Povídky II

Bývá to obyčej v naší i mnohé jiné zemi, že z venkova, zvláště z malých městeček, posílají se děvčata sotva dospělá do velkých měst, aby zde jsouce v službě naučily se rozličným způsobům, aby nabyly zkušenosti a snad i jak se říká štěstí své zde našly. Měšťané nemají příčiny stěžovati si na tento obyčej; spíše ale mohl by sprostý otec prozřetelný a matka pečlivá, znajíc křehkosti pohlaví svého, pochybovati o tom, zdali jest prospěšné neostražitou dcerku poslati do města, kde osudy lidské velmi rozličně se splétají, kde na sprosté srdce tisíceré pokušení číhá, kde život pospolitý podobá se valnému proudu, na němž člun malé osoby snadno ve víru bývá zachvácen. K takovému rozjímání ale nedospěl ještě lid venkovský a mnohý tatínek s marnou libostí mluví o známostech dcery své ve Vídni a maminka chlubí se s prstýnky a pěknými šaty a rozličnými dary mazlíka svého, a jak prý již pěkně mluví po německu a po pansku se chová, když někdy přichází na svátky.

Podobné smýšlení panovalo i v městečku T. Jmenuje se městem sice, ale jen toto jméno a pak seřazení domků rozeznává je od vsí. Jako na vsích živí se lid rolnictvím, a jak se praví, když sedláci jsou na poli, není žádného měšťana doma. Menší hospodáři provozují též, když pole je nevolá, nějaké řemeslo. Mezi zámožnějšími gruntovníky byl zde Bartoš, muž vážený, dobrý hospodář a soused upřímný. Jeho statek byl na konci města, a tím měl více podobu statku zcela selského: stavení bylo prostranné a tak spořádané, jak bývají dvory panské, byť i nebylo tak velké. Ku cestě byly dvě zahrádky ne sice cizím kvítím se honosící, ale růže, karafiáty, yzop, šalvěj, levandule, balšámek, lilie, pivoňky a jiné letní kvítí se zde nacházelo, i po jarních byly ještě památky a pozdních naděje; mezi těmi ale kuchyňské rostliny se vypínaly, jako by chtěly říci: „To jest pro nás, vy voničky jste jen ledaco; ale my, česnek, cibule, kopr, pažitka, okurky a my jiné, my jsme zde doma.“ Bylo ale vidět v těchto zahrádkách, že zde dohlíží a panuje mysl čilá a ruka pilná, ne z rozkazu, ale z libosti zde pořádek udržující. Mezi těmito zahrádkami vedla cesta dlážděná do dveří uprostřed stavení; byly to jen obyčejné dveře, jimiž se vešlo v síň klenutou. Na levé straně byla kuchyň a čeledník čili světnice společného jídla a práce, na druhé straně pak zvláštní světnice hospodářova a vedle menší světnička, jíž ale komora říkali. Vedle kuchyně bylo vidět dveře do sklepa a vedle šlo se na dvůr, kdež teprva statek dal se prohlídnouti. Naproti na kopečku, na průvěji, stála stodola a sejpka a po bocích ku bytu táhly se nižší stavení, a sice nejblíže ku stodole kolny po obojí straně pro uchování rozličného náčiní a strojů, dále na jedné straně malá stáj pro dobytek vepřový, pak větší pro ovce, pak pro dobytek hovězí, vedle pak stáj pro píci zelenou. Na druhé straně bylo staveníčko o trojím patře, nejhornější pro holuby, prostřední pro slepice, při zemi pak pro husy a kačeny, vedle konírna a komora pro pacholka a skotáka. Takto byla ohrazena čtverstranná podlouhlá prostora; na prostředku pak naproti chlévům bylo ohrazené hnojiště, dobře nastlané slámou, po němž dvanáct kusů hovězího se procházelo neb ležíc přežvykovalo. Před bytem pak stála pumpa a od ní táhly se čisté žlaby k napájení dobytka. Z obojí strany byly pak vrata a u východních vrat byla boudka pro psa, jenž ale pečlivě po dvoře se procházel. Ze všeho vysvítalo, že Bartoš nejen zámožný sedlák, nýbrž i rozumný a pořádný hospodář, i že takovým i jeho otec a děd býval, jenž prý byl tento dvůr tak, jak jest, vystavěl, i ty lípy kolem stavení sám byl nasázel, ježto nyní stínem a vůní květovou občerstvují nedělního času hovící sobě pod nimi čeládku a sousedy ku rozprávce docházející. Rádi chodívají k Bartošovic hospodáři, poněvadž on jest soused přívětivý, zkušený, a zvláště o hospodářství umí dobře raditi. Hospodyně méně se vyskytovaly, poněvadž Bartoš jest již dávno vdovcem, zato ale děvčat v neděli po poledních službách božích skvívalo se tolik v své panenské kráse a poupátkové bujnosti, že by měšťák, jenž nevidívá než jen strojené vnady, lživé mravy a naučené způsoby, i neslyšívá než dávno rozmyšlené, přežvýkané otázky, na něž žádná odpověď se neočekává, jsouc dávno předvídaná, že by, pravím, měšťák nevěděl, kam hleděti dříve, a kdyby voliti měl, že by nemohl se rozhodnouti: to ale jisto, že by poznav zde svatost panen, zastydl by se za sobeckou chtivost, jež vyčíhává sobě v každé děvě oběť svou. Pocítíš, měšťáku, jakou moc má prostota, jež nezná rozkoše bez lásky vzájemné, a jak ostudné jest děliti je od sebe. Děvčata na besedě u Bartošovic jsou živé rukojemství naděje, že pokolení naše zachovává ještě mnohé poupě budoucnosti schopné. Mezi těmito děvčaty brzo rozeznal bys Barušku, dceru Bartošovu, ne pak pro větší krásu neb šperk, nýbrž jen tím, že ona, jsouc doma, všem rovně chce přívětivostí a ochotností svou dokázati, že jsou její milí hosté a přítelkyně, a proto ovšem pohyblivější a takřka všudybylka pozorovateli více bývá na očích. Jesti ta Baruška čiperné děvče, v jejím černém oku velkém plane bystrý hled, ale tak sebejistý, tak krotký, že čím více k sobě láká, tím více od sebe odráží, a naopak čím více se zdá vítězným a hrdým, tím více srdce zajímá. A ta řasa na víčkách a to obočí tak shoduje se s tím klenutým, takřka průsvítavým čelem a ten vtipný nosíček a ta bradička kulatá a mezi nima čisté zdravé rty s vonným dechem, přes stejné malé čisté zoubky vanoucím, a ty plné jadrné tváře a k nim příslušící ostatní tělo bujné prostřední výšky, všecko spolčilo se k tomu, aby se mohlo říci, že Baruška jest jak náleží hezké, milé děvče, byť by nebyla takovou krásou, jako jmenují antickou, jež myslím hodí se více bohyním nežli našim děvčatům skutečným.

Avšak neméně jak v neděli mezi družkami svými milá jest Baruška i ve všední den při práci, buď na poli, neb v kuchyni, neb na dvoře; ona o čtvrté hodině ráno děvečky budí a poslední, když všecko se již ulehlo, ohlíží se po stavení, zdali všecko v pořádku jest. Baruška je takřka anděl strážce statku Bartošova. Otec to ale také ví. A byť by svou lásku nedával najevo po městsku lichým mazlením, tím více ji dokazuje úplnou důvěrou k dceře jediné, nejdražší pozůstalosti po milé manželce, jejíž památku tím hlavně ctí Bartoš, že ač v dobrém věku, již se neoženil více. Baruška jeho poklad, a kdo chce zachovati se Bartošovi, musí dříve zachovati se Barušce; Baruška jest jeho čest a jeho tajná chlouba, ba někdy, když ve společnosti v neděli trošku více přichýlil a jazyk počal předbíhati povážlivosti, chlubíval se veřejně řka: „Kdo mou dceru chce dostati, ten musí býti jinačí chlapík nežli ten a ten,“ přitom jmenoval synky neb mladé hospodáře, již byli se ucházeli o ruku Baruščinu, a vykládal, jak je odbyl co nehodné takového pokladu. Tím ovšem mnohého urážel, a byť by i žádný proti němu nebyl povstal, tajili zášť svou v srdci a mnohý si pomyslil: „Pýcha předchází pád, nevýskej, až vyhráš, ženská křehké stvoření a štěstí lidské vrtkavé.“ K Barušce ale přece všickni chasníci chovali se zdvořile, vědouce, že ona nevychloubá se s košíčky svými, ano vymlouvali ji v srdcích svých řkouce: „Ona ještě nemyslí na vdávání; až přijde hodina její a ona sobě vyvolí, starý Bartoš nebude s to protiviti se vůli její.“ Přitom každý choval naději; neb Baruška s každým velmi přívětivě zacházela, takže když kdo mluvil s ní sám, domníval se, že on jest vyvoleným; teprv když viděl, jak chová se i k jiným, počal pochybovati, ač ovšem ne se odříkati. Jen jeden mládenec, soused Bartošův, jemuž po rodičích nedávno zemřelých připadlo hospodářství, ovšem ne velké, jež ale on velmi moudře a pilně obstarával, miloval Barušku tak čistě a s takovou vážností, že sám za nehodného se pokládal požádati o ruku její, byť by i předvídal, že by ani Bartoš, ani Baruška jím nepohrdli. Jaroš, tak se jmenoval tento skromný ctitel Baruščin, za blahého se pokládal, když Baruška k němu tak se chovala, jak k těm bohatým synkům; avšak Baruška chovala se k němu důvěrněji nežli ke všem, ano tak, jak by vlastní její bratr byl. K němu sobě postěžovala, když ji potkalo něco nemilého, s ním se poradila, když něco v hospodářství se přihodilo, což nechtěla právě otci hned žalovati, poněvadž znala někdy prchlost jeho, od něho žádala pomoci v těch oněch případnostech, ovšem mnohokráte zas poslouživši jemu. Mnohý bohatý pomyslil sobě někdy, že by Jaroš byl snad milým Baruščiným; ale upokojil se tou myšlenkou: „Vždyť pak by nechtěla toho nuzáka!“ Baruška ale vskutku nemyslela na vdávání, vždyť pak se jí zdálo, že je ještě děcko, že musí se ještě mnohému přiučit. Toto měla proto na mysli, poněvadž otec byl tak vždy mluvil, dokládaje: „Musíš, holko, do města, abys poznala svět, však já ti objednám místo, abys neměla se zle.“ Při takové řeči vždy bylo divně v srdci Barušce; neb ovšem žádala si poznati život městský, ale z druhé strany bylo jí líto opustit otce a to milé hospodářství a ty milé družky, i často řekla k sobě: Jak se já tam budu nemotorně chovat! Budou se mně vysmívat, ach snad i vadit se se mnou! Ale doložila zase: Inu, zato se něčemu přiučíš, a pak musí býti přece v městě hezký život! A rok není tak dlouhý!

Blížilo se k svatému Václavu, hospodářství už počalo soustřeďovati se doma a noci přibývalo; i řekl jednou při obědě, při němž jak obyčejně jídávala veškerá čeládka a právě Baruška nejvíce posluhovala, hospodář a otec Bartoš: „Baruško, dostal jsem odpověď z města, nechej běhání a přečti ji zde všem; vždyť pak všech se to pozdaleku týká!“ Baruška vzala psaní a četla:

Milý strýče!

Dostal jsem Váš list, kde mne prosíte, abych vynašel pro Vaši dceru nějakou službu zde. Jest to pro mne divná věc; ale má paní řekla na to: Poněvadž Bartošovic dceři nezáleží na platu, nýbrž na přísném chování, tedy ji vezmu sama do služby za druhou panskou. Čiňte tedy, jak se vám líbí.

Váš krajan

Arthur Schlafitczeck

Pro našeho čtenáře toto jméno ovšem je čitelné, ale Baruška na něm uvázla, nad čímž pozastavil se starý Bartoš, kázaje, aby mu list ukázala. „Na mou pravdu,“ řekl, „to je divné; já jsem na to nehleděl, věda, že to jest od Slavíčka. Víš, jest to nebožky matky druhý bratranec, dali jej na studie, měl pak Jura a nyní, jak slyšíme, jest velkým pánem. Inu, jest to hezky, že on chce tebe vzíti ve službu, budeš přec aspoň u svých.

Věř, Baruško, já tě nerad dávám do služby; neb víš, že já jsem dobrý hospodář, že jsem rozmnožil, co jsem zdědil, i víš, že tvá matka pozůstavila tobě též toliko, co já mám, že tedy nemusíš sloužit, ale právě proto, Baruško, poněvadž máš býti dosti bohatou kdys hospodyní, žádám, abys zkusila služebnictví; ovšem ale, Baruško, abys poznala, jak se děje v domech panských.“

Baruška na to zprvu začervenala se a pak zbledla, děvečky ale, jež to viděly, počaly plakati řkouce mezi sebou: „Ubohá Baruška, zde naše milá, přemilá paní, má sloužit!“ „Inu,“ řekl pacholek, „jest více jí podobných paní, není co litovat, když pozná svět.“ „Ale,“ řekli na to všickni, „není na světě mnoho Barušek, kýž jest rok již otočen, kde se Baruška vrátí!“

Brzo se to rozneslo po okolí, že Baruška přijde do služby do velkého města. Rozličně to lidé posuzovali, jak se vůbec děje; mnohá řekla: „Ba co ten Bartoš s tou dcerou zamýšlí? Chce jistě, aby se do ní ve městě zamiloval nějaký princ!“ Druhá pravila: „Vždyť pak je naše Kačenka také tam a byly vždy spolu zadobře zde, budou i tam.“ Třetí prorokovala štěstí a čtvrtá neštěstí, pátá činila, jak by tomu nejlépe rozuměla, a usmívavě doložila: „Však já bych uhodla, ale nechci hádat.“ Tak a podobně mluvily ženy, děvčata ale pravily: „Což Barušce je snadno sloužit u tetičky, však ona by se nikde neztratila; ale škoda jest, že nebude celý rok mezi námi; za rok se může mnoho změnit.“ Hoši k tomu přisvědčili a tajně si každý něco ještě pomyslil, co nepronesl.

Baruška ale chystala se, skládala prádlo a šaty své do truhličky, a nebylo jí snadno vybrati. Přitom si řekla: „Myslili by, že jsem žebračka, kdybych ty hadry vzala; a přitom zase by snad řekli, že jsem nádherná, že se to nehodí na děvče ve službě.“ Složila konečně, na čem se byla ostýchavost a přirozená marnost v mysli její shodly. Bylo jí ale přitom teskno a mnohá tajná slza kápla s sebou do truhličky. Cítilo ale všecko, co živo bylo v hospodářství, že Baruška má odejíti; ač vždycky srdečně se byla chovala k lidu i k tomu němému hovadu, nyní chtěla jako napřed vynahradit všem, co jim nebude moci učiniti na příští dlouhý rok. Každé krávě přilepšila, i té drůbeži a těm milým holubům. Hlídoň pes pak snad cítil, oč se jedná, a jako by chtěl co nejvíce užíti ještě přítomnosti její, nešel od ní, za patou ji všudy doprovázeje neb leže u nohou jejích. Domácí lid ale ji v myšlenkách vždy doprovázel, a čím se přibližoval den odjetí, tím více mrzeli se na starého, že to dobré děvče vyhazuje do světa ošemetného, ačkoli dobře věděli, že to činí otec z lásky k dceře, dědičce své. Přišel pátek a Bartoš řekl k dceři: „Jakpak, Baruško, jsi-li hotová, zejtra bychom jeli do města.“ Odpověděla Baruška: „Jsem hotova, otče,“ ale stoupla jí slza velká do obojího oka. „Baruško,“ řekl otec, „pojedeme k tetičce a víš, ti městští lidé rádi mají něco kloudného z kraje; vezmi nějakou husu, kačenu s sebou a kbelíček másla a sýra a vajec, a co sama rozumíš.“ Baruška dobře těm věcem rozuměla, Baruška vůbec byla děvče velmi důvtipné, a abychom to již napřed řekli, bylo to děvče o mnoho vzdělanější, nežli je mnoho nafintěných slečinek v městech. Byltě v T. mladý horlivý pan kaplan, jemuž byl Bartoš vzdělání ducha Barušky velmi prospěšně svěřil. Baruška věděla mnoho, citem nesvedeným dosahovala ještě více a mnohá knížka jí byla dobře známá; ale jako učitel její byla i ona velmi skromná a nikdy nechlubila se tím, o čem soudila, že by měl každý člověk věděti a uměti. Baruška měla ducha už probuzeného a schopnostem jeho jen nedostávalo se příležitosti zadost učiniti sobě. Z této strany cítila Baruška tajnou touhu po velkém městě, ale jinak ráda měla samotu v přírodě, jakou poskytuje život selský.

* * *

V sobotu už slunce zacházelo. Z velkého města hrnulo se mnoho lidu dílem na procházku, dílem ubírajíce se z práce neb jdouce ještě po rozličném tovaru a zámyslu. Naproti dojíždělo množství rozličných vozů, ale jeden zvláště vábil na sebe zraky kolemjdoucích. Byla to obyčejná bryčka s jedním koněm a s jedním sedadlem. Zde seděl na straně náruční sedlák, asi padesátník dobře zachovalý, poněkud tučný a svalitý, oprať v jedné a bič v druhé ruce a na jazyku vždy hotové: Hat! Těhy! Ou! Běhy, Vranko! – a co s sebou přináší ta známá rozprávka jednostranná mezi vozkou a koněm. Vedle tohoto neustále pobízejícího sedláka sedělo děvče, u něhož marně celodenní jetí, slunce, vítr a prach, u něhož marně kroj a šátek přes hlavu snažil se zatajiti, že jest velmi hezké. Laskavý čtenář ví, že to jest Bartoš a Baruška, dcera jeho, která má ve velkém městě vstoupiti ve službu u pana strýčka; ale z diváků také by to byl mnohý rád věděl, kam to hezké děvče jede.

Ve velkých městech bývá jeden zvláštní druh diváků, ježto hezky vyšňořeni, jako na divadle se pohybujíce, zavěšeny mají rozličné skla, jichž se honem chápají, když pocítí nablízku ženštinu; ihned, jako by tenata byla ta skla, v nichž by uloviti chtěli ty zástěrky, je předstrčí lakotnému oku. Bylo to mhouření na Barušku; takového ptáčka už dávno neviděli. „Kýž by ten sed na lep!“ pravil jeden; co ale druhý a třetí a ostatní doložil, toho nelze opakovati; nového nic nebylo, ty rozpustilé vtípky jsou tak přirozené lajdácké povaze, že vždy, všudy a všichni jimi prohozují. Baruška nevěděla, co se na ni tak dívají, i ohlížela se po sobě, po otci a po voze, myslíc, že snad něco jest v nepořádku, ale nevidouc ničeho, divila se velmi tomu zevlování; ba obávajíc se uřknutí sklopila oči, neohlížejíc se nikam, jen k otci pošeptala: „Copak asi ti tak na nás hledí?“ Bartoš ale řekl: „Aťsi hledí!“ Vtom si ale vzpomněl, že neví, kam zajet. Zastavil tedy, vyhledal v kapse ceduličku a řekl k těm, ježto byli nejbližší: „Prosím vás, kdepak jest ta a ta ulice, ten a ten dům?“ Tu hned ozývalo se více hlasů, jeden tak, druhý jinak volal, že nebylo možná něco si vybrati z toho. Slyšíce pak nepředvídaný směsek a zmatek, dali se všichni do smíchu; i Baruška sama chutě se této nevinné hlouposti zasmála; ale Bartoš se tajně zlobil; a mrzutě švihnuv do koně: „Běhy!“ zahučel a Vranka se opět rozhourala. Jel Bartoš dále, ač nevěděl kam; myslel si pak: „Počkám, až se budu moct zeptati sprostého člověka; s těmi nic zde není, to jsou jen halamy rozpustilé.“ Ale jako by byl četl v duši jeho, řekl jeden z nich: „Nehoršete se, já vás upřímně doprovodím až k tomu domu.“ Byl to mladý muž, vysoký, štíhlý, s tváří podlouhlou, vlasy dlouhými a vousy pěkně spořádanými. Hlas jeho byl zvučný, nezakalený a pohled dobrosrdečně čtverácký. Barušce líbila se tato úslužná ochotnost, i odpověděla se zdařilou slušností. Bartoš ale zakrabiv čelo nic neřekl, ti ostatní šviháci ale žertovně volali: „Nevěřte, Baruško, tomu malíři!“ Baruška, podívavši se mu do očí, věřila mu, ač při tom podívání, nevím proč, se zarděla; tomu však se divila, jak mohou věděti ti, že ona jmenuje se Baruška, zapomenula chudák, že stojí na truhličce psáno „Baruška Bartošova“. Tomu však byla povděčná, že ví, že ten doprovoditel jest malíř; neb jest úzko býti třeba jen na chvilku s člověkem, o němž docela nic nevíme. Baruška pošeptala otci: „Nesluší se, abychom toho pána nechali běžet vedle vozu, na voze pak nemáme místa. Snad abych slezla z vozu a šla s ním vedle vás.“ Bartoš neodpověděv zastavil Vranku a Baruška slezla z vozu a šla s tím mladým pánem, čemuž byl tento velmi rád. Ten mladý pán byl ale čtverák; věděl on dobře krátkou cestu do té ulice; vida však, že děvče leze z vozu, že chce s ním jíti, bylo mu milé, aby prodloužila se cesta. Mladý pán přitulil se tedy blížeji, vzal Barušku za ruku, tiskl jí ruku; a Baruška v prostotě mravů nelíčených potiskla i jeho ruku, čímž mladý pán byl o svém vítězství přesvědčen. Baruška ale vidouc ten onen kostel, to ono značné stavení, přeptávala se, co a jak, odkud, k čemu, i měl mladý pán nač odpovídati. Jeho těšily otázky a Barušku odpovědi a tajně počaly se měniti smýšlení jejich. Baruška přešla z povděčnosti v důvěru a mladý pán zponenáhla cítil namístě jistých záměrů úctu před panenským duchem zvědavým. Byl mladý pán sám zaražen, cítě tuto změnu v sobě, a proto nedivíme se, že konečně řekl k Bartošovi: „Zde jest ten dům, po kterém jste se byl tázal.“ S Baruškou to hrklo, když Bartoš zvolal konečně: „Ou!“ Ach, pomyslela sobě, jak nás zde přijmou?

* * *

Zastavení vozu před domem vybídlo paní Slavíčkovou podívati se oknem, co by bylo. Ovšem že uhodla, co to za vůz asi bude. Vidouc zdravé děvče sprostě a čistě oblečené i předvídajíc, že Bartoš nepřijel prázdný, kázala kuchařce a panské, aby pomohly složiti ty věci a truhličku té nové panské. Ty, zvláště kuchařka vrtěla hlavou, že má jíti posloužiti té, která bude pod ní. Ale, doložila si v srdci, však si to vynahradíme!

Všecko bylo uloženo, kde mělo býti; i Bartoš s Baruškou stáli už před milostpaní a panem Slavíčkem, strýcem. I řekl Bartoš po obyčejném pozdravení, nač pan Slavíček přívětivě poděkoval, přijav pracovitou ruku Bartošovu, asi v ten způsob: „Pane strýče, jest to dávno, co jsme se neviděli; ale věru, mezi tisícemi byl bych vás poznal podle rodu. Jak se to s námi podařilo! Vy jste pánem, a já sedlákem, kdežto jsme co chlapci vždy spolu si hráli a se kamarádili; jak bych si byl pomyslil tenkráte, že za čtyrycet let přivezu k vám to, co mám nejmilejší, tuto mou Barušku, do služby!“ Odpověděl Slavíček: „Věru, hezkou to máš dceru, Bartoši (přitom pan Slavíček vzal Barušku za bradičku), a doufám, že pod vládou paní mé stane se co denně milejší; viz Bartoši, toť jest má paní, tu ať Baruška poslouchá.“ Tím obrátil Bartoše k paní své, již onen ani nebyl pozoroval, i řekl hned Bartoš: „Nemějte mi za zlé, milostivá paní teto, že jsem vás ani nepozoroval! Jdi, Baruško, polib ruku milostivé paní!“ Ostýchavě učinila tak Baruška a milostpaní doložila: „Musíš, holko, učit se způsobům, vy na vsi vyrůstáte jako pláňátka; ačkoli viděla jsem oknem, že sotva jsi dojela do města, už jsi přivedla sobě amanta. Či kdo byl ten švihák s těmi dlouhými vlasy? Hezký hoch! Inu, služky to jináče nedělají. Já také nic proti tomu nemám, jen když se mi netoulají. Rozumíš, Baruško! Nyní jdi, svleč se a zeptej se po práci u kuchařky.“ Bartoš ale, ač mluvil s panem Slavíčkem, uslyšel tato slova i řekl: „Milostivá paní, račte odpustiti, zítra jest neděle, rád bych provedl dceru, jež zde ještě nebyla, po městě, dovolte jí zítra ještě svobodný den.“ Paní přivolila, ač doložila: „S prázdninami ovšem nezačíná se služba; ale budiž, přijďte si zítra pro ni, nyní ale ať jde a obeznámí se s domácím lidem.“

Baruška stála již jako na uhlí, každé slovo jí přicházelo divné, každé bolestně vrývalo se v srdce; majíc se nyní odloučiti v té cizině, ježto se podobala srdci Baruščinému jako pustá, od otce, padla mu okolo krku hlasitě vzlykajíc.

Bartoš ale, ač tajně cítil též neobyčejnou tesknost, pravil: „No, no, vždyť tě tu nesnědí!“ Milostpaní ihned doložila: „Bojí-li se vaše dcera lidojedů zde?“ Tím vzpamatoval se Bartoš, i Baruška vzchopila se, a pan Slavíček vymlouval řka: „Není divu, když dítě poprvé cítí se v cizině, avšak nebudeš zde, Baruško, v cizině.“ Nač řekla milostpaní: „Mazlit se s ní též nebudeme.“ Bartoše to už píchalo i řekl: „Prosím vás, račte mi, pane Slavíčku, pověděti, zdali zde nablízku nějaká hospoda, abych mohl tam postaviti svého koně.“ Pan Slavíček podíval se na paní svou; ale ta nechtíc rozuměti, zavolala na služku řkouc: „Ukaž tomu muži zde do hospody, ať jde Baruška s sebou, aby věděla, kde ostane; přijďte ale obě brzo nazpátek.“

Odešli všichni, Bartoš po cestě nic nepromluvil, leč na Vranku, Baruška též ne, oba byli ale dosti zabraní v myšlenkách. Přišli na místo, Baruška opět počala vzlykati; ale Bartošovo slovo: „Dcero, buď moudrá!“ přivedlo ji k sobě; ještě více ale úsměšky doprovázející služky. Baruška byla v kuchyni a kuchařka počala vyptávati se po tisícerém, vedla ji pak do komory, kde budou spáti společně i kde mají uložené věci své, tázala se, co všecko má v té truhlici; Baruška otevřela ji, okazovala, i ráda chopila se té příležitosti, vezmouc pěkný šátek na krk, i řekla: „Prosím vás, přijměte ode mne tuto maličkost na přivítanou, i ráda se odsloužím i budoucně, když budete shovívati nezkušenosti mé.“ Cosi podobného dala a řekla Baruška i té druhé služce. Tím se Baruška jim aspoň tentokráte zachovala a za to jí, když se ulehly k spaní, vykládaly, co a jak jest zde v domě, kdo panuje, jak se musí chovat a podobně. Kdyby nebyla tma, mohl vidět člověk, jak nad mnohým zarděla se Baruška, ale dobře, že bylo tma, byly by se nezkušené notně vysmály.

Přeplněna v duchu myšlenkami, nemohla Baruška usnouti, a když pak mladost zvítězila nad starostmi, divné sny ji sem tam unášely. Jak svítalo, probudila se pak dle obyčeje svého, tajně se přistrojila, i aby druhé neprobudila, tiše sedla na truhličce své a vzavši knížku s sebou dovezenou četla v ní; tomu přivstání a tomu čtení pak probuzené služky velmi se usmívaly, dokládajíce: „Ty budeš chtět sloužiti podle písma a ovšem za ranní vstávání budeš chtít dostati větší plat od paní!“ a vtom se do hlasitého smíchu daly. Baruška nevěděla, jsouc zaražena, nic jim na to odpověděti, jen knížku odložila a pak za chvíli pravila: „Víte, děvčata, že dnes mám ještě svobodný den, a chci ho užíti, abych poznala hodně ten život městský.“ „Však jej ještě dosti poznáš,“ smály se ony a pak počaly vykládati, kam má všudy jíti, co viděti a zkusiti. „Ovšem když půjdeš s otcem, neužiješ ani třetinu; inu později bude lépe!“ Baruška zase nevěděla odpověděti, jen to bolestně cítila, že zde mezi soudružkami svými nebude možná jak doma s děvčaty sousedskými dorozuměti se; cítila, že svět její a těchto jest velmi rozličný. – Kvapila k otci do hospody a zde takořka odpočala si zase stěsněná duše její, ba pohlazení Vranky bylo by postačilo urovnati mysl její.

Neděle byla. Nač Bartoš a dcera jeho byli by pomysleli dříve nežli na kostel. Zadost činíce pobožnosti i zvědavosti, pochodili mnoho kostelů, až pak ve hlavním chrámě upoutala mnohá krása ducha rozčilené Barušky. Už množství lidu svátečně oděného povznáší ducha nad všednost a každý svátek zdá se býti jasnější; a to i pro člověka městského, kde pro množství lidu vždy bývá takořka neděle; co teprv pro člověka venkovského! Baruška vidouc tu ohromnou prostoru, ty štíhlé pilíře a to klenutí k nebi se pnoucí, cítila, kterak i jí se srdce šíří a klene se v chrám Páně. A mezi těmito zkamenělými city dávných věků jak libě vane živé slovo nadšeného kazatele, jak se upíná v myslích, jak zde co blesk rozmítá marné úmysly a jak rozhřívá ztvrdlé předsudky a zapuzuje mraky kalné chtivosti sobecké, člověk pomocí slova živého, slova vroucího vniká v hlubokosti bytosti své, cítí zde Boha a cítí se v Bohu. Jaká to pak shodlost povznesené mysli s hudbou oslavující a doprovázející služby boží. V takových okamženích ovšem vzácných poznává člověk citem, co jest modlitba, co náboženství. Baruška měla takovou dobu, a když už dávno byla vyšla z chrámu, vždy byla ještě plná duše její a v sebe obrácena, jako by tam byl svět mocnější nežli ten, jenž smysly naše vábí. Konečně ovšem vítězí tento svět skutečný. Bartoš vodil dceru svou po městě, avšak nevěda sám kde, co a jak, chodil za jinými; Baruška byla by pak se ráda po tom onom tázala, ale ostýchala se; otec však ještě méně měl chuti lidi otázkami zastavovati.

, byla v službě. Kačenka byla už dvě léta ve městě a dnes měla právě též prázdný den, i měla nesmírnou radost, že může s milou Baruškou se toulati. Tu ovšem nastala veselá doba. Bartoš pozval Kačenku, aby šla s nimi občerstviti se. Kačenka moudrá hned radila, aby si rozdělili jídlo a pití na rozličná místa; tu něco a tam něco, aby všecko viděli a užili. Učinili všecko dle rady její. Baruška měla se co diviti těm pěkným zahradám a tomu lidu zde shromážděnému ku jídlu, pití a rozprávce. Kačenka jí mnoho vysvětlení dokládala, nad čímž často Baruška hlavičkou kroutila. Když pak Baruška tajně se jí ptala: „Kačenko, prosím tě, řekni mi, co ti páni tamto tak na nás hledí a brejlí, ano často povstávajíce kolem nás zde obcházejí?“ usmála se Kačenka a šeptla: „Milá Baruško, ty snad nevíš, že jsi velmi hezká a zdravá a bujná, a to ti páni myslejí, že bys byla dobrou pochoutkou, a to již napřed se oblizují. Neuvěříš, Baruško, jak zde ti páni umějí svádět nezkušená děvčata, ježto, jak my jsme, přicházejí z kraje. Bůh ráčiž nás chrániti před nimi a před babami, jež jim nadhánějí ubohé oběti, ach já ti vím strašné příklady.“ Baruška celá se zarděla; nejen na odpověď, nýbrž hlavně tím, že mezi těmi pány brejlícími viděla i toho malíře, jenž ji byl včera doprovázel. On sice nejslušněji se choval mezi nimi, ale zdálo se, jako by ti druzí jemu schválně a úsměšně na Barušku ukazovali. Věděla ona pak zkrátit pobytí zde; šli jinam; ale brzo i Vlasáček (tak jmenujeme toho malíře pro dlouhé vlasy, pokud jeho pravé jméno nezvíme) vynašel se, což Kačence bylo podivné a zajímavé, Barušce ale mrzuté.

Večer radila Kačenka do divadla, ač sama, nemajíc dovolení na hodinu pozdní, jíti nemohla s nimi, nýbrž jen je tam zavedla. Tu teprva pro důtklivou mysl Baruščinu nastala doba, jíž se až posud žádná v životě jejím nevyrovnala. Pro cit neporušený, pro srdce nezkažené, pro smysl nezkalený spojená krása všeho umění, jako vyskýtá se v divadlech velkých měst, jest vítězná nad všemi jinými půvaby. Zde stavba sama, zde řezbář a malíř, zde hudba, zde společnost sváteční, zde pak obraz života živě a veskrz a krásně předvedeného všečlověčenskými city povznáší člověka nováčka. Suďme, jak čilý duch Baruščin pásl se zde a kochal. Naproti Barušce vzdálí opřen o stěnu stál muž mladý, štíhlý, dlouhovlasý, vousatý, jenž zase naopak nehleděl na divadlo, nehleděl kolem sebe, nýbrž zdálo se, jako by se zvláštní libostí takřka daguerrotypoval v mysli své city Baruščiny. Neušla mu žádná stopa citů rozmanitých na upřímné tváři Baruščině. Baruška byla jemu divadlem. Byl to opět náš známý malíř. Kdo rozhodne, zdali poutala oko jeho libost umělecká, či snad i jiná touha zanášela pozornost jeho. Na divadle se dohrálo, opona spadla, Baruška ještě zapomenuta hleděla za minoucími obrazy rozčilené mysli své; avšak Bartoš vzpamatoval dceru svou řka: „Drž se mne, ať se neztratíme, nesnadné jest shledání se v takovém davu.“

Pustili se proudem lidu hrnoucího se ku dveřím; Bartoš ovšem svalovitý dobře takřka kleštil cestu; ale ostýchavá Baruška brzo byla odtržena, a čím prospěšněji prodíral se Bartoš, tím více opozdívala se Baruška, jak kapka u břehu dlouho se otáčející, nežli ji pohltí proud kupředu pádící. Bartoš byl už na náměstí a Baruška ještě v divadle samém; ano zdálo se, jako by náhodě pomáhala trochu schválnost čtverácká. Buď jak buď; když Baruška osamělá úzkostně hleděla, kterak by shledala se s otcem, stál tu před ní náš známý Vlasáček, nabízeje se zdvořile ku doprovození. Co bylo zde činiti nežli vděčně zavěsiti se pod paždí jeho a odevzdati se laskavosti jeho. Malíř pravil, že bude nesnadné najíti otce, a chtěl hned do ulice vpravo otočiti; ale Baruška pěkně prosíc silně zdržovala jej na place divadelním, dobře vědouc, že otec zde též se po ní sháněti bude, v čemž se nezmýlila. Ač Vlasáček pozornost její všelijak přetrhoval, přece našla její bádavost otce, slídícího po ní. Bartoš děkoval Vlasáčkovi, ale i doložil, že už není třeba, aby se obětoval, ať jen jde po svém. Vlasáček zas dokazoval, jak nebezpečno jest v tak velkém městě večer hledati neznámé ulice a domy; k tomu doložil: „Já jdu pak beztoho tou samou cestou; dovolte mi tedy, abych šel s vámi.“ Na to nemohl Bartoš ničeho říci, tím méně, ana Baruška rychle zvolala: „Ach, to se pěkně hodí.“

Šli tedy pospolu. Bartošovi trvala ta chůze velmi dlouho; ale Vlasáček tolik věděl povídati, co se tu, co se v okolí tenkráte a kdysi přihodilo, co ještě i nyní se přihází, že Barušce doby velmi mile minuly. Konečně i hezkou píseň zazpíval, při čemž ovšem Baruška trnula bojíc se, aby nikdo mu tu hlasitost za zlé nepokládal; zvláště otec. Ten ale vskutku již byl nevrlý, čímž Vlasáček čtverák, dobře znaje co, kdy a jak, byl pohnut nejkratší již cestou namířiti. Hned byli na místě. Vlasáček potiskl Baruščinu ruku; Baruška děkovala sladce a Bartoš doložil: „Spánembohem!“

Den nato odjížděl Bartoš domů. Baruška ostala ve službě. S jakým citem Bartoš jel domů, uhodne každý sprostý, ale poctivý, přitom i něco zámožný otec, jenž má jedinou dceru. S jakým pocitem rozloučila se Baruška, pochopí každá dospělá panna, jež sice rozhlédla po životě, ale s citem neporušeným, s citem pak nejistoty a s tušením hořkostí, jimž bylo možno zcela uhnouti. Věděla Baruška, že jest dosti bohatá a že není potřeba sloužiti; ale zdálo se jí nemožné nejíti touto cestou takřka souzenou do života takřka předjednaného.

Baruška jsouc počestná, pilná, pokorná, přívětivá, majíc tedy všech p, jak se říkává, že musila se zalíbiti každému, kdo ji blíže seznal; ale pýcha a sobectví brání takovému bližšímu seznání a přízni. Co se ohlíží pyšná paní po tom, co se děje v srdci služky; vždyť pak mají ti pyšní za to, že nižší lid ani nemá citu. Ovšem bývala paní spokojena s tím, co Baruška dělala a jak se chovala; to jest, spokojenost její bylo vidět z toho, když se nevadila, což ovšem též místa mívalo dost často, když milostpaní pro tisíceré příčiny bývala nevrlou. Srdce Baruščino jsouc vytrženo z původní půdy, jsouc vzdáleno srdcí přátelských, avšak lásku majíc tak potřebnou, jak ty plíce vzduchu a oko světla, vysílalo city své a hledalo přízeň novou, ale darmo hledalo; chtěla jednou milostpaní tetě svou radost nad čímsi, co se jí bylo mocně tklo, zjeviti; ale milostpaní odmrštila hrdě tuto vtíravost „sprosté děvky“. Baruška, jak ledovou vodou politá, zhrozila se a dušička její vtiskla se v srdce zděšené, a jen zapýřenost tváří byla takřka červánky zapadající dušičky. Zapomněla však se přece jednou zase a jala se postýskati si u tety; ovšem tenkráte již hůř byla odbyta, a poněvadž toto odbytí stalo se schválně před druhými služkami, zahanbení bylo citlivější, a poněvadž člověk zahanbený zmaten v tom onom spíše pochybuje, stalo se, že Baruška tuto dobu též zachovala se zpátečně neb zpozdile, z čehož sobě od paní hořké domluvy utržila, u služek pak úsměšků pichlavých. Byla to vítaná příležitost družkám Baruščiným uleviti nenávisti své.

A proč tu dobrou Barušku nenáviděly, vždyť pak nic jim v cestu nekladla, ano kde mohla a směla, po vůli jim byla? To právě, že jim bývala po vůli, jen pokud směla. Baruška totiž nemohla schvalovati jich rozpustilý život za znakem paní; ano někdy jim to ono zpříma vytýkala, když mlčení její bylo by hříchem bývalo. Avšak známo jest, že poctivý, neúhonný vždy bývá nepočestným a rozpustilým protivný, aspoň nepohodlný a takřka němou výčitkou už pouze tím, že jest jinaký. Byla ale v domě kojná svobodná; od té hned zpočátku odchylovalo se srdce její; ale měla s ní útrpnost. Brzo ale poznala, že jinak jest, nežli se byla domnívala. Zmínila se totiž jednou kuchařce o tom, ta však to hned pověděvši ostatním veliký smích si učinila z toho „hloupého“, jak pravila, děvčete selského, jež takovým věcem nerozumí, i doložila: „Co nevidíš, jak se má kojná dobře a že dostává více na měsíc za nic, nežli ty s tím sprostým panenstvím za celý rok dlouhý za pilnou práci? Té se, milá brachu, daří, že mohla už tři léta po sobě kojnou býti!“

Od té doby měla Baruška tajnou ošklivost proti této kojné, a to tím větší, čím necudněji se tato chovala. Kuchařka pak častěji Barušku napomínala, aby přec také už jednou ty hloupé selské mravy odložila a chovala se po městsku. Brzo Baruška věděla, jaké to chování bylo míněno. Paní sice byla přísná a netrpěla služkám to veřejné milkování; tím opatrněji ale a tím zdivočileji chovaly se ty potajmo k milovníkům svým četným. Zdálo se ovšem, že ti milovníci více milují ty schovávané dobré kousky a ty korbele ukrádané než tu opilou kuchařku; to ale právě přimělo tím více Barušku k tomu, aby jí pohrozila udáním té krádeže paní. Tím ale si teprv posloužila Baruška. Co jen možná bylo jí učiniti na příkoří, to učinily ty ženštiny, a příležitosti k tomu bývá dosti, při práci, při jídle i při spaní samém ve společné posteli; toho týrání a špičkování nebylo konce; Baruška neměla čím se obrániti proti hrubosti a nemravnosti jejich. Jest to ukrutná zbraň: hrubost proti mírné a stydlivé povaze.

Baruška trpěla, aniž měla koho, u něhož by si postěžovala. Styděla se psáti o tom otcovi, styděla se i před Kačenkou, kterou i také málo vídávala. Tajné slzy bývaly jedinou úlevou její. Zkracována byla ve všem od druhých, ale to ji tak nebolelo, jak ta ďábelská schválnost, kteroužto kuchařka ji týrati neustávala; zvláště když jí pro potupu jídlo předkládala, co už jen pro psa se hodilo. Baruška raději o pouhém chlebě ostala; ale když jednou právě při takovém oddělování nahodila se paní v kuchyni, nesnesla to už Baruška, i vzavši talíř, slzíc okázala paní, jak s ní smýšlí kuchařka. Paní ale místo přihlídnutí počala mlsavost a nenasytnost předstírati; nač ovšem, když odešla, jen jizlivější posměch měla kuchařka ze žaloby. Baruška ovšem netkla se už jídla, což kuchařka neváhala příležitostně milostpaní v ten smysl vyložiti, že to činí to rozmazlené děvče na potupu domu, poněvadž prý po straně si mlsy kupuje; čímž milostpaní tím více se rozhněvati ráčila. Od té doby měla kuchařka ještě více moci nad Baruškou, ježto už ničehož netrefila učiniti po libosti paní.

Takto si citlivá Baruška nebyla myslívala trpkosti služby; vždyť pak i ona měla doma děvečky v řízení svém i čeládku mužskou, však nepozorovala, že by kdo byl zkracován býval od jiných. Ovšem že paměť její nyní uváděla srdci zkormoucenému tím jasnější obrazy z domova, kdež ona byla paní. Když takto slzíc v noci sobě rozvažovala tu nynější bídu, konečně vzchopila se a utřevši slzy řekla v srdci svém: „Rok není věčnost, chci trpělivě snášeti a obětovati Bohu ty trpkosti; zkouší mne Bůh; kéž bych byla nalezena důstojná!“

Taková bývala její konečná modlitbička před usnutím. Druhý den pak, ač odhodlaně počala, přece zase srdce její rozbolelo se až do večera. Všední den pilná práce nedala mysli pokoje, aby porovnáváním toho, jak jindy a nyní, zabírala se; ale v neděli odpoledne, když všecky odešly po svých rejdech, ona však sama musila dům hlídati, tu vystupovaly všecky obrazy na obzoru mysli její. Jak bývalo vesele v neděli mezi svými pod lípami u statku otcovského, jak k ní hleděli hoši, aby ulovili nějaké znamení přízně, jak k ní tulily se panny milé. A zde – další vylíčení obrazu zabránil příval slz a svírání srdce přemoženého. V mladém srdci ale nelze hoři navždy panovati; vzchopila se Baruška, když se vyplakala, řkouc: „Což pláčeš, vždyť pak za tři čtvrtě léta budeš osvobozena,“ a v takové době pak se jí chtělo do zpěvu, v píseň vylívala city své.

* * *

Minul zase smutný týden a to malicherné týrání svíralo šlechetné srdce Baruščino. Velké bolesti člověk dobrý, nábožný snadněji snáší nežli to vosí píchání všedních zlomyslných trampot. Jednu naději a potěchu měla tyto dni, že až přijde neděle, bude na ní pořádek k vyjití odpoledne. Ach, jak čítala ty dni, jak poskočilo vždy srdce nadějí, vzpomínajíc na tuto příští neděli. Přišla neděle – přišlo odpoledne, všecko uklízeno – a Baruška čistě přistrojena letěla ke Kačence. Bylo jí však jíti okolo domu, kde bydlela krajanka její provdaná za muže voskaře, jak se pravilo, dosti zámožného. Byla tato paní vloni v T. navštíviti své příbuzné a při té příležitosti byla i u Bartošovic, a jak se zdálo dle chování, Barušku sobě velmi zamilovala, velmi ji vychvalujíc a jí lahodíc. Baruška měla za to, že jsouc několik hodin svobodna, jest takřka povinna navštíviti paní Dorotku. Běžela po schodech dychtivě, neb chtěla za toho půldne mnoho radostí popřáti srdci svému. Znajíc už byty v městě, že známí přicházívají kuchyní, šla i ona do kuchyně, a pozdravivši děvečku kamarádku, ptala se po paní Dorotce. Ale služka pravila: „Milostpaní má hosty;“ vtom však paní Dorotka vyšla do kuchyně rozkazujíc. Baruška jí běžela naproti chtíc ji políbiti; ale paní Dorotka, jež věděla, že Baruška jest ve službě, jednou rukou se jí obraňujíc, druhou rozkazovala děvečce a pak doložila: „Milá Baruško, dnes nesmíš meškati mou Alžbětu, přijď jindy, až budete míti obě chvíli,“ a s tím za sebou zavřela. Barušce vstouply slzy do očí; to neočekávala, vždyť pak, když i člověk důstojnost váží dle zámožnosti, neměla paní Dorotka vypínati se nad Barušku Bartošovic.

Slzíc přiběhla k milé Kačence; ta však dnes nesměla vyjíti. – Zkrátka rozhodnula se Baruška řkouc: „Já ti, Kačenko, pomohu v práci, jen mi dovol, abych si postěžovala u tebe.“ Kačenka ji zulíbala i srdečně se tázala: „Copak je ti, vždyť se mi zdá, že máš oči oplakané.“ Baruška vypravovala, co se jí přihodilo u paní Dorotky, a pak dlouhou řadu trampot u panstva svého. ‘“ Přitom dala se Baruška do hlasitého pláče, že jsouc dítkem počestných rodičů má býti považována za takovou, s níž jísti mají děti za trest sobě pokládati. Kačenka vyslyševši všecky stížnosti Baruščiny líbala její krásná očka uslzená i pravila: „Baruško, nepřipouštěj si tyto věci k srdci a buď rozumná. Chval Pánaboha, že tobě není potřeba hledati chleba u jiných lidí; když ale přece jsi ve službě, z toho, jak nakládá se s ubohými služkami, ber sobě příklad pro budoucí své hospodářství, jak ty se chovati máš co paní. Z druhé strany víš už sama, jak i služky mnohé nevěrně a nemravně se chovají, že není divu, když paní vzdaluje dítky své od nich; nesmíš, milá Baruško, všecko měřiti dle sebe, nýbrž věc s věcí. Ovšem neupírám, že v panských domech citlivé děvečce jest hůř sloužiti nežli v domě měšťanském. Já kupříkladu nemohu sobě stěžovati na to, že by paní, ježto jest počestnou mistrovou, chovala se hrdě ke mně; já mám ovšem mnoho práce a dosti těžké, ale paní pracuje se mnou, a byť by někdy i bylo zmála na míse, jest tak pro všecky; neboť nepovažují mne za nerovnou sobě; náležím k rodině. – Lituji tě, Baruško, ale na otce tvého se hněvám, že tě dal do služby. Měl tě dát do některé poctivé rodiny do bytu a do stravy na rok za plat, pak jsi měla chodit do některého většího měšťanského domu do kuchyně přiučiti se a přitom také i jiným ženským pracím přivykati, které neznáš, aby z tebe byla dokonalá paní. Která neumí udělat, nezná také poručit. Ale tak jak jsi nyní, utrápíš se a nepřiučíš se ničemu, leč, kdybys byla chytlavá, zlému. Ale přece, milá holka, už neplač; potěš se tím, že rok není věčnost; aneb piš to otci a řekni mu, jak to má s tebou učiniti.“ Baruška ale odpověděla: „Ach Kačenko! Bůh ví, co by si otec myslel, vždyť víš, že to u nás jest hanba nevydržet ani rok na jednom místě ve službě. – Ono se to snadno řekne, ale ten rok je přece dlouhý; já ovšem si to denně všelijak vymlouvám, ale to srdce nechce být rozumné a nedá se klamat žádnou nadějí.“

„Baruško,“ řekla na to Kačenka, položivši důvěrně ruku na její rameno, „já ti něco poradím, ale nesmíš se horšiti, až dopovím. – Myslím, abys hleděla si pořádného milého; věř mi, tak nabývá srdce největší potěchy a u milého děvčeti milé chvíle minou a na celý týden má srdce potravy z té lásky nedělní, a byť se jinak i dost zle vedlo, člověk to lehčeji snese. Co tomu říkáš, Baruško?“ Baruška se zapýřila a pak jako nevrle pravila: „Prosím tě, Kačenko, nečiň si posměch ze mne; kde bych já, cizí osoba, nalezla milého?“ Kačenka se usmála řkouc: „Bláhová, o to se andělíčky starají při každé příležitosti, kdekoli se ukáže hezké děvče, jako ty jsi, a sotva se mýlím, řeknu-li, že bezpochyby už mnohý zamilovaným očkem po tobě hodil.“ Baruška se začervenala ještě více a pravila: „Co myslíš, Kačenko, abych snad vletěla v tenata ledajakého člověka, o němž ani nevím co a jak. Snad bys mi konečně i stav svobodné kojné schvalovala?“

Nad tím nedorozuměním se však Kačenka pohoršila i řekla: „Baruško, ty mne snad znáš, abys věděla, že nechci tobě raditi nic neslušného, a znám já tebe, že ti neradím nic nebezpečného. Rozumné děvče ví zajisté, jak se chovati má. A pak, milá brachu, nemyslím, abys ty se zamilovala, naopak radím, abys zachovala úplnou svobodu srdce svého, a jen pro slušnost radím, bys hledala sobě přítele upřímného; tím odeženeš od sebe mnoho pokušení. Vidíš, já mám milého, ten jest nyní v Drážďanech v práci, on je truhlářský, za rok přijde a bohdá budeme svoji; já zajisté mu věrnou zůstanu, ale proto přece mám známost s jiným a také jsem mu to psala, nebo to pravda, že děvečce nelze býti bez dobrého známého. Všecko záleží na tom, jakého si děvče vyvolí; však ta moudrá brzy sezná, ba na první setkání, koho před sebou má. Jen pánů třeba varovati se, s těmi není nic; ovšem oni snad pěkněji mluví, ale nemyslí to upřímně s děvečkou sprostou. Nás by rádi pro rozkoš – a milé mají jinde; však je známe. Spoléhají na naši marnost, že by totiž každá ráda nad sprosté hnízdo vyletěla, ale rozumná nedá se ošidit jejich lákáním. Dejme tomu, že by i některý se upřímně zamiloval do krásy naší, zdaž by později přece nenalézal, že mu není žena rovna ve vzdělanosti ducha? – Vím příkladů několik, že pykali, ne pro nerovnost stavu, ale vzdělání. Ono se ovšem snadno řekne: Však já si ji zvědu, jen až bude má. Ale těžko se to vyvede; muž ztratí chuť vyučovati a žena se učiti. Amen, Baruško, sprosté děvče nic nezačínej s pány; ti se jen potajmu s námi mazlí a veřejně se za nás stydí, a co by mi záleželo na takovém známém, který by mne v neděli nevyvedl?“

Baruška divila se, odkud Kačenka té moudrosti nabyla; ta však usmívavě odpověděla: „K té moudrosti každá dospěje, pilně-li svět kolem sebe pozoruje, dříve, nežli sama do proudu se pouští. Nežli co počínám, hledám po příkladech, a kde jich nenalézám, opatrně vkročuji na cestu neznámou. Kdo kvapně, nerozvážně v něco se uváže, snadno toho později pyká.“

Baruška nemohouc takovým řečem odolati, počala se poddávati a konečně i vyznávala, co se hned první den jí přihodilo s tím Vlasáčkem a jak od té doby často jej vidívala, an dům obcházel, jako by čekal, že vyjde; ona ale že schválně se mu vyhýbala, pamětliva jsouc výstrahy otcovy! Kačenka na to řekla: „Tvůj otec je moudrý hospodář, ale což on ví, bez čeho se nemůže obejít děvečka?“

Nato nastalo dlouhé vyptávání a odpovídání. „Co myslíš ale, Kačenko, zdali je malíř pánem?“ ptala se prostosrdečně Baruška. „Malíř a malíř je dvojí,“ odpověděla Kačenka, „jedni ti malují pokoje a jiné věci potírají barvou, a ti čítají se k řemeslníkům; druzí ale, co ty obrazy vtipně vymýšlejí a krásně malují, ti, jak jsem slyšela, jmenují se umělci a ti, jak se mi zdá, budou čítati se k pánům; myslím ale, jak kdy. Čtveráci jsou ale všickni, pasou po kráse a hezké děvče, jak by pohltit chtěli, opatrnosti nezbývá; avšak uvidíš sama a poznáš ptáčka po zpěvu.“

Hodiny ubývaly – Baruška chystala se domů a učitelkyně Kačenka vyžádala si dovolení k doprovodění přítelkyně své. Šly chvilku, a buď osud, neb náhoda tomu chtěla, potkaly toho Vlasáčka, o němž si byly tak dlouho povídaly; Baruška tajně Kačenku šťouchla na znamení, a ta vidouc, jak se začervenala, už bez doložení věděla, kdo to je, a pošeptla jí: „Dá-li se do řeči, buď přívětivá.“ Té rady už tenkráte nebylo potřeba; Vlasáček velmi zdvořile pozdravil a Baruška přívětivě poděkovala a o další hovor nebyla nouze. Chvilku s nimi stála Kačenka, pak ale čtveračka šoupla ruku Baruščinu pod paždí malířovo a uběhla. Baruška sice hrozila jí zdaleka; ale co se už stalo, ostalo; Vlasáček vedl si Barušku, ana sice zpočátku se ostýchala, ale čím dále tím více přibývalo důvěry, zvláště když Vlasáček vykládal, že zná její otčinu, když začal celé okolí popisovati. Bylo to tak živé, že Baruška každé místo poznávala a takořka viděla, a když popisoval zvláště jedno místo, zvolala slzu majíc v oku: „To je nad statkem otce mého! Bože,“ pravila, „jak musíte teprv malovati, když na pouhé slovo celý kraj mi stojí před očima!“ Vlasáček ale byl touto čistou, nelíčenou chválou umění svého tak dojat, že zapomenuv na to, čehož vlastně hledal, upřímně hovořil o umění malířském, a Baruška pozorně poslouchala, jako by se učiti chtěla.

Nežli se nadali, stáli před domem. „A kdy vás zase uvidím, Baruško?“ ptal se prosebným hlasem malíř, tiskna jí na rozloučenou ruku. „Zítra, k sedmé hodině večer budu mít nějaké řízení v městě,“ odpověděla Baruška po krátkém rozmejšlení, dala dobrou noc a vklouzla do domu. „A proč bych mu nedovolila vyprovodit mne i zítra,“ omlouvala se, šaty do truhly ukládajíc, když jí byl rozum námitky dělal, „choval se ke mně docela slušně a jistě i dále se tak chovat bude, však ví, že jsem dcera pořádných rodičů.“