Povídky II

* * *

Druhý den byla Baruška celá jiná; všecka ta nespokojenost a bolest, zdálo se, že přes noc zmizely ze srdce jejího. Tvář byla kvetoucí a mysl veselá; všecko jí v rukou jen hrálo; s tajným podivením ostatní služky veselost její pozorovaly a nemohly se domyslit, odkud ta změna. I milostpaní byla neobyčejně vlídná a milostivá, to jest tak, že Barušce nenadávala.

Když se večer schyloval a Baruška s prací hotová byla, ustrojila se, by šla po určeném řízení do města; dříve však připomenula milosti paní, že je v domě toho onoho zapotřebí, že by se mohlo z města s sebou vzít při jedné cestě, čemuž i paní spokojeně přisvědčila. To byla ale jen lest; Baruška chtěla tím více času nabýti a ušetřiti si domluvy, kdyby se o chvilku opozdila. – Kdyby jí nebyla paní vždy pánovitě od sebe odstrčila, když se s úplnou důvěrou k ní obrátila, byla by jí upřímně řekla co a jak; ale důvěra i láska byla ta tam; už si Baruška nedělala hříchu z toho paní trochu obelstíti.

Sotva přešla práh, už stál mladý malíř vedle ní, skoro jí to nemilé bylo, že tak kvapí; mohl ho snadno někdo z domácích zahlédnouti, a jakých tu pak potupných úsměšků musela poslouchati! Šli spolu a upřímně hovořili, neboť Baruška od včerejška malíři důvěřovala; když si řízení své odbyla, začalo pršeti a tím byla najednou radost jejich zkažená. Těšili se na pěkný večer a nyní bylo po všem – deštníku také neměli, domů měla Baruška hezký kousek cesty – co dělat? Tu projela duši malířovu myšlenka zrádná, ďábelská; náhoda byla příznivá – nerozmýšlel dále a ihned lehkomyslně k vyvedení pokročil. „V dešti takovém domů jít nemůžete,“ řekl Barušce, „stát zde je též nepříjemné, libo-li vám, zajdeme, než přestane pršet, do nedaleké vinárny.“ Baruška neviděla v tomto nabídnutí pranic neslušného; ten způsob byl i v jejím domovu; chasníci, když se s děvčaty ve městě sešli, pokládali si to za čest, když směli je vínem neb jiným něčím počastovati. Napadlo jí jen, co paní řekne, jestli dlouho nepřijde, ale honem si zase myslila: „Inu vždyť ani ona by nežádala, abych pro chvíli naskrz promokla a šat si zkazila.“ Přijmula tedy bez upejpání malířovo pozvání a šla s ním.

Vedl ji do blízké uličky a zastaviv se u nevelkého černého domu, zazvonil; Baruška myslila si: „V tak velkém městě měla by vinárna trochu pěkněji vyhlížet!“ ale neřekla nic. – Dveře se otevřely a žena pohledu velmi nepříjemného pustila je dovnitř, když si byla dříve pozorně na ně posvítila. „I totě hezky, že vy, veselý panáčku, zase jednou k nám jste zavítal; a jakou to hezkou holubičku jste si chytl!“ smála se a svítila na Barušku. – Pekelný ten smích a pohled z těch hadích očí, jimiž ošklivá žena děvče od hlavy k patě měřila, byly tak zlomyslné, že Baruška zbledla a celá se zachvěla. Slýchala o lidech, kteří pohledem mohou uštknouti, a zdálo se jí, že ta žena takové oči má. Z blízkých dveří zaznívaly zvuky kytary, zpěv a hluk, a malíř ptal se ženy, kdo tam. „Ostří hoši,“ řekla hospodská a šeptla malíři cosi do ucha. „Nepůjdem tam, raději si necháme donést víno nahoru!“ řekl na to a pohlídl na Barušku, jestli i ona srozuměna. “, vztyčila hrdě hlavu a řekla: „Nebojím.“ „Tedy nám rychle přineste láhev vína a koláče; já si posvítím sám!“ To řka, vzal svícen z rukou hospodské a svítil Barušce na úzké příkré schody. – Hospodská s úsměškem odešla, a Baruška kráčejíc po schodech nahoru, opět si myslila: „Totě podivná vinárna!“ Zlého cos ji však nenapadlo posud; slyšela nejednou, jak milostpán ujišťoval milostpaní, že se v těch neúhledných malých krčmách nachází dosti vznešená společnost, poněvadž tam dobrého vína. Přijda do tmavé chodby, zastavil se malíř u jedněch dveří, otevřel a svítil Barušce do malého pokojíku; stála tam zcuchaná postel, stolek s umývadlem, špinavá pohovka, větší stůl a dvě židlice, nic více. Okamžení zůstala Baruška na prahu stát a s podivením se po pokoji rozhlížela – najednou však obrátila se k malíři a úzkostně zvolala: „Kam jste mne to, pane Lešenský, dovedl?“ Vojtěch Lešenský, toť jméno malířovo, nebyl zlý, jen lehkomyslný člověk; hlas ten úzkosti plný zahřměl mu do svědomí, pohled nevinný, ale přímý, jako blesk projel jeho duši; osvítil ji a očistil a navrátil ho sobě samému. V tom okamžení zastyděv se sám před sebou, litoval svého hanebného úmyslu a předsevzal si chovati se k Barušce tak, aby ani ta nejmenší myšlenka nedůvěry v ní nezůstala.

„Co je vám? – Snad nehledáte ve mně jakési špatnosti?“ řekl, jako by se její domněnkou uražen cítil; pak doložil hlasem upřímným a opravdivým: „Nebojte se, zapřísahám se vám svou ctí, že jste zde bezpečna!“

Tato srdečná slova a pohled na obrazy svatých patronů, které po stěnách zavěšeny a za nimiž svěcené kočičky zastrčeny byly, upokojilo plachou dívku. Vstoupila tedy do pokoje v domnění, že se přece nachází u hodných lidí. – Za chvilku přinesla hospodská víno a koláče, ale o málo byla by opět Barušku vyplašila svou úšklebnou řečí. „Ať slouží ke zdraví!“ přála a jedovatě se usmívala, „ten veselý panáček má vždycky dobrý vkus, to se musí říci.“ Lešenský se nad touto řečí velmi mrzel, a stoje za Baruščinou židlí, kýval jí, aby mlčela a odešla. „Rozumím, rozumím,“ řekla, protivným svým okem na Barušku pohlédnouc, a odešla. „Co že rozumí ta žena?“ ptala se Baruška opět poplašená. „Nedbejte na její slova, vždyť je to pouhý nesmysl; což jste nepoznala, že jí myšlenky spadly?“ „Proto má tedy ten hrozný pohled, kterého jsem se pokaždé lekla; ale jak mohou bláznivou nechati sloužit hostům?“ „Je příbuzná hospodského, v službě pořádná je a na její nesmyslné žvástání neberou hosté ohled.“

Po tomto vysvětlení byla Baruška zase upokojená a brzy zmizela i všecka nedůvěra. Lešenský choval se k ní nenuceně, důvěrně, ale s největší šetrností a úctou; čím déle s ní mluvil, tím více obdivoval její vědochtivost, důvtip, jakýmž každou jeho myšlenku pojala, její jasné náhledy o všem, a klaněl se srdci tomu panenskému, nevinnému, plnému šlechetných citů. Čím výše však vstupovala jeho vážnost a láska, tím více litoval svého nešlechetného úmyslu a tím více vstupoval strach, aby ten přenáhlený krok neměl pro Barušku zlých následků. Věděl dobře, že opět zákony k prohledávání veřejných míst, kde nevěstky se zdržují, zostřeny jsou, nejednou byl svědkem, jak surově dohlídači s takovými děvčaty zachází, které začasto bezděky do takových míst se dostanou a rády by hanbě utekly a se polepšily, kdyby se jim příležitost k tomu naskytla. Když si pomyslil, že je Baruška též v takovém místě, že by mohla přijíti stráž a nevinnou s vinnými sebrat, pošel ho mráz a rychle se chopil sklenice a pil, jakoby na znamení, že by rád odešel. Ale Baruška mu nerozuměla a nezdálo se, že spěchá domů; bylo jí milo a chvíle v upřímném hovoru příjemně jí ubíhaly.

Také se vyjádřil Lešenský, že si její tvář tak jasně v paměť vštípil, že ji malovati bude a obraz ten že pošlou otci; nad tím byla Baruška celá blažená a už viděla v duchu, jak se bude i otec radovati a obraz po městečku všem známým ukazovati. „Ale v tom šátku na hlavě vás nebudu malovat, Baruško; sundejte ho z hlavy a já ovinu vám vrkoče pěkně kolem hlavy, aby vám k tváři slušely.“ Baruška uposlechla, sundala šátek z hlavy a vrkoče tmavé, dlouhé jako proudy po ramenou se vlnily. S rozkoší je Vojtěch vzal do rukou a rovnal tak, jak by nejlépe k obrazu jejímu slušely – a když se potom na ni podíval, nemohl se zdržeti a nepolíbiti bílé její čelo. Baruška se začervenala a káravě na Vojtěcha pohlídla, on ale přiklekl k jejím nohám, vzal ji za obě ruce, a upřeně do oka jí hledě, řekl hlasem pohnutým: „Baruško ty milá, viď že jsem nezavdal ti příčinu nedůvěřovati mně? Ujišťuju tě opět, že ani jedné zrádné myšlenky není v duši mé proti tobě, ale tu neodepři mi vroucí žádost, dej mi jediné políbení. Zasvěť mne jím k milému dílu, které chci zejtra započíti, a spolu k lepšímu životu.“ Baruška se zarděla co růže a nevěděla, má-li dbáti více na hlas srdce aneb na slušnost; okamžení byla v rozpacích, pak ale sehnula se k Vojtěchovi a ústa jejich splynuly v dlouhém vroucím políbení.

Pohříženi v nepocítěné předtím rozkoši, neslyšeli hřmot, který se dole strhl a už i na schodech se ozýval a ke dveřím se blížil; tu najednou dveře se rozlítnou a na prahu se objeví úřední důstojník s pochopy. „Aj, ještě jedna holubička; chopte se jí!“ poručil hrubým hlasem. Už chtěl jeden ze stráže Barušky zbledlé se uchopiti, an tu Vojtěch ji zastoupil a obrátiv se ku důstojníkovi, řekl: „Pane, já jsem malíř Vojtěch Lešenský a zapřísahám vás svou ctí, že děvče to nevinné a že po tu chvíli nevěděla ani, kde se nachází. Já ji sem zavedl a jsem hotov podrobiti se za ten hanebný čin trestu určenému, děvčeti tomu však ublížiti nedám.“ Důstojník na tu řeč pranic nedbal: „Od původu svědectví neplatí, na čem byla dostižena, z toho bude souzena,“ odsekl nevrle.

Nebylo s ním řeči. Byl on muž hrubý a úředník zkamenělý, jací někdy dobré zákony u obecenstva v nenávist uvádějí nevhodnou přílišností ve vykonávání jich. „Podej okem laskavým a osladíš i pelyněk!“ toho neznal. On myslil, že čím krutěji slovo zákona vykonává, tím více si vážnost svých představených získá. Lešenský vida, že není s ním žádného pořízení, podával jednomu strážníku peníze, by došel pro drožku (kočár), že sám s děvčetem na úřad pojede; ale ani tomu důstojník nedopustil a hrubě se vyjádřil: „To by ještě scházelo, aby moji lidé nevěstkám sloužili.“

Mezi tímto hovorem přivedla stráž i ostatní nevěstky, které byla v domě pochytala, před něho a on poručil, aby je všechny vespolek odvedli, ukazuje přitom i na Barušku. Posud stála Baruška jako socha bez smyslu, slyšíc však, že je připočtena k ostatním nevěstkám a že s nimi odvedena býti má, zalomila rukama a zoufale pohlédla na Lešenského řkouc: „Jak ten skutek zodpovíte před Bohem!?“ a jako květina větrem zlomena sklesla na zem. Vojtěch se chvěl po celém těle, lítost, bolest a hněv rozrývaly jeho prsa; zuby zaťaté, oči divoce vyvalené, stál tu jako rozdrážděný lev. „Když nikde pomoci se nedovolám, pomohu si sám!“ rozkřikl se najednou, a skočiv k důstojníkovi, popadl ho jako děcko a hodil s ním na pohovku; jednou rukou ho pevně drže, druhou popadl na stole ležící dlouhý, ostrý kuchyňský nůž a obrátil k jeho srdci. To vše stalo se tak v okamžení, že pochopové ani vzpamatovat se nemohli, by představeného svého ubránili, a když to chtěli učinit, kynul jim sám nazpátky – viděl totiž, že je mladík vzteklý, a kdyby ho více dráždili, že by v stavu byl ostrou ocel do srdce mu vraziti. „V okamžení děvče pusťte!“ zahřměl Lešenský; „nežli bych dopustil, byste ji zneuctili, přisámbůh, dříve umřete vy i já!“ Uleknutí upustili od děvčete.

„A nyní rychle odtud!“ pobízel Lešenský Barušku, a ta ubohá sebravši se mocně, vzala šátek a jako pitomá se potácela ze schodů dolů. Vojtěch naslouchal, až se dveře u domu zavřely, ještě chvíli čekal, a ještě chvíli, a když se domníval, že je Baruška dost daleko, by dostižena nebyla, odhodil nůž do kouta řka odhodlaně: „Nyní jsem váš!“ Hned se ho stráž zmocnila a ruce mu spoutala; vůdce jejich pak trnul hněvem a studem. Vtom ozval se z ulice hluk a křik; tu se potutelně usmál. „Aha, však nám neušla!“ řekl a s ďábelskou radostí se podíval na Vojtěcha. Ten se zachvěl po celém těle a zoufale chtěl pouta svá přetrhati; ale to bylo marné namáhání. „Ubohá, ubohá, tedy všecko darmo!“ zaúpěl a horká slza zalila mu oko.

Stávalo se, že některá z těchto často politování hodných dívek, aby ušla veřejné hanbě, raději život v útěku nasadila, a protož byly se rozestavily stráže i v okolních ulicích, aby žádná z těch zbloudilých oveček neušla. Také Baruška vběhla do rukou rozpostavené v ulici stráži; nic nebylo platno – zatkli ji.

Lidé se sběhli. – Ach, jak tu bylo ubohé nevinné Barušce před tím davem lidstva, který zvědavě a opovržlivě na ni hleděl, neslyšela tu lítostného slova z davu toho, jen káravá slova, jen úsudky přísné neb opovržlivé. Malé dcerušky ptaly se matek, co provinilo to hezké děvče, že je stráž odvádí, a matky s uzarděním řekly – lež; mladí zhejřilcové skrze skla pohlíželi na vnadné děvče a necudně pokřikovali na ni, ba nejeden dával na srozuměnou, že doufá brzy s ní sejíti se jinde.

Baruška přála si, aby zem se otevřela a pohltila ji, ani tvář zakrýti nebylo jí popřáno – vždy jí šátek surový strážník strhl – konečně byla míra hanby a bolesti její plna – padla bez smyslů na dlažbu. Tu přistoupila paní z lidu blíže k omdlené, vzala šátek z krku a útrpně přikryla jí tvář; ona jediná rozuměla, co se v duši děvčete nešťastného míhá. Hrubý biřic ale strhl šátek z bledé tváře, hodil ho paní nazpět a nevrle ji odstrčil, broukaje na takovou nepotřebnou šetrnost. Zatím i ostatní nevěstky přivedli, a když se přesvědčili, že mdloba Baruščina není přetvářka, vzali ji dva strážníci mezi sebe a s ostatními do vězení odvlekli. Muži, kteří při prohledávání veřejných domů zastižení tam byli, žádných trestů ani hany neutrpěli, těm dovoleno bylo odebrati se domů, poněvadž ale Lešenský úředním osobám se byl protivil se zbraní, byl v poutech veden za ostatními, mnohým štulcem pamatován na prchlost svou. To, když lidé viděli, začali reptat, neboť se byla pověst o hrdinském zastávání se milenky jeho až na ulici dostala. Ženské mladíka tajně obdivovaly a litovaly, že pro takovou osobu trpěti má, a mužští hlasitě se posmívali jeho rytířství. Lešenský však nevšímal si ani štulců, ani litujících paní, ani posmívání mužů, on viděl jen zoufající děvče, na kterém se byl tak hrozně prohřešil.

* * *

Když přišla Baruška opět k sobě, viděla, že leží na moráni v temném vězení; okolo ní stálo několik nevěstek, ježto byly pomohly ženě žalářníkově vzkřísit ji. První její pohyb byl, že si zakryla bílá ňadra, jelikož ji byly ženské rozšněrovaly; sklenici s kořalkou, kterou jí žena na posilnění podávala, odšoupla s ošklivostí zpátky a prosila snažně o trochu vody. Žena odešla pro vodu a jedna z nevěstek chutě kořalku vypila, začež jí ale žalářníková notně vyplísnila, neboť jen Barušce byla určena, s kterou měla žena zvláštní útrpnost. Baruška se i za vodu laskavě poděkovala, a když žena odešla, ulehly nevěstky na určené moráně. Rána, která znenadání Barušku byla zasáhla, tak silně ji omráčila, že posud ještě nebyla přišla k jasnému vědomí, teprv když vše vůkol ní utichlo, obraz neštěstí svého v mysli rozvíjela, tu teprv proud horkých slzí z očí se vyhrnul; myslila, že jí srdce bolestí rozpukne.

Hluboké její štkaní a křečovitý pláč probudilo některé z nevěstek a začaly hubovati na ten hloupý pláč, a že by té bolesti už mohlo býti dost; jedna však přece je zakřikla: „Mlčte a přejte jí ty slze, když si popláče, od srdce jí odlehne; takovou bolest jsem také zkusila.“ Nato vstala, přistoupla k Barušce, a utírajíc jí oči zástěrou, těšila ji řkouc: „Upokoj se, milá, upokoj už, čas raní, čas léčí. Když mě poprvé sem přivedli, myslela jsem, že tu hanbu nepřečkám; ale teď si už z toho nic nedělám a po straně se tomu směju; však to je beztoho jen pouhá komedie, vždyť my to všecko známe. Když jsem z domova sem přišla službu si hledat, byla jsem mladá, poctivá, hezká holka; neznala jsem zde ani dušičky; odkázali mne k dohazovačce. Neměla služby pro mne ani první, ani druhý, ani třetí den. Když jsem přišla do města, zbyl mi groš peněz; ten jsem první den utratila, potom jsem neměla ničeho. Žebrat jsem se styděla, hlad jsem měla, služba žádná, zastavila jsem šátek u dohazovačky, ona mi půjčila na něj pět grošů; víc nechtěla, čtvrtý den přišla jakási paní, té jsem se tuze zalíbila, takže mi hned dva zlaté stříbra na ruku dala a hned mne s sebou vzíti chtěla. Mně to bylo divné a radila jsem se s dohazovačkou, co mám dělat, že se mi to zdá divné, že tak na mě ta paní doléhá, a že se mi nelíbí; ale ta se mi vysmála a řekla, abych jen šla, že se budu mít dobře a že se mi ta služba jistě líbiti bude. Šla jsem tedy; co také dělat? – Přivedla mne do domu, kde bylo asi osm děvčat; ty mne hned obstouply, uzlíček s šaty mi vzaly a byly tuze přívětivé. Potom mne dovedly do pokoje, kde byly lázně a kde vykoupat a do panských šatů obléknout jsem se musela; nato mne vedly ke stolu, hostily jídly, jakýchž jsem ani nikdy neviděla, a pilně vína mi nalévaly. Byla jsem vyhladověna a nenechala jsem se tuze pobízeti; všecko to mi lahodilo a zdálo se mi nejinak, než že jsem začarována. – Opily mne a potom položily do zvláštního pokoje na pěkné lože. Ta noc rozhodla nad mým životem – ráno shledala jsem, že jsem obětí hanebné kuplířky, a veta bylo po mé nevinnosti. Byla jsem v zoufalství a netroufala si jíti mezi lidi; a druhou noc přišli prohledávat a navzdor mým prosbám a slzám musela jsem s druhými; zde v tom samém vězení jsem plakala jako ty nyní. Když mě pustili, chodila jsem a prosila o službu jako žebrák o kus chleba; za stravu chtěla jsem sloužit – ale buď mě nepotřebovali, buď mně nevěřili, buď mě odstrčili s opovržením. Konečně i já zaklela jsem nelítostné lidi a zoufale vrátila jsem se do místa, kde kynulo dobré živobytí; od té doby jsem ztracena navždy.“

Dvě velké slze kanuly po tváři nevěstky a padly na bílé rámě Baruščino; kdo ví, co je bolest, porozumí i bolesti jiných, a protož Baruška soucitně ruku stiskla padlému, ale napravitelnému děvčeti. Bolest však u té nebyla tak hluboká; poplakala, požalovala a konečně se utišila a šla spát; jen Baruška bděla, bděla a plakala, pro ni nebylo nikde útěchy, nikde konce žalu, v srdci byla zoufalost. Jindy, když nějaká bolest srdce tížila, hledala útěchu v modlitbě a čistá zbožná duše její vždy ji našla v důvěře k Bohu; i nyní klekla na studenou dlažbu, a křečovitě sepjaté ruce k nebi pozdvíhnouc, chtěla se modlit, ale trpce zněla z úst jejích slova: „Otče, jak jsi to mohl dopustit!“ – a kotvice modlitby nenalézala půdy; neboť bolest zoufalá zaúpěla: „Mohl-li toho Bůh, jsa spravedliv, dopustiti!“

Ráno byla Baruška odvedena k výslechu; nikdo by v ní nebyl poznal to veselé kvetoucí děvče; jediná noc v hrozném trápení a zoufalství prožitá změnila tvář její. Vyslýchající úředník byl muž velmi vlídný a rozumný; na první pohled seznal, že to není sprostá zhejřilá frejířka, a z výslechu konečně viděl, že se jí stala křivda. Bylo mu jí velmi líto a rád by byl napravil, co jiný pokazil, kdyby nebylo bývalo jiných důvodů, jež tomu nedaly učiniti, jak mu srdce radilo. Propustil tedy Barušku na svobodu, dav jí pouze otcovské upřímné napomenutí. Vrátný dovedl ji ke dveřím, otevřel a pustil na ulici; několik lidí přicházelo po ulici nahoru. „Ó Bože, ti zajisté viděli včera moje zahanbení,“ pomyslila si Baruška a s uzardělou tváří obrátila se rychle nazpět ke dveřím, by ve vězení se ukryla před světem. Ale klepání její bylo marné, tam se pouštěli jen ti, kteří tam nechtěli. Zoufale posadila se na lavici před dveře a přemýšlela, kam má nyní jíti; zpátky do služby? – Paní by ji vyhnala, jinde službu hledati nemohla se také odvážit bez vysvědčení; vzpomněla si, co jí řekla v noci nevěstka, jak se jí vedlo, když službu hledala. – Jíti domů k otci? – Bože, jak směla před něho vstoupiti; byla otcovou jedinou rozkoší, jedinou chloubou, každý ji ctil a jmenoval okrasou osady, a nyní měla přijít domů veřejně zneuctěna, zhanobena. „Ne, ne – domů ne!“ vzdychla ubohá. „Ale kam? – Ještě jedna cesta mi zbývá,“ řekla si odhodlaně a tu jedinou cestu rychle nastoupila. Lidé se ohlíželi, kam spěchá ta bledá, prostovlasá dívka, ale ona si nikoho nevšímala, pospíchala skrze ulice sem tam, za bránu, okolo mostu vpravo na břeh, a neohlédnouc se více na svět, skočila do řeky.

Na tom místě však nebyla řeka právě tuze hluboká, blízko byl přístav lodí, a právě stáli dva muži v loďce, někam se chystajíce; než tedy vlny Barušku do velkého proudu odnesly, muži s loďkou připluli a ven ji vytáhli a navzdor jejímu zpěčování na břeh vynesli. Okolojdoucí se zastavili, rybáři se sběhli, a tu jeden z nich povídá: „Ach to jedna z nevěstek, co včera sebrali.“ „Probůh,“ vzkřikla Baruška, „tak mne nejmenujte, já jsem nevinná,“ a vytrhnouc se jim, obrátila se zase k řece; ale bolest ji přemohla, nohy jí klesly a ve mdlobách padla do náručí rybáře.

Poslední její zoufalé vykřiknutí zaslechla paní, která právě okolo jela; poručila zastavit a ptala se, co tu se stalo; slyšíc pak, jak a co se přihodilo, slezla hned z vozu a poručila rybářům, aby děvče šetrně do vozu položili, a když to učinili, poděkovala jim, vstoupla do vozu a jela rychle k městu. „Když člověku nejhůř, Bůh je nejblíž, do lepších rukou se ubohá dostati nemohla,“ řekl starý rybář, dívaje se za vozem.

* * *

A kdo byla ta paní vznešené postavy a milého pohledu, v jejímž náručí se Baruška probudila ze mdloby? – Kdo by se v bohatších třídách obecenstva na ni ptal, bylo by se mu řeklo, že je paní Milinská bohatá vdova, bez dětí, že je moudrá, neúhonné pověsti, že požívá ve městě všeobecné vážnosti, ale že je podivínka. Kdo by se ale odvážil vkročiti do těch chudobných chatrčí a ptal se na ni, tomu by se řeklo: „My víme o ní tolik, že je naší matkou a že jí denně sta srdcí žehná. Nikoho nepustí bez pomoci, bez rady, ona je náš anděl strážce.“ – To samé myslila si Baruška, když ze mdloby procitla a vedle sebe v kočáře paní viděla, jejíž pohled pln něhy a dobroty soucitně na ní spočíval; nevěděla, je-li to skutečnost či pouze sen. Paní Milinská vzala ji za ruku a lahodným svým hlasem pravila: „Utěš se, ubohá; jsi-li vskutku nevinná, budu ti matkou a zastanu se tebe; jsi-li padlá a chceš se polepšit, chci ti podati ruku a být ti podporou ve všem.“ „Ó Bože,“ zvolala Baruška a padla na kolena, „já pochybovala o tobě, že jsi spravedliv, a ty mi posíláš anděla svého!“ I líbala ruce dobré paní a kropila slzami. Paní shýbla se k ní, políbila ji v čelo a dvě slze padly na černé vrkoče Baruščiny. Kočár zastavil u pěkného domu.

Přiběhlo několik děvčat, pomohly Barušce přes schody a na poručení panino hned ji dovedly do zvláštního pokoje, převlékly do čistého prádla a do lože položily. Paní také hned poslala pro svého domovního lékaře, neboť byla pozorovala, že Barušku horkost a zima drobí; potom odstranila děvčata z pokoje, posadila se u lože Baruščina, a vezmouc ruku její do svých, ptala se s laskavou šetrností, co zavdalo příčinu k činu, jakého se chtěla dopustit. – Baruška upřímně se vyzpovídala své dobroditelkyni ze všeho, ani tu nejtajnější myšlenku před ní neukryla, a paní Milinská byla příliš dobrá znatelka lidí, by neviděla, že tvář ta nevinná nelže. Děkovala dvojnásobně Bohu, že se právě na břehu trefila; napomínala Barušku k pokoji, těšila slovy laskavými, že se to všecko zase dá napraviti, aby jen důvěřovala v Boha. Slova taková byla pro duši rozbolestněnou hojícím balzámem; ukrutná tíže, která srdce panenské ustavičně svírala, ulevila. Konečně umdlena na těle i na duši, usnula; ale spánek její byl pln divokých snů, a když lékař přišel, viděl, že tu silná zimnice a že se co obávati, by horká nemoc nenásledovala. Obávání lékařovo nebylo marné; Baruška vskutku padla do horké nemoci.

Vlastní matka nemohla by ji lépe obsluhovati, než to paní Milinská činila. První dni přišla Barušku navštívit Kačenka; byla se dověděla, jaké neštěstí přítelkyni potkalo, a tu hned pátrala, kde je, až se doptala. Paní Milinská jí všecko vypravovala, jak jí byla Baruška pověděla, a Kačenka hrozně plakala a přiznala se, že vlastně ona původkyně všeho, poněvadž Barušku k tomu přemlouvala, známého si najíti, a že ji k tomu Lešenskému říkajíc donutila; dělala si tak trpké předhůzky, že ji musela paní Milinská těšiti, ač by ji ráda byla také trochu pokárala.

Paní Milinská ráda by tomu bývala, kdyby Baruška, až by se zase uzdravila, na krátký čas opět do předešlé služby vstoupila; právě jen pro lidi. Šla tedy k paní Slavíčkové, by poznala její smýšlení, a zdali by i ona starati se chtěla o uhájení cti děvčete nevinně potupeného; domnívala se, že to tím spíše udělá, že je Baruška příbuzná manželova. – Ale velmi se zklamala; paní tato o Barušce ani slyšet nechtěla a vyjádřila se krátce, ať je Baruška vinna, nebo nevinna, že přece je veřejně zostuzena, a s takovou osobou že ona svůj dům špiniti nechce. Paní Milinská viděla, že by marně se namáhala čeho dokazovati, mlčela tedy, a přijmouc Baruščiny věci a list, který byl Lešenský z vězení poslal, jela domů.

Baruška, ač byla volná ve všem řídit se dle rady paní Milinské, nicméně přece jen s hrůzou pomýšlela na to, až zase přijde do společnosti té kojné a kuchařky a jejich úšklebky slyšeti bude; protož byla ráda, když se paní Milinská vrátila a řekla, že nepůjde k tetě. Když list od Lešenského jí dávala, přelítl lehký ruměnec bledé tváře, ale nevzala jej, nýbrž prosila paní Milinskou, by ho sama přečetla, a tím dala nejlepší svědectví, že má čisté svědomí.

List zněl takto:

K Tvému milostiplnému srdci, ubohá, nešťastná panno, se utíkám a na kolenou Tě prosím: nezlořeč mně, hříšníku nehodnému! Prohřešil jsem se velice proti Tobě, trpím však za to muka, jakých Ty neznáš. Tvoji bolest oslazuje vědomí, že nevinně trpíš, mně však útěcha ta chybí a červ zlého svědomí ustavičně mě hlodá. Jediná utěšující myšlenka je ta, že jsem se všemožně přičinil zachrániti Tvou čest, že jsem hotov byl život nasadit. Nechci čin svůj jinač líčiti před Tebou, přeju si jen, bys i Ty dobrotivě na to pomýšlela, opovržení a nenávist, kterou v srdci svém jistě ku mně máš, přemohla a k návrhu mému laskavě přisvědčila. – Jediný prostředek čest Tvoji Ti navrátit zdá se mi být ten, když dovolíš, bych veřejně směl Tě za moji nevěstu prohlásit. Ačkoliv já sám sebou opovrhuju, vím přece, že u veřejnosti vážen jsem a nikomu že nenapadne, děvče bezectné že bych nevěstou nazvati chtěl veřejně. Protož neodvracej se s opovržením a přijmi návrh můj. – Cítím to, že nejsem ruky Tvé hoden, a protož dokládám, přijmutím návrhu toho že nebudeš nikterak poutána. Tys svobodná a v Tvé moci jedině jest zničiti aneb ustáliti svazek ten. Smím říci, co bych já si přál? – Věz tedy, že ustavičně, bdě sně, před sebou vidím postavu andělskou, z jejíž tváře září čistota duše a nevýslovná něha. Anděl ten ukazuje mi ráj, plný blaženosti a klidu, a sotva zatoužím po něm a chtěl bych vkročit, bránu přede mnou zavírá a přísným hlasem volá: „Zpátky! Drzá tvá ruka chtěla zničit ráj tento, protož nemáš jeho blaženosti okusit!“ – A ten anděl jsi Ty, panno čistá! Prosím Tě, odpověz mi záhy; navrať poněkud jen pokoj rozbouřené duši mé a řekni, že jsi neuzavřela srdce svého přede mnou navždy, že budu moci časem odpuštění Tvého dosáhnouti.

S nejhlubší úctou atd.

Baruška plakala; sama psát ještě nemohla, ale paní Milinská se nabídla, že odpoví, a hned také sedla ke stolku a psala následující lístek:

Pane!

Když jsem před několika dny okolo přístavu jela, rybáři právě z vln vytáhli děvče, které ze zoufalství svůj život ukončit chtělo. Není-li pravda, že tušíte, kdo bylo to děvče? Proto také nechci podrobným vypravováním srdce Vaše rozrývat, jen to vězte, že jsem vzala ubohou k sobě a že jí chci býti matkou. Následkem neštěstí svého padla do nemoci, z níž však doufám brzy vyvázne pomocí své silné povahy a lékařskou. Nemůže sama na Váš list odpověděti. Návrh Váš přijímá, což i za moudré uznávám; jestli však zasnoubení to časem v stálý sňatek proměniti by chtěla, to zodpověděti nyní nemůže, kde tolik rozličných a odporujících si citů duší její zmítá. Jestli mne známost ženského srdce neklame, a myslím, že dokonce u Barušky klamu se nemusím báti, jejíž tvář nejčistší zrcadlo duše – tedy mohu Vás ubezpečiti, že svazek ten blahodějně na poklid duše její působiti bude. Jen od Vás závisí konečné zapomenutí všeho, jedině od Vás závisí proměna anděla přísného, kárajícího v anděla míru a lásky. Rozmyslíte si slova moje dobře, a setrváte-li, úctu svoji Vám neodepřu.

Odpověď Lešenského paní Milinské a Barušce byla plná lítosti a vroucích díků; od toho dne dostávala Baruška denně list a denně paní Milinská odpovídala. Listy ty účinkovaly lépe než léky; Baruška se vůčihledě lepšila, a první den, když vstala, obdržel Lešenský od ní lístek, kde mu takto píše:

Pane Lešenský!

Nemějte za zlé, že Vám tak a nejinak píšu; jsme sice zasnoubení, ale ten náš stav je tak podivný, že si netroufám jinak Vás nazvat. Vy ovšem píšete, že mne milujete, ale já si to vykládám jen za zdvořilost a šetrnost, nechcete mně zrovna říci: „Já, se s tebou sice zasnoubil, ale ženou mou být nemůžeš.“ Tak si to vykládám; nechť je tomu ale jakkoliv, Vy jste se po celý ten čas tak upřímně a přátelsky ke mně choval, že bych zlomyslná být musela, nesplatiti Vám stejným přátelstvím. Vím to ze zkušenosti, jak milé opuštěnému bývá laskavé slovo; a Vy jste nyní opuštěn a trpíte, a to pro mě, a přece nikdy ani slovíčkem se nezmiňujete o sobě; vždy jen o mě se staráte, a já bych přece tak ráda věděla, co děláte v tom vězení a jak se Vám vede. Prosím Vás, vypište mi to všecko, jen o sobě pište. – U mne bohudíky trápení pominulo, jsem zdravá už, lidé mě milujou a mají útrpnost se mnou a hřeší jedině na surové biřice a na Vás. Nerada to píšu, ale tajiti to také nechci; když to slyším, vždycky mě píchne v srdci, bolí mne, že se Vás nemohu zastati; onehdy chtěla jsem již říct: „Nemluvte tak, on je můj ženich!“ ale zase hned jsem se zarazila, myslíc, že to přece není pravda. – Slyším paní Milinskou, musím přestati. – Jaký to anděl ta matka moje, vždycky si myslím, že se dívám na obraz rodičky boží ve velkém chrámu Páně, když se jí do těch milostných očí podívám. Když jsem prve přestala, bylo to ovšem ode mě neupřímné, ale bála jsem se, že by lecco namítala, že se to nesluší; neboť zde ve městě mají lidé mnoho za neslušné, co já mám za věc přirozenou; a tak naopak mám za neslušné, nač se zde nikdo neohlíží; ale můj bože, já jsem sprosté děvče. – Ač je paní Milinská lepší než všechny ostatní, přece netroufala jsem si jí to říci, by mi nezabraňovala, a tenkráte bych jí byla nemohla poslechnouti. Já se jí ale tak lekla, že jsem v zmatenosti kalamář převrhla na podlahu, a tím do větších ještě rozpaků přišla; ale ona, jako by se nic nestalo, přívětivě se na mě podívala a ptala se: „Proč se lekáš? – Píšeš svému ženichu?“ A když viděla, že jsem se začervenala, smála se a doložila: „Pozdravuj ho ode mě, a že mu vzkazuju, proroctví mé že se uskutečňuje.“ – Já nevím, co tím chtěla říci. Začala jsem ji prositi, aby odpustila, že jsem jí neřekla; ale ona řeč moji přetrhla slovy: „Piš ty, kdy a co chceš; co si píše ženich a nevěsta, to nemá třetí věděti; ale,“ doložila s úsměchem, „nadpis toho listu bych ráda viděla, chceš-li mi ho ukázat.“ – Co bych jí odepřít mohla? „Nadpis zní velmi chladně,“ řekla, přehlídnouc první slova, „přála bych, abys podpis jinak napsala, tak asi: Tvá Tě milující nevěsta.“ – S pláčem padla jsem jí okolo krku a svěřila jsem jí, že nevěřím Vaší lásce. „Zdaž bych ti k tomu, dcero, radila, kdybych nebyla poznala, že tě Lešenský opravdu miluje; jen tak piš.“ Odešla a já se cítím povinována Vám rozhovor náš vypsati a ptáti se Vás, jestli měla matka má pravdu, že mne milujete? – Jen si to dobře rozmyslete a řekněte mi úmysl svůj beze všech ohledů a ostýchání, tolik bolesti neutrpím při tom, jako kdybych viděla později lásku Vaši prchati. Jestli ale vskutku myslíte, že Vás mohu učinit šťastného, tedy řeknu s upřímným a vroucím citem: Chci být Tvá B.

Odpověď Lešenského byla výraz nejvroucnější lásky, a když po několika dnech paní Milinská s Baruškou do vězení šla Lešenského navštíviti, potvrdili milenci vroucnými slovy a ještě vroucnějším políbením svazek věrné lásky. Musila paní Milinská několikráte k odchodu napomínati, než se rozešli, a Baruška byla velmi smutná a zarmoucená, že musí Vojtěch ustavičně ještě ve vězení zůstati.

* * *

Paní Milinská nestarala se pouze o to, by dobré jméno Barušky jen ve městě ke cti opět došlo, ona psala i otci a vymohla Barušce odpuštění a smíření.

Jakmile se tedy uzdravila, pospíchala domů, ačkoliv jí loučení se od matky a milence dost bolestné bylo. Otec přijal ji sice dost srdečně, ale nemohl utajit výčitku trpkou, že se neopatrně chovala. Vida ale, že se Barušce oči zalily, mlčel a nic více neříkal; to však dobře pozorovala, že ho to bolí, nemoha ji nazývati svou jedinou chloubou. – I sousedé se chovali k ní zcela jinak, mnozí ovšem měli útrpnost s její mladostí a nezkušeností, mnozí měli nad jejím pokořením radost, přáli jí to, ale nejpohrdlivěji a nejúšklebněji chovali se k ní ti mladíci, kterým byla dala košem.

Kdyby se byla Baruška s některým sobě rovným vesničanem vskutku toho dopustila, začež děvče svobodné od světa pohaněno bývá, nebyli by jí sprostí vesničané tak dokonce za zlé pokládali; za takový přestupek by byla dosáhla snad i odpuštění; ale čin, o němž se povídalo, že se ho dopustila, byl v očích každého zahození se a takové děvče špatné je opovržení hodné. Jediný byl mezi všemi, který věřil na nevinnost Barušky; a právě nyní, kde byla ode všech zneuznaná a osamocená, lásku a úctu svou tím jí hleděl dokázati, že ji požádal za manželku. Byl to syn sousedův, který dávno už Barušku miloval, ale o lásku její se ucházeti nechtěl – z té příčiny, že byl chudší než ona. Baruška ale vždy ho vyznamenávala přede všemi jinými, poněvadž znala jeho dobré vlastnosti a šlechetné srdce. Její srdečná upřímnost a přívětivost dodala mu nyní smělosti; ale Baruška, ač uznávala šlechetnost jeho, přece návrh jeho nepřijala, pravíc, že je nevěstou jiného. Jaroše zabolelo srdce, ale přátelství dobré dívky ho potěšilo a brzy se jí podařilo seznámiti ho s hezkou a hodnou děvčicí, o které jí dávno známo bylo, že Jaroše miluje. Tím získala si i přítelkyni upřímnou, a vidouc, že párek den ode dne více k sobě lne a šťastnějším se stává, i to blažené vědomí, že učinila dobrý skutek.

Tiše žila ve své domácnosti, nikam nechodila, a také se nestarala o úsudky světa; péče její jediná byla o dům a otce, těšila se, když byl spokojen, a každý srdečnější pohled přijímala s vděčností. Jediná však její blaženost spočívala v lásce Vojtěcha a bolest její byla ta, viděti ho posud uvězněného. Nejlépe když podáme dva listy milenců, by každý nahlédnouti mohl v tajné skrytosti jejich srdcí. Baruška odbyvši si domácí práci, sedá ke stolku, a když všecko vůkol ní spí, píše Vojtěchu svému takto:

Vroucně milovaný můj Vojtěchu!

Já dávno už nepochybuju o Tvé lásce, ale přece mě to těší, když mi to vždy a vždy opakuješ; to ujišťování, že mne věčně milovati budeš, bys ale neměl přidávat; mně se zdá, že to nestojí ani v Tvé moci a že já musím k tomu přispěti, by se tak stalo. Když tak myslím, tu mne vždy pojímá strach, jestli kdy dostojím duchu Tvému; ach vůli mám pevnou, jen jestli rozumu dostačí ke všemu tomu, čeho potřeba mi bude se naučiti. Co se však lásky týká, ó Vojtěchu, to si troufám směle říci, že tě tak nikdo nemůže milovati jako já. Tys má jediná radost a v Tvé lásce hledám blaženost celé své budoucnosti. – Nyní Ti musím popsat, jakou radost jsi nám způsobil Tvým milým darem; když jsem četla, že mi posel přinese „nástiny“, myslila jsem si, co to asi bude, ačkoliv jsem od Tebe neočekávala nic, co by krásné nebylo. – Nemohla jsem se posla druhý den dočkati a na hodinu cesty jsem mu běžela naproti; vy jste divní lidičky v tom městě, všemu dáváte jiná jména než my zde. Rozdělám bedničku a hle, vidím, že ty nástiny jsou obrazy. Ale jaké to pěkné obrazy! Když jsem všechny ty děje svého posledního pobytí ve městě tak živě před sebou spatřila, nemohla jsem se zdržeti pláče a honem zašla jsem dále do lesa, aby posel neviděl moje slze. Několik slzí uronila jsem bolestí, to je pravda, napadla mi opuštěnost moje a zoufalství; ale hned zase viděla jsem před sebou dobrou paní Milinskou, Tebe, a jak mi za to krátké utrpení ustavičnou nyní radost činíš a činiti zamýšlíš; a to jsem věru jen radostí plakala; prosím Tě, nehněvej se proto na mne, ale já jsem se nemohla přemoci. Když jsem přišla domů, tu nastala druhá radost s otcem! Ty, Vojtěchu, jsi ale také malíř, Ty vmaluješ do každé té tváře i srdce i všecky ty myšlenky! – To je zcela něco jiného než obraz našeho rychtáře s bradavicí na nose, který maloval jeden Italián, za tři tolary. Sousedé sice vesměs obraz chválili, že prý podle té bradavice hned každý rychtáře pozná, ale mně by se byl právě lépe líbil, kdyby ho byl z druhé strany vymaloval, kde nemá bradavici, to by ho snad ale byl nikdo nepoznal! – Otec ukázal Tvé obrazy naší paní hraběnce, která obrazům rozumí, a pomysli si, ona dávala za jeden dvacet dukátů! – „Za ty peníze,“ řekl si otec, „dostal bych nejpěknější krávu.“ – Tu teprv on koukal, poznávaje cenu Tvé umělosti, a láska k Tobě vzrůstala jako travička po teplém dešti. Paní hraběnka by mně ale mohla podávati celý statek, já bych jí ani jeden nedala! Dar od Tebe sebemenší má pro mne více ceny než všecky ty šperky paní hraběnky. – Ten samý večer mne otec poprvé, co jsem doma, vroucně k sobě přivinul a jaksi s radostí na mě se zahleděl – ach za tu radost jen Tvým obrazům děkuju; neboť Ti to teď mohu povědít, že on se na mě ještě vždy hněval a rád by viděl byl, kdybych si vzala bohatého rychtáře syna – proto také s mrzutostí hledíval, když jsem Tobě psávala. To ale povídal mi: „Baruško, až budeš psát panu Vojtěchovi, pozdravuj ho i ode mě srdečně, a že i já mu odpouštím; neboť že i jinak musí být řádný hoch, je vidět.“ – Doložil a odešel. Já ale s radostí nevýslovnou Ti to píšu. – Chtěl vzíti mermomocí všecky ty obrazy do hospody, by se s Tebou pochlubil, ale já to nemám ráda, když se ustavičně jen o nás mluví; pročež jsem mu to vymluvila. A ještě za jednu radost Ti musím děkovati; tedy matku Milinskou maluješ, jak mne našla – a sebe maluješ a mě –, ach já se těším ovšem zvlášť na Tvou podobiznu, ale ten první obraz bude mi nejmilejší. Já dávno už přemýšlela, čím bych jí mohla vděčnou lásku svou nejlépe dokázati, a hle, Tys myšlenky mé uhodl. Jen ji vymaluj hodně krásnou. Dostaneš za to políbení, jaké nikdo ještě nedostal! Mne ale nepředstavuj si tuze hezkou: já si vždy myslím, že Ty mě vidíš v duchu nějak krásnější, a potom že se zmýlíš. – Jaký to dlouhý list, a kdybych Ti měla vypsati, jak často na Tebe myslívám a jak Tě miluju – nestačil by stokrát delší. Jen měj strpení s mou neumělostí a odpusť ty chyby; já si myslím, až budu Tvá, že hned budu míti více rozumu, mně se už teď zdá, že to s tím psaním jde lépe. Ach, jenom kdybys už byl na svobodě, to mě nejvíce trápí. Buď mi zdráv!

Tvá Baruška

Na to jí Vojtěch odpověděl:

Ty milá, rozkošná milenko má!

Omlouváš se, že píšeš neuměle, prostě, a Tvé písmo je jasné jako Tvé oko krystalové, skrze něž vidět jako skrze hladinu vodní, až na dno srdce Tvého, kde leží také poklady jako tam – láska, věrnost, něžnost, hluboký cit pro všecko krásné a dobré. Já dobydu těch pokladů, vytříbím to zlato a vyleštím ty drahé kameny, a Ty budeš mojí chloubou, jako nyní už jsi mou blažeností. Viď že i Tobě květina ta, kterou sama si vypěstuješ, milejší je než ta, kterou od zahradníka si koupíš? Nuže, jestli se mnou se srovnáváš, nepochybuj déle na stálosti mé lásky a nemluv mi o své neumělosti; čím jsem se já kolik let namáhal, to Ty pochopíš za několik hodin. Spolu se budeme učit, spolu se více a více zdokonalovati a kráčeti za vzorem krásným. Má drahá, s tou učeností je to někdy velmi liché, a ten nejučenější člověk, je-li poctivý, poví Ti, že neví mnoho. – Obraz paní Milinské jsem dohotovil a poslal do umělecké výstavy; i naše podobizny. Ačkoliv jsem si myslel, že se líbiti budou, přece mi nikdy nenapadlo, že bych dostal první odměnu mezi tolika sty obrazů. A hle, ono se to stalo a nyní dostávám ve vězení práci za prací, že bych měl na dlouhý čas co dělati. Diví se také mnozí z mých známých mému rychlému pokroku, ale já si myslím na Tebe a nechám je hádati. Tvé políbení mne zasvětilo teprv, Tvá láska je mi podnětem k pilnosti. Jindy jsem se vymlouval, že nejsem v takovém rozpoložení ducha, kde bych s to byl čeho vytvořiti, a v lenivé nečinnosti promarnil jsem celé dni, nyní ale nahlídl jsem, že byť i nebyl člověk schopen v každé době k tvoření, přece ani chvíle zmařiti nemá zdokonalování se, a to může jen prací a vytrvalostí. Tak se mi stalo vězení školou a nestýská se mi v něm dokonce, co mi svou láskou každou hodinu mého živobytí oslazuješ; chtěl bych více trpěti, abych si Tě úplně zasloužil! – Za obraz paní Milinské dostanu tedy to přislíbené divotvorné políbení? – Až otec uvidí Tvůj obraz, zajisté vzroste jeho láska ještě výše, z čehož se já nejvíce těšiti budu. – Myslím, abychom mu své podobizny nechali pro milé upamatování, až mu Tě odvedu, Ty má rozmilá! – Však já si Tě ještě několikráte vyobrazím, a bude-li Tě to těšit, i sebe; co se týká slova „nástiny“, říká se to proto, že to jsou obrazy jen v lehkých obrysech podané, jakoby nastíněné, ale obrazy ty, co nyní dostaneš, jsou důkladně a s pilností vypracované a promyšlené. – Moje pře je nyní odkázána k porotnímu soudu a nanejdéle za měsíc přijde k vyjednání; můj zástupce myslí, že budu za nevinného uznán, a kdyby se tak nestalo, že dosáhnu svobodu v cestě milosti, zvlášť nyní, kde jsem si známějšího jména získal. Nejvíce mě bolí, že Ty, Barunko, se budeš musiti postaviti před soud a tu u veřejnosti opakovati, co bych já rád z duše Tvé navěky vymazal. Ach, co jsi už pro mne utrpěla a do jakých nesnází ještě i teď přicházíš kvůli mně. Ale Tys vtělená dobrota, duše Tvá nezná, co to je nenávist, hněv; Ty mne nehodného, který jsem Ti tak ublížil, ještě lituješ, těšíš a vězení mé oslazuješ láskou. Kloním hluboce před Tebou, Ty anděli, čelo své a líbám vroucně dobrotivou Tvou ruku.

Vojtěch

* * *

Pře Lešenského vzbudila u obyvatelstva všeobecného účastenství a na den soudu byla síň plna lidu; všech zraky obracely se se soucitem na krásné postavy obou milenců a každý přál jim dobrého zdaru. Když zástupce Vojtěchův mluviti začal, nastalo hluboké ticho; s celým ohněm šlechetného srdce zastával svého svěřence a nejedno oko zalilo se při jeho řeči slzou soucitnou. Co se týkalo vzpoury, kteréž se dopustil Vojtěch proti úřadníku, líčil zástupce ne co vzpouru proti zákonu, nýbrž co nutné zastání proti překročení zákonu a proti přehmatu, kterého se onen úředník proti děvčeti dopustil. Potom vzbudil cit porotců (mezi nimiž i několik venkovanů sedělo, kteří lépe než kdo jiný nezkušenost děvčete pochopovali) líčením stavu opuštěného, nezkušeného děvčete a tklivými slovy dokazoval její nevinnost a čistotu duše a na důkaz použil i listů, které Baruška Vojtěchovi psala. „A kdyby,“ končil svou řeč, „Vojtěch Lešenský posud ještě, kde už tolik utrpěl spolu s milenkou, a dvojnásobně, neboť jej svědomí trápilo, že jeho lehkomyslnost vinna všech bolestí, byť i posud viny té prost nebyl, tedy nesmíte, pánové, zapomenout, že ne pro tuto vinu zde stojí, nýbrž proto, že chtěl hřích, kterého se proti nevinnosti děvčete dopustil, napraviti, že chtěl vinu smýti a čest i nevinnost obhájit. Mnohý z vás, pánové, je otcem, má snad též mladé, nezkušené dcery, které by snadno do takové případnosti přijíti mohly jako tato panna; řekněte, pánové, zdali byste mohli nad mužem, který by čest dítěte vašeho životem bránil, ‚vinen‘ vyřknouti? – Doufám a důvěřuji, že spravedlivě souditi budete.“

Nato ještě rokovalo se a konečně předseda předložil porotě dvě otázky: „Předně: Jestli Vojtěch Lešenský tím vinen, že zbraní v ruce úředníkovi se protivil. Za druhé pak: Jestli tím vinen, že se mu protivil s tím úmyslem, by mu u konání úřední povinnosti překazil. Odpoví-li se na první otázku ne, odpadá druhá otázka sama sebou.“

Porota odstoupla do vedlejšího pokoje k usrozumění výroku; soud též odstoupil; stráž postavila se před dveře. – Zanedlouho zazvoní porota, soud opět zasedne; hluboké ticho. ‘“ Při pronesení první odpovědi: „Ano!“ vše úzkostí trnulo; při vyslovení však druhé odpovědi: „Ne!“ hluboké vzdychnutí v celém shromáždění srdcím odlevilo.

Hlasité jásání znělo síní až na ulici – a Baruška radostí div neomdlela. Předseda oznámil Vojtěchovi, že svoboden jest, zábradlí se otevřelo a milenci si byli v náručí.

* * *

Za několik měsíců slavila se v rodišti Baruščině hlučná svatba – velmi hlučná, nikdo podobnou tam nepamatoval. Baruška a Vojtěch nepřáli tomu hřmotnému veselí, oni by raději byli sňatek svůj v svaté tichosti slavili; ale starý tatík tomu dokonce nechtěl připustiti; byl příliš marný, než aby se nebyl pochlubil s panem zetěm a krásnou svou dcerou. Paní Milinská byla ovšem první při svatbě; ale mnoho vznešených osob z města bylo přítomno zasnoubení tomu. Za několik dní po svatbě odebrali se mladí manželé do Říma.

Nezklamali se v sobě, Baruščin bystrý duch, vtip a vědomilství činily učení snadné. Den co den se více zdokonalovala a zušlechťovala; obapolná láska a úcta byla jim podnětem ke všemu, co krásné a dobré. – Pak se stala záhy paní Lešenská okrasou těch nejvznešenějších společností, jako byla dříve okrasou venkovské osady, a co se každému na ní nejkrásnější zdálo, bylo to prostomilé, srdečné chování se, ta něžnost a dobrotivost, která z tváře její zářila.

Jen ty hrdé bezsrdečné paničky nezvaly ji rády do svých spolků, a to proto, že nemohla tiše snésti zlořečení jejich na čeládku. Tu vždy řekla: „Milujte je, ujměte se jich ubohých, nestavte se tak vysoko nad ně a nešlapte je nohama jako otroky; důvěřujte jim; poučujte je, a budete vidět, že dobrou budete míti čeládku. My se svou vždy žijem v dobrém srozumění; nepovažujem je ovšem za nižší sebe, u jednoho stolu jíme, hovoříme s nimi, ptáme se, kde co chybí, vyslýcháme jich stesky a boly, pomáháme, kde můžeme, a tím získáme více než vy přísností.“ Ale tomu nechtěly paničky rozuměti, to že musí mít čeledín úctu před pánem, že by to bylo proti všemu pořádku, ale tu odpovídala paní Lešenská: „Úcta nezíská se hrdostí, nýbrž láskou!“ – Nejednou dávala příklad z vlastní zkušenosti, když i ona sloužila; nestyděla se nikdy za to, jako jiné hloupé to dělají, a přece si jí každý vážil a ctil ji.

Když se z Říma vrátili, přinesla Baruška dědečkovi k potěšení živý obrázek.