Povídky II

I

V zámku bylo práce a běhu o překot. – Klíčnice provětrávala pokoje, zahradník snášel květiny k ozdobení jich; rovnalo se, čistilo se po zámku i po dvoře, by vrchnost vše v nejlepším pořádku našla. – Čekali paní na druhý den.

„Bude veselejší život,“ těšil se zámecký lid. – „Dá Pánbůh, bude snad i více výdělků,“ povídali si chudí lidé a řemeslníci v podzámčí. –

Druhý den ráno přijelo služebnictvo, pak vozy panské, na nichž naloženy byly vaky a bedny. – Odpoledne vyjížděl na vršek, na němž pěkný zámek ležel, pohodlný cestovný kočár, v němž seděla milostpaní Skočkdopolová ze Springenfeldu. – Naproti ní po koních seděla komorná její, mamzel Sára, na kozlíku u kočího panská, panna Klárka, a vedle milostpaní ležel miláček její. – Nebyl to manžel – ani bratr, ani přítel, – byl to Žoli, anglický psíček nejmenšího druhu, s dlouhýma ušima, srsti jak aksamit jemné, bílé, černé a hnědé barvy, zvířátko to velmi roztomilé. – To byl panin mazánek!

Dokud býval ještě pan Skočdopole panem Skočdopolem a lidé o něm více nevěděli, než že je bohatý, chodilo to v domě jinak; paní neměla mazlíčka, ani komornou, nebylo zámku, nebylo tolik služebnictva, nebylo koní ani chrtů; pan Skočdopole nejezdíval na lovy, nezval hosti, a pánové nepřijížděli k nim ven užít zdravého povětří. – Ale když se panu Skočdopolovi peníze hromadily, že nevěděl, kam s nimi, aniž věděl, mnoho-li jich má, znelíbilo se paní to sprosté jméno Skočdopole – naváděla pana manžela tak dlouho, až jí koupil přídavné jméno „von Springenfeld“. – To se milostpaní velice líbilo, znělo to zcela jinak, a od té doby ji nikdo nesměl pojmenovat sprostým hlavním jménem, nechtěl-li se zbavit její milosti. – „Veliký pták i velikého hnízda potřebuje.“ – Titul byl, muselo být i panství. – Za peníze se všecko spraví. Koupilo se panství, koupili se koně, chrti, najalo a opremovalo se služebnictvo – jelo se do lázní, dávaly se hostiny, bály. – Kdo má koláč, najde i družbu – našlo se přátel dost a dost – zvlášť oněch cizopásků, kteří se živí z tuku jiných. – Pán ze Springenfeldu platil za honetního kavalíra, a paninu krásu, dobrý vkus, vtip a bůh zná co všecko vychvalovali do nebes. –

Paní ze Springenfeldu nebyla paní nehezká, ale že se zdála hezčí, než byla, k tomu hlavně přispívala její komorná, mamzel Sára. – Ale také jí mnoho platu dávat musela na rok a mnoho darů, aby si ji udržela; jen tímto lákadlem dostala ji od hraběnky jedné, která měla pověst nejelegantnější dámy hlavního města – a u níž byla Sára jen druhou panskou a ne velmi dobře placená, ale zato řeklo se, „je u hraběnky“, a proto se zdráhala vstoupit do služby k novopečené šlechtičně. – Peníze ale srdce její hrdé obměkčily. Mamzel Sára byla paninou důvěrnicí, a když řekla Sára: „Tak by to mělo být, tak jsme to měli v našem zámku“ (to myslila svoji předešlou paní), tu to hned paní ze Springenfeldu nechala udělat, jak Sára řekla, aby vše bylo jako u hraběnky. – Jedenkráte řekla Sára: „Psíčka by měla mít vaše milost. Měli jsme u nás (to jest u hraběnky) také jednoho, dostali jsme ho z Anglicka – ach rozkošný můj Žoli – nemohu naň zapomenout!“ – a tu začala o něm vypravovat, doložíc, že takové psisko mít patří k nóbl tónu. – Paní ze Springenfeldu hned se pídila po psíčku a jeden dobrý přítel, chtěje se bohaté paní zavděčit, objednal jí žádaného mazánka – a dal za něj osmdesáte dukátů. Myslil si, že mu budou dobře splaceny, a věru se nemejlil, neboť tím darem získal si paninu přízeň. – To bylo radosti, dokonce když mamzel Sára řekla, že je krásnější než hraběnčin. – Dali mu jméno Žoli – jako hraběnčinu – a ustanovil se pro jeho pohodlí a rozkoš jistý řád, který se přísně musel zachovávat. Dohled nad ním měla mamzel Sára. – V ložnici mamzel Sáry na měkounké lenošce ležel polštář hebký, aksamitem potažený a na tom Žoli líhal. – Ráno, když mamzel Sára snídala, snídal i on, kávu neb smetánku, a po snídaní donesla ho Sára k paní, aby se s ním trochu potěšila. Když se paní oblékala, dostal ho pod ochranu lokaj; jsouc se strojením paní hotova, vykoupala psíka, učesala, zaobalila do tenkého prostěradla, přikryla modrou atlasovou pokrývkou, která již k tomu určena byla, a nechala na polštáři uschnouti. Psisko navyklé mazlení nechalo s sebou dělat, co chtěly. Potom šla s ním trochu na procházku do zahrady, aneb když byly v hlavním městě, vyjely s ním v kočáře. – V poledne měl k druhému snídaní trochu zadělávaného masa a ve čtyry hodiny sekaninku z prsíček kuřích, koroptvích neb jiného lehko záživného masa. To se denně střídalo, aby se mu nepřejedlo. Lokaj vždy na porcelánovém talíři jídlo mu na stůl přinesl a prostřel, jinak by se psisko bylo jídla ani netklo, a po obědě musel mu hubu utřít. – Ostatní hodiny dne uběhly mu hejčkáním, hraním, až ho zase Sára na lůžečko uložila. – Jestli se trefilo, že nechtěl Žolínek hrát ani žrát, tu se domnívaly, že je nemocen, a hned se poslalo k lékaři. – Když byly na panství, nebylo tak lehko s předpisem a měly již vždy recept s sebou. – Lékař byl sice hodný a šikovný muž, ale psíka nikdy léčit nechtěl; mamzel Sára ovšem radila, aby mu paní z Springenfeldu vzala deputát, že to paní hraběnka také tak udělala lékaři a že ještě rád přišel, anebo aby si vzala domácího lékaře, ale v tom ji paní poslechnout nemohla, na venku nebyl jiný lékař na zavolání a domácího lékaře si vydržovat bylo jí přece trochu drahé. – V hlavním městě to bylo jinak, tam nebyli všickni lékaři tak pedantičtí a našel se, který milostpaní za několik dukátů i pro psíčka prášek předepsal.

Jedenkráte se paní ze Springenfeldu roznemohla – a Žoli byl celé dny, co ležela, smuten a u postele její ležel. – To paní pohnulo. – Mamzel Sára povídala, že hraběnčin Žoli též tak smuten byl, když se hraběnka jednou roznemohla, a že hraběnka tenkráte tak pohnuta byla, že určila psíčkovi doživotní penzi pěti set zlatých, když by ji přežít měl. – To se paní ze Springenfeldu velmi zalíbilo – a za vznešeným příkladem hraběnčiným i ona taktéž ustanovila pět set zlatých stříbra pro psa, kdyby déle živ býti měl než ona, a pět set tomu, kdo ho chovat bude – a to vše písmem svým i pečetí do tvrdila. – Mamzel Sára, jestli psíka dříve si předcházela, potom ještě víc. – Když se pověst o tomto podivném závětu v kruzích přátel paní z Springenfeldu roznesla, všickni chválili nejen panskou štědrost její, ale i ušlechtilý cit, který v tomto ustanovení se jevil. – Přirovnali ji k jedné kněžně, která dostávši koně krásného od svého miláčka, schválně maštal pro něho samého vystavět dala, v níž byly dubové parkety, mramorový žlab, žebřiny a stojany polírované. – Měl i svého sluhu – a když se jí vrch koně jezdit znelíbilo, nesměl nikdo více naň sednout. – Jen ho na procházku vodili, žemlemi a otrubami krmili, každý den dostal kus cukru; a takové pohodlí by měl až do smrti, ustanoveno bylo též písemně.

Jen pan Skočdopole ustanovení to paní neschvaloval, ale jen v mysli. Choval se k ní více než šetrně a pražádných překážek v jejích marnostech jí klást si netroufal, z příčin, které nikdo nevěděl, a protož nechal i to být – mysle si: „Do té doby, než umře, kdoví kde pes bude!“ – Pan Skočdopole měl též svých slabostí, ale přitom byl srdečný, dobrý a urozenost svou vysoko nestavěl, staré jeho jméno bylo mu přece jen milejší a ten přívěsek koupil jen proto, aby měl v domě pokoj. – Jeho vášeň dříve již byl lov a panství ho těšilo jen kvůli tomu. – Přátelé jeho byli samí lovci a s těmi se vzájemně navštěvoval. – Nedbali tak přísně na tu etiketu, nebyli tak ulízaní jako panáčkové okolo paní se kroužící, bylo v nich zdravějšího jádra, a proto pan Skočdopole raději v jich společnosti po lesích těkal anebo při poháru vína rozmlouval než v salonu vůní zapáchajícím své paní, kde nikdy volno mu nebylo. – Služebníci však i úředníci raději pána měli nežli paní. Mamzel Sáru ale nikdo rád neviděl – ačkoliv si ji i Žoliho dost předcházeli ti, kteří čeho od pána obdržeti chtěli, každý se bál křivě se na ně podívat. – Jediní, kteří se ho nebáli a z malého kavalíra pranic si nedělali, byli venkovští bizonové, řezničtí, ovčáčtí, hlídací a ostatní hrubiánští psové. Když mamzel Sára poprvé do zámku přijela a s ním na procházku si vyšla, tu se okolo něho sběhli, sápali se naň, zuby cenili, neslušně kolem něho se otírali a nanejvýše jeho jemnost uráželi, takže mamzel nemohouc to snést do náruče ho vzala a do zámku si nesla. Stěžovala si velmi důtklivě na tu sprostou lůzu psovskou paní a navrhla, že by nejlíp bylo, aby se nikdo s psem do zahrady vejít neopovážil. Rozkaz ten se ihned také na tabulkách napsaný okolo zahrady rozvěšel a mimoto vodili Žolínka vždy na dlouhém stříbrném řetízku.

Mamzel Sára byla by ráda více ještě vládla v domě celém i na panství, ale to ještě úplně se jí nedařilo, neboť měl také pán co říci, a na neštěstí její neměl ji pán příliš v lásce. – Kuchaři nepřála, poněvadž jí nechtěl kořiti se a že jí neposílal mlsky, kdy si jich přála; ale toho měl pán rád a paní také mu přála, poněvadž jeho umělostí tabule její velmi rozhlášená byla a mnozí oň se drali, a protož mu přištívání její neuškodilo. – Pannu Klárku také vystát nemohla, ale ta byla dcera staré klíčnice, která již u paniny matky sloužila a co vdova zase u paní mnoho let za hospodyni byla, když ještě nevedli panský dům. Klárinka byla hezké děvče, uměla pěkné i sprosté práce ženské, byla tichá a dobrá. Matka ovdověla, když Klárka ještě děcko byla – i dala si ji k sestře na vychování do venkovského městečka, sama pak šla k paní Skočdopolové do služby. Klárinka byla u tetky, až vyrostla, a matka na ni jen pracovala a pro ni střádala. – Když se stala z paní Skočdopolové vrchnost a z paní Márinky klíčnice v zámku, tu si vzala Klárinku k sobě. – Paní se děvče ale zalíbilo, a poněvadž potřebovala panskou, řekla o ni matce a domlouvala jí, že to bude Klárčino štěstí, že se při Sáře vycvičí, že uvidí svět, a kdyby se neměla jinak zaopatřit, že může později Sářino místo obdržet. – Matce se to nelíbilo, ale co měla vrchnosti říci! –

„Neudělám to,“ myslila si, „přijdu i já o službu a pak bych těch pár zlatých, co jsem pro to děvče nastřádala, aby měla lehčí výživu a sloužit nemusela, sama utratila. Nech jde tedy; Pánbůh bude nad ní všude bdít, když se ho nespustí,“ svolila tedy a Klárka stala se panskou. Sára ji ale vystát nemohla a sužovala ji, kde mohla, a Klárinka, když byly v hlavním městě, mnoho slzí prolila – kvůli ní; ale když přijely na panství, kde byla pod ochranou matky, tu si přece na ni netroufala, ačkoliv matka o její zlomyslnosti nevěděla. Klárka si nežalovala. –

Paní nebyla na Klárku zlá, jakož vůbec na žádného – ale co ona udělala, nezdálo se jí tak pěkné, jako když to Sára udělala, ačkoliv si děvče fortele při strojení záhy přiosobilo a mnohdy si myslilo, že by lépe paní přistrojila než Sára. – Co však nejvíc Sáru proti Klárce popouzelo, byla mladost a sličnost její, čímž se ona chlubit nemohla, a poněvadž byla i zlá ještě a hrdá, neměl ji také nikdo v lásce, leda jí někteří naoko lichotili, kdy jim potřeba bylo přímluvy její u paní. –

Klárku každý miloval, nejvíc však správcův písař; Klárka mu také přála a matka její chválila ho, že je hodný člověk, ale mamzel Sára ho právě proto nenáviděla, chtěla, aby jí se kořil. – Také ji velmi uráželo, že jí „panno“ říkal, a ne „mamzel“.

„A což ten písař hrubián, neví, kterak mně říkat? Myslí, že má před sebou sprosté děvče venkovské, že mne tituluje panno?“ schválně jednou Klárince řekla, chtíc ji tím uraziti.

„My sprostá venkovská děvčata,“ odpověděla jí Klára velmi vlídně, „nedáme si jinak říkat, to je naše nejkrásnější uctění, ale když vám to nesvědčí, zapovězte si, aby vám tak neříkal. – Však mamzel je chybně vyslovené francouzské slovo mademoiselle, a to znamená též panno.“

„Hleďme – vy mne budete chtít poučovat, co to znamená! Já dávno zapomněla, čemu vy se teprv učit musíte,“ hněvivě jí odsekla mamzel. –

Podobné hádky byly často mezi nimi, ale Klára vždy v pravý čas přestala – a tím zavřela ústa i své odpůrnici.

Když paní do zámku přijela, čekali ji úředníci a tam ji vítali; tak ona to měla ráda; pan důchodní pomáhal jí z kočáru, pan správce chopil se šálu jejího, jejž v kočáře ležet nechala, a písař, jakkoli by nejraději byl Kláře k službám býval, uposlechl pokynutí správcova, a skočiv ke kočáru, chtěl vzít do náručí psíčka. Sára myslíc, že pro ni sahá, nahýbala se k němu, když ale po psíku sahal, zlostně se ucukla a sama po psíku sahala, ten ale oběma proklouznuv dolů z kočáru skočil. Písař se rychle po něm sehnul, pes ale pod kočár utekl. – Tu Sára vykřikla, paní se ohlédla, a vidouc psa pod kočárem, také vykřikla, jako by již po něm bylo. – Strhl se povyk pro nic za nic, neboť se psíku pranic nestalo; „ale kdyby koně byli trhli kočárem, jaké neštěstí by to bylo,“ opakovala Sára ustavičně, Žolínka k srdci tisknouc, a přitom vždy na písaře jedovatým svým okem šlehla.

Ubohý písař dělal si naději, že se stane pojezdným, byl k tomu i oprávněn, myslil si již na hezkou hospodyňku, a tu mu pan správce, když bylo po vítání, povídá: „No, vy jste si to vyvedl; bude div, stanete-li se nyní pojezdným. Třeba, abyste si psíčka udobřil, sice je po všem!“

„Když mám štěstí svoje psovi děkovat, raději je budu hledat jinde. – Já myslím ale, že bude pán dle zásluh a spravedlnosti jednat,“ řekl písař zkormoucen.

„Což je to platno – paní vládne pánem a paní zase vládne mamzel a pes. – Jinou radu vám nemohu dát, než abyste si mamzel zavděčil a zase jí vládnul.“

„Nikdy to neudělám, té zlé sám kořit se nebudu, aniž snad psovi tlapky líbat,“ hrdě se ozval písař.

„Můj zlatý Kalino, někdy třeba i čertu svíčku zažehnout!“ usmál se správce, který písaři přál.

II

Zámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města u paty vršku dělala hranice mezi majetností panskou a městskou a jedním pramenem jejím bylo město kolkolem obehnáno. –

Obyvatelé městečka dělili se na tři třídy. Do první třídy počítali se zámožní hospodáři, co měli svůj dům, dvorec a hodně polí a jejichž paní a dcery klobouky nosily a v parádním pokoji kávové společnosti dávaly. Z těch boháčů volila se obyčejně městská rada a starosta dle rady starého přísloví „Kde peníze, tu i rozum!“ –

Do druhé třídy počítali se chudší řemeslníci, co měli jen kousek pole a domek; těch ženy nosily se v čepcích a velmi za zlé jim to měla ta první třída, jestli dovolili dcerám klobouky nosit, rovnajíce se jejich dcerám. –

Třetí třída konečně byla takzvaná lůza, podruhovina, která živa byla „z ruky do úst!“ – Tuto by chtěl kdo přirovnat v čemkoli s třídou první, bylo by největší urážkou pro ně bývalo; když podruhyně milostpaní z první třídy ruku políbila, honem si ji utřela, aby se jí od polibku nečistého neposkvrnila, aneb jí nastrčila jen rukáv.

Dvorce boháčů a baráky chudších řemeslníků byly z většího dílu u vody, na valech. V každém tom dvoru bylo po několika komorách, schválně pro podruhy zřízených, komory ty byly tmavé, v každé bylo malinké okýnko, podlaha žádná ani kamna nebo pec. Ohřívat se v zimě a vařit svoji potravu chodili tito podruzi do velké ratajny k nádvorníku. Za takovou komoru musel podruh platit dvanácte zlatých stříbra nájmu do roka; za tu lacinou činži ale byl zase zavázán majiteli dvora, u něhož bydlel, pracovat po celý rok za jistou mzdu a jinam do práce, byť se mu byla i výnosnější naskytla, najímat se nesměl. Ale který podruh měl četnou rodinu, přišel mu i ten zlatý stříbra měsíčně zatěžko platit, zvlášť v zimě, kde práce málo bylo a menší plat, protož si brali buď jen nocleháře, kteří u nich noc přespali a jen za noc jim platili, neb soudruhy, kteří s nimi bydleli ustavičně, aby jim snadněji ta činže přišla. Někteří zase bydleli u chalupníků v komorách, kde také víc neplatili a nikomu zavázáni nebyli. V každé takové komoře měli podruzi i svoje sklady zimní poživy. Pod lůžky byly vykopány jámy a v těch měli zásoby bramborů.

Bylo to za pěkného rána, nedlouho po tom, když paní do zámku přijela, když ve dvorci z komory tmavé, ztuchlinou zapáchající, žena vyšla s dvěma dětma. Jedno nesla v náručí, druhý chlapec asi sedmi- neb osmiletý se jí vedl za sukně, nesa malý raneček v druhé ruce. – Oděv její i oděv dětí byl chatrný, pln záplat, ale čistý. – Za ní v patách vycházela druhá žena a za tou několik dětí se vleklo.

„Jak povídám, milá Karásková,“ hovořila tato, „mileráda dopřála bych vám toho noclehu i dále, třebas jste mi nic dát nemohla, ale toť sama vidíte, že jsme jako v jíše. Já mám pět dětí, švakr tři, vy dvě, velkých osob je nás pět, pomyslíte, co tu lidu. – Vždyť víte, jak jsme těsně líhali. – V zimě je aspoň tepleji, ale v létě je dusno. Pán tu včera poroučel nádvorníkovi, aby nás nespalo mnoho pohromadě, že prý zase v Praze lidé mřou na choleru, aby to nepřišlo sem, jak povídám. A nádvorník také hřeší, když si bereme nocleháře, že prý je to peleš a že mu kradou!“

„I bože, bože,“ vzdychla si žena, slovy těmi bolestně dotknutá, a bledá, vychudlá tvář se jí zbarvila studem.

„To si z toho nic nedělejte, osobo, na vás nikdo nemyslí, jak povídám, ale víte, jak to chodí, musí trpět nevinný s vinným. Jsou lidé zlí i dobří, kdo lehce věří, snadno pochybí, proto dobře, když má člověk oči vpřed i vzad. Nádvorník musí za všecko stát, jemu se za zlé brát nesmí, neboť je pán zlý. Jak povídám, vy jste byla ale vždy poctivá a počestná osoba, na vás nikdo nemyslí, a ráda bych vás tu nechala, kdybych směla – jak povídám. Ale snad se jinde obejdete. Tu máte na cestu.“ Při těch slovech vyndala podruhyně ze zástěry několik v popeli pečených bramborů a ženě je podala.

„Zaplať vám to Pánbůh vše, co jste mi udělali, nastokrát – a dej vám stálé zdraví. Spánembohem!“ vzlykala žena, vycházejíc ze dvorce.

„Už nebudeš u nás spát, Vojtěchu?“ volaly děti za chlapcem, ten se ale neohlídl.

„Nechala bych ji tu,“ řekla podruhyně, „ale co, ona mi tu umře – je na zhasnutí –, a já bych ji pak musela nechat pohřbít. Jak povídám. Člověk má sám se sebou co dělat – vždyť ona najde někoho, kdo se jí ujme.“ –

Zatím rychle, co síla její stačila, pospíchala bledá žena po valech okolo dvorců k mostu. Uprostřed mostu podepřela se o zábradlí a oko její divě jaksi pohlíželo dolů na tiše plynoucí řeku. –

„Mamičko,“ ozval se chlapec Vojtěch, „uvažte mi Josífka na záda, já ho ponesu, vás bolejí ruce; pojďte, tamhle u kříže na lukách svítí slunéčko, tam se ohřejem – pojďte, mamičko, nebuďte tak smutná – třebas nám nedali nocleh, můžeme spát venku, je už teplo!“

„Ach dítě, kdybychom raději všecky tři spali u tatínka v hrobě, bylo by pro nás nejlíp,“ vzdychla žena, přitiskla malé k srdci a dala se do pláče. Vojtěch plakal s ní a tak plačící kráčeli zvolna přes most na druhou stranu. V posledním dvorci u mostu vázalo několik dělnic povřísla a ustavičně mezi sebou o všeličem hovořily. Když šla Karásková okolo vrat, viděly ji.

„Kampak se ta s těmi dětmi vleče?“ povídaly si.

„Kam, něco si vydělat snad,“ řekla jiná.

„Ta by si vydělala, ani bez chleba na nůž,“ zasmála se jedna.

„Neobtěžuj si svědomí, Kateřino,“ okřikla ji stará jedna, „Karásková byla živná osoba, dokud vládla – ale nyní je chudák jako krucifix. Je ubohá k politování – muže ztratit, do bídy přijít, nemocná být a žádná pomoc, to je něco říci!“

„Trvám, už půl roku má tu zimnici?“

„Ba půl roku,“ ozvala se zase stará, „a zbejt se jí nemůže, a přitom dítě kojí, a do úst nic než brambor. Ženy, ta je k politování. – Když si pomyslím, co to bylo za děvčici, krev a mléko a jako čamrda a čistá vždycky jako kvítí. To se paničky o ni draly, každá ji chtěla mít za panskou, umí ona také pěkně s jehlou zacházet.“

„Kdyby si byla jen s tím Karáskem svět nezkazila, to pochybila.“

„Inu ženy,“ ozvala se jiná, „vždyť jsme tu ženy – víme, jak to chodí – když se mají dva rádi a jsou mladí. Já – nu co bych to neřekla, také jsem to dokázala, na mojí svatbě také věnce nevily.“ –

„Bodejť bys zapírala, co je nabíledni,“ ozvala se ta uštěpačná.

„Inu holečku, každý se k pravdě nepřizná – mohla bys říci slečně Stázičce pravdu – ta by ti vycinkala – a je to také nabíledni. – No každý musí odnést za své; však se já dost narvala pro to. My bychom se byli vzali dříve, ale to pořád, že nic nemáme, kterak živi budem, abych ho nechala, a začali ho zrazovat. Jednou k nám přišel a já brečela a žalovala si mu na tu chudobu. ‚I jdi mi, Andulko,‘ povídá mi, ‚chudý člověk a neveselý, to je pravá bída; má dost bohatý se smutkem co dělat. ‘ – Já si to vzala také nalehko, když jsem ho měla ráda, a padli jsme oba v lehkost.“

„To je pravda, tvůj muž je vždycky vesel, ten srdce nezarmoutí.“

„To je jeho,“ opakovala, „že se zasměje a zazpívá, říká, že je to jeden plat, jako by brečel. ‘ – Mě to ale trápilo – když je člověk, kdyby i Pánbůh odpustil – a to nemluvně také – přece jen tak v opovržení u lidu. I dodala jsem si srdce – šla k panu kaplanovi a prosila ho o radu; když jsem mu všecko řekla, povídal, abych k němu Jiříka poslala. Šel tam tedy a pan kaplan nám to zapravil všecko sám. Za tři neděle byli jsme svoji, a pak nám taky Vašíčka zadarmo okřtil.“

„Ten pan kaplan je hodný k chudým, to je pravda. A co říkal Jiří?“

„Byl také rád, to on se jen tak dělal, jako by mu to bylo jedno. On má také pana kaplana rád, a když něco potřebuje k dílu nebo nějakou posílku, to on, kdyby noc nastavit měl, jinému to nepřepustí.“

„Inu, u tebe to bylo jinak,“ ozvala se zase stará, „ale u Karáskové to bylo také jinak; to víte, že jeho máma bránila, že prý její syn je zedník, že si vydělá hezký groš, že si může vzít řemeslnickou dceru, a ne podruhovu. Je už na věčnosti – ale byla to baba. – Ne a ne! a nechtěla dát dovolení, pan kaplan na ni, pan učitel; ale, pánbůh chraň, hlava jako zeď. – A co z toho pošlo? Karásek přece Kateřinu nenechal – a obtížila si svědomí hříchem. – Už potom chtěla jít Kateřina zase s dítětem k ní prosit, aby jim dala požehnání, ale ona jí vzkázala, že ji koštětem vyžene i s parchantem, a poctivý vlas na ní nenechala, až se Kateřina umořit mohla nad tím žalostí.“

„To byla jedubaba!“ přetrhly některé staré řeč.

„Ba, však on to syn také těžce nesl a chtěl jít už odtud pryč, kdyby v tom byl Pánbůh prostředek neudělal, že starou k sobě vzal. Na smrtelném loži teprv se poznala a dala jim požehnání.“

„A měla ta baba peníze?“ ptala se Andula.

„I toto, trochu toho odění a co tak na ten pohřeb stačilo, nic více po ní nezůstalo.“

„A nač byla tak pyšná?“

„Že byla její máma radního pána dcera a strýc její že je kdesi děkanem. Nakašlat jí na to. Moje teta má prý kdesi mlejn, ale co je mi do toho, když mně nemele. – Taková příbuznost platná jako stará plachta. – Ano, ano, proto si nechtěla stará Karásková ten svůj vznešený stav s podružským smíchat a děti svoje sužovala. – Potom si ulehčili a dobře se jim vedlo, Josef si hezký groš vydělal a Kateřina měla od paniček díla dost a toho chlapce Vojtěcha si pěkně šatila. Já je ráda viděla, když šli z kostela spolu a toho chlapce si vedli, pěkně jim to slušelo. – Ty můj bože, jak jim to dlouho trvalo; když se nynčko na ni podívám, je mi do pláče. Také jsem jednou od ní sukni dostala a hrneček polívky nejednou; kdyby nebyl člověk starý a tak chudý, že sám co do úst dát nemá a kam hlavu položit, já bych se s ní rozdělila. – Dokud byla v sednici, chodila jsem k ní, posloužila jí leckdy, ale když musela do komory, přestalo všecko a ona také nic přijmout ode mne nechtěla, řkouc, že sama nic nemám.“

„Bože,“ začala jedna zase, když přestala, „až mne zima pochází, když si vzpomenu, jak to lešení s Karáskem spadlo. ‘ – Já ji vidím, ona byla jako křída, když tam běžela. – Kdyby ho byl Pánbůh raději hned k sobě vzal než to dlouhé trápení – bylo by jí alespoň těch pár zlatých zůstalo a nemusela by žebrat.“

„Ale prosím vás,“ pravila ona stařena, „ono se vám to řekne, ale kdo koho rád má, dá poslední krůpěj krve. – Ona byla ráda, že jí ho živého přinesli, a jak pak ráda mu sloužila a dnem a nocí pracovala, jen aby mu všecko pohodlí zaopatřit mohla. Vždy říkala, i třebas mrzák byl, že by si nežalovala, jen kdyby jí ho Pánbůh nechal. V tom čase pomohl jí Pánbůh s tím malým, ale ani to jí ještě nesklátilo. – Když ale po deseti týhodnech muž přece umřel, jako by jí žíly podťal. Ulehla, a od té doby leda se vlekla.“

„Ale pomáhali jí prý dost; paní Opršálková, co se při jejím domě Karásek poranil, prý jí ustavičně posílala?“

„Moje ženy, kdo z darů se šatí, bez sukně chodí. – Dlouho štědrým být věc obtížná. – A doprošovat se, k tomu Kateřina není. Už prodala mnoho, když ještě on žil; vytrhněte komáru nohu, jsou hned i střeva venku, to víte. – Pak její nemoc, nevládnost a – tu to máte.“

„Ale přece měla šití mnoho od paní.“

„Měla, měla, dokud zůstávala v hezké sednici; když ale musela do komory, tu jí nechtěly svěřit šití, leda nějakou správku nebo pletení punčoch, copak si přitom vydělá? – Konečně se takový smutný nemocný člověk s dvěma dětmi stane každému obtížným. Chtěli si vzít Vojtěcha za pasáka hus, a že ho nechtěla dát, začali jí nadávat, že co si myslí o sobě – a že nezasluhuje dobrodiní. A co by si chudák bez toho chlapce počala, on jedině jí to dítě opatruje, když sama nemůže. – Inu, co je to platno, teď je jí už dokonce zle – kdopak se tak chudého člověka ujme; jen Pánbůh – jen ten jí pomůže. Kdo neví, co je zle, ten neuvěří!“

„Ba ani nebude mít pomalu kde hlavu skrýt, kdo nemá svou komoru; vždyť prý dnes pán tu byl, abychom nebrali nocleháře a mnoho nás pohromadě nespalo, že prý se zase ukazuje ta morová nemoc?“

„Já tu byla sama,“ odpověděla ta uštěpačná, „když pán ráno přišel; přivstal si – povídal, abychom nebrali nocleháře, abychom si komory provětrávali, abychom prý všecku neřest nesnědli. – Ale já jsem vám ho, zlaté ženy, zpražila. – I jářku, milostpane, my budem raději jíst kus masa a knedlík než kopřivy, lebedu a brambor, jen nám račte tolik platit, abychom si to mohli koupit; bohatý jí co chce, chudý co má. – Komory bychom provětrávali, nemůžem ale otevřít okna, protože, jak ráčíte vědět, jedna tabulka jen je, ta je v rámci zadělaná, rámec přibitý ke zdi. Dveře otevřeny nechat nemůžem, aby nám někdo tu trochu, co máme, nevzal, když celý den doma nejsme. A ty brambory bychom neměly v komoře, kdybychom je směly jinde mít. – Také si nebudem držet nocleháře, milostpane, když se nám sleví z činže. Ani vám neřekl mý tvý, pěkně šel, jako kdy ho pes kousne. – Mně se ale odlehčilo, myslela jsem si: teď to víš!“

„Ono se žádnému umříti nechce, ani chudému, neřku-li bohatému; ale smrti neuteče, ani ji křížem neodžehná, ani neodmodlí, Pánbůh-li na něho vzpomene. Pročpak nám tedy nepomohou, když se o nás bojí!“ řekla stará.

„I což myslíte, že štěká pes pro ves, i ne – to pro sebe. Mají strach o svou kůži. K čemu by nám ale pomáhali, dokud ještě hladem nemřeme, potom bude dost času,“ prohodila zase ta uštěpačná.

„No vidíme,“ začala zase stará, „loňského roku, jak se ta kometa ukazovala, povídali lidé, že to neznamená nic dobrého. Tu to máme. Ženy zlaté, čím dále tím hůř; Pánbůh nás chraň a neopouštěj.“

„Ba kdybychom neměly doufat v Pánaboha, kam bychom se poděly v té bídě a psotě. Ty můj pane, vždy se o chudého každý otře.“

„A kdyby nebylo chudobných, ani by slunce nehřálo,“ prohodila zase ta ostrá.

„Tyť jsi ještě odprvějška jakási rozkvašená?“ řekly jí druhé.

„Ó já mám svrchu na našeho pána, a je to pravda, třicet rýnských za tu komoru, je to láce. Když nám chtějí nějakou milost prokázat, aby nám alespoň spravili byt jako pro lidi, a ne pro dobytek, za ty peníze. My nebudem tu dlouho, ať se o jiného dělníka stará – půjdem na panské. – Člověk tam také mnoho nedostane, ale za takového ošlapka přece není jako zde – alespoň kdo hodně dělá, dostane pořádný plat, a můj muž zastane kus díla, i při tom, že se má špatně, a kdyby nic jiného nebylo, nebude mi nikdo vyčítat děti, to já mu nemohu ani odpustit – a proto jsem mu dala dnes sama výpověď, aniž jsem na muže čekala; však on mi to schválí.“

„I prosím tě!“ divily se všechny.

„Kdopak si to nechá líbit, aby člověku i děti vyčítal, toť je proti Pánubohu. – Víte ale, co jsem mu řekla?“

„Nevíme, povídej co – ty máš, Doroto, šlakovitou kuráž!“

„Když mně vám o té čistotě začal a já mu pověděla, šel, ale nejspíše ho to mrzelo, i vrátil se zase a že se prý ztratilo kuře, že budem vědět, kdo je vzal. – Pomyslíte; já bych mu byla s chutí do té jeho pazdrny vjela. Povídám, že to nemáme my na starosti, že o něm nevíme, a nechť jsem nehodná svého jména, vím-li.“

„Ale vždyť ho včera nádvorníková uvařila, viděla jsem to,“ ozvala se jedna.

„No tu to máte – ale kdyby mu to i řekl, on to nevěří. No já řekla, že nevím. I tu on začne klít a že máme každý půl kopy dětí, že se beztoho jen pelešíme – a pak že nemáme tomu co dát, že krademe, a oni by nás živili. I jářku,“ – a přitom si Dorota, odhodivši povříslo, boky podepřela a oči jí jen sršely – „jářku, vždyť on Pánbůh ví, proč nám více dětí svěřuje než pánům – na nás na chudobných svět stojí – a ještě jsem mu hodně vyčetla, a konec koncem bylo, že jsem mu vypověděla.“

„Dobře jsi udělala, však my to asi co nejdřív také uděláme. – Ty můj bože – i těch dětí nám nepřejou –, a kdo by na ně pracoval, kdyby nás nebylo?“

„No to – z našich mozolů tyjou. A našinec ani se nenají, neohřeje, neoděje – a ještě mu to má být vyčteno. – Můj bože, kdypak se na nás dostane.“

„Jen nechte, ženy – i k nám přijde království nebeské; za chudými jde Pánbůh!“ ozvala se stará.

„No vy tam, zapomněly jste na práci a držíte sněm? Co máte k vyjednávání?“ ozval se ode vrat nádvorníkův hlas.

„Práce je hotova a sněm je ukončen – škoda že jste nepřišel dříve, mohl jste poslouchat, co jsme vyjednávaly!“ odsekla mu Dorota, odhodivši poslední povříslo na hromadu k ostatním.

III

Co zatím ženy ve dvorci o Karáskové si povídaly, ubírala se ona s dětmi cestou na louku; pak se daly okolo sadu a u kříže si sedly do trávy. – Vojtěch byl již přestal plakat a jedl brambory, od matky mu podané. Byl to pěkný hoch, podoben k matce. – Na jeho tváři nebyl ale růžový nádech zdravoty, jejžto již drsná ruka bídy byla setřela, a ve velkých modrých očích nejevila se také ona bezstarostná dětská mysl, veselost, jarost, která nás, dívající se do očí dítěte, tak mile dojímá – mdlé byly, a smutné, zvlášť když je na utrápenou tvář matčinu upřel; ale jevila se v nich veliká dobrota a rozum, v tom stáří neobyčejný. – Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono užije blahé doby krásné mladosti v radosti – nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů, nezná jiných starostí, leda o své učení. – Slabé jsou to mráčky, co nebe jeho kalí. Chudé dítě nezná takových radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě. Chladným ostrým dechem setře z něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz když spálí sotva rozvité poupě.

Vojtěch byl ještě mladičký hoch, a již musel bývat matčinou podporou – byl jejím jediným přítelem. Sotva byl s to chleba si ukrojit, a musel pomáhat již na něj si vydělávat. – Sám ještě dítě, musel, když matka pracovat ještě mohla, bratříčka opatrovat, jako statná chůva. A Vojtěch dobře ho obstaral; nemoha ho nosit, sedl s ním před komoru na práh, hejčkal ho, zpíval mu, jak to od matky vídal i slýchal, tak dlouho, až chlapec usnul. Když se pak probudil, hrál s ním, těšil ho, že maminka hned si ho vezme, rozmlouval s ním, ač bledé, choré dítě nerozumělo, co mu povídá, přece oči po něm obracelo a na řeč poslouchalo.

Vojtěch těšil i sám sebe vypravováním o tatínkovi a lepších časích: „Milý Josífku,“ vypravoval dítěti, „kdyby tatínek živ byl, ten by nám často přinesl dalamánek, jablka a měli bychom se lépe. Holečku, tatínek nás měl tuze rád. Jednou mně koupil na jarmarku koně a trubku; ale Honzík Holubovic mně ji zkazil – tu trubku. Holečku, to mne posadil tatínek na koleno a houpal, a já jsem troubil, a zpíval mi ‚Jede, jede poštovský pacholík‘. – I kdyby tatínek živ byl, to bychom nebyli v komoře; holečku, to jsme měli hezkou sedničku – zůstávali jsme u Zafonků – počkej, až budeš větší, já ti ukážu ty okna. – Tam měla maminka květiny – a já jsem tam u ní seděl, když šila, a díval jsem se ven. Holečku, měli jsme také stolice a stůl a obrázky a já jsem měl malou postýlku a peřiny. – To bys byl spal se mnou, kdybys býval tenkráte na světě byl. K snídaní měli jsme polívku, k obědu také polívku a ještě něco – a v neděli maso. V neděli šel jsem s maminkou a tatínkem do kostela a odpoledne šli jsme do háje, tatínek pil pivo a mně koupil žemličku a hrála tam muzika. – Och holečku, to byly časy! – Ale teď nemáme nic!“ To byly ty utěšené vzpomínky chlapcova mládí – a i ty mu příliš záhy zanikly a vždy je oplakal!

Když se u kříže rozložili, položila matka Josífka do trávy, přikryvši ho sukní, co v ranečku schovanou měla. Kromě té bylo tam jen několik kousků prádla chatrného a malý dřevěný koník, památka to Vojtěcha od otce, již si schovával, že ji dá zase Josífkovi, až si bude umět hrát.

„Co si počneme, děti?“ smutně tázala se Karásková pohlížejíc na bledé dítě, nad jehož tváří držel Vojtěch široký list lopuchu co stínidlo. „Kam se podějem, kterak mohu doufat pomoci u cizích lidí, když jsem břemenem těm, kteří mne znají a jimž jsem pracovala, dokud síla stačila?“

„Mlčte, mamičko, mlčte, půjdeme do vsi – víte, že nám radila stará Dorotka, abychom šli, že ve vsi almužnu neodepřou a že nás nechají vyspat na seně. Počkejte, já poprosím některého sedláka, aby vás u sebe nechali, že jim budu zadarmo husy pást, a oni tak udělají, uvidíte, a pak vám bude hned lépe.“

„Ach synku, já věřím, snad by nám bylo ve vsi líp; když by mně Pánbůh trochu pomohl, selkám bych šila, ale už je pozdě. Kterak se kam dovleku, nemám žádné síly v nohou, mám je oteklé, těžké.“

„Půjdeme zvolilinka, mamičko, já ponesu Josífka celou cestu sám, a můžete se na mne opírat, mamičko.“

„Ach dítě moje!“ vzdychla matka, a vezmouc chlapce za ruku, dala se do pláče. – Chlapcovi se zalily oči nad matkou. Josífek se trochu probouzel a tvář jeho svraštělá, zesinavělá stahovala se jako k pláči.

„Co je ti, broučku, máš hlad a žízeň, viď? Pystíčky máš okoralé! Bože, a já ti nemám co dát,“ naříkala matka, a vezmouc studené ruce dítěte do svých, dýchala na ně.

„Maminko, já poběhnu do zámku, snad si tam něco vyprosím, a koupíme Josífkovi trochu mléka, počkejte zde,“ vzchopil se Vojtěch a hned se měl k činu.

„Ne Vojtěchu, nechoď do zámku, víš, že tě tamodtud onehdy vyštvali – nechoď tam, třebas by tě bili.“

„I to byl ten lokaj, co mne vyhnal, vodil tam psíka a ten na mě tolik štěkal – stará Dorotka povídala, že když půjdu, abych šel ke kuchyni, kuchař že je dobrý, dá, když přijde žebrák, aneb stará klíčnice, ta že dá každému žebrákovi po krejcaru. – Jen se neboj, mamičko, já dám pozor, aby mě neviděl lokaj.“

„Copak je ti to platno, jak přijdeš k zámku, musíš do kuchyně, a kamkoli chceš, okolo vrátnice, a kdyby tam i vrátný nestál, jsou tam uvázáni velicí psové, kteří na každého štěkají, a to vrátný vyjde.“

„Projdu zahradou, plot je nizoučký, lehko přeskočím a skrze kře se nějak do kuchyně provleku.“

„Och hochu, takových cest nikdy nehledej; jen vždycky přímo. – Lidé všude jsou; hlídači viděli by tě, chytli a ptali by se, kudy to chodíš; přišel bys do hanby. – Chraň se toho, dítě.“

„Nepůjdu, maminko, půjdu tedy přímo – dá Pánbůh, že nikoho nepotkám a do kuchyně se dostanu,“ řekl chlapec, a odhodlaně se od matky obrátiv, pospíchal k zámku; matka zůstala sedět u dítěte.

Slunce pálilo, ale dítě bylo studené, ač mělo pod sebou i peřinku ještě a v sukni zaobaleno bylo; ani dýchání matčino nebylo s to ručky mu zahřát. Oči jeho byly obráceny k modré obloze a neobracely se po matce – okolo úst svaly pohrávaly, celý obličej dostával jinou podobu – a dech byl těžký. – Matka se strachem naň hleděla; vždyť se na ni smávalo vždy, hladilo ji a rádo rámě kolem krku jí otáčelo, a to poprvé, že se na ni neohlídlo. Od narození byl Josífek již chorý, slabý, takže bezmála rok starý ani nemluvil, ani sedět neuměl, tělo jeho bylo vychudlé, a když matka ruce a nohy mu líbala, vždy nad ním plakala a myslila si: bylo by ti lépe, kdyby si tě Pánbůh vzal, ale v nejbližším okamžení je vroucně k srdci vinula a poslední krůpěj krve byla by dala za jeho zdraví a život. – Vidouc dítě tak zcela změněné, projelo bolestné tušení její duši, a s hlasitým pláčem ruce lomíc, vrhla se pod kříž na kolena. –

„Tatíčku nebeský – smiluj se – u lidu není slitování – povolej nás k sobě – Josefe, oroduj za svoje nevinně trpící děti – za svoji Kateřinu – před trůnem božským! – Smilování – sice si musím zoufat!“ naříkala srdce pronikajícím hlasem. –

Dlouhou chvíli se tak modlila a plakala, tu ji vytrhl Vojtěchův hlas, který běžel cestou od zámku, zdaleka na matku radostně volaje. – Matka ohlédla se po dítěti, a vidouc, že očka zavřelo a tišeji dýchá, kynula přicházejícímu chlapci, aby tich byl.

Chlapec přiběhl, všecek uchvácen radostí a během.

„Ma-ma-maminko – podívejte se, co mám!“ zadychoval se, a vytáhnuv z jedné kapsy kus pečeně, z druhé krajíc chleba, buchtu, drobky rozličného masa a pečiva, všecko to matce do klína kladl, dívaje se s radostí na její udivenou tvář.

„Viďte, to se divíte, ale počkejte, ještě něco – zavřete ale oči, prosím vás, a neotvírejte je, až řeknu ‚už‘.“

Matka skoro mechanicky udělala, jak chlapec chtěl; ten ale sáhl do nohavic, vytáhl z papírku stříbrný dvacetník, vzal matčinu ruku, obrátil vzhůru dlaň, a na dlaň položiv dvacetník, pravil tiše „už!“ – Matka otevřela oči, a uviděvši dvacetník, až se lekla.

„Probůh, kdo ti to dal, chlapče – šel jsi?“

„Přímo k vrátnici, mamičko, ale modlil jsem se celou cestou, aby mi Pánbůh dal potkat se s dobrým člověkem. – Přijdu k vratům, stál tam ten tlustý vrátný a zpíval si; myslel jsem: to je dobře, když si zpívá, nebude na mě zlý – prosím ho, aby mě pustil do kuchyně, že si chci u pana kuchaře kousek jídla vyprosit. ‚Milý hochu,‘ povídá, ‚tam já nesmím žádného žebráka pustit; a pan kuchař by ti sotva co dal. ‘ ostře se na mě obořil, až mně to bylo líto. – Povídám mu, čí jsem a že jste nemocná i Josífek. – Obrátil se a přinesl mi ze stavení tuten krajíc chleba – a povídal mi, abych si přišel třebas každý den pro takový – ale k němu do vrátnice. Chtěl jsem ho prosit o krejcar, abyste mohla koupit mléka, ale styděl jsem se. – Když jsem chtěl odcházet, přišla k nám od zámku nějaká panička. ‘ A hned jí vypravoval o tatínkovi, a že ho dobře znal. Panna Klárinka se mě ptala na vás, a když jsem jí všecko pověděl, plakala, a to mi všecko přinesla, i ten dvacetník. – Ta musí být hodná, maminko. Povídala, abych si každý den asi ve dvě hodiny z poledne přišel do vrátnice, že mi pan Kohout – to je ten tlustý vrátný – vždy něco k jídlu dá pro všecky, a kdyby tam on nebyl, že se dovím, kde jídlo hledat. – Ještě mě pohladila a tak se na mne pěkně podívala jako vy. Viďte maminko, to mi Pánbůh dal, že jsem tam šel, mně už ráno jako by něco šeptalo: jdi do zámku.“

Matka neřekla nic, ale odloživši jídlo do trávy, klekla pod kříž a pomodlila se a chlapec klekl vedle ní.

Když byla Pánubohu poděkovala, že jí dobrodince seslal, začala jídlo rozdělovat, když ale největší a nejlepší sousta Vojtěchu dávala, nechtěl takovému dělení chlapec nikterak přivolit. –

„Ale mamičko,“ řekl, „vždyť já mám dobré zuby – dejte mi to tvrdší; to měkké si nechte – a ty sladké dobroty a buchtu Josífkovi, ten se bude dívat, a mléko až dostane, ale mamičko, já pro ně dříve doběhnu?“

„Ne, najez se dříve, on spí ještě. – Dojdeš pro ně k Hájkové; je to blízko. – Ta ti dá dobrou míru, je hodná žena; mnohdy mi dala na kaši, ale já se pak styděla k ní chodit, má také dost starosti se svými. Posilni se, hochu, pak půjdeš. – Bože, jakých to věcí!“ a matka s chutí pustila se do jídla i s chlapcem.

Nějaký pán z první třídy obyvatelstva městského šel mimo po cestě; vida, že jedí maso, myslil si: Ta žebrotina, naříká to, jako by hladem mřeli, a zatím se to má dobře. I copak těm je nejlíp, nemusejí se o nic starat.

Matce i chlapci dobře chutnalo. –

„Ti páni se mají dobře. Bože a takové jídlo má prý ten psíček panin každý den, a ještě lepší.“

„Inu chlapče, kdo čeho dost má, rád tím plýtvá.“

„Proč to raději nedají chudým?“

„Sytý lačnému nevěří; a kdyby věděli, jak je zle mezi lidem, přece by snad dali, ale to oni nevědí, milý hochu. – Až zase tu dobrou pannu uvidíš, řekni jí, kdyby měla nějakou práci pro mne, až dá-li Bůh, se trochu posilním, že jí budu ráda pracovat, ať je to cokoli. – Pánbůh jí to zaplatí všecko,“ řekla matka, odkládajíc jídlo, co zbylo, do uzlíčku, buchtu ale položila vedle dítěte – a drobečky zanesla na mraveneční hromádku. – „Aby měli také posvícení,“ povídala. –

Vojtěch vzal buchtu a položil ji na sukni, jíž byl bratříček přikryt, aby ji hned viděl, jak se probudí. – „A teď doběhnu pro mléko, aby se Josífek také radoval, on beztoho asi od hladu tak smutný – viďte maminko? Už se kolik dní ani nezasmál na mne a je tak tuze bledý – a studený.“

„Ach já se bojím, že Josífkovi nebude žádná pomoc,“ smutně řekla matka, sedajíc zase vedle dítěte.

„I bude, mamičko, neplačte, počkejte jen, až se bude mít teď dobře; víte, že vám jednou řekl pan doktor, že mu jen to pomůže. – Tak mi dejte ten dvacetník a povězte, jak mám říct?“

„Tu máš dvacetník, dej ho paní Hájkové, ona ti dá mléka žejdlík a drobných nazpátek; dobře ty peníze schovej a – řekni jí, kde nám je Pánbůh nadělil!“

Vojtěch vzal od matky peníz, strčil do kapsy a byl již na obratu, an tu náhle Josífek oči otevře – a naň je opře.

„Josífku!“ zvolal Vojtěch, a vzav buchtu, chtěl ho ještě potěšit, než odběhne, ale matčin hlas ho zalekl. –

„Nech,“ zvolala – a položivši dítěti ruku na čelo, studené jako led, úzkostlivě volala: „Josífku, Josífku! – Neznáš mne? – Dítě! Pánbůh s tebou!“ –

Nahnula se nad jeho obličej, aby mu byla v zraku – dítěti se ale oko obracelo pomalu v sloup – kalilo se. Matka třesoucí rukou sáhla po srdéčku – zdálo se jí, že bije. – „Josífku!“ zalkala. –

„Josífku!“ volal plačícím hlasem Vojtěch. – Dítě pootevřelo ústa jako k úsměchu – a oddechlo si zlehka jako ptáče ve spánku. – Byl to poslední vzdech.

„Copak je mu, maminko?“ ptal se Vojtěch polekán.

„Umřel,“ odpověděla matka bezzvučným hlasem a bolestí přemožena sklesla na zem vedle mrtvoly dítěte.

IV

Krejčí Sýkora měl malý domeček bez polí, měl pět dětí – a výdělky šly špatně. – Když přišel z vandru domů, tu měl práce, sotva stihl; každý chtěl mít oděv od nového, který přišel z Vídně a podle módy šil; držel si kolik tovaryšů, oženil se, a tak se mu dobře vedlo, že si pomalu i domek zakoupil. Ale přišli jiní synkové z Vídně, stali se mistry a byli vyhlášenější než Sýkora, ne že by on špatnější dílo byl snad odváděl, ale proto že noví mistři vysoko se nesli, paním ruce líbali na potkání a jen o samých knížatech a hrabatech mluvili, pro něž ve Vídni pracovali. – Přinesli s sebou krásné módní obrázky, podle nichž šili, a každý myslil, když bude mít kabát od toho nového krejčího, že bude hned tak krásný jako ten panák na tom obrázku. Sýkora nepotřeboval záhy kolik tovaryšů, ba konečně ani jednoho; jen ti staří mu zůstali věrní, kteří měli rádi šat pohodlný, třeba ne právě dle módy, důkladně ušitý, a neradi mnoho od něho platili. Ale nebylo jich mnoho, neboť mimo Sýkoru bylo ve městečku ještě přes dvacet krejčovských mistrů. – Naštěstí šil Sýkora také pro pana správčího do zámku oděv, co tak pro domácnost potřeboval – sváteční dal si z Prahy přivézt, aby podle módy byl; obyčejně se v něm ale na pohodlí zvyklý pán nemohl ani sehnout, ani pohnout a Sýkora musel ho předělat tak, jak to pan správce chtěl, aby mu to nikde nevadilo. – Sýkora kabát rozpáral, přesil, a když se pak správce před zrcadlem v něm zatočil, ruce vzhůru zdvihl, kolem sebe máchnul, na oba boky se přehnul, a kabát nikde nevadil ani nepraskl, liboval si: „No, teď jsme tomu trefili na zub!“ – Zaplatil Sýkorovi tři čtyry zlaté od přešití a měl pražský kabát podle žurnálu. – Ale nové kabáty nebyly tak zhusta – kdo si ho jednou pořídil, tomu kolik let vytrvat musel, a pak se teprv obrátil, a od obracení nechtěli lidé tolik platit, ačkoliv to více práce stálo. – Proto byl Sýkora přinucen chopiti se konečně ještě jiného výdělku. – Byl poctivý, hodný člověk, v platu nikoho nepřetáhl, a proto také mnoho neměl. – Pro sebe on mnoho nepotřeboval a ženu měl také hodnou a skromnou; ale děti by byli rádi dali vycvičit. – Jednoho dali do Prahy na zámečnictví, rok za rok; ale Sýkora vždy o svatém Janě a o svatém Václavu do Prahy šel se podívat, jak se chlapec chová; máma mu vždy hleděla poslat prádlo a tatík střádal, aby mu kus oděvu „spíchl“, jak říkal. – Dvě děvčata, dvojčata, chodily do šití, aby pak do pořádné služby šly aneb šitím se živily; dvanáctiletý chlapec končil školní léta, by též na řemeslo šel, a děvčátko šestileté batolilo se ještě u matky. – Štěstí že šil Sýkora pro pana správce, ten mu dal na ruku, aby si najmul panský sad pod zámkem, a když Sýkora poslechnuv peníze k té potřebě na domek si vypůjčil, pomohl mu k tomu, aby jej za slušný peníz najal. – Sýkora byl rád, že se mu to podařilo; třešně se již hezky zapalovaly a ostatní ovoce se pěkně ukazovalo, byla čáka, že bude na ně úrodný rok; Sýkora prosil vstávaje lehaje Pánaboha, jen aby chránil je od pohromy. – Postavil si pod zámkem v sadu boudu, a poněvadž ještě s česáním ani s prodáváním ovoce práci neměl, mohl si ještě i šít, což také dělal. – Žena neb dcerky nosily mu jíst. – Na noc přicházel k němu synek, a ten mu pomáhal hlídat. –

Od kříže k sadu nebylo daleko. – Sýkora, sedě před boudou na stoličce, viděl, když se Karásková s dětmi tam usadila, viděl, i když odběhl Vojtěch, a slyšel radostné výsknutí, když se vracel. –

„Chudák, zajisté dostal hezkou almužnu; inu tam by mohli dát – kopa raků!“ povídal, to bylo Sýkorovo přísloví. –

Když viděl, že se modlili a jedli, začal zpíval nábožnou píseň a dále spravoval, neohlížeje se kolem sebe. – Hlasitý pláč a křik ho vytrhl z tohoto poklidu; první jeho kouknutí bylo, když hlavu uleknut od práce pozvedl ke kříži, a tu viděl Karáskovou ležet v trávě a Vojtěcha nad ní naříkat.

„Toť se musím podívat – bodejťže, co se té osobě stalo, je jako stín!“ a dořeknuv, rychle práci odloživ pospíchal ku kříži. – „Co se stalo?“ ptal se zdaleka.

„Ach pane Sýkoro, Josífek nám umřel,“ s pláčem chlapec odpověděl.

„No to snad ne?“

„I ano, je studený a nehýbá se ani trošičku.“

„Kopa raků!“ přisvědčil krejčí, podívaje se na mrtvé dítě, jež matka vždy ještě za ručku držela.

„No potěš vás Pánbůh, Karásková; přejte mu radost věčnou, kopa raků! – Co byste mu lepšího mohla přát? – Pánbůh vám chtěl ulehčit; on nejlepší ví, co nám poslouží! – Kdyby mně bylo všech deset zůstalo – kopa raků, co bych tu měl starostí. – Upokojte se – musíme donést holečka do města a oznámit to. – Pojďte, pojďte zatím do sadu. – Ty chlapče, kterak ti říkají?“

„Vojtěch.“

„Kopa raků – Vojtěch – měli jsme také Vojtěcha; zaběhni k nám, víš, kde zůstáváme?“

„I vím.“

„Běž a řekni, aby Dorotka a Johanka sem přišly hned, rozumíš?“

Vojtěch hned běžel, podívaje se dříve na matku, která se dala Sýkorovi pozvednout. Neplakala, ani nemluvila – a mlčky chtěla se zase pro dítě shýbnout.

„Jen nechte, to já ponesu, bodejťžež,“ to řka, opatrně mrtvolu zvedl i se zaobalením a šel k sadu. Karásková šla s ním. Zanedlouho přiběhly děvčata s Vojtěchem.

„Zůstaňte zde zatím, musíme tomu holečkovi rakvičku zaopatřit, dojít k panu doktorovi, aby se na něj podíval, a k panu kaplanovi dojdeme. Pak doneseme holečka do kaple na svaté pole.“

„Ale z čehopak já zapravím – bože, vždyť ničehož nemám!“ pravila žena smutně.

„Máme dvacetník, mamičko, tu ho máte,“ řekl Vojtěch.

„Jen si ho nech, kopa raků, kampak to stačí,“ řekl Sýkora, „však se to nějak zapraví, dá Pánbůh. – Zůstaňte tu, já přijdu záhy.“

Odešel. – Děvčata smutně se dívaly na nešťastnou rodinu. Vojtěch dal se do pláče, když se podíval na Josífka, ale matka neplakala – jen si chvílemi sáhla k srdci a hluboce si vzdychla.

Bylo již odpoledne, když se Sýkora vrátil do sadu; Vavřínek, syn jeho, šel s ním a nesl rakvičku.

„No, matko, máte vše zapraveno. Rakvička je zde – pan doktor přijde se na ně podívat a pan kaplan je vykropí. Hrobaři také nějak stlučeme – bodejťže.“

„Kterak se já vám kdy odsloužím?“ pravila ubohá matka.

„I vždyť on ví svatý Martin, zač dává plášť,“ usmál se dobrý krejčí.

Matka si dítě sama převlekla a s pomocí děvčat je pak do rakvičky uložila. Přinesly kvítí z louky, vyložily jím rakvičku a dítě jím obložily. Johanka běžela domů pro obrázky, a Dorotka sundavši na krku zavěšený mosazný křížek, dítěti jej do sepjatých ručiček uložila. Sto slzí matčiných skropilo tělo, než je víkem zaklopili. Několik dětí a žen z valů přišlo se podívat a večerem odnesl Sýkora sám dítě do umrlčí kaple na hřbitov. – Karásková s Vojtěchem šli s ním. – Na hřbitově při zdi byl hrob, na němž zelenal se muškát a fiala kvetla – to byl hrob jejího muže. – Někdy v blaženějších pro ni dobách krášlí valy ty květiny její okénko – pak je postavila co pomník na hrob svých zašlých radostí. – Tam se obrátila ubohá žena, když dítě v kapli uložila, a přemožená bolestí tělesnou i duševní sklesla u hrobu na zem. – Sýkora odešel s Vavřínkem nazpět do sadu, Sýkorová ale, která též za nimi byla přišla, přistoupla k naříkající ženě, řkouc velmi laskavě:

„Pojďte, matko, pojďte se mnou – odpočiňte si u nás, je vám toho třeba. – Vidíte tamto v koutku tu zahrádku – to je mých pět hrobečků – já vím také, co to je – ale jak Pánbůh chce. – Pojďte! – Vojtěchu, vezmi matku za ruku!“

Vojtěch poslechl a Karásková nechala se mimovolně od nich odvést ze hřbitova na valy, do Sýkorovic domku. – Jak přišli domů, hned vařila krejčová polívku jim k večeři. Karásková jíst nemohla a naříkala si na bolesti v žaludku.

„To máte od lítosti; počkejte, já vám uvařím matečního koření a po tom vás přestane bolest. – A pojďte si raději hned lehnout.“ –

Karásková udělala hned, jak jí raděno. Vypila si koření a krejčová dovedla ji do komory, kde bylo na moráni čistě ustláno; ubohá žena ani nevěděla, kterak má dobré krejčové děkovat. – Ulehla. Vojtěch ale jedl polívky a přitom vypravoval ostatním o Josífkovi, jak byl v zámku a co dostal.

„No vidíš, hochu, když je nejhůř, pomoc nejblíž,“ řekla mu Sýkorová. – „Všude dobrých lidí, ale jenže jich musí člověk hledat, na potkání jich nenajde. – Noclehy mohli jste u mne mít, kdyby jen bylo matce napadlo přijít – ty můj bože, já nikam nejdu, nedovím se. – No nynčko dá Pánbůh, že se vám ulehčí, když byste měli ten kousek jídla, posilnili byste se záhy.“

Potěšen odešel Vojtěch také spát; když se byl pomodlil, ulehl vedle matky na čisté lůžko a vroucně se k ní přitulil. – Liboval si lože. – Dávno nespali na takovém; peřinu na přikrytí nemívali, jen pro Josífka měla matka chatrnou peřinku; Vojtěch i ona líhali obyčejně ustrojeni, dílem by jim tepleji bylo, dílem že spali obyčejně mezi více lidmi. Karáskovou to nejvíc trápívalo, že nemůže ani ranní, ani večerní pobožnost v tichosti vykonat a že rozličným lidem na světlosti být musí.

„Mně je nejvíc líto, maminko,“ řekl Vojtěch, „že Josífek už nic z toho dobrého jídla nezakusil a snad chudáček hlady umřel.“

„Už se těší v lepších radostech a nezávidí nám, hochu,“ odpověděla matka tiše. – „Je u tatínka v nebi; snad si zavolá maminku za sebou, měl pravé očko otevřené jako tatínek, a to se říká, že někoho za sebou volá.“

„Ach maminko, to bych já také umřel s vámi, copak bych si tu počal bez vás,“ dal se Vojtěch do pláče, a vzav matku okolo krku, tiskl ji k sobě.

„Jak Pánbůh chce, Vojtíšku – kdybych ti měla umřít, bude se Pánbůh o tebe starat a pošle ti lidi, kteří by tě rádi měli jako já.“

„Och maminko, já nechci – já umru s vámi, když vy umřete – tak mne žádný nebude mít rád jako vy.“

„Mlč, hochu, nesmíme se proti Pánubohu prohřešovat – já se už dost prohřešila, že jsem sama na sebe smrt volala. Pánbůh tě neopustí, když se ho nespustíš – a jednou se všecky v radosti věčné shledáme,“ řekla matka, a políbivši chlapce na čelo, po líci ho pohladila. –

Vojtěch se ale upokojit nemohl – ptal se matky, co ji bolí, a když řekla, že jí je dobře – aby jen spal –, nemohl přece ještě spát, musel dříve povědít, čím ho byla Sýkorová potěšila, a on zase chtěl těšit matku, i doložil, aby se jen nestarala, že jim nastanou lepší dnové a že bude i ona zdráva. – Ubohý nevěděl ještě, že se vždy neděje, jak se člověk naděje.

Ráno, sotva se rozbřeskovalo, šel Sýkora vzbudit Vavřínka, aby vstal a hlídal, by on si zase odpočinout mohl, neboť tu noc hlídal on. – Synek vstal a otec ještě nelehl, když tu přiběhne Johanka z města, všecka udýchaná.

„Tatínku,“ volala zdaleka už, „pojďte domů rychle, Karásková nám umírá a maminka si neví rady!“

„I kopa raků! – co se jí stalo?“ ulekl se starý, a svléknutý kabát rychle obleknuv, pospíchal s dcerou domů.

Na cestě vypravovala mu dcerka, že přišel v půlnoci Vojtěch do sednice s pláčem, že je mamince tuze zle a že neví, co je jí. – Sýkorová že hned k ní do komory šla, ale že ji našla všecku studenou a bez mluvu – že poslala pro pana pátera, a když pan páter přišel, že hned museli pro doktora.

„A co říkal doktor?“ dychtivě se ptal krejčí. –

„Že jí není pomoci, že má tu zlou nemoc, co teď panuje!“

„Chraň nás Pánbůh!“ vzdychl si Sýkora. –

Když přišli k stavení, vycházel právě doktor z něho; Sýkorová ho provázela.

„Jak je, pane?“ ptal se krejčí.

„Už je v Pánu ubohá!“ vyřkla rychle Sýkorová místo doktora.

„Přetrpěla své! – Jen hleďte, ať se mrtvola záhy odnese do umrlčí komory – hodně stavení provětrejte a několik nocí, možná-li, v komoře nespěte. Karásková měla choleru – proto se ale bát nemusíte, že byste i vy ji dostali,“ doložil doktor.

„Vždyť jsme v ruce boží, pane!“ řekl Sýkora.

Vtom vyšly ze sednice děti a Vojtěch chtěl se vkrást do komory. – Sýkorová mu ale bránila, řkouc, že matka spí. Chlapec poslechl, a přistoupiv k doktoru, zkroušeně ptal se ho, jestli maminka neumře. –

Doktor se na něho obrátil, položil mu ruku na hlavu, řka útrpně: „Chudáku!“

Z jednoho na druhého podíval se chlapec – a s nářkem a pláčem, že chce maminku vidět, hnal se do komory; Sýkorová ale pojmula ho v náruč.

„Mlč, Vojtíšku, přej mamince, že má konec trápení, ona by nikdy nebyla zdráva. Nyní je v nebi. Mlč, a když mne budeš tak poslouchat jako maminku, budu tě tak ráda mít, jako ona tě měla,“ těšila ho dobrá krejčová.

„Kam ho dáte?“ ptal se doktor Sýkory.

„Stará má pravdu – kopa raků! Když uživíme pět, uživíme dá Pánbůh i šesté. Necháme si ho, pane.“

„Přijďte, prosím vás, zítra ke mně,“ řekl doktor, a hluboce před krejčím smeknuv, odešel pryč.

Druhý den kvečeru pochovali Karáskovou i dítě její do jednoho hrobu, vedle Karáska. Pohřeb chudého bývá tichý. – Kněz vykropil hrob, hrobař se Sýkorou spustili ji do hrobu a krejčovic rodina a několik podruhyní okolo hrobu se modlilo. – Jako by mu klíny do srdce vráželi, tak bylo ubohému Vojtěchu, když musel sám první tři hrstky hlíny do matčina hrobu hodit a tvrdé hrudy dutě od rakve odrážet slyšel. – Ach on by se byl raději vrhl sám do hrobu, nechat se i s matkou zasypat, tak mu bylo bez ní na světě teskno.

Že mohl Sýkora Karáskovou pochovat, k tomu dopomohl mu pan páter a doktor. Mimo to slíbil mu doktor, když k němu přišel, že mu bude měsíčně na chlapce připlácet, aby ho mohli pořádně vychovat. –

„Sám bych si ho vzal, ale jsem svoboden a málo se stavím doma; u vás bude lepší schován,“ doložil ještě dobrosrdečný doktor, který při vší své šikovnosti nebyl u paní první třídy obyvatelstva velmi oblíben, a sice proto, že jim nelichotil, že jim ruce nelíbal a každé pravdu přímo do očí řekl. Nazývaly ho hrubiánem.