Krakonošova zahrada

Leželi jsme tentokráte tváří k zemi, a hryzajíce tuhá stébla, mluvili jsme nízko při zemi.

„Bah,“ pravili jsme, „byli jsme pomlouváni. Řeklo se o nás, že jsme – jaké nařknutí! –, řeklo se, že nejsme morální; že naše články nejsou tendenční a naše artikle dosti příkladné, prý.“

„Jsme konečně,“ zasmáli jsme se, „jsme přece také pastýři; nemluvíme k ovečkám, mluvíme ke kozlům stáda.“

Tu opřeli jsme se o lokty a lákali jsme k sobě, volajíce milého nám kozla blízkého stáda, jenž přicházíval přijímati z naší dlaně drobné laskavosti, které ho těšily.

„Milý nám kozle,“ pravili jsme, přitahujíce ho za šedivou štětku brady, „byli jsme pomlouváni; to pro naši přízeň k tobě.“

„A přece,“ děli jsme přátelsky, „máme tě rádi pro tvé nechvalné půvaby; pro tvé žluté oko, proťaté šikmou sarkastickou pupilou; pro tvůj mokantní úsměch zkušeného dandyho stáda; konečně pro všechny tvé horší vlastnosti, jimiž jsi špatně slavný.“

„Není dobře býti člověkem,“ pokračovali jsme, „ale hlavně ti závidíme tvou šikmou zornici, tvou nestoudnou, vyzývavou, perziflující oční štěrbinu. Neboť již nás omrzelo nositi kruhovou zornici lidí, neboť mrzí nás dívati se na svět okrouhle; avšak ty vidíš svět v šikmé a smělé výseči, šikmými, úzkými postřehy jako ironické aperçu, ty, šťastný kozle, vidíš svět v anekdotách.“

„Nuže jdi již,“ končili jsme s povzdechem a udeřili jsme ho mezi rohy, až odběhl křivými odskoky mezi členy stáda, a opět jsme si pravili:

„Morálko na světě! Tys příliš nízké světlo, jež vrhá příliš dlouhé stíny. Avšak světlo rodí saze. Světlo ctnosti, tys natřelo hříchy svými sazemi; od té doby jsou hříchy černé a morálka v platnosti.“

* * *

„Pravili též o nás,“ děli jsme opět, „že jsme lehkomyslní a že vážné věci bereme na lehkou váhu.“

„Oni,“ pokračovali jsme, „oni tíhu hlavy považují za moudrost, lidé, kramáři s vážkami, kteří všechno potěžkávají; oni měří moudrost podle váhy jako divoši krásu svých žen. Jejich moudrost je spíše těžkomyslnost a nosičství těžkých věcí.

Jejich těžká moudrost je musí držeti u země jako kotva, aby od ní neulétli, neboť jejich hloupost miluje vzlétati nad zem, aspoň hloupost jejich ideálů a lepších citů. Tak i divoši milují těžké manželky, aby jejich láska se příliš nepovznášela a nepovzlétala nad zem.

Jejich mozek je přezmen, na kterém váží hodnoty podle váhy; odtud láska lidí ke všemu vážnému. Proto také milují ctnost, že všechno potěžkávají; neboť jest těžké býti ctnostným.

Nejsvětější tího!

Jejich bůh jest gravitace; a země je jeho hliněná modla, a oni ji uctívají.“