Povídky II

Obrázek z okolí domažlického

I

Bylo krásné jarní ráno. Od Lesního Mnichova k českým hranicím blížila se tlupa vojáků. Za nimi jely vozy s věcmi. Na předním voze seděl důstojník se svou paní.

Vedle vozu kráčela žena, nesouc na hřbetě malé děvče. Postava ženy té byla vysoká, kostnatá, tvář hrubých tahů, ale příjemná, ačkoliv černé obočí a dlouhé černé obrví kol sivého oka na první pohled trochu pošmournou ji činily. Byla ustrojena v selský šat, jaký se nosí v okolí domažlickém. Měla černou, zkarbatěnou sukni s červenou lemovkou a velmi kratičkým živůtkem, modrou zástěru, vyšívanou šněrovačku, přes prsa červenou podušku, košili s širokým okružím kolem hrdla a s dlouhými rukávcemi; na hlavě červený šátek na pokos vázaný, červené punčochy, střevíce na špalíčkách s podkůvkami, napřed s mašlí.

Silnice vedla příkře do vrchu a z obou stran táhly se tmavé lesy, ponejvíce jehličiny. Žena nepokojně, s nedočkavostí hleděla před sebe, některou chvíli pak začala kráčeti rychle kupředu, jako by nohy okřídlené měla.

„Ale Markytko, vyť se všecka unavíte, dejte mi alespoň to děvče na vůz,“ ozvala se paní na voze sedící.

„Jako by se stalo, vzácná paní kmotřinko,“ odpověděla žena, „vždyť je to děvče lehké jako chmýřko, necítím jí na hřbetě.“

Paní ji více nenutila, a Markyta popošoupnuvši břemínko svoje výše, pospíchala za vojáky, kteří též, ač do vrchu bylo, rychle kupředu kráčeli.

Když vrchu dostupovali, stával se les světlejší; pojednou byli z lesa ven a před nimi rozprostíral se přerozkošný výhled do českého kraje.

U východu z lesa byla paseka, na níž ještě sem tam jedle nebo smrk vyrůstaly, pod pasekou po vrchu dolů zelenaly se pole, uprostřed nich pak stála vesnice, jejíž roztroušená stavení ohrazená byla ovocnými sady.

Nejprvnější na pasece byla žena s děckem. „Doma jsme, chválabohu!“ zvolala, klesnouc na kolena.

„Doma jsme! – Zlaté Čechy! – Už je šlaka zle!“ tak a jinak znělo to ze všech stran. Vojáci házeli čapkami do povětří, smáli se, výskali, a mnohý stál v němém pohnutí. Každý dle své povahy radost najevo dával. –

„Krásný je to kraj!“ zvolal i důstojník, když byl se svou paní na paseku vešel.

„S dovolením – tentononc – pane nadporučíku,“ ozval se starý voják, hladě si dlouhé kníry, „tak krásný, že se nemůže člověk na něj ani dost vynadívat. Ale když se musí loučit, to přichází krušno. Já to zkusil – tentononc – před třinácti lety. Tenkráte, kdybych se nebyl styděl, byl bych si opravdu zaplakal, a přece jsem mnohou hrudu svalil. – Však nám tenkráte jeden mladý rekruta na cestě zemřel. Pochovali jsme ho – tentononc – v Rechci.“

„Nějaký mazánek matiččin!“ usmál se důstojník.

„S dovolením –, pane nadporučíku, byl to statný hoch. Ale bývá to u nás, že nám těžko loučit se s domovem, a dokonce je-li to – tentononc – do ciziny. Stesk padne na srdce a není rady ani pomoci, domácí nemoc člověka schvátí.“

„I jděte mi s vaší domácí nemocí,“ zasmál se důstojník.

„S dovolením – tentononc – pane nadporučíku, ať si to jmenujou doktoři tak nebo tak, je to přece jen domácí nemoc,“ řekl voják, otáčeje kníry okolo prstu, což dělával jen tenkráte, když ho něco dopálilo, jinak si je vždy jen hladíval.

Když vojáci na paseku vyběhli, nechali hospodáři na polích pracující díla a dívali se na vrch. Děti, hrající si na pasece a na záspích, běžely úprkem matkám povídat, že je u lesa dav lidu. – Za chvíli vybíhaly ze stavení hospodyně, nesouce na ramenou, aby darmo nestály, menší děcka. – Staré babičky klapkaly za nimi, majíce pod paždí i vřetánko i kužel. I hospodáři mladí, staří vycházeli tu ze stodol, tu ze zahrad, kde právě kdo pracoval.

„To jsú naši vojáci, jdú z Němec!“ řekl jeden z nich, když si byl dlouhé černé vlasy z čela odhrnul a zpod dlaně na vrch se podíval.

„Pote hor,“ pobídli ostatní.

Šli. Jeden pak z hospodářů zavolal na ženu: „Selka, vezmi s sebú chléb, sůl a mléka, snad jim přijde k chuti!“ –

Selka obrátila se na špalíčku, zavolala do dvora: „Dorla! “, a když dvě děvčata jako laně ze zahrady přiběhly, zmizela s nimi v srubu. Ostatní hospodyně všimly si též sedlákovy řeči, a která doma čeho měla, obrátila se nazpět do stavení.

Hospodářové kráčeli k vrchu jen tak pozvolna, co noha nohu mine, aby se nezdálo, že je zvědavost příliš trápí. Ženy zůstávaly pozadu, ale přece kroček za kročkem přicházely výše.

„Dymů, páni vojáci, dymů?“ začal jeden ze sedláků, když byli vrchu došli a vojáky jménem božím pozdravili.

„Domů, sedláku, domů jdeme,“ ozvali se vojáci.

„Nu tak, tak. Všude je dobře, doma nejlíp,“ řekl sedlák a zase se odmlčel.

„Jak se jmenuje vaše vesnice?“ zeptal se důstojník.

„Chodovo, vzácný pane oficír,“ odpověděl ochotně starý blíže stojící sedlák, pozvedna zdvořile červenou, kůží obšitou čepici.

„A ta dolení, s tím zámkem?“

„Je Trhanovo, vzácný pane. Dále je Hújezdo, a hyn tam jsú Domažlice,“ začal starý sedlák vykládat, ukazuje přitom dřevěnou dýmkou, z které byl kouřil, sem a tam. „Vpravo od Domažlic vidíte na vrchu kostel; to je vrch svatého Vavřince, my tam hale říkáme na Veselé hoře. Pod Veselú horú je les Rmút, za Rmútem vesnice Stráž, za Stráží vrch Salka, za Salkú vesnice Pažežnice, tak to jde vrch za vrchem, vesnice za vesnicí.“

„Ze Stráže jsem já a tuhle kmotra Markyta,“ vpadl mu do řeči vousáč, hladě si kníry.

„Nu, co škodí,“ kývnul hlavou starý.

Jiný hospodář se ale hned ptal: „Kterés ty rodiny syn?“

„Bartovic,“ odpověděl voják; vztyčiv pak hrdě týl, obrátil se k důstojníku řka: „S dovolením – tentononc – pane nadporučíku, za starodávna užívali naši předkové, Chodové, aneb jak jim také přezdívali Psohlavci, velkých práv. Měli svůj prapor, svého hejtmana a byli všickni svobodníci. Tam, co je naše vesnice, byla hlavní stráž, a proto se podnes u nás říká na Stráži.“

„Tak to bulo, tak,“ přisvědčil starý sedlák a vzdychl si.

„A stranou Domažlic na vrchu ten zbořený hrad, jak ten jmenujete?“ ptal se dále důstojník.

„Rýznberk; povídají lidé, že leží pod tím zbořeným zámkem poklad, hale tuto pravda nebude, kterak by ho tam páni ležet nechali, kdyby tuto pravda bulo? Pod Rýznberkem jsú Kúty, tam chodíme na húřad. Hyn tam ty vrchy, co se táhnu od Kdyně k bavorským hranicím, jmenujú se Vysoká hora, Dobrá hora – na té roste prý jeden den v roce zlatá metlice, hale kterak ji trhat, když se neví, který den vyrůstá?“

„Tuto bude bájka; když jsem v Hluboké sloužil, pásal jsem den jak den na Dobré hoře, ale zlatou metlici jsem neviděl,“ vskočil starému do řeči vousáč.

„Snad roste jen v noci,“ ozvala se Markyta, „jako vykvétá kapradí v pravou půlnoc o svatém Janu Křtiteli. Kdyby prý čistá panna prostřela pod kříček bílou šatku, květ by jí naň padl z ryzího zlata.“

„A proč se již některá o to nepokusila?“ usmál se důstojník.

„Och, vzácný pane kmotřínku, toť by se muselo zlata k smrti zachtít, aby se která v tu hodinu odvážila. Noc má své právo!“ odpověděla Markyta.

„To je tak,“ přisvědčil starý sedlák.

„A jak jmenujete ostatní vrchy?“ ptal se ho dále důstojník.

„Prál jsem, že Dobrá hora, Vysoká, nu pak je Hvězdinec, Stříbrná, pod Stříbrnú je stříbrný důl – kopali tam prý kdysi stříbro – a hyn ty dva vrchy u samých oblak jsú Panny Marie Prsa.“

„Toť je Oser a Arborec,“ vpadl mu do řeči důstojník.

„Nu, hu vás je zovú tak, hu nás jinak,“ pohodil hlavou Chodovák, a máchnuv rukou, v níž dýmku držel, na levý bok, pokračoval dále: „Hyn tam na rovině vidíte, vzácný pane oficír, o samotě stát černý vrch ha na něm hrad. To je Přimda. Býval tam prý před časy jeden český kníže hu vězení držán za to, že nechtěl v zemi žádných pánů trpět. Dej mu Pánbůh věčnú slávu! Hale což je to všecko platno, tuto být nemůž. – Rovně vpřed když se díváte, máte-li dobré oko, haž do Plzně vidíte. – Tuten náš vrch, co stojíme, je Čerchov, ha ty lesy jmenujeme Černé lesy.“

Mezitím co byl stařík důstojníku vykládal, přinášely selky s děvčaty svými chléb, mléko, pomazánky, med i koláče, co kde která v domácnosti měla.

„Pojezte, čeho Pánbůh nadělil,“ pobízely hospodyně, kladouce jídla pod jedle do trávy.

Panu důstojníku a jeho paní přinesly majolikové talíře, lžíce kostěné i džbánečky na mléko. Ostatní ale nabírali si sběračkami z plných vrhlic. Chutnalo všem a selky měly radost vidouce, jak toho ubývá.

Hospodyně posadily se nedaleko Markyty do trávy, děvčata ale sběhly z vrchu dolů a jako by šly do stavení; ale kdo se pozorně díval dolů do zahrad, viděl tu i tam mezi zelenem černovlasou hlavičku, otočenou bílým vínkem a vrkoče propletené červenými fábory.

„Osobo, měla bych tě znát?“ pravila jedna z hospodyň Markytě, když se byla chvíli na ni bedlivě dívala. „Nebulas to ty – před pěti lety –, co tě odnesli tu z toho vrchu do našeho stavení zomdlenú, když vojáci odešli do Němec, tvůj muž s nimi?“

„Byla jsem to já, byla. Pánbůh vám zaplať starost vaši. Ale tys mi vyšla z podoby, selka. Nebyla bych tě poznala. Jsi chorá?“ pravila Markyta.

„Zlý vítr mne ofoukl, od té chvíle mám trolení v húdech; od toho chudnu. Musím se poradit s hújezskou babkú, ona je toho mocna. Dá Pánbůh, že mi pomůže. – Ha který z těch chlapů je tvůj muž?“

„Nemám už muže, umřel mi v Němcích, chudinec!“ smutně odpověděla Markyta.

„Nu, potěš tě Pánbůh. To dívčí je tvoje?“

„Je.“

„Kam hodláš?“

„Domů do Stráže. Znají mne, já je, bude mi tam nejlíp.“

„Toť je rozum,“ přisvědčila selka.

Když si byli i vojáci a hospodáři pomluvili a hostinnosti zadost učinili, kázal důstojník k pochodu. Rukou potřepáním děkovali se vojáci.

„Dej vám Pánbůh zdraví!“ znělo z jedné, „Sprovoď Pánbůh!“ znělo z druhé strany.

Zpívajíce stupali vojáci dolů ke Klenčí. V Domažlicích byl den odpočinku. Tam se rozloučila Markyta s kmotřinkou i s vojáky. Ona plakala a jim oči zvlhly. Vždyť žila s nimi skoro pět let v cizině! – Paní kmotřinka vtiskla jí do ruky dva křížové tolary, malému děvčeti na šaty, a dala jí lístek, na němž jméno její i číslo domu napsáno bylo.

„Schovejte si, Markytko, tu cedulku, a když nechcete se mnou jet, tedy mne alespoň v Praze navštivte a vezměte Karlu s sebou,“ doložila vlídná paní.

„A kdybyste kdy čeho potřebna byla, nebo Karla, jen se na nás obraťte,“ přikazoval důstojník, neboť měl i on poctivou Markytu rád, a kdyby tomu byla přivolila, chtěl si vzít karasaté její děvče za vlastní.

„Já se s tebou loučit nebudu. Pozdravuj – tentononc – doma a řekni, že přijdu co nejdřív,“ pravil plačící Markytě starý vousáč, hladě si kníry dle svého oblíbeného zvyku.

Byl právě v městě trh; Markyta našla záhy hospodáře, s kterým se domů svezla.

II

Strážská rychtářka chystala čeledi svačinu. Chvílemi jí přelítl po buclaté, přívětivé tváři mráček a z úst vycházelo tiché lání.

„Huž táhne na třetí, ha ještě nejede. – Bodejž ho pan páter! – Jestli ho tam v městě přemluvili, jestli vešel do krčmy. – Po mně sahá –! Tolik peněz má hu sebe!“

Vtom co se žena tak strašila, rozlehlo se po návsí prásknutí biče jako střelná rána. Rychtářce mžikem tvář se vyjasnila, znala předobře to zvláštní prásknutí, tak silně to neuměl mimo rychtáře žádný sedlák v celé vsi. Honem běžela ke krbu chystat pro muže oběd. Koně zaržáli na dvoře a za malou chvilenku vcházel do dveří rychtář Milota a za ním žena s děvčetem.

„Selka, podiv se, koho jsem tuto z města dovezl!“ zvolal dříve, než selka naň byla promluvila.

Okamžení dívala se rychtářka na příchozí, pak ale s radostnou tváří obě ruce vstříc jí podávajíc, zvolala: „Matičko klatovská, totě Markyta! Kdes ty se tu vzala?“

„Přišla jsem s vojáky do Domažlic. Sedlák mne vzal domů,“ odpověděla Markyta, tisknouc selce ruku.

„Nu, to dívčí je tvoje?“

„Je.“

„Pánbůh ti je požehnej, jako višně! Nu, pote dál, pote. Sedněte hyn za stůl. Dám jen chase svačnu, ha hnedlinko jsem tu zase,“ pravila selka, zatočila se jako na obrtlíku a zmizela ve dveřích.

„Ani nestárne ta selka,“ prohodila Markyta, posazujíc děvče za stůl.

„Chválabohu, ta je vždy jak vítr čerstvá,“ odpověděl sedlák, zavěšuje si bílou šerku a širák na hřeb u lože.

Opravdu byla rychtářka čerstvá žena. Sotva minulo několik minut, snášela již na stůl oběd, pomazánku čerstvě vrtěnou, mléka i koláč mazaný kolikerým kořením.

„Nyničko jezte. Co mám, to nesu. Pánbůh vám toho požehnej. Ty, Markyto, si hukroj sama, dívčí teky dej,“ pobízela selka, kladouc před Markytu požehnaný načatý bochník, na němž náčinek ležel.

„Dej jí teky mléka, je polodní, jako mandle. Dala je Stračka, co jsi ty, Markyto, vychovala. Huž mám, pane, od ní pěknú jalovici.“

„To bylo dobré zvířátko, Stračka, ale Ryzka, ta mi dělala caparty – nejednou mi dížku z ruky vykopla,“ pravila Markyta.

„Když jsi ty odešla do Němec, nemohl nikdo s ní být,“ řekl sedlák, „raději jsem ji prodal. Však jsem pro tu chybu kolik zlatých škody měl.“

„Nu, osobo zlatá, povídej pak, kterak se ti vedlo v Němcích, co dělá Drahoň, tvůj muž? Vrátil se teky?“ začala selka.

„Ten se huž nevrátí, odešel na věčnost,“ pověděl Milota.

„Humříl!“ spráskla ruce dobrosrdečná selka a oči se jí zalily slzami. „Nu, potěš tě Pánbůh. – Což se mu stalo? Bul on chlap selný.“

„Domácí nemoc –,“ pravila Markyta.

„Och, té není pomoc,“ jistila selka, „když němuž člověk dymů.“

„To je to. Ale z vojny nepustí, dokud čas nevyprší. Ani mu nevěřili; domácí nemoc že je prý smyšlenka, voják že nesmí babí srdce mít, že musí vytrvat. Ale což je to všecko platno, když padne stesk na srdce, nemůže si pomoct ani chlap,“ vzdychla Markyta a odložila lžíci, neboť jí sousto v ústech rostlo. Po chvíli pravila dále: „Kdyby nebylo kmotra Barty, byl by Drahoň jistě utekl. Ten mu předložil, jaké následky by z toho pošly, těšil ho, a Barta to byl, co mi vzkázání poslal, abych přišla do Němec. – Však jsi ten list, sedláku, sám čtal. Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla; proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal, a víte, že jsem hned šla.“

„A nebul veselejší, když jsi k němu přišla?“ ptala se Milotová.

„Když jsem povídávala, kterak se tu dělo, když jsem zpívávala našinské písně, byl veselejší, ale hned zase padl do své truchlivosti. Ani ho nezarmoutilo, že nám to děcko umřelo. Byl by beztoho voják, říkal, lépe, že si je Pánbůh vzal. – Za rok narodilo se nám to děvče. Měl radost velikou a jako by všecek byl okřál. Náhle ale padl do suchoty, chřadl a chřadl, nemohl službu zastávat, a netrvalo to dlouho, vynesli ho. Jeho jediná žádost byla ještě jednou se podívat domů. Nebohý, nedošel toho, musí přece jen ležet v cizí zemi. Nešťastná vojna! Chraň Pánbůh každou matku, každou ženu –,“ štkala Markyta.

„Spokoj se, Markyto, všude zem Páně,“ těšil ji Milota. „Potrefí to více žen, více matek. Jinak být nemůž. Císař pán je náš pán, slúžit mu jsme povinni.“

„Jak dlúho je to, co Drahoň humříl?“ ptala se rychtářka.

„Na červené vejce byl právě rok,“ odpověděla Markyta.

„Nu, proč nepřišla jsi dříve huž dym?“

„Kmotr Barta mne zrazoval, bych se nevydávala s tou děvčicí sama na cestu, v jeseni že půjdou vojáci domů, bych sečkala. Přišla jeseň, řeklo se, že půjdou zjara. Nechtěla-li jsem v zimě jít, musela jsem čekat do jara. Však jsem sotva té doby se dočkala. Ten rok sloužila jsem paní kmotřince. Chtěla mne vzít do Prahy s sebou, já ale raději vrátila se k vám. Doufám, že mne neopustíte, když vám budu sloužit, jako jsem vám dříve sloužila. – Zachová-li mi Bůh to děvče, najdete práci i pro ni,“ doložila Markyta.

„Nic ty se, Markyto, nestarej o tuto. Kdo chce pracovat, práci najde vždy, ha práce nese s sebú chléb,“ pravila selka.

„Huděláme to tak,“ řekl Milota po kratičkém rozmýšlení, „bedle v naší chalpě je pražná sence. V té senci můžeš být s tvú dívčí. Stravu budeš mít hu nás. Naseju ti s půl čtvrce lněného semena, habys mohla v zimě, když nebude tak napelno, pro sebe příst. Selka dá ti dvé hus k chování, habys mohla pro tu dívčí na peřiny si nastřádat. Služba ti půjde jako dříve. Nu, jsi spokojena?“

„Zaplať ti to Pánbůh, sedláku, stonásob,“ pravila Markyta, a slza se jí v oku třpytila, když podávala Milotovi ruku na ujištěnou, že vstupuje do jeho služby.

Nato odešel sedlák po své práci a Markyta pomáhala ihned selce uklízet.

„Jak ti říkají?“ ptala se malého děvčete selka.

„Karla,“ odpovědělo děvče, pozdvihši k ní sivé, černě obrvené oči.

„Prosím tebe, Markyto, jaké jsi jí to jméno dala? Co jsem na své nohy vstala, jsem takové neslyšela,“ ptala se s podivením rychtářka.

„Jáť za to nemohu. To víš, že je u nás obyčej, aby neslo dítě jméno kmotry. Dala jsem na vůli kmotře, když se mne ptali. Kdopak by se toho nadál, že by se mohla jmenovat Karolína.“

„Hale jestlipak je teky v kalendáři to jméno?“ ptala se rychtářka.

„Musí přece být, vždyť pan farář ničeho proti tomu neměl.“

Selka kroutila hlavou, dala děvčeti kus koláče, pak je pohladila po hlavě, pravíc s útrpným hlasem: „Ty tě tam, chudáku, pěkně pokřtili!“

„A kde máš Petra?“ ptala se Markyta, aby přišly na jiné myšlenky.

„V Medákově ve škole. Podivíš se, kterak vyrostl; přes rok oráče zastane.“

„A od té doby vás nepřibylo?“

„Nu, to znáš, osobo zlatá, kterak to bývá,“ pousmála se rychtářka. „Měla jsem jedno dívčí, Pánbůh mi ji vzíl, ha druhé mi zase nadělil. Rok je mu; běhá jako čamrda.“

„A kde je máš?“

„Husopaska vzala je s sebú na mez. Ono se to tam rádo v trávě válí.“

„A jak se tvoje jmenuje?“ ptala se Markyta.

„Hana.“

„Hana se pěkně volá. Jsem tomu ráda, že máš děvče; děvče obveselí stavení jako růže zahrádku. Budou si s Karlou družky. Za to tě ale prosím, abych si to tvoje dívčí taky vzala na starost; ty víš, že mám děti ráda,“ prosila Markyta.

„Mileráda,“ odpověděla rychtářka; „beztoho když je pelno, neví člověk, kam s těmi dětmi, má-li je vzít na pole, nebo doma nechat. Ty, Markyto, budeš mi k ruce ha dohlídneš v chlívě, Hanči pak, starší děvku, budu posílat na pole s čeládkú ostatní.“

Toto ustanovení bylo to jediné, což Markytě třeba bylo, jiného uvádění a nařizování nepotřebovala. V celé té domácnosti, do které po čtyřech letech zase znovu vstupovala, ničehož se nezměnilo, ničehož se z ustanoveného sobě místa nepošinulo, leda že Hana přibyla, kopavá Ryzka že ubyla, Stračka a mladé stromky v sadu že povyrostly.

Jako když vítr zaduje přes jezero a tichou hladinu jeho rozryje, tak zpráva, že se Markyta Drahoňová z Němec vrátila a Bartovic Adam že se záhy vrátí, rozrušila tichý a jednotvárný život obyvatelů vesnických.

Hospodáři, hospodyně, staré báby i děvčata, čeládka i ty malé děti, zkrátka kde kdo byl, přicházel k rychtářovům hejtu podívat se na Markytu a její karasaté děvče s tím neslýchaným jménem. Každému musela opakovat, jak se jí v Němcích vedlo, musela povídat o Petru Pavlovic, o Pavlu Petrovic, jakže se jim tam vedlo. Ta chtěla vědět, jak v Němcích vaří, ta zase, jak tam předú, onen se ptal na húrodu a jiný, jsou-li tam křesťané. Markyta povídala, co věděla, a co nevěděla, s tím odkázala tazatele na kmotra Bartu. – Druhý den vědělo každé dítě, jak se Markytě po ty čtyry roky vedlo, ona pak znala, kde se co narodilo, kdo se oženil i kdo umřel.

III

Barta nebyl žádnému řemeslu vyučen. Když pásával ještě skot, vyřezával ze dřeva lípového lžíce, sběračky, solničky a podobné. Ze slívového dělal přeslice a kužele, jež pěkně cínem vykládal. – To se mu i na vojně hodilo a hezkých pár zlatých si tím uměním vydělal za těch čtrnácte let, co na vojně byl, neboť uměl střádat. Přišed domů našel hezkou sedničku i poživy tolik, co potřeboval pro sebe, což mu bratr jakožto výmluv dávati povinen byl. Bylo mu dost dobře. Nejvíce ho zpočátku mrzelo, že nebylo ve vesnici tabáku dostati.

„Víš ty co, Barto,“ řekl mu rychtář, když si mu jednou stěžoval, „žádej oň sám. Máš svou senci, máš pár zlatých peněz, co vysloužilec i právo k tomu, oč že ho dostaneš? Nám bude teky poslúženo, když nebudem muset do města posílat.“

Barta rychtáře poslechl. Pan kantor napsal mu žádost, zadal ji a po krátkém čase dostal dovolení. – Když je měl, šel do města a dal si na hodnou desku namalovat štít: Turka s dlúhou dýmkou a velikánskými kníry, jak to vidíval ve městech.

Když si ten štít domů přinesl a na okenici pověsil, sbíhala se celá ves na podívanou. Chlapci na se pokřikovali: „Hantono! Hadame! Chutě pote; tentononc – je vymalovaný na desce, kterak dýmá!“ a hoši hnali se k Bartově okenici jako na oheň.

Sednička Bartova byla čistá jako sklo a každá věc měla svoje místo, běda pak, kdo by mu ji byl pošinul. Zvyklý jsa vše sám si udělat, nedal si od nikoho sloužit, ačkoliv by mu švagrová ráda byla uklízela. Vše muselo u něho jít jako po šňůře. Ráno, když si všude všecko poklidil, že nebylo ani prášku na ničem, zalil nejdřív na okně muškát, nakrmil stehlíka, kterého učil také pískat podle noty, pak si přichystal na stůl vážky, nůž a dřevo, zapálil si dýmku, vyhlídl z okna na Turka, nemá-li pocákaný kaftan nebo vytlučené oko, pak si pohladil kníry a zasedl k práci. To byl jeho zvyk ráno jak ráno mimo neděli, kde místo práce šlo se do kostela.

Díla měl dost. Lžic, vařeček, přeslic bylo vždy potřeba a Barta uměl je velmi čistě vyřezávat. – Měl také při práci vždy diváků; každý, kdo šel kolem, pozdravil ho, a když i nepotřeboval paklíček tabáku, alespoň se zeptal: „Co děláš, Barto?“ – Hospodyně přicházely k němu s dětmi hejtu, i když neměly čeho objednávati; s Bartou byla pořízená, on znal i kávu vařit, již vesničanky mimo Markytu jen dle jména znaly. I ty děti ho rády měly, neublížil on ani kuřeti, i těm pudivětrům odpustil, kteří mnohdy zbůhdarma naň volali: „Tentononc – pane Barto, paklíček kuřlavého.“

Nejraději však ze všech měl Markytu a kmotřičku svoji Karlu. Markyta uměla mu nejlíp vyhovět, s ní mluvíval o svých vojenských spoludruzích, které i ona znala, mluvili o Drahoňovi a vzpomínali minulých časů. – Karlu houpával na klíně, povídal jí pohádky a každou neděli přinesl jí z kostela jablko nebo čepeníčko. Jen to mu vhod nebylo, že Markyta ani na hodinu děvče k potěšení mu neponechala.

„Tuto, kmotra – tentononc – je hloupý zvyk, že máš to děvče vždy u kapsy,“ bručíval, když mu ji odvádívala.

„Vždyť víš, kmotře, že jsem s ní zvykla. Od kolíbky nedala jsem ji od sebe, stýskalo by se mi a jí též. A děvče patří matce,“ říkala Markyta.

„Hloupá věc, že je to děvče.“

„Prosím tě, kmotře, snad bys mi nepřál chlapce? To bych měla pěknou radost. Když bych si ho nejlíp vychovala, odevzdali by mi ho na vojnu, a tam by mi umřel.“

„Vždyť každý neumře – já jsem – tentononc – také neumřel.“

„Což ty, tobě je pět jako pět, tuto každý netrefí.“

„A jak to, kmotra – tentononc – myslíš?“ rozmrzel se Barta a otočil kníry okolo prstu.

„Jak to myslím – nijak to nemyslím. Kdyby nebožtík Drahoň takový byl jako ty, seděl by tu dotud,“ pravila Markyta, která začasté Bartu pokoušela, ale nerada ho domrzela.

„To já také říkám,“ udobřil se hned Barta. „Jen kdyby to byl chlapec, já bych ho naučil execírku jako – tentononc – otčenáš.“

„Dej mi svatý pokoj s tvou execírkou, ani slyšet o ní nechci. Děkuju Pánubohu, že mám děvče!“ –

Tak se obyčejně končívaly jejich hádky v té záležitosti.

Večer jak večer šel Barta k rychtářovům, v neděli ale šel tam hned odpoledne. To si poseděli hospodáři v létě vně pod stromy, v zimě se bavili v sednici. Kvečeru šlo se vespol do hospody, kde si trochu popili a několikrát hodili.

Bartova zamilovaná rozprava v těch besedách byla o vojenském stavu a o execírce.

Jeden ze starých sedláků byl jeho oponent a každou neděli býval jeho důvod tentýž. Vždy začal: „K čemu execírka, ve francúzské vojně přišlo teky na nás. Museli jsme chutě kdekdo. – Dali nám jen pušky, žádný mundúr, ha hučili nás execírku. Ten pan oficír, co nás hučili, buli jsú Němec. Nerozuměli jsme jim, ha ničemu se nenahučili. Měli s námi velikú trampotu ha hořce si naříkali, ti s těmi červenými čepicemi že jsú kterak duby tvrdí, že nemůžu je ničemu vyhučit. Nu přišlo k bitce. – Tu naši milí chlapci popadli pušky tenkým koncem do hrsti, ha mlátili do nepřítele jak mlátili. To jste měli vidět, lidičky boží, tu melu! Kde se hukázala červená čapka, bralo to nohy na plece! ‘ – ‚Tak, tak, pane oficír, my po našinsku,‘ povídali my.“ –

Ačkoliv sedlati vypravování to již koliksetkrát slyšeli, vždy se jim líbilo, vždy si hlavami hrdě přikývali. Nicméně Barta neupustil od svého mínění a zastával řádnou execírku. Když se dostal mezi selky, škádlily ho, aby se oženil, a radily mu tu i tu, ale on vždy jim říkal: „A nač mi chodit k Barboře, když mám všeho na dvoře?“

Milota ale trefil mu do noty, když začal jednou o Markytě.

„Tutu bych si vzal – ona už ví, co já rád, a je dobrá žena. A – tentononc – to dívčí mám šlakovitě rád,“ pravil na to Barta a hladil si kníry až po samu bradu.

„No počkej – já budu tvým řečníkem, však ona se zdráhat nebude, vždyť jsi ty chlapík a máš svou výživu.“

„To si myslím, že jsem,“ řekl Barta, prsa hrdě vypnuv.

Milota slíbil, že mu přijde druhý den s vyřízenou.

Barta byl časněji vzhůru než kdy jindy, při poklízení zastavoval se každou chvíli, v zapomenutí hladil si kníry uprášenou rukou a oči mourovaté svítily mu jakousi vnitřní radostí. Kdoví co vše mu hlavu projíždělo! – Zapomněl se také ten den podívat na Turkův kaftan, a místo co měl vyřezati srdéčko na přeslici, vyřezal je na vařečku.

Odpoledne přihrne se Milota do dveří a beze všech příprav vysypal mu hnedle čirou pravdu na mísu, řka: „Milá brachu – z toho mraku nebude dýšť. Markyta nechce hani tebe, hani jiného. Člověk neví někdy, kterak s tím ženským plemenem vyjít,“ ozval se rychtář.

„Vždyť jsem já to věděl,“ bručel Barta, otáčeje si kníry třikrát okolo prstu. „Tentononc – Miloto, rozumíš, nedávej to na buben!“ prosil po chvíli.

„Toť je rozum. Nic ty si z toho nedělej, ha pusť to po větru,“ těšil ho Milota.

Navzdor těšení ale točil si Barta kníry celé dva dni okolo prstu; teprv třetí den, když se podíval do zrcadla a viděl, že mu jako kly z obou stran odstávaly, shladil si je dolů. Hladil je celý den a večer šel k rychtářovům.

Markyta stála na záspí, sypala lichvě. Pěkně ho přivítala, pak mu podala ruku řkouc: „Zůstaňme si, co jsme si!“

„No, zůstaňme,“ odpověděl Barta, potřepal jí ruku a vešel do světnice.

Od té doby nebylo mezi nimi o tom řeči a po čase ani žádné babě nenapadlo ptát se Barty, kdy se bude ženit. Každá věděla jistou jeho odpověď: „Až se mi v krbě zhvězdí.“

IV

Jako ty jedle v blízkém lese rok po roce o struček povyrostly, tak i vyrůstaly rok po roce děvčátka Karla a Hana. Ony si byly věrné družky a ve vesnici říkali jim spolčata, poněvadž se také rovno odívaly. Na červených sukních měly stejné barvy pantle, stejně vyšité fěrtušky, i pasy i bílé vínky, nad čelem vázané, byly u jedné i u druhé modrým, červeným a černým šmelcem vyšité. Z vlasů měly upletený jediný vrkoč, na jehož konci byla smyčka z červené pentle, i při hlavě jedna. Tak byly ustrojeny, když šly s Markytou do kostela nebo hejtu, ale „všidní“ chodily bosy, v tmavé sukničce, košili měly s dlouhými rukávcemi, u krku spjatou „drckem“; vínek ale musel vždy být.

Karla byla již po dvě léta husopaskou, což byla pro ni veliká radost. Časně zrána den jak den, když se nasnídaly, vzala pro sebe i pro Hanu do kapsáře po kusu chleba, proutek do ruky, Hanu za ruku a šla pustit husy. “, slétly se do hromádky a pěkně pospol za ní se kolíbaly na pastvu, neboť to nemělo děvčátko rádo, když šla jedna za druhou, jak by plátno táhl. –

Když se na pastvině všechny husopasky a husopasové sešli, bylo veselo. Zpívalo se, hrálo na slunéčko, na vodního mužíka, na ubohého vojáka, na slepú bábu a jiné a jiné hry. Aneb sesedli všecky do kolečka a nejstarší husopas neb husopaska musela povídat nějakú smyšlenku. –

Začasté přišel mezi ně Barta, když si vyšel do polí, a to je obyčejně učil execírce, čemuž byli chlapci rádi. Karla ale obyčejně také při tom byla a Barta jakožto děvče a svého miláčka hned ji udělal důstojníkem. –

Když to ale Markyta zaslechla, dostali Barta i Karla notný výtopek.

„Vždyť z tebe bude větřice, zatrolené děvče!“ kárala dceru.

„A ty hrej s chlapci a děvče mi tutím nekaž!“ říkávala Bartovi.

Barta si zatočil kníry a šel, jak by ho ulál; když ale podruhé na pastvu přišel a chlapci ho žádali, aby je cvičil, nemohl se přece zase bez Karly obejít, ona byla jeho největším hrdinou a nejvtipnější k učení.

Ale nejen execírce, on ji učil i přeslice vyřezávat i vařečky dělat, čímž mnohou chvíli na pastvě užitečně strávila. –

V zimě chodila Karla s ostatní chasou do školy do Medákova, vesnice to, kde kostel byl a škola. Vesnice ta ležela za Stráží přes dva vrchy. Mnohdy byla větřice, chumelice, mnohdy mhly, že nebylo na krok před se vidět, ale Karla tak dobře cestu věděla, že by tam byla trefila i patami vpřed.

Když třetí zima již nastala, co Karla do školy chodila, přivezla Milotová z trhu velkého Haně desku, na níž byly vyznamenány všecky písmenky černé na bílém a nad nimi vymalován byl kohout, který se Haně velice líbil. Také rohožovou mošinku dostala s barevnými klúckami.

„Můžeš jít do školy,“ řekla, když děvčeti desku dávala a mošinku, „hať se naučíš čtát,“ a Hana si poskočila slyšíc, že bude chodit s Karlú do školy.

Karla jí povídávala, kterak je ve škole hezky, když pan hučitel odejde ze sence a chlapci skáčú po lajcích. A kterak to pěkné bývá na cestě, když chlapci v lese lámú peručí a děvčata po něm z vrchu dolů vezú. „Hale když mne Petr svrhne do sněhu, to si naválím hrúd ha hruduju mu do hřibetu, haž mu hlízy naskáčú,“ končívala Karla svoje vypravování, a Hana nemžikajíc, nedýchajíc poslouchala o hrdinských činech školní mládeže.

Milotová dala Hanu pod ochranu Karle, Petr, ten již tu zimu do školy nechodil, a Karla ji také vždy bez pohromy domů přivedla. Jen jednou se jí přihodilo, že Hana spadla do stoky, přes niž cesta vedla, a trochu si nohu vyšinula. Nemohla na ni dostúpit. Karla vzala ji na hřibet a přinesla ji na hřibetu až domů. Markyta jí bolné místo zažehnala, položila naň černú mast a do rána bylo dobře.

Ačkoliv polovic toho, co se v zimě naučily, přes léto pozapomněly, přece po čtyry zimy se Hana naučila čtát v knížce a z počtů znala tolik, že nemusela na prstech počítat, mnoho-li je dvakrát pět. Máma povídala, že je toho dost, že ani ona tolik neumí.

Karla uměla o něco více: znala číst, psát i počítat, ba uměla číst i cedule, co dostával rychtář od húřadu. Všickni se jí divili, selka vždy tvrdila, že by to děvče mohlo být kantorem, kdyby chlapcem byla.

Dni plynuly jako vlny, děvčata se ani nenadála a byly z nich děvky, od kterých matky již statečný kus práce požadovaly. Také když šly po vesnici, chlapci po nich se začínali ohlížet, a když byla řeč o rychtářovic, již se mnohdy přidalo: „Komupak se hasi Hana dostane?“

Hana byla děvče boubelaté, modrooké, velmi libné. Povídali si lidé, že se vyrůstá do podoby máminy, a Milotová platila za nejhezčí selku v celé vsi.

Karla nebyla tak libná jako Hana, ale kdo se jednou dobře do její „počerné“ tváře podíval, tomu se jistě zalíbila. Postavu měla na svůj mladý věk velmi silnou, zdálo se, že bude mnohem vyšší i kostnatější než matka. Sivé, černě obrvené oči a silné obočí i havraní vlas měla také po matce, ale po otci pěkný prohnutý nos, v bradě důlek, jenže veliká ústa. Přece ji ale viděli rádi, když se zasmála a plničká ústa bílých zubů ukázala. Mrštná byla, svižná jako mník a vtipná ke vší práci, takže bylo jí třeba jen kouknutí a již věděla kudy do toho.

Jí bylo příst jako tkát, vařit jako prát. Uměla košili ušít i fěrtuch vyšít. Trávy nasíkla srpem i kosou. Obratná byla při senoseči jako při žatvě a žádné děvče nevydrželo kleče tak dlouho žnút jako Karla. Orat a sít znala rovněž dobře jako Petr, ale on nedokázal po ní vyhoupnout se tak rychle na koně jako ona. Hana mohla kravám při dojení nejlepší mluvit, ony jí tak nestály, jako když si na ně Karla houkla. Zkrátka, byla statná děvka a Milotová často říkala, když ji při práci pozorovala: „Tuto jsú Markytino živné ruce.“ Proto ani jí, ani Milotovi nebylo proti mysli, když zpozorovali, že Petr o ni stojí. Takové děvče lepší než kus pole.

Markyta si na svém děvčeti mnoho zakládala, v ní spočívaly všecky její radosti i naděje. Dokud byla malá, chovala ji co drahou mast, a čím větší byla, tím jí byla dražší. Mnohá selka si o ni jazýček otřela, neboť mají vesnice i města svoje kmotry klepny, a pomluvily ji, že dělá s Karlou, jako by „dceř prokurátorovo bula“. – Byla to také u mnohých závist, neboť už se to všude vědělo, že Petr Karlu má rád a rychtářovic že tomu nebrání. Petr byl hezký chlapec, ve statku všeho od latě do klády, a Karla byla přece jen dcera podruhyně rychtářovic. – Proto jí to záviděly a říkaly: „Tuto Markyta spískala, ona je rychtářčino pravá ruka.“

Mýlily se všecky velice, že to od Markyty pocházelo; naopak ona, kdykoliv o vdavkách řeč byla, říkala: „Karla se vdávat nesmí a nebude, ani za Petra, ani za koho jiného.“

To se zase nemohlo selkám v hlavě srovnat, proč tuto, neboť to Markyta nemluvila jen tak ledabylo. Jednoho dne se jí ptala Milotová: „Prosím tebe, Markyto, kterak to vždy mluvíš, že se Karla vdávat nebude: co má tuto být, proč?“

„To já ti nemohu povědít, nežádej toho ode mě, selka, vždyť mne znáš.“

„Toť je proti Pánubohu, k čemu je děvče, než háby se vdalo?“ mrzela se Milotová.

„Jestli se Karla vdá nebo nevdá, pro tuto zůstane svět světem,“ odpověděla Markyta.

Selce to bylo přece jen divné; pověděla to Milotovi a namluvila mu, aby promluvil s Petrem, co ten tomu říká a jestli ho má přece Karla ráda nebo ne.

„No Petře, povez mi hupřímně, stojíš o Karlu?“ ptal se Milota syna druhý den ráno, když jeli na pole.

„I což je o tuto, já bych o ni stál, hale ona nestojí o mne!“ řekl Petr mrzutě.

„Měli jste přece o tutom řeč spolu?“ zkoumal sedlák.

„Co si to, táto, myslíte, abych o tutom s ní rozprávěl. Ona se každému chlapci navrch hlavy vysměje. Kdyby se k ní chtěl člověk jen trochu přimilovat hanebo ji vzít kolem pasu, je nedůtklivá jako sršeň, vletí hnedkom do vlasů. Tuten týhoden přišel Burdovic Vávra na volání, a jen pro tuto, že nechtěl odejít, kterak řekla, vychlístla mu vědro vody přes hlavu.“

Milota dal se do hlasitého smíchu, řka: „Karla je trošku divá, hale haž se hustojí, bude z ní dobrá žena. – Vy chlapci nesmíte být taká nehupřahaná čeládka, hučte se děvkám růžičky sázet a budú vás rády mít.“

„Já mám Karlu rád zrovna dost, hale ona nechce slyšet o tom,“ stýskal si Petr.

„Nu, jen ty dočkej času ha příhody, to ostatní se hukáže,“ těšil ho tatík.

Selka myslila, že už sedlák ví vše, a on zatím věděl tolik co dříve. Vrtalo jí to mozkem; a že nemohla o tom s Markytou mluvit ani s Karlou, posteskla si jedné dobré známé. – Ta dobrá známá svěřila to pod pokličkou své známé a známá to nesla dále a pomalu to věděly všecky a všem to vrtalo mozkem. Tu napadlo chytré babě, že má Karla snad nějakou chybu, řekla to druhé, ta to jistila třetí a ta jistá známá přinesla rychtářce zvěst, že má Karla na těle hrozné ošklivé znamení, a pro tuto že ji nechce Markyta vdát, aby se Petrovi po veselce neznechutila.

Markyta nevěděla o tom ani slova, když jí to ale Milotová řekla, velmi se rozhněvala řkouc: „Aby černá chodila baba! Vždyť to moje děvče před nikým vody nezkalí, a ustavičně je jim na ráně, jako řepa u cesty. – Však on Pánbůh nejlepší ví co a kterak; a čím není, tím ji lidé neudělají,“ naříkala si Markyta plačíc.

„Pro tuto se netrap, Markyto; kdo za to, kdyby to nakrásně pravda bulo. Člověk si poručit nemůž, ha jestli se Karla Petrovi líbí, nebude si z toho nic dělat,“ mínila selka.

Markyta tvrdila, že má Karla tělo jako výlupek, ale což to bylo všecko platno, selka, jakkoli ve všem Markytě věřila, tenkráte jí úplně přisvědčit nechtěla, poněvadž v tom nejpřirozenější příčinu nalézala pro Markytino zdráhání se proti vdavkám.

Každý o tom mluvil, jeden chybu tu zveličoval, druhý zmenšoval, jeden řekl to, druhý ono – domněnkám nebylo kraje ani konce.

Petra to přece mrzelo, ale Milota mu jednoho dne pravil: „Co ty chodíš kterak vymlácená oklep? Nic ty si z tutoho nedělej, jen když je děvče zdrávo, krásy se nenajíš – a babských klepů hani na koni neobjedeš.“

Petr otce poslechl a měl se ke Karle zase tak nenuceně jako dříve; ona ale dobře věděla, že těm povídačkám víru přikládal, i pokoušela ho za to dvojnásob. Kdykoliv k ní blíže přistoupil, říkala: „Boj se, Petře, boj se mne, jsem znamenaná,“ a kdyby dokonce byl ji chtěl vzít kol pasu, odstrčila ho řkouc: „Hýbej, mám hada na sobě; jestli se mne který dotknete, huštípne vás.“ Tak se všem posmívala a pranic si nedělala z toho, co lidé mluvili.

Víc se o to bral Barta: „Vždyť já – tentononc – jsem přece její kmotr – já to musím vědět. Spískaly to baby. – Po lidských žlabech kalná voda teče – ta se nemá – tentononc – píti.“

„Nu víš, Barto,“ řekl mu Milota, když se jednou příliš horšil, „není toho fochu, háby nebulo pravdy trochu, ňáká mrva v tom bude. Co je hale do tutěch řečí! Budú-li se mít ti lidičky za sebe dostat, stane se to, hať mluví, co mluví. Nechme toho!“

Jediná osoba, které se všecky ty řeči ani dost málo netkly, byla Hana. “, odpověděla: „Co já vím!“

„Ale vždyť se s ní strojíš, ha spíš s ní?“

„Nespím, hani nestrojím. Co je mi do tutoho, pro mne hať je Karla taká nebo taká, my si zůstanem svoji.“

Konečně celá ta věc zevšedněla a jen zřídkakdy stala se o tom zmínka; skoro všickni ale zůstali při tom mínění, že chyba je.