si to každý v tichosti sní. Na krejčího Sýkoru nezapomeňte! – A ten list dejte Kalinovi!“

Správce byl jako u vidění, nevěděl, co to do pána vlezlo; ačkoliv věděl, že má dobré srdce, že je lepší než paní, přece se nikdy o chudý lid nestaral, mají-li co jíst nebo ne, a tu najednou taková velikomyslnost. – Netušil správce, že se pán v duchu před chudým krejčím cítil zahanben a že chtěl také poněkud povinnosti své zadost učinit. Paní též podobný měla úmysl, když jí tenkráte doktor o bídě chudého lidu vypravoval, ale zapomněla zase v radovánkách na vše.

List, co pán správci dal, obsahoval povolání Kaliny za „pojezdného“. Kalina se ovšem těšil z toho, přece ale prohodil: že to trpké, když ne tak pro svoje přičinění jako skrze protekcí psíka službu dostal.

„Člověče, ať přivedl, kdo přivedl koně, buďte rád, že ho máte v stáji, je to přece lépe než hejno vrabců na střeše,“ řekl mu správce a Kalina uznával, že má starý pán pravdu, ustrojil se do černého fraku a šel se vrchnosti poděkovat. Pak šel přímo k paní klíčnici, aby nabyl jistoty, smí-li se úplně ze svého štěstí těšit čili nic. –

Když asi za hodinu domů se vracel, zdál se mu svět krásnější a byl by lidi na potkání líbal – také Klárka celý den po zámku jen plynula, oko jí zářilo a okolo úst pohrával jí blažený úsměv, stará klíčnice pustila se ale ten den několikrát z ničeho nic do pláče. – Když se rozneslo, že je Kalina panem pojezdným, tušili lidé, která postoupí za paní pojezdnou – ale ti, jichž se to týkalo, nezmínili se nikomu, schovávali tajemství svoje až na pravý čas, tak tomu Klárinka chtěla.

Druhého dne Sýkora s Vojtěchem do zámku přišel a byli k paní dovedeni. Ještě jednou si paní chlapce prohlídla, vyptala se Sýkory na všechny jeho okolnosti a je-li zdráv.

„Inu milosti, je slabý, ale to jinak není, když neměl pořádnou stravu – ale již nyní se trochu sebral – a dále doufám v Pánaboha, že bude z něho chlapík,“ odpověděl krejčí, dívaje se s zalíbením na svého chovance, dávaje si pozor na řeč, neboť ho manželka doma napomenula, aby před milostpaní nevykládal „raky“.

Paní ze Springenfeldu byla spokojena a oznámila krejčímu, že si Vojtěcha vezme do zámku; myslila, že budou nesmírně potěšeni tím; ale jeden ani druhý se neradoval. Sýkora si Vojtěcha zamiloval, a Vojtěch měl Sýkorovic rád víc než kohokoliv jiného. Krejčí ale myslil, že ho paní nechá učit, že si ho chce vzít jako svého, a proto utlačil pohnutí svoje, děkoval paní za její dobrotu a chlapci přál, že se mu takového štěstí dostalo. – Vojtěch ale nemohl se udržet pláče, raději byl by zase odešel se Sýkorou domů. Strast a bída naučily ho ale před časem rozumu, a protož uměl povážit, že by nehodné bylo zůstati chudému krejčímu břemenem, když se o něho starat chtějí lidé bohatí.

Pan Skočdopole nechtěl, aby dělala paní z chlapce opici, ale ona se ani dočkat nemohla mít malého gróma v livraji, jakou jí jeden ze známých schválil. – Sýkora ji dostal k ušití a musel spěchat. –

Když chlapce oblékli, pustil se do pláče a styděl se před kým ukázat v bílých punčoškách, při nichž lýtka vycpaná měl, ve fráčku premovaném a kalhotách krátkých aksamitových. – Zdálo se mu, že není Vojtěch Karáskovic, neuměl se v tom ani zatočit, ani chodit. Ba ani ty vlasy, zdálo se mu, že nejsou ty samé, co matka tak ráda hladívala; přistřihli mu je, a ještě mu dali jméno Albert.

Sýkora si také myslil, že to bude jinaké s chlapcem, nelíbilo se mu to, ale mlčel – co měl říci proti vrchnosti. Chlapci domlouval, aby byl poslušen, věren, mlčenliv, by nedošel v ničem hanby.

„Kdyby se ti však jednou přece lépe líbilo učit se něčemu jinému a neměl bys nikoho, kdo by se tě ujal, přijď ke mně, kopa raků, já ti zůstanu otcem!“ řekl mu a chlapec s pláčem všecko slíbil.

Také doktorovi nebylo vhod, když slyšel o chlapcovu zaopatření; takového on si proň nepřál, ale také to prozatím nechal za ňadrama, až se příhodná chvíle k řeči našla.

Vojtěch dostal na starost Žolínka, milostpaní sama mu všecko nařídila, jak a co s ním dělat; a poněvadž psík k němu hned přilnul, byl mu vykázán pokojík, by i v noci spolu být mohli. Mimo tu práci stál při tabuli za paninou seslí; když chtěla někde v zahradě pracovat, nesl za ní skřínku neb košík s prací; když by si zamanula jít do kostela, měl za ní nést modlitební knihu; zkrátka měl na starosti všechny ty drobné poslužky, ku kterým takové malé pážátko čipernější a obratnější bývá než velcí. Vojtěch také byl velmi poslušen všeho, co se mu řeklo, i čiperný; ale byl by v svém obyčejném šatu a při svém domácím jméně čipernějším i obratnějším býval. Jeho nemotorný poněkud pohyb v nezvyklém šatu zdál se však právě pánům velmi komický, takže ho paní proto nelála, ba těšila se již, jaké furóre svým malým pážetem dělat bude v hlavním městě!

A co Sára, kterakpak snesla, že jí vzat byl mazánek její? – Nikomu nepověděla, kterak ji to hněte, dělala spíše přede všemi mimo paní, jako by jí bylo velké břemeno tím odpadlo. – Kdyby jí byla ta služba velkého užitku nepřinášela a většího ještě neslibovala, nebyla by se podvolila, ale o to jí tu šlo, a proto se také paní podvolila a toto pokárání její snesla. Paní zase myslíc, že má v ní nenahraditelný poklad výborné komorné, přemohla svůj hněv, prominula jí nedohlednost na zamilovaného Žolínka, a když ho chlapec dostal na starost, pravila jí, že to dělá proto, aby měl Žolínek více vyražení, an prý chlapec s ním může celý den hrát, k čemuž mamzel Sára přece dost času nemá. – Mamzel Sára pravila na to: že se jí bude sice stýskat po Žolínkovi, ale že ona si ten trest zasloužila, že musí tedy být spokojena. – Přiznala se také milostpaní po několika dnech při frizírování, neboť to obyčejně paní sebrané klepy a noviny vypravovala, že se ráda baví s komorníkem Jacquem, že by on jediný muž byl, kterého by mohla milovat, poněvadž je velice slušný, vzdělaný člověk, pravou okrasou prý domu, kde slouží. Vypravovala, že byl i u dvoru císařského, ale že princ, jeho pán, umřel, a tu že si ho vzal baron, který byl princův společník. U toho že se mu také velmi dobře vede, že má celý dům pod mocí a že by ho baron od sebe nedal za velké peníze. „Takové vlastnosti a takový vkus ve všem kdyby měl náš Franc neb Josef, přála bych vaší milosti; ale není divu, Jacques byl u dvoru.“

„A což by vskutku nechtěl od barona vystoupit?“ ptala se paní. – Sára věděla dobře, jak mluvit.

„Jen pod jednou výminkou, myslím, že by to učinil. On má i tu dobrou vlastnost, že je pánu svému velmi oddán, ale ovšem najdou se lidé, ku kterým se cítí člověk ještě více nakloněný. – Hraběnka ho také chtěla a již tenkráte slyšela jsem jeho chválu, aniž jsem ho znala, on mě – ale on k ní nešel. – Povídal mi ale nyní, kdyby mne byl již tehdáž znal, že by to byl kvůli mně udělal. – Člověk ovšem nesmí všecko věřit těm mužským, ale myslím, že jemu věřit mohu.“

„Domníváš se tedy, že by kvůli tobě i do našeho domu šel?“

„Vaše milost ovšem na to nemyslí, vzít ho; neboť Josef je hodný a Franc – ach toho od pána nikdo nedostane; to nejednou řekl, že ho s pánem nikdo nerozloučí, kdyby se na hlavu postavili všichni – ale domnívám se, že kdyby k tomu přijít mělo, abych od Jacqua něco žádala, kvůli mně by mnoho udělal, neboť to on ví, že bych já vaši milost těžko opustila!“

„Jak pozoruju, chce tě odloudit,“ usmála se paní.

Sára sklopila oči, jako by se styděla, upejpala se trochu a pak zašeptala: „Rád by, abych si ho vzala!“

Ještě ten samý den pozoroval pan Jacques, že si ho při potkání paní ze Springenfeldu pátravě prohlídla; její lokaj Josef dostal několikrát zbytečné huby a pan Skočdopole slyšel ten den od své paní, co ještě nikdy, „že má proti jeho komorníku Francovi jakousi antipatii a že je velice neohrabaný chlap!“

„Milá Kateřino!“

„Já nevím,“ skočila mu paní do řeči, „že si nemůžeš odvyknout říkat mi Kateřino – to je tak sprosté.“

„To se mejlíš, paní,“ tak musel pan Skočdopole manželku svoji ctít před lidmi, „mezi panstvem způsob vyslovit plné jméno, ať je již pěkné, neb nepěkné. Vždyť víš, císařovny Alžběta – Kateřina – kdožpak jim říká Bětuška, Lízinka, Katynka, Katrin nebo Caton či Catot, jak se tobě líbí. – Kdybych říkal po prostu, řekl bych Kačenko, Kačičko. – Já ti ale v společnosti neřeknu tak ani tak; ale mezi čtyrma očima jmenuju tě rád tak jako kdy jindy.“

„Co jindy bývalo, není nyní, musíme nyní tak se chovat, aby nebylo na posměch našemu stavu.“

„Paní, ty víš, že mezi námi tak ujednáno, každý dle svého svědomí ať jedná; já nechávám tobě úplnou svobodu, ty nech ji mně. Já se vyrážím dle své chuti, ty též tak děláš. – V ničem ti nepřekážím, vyhovím všem tvým žádostem, abys neměla nač si naříkat, ale nemíchej se do záležitostí mých. Můj Franc je mi zcela vhod tak, jak je, já si ho jinak nepřeju. Je starý služebník, sloužil nám již dříve, jak víš, a poněvadž jsi nikdy antipatii proti němu neměla, myslím, že i ta dnešní přejde. Po obědě, doufám, že budeš zase při dobré chuti,“ ušklebil se pan Skočdopole.

Paní ale uražena se obrátila a odešla, vědouc, že by škodné bylo, kdyby dále mluvila. Ale proto od plánu svého neupustila, již proto ne, aby nemyslil hloupý komorník, že by nikdo nad ním nezvítězil.

Vojtěch se s Žolim záhy spřátelil; byl ještě dětinský, rád si hrál a psík též, a proto se měli rádi. – Všecko mu tak udělal, jak to paní poručila, nikdy mu ani dost málo neujmul, ač si vždy myslil, když mu jíst dával, když ho na lůžko kladl a všecky výlohy, co se kvůli němu děly, pozoroval: „Bože, kdyby to byla měla moje maminka, Josífek! “, a tu mu vždy bylo do pláče. – On sám se měl také dobře a na jeho prosbu, jestli by, co nesní, směl dát dětem Sýkorovým neb jiným chudým, mu to bylo od paní dovoleno; z toho měl velkou radost. – Paní s ním nemluvila mimo rozkaz, pán byl vlídný naň, ale málo aby s ním byl mluvil; jinší měli z něho buď smích, buď si ho nevšimli, jak páni, tak služebníci; mamzel Sára byla k němu plna úlisnosti a útrpnosti, ale on se jí bál, a nic s ní nemluvil. Jediná Klárka a matka její byly mu v tom domě andělé, ty ho jmenovaly poctivým jménem Vojtěchu, a když Klárinka se na něj podívala, vždy se mu srdce otřáslo; viděl matčino modré oko. S Kalinou také mluvíval u paní klíčnice; neboť nebyl ještě na svém dvoře a měl tam jít teprv v jeseni. Nejraději byl ale, když směl večer na chvilku odběhnout k Sýkorovic; to byl jeho domov. Děti ho vždy s radostí vítaly; musel jim vypravovat, jak se má, Aninka nejmenší ohledávala mu lesklé knoflíky u fráčku, matka ptávala se ho, jaké nahoře hospodářství, a otec napomínal ho, aby se jen dobře choval. – Když ho městští lidé viděli, zvlášť z první třídy, říkali: „Vidíte žebrotinu, jaké to má štěstí!“

Doktor také často chodíval do zámku, a když se Vojtěch s ním setkal, vždy se ho ptal, jak se má, je-li zdráv, napomenul ho, aby zůstal hodným, a pohladil ho po hlavě. Vojtěch stával se co den hezčí, zdravější a silnější; žlutá barva choroby zcela z tváří zmizela; jinak ale zůstal ten samý dobrý, hodný chlapec, nevšímal si řečí, aniž co se okolo něho děje, aniž to uměl posoudit – a když nepotřebovala paní ani jeho, ani psíka, šli spolu do pokoje, a tu Vojtěch Žolínkovi rád vypravoval, co někdy Josífkovi, dokládaje vždy: „Jo, holečku, copak ty víš, ty se máš dobře jako pán, ty nic nevíš,“ a psík na něho moudré oči obracel a poslouchal ho jako někdy nerozumný bratříček.

VII

Byly již as tři týdny, co Vojtěch v zámku byl. Městské paničky ještě nevařily zeleniny, nejedly ovoce a vykuřovaly, ale chudí již přestávali mřít na choleru. Nevařili si již přívar z lebedy, ale z hrachu a z mouky a chválili přitom vrchnost, že má přece jen dobré svědomí, pan správce také. Když tesaři dřeva osekávat začali, dal jim správce vědět. Sběhlo se hned mnoho lidí, i bohatí měšťané přišli, chtěli třísky koupit, jeden druhého chtěl přeplácet, chtěli i správce podmazat; ale když jim správce vyložil, že to nejde, že to patří jen chudým lidem, tu se rozešli, v duchu si říkajíce, že tu spřež kazí, že jí dopomáhá k lenosti a hrdosti a že budou vidět, jak se jim za to odslouží. – Mnozí i ze zámožnějších poslali služky s nůšemi pro třísky, chtějíce pana správce ošidit; ale ten byl stará liška a nedal se; ani když mouku rozdával, nenechal se ošidit, jak se to děje, aby z protekcí dával tomu, koho mu pan starosta neb radní páni odporučili; on šel sám se přesvědčit nebo Kalinu poslal. V tom ohledu měl dobré svědomí, a proto se dostala pomoc, kde jí třeba bylo. Kdyby byl pan správce chtěl, mohl si co vrchnostenský almužník hezkých pár grošů vydělat a pak u některých lidí získat si dobrého oka. – Jeden pán – ano, byl pán a počítal se mezi první třídu, byl něčím při rathúze – nadal správci bláznů a vypočítal na groš, mnoho-li z toho mohl mít užitku pro svoji kapsu. – Ten pán věděl z vlastní zkušenosti, jak to chodí – on byl vykonavatel podobných milosrdných skutků; u něho se také vařila polívka – rumfordská prý –, jíž se chudý lid poděloval. – Ta rumfordská polívka byla také na tři třídy rozdělena. V menším hrnci byla hustá, silná, mnoho masa, mnoho rejže – ve větším hrnci také dost dobrá – v kotli odpadky, trhané krupky a tak ledacos, a když pán v poledne přišel a zkoušel polívku v kotli, říkal své ženě: „Dost dobrá pro tu lůzu – načpak potřebujou silnou; darmo by si zkazili žaludky,“ a ženám, které přišly pro polívku, vylál, jestli přinesly větší hrnky než žejdlíkové. „Přijdete s takovými džbery; copak myslíte, že toho vaříme po vědrách? Taková silná polívka jako malvaz; té zahřeje lžička více než jiné plný talíř, a vy jí dostáváte žejdlík.“ Když chudé ženy odešly se svými porcemi, přišly děti rozličného stáří, malé velké, chlapci i děvčata s hrnky, a ti říkali tomu pánovi a jeho ženě „pane kmotříčku“ aneb „strejčinku“ a „tetičko“, a těm se dávalo z většího hrnku, z té lepší polívky. – Konečně když bylo vše poděleno, zbyl hrnek té nejsilnější polívky, toho malvazu, a pán se svou rodinou k ní zasedli, chválili si jí, a bylo každý den maso i nějaký přívar, co od té rumfordské odpadlo. Ale staré přísloví: „Když nemůžeš kovat, nedýmej!“ – a proto nechme podzámčí a jděme do zámku.

Tam se jedlo, pilo, spalo, hrálo a zívalo, a to jmenovali „rozkošně žít“! Když se ozývala podvečer hudba v parku, když se okna v zámku osvítily, povídali si ti bláhové lidičky dole na valech: „Bože ti tam nahoře mají nebe!“ Co se vše nezdá být člověku na světě nebem!

Byl parný letní den. Panstvo bavilo se v letohrádku asi hodinu od zámku vzdáleném; v březovém háji byl rozbitý stan, kde se po třetí hodině obědvat mělo, a večer chtěla společnost po řece na loďkách domů se vrátit. Pro dámy byly zvláštní gondoly dvě, ale byly tam i kočáry, kdyby se jim znechtělo na vodě jeti. Domácí mužské služebnictvo i několik cizích sluhů bylo tam k posluze; ale Jacques u pana barona zůstal v zámku a panin lokaj Josef a ženské byli též doma. Mamzel Sára těšila se již na ten den, že bude sama; aby jí nikdo podvečerní chvíli nekazil, řekla ostatním, že jí není dobře, a zůstala po obědě, jenž se držel ke čtvrté hodině, ve svém pokoji. – Klárinka šla po odbyté práci k matce a Vojtěch se svým svěřencem k ní se přidružil, neboť se paní o psíka bála a s sebou ho nevzala. Ticho bylo v zámku, jak by vymřelo. –

Podívejme se, jak se mamzel Sára vynachází. Mamzel Sára měla velmi pěkný pokoj pro sebe, zrovna nad paniným, v kterém se odívala. V jednom rohu pokoje bylo vidět žlutý knoflík, na ten když se zatlačilo, otevřely se ve zdi dvířka, skrze něž se šlo točenými schody nahoru do Sářina pokoje, kde ve zdi též takové jednoduché dveře byly. – Když paní ve své ložnici zatáhla skvostnou rukovětí zvonce, ozval se nahoře v Sářině pokoji zrovna u jejího měkkého, bílými záclonami zastřeného lože stříbrný zvoneček a Sára v okamžení sběhla dolů. – Mamzel Sára měla mnohem pěknější a krásněji zřízený pokoj než Klárka, ale u Klárky se i ten jednoduchý nábytek leskl, což u Sáry nebývalo. –

Když Sára do svého pokoje vešla, zamkla za sebou a pustila se do pořádání, zastrkajíc kde co nehezkého. Konečně také z jedné strany lože záclonu jako mhlu dolů spustila, na druhé straně ji založila, tak aby na lože vidět bylo. – Když se vším hotova byla, pokryla stůl před divanem, otevřela prádelník, a vyndavši z jedné příhrady láhev vína, na talířích přichystané lahůdky a pečivo, z druhé dva šálky a čajovní stroj se vším příslušenstvím, vše na stůl vkusně spořádala; doprostřed pak postavila dvouramenný svícen, v němž dvě svíce zadělány byly. Přehlídnouc vše byla spokojena. Pak záclony u otevřeného okna spustivši, rozsvítila na stolku nedaleko lože lampu, pokryla růžovým skleněným poklopem, a u zrcadla na toaletním stolku z každé strany jednu svíci, nato hotovila se k oblékání. Nejdříve shodila ze sebe hnědý hedvábný šat, přehodila přes sebe bílý pláštík – a šednouc k strojnímu stolku, vlasy černé, jediné, co vskutku krásné měla, si pořádala. Upletla třípramenové vrkoče a v týle si je sepjala stříbrnými jehlicemi à la grecque, vědouc, že při této jednoduché, ale krásné frizuře bohatost svých vlasů nejvíce ukáže. Učesána jsouc, rozevřela několik nádobek, v nichž bylo líčení. V jedné byla tuš, do té namočila štětičku, načernala si obočí, do druhé, v níž bylo drahé růžové líčidlo, smočila chumel nepředené bavlny a líce si natřela, a v třetí byl pudr bílý – ten si naprášila labutím chmýřím po tváři, čele, hrdle i rukou, a pak pozorujíc, že to na černé její pleti příliš vidět, odprášila si ho čistým chmýřím. Pak vybrala z mnoha lahviček jednu, na níž byl nápis Eau de mille fleurs, polila si ňadra, a z mnoha voňavých mýdel vyberouc nejvonnější mandlové, šla si k jinému stolku, v němž porcelánové umývadlo zaděláno bylo, ruce umýt. Umyta jsouc, obula atlasové střevíce, stáhla si ještě více šněrovačku okolo pasu, aby byla k přeštípnutí, pak na sebe oblékla lehké hedvábné šaty světlé barvy. Na hrdlo uvázala černou aksamitku, na níž visel zlatý šperk, na prsa připjala si drahou jehlici, na stranu k boku pověsila zlaté hodinky, na ruce navlékla zlaté náramky a ušité z pentlí ještě k tomu, na prsty mnoho prstenů. Pak uvázala před sebe zástěrku z těžké hedvábné látky, otočila se několikrát v zrcadle, a jsouc sama s sebou velice spokojena, přikryla lahvičky, nádobky, mýdla i všecko to náčiní bílou záclonkou, rozžehla lípovou dračku o hořící svíce, a rozsvítíc jí svíčky na stole, ty u zrcadla zhasla. A když všecko ještě jednou přehlídla, jestli by nikde čeho nechybělo, vzala do ruky román, sedla na divan a čekala.

Netrvalo to dlouho a na dveře třikrát zpolehounka se zaklepalo; Sára nevstala, ale usmála se radostně – ještě třikrát se zaklepalo – ale to byla již Sára u dveří, závorku rychle odšoupla a do dveří vešel v černém fraku Jacques; Sára pak zase závorku zastrčila a klíč otočila.

„Ach!“ zvolal Jacques překvapen, dívaje se nejdříve na stůl, pak na Sáru, „jak delikát!“

„Kterak ne, když čekám tak milého hosta,“ usmála se Sára a černé pichlavé její očka zamilovaně se na něho obrátily. On si toho hrubě nevšimnul, sedl na divan a Sára zapálila líh pod samovarem a postavila si k příručí skřínku s čajem, pomalovanou čínskými panáky. Pozvala si pana Jacquesa na čaj, poněvadž jí jednou se zmínil, že ho rád pije, když je dobrý.

„Spravedlivý čínský, karavanský,“ řekl Jacques, prohlížeje skřínku, „eh bien, jamajský rum, sardýny, vestfálská uzená kýta, spravedlivé šampaňské, bon, mamzel, to všecko rád, o ty sladkosti však nestojím, ty přenechám vám. Ale musíte, jak vidím, dobrou známost mít s kuchařem, že to vše máte?“

„Ach, to je mrzout starý, s ním není řeči, to si musí člověk na jiný způsob dobýt. Však vy, pane Jacques, to víte jak.“

„Hm, jak bych nevěděl? Kdopak by čekal vždy s jídlem, až se zvoní k stolu, a pak jedl, co se uráčí kuchaři nám dát; takové věci já vždy mám ve skříni pohotově, abych jedl, kdy se mi zlíbí a co mi chutná. Ale řekla jste, mamzel, prve, že vám není dobře, nechtěla jste ani jíst, jakpak jestli sem nyní někdo vstoupí?“

„Nestarejte se, na vše jsem pomyslila, a když není stará doma, jsem jistá, že nás nikdo vytrhovat nebude, a také nesmí. Řekla jsem, že mi není dobře, a nikomu neotevřu. Neviděl vás nikdo ke mně jít?“

„Ne; řekl jsem ostatním, že jdu do městečka, a když se vše rozešlo, vešel jsem skrze hlavní síň.“

„Ani Klárku jste neviděl, ani Josefa, ani toho kluka malého? Ten diblík chodí tak tiše po pokojích a člověk ho vidí brzy tu, brzy onde sedět, aniž by se nadál. No však se ho záhy budem hledět zprostit! A ta (mínila Klárku) a stará její matka mají oči všude a mne by utopily na lžičce vody, kdybych se jim dala.“

„Nu, těšte se tedy, že tomu bude brzy konec, ale škoda je jí tomu hrubiánu písaři, chlap je to, ani člověka nepozdraví. Klára je hezké děvče.“

„Hm,“ prohodila Sára, „krása její dlouho nepotrvá, a není zdráva. On je sprosťák, neví, jak se chovat, ale ona ho vytrestá. Já jemu i jí toho štěstí přeju!“ zasmála se Sára, ale jak se říká, byl to smích z plic a Jacques dobře pozoroval utajený její hněv a závist.

„Pro vás by to ovšem štěstím nebylo, vy jste k něčemu lepšímu stvořená než být paní pojezdnou,“ chlácholil ji Jacques, a vzav si z talíře kus pečiva a ukousnuv, pokračoval: „Klára zdá se mi také hloupá, mnoho si zakládá na sobě. Mému baronu se líbí; chtěl s ní již několikrát promluvit, ale ona ho tak hrdě odbývá, jako by nějaký pacholek byl. Žádný takt nemá. Já myslím, že bude mít ještě někoho jiného za lubem než toho hloupého písáka. Což váš starý?“

„Kdožpak ví,“ uchytla se Sára té myšlenky, „já nerada pomlouvám, ale zdá se, že něco v tom vězí. Ona je tichá voda, ale ty břehy berou. Já jsem již také o tom přemejšlela, a jestli není jedno pravda, bude druhé.“

„Co myslíte?“

„No, vám to mohu svěřit. Já myslím, že bude Klára starého dcera. Stará klíčnice sloužila v domě, když naši ještě panstvem nebyli; starý prý si vždy přál děti, to víte, jak ti sprosťáci na to drží, a když je neměli, hleděl si prý jiných rozkoší, ačkoliv k staré vždy velmi hezky se chová. Klíčnice nemusela bývat právě nehezká, nu, a kdopak ví. Klára byla vždy na venku chovaná, dala ji učit; kde by to byla mohla matka vysloužit. Ona ovšem vždy vzpomíná na nebožtíka muže, ale kdo ví, který to byl. A proč by staří na klíčnici tak drželi? A naše stará, ač nemá Kláru tak ráda jako mne, přece jí ještě ani jednou hrubě nenadala, a starý dokonce na ni drží, a kdyby jeho nebylo, zajisté by Kalina pojezdným se nebyl stal! Nechci se přít, že by to nemohlo být, jak vy myslíte, ale myslím, že to bude spíše takové, jak povídám já. Nepozoroval jste žádnou podobnost mezi nimi?“

„Nevšiml jsem si, to vím ale, že mají oba nos mezi očima.“

„Vy jste čtverák; no, Klára je ale ovšem více k matce podobná,“ řekla Sára, a že se začala voda hřát, nasypala ze skříně do dlaně čaje, vzala ho hezké přehrští, hodila do sklenice, nalila naň studené vody a nechala chvíli stát, pak hodně proprala. Propraný pak dala do čajovníku porcelánového.

„Pročpak čaj propíráte dříve?“ ptal se Jacques.

„Tím se ujme listu ta první přihořklá chuť, kterou mívá, a je tím lahodnější i mívá také jasnější barvu. Tak mne to učil jeden Rus, který k hraběnce chodil.“

„Znal jsem ho – starý vousáč, ale vaše hraběnka mu přála, alespoň se tak povídalo, to ale jisto, že se tenkráte v domě u vás pilo celý den čaje. Vůbec jste to měli krásné hospodářství v tom domě – už má sekvestora.“

„Bylo náramně dluhů, a nebylo divu, když oba rozhazovali; ale proto my přece živi byli jako psi. Byla jsem ráda, že jsem dostala to místo zde, tak dobře se málokterá má v knížecím domě, a já jsem si již hezkých pár set zachovala a bohdá ještě zachovám.“

Voda vřela, Sára nalila na čaj, pak sedla na divan vedle Jacquesa, dala si do šálku cukr a čekala.

„Divím se, že ta příhoda s psem neměla žádných zlých následků, já se o vás bál,“ řekl Jacques, dobře si všimnuv, co Sára prohodila o uspořených penězích.

„Lekla jsem se zprvu; žádný rád o dobré živobytí nepřijde, ale když jsem viděla, že je zle, byla jsem na vše odhodlaná a chtěla k svému prospěchu všeho použít, zlého i dobrého. Já se tak snadno z brku vyrazit nedám.“

„Povídali, že byla vaše stará náramně rozdurděná,“ ozval se zase komorník, bera si druhý kus pečiva.

„Čepejřila se dost a jako zlá saň na mne vylítla, ale myslím, že jí pojednou napadlo, kdybych já také začala, že by hůř bylo – a umlkla, jak by jí žíly zaťal. Já jí druhý den dala dobré slovo, myslila jsem, že to bude lepší, znám ji a dělala jsem to také skrze vás. Bylo dobře. Vzala ovšem toho kluka žebráckého k psíkovi, co mne mrzí, ale není se co bát, toho snadno vystrnadím, až mi bude překážet, a stojím za to, že s námi do města nepojede, ačkoliv se stará těší, že s ním bude dělat fuky. To jí zase nasadil pan Rossignol.“

„Však si to s naším baronem povídali, jaká hloupá husa je vaše stará.“

„Ale to se jim přece líbí, že je krmíme a že jim půjčujeme peníze, pan Rossignol nemá beztoho nic svého než tělo a duši a váš baron, myslím, že také vysoko skákat nemůže. Až budete u nás, pane Jacques, můžete se všem vysmát. Ono je konečně přece lepší být u takových, jako jsou naši, u nich přece našinec více platí než u vyššího panstva, tu musíme držet jazyk za zuby a nesmíme se opovážit nimi vládnout. Ale u takových, jako je naše stará – u bývalých kupcových – to chodí, ti jsou rádi, když se mohou o někoho z panského domu otřít. Zde prosím je čaj, rumem si poslužte, a libo-li smetanové pěny, tamto je na misce,“ pravila Sára, podávajíc hostu šálek se zlatobarevným nápojem.

„Ach, pah, pěna, to není pro muže, rum jen. Zdá se být dobrý, má příjemné aroma a též jako olej. Není to z Prahy od Halánků?“

„Ach prosím, copak myslíte z Prahy, to je vzácný, drahý, cizozemský; v našem domě se nesmí nic sprostého koupit. Vždyť vidíte, že má francouzský nápis.“

„Pardon mamzel, tenkráte jste se ošidila – hahaha,“ zasmál se Jacques, prohlížeje nápis na láhvi, „par honneur, madame – a tu to máte: Halánek à Betlémský plácek. Vždyť my ho tam také bereme, je dobrý a není tak nestydatě drahý jako jinde.“

„Hm, to má paní vědět,“ zavrtěla Sára hlavou, „ona chce mít vždy všecko z ciziny, vzácné a drahé, a kdyby měla co laciného koupit, myslila by, že tím urážka se stane jejímu šlechtictví.“

„Sacre dieu, to je nesmysl – můj baron drží na kavalírskou čest, ale rád lacino koupí, nestydí se smlouvat a rád se nají i zadarmo.“

„Hraběnka dost peněz vyházela, ale přece bylo zle, když dlouhý počet kuchař přinesl aneb komorná, a nestyděla se poslat a přesvědčit se, jestli se to tak platilo. To se u nás neděje. Kuchař napočítá, co chce, a já také dělám notné počty, a proč bychom nedělali, když to chce mít drahé. Dobře že vím, i kuchař že není lepší, on se přede mnou vždy tají.“

„Vy jste byla, mamzel, jen panskou u hraběnky, simple domestique?“

„Ano,“ řekla Sára, nerozumíc francouzským prózám pana Jacquesa, který je od barona pochytil, „ale naše stará myslí, že jsem byla komornou, proto mne hned přijala, dobře mne platí, a proto mnoho na můj vkus drží. Uměla jsem si to zaonačit. A cožpak, kdo má zdravé oči a vtip, tomu strojení se záhy přiučí. Ať ji ustrojím tak nebo onak, přece ji bude každý do očí chválit, že je krásná; kdybych ji přistrojila jako harlekýna, budou ji chválit, protože se mají u nás dobře. Myslím ale, že se mnou může být spokojena, kdyby mne nebylo, vyhlížela by o deset let starší.“

„Vaše gusto je superbe, mamzel, ve všem – já vás obdivuju!“ řekl Jacques, srkaje s velikou chutí čaj a brzy uzeninu, brzy zase máslem mazané žemle se sardinkami nakládané přikusuje. Přitom se chvílemi na Sáru zamilovaně podíval, více si však hleděl jídla. Když tři šálky vysrkal a tvář mu zčervenala, obejmul Sáru okolo pasu, políbil ji, pak sáhl na talíř, kde byly cigára přichystány, ptal se, jsou-li havanské, že jiné nekouří, a když Sára přisvědčila, rozžehl si fidibusem, a když si jednou zabafl, teprv se k Sáře obrátil s otázkou: „Avec permission!“

„I jen kuřte, já tyto cigára ráda cítím.“

„Ale vaše stará, nebude se mrzet, když ucítí tabák ve vašem pokoji?“

„Ach, co by řekla, to je můj pokoj, vždyť u ní v pokoji také pánové kouří, dokonce hrabě Rossignol.“

„A propos, má chère, je hrabě opravdu vaší madame chevalier servant?“

„Já nevím, co tím myslíte, že je jejím milovníkem, to já nejlépe vím. Vloni, jak jsme to byli v Itálii, byl s námi, ale chytře ji ošidil. V Meránu jsme ho trefili, a byl všecek zoufalý, že ho v noci okradli na jedné štací, a tak ji obalamutil, že mu všecko věřila a peníze mu dala, aby s námi dále cestoval, ba ještě byla ráda, myslila, že z lásky k ní cestuje. A jeho Jan mi povídal, jaké kousky tropí, že je dareba a že mu tu jde jen o peníze.“

„Vždyť on má několik takových amoursů.“

„Však on i se mnou chtěl začít – jakkoli nejsem dáma,“ stydlivě sklopíc oči řekla pološeptem Sára, „ale já se chráním kavalírů – člověk si zkazí život, a nic více. Nejlepší zůstat při svém stavu.“

„Par dieu, mamzel, o tom mi nemluvte, já jsem hned jaloux, a byl bych capable – svého rivala zabít.“

„Toho se nikdy nebojte, za mou věrnost vám stojím. Jen kdybych směla na vaši tak doufat?“ a Sára udělala ztrápenou tvář, a jak dalece šněrovačka dovolila, tak hluboce si vzdychla. –

Pan Jacques ji ale k sobě přivinul řka: „Na to nemysli, a věř na moji parolu, že jsem fidélní chlapík. Jen hleď, abych se dostal k vám co attaché de chambre, a pak bude všecko dobře. Máš naději, že se to stane?“

„Již jsem se starou mluvila, řekla jsem jí, že jsi byl u dvoru císařského, jaký jsi jonák a že by tě baron nepustil za veliké peníze – to vím, že jí to nyní nedá ani pokoje – bude na to doléhat, až to provede. – France dá starý sotva pryč, ale ona si tě spíše vezme k sobě, a to mi je milejší. Starý je vždy po lovech a ty bys musel s ním a málo bych tě měla. – A on nedá s sebou vládnout jako ona a je sprosťák, udělal prý to jen kvůli ní, že si koupil titul a panství, u něho by nebylo tak dobré místo a nezalíbil bys se mu tak snadno jako jí.“

„Když má člověk trochu esprit a kapacitu, zalíbí se snadno,“ ušklíbl se Jacques, „a jak je to s tou penzí s tím psem?“

„Toho já jsem původem. Slyšela jsem jednou u hraběnky v domě o jedné dámě, která takový blázen byla, a naší jsem to pověděla, a ona hned jako opice je následovala. – Já přitom mám nejlepší, a kdyby dnes umřela, dostanu psíka já i penzi a postaráme se o to, aby ta mrcha měla dlouhý věk.“

„Ale, má chère, tvá paní vyhlíží jako pivoňka, ta ještě hned tak neumře, a to může pes stokrát dříve pojit, a nemáš z plánu nic, aneb i ty můžeš dříve umřít.“

„Kdyby pošel, zaopatří se jiný, pro kterého to bude zase platit; ale nevěř, že je ona zdráva, ona má srdeční neduh a v Praze mi řekl její lékař, když stonala, že jednou bude hned pryč, aby se chránila všech afektů.“

„Ach paprlap – to vás chtěl zastrašit, dělal si jen tak flauze.“

„Vždyť ona často stůně a není tak zdráva, jak se zdá, já bych s ní měnit nechtěla.“

„A jak to chceš udělat s tím klukem?“

„Jen přenech vše mně, já se postarám o vše. Ale nyní si nalejem sklenku šampaňského. To alespoň bude spravedlivé, to zbylo od tabule, jak onehdy stará s hrabětem a baronem sami stolovali. – Poštěstilo se mi ho vzít. – Však kdoví, kdy budem zase spolu, jestli baron brzy odjede, jak jsi pravil. Dnes se to poštěstilo. Ach, až odjedete, budu tu osamotnělá po tobě vzdychat; ale snad stará také dlouho zde nezůstane a zatím to vyjednám, abys přišel k nám.“ –

Sára postavivši poháry na šampaňské na stůl, vzala Jacquesa velmi něžně okolo krku.

„Ty jsi šarmantní!“ řekl jí Jacques, obejmuv ji též. „Ale kolik je hodin, joli enfant?“

„Sedm minulo!“ podívala se Sára na hodinky.

„No, to už dlouho nesmíme konverzírovat. – Ještě se napiju na tvoje zdraví – chvilku se pobavíme a pak ti dám bon soir – aby na nás nepřišli staří.“ –

S těmi slovy Jacques Sáru něžně od sebe odstrknuv, vzal láhev s vínem a v okamžení zátka s buchnutím vylítla ke stropu a šampaňské šumilo v poháru, a v okamžení tom ozval se také lehký šust přede dveřmi, které vedly dolů do panina pokoje, ale jeden ani druhý si toho nevšimli, zaměstnáni sami sebou.