Povídky II

VIII

Co se za pár hodin všecko nezmění a co jsou ty plány lidské, které se dělají do daleké budoucnosti; pouhé bubliny! – Jak zcela jinak to vyhlíželo ráno po onom večeru, kde se všickni tak rozkošně bavili v zámku. – Služebníci chodili po špičkách, nebylo šumu ani hlaholu jako jindy. Po Žolínkovi se také nikdo nesháněl. Hosté rozmýšleli, na kterou stranu, ke komu ze zámku rozprchnout by se měli; bylo jim ouzko.

Mamzel Sára chodila jako vyděšená po pokoji, skládajíc si svoje věci do kufru, a Josef byl hned ráno ve městě na poště objednat místo pro jednu osobu do Prahy.

Co se stalo? Paní ze Springenfeldu byla na smrt nemocná. Když se společnost večer z letohrádku vrátila, ptal se pán panina lokaje Josefa, který u vchodu síně zámecké stál, neví-li, jak se paní vynachází, neboť jí po obědě nebylo dobře, a bojíc se, že by jí mohlo být hůře, řekla pánovi, že pojede domů, aby společnost jen zůstala pospolu.

Pan Skočdopole, zvyklý na paniny stonky a rozmary, neměl ničehož proti tomu, dal zapřáhnout a paní odjela domů.

„Milosti, museli jsme pro doktora, právě přišel,“ odpověděl Josef.

„Je zle?“

„Já nemohu říci, milosti. Když milostpaní přijela, slezla u vrátnice, šla pěšky skrze zahradu, já stál zde; ptala se mne, je-li mamzel Sára doma, já řekl, že bude ve svém pokoji, že jsem tam viděl jít právě pana Jacquesa. Milostpaní neřekla nic, šla do pokojů a dlouho bylo ticho, jako by tam nikdo nebyl, až najednou silně na mne zazvonila; když jsem vešel, byla na smrt bledá a kázala mi, abych zavolal Kláru a poslal pro doktora, a to jsem také hned vykonal.“

Pan Skočdopole vešel rychle do pokojů. V knihovně seděl doktor a psal recept.

„Jak je, doktore, opravdu je nemocná, že píšete recept?“

„Nehezky se to ukazuje a bojím se, aby to nebylo horší. – Milostpaní se musila nastydnout, a co horšího, musela mít silné pohnutí mysle, je posud jako u vytržení a má silnou horečku.“

„Ale cholera to snad není, doktore?“

„Hm, proč se právě toho jména tak lekáte, což nejsou jiné choroby též smrtelné?“ řekl doktor, hledě si svého receptu.

Dopsal, pán zazvonil, a hned letěl sluha s lístkem do města. – Doktor ale zase vešel s pánem do pokoje panina. – Paní ležela na loži, Klára všecka bledá byla samojediná s ní v pokoji.

„Kde je Sára?“ ptal se pan Skočdopole Klárky, neboť měla paní tvář odvrácenou, a on myslil, že spí.

„Nevím, co se stalo, její milost ji ani vidět nechce,“ odpověděla Klárka, pokrčíc rameny.

„Jsi ty to, Václave?“ obrátila se paní rychle.

„Jsem,“ odpověděl pan Skočdopole překvapen, že ho jmenuje paní jménem, jakéž nenáviděla co nanejvýše sprosté.

„Vezmi tuten list, přečti a potvrď, a hleď, aby se moje vůle stranu té věci hned ráno vyplnila. Viď, že mi to uděláš?“

„To víš beztoho, že ti vše udělám. Ale co se ti stalo najednou, co tě pohnulo tak tuze?“

Ale paní neodpovídala, a doktor potáhl pána, aby ji nechal.

„Já jdu tedy a hned vůli tvoji vyplním,“ řekl pan Skočdopole a odešel do prvnějšího pokoje.

Rozdělal velký silný list, bylo to vysvědčení Sářino, že u paní Skočdopolové co panská sloužila, že je šikovná a že ji může co takovou odporučit. Mimo to byla při tom poukázka na 100 zl. stříbra, jež paní Sáře co půlroční službu napřed dávala. Pan Skočdopole zavrtěl hlavou, zamyslil se, pak odešel ale rychle do svého psacího pokoje, poukázku podepsal i svým jménem, připsal ještě zvláštní lístek, zabalil vše, zapečetil a nadepsal na svého právního do Prahy. – Odkládaje péro, padlo jeho oko na podobiznu paní ze Springenfeldu, která v skvostném rámci na stole podepřena stála. – Dlouhou chvíli se na ni díval, až se mu oči slzami podlily.

„To byly jiné doby, když jsem si tě dal malovat, Kateřino,“ šeptal si, „věřili jsme ještě v sebe. – Mohli jsme být šťastni, ale chybili jsme oba. Odpustiž nám Bůh!“ a setřev zvlhlé oči, rychle vstal, zazvonil a vstupujícímu komorníku Francovi kázal přivést Sáru.

Sára přišla, ale neměla bělavé hedvábné šaty ani zlaté jehlice ani náramky a na tváři nebylo památky po ruměnci.

„Sáro,“ řekl pán přísně, „do rána mějte svoje věci složené a ráno odjedete po poště do Prahy. Jste ze služby propuštěná. Tuto máte adresu mého právního a peníze na cestu – zároveň s vámi dojde to poukázání, aby vám tolik, co vaše půlroční služba obnášela, vyplatil. Dokud byste jinou službu neměla, může vám i domovní v našem domě dát pokojíček. – Tak to paní chce a já vám to ve jménu jejím rozkazuju.“

Sára kypěla zlostí a vztekem, nutila se ale k pláči a mezitím začala stěžovat si na paninu nespravedlivost, ba chtěla začnout všelicos i povídat na paní. Pán ale ukázal na dveře, řka přísným hlasem: „Ani slova více – jděte a učte se poctivě sloužit!“

Rozvzteklená Sára vyběhla a Franc v předpokoji pravil jako pro sebe: „Tak to bývá, tak dlouho se chodí se džbánkem pro vodu, až se ucho utrhne. Za tebou, megéro, udělám kříž.“ Sára to slyšela, ale neřekla nic, jako zlá saň letěla do pokoje, válela se vztekem po zemi, plakala – a kdyby byla měla tolik odvahy, byla by snad tu noc půl zámku pobila a zámek zapálila. – Ona dobře věděla, co se paní stalo, vždyť ji leknutí z náručí Jacquova vytrhlo, div neomdlela, když slyšela paní prudce zazvonit, kdežto si ji myslila v lese ještě. Když se Jacques vykradl, ona vše uklidila, šaty se sebe sházela a do předešlých se ustrojila a k paní dolů přiběhla, chtíc se vymluvit, že nebyla doma, a paní jí zrakem jiskřícím, bledá až po pysk, řekla: „Jdi a nechoď mi na oči – já vím vše!“ – Tu teprv byla omráčena a hned jí napadlo: Ona poslouchala! – Josef, když se ho ptala, kdy paní přišla, domnění její potvrdil, řka se špatně tajeným úsměškem: „Sotvaže se vizita u vás ohřála!“ – Všecko ji zlobilo, dopalovalo, a pomoci tu nebylo. Co ji nejvíc těšilo, bylo, když slyšela v noci běhání a šeptání, že je paní zle, že má choleru. – Tu si teprv tleskla radostně do rukou, a dala se do skládání věcí, přiberouc s sebou všelicos, co jí neříkalo paní. – Než odjela, navštívila pana Jacquesa, by se s ním rozloučila; byl také se skládáním šatů zaměstnán a rozmrzelý nad zklamáním plánů, jež mu přislibovaly dobré živobytí. Dal to Sáře notně cítit, a to ji nade všecko rmoutilo; slyše, jaké propuštění Sára dostala, byl zase vlídnější a slíbil, jak se do Prahy navrátí, že ji vyhledá, aby mu jen zůstala věrná. –

Chladně rozloučila se Sára s domem, kde jen pro pohoršení byla a kde nebylo mimo paní ani jedinkého člověka, který by ji byl náviděl; a té paní se špatným vděkem odsloužila.

Hosté slyšíce, že má paní choleru, také se rozprášili, jak by do hejna holubů na hrachu se pasoucích střelná rána padla. – Jen dva přátelé pana Skočdopole zůstali, starý major a jeden nadlesní, a chtěli při svém příteli setrvat; ostatní odjeli jeden po druhém, berouce si rozličných výmluv, pan Skočdopole ale žádného nezdržoval.

Paní bylo zle, měla vskutku choleru a z cholery padla do horké nemoce. Klárka a matka její se ustavičně u její postele střídaly v posluze, nechtíce paní nikomu cizímu svěřit.

Kalina viděl svoji nevěstu málokterý den, a jen nakrátce, Vojtěch ho ale často s Žolínkem navštěvoval na polích, nikdo mu v tom nebránil a Žolínek si proběhával rád venku a byl vesel a nikdy se mu nic nestalo, poněvadž ho Vojtěch pásl jako oko v hlavě; bylo mu jaksi psíčka líto, že tak najednou jako by osiřel, proto také tím více s ním hrával a psík bez něho ani minutu být nemohl.

I k Sýkorovům ho brával, a tu se vždy sběhly celé valy podívat se na toho vzácného pejska; mínili ale, že to přece jen pes. Sýkorovic děti přirovnávaly ho k domácímu špiclu, a tu Aninka říkala: „Jdi, špic, jdi, ty nejsi tak hezký, nemáš taková krásná ouška ani tak krásnou srst.“

„Řekni jí, špic, že Žolínek neumí zase tak dobře hlídat jako ty,“ naváděl Vojtěch, který špiclovi také přál, vždyť se nejednou v boudě spolu vyspali.

Doktor byl kolikráte za den v zámku a všecku svoji zkušenost i vědomost upotřeboval, aby paní ulehčil, ale kdykoliv se ho pán ptal, je-li naděje, pokrčil rameny. Pán, ač chodil se svými starými přáteli na procházky, vyjížděl, v šachy a kostky hrál – rozprávěl, přece byl velmi roztržitý; kolikráte za den slyšela Klárka, jsouc u paní ve vedlejším pokoji, jeho krok, a to ona vždy vyšla ven povědít pánovi, jak se paní vede.

Ale ono se to dlouho nelepšilo ani patrně nezhoršilo a paní ležela bez vědomí, až jednoho dne jako z těžkého sna se probouzela. Než víčka měla těžká, nemohla je otevřít, údy jako olověné, ani pohnouti se nemohla, jen vědomí se jí vracelo; slyšela hlasy, rozuměla jim, a čím dále naslouchala, tím pevněji všemu rozuměla. Byly to hlasy Klárčiny a její matky.

„Jdi na procházku, dítě, já tu zůstanu, jsi bledá, ať se nerozstůněš; Kalina má také o tebe strach.“

„Nebojte se, maminko, vždyť se já vyspím, co mi třeba, jíst mi chutná a čerstvá jsem dost, ta bledost není nic. Vy jste stará a víc bdíte než já.“

„Moje tělo je tomu navyklé, holka, a nepřichází mi to za těžké. Nuž, jen kdyby se Pánbůh smiloval a té paní ulehčil. Tu černou (mínila Sáru) byl ancikrist do domů dlužen. Muselo se mnoho mezi nimi přihodit, že to tu paní tak pohnulo, ani když psíka pustila, se tak nehněvala. Inu, ono všelicos nemělo se stát, ale člověk si není nikdy dost moudrý – a každý musí se svým svědomím se spořádat sám. – Já tak říkajíc odchovala tu paní – a mám ji ráda; a také se modlím za ni, aby Pánbůh ji pozdravil.“

„Já také, matko – a je mi líto pána, také chodí všecek zaražen, a ten chlapec s tím psíkem kolikrát za den přijde, a tak mi připadá, jako by nevěděli, komu patří. Je to dobrý hoch a toho Žolínka tak opatruje jako dítě.“

„Ten psík – s tím se nemělo přece jen dít, jak se děje – na takovou hříšnou lásku se Pánbůh nerad dívá, a já se vždy bála trestu. Nu, jen dej Pánbůh paní zdraví, však se ona pozná jednou, že nejsou všickni přátelé, co se jí staví. Vidíš, jak se rozprchli, když se rozstonala – a ten baron a hrabě Rosol –“

„I ne, matko, Rossignol,“ opravila Klárka.

„Nu, to je jedno; ti byli nejprvnější pryč, a co užili v domě! A jen ti dva staří páni zůstali věrni pánovi. Ten svět, ten svět! Ale kdypak přijde doktor?“

„Hned matko; to víš, že v tu hodinu chodívá. To je hodný člověk, matko – a tuze se o paní stará a není tak divný ani hrubý, jak lidé o něm soudí.“

„Na světský úsudek nesmíš dát, dítě, to bys špatně mnohdy pochodila.“

„Tak řekl onehdy pan správce, že lidé mnohdy na člověku to zavrhujou, co je na něm nejkrásnějšího.“

„Ba pravda, pan správce je poctivý muž.“

Tu se ozval třetí hlas, a paní nemohla hned poznat, čí to je. Byl to Vojtěch.

„Milostpán mne posílá, jak je milostpaní,“ šeptal polotajeným hlasem.

„Řekni, že tiše spí a lehčeji dýchá od noci,“ pravila klíčnice.

„I to jsem rád, poslouchej, Žolínku, milostpaní je lepší, vidíš, co jsem ti říkal, když jsi plakal.“

„Ale co to mluvíš, chlapče, copak psi pláčou?“

„A jo, panímámo, pláčou; pantáta Sýkora to povídal, že pláčou. Jednou prý stonal a špicl nic nežral a ležel u postele a pořád plakal. A Žolínek, když mu povídám o milostpaní a když tu někdy jsme v pokoji a slyší milostpaní ze spaní mluvit, chce k ní, a když ho nepustím, lehne si mně na klín a pláče – tekou mu slze jako člověku. Pan Kalina také povídal, že mají psi rozum a že jsou věrnější než mnohý člověk.“

„To je pravda. – Nyní jdi ale s vyřízenou, a já jdu k paní,“ po těch slovech rozhrnula těžkou záclonu, jež byla místo dveří, a vešla do pokoje. –

Vojtěch chtěl odejít, ale ještě nebyl u dveří, již se záclona zase rozhrnula a klíčnice zavolala: „Pojď sem s tím psíkem!“

Chlapec se začervenal, podivil se, ale vešel s psíkem do pokoje, zůstal však u dveří stát. – Byl zvyklý vidět paní našperkovanou, zarazil se, vida ji bledou, bílou, jako jeho matka bývala, a pes se díval brzy na něho, zas na postel a nehnul se od něho, až paní trochu hlasitěji zavolala: „Žoli!“ Tu teprv skočil mu z rukou a rozběhl se k posteli, vyskočil nahoru a lízal paní ruce, a bylo vidět na něm neobyčejnou radost, ale spolu i ostýchavost, protože paní zase mlčela; teprv když ho začala slabounká hladit, začal metat ohonem a tulil se jí pod ruku.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho paní, „nemohu se na jeho jméno pamatovat.“

„Já nevím,“ šeptal hoch uleknut, a opravdu v tu chvíli nevěděl, kterak odpovědít. Věděl, že nechce paní, aby se jmenoval Vojtěch, co ale paní stonala, neříkal mu žádný Alberte, a on v té chvíli nemohl si vzpomenout na to jméno nové.

„Nebuď hloupý, Vojtěchu,“ řekla klíčnice, „copak nevíš, jak se jmenuješ?“

„Vojtěch,“ řekl chlapec tiše, že to paní sotva slyšela.

„Pojď sem blíž, Vojtěchu,“ kázala mu paní, a když chlapec přistoupil, povídala: „Dobře jsi hlídal Žolínka?“

„Milosti, jako oko v hlavě, všecko jsem dělal, jak jste řekli, pranic se mu nestalo, jsme vždy spolu.“

„Tedy ho hlídej jen dále ještě, Vojtěchu, až budu zdravější, pak ti něco povím,“ a pohladíc psíčka po ouškách, kynula, aby s ním chlapec odešel.

„Panno Klárinko, milostpaní mi řekla Vojtěchu a ne Alberte, to jsem rád, už se nebudu jmenovat Albert,“ radostně oznamoval chlapec Klárince, která v prvním pokoji cosi chystala.

„Jdi jen tedy a oznam to milostpánu záhy,“ šeptala Klárka a Vojtěch i s psem zmizeli ve dveřích.

„Už dlouho stůňu, Marjánko?“ ptala se nemocná staré klíčnice.

„Už je to hezky dlouho, milostivá paní, na třetí týden – ale dá Pánbůh, teď to půjde rychle ku konci s nemocí,“ odpověděla stará.

„A ty jsi mi tak věrně sloužila, i Klárka, však já se vám pokud možná odsloužím.“

„Ale milosti, cožpak by se o tom mluvilo, vždyť to je přece naše povinnost a rády to děláme.“

„Kde je Klárka?“

„Chystá milostivé paní nápoj, pan doktor poručil, bychom jej nedali dělat do kuchyně, že by se tak neudělal, jak je potřebí. – Mám ji zavolat?“

„Zavolej!“

Klárka hned přišla.

„Klárko, děkuju ti, jsi hodná. – Jsi nevěstou, viď?“

Obě se divily, jak to paní ví, ony ničehož neřekly – ale paní to na nich pozorujíc, povídala: „Já nespala vždy a slyšela jsem, co si povídáte – nemohla jsem se ale probudit. Není tomu tak, že si vezmeš Kalinu?“

„Je,“ odpověděla matka i dcera.

„Nu, tedy mi jen dosluž, já se ti o slušné věno postarám.“

Ozvaly se kroky v předpokoji a Klárka pravila: „To je milostpán!“

„Řekni, ať vejde,“ pokynula paní Klárce a ta vyběhla z pokoje, do pokoje vešel pán a obě ženské se odstranily. –

Dlouhou chvíli byl pán u paní, a když vyšel, byl veselejší. –

Od toho dne se paní pomalu lepšila, doktor ale říkal: „Není vyhráno,“ a mluvil o tom, že musí paní do teplejší krajiny, jen jak bude trochu silnější. –

Ale síla se pomalu vracela, dlouho nemohla z lože vstát, a když vstala, museli ji do zahrady v sesli nosit, a z pokoje do pokoje nemohla přejít bez podpory Marjánky. Ale byla tichá a trpělivá, jako nikdy dříve, a se vším byla spokojena, co jí Klárka udělala, ba kupodivu, když chtěla kunštů Sářiných užívat při strojení, řekla paní: „Zahoď to!“ – a vždy spokojila se svou od přírody jí danou barvou i vzrůstem a nosila šaty tmavých barev. –

Když Vojtěch s psíkem náhodou se jí trefil, hrála s ním, ale to hejčkání a mazlání jako dříve přestalo. – K pánu byla srdečnější, a když ji jmenoval Kateřino, neřekla nic, ba zdálo se, jako by jí to bylo milejší než paní. – S doktorem ráda rozmlouvala, vyptávala se ho na nemocné, a když líčil obyvatelstvo městečka a z městečka přeskočil na společnost lidskou a když to vše líčil živými barvami, když ostrou satirou tepal marnost a předsudky světa, proti ješitnosti horlil a vroucím citem zastával ctnost utlačenou, když mluvil, jak by to a ono být mělo, tu mnohé slovo projelo jí jak ostrý šíp, ale vždy ho přece k podobným řečem pobádala – a když odešel, sedávala dlouho zamyšlená.

Jednoho dne poprosila k sobě svého manžela a dlouho spolu rozmlouvali, a když od ní odcházel, byl velmi pohnut, šel rychle k nadlesnému a majoru, a ten první ještě téhož dne odejel. –

Také Sýkora přišel téhož ještě dne do zámku, nesa v ruce náruč šatů; paní si je nechala ukázat, rozmlouvala chvíli se Sýkorou, pak ho poslala k Vojtěchovi, a když Sýkora ze zámku zase odcházel, nesl v uzlíčku Vojtěchovu livraj, Vojtěch pak měl velmi slušný oděv, jak se vůbec nosil. Sýkorová jeho livraj v domácnosti spotřebovala, mimo fráčky, ty měl Sýkora dlouho schované, až jednou komedianti městem šli, ti mu je odkoupili.

Oděv ten Vojtěcha náramně těšil, ale jak když mu livraj oblekli, podívav se na sebe myslil: „Kdyby mne tak maminka viděla!“ – a tak to i ten den byla jeho první myšlenka, s tím jen rozdílem, že se za livraj styděl a z šedého kabátku se radoval. Žoli ho obskakoval a on se mu ze všech stran obracel, a v tom přišel do dveří Josef, aby přišel k milostpaní.

Vešel k milostpaní, Žolínek k ní skočil, v pokoji nebyl nikdo než Marjánka. Paní seděla v lenošce opřena, na tváři neměla ani barvičky, ale byla přívětivá, a Vojtěchovi se mnohem hezčí zdála být než kdy dříve, když se leskla a oděv okolo ní jen tak šuměl.

„Jak se ti líbí, Vojtěchu, tvůj nový šat?“ ptala se ho nejprve. –

Vojtěch přisvědčil, že tuze, šel a políbil jí ruku a děkoval se. – Dříve jí nesměl nikdo sprostší ruku políbit.

„Nemrzí tě služba u mne a hlídání Žolínka?“

„Och ne milosti, my se máme rádi.“

„Tedy bys ho dobře choval, i kdybych tu já nebyla a kdyby se ti neporučilo?“

„To by byl hřích, kdyby mu měl někdo ublížit, on je dobrý. Dříve vrčíval na každého žebráka, ale já jsem ho vždycky vyhuboval, a to on pak, když jsme někoho potkali, se na mne podíval, jako jestli ho poštvu, a když jsem mu řekl ‚dej pokoj‘, dal pokoj, a teď je hodný, ani kuřeti neublíží; jen kdyby mně někdo chtěl něco udělat, to by mne bránil. Já bych s ním poslední sousto rozdělil. Však on žere už také brambory a pije z hliněné misky, třebas mu neprostřel.“

„A kdo ho tomu naučil?“

„A to tak, milosti, samo sebou, když jsme na procházce, on se hodně ucape, a pak se stavíme u Sýkorů neb ve dvoře, a tu mu dá šafářka na misku trochu mléka anebo mu Aninka Sýkorovic dá kousek bramboru, a když je hlad, tak se sní všecko. Viď Žolínku?“ –

Psík běžel k němu, několikrát se okolo něho zatočil a zase zarejdil k paní.

„Jestlipak bys ses rád učil, do školy chodil?“ ptala se zase paní, jeho prvnější řeči se usmívajíc.

„To bych rád,“ ozval se živě chlapec.

„Jestlipak ti někdy napadlo, čím bys rád byl, až vyrosteš?“

„To mi napadlo kolikrát,“ řekl chlapec, a oči sklopiv, začal mačkat u kabátu šos.

„Čímpak tedy, pověz mi to,“ řekla paní vlídně.

Chlapec ale mlčel a přešlapoval z nohy na nohu. –

Marjánka, aby nezahálela, chodila s peřovým smetáčkem a osmetávala rozličné hračky a sošky po pokoji rozestavené, ač nebylo na nich prachu. Vidouc chlapcovu rozpačitost, usmála se řkouc: „Copak ti huba zamrzla, Vojtěchu, mluv pak, čím bys rád byl, krejčím, zedníkem jako tatínek, ševcem, nebo kominíkem snad?“

Chlapec se začervenal, ještě nížeji sklopil hlavu, vjel rukou do kapsy a vyrazil ze sebe: „Já bych rád byl panem doktorem!“ – pak mu ale vyhrkly slze a zatřpytily se na květovaném koberci.

„Nuže tedy přičiň se k tomu, uč se a budeš panem doktorem, hleď jen, abys byl tak hodným, jako je náš doktor,“ řekla paní. –

A vtom jmenovaný vešel, a slyše, co se stalo, a vida chlapcovu radostí ozářenou tvář, spočinulo oko jeho okamžení s vroucností na bledých tazích paní Skočdopolové. –

Vojtěch maje dovolení odejít, běžel ke Klárince povědít jí, že bude panem doktorem, pak ale rovnou cestou letěl k Sýkorovic, ale sotva do dveří vrazil, křičel: „Pantáto, panímámo, Aninko, Johanko, Dorotko, Vavřínku!“

„Copak chceš, Vavřínek je v sadu, kopa raků!“ zvolal Sýkora.

„No poslouchejte – milostivá paní povídala, že se budu učit a že budu panem doktorem. Už se nic nebojte, že budete stonat, já vám všem pomohu!“ zvolal.

„Vidíš, chlapče, vidíš, jak tě má Pánbůh rád, to ta matka za tebe oroduje!“ zvolala Sýkorová a slze radosti jí vstoupily do očí. To chlapce rozplakalo. –

„No to budeš ale pánem, kopa raků!“

„To nebudeš pak s námi ani mluvit,“ mínila Johanka.

„Avšak ne – pan doktor je také pán a mluví s každým, a já budu zrovna jako pan doktor, budu chudým pomáhat a jen od bohatých si dám platit a všecko budu dělat jako on, milostpaní mi to také povídala.“

A od Sýkorů nešel Vojtěch ještě do zámku, měl srdce přeplněné radostí, rád by byl někoho hodně vroucně obejmul, ale srdce, jež by citu jeho rozumělo, lokte, jež by ho byly stejnou vroucností k sobě přivinuly, kryla zem – a na světě mu je nemohl nikdo, nikdo vynahradit.

„Jen jediné slovíčko kdybych vám mohl říci, mamičko, jen jednou kdybyste se mohla na mne podívat, och, když přece nikdo na světě není jako vy!“ naříkal Vojtěch, objímaje hrob své matky, a slze jeho tokem valily se na zelenou trávu a drobné kvítí. “, a jako bývalo, tak zdálo se mu, že je, matka že u něho stojí, mu předříkává, a pak požehnavši ho, říká: „Jdi nyní spát.“ Udělal kříž a šel do zámku. –

A když šel spát, přistavil ložisko Žolínkovo až k samému loži svému, a když psík k němu skočil, byl rád, položil si hlavu vedle jeho hlavy a přišeptával mu všecky svoje stesky a touhy, také mu řekl: „Počkej, až budu panem doktorem, když ti něco bude, to já ti také pomohu, protože jsi takový dobrý psíček.“

Mezi šeptáním a pláčem sirotek usnul a Žolínek, opatrně vedle něho do koutečku se svinuv, usnul též.

IX

Druhý den nato přibyli do zámku hosté, pan nadlesný se vrátil a s ním přijela obstarožná již paní a chlapec o něco málo mladší než Vojtěch. –

Pan Skočdopole je velmi srdečně přijal, chlapce ale s velikým pohnutím k srdci přitiskl, chlapec pak jmenoval ho „strejčku“ – a také ho s radostí objímal. Pan nadlesný šel do svého pokoje, paní s chlapcem vedl pan Skočdopole sám do přichystaných pro ně pokojů, by je mohli vést k paní, která za čas choroby pozdě teprv návštěv přijímala. –

Když později domácí paní vzkázala, že hosti očekává, řekla paní k chlapci: „Nyní půjdeme k nové tetičce, Emilku, chovej se k ní tak jako ke mně, aby tě i ona tak ráda mít mohla. – Ona je hodná a dobrá, a budeš se tu dobře mít.“ –

Chlapec neřekl hned nic, pak vzal ale starou paní za ruku řka: „Ale jak, jestli se mně nebude tetička líbit tak jako ty? To ji nemohu mít také tak rád?“ řekl chlapec.

„Nu, budeš vidět,“ usmála se stará teta a šli k nové tetě, pan nadlesný je provázel.

Paní Skočdopolová je očekávala; doktor stál ve výklenku u okna, a pan Skočdopole, když Josef dveře otvíral, prosebně na paní pohlédl, ta chtěla se zvednout, ale nemohla – slabost a pohnutí jí nedaly. –

Velmi přátelsky se pozdravily, co dávné známé, delší čas rozloučené, když ale paní chlapce za ruku vezmouc, paní Skočdopolové ho představovala: „To je Emil!“ a chlapec oči na ni obrátil, oči to podobné těm, které se byly před okamžením prosebně k ní obrátily, když tu viděla příbuzné tahy, přelítl úsměv jakéhos upokojení její tvář, a chlapce k sobě přitulíc, pravila tiše: „Odedneška náš syn!“

Hlubokým vzdechnutím odlehčil si pan Skočdopole, a vzav chlapce za ruku, pravil: „Musíš mít ale maminku také hodně rád!“

„To je ale moje nová tetička,“ ozval se chlapec.

„Já ale chci, abys mi říkal maminko a strejčkovi otče, když jsi náš synek.“

„Budu tak říkat a budu vás mít rád, ale vy mne také musíte mít rádi, tetička to povídala,“ mínil chlapec, a vida stát na příhradě pěkného koně z bronzu, přišel hned na myšlenky.

„Podej mi, prosím tě, otče, toho koně dolů, abych se na něj podíval, ano?“ pravil.

„To je matčin!“ odpověděl pán.

„Prosím tě, maminko, dovolíš?“

„Ano, a vezmi si ho do tvého pokoje, ale dej pozor, aby zůstal vždy tak pěkný!“ laskavě řekla paní Skočdopolová.

„Nesmím si ho obarvit načerno?“ mínil chlapec.

„K čemupak?“ namítala teta a pan nadlesný.

„Ale vždyť zelený kůň žádný není, a to je zelený.“

Pan strýc a stará teta chtěli ho kárat, aby nechtěl hned všecko navrub obracet, ale panu Skočdopolovi oči zářily a paní se usmívala. Tu si ho vzal na starost doktor, vymluvil mu barvířství a řekl mu o Vojtěchu, Žolínkovi, a Emil hned se vyprosil k nim a doktor sám ho vedl. Ostatní zůstali ještě dlouhou dobu pohromadě, v důležité rozmluvě pohříženi.

Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: „Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!“

„Ne tak Václave, můj nejupřímnější příteli!“ odpověděla paní, stisknouc mu ruku. –

Tak se skončila ona první návštěva, na niž se pan Skočdopole kolik let byl chystal a již paní přijmout nechtěla, ač vše pro ni podstoupil.

Emil a Vojtěch a k tomu Žolínek záhy se spřátelili, jenže psík Emila tak rád neměl jako Vojtěcha a Vojtěch zase si netroufal být k němu více než uctivý, neboť se hned rozneslo po celém zámku, že je Emil syn z pánovy přízně a že bude někdy pánovým dědicem. –

Byl ho plný dům, ale každý ho měl rád a říkali mezi sebou: „Nu, ten nezapře Skočdopolovic rod, jak by pánovi z oka vypadl.“ Stará klíčnice to dobře znala, ona mohla povědít, je-li od bratra či od sestry – ale ona nechtěla. Jen když se jí Vojtěch jednou ptal, nemá-li Emil také maminku, řekla: „Ta mu umřela, jak ho porodila.“

„A tatínek?“

„Jak se narodil,“ odpověděla krátce klíčnice.

„Jo,“ myslil si Vojtěch, „to se mu nemusí stýskat po mamičce, když ji neznal.“

Paní Skočdopolová přece pomalu sílila, a byla již doba k odjetí do Itálie určena. – Pan Skočdopole s Emilem měli jeti s sebou, a k své posluze chtěla vzíti paní Marjánku, na niž se velmi zvykla a která tomu ráda svolila, vidouc, že je paní potřebná. Než ale odjeli, všelicos se ještě stalo.

Nejprve písemně potvrdila dostatečnou sumu, která by se měla na vychování a další studování Vojtěcha každý rok vyplácet, a kdyby ona mezi tím časem zemřít měla, od jejích dědiců. – To položila do rukou doktora. – Sumu tu, kterou jednou v marnivosti určila na chování psa a co penzí jeho, těch tisíc zlatých, položila co nadání pro vychování studenta z chudší třídy obyvatelstva na panství.

Pak položili s panem Skočdopolem spolu základní jistinu k založení opatrovny pro malé děti – a nemocnice o šesti postelích a plán k stavení i ostatnímu zřízení dal se též do vůle doktora a pan správce zase měl rozkaz jeho vykonat.

Poněvadž klíčnice s paní odjeti měla a později klíčnicí být nemusela, ustanovila se nová; stala se jí Sýkorová a paní Marjánka ji svědomitě do všech tajemství úřadu zasvětila a mínila, že se do toho hračkou vpraví. Přičinlivá dobrá žena nelitovala své chalupy, pronajala ji lacino a do zámku se odstěhovala, čemuž se nejvíc radoval Vojtěch, neboť se již obával, že tam zůstane sám. – A Sýkorová, považujíc ne svoji dobrotu, ale chlapce co původ všeho dobrobytu, obsluhovala ho a šetřila vždy jako oko v hlavě; a Žolínek, který zůstal u Vojtěcha, měl napotom vždy zvláštního cos – a když ji sám Vojtěch z toho káral, že to milostpaní neporučila, říkala: „Jen nech, hochu – musíme mu pomalinku odnaučit, co bylo příliš, on nemá z toho rozum, proč včera bylo tak a dnes jinak být má, ale zvykne všemu,“ – což se i stalo. – Paní Skočdopolová sama chtěla, aby zůstal Žolínek u Vojtěcha. „Ten nevinný původce tolika pohoršení.“

„A tolika dobrého,“ pravil jí na to doktor. –

A kde zůstala Klárinka? – Ta strojila a sloužila paní věrně a neúnavně, ale jednoho dne strojily ji a česaly a vpletly jí do vlasů zelený věnec, pak stála před matkou s ženichem, plakala a matka ji žehnala a paní ji žehnala, a všickni jí přáli štěstí a toho dne nebylo jí rovně. Jelo se do kostela, pak byla hostina a při ní samí dobří přátelé; a chasa na dvoře vejskala a pila na zdraví nového pana pojezdného a paní pojezdné. – Každý byl vesel, i paní zdála se být, a pan správce, který měl zbrusu nový kabát, od Sýkory šitý, neboť se zařekl, že nedá do Prahy více šít, když ze zámku do svého bytu šel, nemohl trefit, což se mu přece málokdy stalo. – Jen nevěsta a ženich málo jedli a pili, a přece hladu nepocítili.

A co ty městské paničky? Ten den všickni muži večer v hospodě si stěžovali, že měli připálený oběd – paní pak jejich přály si mít desatero očí a dvanáctero jazyků, aby všechny ty noviny postihnout mohly. – Ale byl to vrch novin – než ten ze sebe svalily, kolik se tu důlků u kostela vystálo a kolik kávových společností obešlo! –

A cožpak ty noviny, kteréto jak předeno příze před nimi ležely, ježto se dala soukat, motat a zmodrchat – kupříkladu Klářina svatba, panina nemoc, Vojtěchův příběh, panin odjezd a stavění plotu, to všecko bylo nabíledni – ale ty klubka svinuté, k jichž rozvinutí nemohly najít pravou niť, to jim nedalo spát. A to nebylo jedno! Hlavně Emil – čí je – proč Sára odešla – proč se hosté nevrátili – proč je ten divný doktor tak oblíben – a proč a zač a nač a k čemuže dostal písemnosti do rukou. Konečně jim také záleželo mnoho na tom dovědět se, mnoho-li košil, podvleček, lajblíků a podobných věcí Klárka od hraběnky věnem dostala a jestli také nějaké stříbro a porcelán – a jestli byly košile napřed vyšity a jaké bude mít záclony u oken, od kterého truhláře bude mít nábytek, jestli umí vařit, jakou bude mít děvečku a jestli se nebude za týden s mužem vadit? To byly otázky na denním pořádku u nich, a běda že nepřišly k jistému rozluštění. – Ovšem doktor, ten to věděl, ten jim mohl kámen ze srdce svalit; mnohá se o to pokoušela, byla by si třebas přední zub dala za to vytrhnout, ale s doktorem nebyla pořízená. „Je hrubián,“ říkaly zase bez ostychu, poněvadž už cholera přestala.

A za krásného jitra stál velmi pohodlný cestovní kočár před zámkem a v jednom pokoji u okna stála paní v pocestném obleku a oko její smutně hledělo do krajiny. – Vedle ní stál doktor s čelem zasmušilým. –

„Doktore, uvidím to vše jednou, shledáme se zase?“

„Budete-li tak pokračovat, jak jste začala, doufám pevně – a těším se na to,“ dodal.

„Jste tedy se mnou spokojen – ve všem?“

„Úplně.“

Franc přišel oznámit, že kočár před zámkem.

„Sbohem tedy, na šťastné shledání!“ řekla paní, podavši mu ruku.

On ji políbil vřele, a když hlavu zvedl, viděl v oku jejím slzu.

Před zámkem okolo kočáru panina i pánova byla polovic zámeckého obyvatelstva. Pán ještě správci rozkazy dával, Kalina byl smuten, Klárka držela matku za ruce, plačíc, Vojtěch držel Žoli v náručí, plakal též, a Emil chtěl ho těšit, že mu bude psát, a byl též smuten.

Paní vyjdouc ven všem přívětivě přikynula; Klárinku políbila na čelo, Vojtěcha též, Žolínka pohladila řkouc: „Měj ho rád, Vojtěchu, buď hodný a uč se.“ – Pak nechala se od doktora do kočáru vysadit, ještě jednou naň pohlédla a vtlačila se do měkkých polštářů. – Za chvíli seděl i pán i Emil vedle ní, i služebnictvo bylo na svých místech, a zároveň se zpěvným ptactvem opouštěli podzimní krajinu, hledajíce modřejší nebe, teplejšího slunce.

„Jak mnoho tisíců duší jako ty úpí v poutech ješitnosti, marnosti a předsudků, nemajíce síly dost střásti je!“ povídal si doktor, dívaje se za odjíždějícími.

„A doufáte, pane doktore, že jí bude pomoc, že se vám ta kúra podaří?“ ptal se Kalina.

„Doufám; srdce její je zdrávo a vůle dobrá,“ odpověděl doktor více sám svým myšlenkám – a vzav Vojtěcha za ruku, obrátil se do zámku řka: „Nyní k učení, chceš-li být doktorem.“

DOSLOV

Spisovatel a čtenář

Čtenář: „Ale jakpak jste to udělal – ta povídka nemá konec.“

Spisovatel: „Odpusťte, já ji nedělal, lidé ji dělali a já ji jen opsal, a poněvadž nejsou ještě u konce a já planetář nejsem, abych jej napřed věděl – nemohu nic více říci.“

Čtenář: „Cožpak se to opravdu stalo?“

Spisovatel: „Stalo.“

Čtenář: „A kde?“

Spisovatel: „Leckdes.“

Čtenář: „Hm! A Skočdopolovic, vrátili se z Itálie?“

Spisovatel: „Vrátili. Žijou posud a mají se dobře.“

Čtenář: „A paní se uzdravila?“

Spisovatel: „Na těle i na duši.“

Čtenář: „A Emil, kdo to byl?“

Spisovatel: „Sirotek, jakých tisíce na světě; jenže nenajdou vždy tak dobrého otce a že se nestanou dědici.“

Čtenář: „Hm! A Vojtěch?“

Spisovatel: „Studuje na doktora a máme naděje, že jím bude.“

Čtenář: „A doktor?“

Spisovatel: „Chodí do zámku jako kdy jindy, těší se, že je v městečku opatrovna a nemocnice, doufá, že bude časem i více – druhá a třetí třída ho zbožňuje a paničky první třídy – mu ještě nadávají ‚hrubiánů‘, poněvadž nelíbá kromě zámecké paní žádné jiné ruku.“

Čtenář: „A Klárka?“

Spisovatel: „Nevadila se s mužem ani za týden, ani za čtrnácte dní, umí vařit, a strojili již křtiny – a městské paní nevěděly, co vrchnost dítěti zavázala, až – jim to bába pověděla.“

Čtenář: „A Sára?“

Spisovatel: „Měla špatnou službu, pan Jacques jí dal adié, a když se dověděla, že to v Skočdopolovic domě bez ní tak dobře chodí a že metlice, co zasela, boží dar nezkazila, dostala černou žloutenku, a od té prý není žádná pomoc, jak jí to jeden doktor tvrdil.“

Čtenář: „A Žoli?“

Spisovatel: „Je živ a zdráv, naučil se již hovězí maso jíst nesekané a ležet na starém koženém polštáři.“