Povídky II

Zlomek

] „Když jsem ten oves přesíval a to seno probíral, ptal jsem se Michala:

‘

‚To si šel pan štolba sám do těch skladů, co prodávají seno na centy a oves na pytle. ‘

‘

‚To bylo tak, když pan hrabě přišel do konírny ráno, zastavil se nejprve u černého hřebečka a vzal do hrstě nedožraný obrok a na seno se podíval, a když viděl, že je pěkně zelené a že mají čistou slámou podestláno, podíval se po konírně a odešel. Ale to já jsem si potom tak vyčíhal – když nebyl štolba doma, ani ten kočí, ten s ním držel, tak jsem šel na půdu a vzal jsem si síto a nabral jsem si do síta ovsa, a přesíval jsem ho tak dlouho, dokud jsem viděl padati na půdu plevy. Když jsem si ho asi půl korce přesil, dal jsem ho do pytle, plevy jsem zametl do nejzadnějšího kouta a oves schoval jsem si do postele pod slamník. – Ráno obyčejně krmil jsem ty ostatní koně sám a druhý kočí podestlával, a večer, to jsem vždy byl v konírně sám, to odešli oba; a to jsem vždycky všem těm hovádkům nasypal ovsa. Ale kočí se toho nějak domakal a od té doby nemohli mně přijít na jméno a od rána do večera nadávali mně zlodějů. ‘

‘

‘

I povídal mně, ty dni, co tu byl sám, že celé noci probděl, a přece že nestačil všude všecko uklidit, že sotva stačil všechny ty koně nakrmit, podestlat jim, vyčistit konírnu, ale do kůlny na kočáry že se nemohl podívat a mnohdykráte že nemohl ani dvůr zamést. Že chtěl už nějakého kočího sám hledat a tu že jsem přišel já. I myslil prý si, když mě viděl jít nahoru k vaší milosti, kýž je to ten nový štolba; a když mu to tak napadlo, odvázal si uprášenou zástěru a běžel si pro čistou, a když si ji uvázal, čekal, jestli přijdu s vaší milostí do konírny. A když se mu naděje vyplnila, byl rád; večer potom povídal jsem mu:

‚No, Michale, tu noc musíš ještě obětovat. Do rána musí být všecko všude uklizeno a vyčištěno, aby tě pan hrabě, až přijde ráno do konírny, pochválil; ale poněvadž vidím, že bys to sám nezastal, pomohu ti. ‘

‚To víte, že si vás nechá, vždyť by mně nebyl poručil, abych vás, pane štolbo, poslouchal, cokoliv mně poručíte. A já, když jste se tak na mě přívětivě podíval, viděl jsem, že budu mít hodnějšího pána, který mně nebude ubližovat. ‘

O tom, co jsem vaší milosti povídal o Michalovi, nezmínil jsem se před hostmi ve vinárně, to nepatří do veřejnosti a tím chtěl jsem jen vaši milost upozornit, že měla vaše milost poctivějšího kočího než štolbu.

Když se mě ti pánové ptali, kde jsem to byl, když jsem po dva večery ani nepřišel a po dva večery od uchystané večeře utekl. I povídal jsem jim, že dvakrát vaše milosti na návštěvě byla a dvakrát v italiánské opeře v Korutanské bráně.

‚To oni ti páni šlechticové rádi se dívají na ty Italiánky,‘ prohodil jeden z hostů.

‚Možná dost,‘ odpověděl jsem mu, ‚že tam leckterý šlechtic jen proto jede, aby se na Italiánky díval, ale náš pan hrabě nejede tam proto, aby se na ně díval, ale aby poslouchal hudbu a jejich krásný zpěv. Lóže našeho pana hraběte je v druhém poschodí naproti jevišti. Než pan hrabě do lóže vejde, musí myslivec zastřít přední záclony a potom musí zavřít dveře z galerie a za dveřmi musí stát, dokud opera trvá, aby tam nikdo nevešel ani mezi jednáním. Štolbové ostatních šlechticů rozjedou se po ulicích, a který má blízko, jede domů – já ale projíždím se pomalu před divadlem a slyším všecko, co se tam zpívá, a já mám zpěv rád. A proto také, když mně pan hrabě ráno řekne: Jene, dnes pojedem do opery, zůstanu rád doma – ale když pan hrabě někdy pozapomene a myslivce teprv večer do konírny pošle s rozkazem, že pojede pan hrabě do opery, běží jeden kočí pro mě, druhý zatím zapřáhne, a než hrabě dolů sejde, sedím na kozlíku. A když pan hrabě sedí a myslivec vzadu na kočáře se postaví, popustím koňům uzdu a za čtvrt hodiny jsme u divadla. A takovou jízdu rychlou má náš hrabě rád. ‘ A když se mě ten jeden z těch hostů ptal, proč se vaše milost do lóže skrývá a nikoho k sobě pustit nechce, povídal jsem mu, že vaše milost nejede do opery na podívanou, ale aby se potěšila posloucháním líbezného zpěvu a krásné hudby, a že je to tedy zcela přirozená věc, když si vaše milost zapoví, aby služebník nikoho do lóže nepouštěl, dokud opera trvá. – A já to vím sám podle sebe, jaký dojem to dělá na člověka, když poslouchá krásný zpěv.“

„A kdepak jsi slyšel ten krásný zpěv, chodíš ty také do opery?“ ptal se mě hrabě s usmáním.

„Do opery bych já nemohl chodit, ale když na vaši milost dole na ulici s kočárem čekám, slyším všecko, co se v opeře hraje i zpívá. Obyčejně jsem dole sám, a tak se pomalounku projíždím nablízku divadla a daleko do ulice nezajíždím, dokud opera trvá. A když slyším tleskot a vyvolávání, obrátím kočár k postranním schodům, aby vaše milost nemusela na mě čekat. Slovům ovšem nerozumím, ale nápěvy zůstávají mně dlouho v paměti, a když jdu tak někdy večer domů aneb když jsem sám ve svém pokoji, zazpívám si je a vždy mě to utěší. Onehdy jel jsem okolo toho hraběcího domu, kde vaše milost zvána byla k večerní zábavě na počátku druhého měsíce, když jsem k vaší milosti do služby vstoupil; hrál tam tehdáž ten znamenitý houslista a na toho jsem si vzpomněl.“

„A kdepak jsi ho slyšel? Jak se pamatuju, byly okna zavřeny a zastřeny?“

„Byly z počátku, ale potom, když jsem po druhýkráte po ulici podél domů jel, otevřel někdo v osvětleném salonu dvě půle vnějších oken, ale záclony zase zastřel. I povšiml jsem si toho a zůstal jsem s kočárem před domem stát a netrvalo to dlouho, zazněly zvuky houslí, a ty krásné nápěvy, co napotom hrál, jsem všechny slyšel.“

„To se ti poštěstilo, ten hrál velmi krásně,“ povídal hrabě.

„A to mám jen vaší milosti co děkovati; kdyby mě vaše milost posílala byla vždy domů s kočárem, jako ti druzí štolbové vždy domů jezdí, nebyl bych slyšel ani operní zpěvy, ani houslistu. A to mě tehdáž tak těšilo, že když jsem přijel domů, ani jsem usnout nemohl, tak mě ty zvuky těch houslí rozčilily, a doposud zůstala mně ta jedna píseň v paměti.“

„To je to, Jene, co se mně u tebe líbí, že si všeho povšimneš a že to k svému vzdělání použíti umíš. Já bych přál, aby v každém šlechtickém domě takových několik služebníkův bylo, kteří by se tak snažili každou příležitost, která se jim naskytne, k jejich vzdělání použíti jako ty, Jene!“

„Ale málokterý má zase takového pána, jako je vaše milost! A proto je mně to také tuze líto, že musím vaši milost opustit – kde jsem tak šťastným byl.“

„Nu tedy mně to dopověz s tou známostí.“

„Když jsem tedy tomu hostu skrze to divadlo moje mínění řekl, vstal jsem a šli jsme jako vždy s lékařem domů. Ve dveřích zastavil mě hospodský a prosil mě, že by rád se mnou o jedné věci promluvil. I povídal jsem mu, že se nemohu déle zdržovat, ale že se tam ráno stavím. – Na cestě povídal mně lékař:

‚Pane štolbo, když jste nám povídal o vašem panu hraběti, pod jakými vyjmínkami jste byl do služby přijat, a když jste se zmínil i o tom, že se nesmíte ženit – odešlo to děvče ihned ze dveří a víc nepřišlo a hospodská i hospodský zůstali jaksi zaraženi. ‘

I povídal jsem mu, že to vím, a proto také že jsem to řekl, aby se nekojili marnými nadějemi. I povídal jsem mu dále, kde jsem ji poprvé viděl a vše, co jsem vaší milosti řekl, a co jsem si myslil, když jsem šel domů. Tím nezapírám, když jsem ji poprvé viděl zde před hostincem na ulici, zalíbila se mi její čistota. A když jsem tam potom přišel a když jsem se od hospodského dozvěděl, že je to jejich neteř a že matka její je vdova, a že si ji k sobě vzali, aby jim při kuchyni a k posluze k ruce, a když mně všecko povídal, o jejích ostatních dobrých vlastnostech, myslel jsem si, když jsem šel po večeři domů – kdybych měl… Když jsem mu to řekl, povídal mně:

‘

I chtěl jsem se ho ptát proč, ale byli jsme na rozcestí – on šel do nemocnice, a já šel jsem tedy domů. Ale celou noc nespal jsem a na nic nemyslel než na ta jeho slova. Ráno, když jsem si uvedl všecko do pořádku, řekl jsem Michalovi, že jdu do té vinárny k snídaní, ale že se tam dlouho nezdržím a potom že přijdu domů, tedy kdyby se vaše milost po mně ptala, aby to vyřídil. Byl bych šel sám k vaší milosti, ale bylo ještě časně, i domníval jsem se tedy, že vaše milost v spacím pokoji je.

Když jsem vešel do vinárny, seděla hospodská i on u velkého stolu a snídali kávu a drobili si do ní mastné rohlíčky. – Když jsem to viděl, znechutila se mně káva a poručil jsem si raději žejdlík vína rakouského a vybral jsem si z košíku slaný rohlíček.“

„A proč se ti znechutila ta káva?“ ptal se mě hrabě.

„Já, když piju kávu, piju ji čistou a rohlíček, aneb když je jiné pečivo, po kousku si přikusuju. Káva musí být dobrá a čistá a smetana buď čerstvě svařená, a nejraději ji piju s dobrou smetanou studenou. Mastné očko nesmím na kávě vidět, to ji nepiju. Někteří smáčejí si do vína suchary – to já nikdy, jak vidím drobty ve víně, nepiju je. –

To se musím přiznat vaší milosti, že jsem v jídlech vyběračný. – Já nejím mnoho, ale co jím, to musí být dobré a čistě připravené, a nejraději jím masitá jídla – o sladké věci nestojím. Vína nepiju nikdy víc než holbu, ale musí být dobré. Mezi časem nejím nikdy nic, leč když zraje ovoce; to si jdu na ovocní trh na Novou Vídeň – tam je ovoce na proutěných plochých košíčkách na zelených listech vyrovnáno a vyhlíží to hned chutněji. To si potom koupím z jara jahody, broskve, slívy a na podzim jablka a hrozny, sním buď po obědě, aneb když přijdu domů po večeři.“

„Vidíš, Jene, tvoje upřímnost je mně milá i v tom ohledu, kdybych se byl zeptal některého jiného z mých služebníkův, nebyl by mně žádný pravdu pověděl, ty ale přiznal jsi se mi, jak a co rád jíš a piješ a jaká vůbec tvoje strava je, a já ti to také schvaluju, že si kupuješ stravu chutnou a čistě připravenou.“

„A co nejlepší při tom, vaše milost, že mě přijde laciněji, než kdybych si bral na předplacení měsíční z kteréhokoliv hostince zde v okolí. Když mám k obědu šálek dobré polívky a půl libry dušeného hovězího masa aneb čtyry řízky hovězí, aneb když se trefí kousek zvěřiny dušené, mám toho k obědu dost, a když nepiju mnoho vína, mohu zato pít lepší. A když si to hned zaplatím, přijde mě to laciněji. A tak i s večeří, to ale nikdy nejím polívku a jen polovic masa. Hostinec, kam chodím na oběd a na snídaní doposud a kam jsem chodil i na večeři dříve, je na předměstí Nové Vídně asi sto kroků od bytu mojí sestry, k níž každou neděli k obědu zván bývám, a také ona mně ten hostinec odporučila. Krajíček chleba, to si vezmu vždy s sebou k obědu i večeři.“

„A proč ho s sebou neseš? Cožpak ho nedostaneš v hostinci?“ ptal se mě hrabě.

„Když jsem přišel do Vídně, nechtěl mně nikterak ten zdejší strojený chléb chutnat. I vzkázal jsem po otci kmotře, aby nám posílala domácí pečený chléb žitný; čtyry veliké bochníky a jeden malý bochník pro mě. A aby je posílala po mém bratru, tom vysloužilém vojáku, co je u otce – aby nám je přinesl v koši buď v sobotu odpoledne, aneb v pondělí – že dostane od cesty a kmotře peníze zaň že po něm pošleme. Sestra si pro svoji domácnost objednala také jeden bochník týdně – a já zase pamatoval na Václava a Michala, aby měli kousek záživného chleba a aby měli lacinější stravu a každý měsíc si několik zlatých uspořit mohli. Také vrátný mě prosil, abych mu každý týden bochník objednal. A to by vaše milost viděla, co je tu krajíčku z takového bochníku; a když takový člověk nemusí jen 50 kr. dát. Kdyby jen v hospodě tři krejcary dal za krajíček, jaký to při tom užitek, když si ho ze zvláštního bochníku může ukrojit. Potom, když mě vaše milost přijmula a plat mně určila, rozpočítal jsem si, co mohu já na stravu si dát, abych si každý měsíc několik zlatých uspořil, a jak jsem si to zařídil, to jsem vaší milosti řekl.

Ve vedlejší hospodě – co jsem tenkráte s kmotrem stál – sjednal jsem Václavu a Michalovi stravu. Za oběd, polívku, kus masa a nějaký přívar k němu – v neděli pečení – platí každý 30 kr. bez chleba. Chléb, radil jsem jim, aby si kupovali na trhu, na týden bochník, přijde jim to laciněji. Vrátný si tam také chodí pro oběd i lokaj tam chodí na oběd, a když viděl hospodský, že se mu to vyplácí, dává jim nyní i mezi týdnem jeden den dvojí maso. K snídaní má každý žejdlík kávy z dobrého mléka a za ten dají 8 kr. a nadrobí si do ní chléb. K večeři koupí si každý něco k chlebu, syrec, máslo. Lokaj je už zvyklý na vídeňský chléb, a ráno k snídaní koupí si rohlíčky a k večeři také snad do hospody jde.“

„A kampak chodí na stravu komorník a myslivec?“

„Nevím, vaše milost, ale beztoho že chodějí spolu do jednoho již hostince, kde není strava tak drahá jako v těch okolních velikých hostincích, kde se předplácí na čtrnácte dní i na měsíc, kde je kolikero jídel a všecko za mnoho peněz. A když potom připočte k tomu večeře, víno a snídaní, nezbylo by jim z měsíčního platu pranic. A to oni také budou dbát o to, aby měli každý měsíc několik zlatých v záloze – jako i každý z nás. Za chléb odvede mně peníze i sestra i kočové i vrátný, a kmotrovi to přijde doma také vhod, když si může peníze uložit do truhly, a potom na zimu trefí se, že potřebuje kmotr i kmotra kožich a oděv a mají peníze v záloze. Půdy jsou tam dobré a obilí mají dost. A já mám ten malý bochníček chleba také dost na celý týden, a když se někdy trefí, že mě omrzí jít k večeři pro nečas, aneb když vím, že vaše milost mě bude potřebovat, pošlu si Václava pro žejdlík vína a kus sýra a mám také dobrou večeři. Za ty posílky dám jim v neděli na holbu vína. Při čem také mnoho zlatých do roka uspořím, je tabák.“

„Ty nekouříš, Jene?“

„Nekouřím, pane hrabě; kdybych kouřil, koupil bych si vždy dobrý tabák a dobré cigáro. – To by mě ale zase mnoho peněz stálo do roka. I myslil jsem si tedy, nač bych já dával císaři tolik dobrovolné daně za rok, kdo na to má, ať mu to dá, ale já mohu upotřebiti ty peníze na něco užitečnějšího. I zařekl jsem se, že nebudu nikdy kouřit, a držel jsem slovo. A také mně to ten lékař, když viděl, že nekouřím, schválil. Povídal, že by mně kouření dobře neposloužilo, že mám slabá prsa. A radil mi také, abych si navykl mýt prsa studenou vodou každý den ráno. I poslechl jsem ho a myju se nyní každé ráno studenou vodou.“

„A dělá ti to dobře?“

„Ano, vaši milosti, dělá mně to dobře. Když se potom ustrojím a k snídaní jdu, cítím se čerstvější. Když jsem přišel k vaší milosti, zpozoroval jsem, že i Václav i Michal kouří. I nezapověděl jsem jim to hned první den, ale potom druhý den ptal jsem se jich, mnoho-li je ten tabák za den stojí. ‚Pět krejcarů,‘ odpověděli. I rozpočítal jsem jim to, že když je denně stojí pět krejcarů, týdně to dělá 40 kr. a k těm čtyryceti krejcarům, když přidají ještě deset, že má každý bochník chleba – tedy ať si to vypočítají, co to za měsíc dělá peněz. I uznali to sice za pravdu, ale namítali, že kouří vrátný také z dýmky a pan lokaj také a pan myslivec také a pak komorník že kouří cigára. Ale před panem hrabětem neviděli jste žádného kouřit? ptal jsem se jich. To prý ne. Nu tedy když oni na to peněz nelitujou, tedy jim tu radost dopřejte. Vy ale nemáte takový plat jako oni, abyste mohli tolik peněz do roka do větru vyfoukat pro nic za nic. A vidíte, já bych si mohl lepší tabák koupit nežli vy, a já nekouřím, a nebudete mě vidět nikdy kouřit. A já jsem váš štolba; a když já to dobré uznávám, abyste si kouření odvykli, a peníze, co za tabák dáte, na prospěšnější vám věci obrátili – tedy se to také musí stát. A kdybyste si kouření navykli, zakouřili byste si leckdy v konírně při hlídce noční, potom, když by pan hrabě ráno sem přišel a cítil smrad tabákový, měl bych já to k zodpovídání, proč vám to trpím. , děkovali mně. Oni si těch pět krejcarů nesměli nechat, ty mně museli každý den dát, a já jsem jim je schoval, aby se přesvědčili, co si tím kouřením uspoří. I přičinil jsem se také, aby měli tu stravu lacinější, a proto jsem také netrpěl, aby zbytečně vyhazovali peníze. Když mě vaše milost upozornila, že si musím svoje vlastní prádlo sám dát vyprat, ale všecko postelní, i co je pro konírnu třeba zúčtovat vaší milosti, šel jsem druhý den k sestře a řekl jsem jí to.

‚Já vím o jedné pradleně – je vdova a má dceru a pere i u mě a já jsem s ní spokojená. Když ji tedy ujistíš, že bude mít celý rok prádlo, co dáváš prát na účet pana hraběte, a i tvé vlastní a prádlo kočův, a když dostane každý měsíc peníze od tebe vyplaceny, může vám to i laciněji než komukoliv jinému vyprat. ‘

I dal jsem jí tedy prádlo a pere nám doposud a pere čistě. Prádlo kočům počítá o něco laciněji, nemají ho nikdy mnoho a potom mají košile z hrubšího plátna. Ale i ode mě nežádá za prádlo mnoho, ani za prádlo na účet vaší milosti; povídala, že to není nikdy tak špinavé, aby ji to mnoho práce a mýdla stálo, a tedy že to může také laciněji počítat. Ale slyšel jsem od některých štolbů, s kterými jsem se sešel v hostinci, co k obědu chodím, naříkati si na vídeňské pradleny, že mají jako vosk žluté prádlo a že všechno prádlo kartáči perou, takže košile za rok je roztrhaná. Já si nemohu stěžovat, já mám prádlo pro konírnu i na postele i svoje prádlo bílé jako květ!“

„Však já jsem to zpozoroval hned z počátku, že to prádlo zcela jinak vyhlíží než předtím, a když jsi mně přinesl účet, viděl jsem, že jsi ty za ně ani tolik neplatil, jako já jsem platíval,“ pravil hrabě.

„Vždyť je to tak dobře, vaše milost, když máme pradlenu, která nám čistě pere, a ne tak draho jako jinde.“

„Ty si to umíš, Jene, všecko dobře zařídit, to je to!“

„Když potřebuju něco od řemesla, jdu k mistrovi zkušenému a zeptám se ho, kde bych to neb ono koupil. Když ale potřebuju ženskou práci, vyprat prádlo, ušít něco, koupit plátno, to jdu vždy k mojí sestře a ta mně v takových věcech nejlépe poradí. Tu pradlenu mně také ona zaopatřila a jsme s ní všickni spokojení, i vaše milost. Předešlý měsíc nabídla mně, mám-li tolik peněz, že bych si mohl šest košil plátěných koupit, že bude mužovi také na šest košil plátno kupovat, a když se vezme celý kus plátna, že přijde na lokte o mnoho laciněji.

‚A já chci si koupit šest šátků plátěných, ty také nosíš bílé plátěné šátky, tedy si kup také šest a přijdou nám též laciněji. ‘

Bylo mně to vhod. Druhý den nabídl jsem zase já Václavovi a Michalovi, aby si dali z uspořených peněz každý na dvě košile, že jim koupím plátno tenčí, aby je měli na neděli. Koupila to sestra u jednoho známého již kupce, který má veliký obchod v plátnech. – Od ušití neplatil jsem také mnoho a mám je pěkně ušity.

‘“

„To měla pravdu, to je vždy dobré odporučení, když vidí pán na služebníku pěkné prádlo.“

„A Václavovi a Michalovi nechala také košile ušít u jiné zase švadleny, aby nemuseli tolik za ušití platit, a mají je hezky ušity.

A nyní musím vaší milosti dopovědít, jak se rozhodlo v té vinárně. Když jsem si neporučil kávu, nýbrž víno, vstal hospodský, vzal láhev a šel do sklepa. Hospodská sebrala oba hrnečky do ruky, a když je byla do kuchyně odnesla, přinesla dva tácky, sklenici a čistý ubrousek. Prostřevši ho přede mne na stůl, postavila na jeden tácek sklenici, na druhý položila několik rohlíčků z košíku a mezitím přinesl mně hospodský láhev vína, postavil ji na tácek vedle sklenice a přisedl ke stolu. Hospodská postavíc košík na vedlejší stolek přisedla též ke stolu. Já nalil jsem si do sklenice vína, napil jsem se a sáhl jsem po rohlíčku, čekaje, kdo začne mluvit.

‘

‚Neřekl – neřekl jsem jí to proto, že jsem ji nechtěl klamati marnými nadějemi. Když jsem ji poprvé viděl jít se škopkem na hlavě, zalíbil se mně její čistý oblek a šel jsem za ní. Když jsem viděl, že jde do vinárny, měl jsem za to, že je buď služka, buď sklepnice. Abych se o tom přesvědčil, šel jsem druhý den sem k večeři. An jsem ty hosty neznal, přisedl jsem k malému stolku a poručil jsem si večeři, a když jste mně se vším, co jsem žádal, posloužili, přisedl jste si ke mně, a když jsem se vás ptal, je-li to vaše dcera, řekl jste, že není, že je to vaše neteř, a začal jste mně, aniž jsem se vás ptal, povídat o její rodině, o její šikovnosti i čistotnosti a že je vaší paní k ruce a že ji máte jako svou. Když jsem šel domů, myslil jsem si, kdybys měl takovou službu, abys mohl ženu uživit, a kdyby ti bylo dovoleno se oženit, vzal by sis takové čistotné, pracovité děvče za ženu. – Když jsem potom přišel druhý večer a třetí večer, viděl jsem patrně, že se jí líbím a vy že si toho nevšímáte; přisedl jsem tedy k velkému stolu mezi společnost, aby se ta známost nestala důvěrnější. ‘

‘ ozvala se hospodská.

‚Já nejsem ještě tak dlouho u pana hraběte, abych ho mohl prosit o odporučení, a kdybych mu řekl, že se chci oženit, nedal by mně dokonce žádné odporučení, ba vypověděl by mě ze služby. A kam bych potom šel? ‘

‚To je ovšem těžká věc,‘ ozval se hospodský.

‚Má-li mě Terezka opravdu ráda, tedy ať na mě tak dlouho čeká, až dostanu takovou službu, abych mohl ženu uživit a aby mně dovoleno bylo se oženit. Kdy to ale bude, to vám určit nemohu. Dokud budu ve Vídni, budu sem chodit jako jindy, ale kdyby pan hrabě jel na venek, musím s ním. ‘

I dal jsem jim sbohem a šel jsem domů. Dva večery nešel jsem tam; první večer šel jsem do toho hostince, co chodím k obědu, druhý večer musel jsem zůstat doma. Třetí večer šel jsem tam a vymluvil jsem se, že jsem byl oba večery ve službě vaší milosti. I rozprávělo se a povídalo se všelicos a potom přišla také Terezka z kuchyně, přisedla si ke stolu vedle tetky a začala vyšívat bílý šátek. Když se po chvilkách na mě podívala, napadla mě vždy moje sestra a myslil jsem si, jakpak se jí asi bude líbit, a vždy mně jakési tušení říkalo, že ne. Když jsme potom vstali, vstala Terezka také, sebrala si vyšívání, rozsvítila si svíčku a šla za námi ze dveří. – Za dveřmi dal jsem jí dobrou noc, podal jsem jí ruku a šel jsem za lékařem ze schodů dolů.

‘

I povídal jsem mu kterak.

‘

‘

‘ – I podali jsme si ruce a dali jsme si dobrou noc, on šel domů a já jsem šel též domů. I chodil jsem tam každý večer, mimo večery, kde jsem věděl, že mě bude vaše milost potřebovat. K obědu chodil jsem do téhož hostince co jindy a v neděli k sestře. Na tu neděli jsem se vždy těšil.

U sestry je vůbec každý den dobrý oběd a k obědu dobré víno, ale v neděli, a když je tam i otec, to je vždy ještě něco zvláštního a vždy o jedno i o dvě jídla více a trochu pečiva. A to ona si všecko sama na trhu koupí a sama uvaří. Po obědě jde švagr obyčejně do blízké kavárny na černou kávu, ale já zůstanu u rodičů a u sestry. S otcem přijde vždy starší bratr Michal a provází ho také zase domů. Když jsou krátké dny anebo nečasy, to mu zapůjčí kmotr koně a vozík a bratr ho ráno přiveze a navečer odveze. To mu koupím vždy dva paklíčky dobrého tabáku; a to je mu nejmilejší pochoutkou. To jde po obědě dolů na dvůr, zapálí si dýmku, a Toník, synek sestřin, jde s ním a musí mu povídat o francouzské válce, co tam všecko viděl a zkusil. Michal je starší o dvanácte let nežli sestra a sestra je starší o deset let nežli já. ‘

‘ ptala se mne tehdy vaše milost a já jsem odpověděl, že ano a moje matka že se jmenuje Barbora a otec Jan, jako já. Sestra je větší nežli já. Co se vdala, za těch několik let ztloustla, ale sluší jí to. Každý, kdo moji sestru potká, říká, že je hezká paní. Má hezkou ruku, čistou pleť, černé vlasy, široké čelo, a co je u ní nejpěknější, to jsou její oči, a to říká otec, že to má oči matčiny. A dobrá je a veselá je a švagr má ji velmi rád a já ji mám také velmi rád. – Nikdy jsem před ní nic netajil, ale o té mojí známosti dlouho nic nevěděla.

Jednou ptala se mě tetka Terezčina, kam chodívám v neděli, že tam nikdy v ten den nepřijdu. Lhát jsem nechtěl – řekl jsem tedy pravdu, že chodím k sestře na oběd; že tam bývá někdy i otec i bratr; zkrátka pověděl jsem jim, z jaké jsem rodiny. I viděl jsem, že je to jaksi urazilo, že jsem nikdy o tom se nezmínil. Slíbil jsem jim tedy, že je tam jednou k ní zavedu, aby ji poznaly. I byl jsem tedy nucen sestře to říci.

‚No tedy je některý den sem přiveď, ale matce prozatím neříkej o tom nic,‘ povídala mně sestra.

Za několik dní vzkázal jsem sestře, že tam s nimi přijdu druhý den. Druhý den odpoledne šel jsem s nimi tedy k sestře. I pozdravila nás vlídně a já řekl jsem matce, že to jsou moje známé. I pozdravila je také matka, ale mně podala ruku; i zůstal jsem u matky stát, ale sestra podala jim ihned sesle ke stolu a pobídla je, aby sedly. Švagr nebyl doma, jen Toník. I pustila se s nimi do hovoru a hovořila s nimi o lecčems, ptala se jich, co jim vynáší ta živnost a jak to a ono jídlo vaří a jak se už mluví. Když si trochu pohovořila, poslala Toníka do kuchyně, aby služka prostřela na stůl a přinesla svačinu, která byla přichystána v kuchyni. Měli jsme dobrou svačinu; kávu dobrou, pečivo, ovoce i víno; matka ale měla čokoládu. Když jim sestra nalila do šálku kávu, donesla matce šálek čokolády a trochu pečiva a já zase zastával jsem místo její u stolu. Terezka se upejpala, nechtěla víno pít, ale tetka pila. Toník seděl také u stolu. Když sestra matce posloužila, sedla si i ona ke stolu, vypila jen jeden šálek kávy, snědla trochu pečiva a nalila si do skleničky vína a nalila také mně. Když jsme víno vypili, vstal jsem a sestra také vstala.

‘ ptala se sestra.

‘

Když viděly, že líbám matce ruku, přistoupily také a pozdravily ji. Na cestě zmínila se tetka, že švagr zajisté dobrou službu má, když je to v pokojích u paní sestry tak pěkně zřízený.

‚Podle toho nemůžete soudit, že má můj švagr dobrou službu, kdyby měl sebelepší službu, kdyby nebyla moje sestra dobrá hospodyně a neuměla si všecko dobře zřídit, nevyhlíželo by to tak pěkně v jejích pokojích. Stravu mají každý den dobrou, ale když má sestra hosta, to se nedá zahanbit. ‘

‘

‚To říká každý, že je hezká, ale je i dobrosrdečná i moudrá ve všem. ‘

I viděl jsem, že jim ta moje chvála není vhod; ale já jsem si z toho nic nedělal. Když jsme přišli k hostinci, dal jsem jim sbohem a šel jsem domů. Ráno šel jsem časněji k snídaní a zašel jsem si k sestře a ptal jsem se jí, jak se jí líbí Terezka.

‘ povídala sestra, a když jsem jí povídal, co mně tetka na cestě řekla, nebylo jí to pranic divný, viděla prý dobře, jak si tetka všecko prohlíží a jak se to děvče mračilo, když jsem z počátku jen u matky stál.

‘

Když jsem tam druhý večer přišel, viděl jsem, že je uplakaná, i ptal jsem se tetky, co jí je.

‘

‘

Touto vyhrůžkou dobyl jsem si na čas pokoje; když jsem viděl, že Terezka zmoudřela, nabídl jsem jí, že může moji sestru i beze mě navštívit, že ji bude zajisté ráda vidět. I šla tam asi po dvakráte, a když jsem potom v neděli k sestře přišel, povídala mně, že jsem dobře udělal, že jsem ji tam poslal, že ji ponaučila, jak se má chovat, chce-li si moji vážnost dobýti. To mně ale také sestra řekla, že mě má Terezka ráda a že ji to trápí, že si nehledám jinou službu, i tetku i strýce že to trápí. – I řekl jsem sestře, že já to dávno vím, že je to trápí, ale že si proto přece nebudu hledat jinou službu, a sestra byla se mnou zcela srozuměná.

Tak to trvalo dva měsíce. Tu jednoho dne vzkázala mně hospodská, abych tam přišel mezi dnem, že by se mnou ráda mluvila. I myslil jsem si, cožpak to zase bude, abych tam přišel mezi dnem. Před polednem jel jsem s vaší milostí na koni. K obědu šel jsem na Novou Vídeň – po obědě stavil jsem se u čalouníka, a to je kus cesty; večer nechtěl jsem z domu jít, poněvadž jsem předzvídal, že vaše milost mě potřebovat bude. Stavil jsem se tam tedy ve tři hodiny. Nebyl tam nikdo nežli tetka a strýc.

‘

‘

‚To jsme ovšem věděli, ale mysleli jsme si, že se budete starat, abyste si lepší službu zaopatřil; ale když jsme viděli, že si nehledáte žádnou službu, umluvili jsme se s mužem, aby se udělal tomu trápení konec a abyste se dali tajně oddat a že nemusí o tom nikdo vědět, a dokonce pan hrabě. A Terezka je s tím také srozuměná i vaše paní sestra i vaše matka. Já jsem s nimi o tom už mluvila. My to děláme jen pro ni, aby byla upokojená. ‘

I neřekl jsem jim na to nic a šel jsem k sestře.

‚Ano, byli u mne. ‘

‘

‚Nemohl by tě byl nikdo nutit, aby jsi se dal s ní oddat, kdybys jí nedal byl slovo, že si ji vezmeš, když dostaneš lepší službu. Když ale viděli, že si nehledáš službu, vzali tě za slovo a řekli, že oni od tebe nic nežádají, že oni si ji budou sami živit, jen když se stane tvojí ženou. Jim jde jen o to, aby měla muže, aby tě měli jistého. Mně je tě líto, ale tys na tom sám vinen a budeš nucen slovu dostát. Aby to tajné zůstalo, o to bych se postarala já, ale jak se to vyvede, o tom se musím s mužem poradit. ‘

I šel jsem domů, ale byl jsem tak sklíčen, že jsem přeslechl Michalovo vyřízení, že vaše milost pojede navečer na návštěvu. Teprve když viděl, že nevycházím z pokoje, vešel do pokoje a vyřizoval mně to znova. I ptal jsem se ho, kam vaše milost pojede, abych se dle toho oblékl. I povídal mně, že myslivec povídal, abych se oblékl do pěkných šatů.

‘

Bylo mně to milé, že jsem měl příležitost probrat se z těch myšlenek. Když jsem vaši milost do domů dovezl a po ulici s kočárem se projížděl, přál jsem si, kdyby mně tak vaše milost druhý den ráno kázala, abych jel s vaší milostí na venek, že bych tomu nejlépe ušel. Ale přání moje se druhé ráno nevyplnilo a to ráno, když se mohlo moje přání vyplnit, měl jsem oddavky.

‘ ptala se mě vaše milost.

I odpověděl jsem vaší milosti, že to bylo právě to ráno, když vaše milost odjela nakvap na venek. Václav mě hledal u sestry, a když mě nikde nenašel, musel jet s vaší milostí Michal.“

„Však jsem se divil tehdáž, kde jsi se zdržel. Vidíš, když by jsi i tenkráte byl pamětliv býval tvé povinnosti, mohl jsi tomu ujít.“

„Však jsem dost za to trestán.

]

vaše milost koně obrací, abych v stejné zůstal vzdálenosti, a když vaše milost zůstane s koněm stát, abych se též více nepřiblížil, než je slušno.“

„Vidíš, Jene, nyní ti teprv povím, že se mně ta tvoje slušnost a uctivost zalíbila při první jízdě. Kdybys byl dříve u některého šlechtice byl sloužil, nebyl bych se tomu divil, myslil bych, že ti to poručil; ty ale nesloužil jsi, jen u sedláka, viděl jsem tedy, že ti ta slušnost je vrozená. A to také paní kněžna hnedle zpozorovala a také se jí to zalíbilo. Ona tě zná!“

„No to mě těší, vaše milost. A v kteroupak hodinu se mám, vaše milost, u paní kněžny hlásit?“

„Po dvanácté hodině jdi do toho domu – nechoď tam ale předními vraty – vejdi tam zadními dveřmi, u nichž jsi stal s kočárem. Když přijdeš ke dveřím, obrať se na pravou stranu a uvidíš v kamenném prahu malý výklenek, do toho výklenku strč celou ruku a nahmátneš železnou paličku, tu povytáhni k vrchu a dívej se na dveře, a když uvidíš, že se polovice dveří otvírá, spusť paličku a rychle vejdi do dveří a ony se samy za tebou zavřou. Za dveřmi uvidíš jiné dveře ve zdi a vedle dveří uvidíš viset dolů hedvábnou šňůru; tu vezmi do ruky a třikrát s ní trhni a zůstaň stát u dveří a za chvilku otevře ti dveře černě oblečená paní a ta ti řekne, aby jsi šel za ní, a povede tě točenými schody nahoru do knihovny a tam budeš čekat na paní kněžnu. Když tam paní kněžna vejde, pokloň se jí slušně a ohlas jen svoje jméno…“