Povídky II

V

Bylo po žatvě, bylo i po sklidu ovsů i otav. Děvčata měly plátno vybílené, peří sedrané, nastaly dlouhé mlhavé večery, svatý Martin přijel na bílém koni – nastaly „přásky“. Hospodyně chystaly sobě a děvkám služným konopí k prádlu, mužům na letní oblek, na provazy a plachty. Baby dělaly kracky z kúdele na plátno dvanáctikopové, děvčata ale nadívaly kužele lnem hebkým na tenúnké podvazky, jež samy obyčejně i tkaly.

Barta měl na přeslice dobrý odbyt. Každý chlapec, který chtěl děvčeti podat přeslici – což platilo za veřejné vyznání lásky –, koupil ji u něho, neboť je uměl Barta velmi pěkně vykládat a chlapci hleděli dle možnosti poslat děvčatům svým co možná pěkné přeslice.

První týden přástek měl se odbývat u rychtářů. První předvečer snesla Karla z ponebí v chalupě přeslici ze slívového dřeva, na níž byly z cínu vyloženy kvítečka, ptáčkové, srdéčka i všelijaké proplítání. Na kužel té přeslice natočila Karla bělounkého lnu a červenou haraskou jej slušně ovinula. Konec harasky připjala jehlicí, na níž byla při vrchu růže ze skleněných granátů s dvěma listy ze žlutého plechu. Do kužele vpíchla vřetánko, na špici vřetánka nabodla červené jablko. Vyhlíželo to velmi pěkně.

Právě si to Karla prohlížela, když vešla Markyta do dveří.

„Čí je to přeslice?“ ptala se Karly.

„Což ji neznáte, mámo? Je to ta, co jsem přes léto hudělala.“

„Při níž jsi spány pálila a oči si kazila, viď? Ale nač jsi ji pro sebe tak nakrášlila, vždyť ani žádná sedlákova dceř takovou mít nebude, a tys služka; tuto nedělej, řekli by, že se chceš honosit,“ pravila matka.

„Vždyť já ji teky pro sebe nekrášlím. Dám ji Haně!“

„Pošetilá, vždyť se to ani nesluší; chlapci se vám vysmějou; přenech jim to,“ domlouvala matka.

„Mně se zajisté žádný nevysměje, já bych mu pohádala. Hana žádného hocha ráda nemá posud, proč by ji nevzala? A když ona ji vezme, co je komu do toho.“

„Selka má už pro ni ženicha za lubem, Tomše Kosinovic, co je na výměnu v Němcích. V létě se vrátí. Ale nikdo o tom neví, nech si to za ňadry, ani Hana to nemá vědět,“ řekla Markyta.

Karla stála chvíli beze slova. „Dám ji přece. Nevezme-li ji, hodím ji do pece!“ zvolala, prudce berouc přeslici do ruky.

„Matičko klatovská! Tyť jsi čím dále tím divokejší, kteraký to s tebou bude!“ vzdychla si Markyta.

Karla běžela s přeslicí přes dvorek do statku. Hana byla právě sama v sednici, chystala stoličky pro přástevnice.

„Jéminku! Totě krásná přeslice, kdo ti ji poslal?“ ptala se Karly a začala s velikou libostí přeslici prohlížet.

„Já nechci od nikoho přeslici; tuta je tvá!“

„Od koho?“ tázala se zpytavě Hana a ruka její odtáhla se od přeslice.

„Jen si ji vezmi, je ode mne. Vím, že žádného z chlapců nemáš, hudělala jsem ti tedy já sama přeslici. Len, co je tuto na kuželi, je z toho, co jsme spolu zašily, plely i trhaly.“

„Och bože, jakú radost jsi mi způsobila!“ zvolala Hana a oči jí radostí zářily. „Takovú přeslici žádná mít nebude. – Hale, Karla, co řeknu, haž se budú ptát, od koho je?“

„Nic ty neříkej, nech je hádat. On tuto nikdo neuhádne, ha my budeme mít z toho smích,“ řekla jí Karla.

„Hale mámě to musím povědít?“

„Kterak chceš!“

„Vy děláte dílo, to není možná,“ lála jim Milotová, ale na prosbu Haninu slíbila, že nepoví, od koho je přeslice, až po přástvách.

Děvčata přihrnuly se do přásky. Některá měla zbrusu novou přeslici, některá loňskou. Každá svou se chlubila. Když Hana svoji ukázala, bylo divení a prohlížení až dost.

„Od koho, od koho?“ ozývaly se otázky ze všech stran, ale Karla řekla: „Tuto se nesmí povědít.“ –

„Však my to huvidíme,“ povídaly děvčata, myslíce, až chlapci přijdou.

V železná ramena, u stropu zavěšená, zastrčily se hořící spány, děvčata posedaly dokola na stolice a „lajce“, udělaly kříž a s Kristem Pánem pustily se do přádla a zpěvu.

Zanedlouho došli chlapci.

„Nynčko se hukáže, kdo je s kým!“ myslily děvčata.

Každý z chlapců, který tam měl své vyvolené děvče, sedl buď vedle, buď za ní. Kteří žádných milých neměli, zůstali stát uprostřed, utírali spány, pletli se mezi vřetánky, povídali pohádky a některý pomáhal hospodáři drát spány.

K Haně přisedla Karla a z druhé strany Petr. To bylo děvčatům i chlapcům divno, neboť myslili najisto, že se dovědí, jestli Hana kterého už volila. Ptali se Petra, ten nevěděl; dívky ptaly se Karly, ta dělala tajnou, a žádný se nedoptal jistoty.

A přes celé přásky seděla Karla u Hany jako na hlídání, takže ani žádný z chlapců vedle ní se posadit nechtěl ze strachu před Karlou, která jim vždy nějaký kousek vyvedla, že byli před děvčaty v haně.

Přišly vánoční svátky, bylo konec přástev. Prostřední svátek začaly radovánky dívčí koledou.

Milotová upekla dívkám velmi dobré hnětanky, jen se rozsýpaly.

„No, komu je dáme?“ ptaly se děvčata jedna druhé, když jim selka po jedné dala pro chlapce.

„Tak to huděláme,“ rozhodla Karla, „tvú sníme spolu ha svoji dám Petrovi.“

Hana byla vždy se vším spokojena, co Karla chtěla.

Když bylo odpoledne, sešla se všecka dospělá mládež na návsi a ve spolku šla zpívajíc do Medákova.

Děvčata měly soukenné kabátky, přes hlavu živé šátky. Den byl krásný, ale mrzlo, až pod nohou chrupalo, sněhu leželo vysoko a vesnice po návrších rozložené zdály se být v něm jako zaváté. Chlapci dováděli po sněhu, sklouzali se, dva vzali s sebou sáňky, po kterých děvčata z vrchů dolů sváželi. Hana vedla se s Karlou.

„Kterak je to v zimě smutné!“ povídala Hana a oko její bloudilo po krajině sněhem pokryté a po tmavozelených lesích, „hani travičky není vidět, hani ptáčka slyšet, hani ten les nezašumí.“

„Všecko to spí,“ řekla Karla a zatřásla jedlí u cesty stojící, jejíž větve se pod tíží ležícího na nich sněhu prohýbaly.

„Proto mi to hani nepřijde, když jdu v zimě přes pole, habych si zazpívala. Hale v létě, když je všady zeleno, v poli ha v lese veselo, tu musím volky nevolky zpívat,“ povídala Hana.

„To je snad v létě každému veselo, mně též. Hale musí to být krásné tam, co je po celý rok teplo ha léto, víš, kterak nám včera Barta povídal o té vlaské zemi.“

„Já bych tam přece nechtěla být, co by mne i žemlemi krmili a do zlata odívali,“ myslila Hana.

„Já bych zase ráda kus světa viděla!“ řekla Karla.

„Vystup hyn na Panny Marie prsa, ha huvidíš kraj světa!“

„Ba ne, holečku. Barta mi jednú povídal, že je svět hrozně daleký a široký, stokrát tak dlúhá cesta co do Klatov, ha vždy je svět ha jsú moře, ha není konce tomu.“

„Vidíš, kam bys se podíla. ‘ Hani si tuto nemysli. Hu nás je přece jen nejkrásněji; já bych nešla hani hyn do Pažežnice,“ pravila Hana hodíc hlavou k vesnici as tři čtvrti hodinky vzdálené.

„Ha což kdyby pro tě přišel chlapec z Pažežnice?“

„Nešla bych za něho, i kdyby klekl,“ stála Hana na svém.

„Karla! Hana!“ voláno na děvčata od chasy, která byla již napřed. „Chvátejte! Snad vás nebolí nohy?“

Děvčata pustily se do běhu za ostatními.

V Medákově šlo se zrovna do hospody. Tam daly děvčata každá svému zvolenci hnětanku, on pak jí koupil jablek a páleného – navzájem ji tím častuje.

Zase se dívali všickni, komu dá Karla a Hana hnětanku, a zase se divili, vidouce, že Petr dostal od Karly a Hana že se dělí s Karlou a od ní že přijímá jablka. – To tedy věděli už jistě, že Hana žádného mít nechce aneb chtít nesmí.

Šíralo se již, když se vracela chasa domů. Chlapci nebyli již svoji – řádili, křížkovali se, házeli po sobě sněhovými hrudami, zkrátka tropili, až nebylo možná.

Děvčata, shluknuté v jednu hromadu jako stádo ovec, utíkaly napřed; nechaly chlapce chlapci a daly se pod ochranu Karly, která jako pastýř v čele kráčela, o hlavu vyšší než všechny ostatní.

Byly také rozjařené; zpívaly vesele, točíce šatkami nad hlavou, ale žádná nebyla rozpustilá jako chlapci. Proto jich vymýtily, a který chtěl mezi ně, toho Karla spořádala.

Přišedše domů, musel každý a každá po svém úkonu. Také děvčata měly ještě mnoho práce, než mohly na lože. – Hana šla do své komůrky, Karla do chalupy jako obyčejně, neboť ona vždy s Markytou spala.

„Dobrú noc, Hano! Nech ti dá Pánbůh pěkný sen!“ volala Karla do okénka Haně, mimochodem se u něho zastavíc.

Hana otevřela honem okénko a pobízela k sobě Karlu: „Pot ke mně esce trocha na dýchánky, nechce se mi spát.“

„Ne, Hana, nech mne tu vně. – Mysli, že ti přišel chlapec na volání.“

„Tys bláznová!“ zasmálo se děvče; pak opřelo rámě na okno, hlavu o dlaň a chvíli dívalo se v zamyšlení k nebi, kde bylo hvězd, jak by našil. „Všimla sis, Karlo, dnes Manky ha Tomše?“ ptala se družky, která z ní oka nespustila.

„Jak nevšimnut si jich? Oba jsú pěkní, jeden dobrejší než druhý, ti budu spolu žít jak sto květů,“ odpověděla Karla.

„Tuto, Karla, si myslím, musí být největší radost na světě, když má jeden druhého tak rád, vet?“ šeptala Hana.

„Říká se: Kde hupřímná láska, handělů na sta,“ pravila jí na to Karla.

„Och Karla, já se bojím, když vzpomenu, jestli mne dají naši někomu, koho nebudu mít ráda!“ vzdychla Hana.

„Vždyť bys nemusela si ho brát?“

„Kterak nebrat, když musíš rodičů poslechnúť. – Já bych hale humříla!“ pravilo dobré děvče a z modráčkových očí uronily se dvě světlé slze a zatřpytily se na zeleném mechu, který v okně byl, jako dvě rosní krůpěje.

„Nic ty neplač, Hana,“ řekla prudce Karla a položila čelo na její rámě, „tuto se nesmí stát! Nežli bych dopustila, háby si tě vzíl, koho ty ráda nemáš, raději ho zabiju. Nech mně vezmú život, jen když tebe nebude nikdo trápit!“

„Och, to já vím, že ty mne máš ráda!“ řekla vroucně Hana, pohladíc Karlu po černých vlasech.

„Jdi huž spat, Hana, dobrú noc!“ vytrhla se najednou Karla, a Hana, zvyklá na prudkost Karly, dala tiše dobrou noc a okénko zavřela.

VI

Je poslední masopustní neděle. Jaký to rámus, jakého to zvuku od božího rána po vesnici! Jaký to shon chlapců! Tu vyběhne jeden z chalupy, tu ze statku, a každý vyšňořen, vymydlen, jak by na veselku šel.

Také Petr bral se dolů z ponebí. Byl teprva napolo ustrojen. Střevíce černé měl vyleštěné, punčochy jak sníh, žluté koženky, modrou krátkou vestu bohatě vyšitou s červenou podšívkou. Měl ji jen na dva háčky zapjatou, aby bylo vidět bílou košili, vyhladěnou co kart. Ostatní ústroj, modrou kazajku též červeně podšitou, černý hedvábný šátek a červenou čepici, nesl na ruce.

„Kde máte, mámo, prosím vás, kúsek zrcátka?“ ptal se rychtářky, která právě zacházela se smažením listů v kuchyni u ohniště.

„Nechoď mi s takými pletkami; vidíš, že stojím hu božího ohně,“ odbyla ho selka zkrátka.

Markyta přikládala na ohníček peručí.

„Nevíte o ňákém, Markyto?“ ptal se jí Petr.

„I kdeže bych já věděla, chlapče. Děvčat se zeptej, jsou ve srubu!“

Ve srubu stála Hana hnětouc těsto a Karla cosi v koutě kutila.

„No, tebe jsme tu potřebovaly právě. Hýbej odtud, nevidíš, že zacházíme s božím darem,“ křičela naň Hana, sotvaže se ve dveřích ukázal.

„No, vždyť vám to nehuhranu, jen mi povězte, kde máte zrcátko!“

„Pot, já ti huvážu šátek sama!“ ozvala se Karla, přiskočila k němu a hned mu šátek vázala. „K čemu chlapovi zrcátko?“ povídala mu přitom, „já je nepotřebuju celičký rok, ha po roce jakbysmet.“

„Ha v čem se zhlížíš, když si vínek vážeš?“ ptal se Petr.

„Já se zhlížím v Haninu líčku,“ usmála se Karla.

„Ha já se budu zhlížet v tvém oku,“ usmál se také Petr oblékaje kamizolu.

„To bys měl nejasné zrcátko, Petře,“ řekla Karla, nadívajíc mu červený fábor do nejvrchnější dírky u kamizoly.

„Nebulo by ono nejasné, kdybysi schválně ty černé záclonky přes ně nestahovala,“ pravil Petr hladě ji dlaní přes oči.

„Vidíme, jak ono si to humí růžičky sázet!“ ozvala se Hana do toho.

„Když svlíkne Petr všidní (kamizolu), je hned jinakší,“ smála se Karla, pak ale hned dodala: „Nynčko hýbej – nemáme kdy!“

„No huž jdu!“ řekl Petr, shrnuje si černé, dlouhé vlasy za uši a čepici sázeje na hlavu. „Hať dáte hodně na voračky, sice nebudem s vámi tančit,“ napomenul ještě ve dveřích odcházeje.

Před statkem stály dvě jedle; utrhl si zelený struček, vzal do úst a pospíchal do hospody, kde byli již ostatní chlapci shromážděni, dudák mezi nimi. Dudy byly samé kvítí, dudák samý fábor a jako nějaký družba měl za kazajkou rozmarýnu. Na čepici měl kohoutí péro. Chlapci si ho nadcházeli a každý dal mu nejdřív připít. Malý zavalitý dudáček se mezi nimi točil a šklebil a po malých přestávkách stiskal dudy, že vydávaly táhlý, žalostný tón, který zněl až na náves, kde čekaly děti z celé vsi, aby viděly chodit chlapce po dívkách.

Byl to počinek voraček. Voračky slavily se vždy na poslední masopustní dny. Chlapci chodili po dívkách a ty jim musely dát po penízi. Za ty peníze nakoupili sladkého páleného a častovali v hospodě děvčata. Pak se tančilo tři dni a tři noci a dudákova noha, kterou si takt dával, nesměla ustat. Proto s ním chlapci také zacházeli jako s teplou bábou.

Právě se byly děvčata Karla a Hana oblékly, když dudy na dvoře se ozvaly.

„Och bože, což je to přece jen krásná věc, ta muzika!“ vzdychla si vroucně Hana, oprašujíc židlice a stůl jako sklo čistý. „Já, když ty dudy slyším, srdce mi v těle skáče!“

A tu už ty roztomilé dudy vřískaly ve dveřích a dudáček obracel oči k nebi, smál se a šklebil, házel tělem ze strany na stranu, jako by se o něj božec pokoušel. Ale všem se to velice líbilo, smáli se mu dost a dost. Rychtářka jemu prvnímu podala smažených listů a rychtář zaklepal mu na rameno řka: „Tuto já říkám vždycky, že není přes strážského dudáčka.“

Dudáček nic neřekl na tu zdvořilost, prohnul se na levý bok, stiskl dudy a poskočil. – A Hana stála u stolu a s takovou vroucností na něj se dívala, že mu to všickni chlapci záviděli.

Když zaplatila Hana stříbrný tolar, Karla renčák, táhli chlapci o dům dál; tak od statku k statku, od chalupy k chalupě, až všecko zvroubili, pak zrovna do hospody.

Zatím se děvčata ustrojily do šáhů, které se braly jen tenkráte, když bubnujú, a šly za chlapci. Ti je přivítali zpěvem, muzikou a sladkým páleným – a poté se pustili do tance.

Karla s Hanou do hospody i zase z hospody, ony vždy spolu, i v kolečku vedle sebe tančily.

Jestli který chlapec veselostí rozhárán Hanu upřímně ji k sobě přivinul, Karla jak by i v týle oči měla, hned to zpozorovala a hned mu také šlápla na nohu, až se prohnul.

„Proboha, vždyť mi paty ušlapeš!“ křikl ten na ni.

„Nic si z tutoho nedělej, zato ti půjdu na veselku, nevíš?“ smála se mu Karla, nenechajíc se ani dost málo v tanci vytrhovat.

„No – tentononc – kmotra, musíme si také zatančit spolu. Ty abys měla dlouhý len a mně aby se žíly pod koleny nezkrátily,“ pravil Barta rozveselen, když se první den u hospody s Markytou setkali. Oni byli již po nějaký čas trochu spolu na štíru, a to proto, že Barta Markytě ustavičně v uších ležel stranu Karliných vdavek. O tom ale Markyta nevěděla, že Petr zase Bartovi v uších leží, aby to zprostředkoval jakožto kmotr.

„Není mi do tance; ale když to musí být musí –,“ pravila Markyta jaksi rozmrzeně.

„Ale co jen máš, chodíš – tentononc –, jako bys měla hlavu zababučenou. Což to nemůžeš povědít, vždyť jsem přece – tentononc – tvůj kmotr.“

„Co bych ti to nepověděla; sní se mi často o nebožtíku Drahoňovi, a tak si myslím, že on nemá v cizí zemi pokoje. Co tomu říkáš, kmotře? Tobě se nikdy o něm nesní? – Já si umínila, že půjdu zjara na Svatú Horu a tam budu zaň obětovat.“

„To udělej, Markyto – tentononc –, já musím beztoho také pro cín do Klatov, to už – tentononc – půjdu s tebou. Mně se taky o něm sní.“

„Co, prosím tě, nic ti nepovídá?“ ptala se ouzkostně Markyta.

„Počkej, tuhle se mi o něm snilo; já ho učil – tentononc – execírku, a on mi nadal bláznů a nechtěl se učit. A zrovna to s ním tak bylo. On byl – tentononc – dobrý chlap, ale nedal si říct. – A Karla, ta bude po něm. – Co je tomu dívčí? Však není dávno už veselá a po líčku se jí chmury honí.“

„I těm děvčatům se snadno zachmuří, snadno rozchmúří,“ odpověděla Markyta.

„Tentononc – kmotra, ty si nedáš říct, ale vzpomeneš na mě, že to děvče má Petra rádo – ty si říct nedáš – rád bych –“

„S tebou není řeči,“ odbyla ho kmotra, nedajíc mu domluvit.

Oba vešli do hospody nabité chasou. – Barta byl by si zatočil kníry okolo prstu, kdyby si byl nemusel lokty pomáhat, aby se dostal ke stolu, kde hospodáři seděli.

Vesele skončil se první den voraček. Druhý den odpoledne přivede tu najednou Barta hosta do hospody. Byl to bratrovec jeho, který přišel z Plzně k němu na dovolenou, a sice jen na voračky.

V Stráži ho už znali a chasa ho s veselým jásotem vítala. Voják byl hned jejich, svlékl kabát a pustil se do tance. Byl hezký hoch; děvčata se na něj po očku dívaly, jedna pochválila líčko, druhá ústroj, třetí tanec, což vlastně nejvíc platilo.

„Karlo,“ povídala Hana, když šly k ránu spravit krávy, „tomu Bartovic ten vojenský šat sluší, vet?“

„Nevěděla bych. Co na něm vidíš? – Takový nafoukaný větroplach, ha má rezavú hlavu, nevšimla sis?“ pravila Karla a temné její oko spočinulo zpytavě na tváři Hanině.

„To já nevím, mně se jen líbí vojenský šat.“

„To jsi mi ještě neřekla,“ pravila s výčitkou Karla.

„Dnes mi tak do očí padl,“ řekla Hana lhostejně, upřímně si zívla a posadila se v stáji na stoličku. „Tak se mi oči klíží, že hani nevidím. Na kámen bych lehla ha spala jak snop. – Hale musíme krávy spravit ha zase tančit. – To bude věcí – zítra – haž – se –“

A už nedořekla; hlava jí klesla na zeď – spala.

Karla stála chvíli před ní se založenýma rukama, dívala se jí upřeně do očí, pak si hluboce vzdychla, vzala do ruky dížku a šla po své práci.

Mladší děvka, přiběhši za nimi všecka hříčná, chtěla Hanu budit, ale Karla ji zakřikla, ať ji nechá trochu pospat, že ona sama za ni práci odbude. Také všecko sama zastala a Hana spala víc než hodinu. Pak ale musely zase do tance, aby se jim chlapci nevysmáli, že jsú ospalky, že mají těžké nohy. Takto by se nerady byly nechaly pohanět.

VII

Třetí den ráno chodili chlapci po vesnici; přestrojovali se všelijak, škádlili kdekoho a každá stará babka, kterou napadli, musela s nimi skákat. „Hodně vysoko, hať je dlúhé konopí!“ volali vyhoupnuvše každú do výše. – Ten se ustrojil za medvěda, ten se zabalil do hrachoviny a místo hlavy nastrčil na topůrko veliký turín a jiný zase běhal čtyrnožky po zemi a chytal lidi za nohy, zkrátka tropilo se co tropilo, a čím větší hloupost, tím vítanější byla, jak to už bývá ve světě. A tak to šlo až do noci. Večer se už starší hospodyně vytratily, také Markyty nebylo v hospodě.

Tu přisedla Karla k Bartovi a šeptala mu: „Kmotříčku, hudělejte mi něco k libosti.“

„I mluv jen – ty – to víš – tentononc –, že bych ti modré z nebe snesl, kdyby to možno bylo.“

„Tuto já od vás nechci. Hale půjčte mi od svého bratrovce šaty, já bych se ráda přestrojila za vojáka. Hale buďte tichý.“

„Ty jsi diblík. Udělám ti to, jen se ale světle koukej,“ řekl jí Barta a hladil kníry.

„Já se budu smít ha dovádět do půlnoci, kterak chcete, jen když mi to huděláte.“

Barta zavolal svého příbuzného na stranu, mluvil s ním, a když ten přisvědčil, ztratili se oba a Karla se také pomalu vytratila ze sednice. Žáden si toho nevšiml.

Netrvalo to dlouho, přivedl Barta do sednice vojáka a selského synka. Na selského synka se hned každý obrátil, poněvadž měl ostříhané vlasy; vojáka si hned oni nepovšimli, myslili, že to je ten Bartovic.

„Podivte se, Jirka Bartovic je našinec!“ ozývalo se po sednici a chlapci obstoupli příchozí, prohlížejíce jich od hlavy k patě.

„Na mútě kuši, totě Karla!“ zvolal Petr, plácnuv přestrojenému děvčeti na rameno.

„Ten to uhádl hned!“ smál se Barta. Hned obstoupli Karlu ze všech stran, každý ji otáčel, ženy i muži volajíce: „Kterak by to na ni hulil! – Lepší sluší jí chlapský kabát než sukně.“

„Nynčko mi hustupte, já chci dělat chlapa, jak se patří,“ zvolala Karla rozhrnujíc chasu silnou paží.

„Kterak tě budem volat, když jsi chlap?“ ptali se někteří Karly.

Byla v rozpacích. Ale voják za sedláka převlečený hned to rozhodl:

„Svatá Karolína a svatý Karel, tuto je stejné, říkejme jí Karel.“

„Tedy Karel,“ přisvědčila chasa.

Karel tedy, jakž zatím Karlu budem jmenovati, vzal ze stolu plnou sklenici, přistoupil k Haně, obejmul ji kolem pasu, dal jí připít, pak zdvihnuv sklenici nad hlavu, předstoupil před dudáka a začal zpívat zvučným hlasem:

Chlapci opakovali poslední sloku po Karlovi, dudy padly jim do noty, Karel vyprázdniv sklenici na dno, přivinul Hanu úžeji k boku a začali se v kolečku točit jako vřetena.

„Co tomu říkáš, Milotová – tentononc –,“ smál se Barta; „kdyby ten chlapec nebyl děvče, já bych řekl, že je to chlapec – mordiónský chlapec!“

„Tak, tak, Barto, kdyby nebula tetka strýc, bula by tetka, ha kdyby neměl Barta hlavu pod víchem, netahal by se za nos,“ smála se rychtářka, když si Barta nemohl najít kníry.

Chtěl jí cosi říct, ale vtom přišel Karel vzít svoji hospodyni k tanci a Milotová musela jít, vždyť to byla maškara.

„No, a nynčko jsi huž všecky provedla, pot, zatančíme si spolu,“ řekl Petr chytiv ji za šos.

„Chlap s chlapem tancovat, totě tak, jak by jedl chléb s chlebem,“ smál se Karel.

„I jdižiž, vždyť nejsi chlap, třebas ti rostlo na bradě chmýří,“ škádlil Petr.

„Petře, pas se, hať se neskřížkujem. Nejsem Karla,“ a nakloniv se k Petrovu uchu, šeptal mu: „Poslechni mne ha hleď si Jakšoic Báry, to je děvče jak dobrá hodina, ha má tě ráda, já to vím.“

Než jí mohl Petr odpovědít, držela už zase Hanu vpolo a tancovala.

Hana byla, co se Karla přestrojila, jako zmámená. “, bylo jí tak divně okolo srdce, že ani nevěděla, kde je a co se to s ní děje, a brzy bledla, brzy se rděla jako kalina.

„Já nevím, co jsi vzala ten šat na sebe, kterak by mně hučaroval. Svět jde se mnú kolem! To nás huhranuli,“ stýskala si Hana, když od tance odpočívala.

„Hutři se bílú šatkú,“ radil jí Karel.

Děvče poslechlo – ale což to bylo všecko platno? Když se na ni Karel upřímně podíval, když jí ruku stiskl, bylo jako dříve.

Bylo k půlnoci, když se chasa sbírala dym. Hospodáři i hospodyně byli už doma. Chlapci vyprovázeli se zpěvem a muzikou děvčata až k stavení. Hana a Karla měly přednost přede všemi, ony nejvíc na voračky platily a mimoto byla Hana rychtářovic.

„Slovo s to, Karle!“ volal za Karlem voják, když vcházel s Hanou do statku.

„Dostojím,“ odpověděl Karel. – Petr nešel ještě domů; mrzel se na Karlu, a chtě jí udělat vzdory, šel s Bárou.

„Hano!“ začal Karel, když byl s Hanou do komory vešel a vedle ní na truhlu se byl posadil, „Hano, pověz mi hupřímně, jestli se ti takto líbím a jestli bys mne chtěla, kdybych bula opravdu chlapcem?“

„Žádného jiného; takto se mi líbíš zrovna dost,“ odpověděla Hana a ovinula ruku okolo šíje své družky, jak to dělávala. „Kdybys bula chlapec, já bych si žádného nevzala do smrti,“ šeptala, položíc umdlenou hlavu na její rameno.

„Slib mi to před Bohem ruku dáním,“ řekl Karel hlasem opravdovým.

Hana ani nevěděla, co dělá, měla vše za žert, a přece jí do žertu nebylo. Avšak hlas Karla srdce jí prorážel; ruku mu podajíc řekla: „Slibuju!“

„Hale slib dodrž, hať je jakkoli!“ řekl Karel, a přivinuv Hanu pevně v náruč, líbal ji v líce, oči, nejsladších jmen jí dal a děvče splácelo vroucí jeho polibky stejnou vroucností.

„Ha nynčko jdi spat. Pánbůh tě opatruj. Pamatuj, co jsi mně slíbila!“ S těmi slovy ji po dlouhé, dlouhé chvíli pustil z náručí a odběhl z komory do chalupy.

Ale netrvalo to dlouho, vyšel zase z chalupy ven. Ještě jednou vkradl se tiše k Haninu okénku, položil hlavu na chladnou zeď a hořce si zaplakal. Pak se požehnal křížem, ohlídl se ještě jednou po statku kolem dokola – a tiše vyšel ze vrat.

VIII

Sotva se rozbřesklo, byla již Markyta na nohou. Neměla pokoje – hrozný sen děsil ji v noci – a Karla nebyla na loži. Šla se po ní ohlédnout.

Poněvadž zámků vesničané u dveří neměli, bylo třeba jen závorky odstrčit a vorbičku pozdvihnout, aby se dostal až do hospodářovy sednice.

Markyta šla bez překážky. V sednici bylo ticho; v šeru viděla Markyta jen kotě na peci schoulené, které cítíc ji dolů skočilo, okolo nohou se jí trouc. Hrdličky, které selka držela proti bolení zubů, cukrovaly se v kleci. Plátěné záclony visící od nebes dolů zastíraly hospodářovo lože, důkaz to, že sedlák i selka zahrabáni jsou ještě v hromadě podušek, kterých až po sám vrch nastláno bylo.

Mladší děvka se u stunce mejla.

„Kde je Karla, není ještě vzhůru?“ ptala se Markyta.

„Nevím, Markyto, snad je s Hanú v komoře.“

„Nedopouštěj bože!“ zvolala tiše Markyta, obrátíc se do komory. –

Spalo tam děvče na otevřeném loži, pěkné děvče, jak by padl byl do podušek z růže květ.

Markyta přihlídla, zašeptala: „Pánbůh tě požehnej!“ a brala se z komory. – Nebyla tam Karla.

Vyšla na ponebí. Petr tam chrápal, jako by ořechy přesýpal. – Karly tam nebylo. Nebyla ani v chlévě, ani v stáji, ani v chalupě.

„Kde já to neopatrné děvče jen najdu!“ bědovala Markyta, chodíc jako bludná duše z místa na místo a modlíc se růženec.

Nemohla se dočkat, i šla pomoct děvečce krávy spravit, a slyšíc pak hospodářův hlas v sednici, vešla k nim.

„Dej vám Pánbůh dobré jitro! Prosím vás, kdepak zůstalo to děvče Karla? Vždyť pak ji hledám jako stéblo.“

„Bulas u Hany?“ ptala se Milotová.

„Ba právě; není tam mimo ni ani skřítka.“

„Snad zůstala hu Barty; ten měl z ní radost, když se mu hustrojila za vojáka! Hale tuto je pravda, je to statný chlapec!“ řekl Milota protahuje se až ke stropu.

„Co to mluvíš, sedláku, kdože je chlapec, cože řekl Barta?“ ptala se Markyta úzkostně a všecka bledla.

„Nu, Bartovic voják půjčil Karle šaty svoje ha Karla dělala chlapce.“

„Nešťastná osoba! Kdo jí tuto spískal!“ bědovala Markyta.

„Což se ti popudilo, Markyto, je tuto něco zlého? Karle to slušílo, každý tvrdil, že je hučiněný chlapec, ha Barta povídal, že by nebožtík Drahoň –“

„Cože, co nebožtík!“ zvolala Markyta všecka pomatena; „snad se mu také zjevil a pověděl mu; ale ne – on ten chlapec to sám, on se mu svěřil – och, já nešťastná osoba, to je trest boží na mne!“ bědovala Markyta rukama lomíc.

Milotovic byli jako u vidění.

„Jaký chlapec, Markyto, což blábolíš, není ti snad dobře?“ ptala se jí selka.

„On nemá v hrobě pokoje, prohřešili jsme se proti Pánubohu, tlačí ho svědomí a mně to nedá spát. Ale co si počnu, oni mi ho odevzdají – on mi tam umře!“

Selka bledla. Sedlák ale Markytou zatřásl a ptal se jí: „Mluv pak, haby ti člověk rozuměl, co se stalo?“

„Odpusťte mně, lidičky – poraďte mně –, já nevím co počít – Karla není děvče, ona je chlapec!“ zvolala Markyta, přikryla si oči a pustila se do pláče.

Selka i sedlák zůstali, jak by je posel boží zastihl.

„Hale osobo, tuto je věc neslýchaná, tuto nemůž hani být. – Kterak se to stalo?“ ptal se Milota.

„Povím vám kterak,“ oddechla si Markyta, jako by jí tíže ze srdce spadla. Pak vypravovala: „Víte, kterak se trápil nebožtík, že musí být vojákem, co jsem já pro tuto hořkých slzí vylila. Ani jsme toho prvního chlapce neželeli, když umřel, protože chlapec byl. Prosili jsme Pánaboha, když jsem byla zase samodruhá – aby nám dal děvče. Pánbůh jinak usoudil, byl chlapec. Tu jsme se prohřešili proti Pánubohu. Abychom ho uchránili od stavu vojenského, obelhali jsme dobré lidi a vydali ho za děvče. Ale Pánbůh se nedá obelhat. – Drahoň umřel. – To děvče, chci říct ten chlapec, byl moje jediná radost. Byla jsem bedlivá naň, aby nepřišel rod jeho najevo. Ani Barta neměl zdání. Jak víte, až na ty povídačky se mi to podařilo. Dokud byl chlapec mlád, bylo dobře, ale čím více přicházel do let, tím více ho chlapecká přirozenost přemáhala a jen mým pláčem dal se obměkčit, že mlčel. Já mu vždy říkala: ‚Jen už buď trpěliv, dokud ti neminou právní léta, sice neujdeš vojenskému stavu. ‘ Ale já se nemohla odhodlat. Od nějakého času ale zjevoval se mi Drahoň každú noc, viděla jsem ho vždy smutného, a to mne trápilo bdíc sníc. Rozmýšlela jsem, že snad to přece hřích, že jsme to neměli dělat; v neděli, když pan farář kázal, že Bůh tresce člověka, který by se zákonům jeho protivit chtěl, mráz mne obcházel, neměla jsem ani stání, ani pokoje. Umínila jsem si jít dnes k svaté zpovědi a s panem farářem se poradit. Pánbůh to ale jinak rozsoudil a přivedl najevo. – Ale kdo to Bartovi řekl, chlapec sám snad?“

„Nemyslím, že Barta tuto ví, to bula náhoda; Pánbůh ti zmátl kolečka, Markyto, sama jsi se prořekla.“

„Ať je tak. Budu mít pokoj a duše nebožtíka taky. Dnes v noci se mi zjevil mezi dvanáctou a jednou hodinou, viděla jsem ho stát před sebou jako vás, ale jako ve mhle. Dobře jsem však viděla, že měl vojenský šat; byl jako mladý, jenže smutně vyhlížel. Já nemohla se ani hnout a chtěla bych na to umřít, že jsem nespala. Chtěl mi dělat kříž, ale vtom kohout zakokrhal a všecko se ztratilo. Modlila jsem se do božího rána.“

Mezi vypravováním Markytiným oživil se dvůr, Petr přišel do sednice i Hana, ale Karla ne.

„Kde je Karla?“ ptala se Milotová, když viděli, že posud nejde.

„Ha kdeže by bula?“ řekl Petr. „Šla s Hanú dym, ha víc jsem ji neviděl.“

„Já ji viděl hasi po hodině z půlnoci,“ pravil čeledín. „Stála s Bartovic vojákem hu Bartovy chalpy.“

„S kým že stála? To jsi měl vlčí mhlu, vet!“ rozkřikl se Petr.

„Nu, když vlčí mhlu, tedy ty to lepší víš,“ bručel čeledín.

„Hýbej, Jirko, chutě k Bartovi ha poptej se, je-li tam Karla,“ poručil Milota čeledínovi a ten hned šel.

„No, Petře, není se proč dopalovat. S Karlú je hámen. Karla je chlap jako ty i já,“ řekl sedlák synovi.

Petr otci nerozuměl a sedlák mu krátce všecko pověděl.

Hana ale hned porozuměla. Ono se jí celou noc snilo o Karlu, a když se ráno probudila, slyšela ustavičně jeho dojímavý hlas, cítila polibky jeho; a skoro slzíc šeptala si: „Kýž by tuto bulo pravda!“ Ona hned rozuměla, hned věřila!

„No, ztratil jsem nevěstu, hale našel hodného kamaráda,“ řekl Petr odhodlaně.

„Dobře tak, Petře!“ přisvědčil mu sedlák.

Hana ale schovala tvář za fěrtuch a plakala.

„No, proč pláčeš, Hana?“ ptala se jí selka a pohlédla jí do tváře. Snad uhodla, co se v duši děvčete děje, neboť řekla neobyčejně jemným hlasem: „No, mlč, dívčí, mlč, já ztratila dceru, ty družku, tatík hale má o syna víc. Však se to vyrovná. Nynčko máme o jedny dělné ruce míň, musíme si popílit. Pot, Hana, chutě chystat čeledi snídaní!“ S těmi slovy vzala selka děvče za ruku a odvedla ji ze sednice.

Právě přicházel do dveří čeledín s vyřízenou, že Barta s vojákem a s Karlou v noci jeli do Kdyně, druhý Barta že je vezl, ale do osmé že se vrátí.

Zpráva ta uvrhla Markytu opět do nářku a Milota měl co domlouvat, aby ji upokojil. Sotva že se osmé dočkali. Petr vyšel na silnici vstříc. Barta držel slovo; přijeli, ale bez Karly. Celou cestu hladil i točil si kníry, byl mrzutý a bručel do sebe: „K čemu mne to přistrčili!“ Když Petra viděl, všecek bledl. Ale Petr šel hned k němu, ptal se po Karlu a vyprávěl mu, co se zatím ve statku přihodilo.

„Jako bys mi, Petře, hlavu smyl,“ zaradoval se Barta a s lehčím o mnoho srdcem pospíchal k rychtářovic statku.

„No – tentononc – kmotra,“ začal mezi dveřmi, „je tuto šlakovitá mýlka – jen kdybych tuto byl dříve věděl, ale huž se stalo. Karla – či ne – Karel tebe i vás všecky nastokrát pozdravuje. Máš mu odpustit, ale že to už nemohl přetrpět. Nemáš si naříkat a modlit se za něj, aby mu Pánbůh dal ve zdraví se navrátit. Už jede přímo ku Praze k panu nadporučíkovi – tentononc – a odevzdá se sám.“

Jakkoli Markyta věděla, že to jinak nebude, přece se pustila do žalostného pláče.

„Už neplač – tentononc – Karel dobře dělal. Kmotřínek se ho ujme a bude kaprálem. Nic ty se o něj nestarej, execírce jsem ho naučil, a tuto je nejhorší. – Abych nezapomněl, mám ti vyřídit taky, že byl Karel u tebe v noci. Chtěl ti dát spánembohem, ale tys spala. Bylo lepší, tak je tomu loučení konec. A – tentononc – ty, Petře, máš pamatovat na Báru – a tobě, Hana, posílá tuto – máš pamatovat, cos slíbila.“ Přitom vytáhl z kapsy červený šátek a podal ho Haně – byl v něm Karlin pás a vínek dívčí.

Hana plakala, až jí srdce usedalo.

„No, poručme to Pánubohu, on nejlepší ví, co komu svědčí. Na jaře, dá-li Pánbůh zdraví, podíváme se do Prahy, Markyto. Nynčko chutě k práci a do kostela, máme Popelec!“ rozkázal Milota, a poslušně rozešli se všickni po svých, i Markyta šla, by zastávala službu dceřinu.

Když se to rozneslo po vsi, svědčily si kmotry klepny: „Vždyť jsme my tuto věděly, že je v tom ňáká chyba!“

IX

Karel byl od pana nadporučíka, který se zatím stal hejtmanem, dobře přijat, ačkoliv na bláznovství Markyty jak náleží lál. Zpočátku se Karlovi stýskalo, i myslil, že od stesku domácí nemoc dostane, ale pevnou vůlí všecko přemohl, učil se a získal si záhy lásku pana hejtmana.

Toho času byly právě léta služby vojenské zmenšeny od čtrnácti na osm let. Kdo byl radši než Karel a jeho lidé v Stráži. Haně to bylo ale přece ještě mnoho, ačkoliv i za to vroucný otčenáš za císaře pána obětovala. Na svatojanskou pouť přijel Milota s Hanou i Markytou do Prahy. Hana neviděla nic, neslyšela nic, ona se zhlížela jen ve svém Karlu, který se jí zdál ještě tisíckráte pěknější než dříve. Sama Markyta, jakkoli ji vždy píchlo, když se naň podívala, musela mít z něho radost, jak mu ten oblek slušel. – Jen kdyby toho loučení nebylo bývalo a těch osmi roků, ono by to bylo všecko ušlo!

Petr uznal, že měl Karel pravdu, že je Bára dobré děvče i že ho má ráda; nerozmýšlel se dlouho a v roce byla veselka. – Karel přišel na dovolenou co desátník, z čehož měl Barta největší radost. Jestli měl Karlu rád, měl Karla ještě radši.

Tři léta uplynuly. Čtvrtý rok stal se Karel šikovatelem. To byl přece již hodným pánem, mohl se stát i oficírem, měli ho rádi, ale tu začal toužit po horách – po Haně tak převelice, že by byl i generálskou uniformu dal – kdyby ji byl měl – za selskou kazajku.

Hana měla snad tušení jeho zármutku, chodila jako tělo bez duše a toužila v horách po Praze.

„Tuto nemůž tak být. Jeden vrká tu, druhý tam; hať se to sebere, bude pokoj. Selka, hupeč mi ňákú caltu na cestu, Jirko, ty namaž vůz, zítra jedu do Prahy. Musím se na to poptat!“ Tak řekl jednoho dne Milota.

Čeledín namazal dobře vůz, selka upekla s Hanú dobru caltu sedlákovi na cestu a Karlovi do Prahy a sedlák jel druhý den ku Praze.

Když se za několik dní navrátil, povídal: „No huž se ty, Hana, těš, je to huděláno!“ –

Za krátký čas potom vrátil se Karel co vysloužilec domů, stal se řádným sedlákem a žije snad posud se svou Hanou.