Krakonošova zahrada

Mluvilo se kolem stolu. „Pravá láska,“ řekl dr. , „tím rozumím stav, ve kterém muž cítí osudnou potřebu býti neustále s milovaným předmětem. Myslí jen na něj, hledá jej po celý den a hyne bolestí v jedné minutě, ve které musí býti sám.“

Opravdu; to už řeklo tisíce lidí, a dokonce lépe. Zvláštnější však je, že takoví mužové skutečně existují jakožto úzká odrůda třídy romantiků, pravých dervišů, točících se kolem ženy jako kolem dokázaného boha. Ty, jež míníme nyní, potkáváte na ulicích a v kavárnách; jezdí v tramvajích, sčítají, pracují v kancelářích, bankách nebo úřadech, chodí na opery a mluví s vámi o Chavezovi, o počasí, o aféře té a té; ale to vše je pouhé zdání; neboť oni zde vlastně nejsou. Jejich mysl stále zalétá, nebo jak se také říká, stále dlí u milované ženy. Hle, co si myslí, když s vámi mluví o Chavezovi nebo o chladnoucím počasí: „Uvidím ji dnes? Kde je, s kým mluví? Snad někam jde,“ a nyní se mučí půl hodiny její krásnou obutou nožkou. „Včera jsme šli tudy a ona mi řekla toto – –“ V tom okamžiku přehoupne se tento mladý muž do včerejška; mluví, slyší, vidí a čichá včerejší věci a včerejší dění, a celý ten ubohý mladý muž počne v té chvíli existovati včera; prostě ztratí se ze současné existence, není ho, je včera, anebo je kdesi v zítřku, je-li zítřek dnem rendez-vous.

Tolik předem, aby se dobře rozumělo osudu mladého muže, jenž miloval dívku, kterou pro větší půvab uvedeme pod pěkným jménem Kamila, třebaže není potřeba přidávati jí krásy nejkrásnějším jménem; neboť ona je bezejmenně a nevyslovitelně krásná pro vás všechny, kteří ji potkáváte, vy kritičtí a unavení pasanti, juroři na výstavě žen, na promenádě. Tam ona chodí, letos v úzké sukni, loni s tokem a předloni s nejširším kloboukem; módní tvor. (To jest věčné ženství v časové formě. ) Pohleďte, jak aktuální je slečna Kamila se svým úsměvem, se svou plností, se svými nejneodolatelnějšími botkami, klenotem anglické industrie, s botkami, jaké dovedla vytvořiti jen poslední doba! Její duše je taková, jakou si jen dovedete vymysliti. Připojte k tomu její úzkou sukni: jaká to žena!

Divíte se, že je mnohokrát milována? Muž, který ji miluje v tomto odstavci, je rovný, vášnivý a nadějný. V následujícím odstavci najdeme muže ještě vášnivějšího; ale tento je jednodušší: nesní, nemá sny a nikdy se neztrácí v těkavých blouzněních osamělého milence. Jeho masivní hlavě schází fantazie; on nevidí obrazů, nebásní, nelže a nevymýšlí. Jda odpoledne po ulici, je cele zaujat myšlenkou: Chci vidět Kamilu. Včera s ní mluvil o páté hodině (vzpomíná si), a od té chvíle minuly dvacet čtyři předlouhé hodiny. A tu jeho pomalé představy zrodí cosi, kousek ruky, zlomek ženského úsměvu nebo nedokončený oblý pohyb; náš hrdina svraští čelo a honí tyto představy, aby je dohromady spoutal a složil z nich Kamilu, celou, teplou, pohyblivou a milovanou. Počíná trpělivě znova; sbírá ve své paměti jeden její pohyb, jejž zachytil včera, její hlas, který k němu mluvil včera, a ohmat vlažné ruky, kterou mu včera podala. Takto jsem včera vyšel z domu, vzpomíná si, takto jsem šel po ulici; potom ji vidím zdálky, takto: má šedé a černé šaty a šedý klobouk; mluvím; ona odpovídá „Dobrý den“; kolem jede nábytkový vůz, potkáváme pana Holečka s vousy. Potom – potom – Náš hrdina počne zářiti a žije všemi smysly; nyní konečně mluví s Kamilou, cítí její parfém, slyší všechna její slova; vidí odpoutaný slabý vlásek a dočkává se každého úsměvu i vlahého – rozkoši! –, vlahého stisku ruky. Avšak potom přišlo, potom musilo přijíti rozloučení; veliká událost končí. Náš muž bloudí sám ulicemi, jde konečně domů a spí jako zabitý. Ale sotva se ráno vzbudí, začíná znovu: Jakže to vlastně bylo? Takto jsem vyšel z domu, vybavuje si opět se svraštělým obočím, takto jsem šel po ulici. Potom ji vidím zdálky, smekám, ona kyne hlavou, „Dobrý den“; tady jede nábytkový vůz, pan Holeček jde po svém s vousy až po pás, ona na mne mluví; jak teplá je její ruka! Mladý muž počne zase cítit, mluví, vidí, miluje a žije všemi smysly; nikdy nežijeme silněji a rychleji než u ženy. Ale již nutno se rozloučiti; náš hrdina bloudí po ulicích a spí doma jako zabitý. A opět je ráno. Ano, takto jsem vyšel, vzpomíná si veliký milenec, a potkávám Kamilu: podává mi ruku – bože, jak je vlídná, jak je krásná! – A zatímco náš hrdina takto opětovaně prožívá veliký den svého dostaveníčka, uplynul den a dva dny a třetí den; zatím Morane překonal rekord Chavezův a Chavez překonal zase rekord Moranův; zatím lidé se všelijak živili, věda pokročila, Německo mohutnělo a všechno postoupilo přes dnešky k zítřkům. Věčný čas řítí se kupředu; kdo se bude starati o včerejšek? Někdo se ztratil; kdo se bude starati o jednoho člověka? Dnešek se stane zítra včerejškem, potom předvčerejškem a za rok bude to již loni. V jednom takovém včerejšku zůstal náš hrdina uzavřen a nelze ho vyprostiti; den ode dne jsme od něho dále, nemysleme již na něj: ztratil se beze stopy. Miloval slečnu Kamilu; ona na něj již také nemyslí, neboť nyní ji miluje někdo jiný. –

Tento druhý miluje ji co nejvášnivěji a píše jí dopisy: „Má mysl dlí stále u Tebe.“

„Bez Tebe vzduch mi není vzduchem, bez Tebe slunce pro mne nesvítí a svět pro mne neexistuje, jsi-li vzdálena.“

„Vzpomínám-li na Tebe, je mi, jako by vše kolem mne mizelo; neslyším nic než Tvůj hlas, nevidím nic než Tebe.“ Ubohý muž! Kdokoliv ho viděl, musil poznati, že je vlastně nepřítomen, že je kdesi jinde; je pryč. Oslovte ho, tažte se, mluvte; odpoví-li vám, odpoví jako ten, kdo mluví odjinud; ale on neodpoví. Najděte ho kdekoliv, potkejte ho, a promluvte; ale náhle shledáte, že on vlastně není zde, že je jinde. A nyní je pryč. Jděte ho hledati, ale stěží ho najdete; ztratil se někde v lásce, zmizel z našeho světa. „Kam se poděl?“ Jaká otázka! Jsa pryč, musil se ztratiti. „Kde tedy je?“ Je celý pryč, dovolte; není ho už. „Ale vždyť jsme ho před chvílí viděli a mluvili jsme na něj, podle vaší rady.“ Nu ano, a přesvědčili jste se, že v té době byl jinde, že byl nepřítomen. „Jen duchem byl nepřítomen prosím.“ Jakže, jen duchem? Říkal něco, když jste na něj mluvili? ‘“ Cože, on mluvil s Kamilou? Vždyť v tutéž chvíli potkal slečnu Kamilu jakýsi pan Albert; šla dokázaně sama, bez pána. „On byl také sám a mluvil –“ A co dělal potom? „Potom šel přes most a platil mostné za dvě osoby.“ Za sebe a Kamilu, že? Říkal ještě něco? „‚Jak krásný večer, Kamilo,‘ volal; ale bylo právě poledne.“ Kam šel? „To nevíme; šel pořád kupředu.“ Považte, že v tu chvíli na něho čekala slečna Kamila (ano, bylo právě poledne); když čekala, viděl ji (poprvé) jakýsi pan Albert – ale ten, na koho čekala, nepřišel. „Jakže!!“ Nepřišel tam, ztratil se, zmizel. „Jak mohl zmizeti?“ Ale ztratil se v lásce, ve snech, bůhví v čem; zmizel úplně, a byl tak nadějný!

A přestože byl tak nadějný a tak naprosto ztracený, slečna Kamila, která to všechno zavinila, objevuje se znova na ulicích a magnetizuje pasanty; je klidná, vítězná, kompaktní a pružná. Mluví, usmívá se, hraje tenis nebo koresponduje s přítelkyněmi jako každá žena. Kdo ji od nynějška miluje, je jakýsi pan Albert, a historie se začíná znova.

Pan Albert ji potkává, hledí na ni a jediným pohledem vlévá do ní svou celou duši. Jeho fantazie plní ho, ne, jeho fantazie plní ji nejkrásnějšími představami. Jeho já se rozdvojí. Jedno já je úředníkem u zemského výboru nebo u magistrátu; je to sedící já s automatickým postupem, s jednoduchou frekvencí, s každodenní přesnídávkou a ještě každodennějšími zvyklostmi. Jeho větší část, jeho druhé, ambulatorní já bydlí ve slečně Kamile.

Nyní druhé já nabývá převahy a konzumuje pana Alberta; nyní zmocňuje se jeho fantazie, jeho snů a jeho prázdně; nyní absorbuje jeho myšlení, jeho veškerý čas a celé jeho srdce. Též jeho tělo, rozumí se, patří jeho druhému já. V úřadě sedí již jen jeho přesnídávky a zvyklosti schopné automatického postupu. Ostatní je pohlceno slečnou Kamilou: jaká dívčí žravost! Nyní je ještě jeho rozum, jeho klidný svědomitý rozum stráven slečnou Kamilou. Myslíte, že pan Albert ještě přesnídává? Zamilovaní nejedí. Myslíte, že má ještě úřední zvyklosti? Rcete, je-li možno ráno seděti v kanceláři, když slečna Kamila ráno nejraději vychází? Hle, právě nyní vychází a magnetizuje pasanty; je klidná, vítězná, kompaktní a pružná; mluví, usmívá se: jde hrát tenis. Hle, to je ona, jež absorbovala všechny části a funkce pana Alberta; jež nakonec pohltila i jeho přesnídávky a zvyklosti. Bylo to neodvratné: on se v ní ztrácel a rozplýval kus po kuse, od nejlehčích elementů k nejhustším; od snů až k rozumu; my jsme to předvídali, že se v ní úplně rozpustí. A kupodivu tento roztok, tato slečna Kamila není tím o nic hustší; není ani těžší, ani teplejší, ani krásnější. Je krásnější jen o to, že nyní nosí moderní, naprosto moderní šaty se širokou sukní; je to krásné. V černé ruční tašce nosí svůj vonný kapesník a poslední list páně Albertův, v němž jest: „Jak mohu býti bez Tebe? Jak je to možno, že nejsem s Tebou?“ ) „Připadám si jako v polosnu; musím viděti Tebe, slyšeti Tvůj hlas, abych fyzicky poznal, že existuji. ) „Ale nejsem šílený; je to jen láska.“ ) „Jsem jako tělo bez duše; nenáležím již sobě. Bez Tebe jsem jen chřadnoucí stín.“ ) „Sbohem, sbohem, Kamilo, musím již skončiti. ) Tím končí dopis pana Alberta a o něco později on zmizel; ztratil se (chápete to? musilo to tak býti) a zmizel z povrchu světa. O jednoho pana Alberta! Když zmizel, je dobře; a slečna Kamila se právě té chvíle osudně a silně zamilovala do jiného.

Ten, do koho se zamilovala, mohl by býti básníkem, tenoristou nebo baronem; nebo je to kdosi, kdo slučuje v sobě vlastnosti oněch všech v úhrnný typ Muže; je to Hrdina, pro nějž krásné ženy mají svou slabost. Též slečna Kamila miluje Hrdinu (tajně). Miluje ho, vymýšlí si ho; má ho doma napjatého na svém rámu a vyšívá ho vlastnostmi. Představuje si: Hle, takový by byl, kdyby zde klečel u mých nohou, Hrdina; ale kdyby nás bouře zahnala do osamělé besídky v lese, byl by vášnivý a nedovedla bych mu nic odepříti. Je asi velmi nešťastný (a fantazie slečny Kamily mu hladí tu nešťastnou kučeravou hlavu). Celý Julius Sorel, napadá slečně Kamile, ach proč se nejmenuji Matylda de la Môle? Matylda je také krásné jméno. Nyní se opět naklání nad svým rámem a vyšívá: Je (neboť chci tomu) věrný, prostý, jako dítě; já bych ho sílila. Je velice něžný a zcela plný ducha. Slečna Kamila ho má ve svých představách již úplně hotového a pečlivě vyšitého; je to celý Hrdina. Ale zatím skutečný hrdina, jejž takto po svém miluje, běhá venku po světě, promrhává své hrdinné síly, stává se třeba aviatikem, pesimistou nebo ruinovaným člověkem; slečna Kamila o tom neví, ona si ho vymyslila lépe a miluje ho. A tak je viděti, že slušné ženy mají příliš málo smyslu pro živou skutečnost. Jak vlastně k tomu takový hrdina přijde, aby nějaká žena mu hodila na hlavu, když jde po ulici, plný koš svých nejpěknějších představ, a potom za měsíc ho týrala slzavými výčitkami, že ji zklamal? Že není takový? Následkem toho jsou ženy v lásce častěji zklamávány nežli mužové. To se může přihoditi i slečně Kamile; koneckonců se ukazuje, že ona je stejně naivní jako většina dívek méně nebezpečných než tato krásná vražednice.