Krakonošova zahrada

Plavba do Chuchle

Směšný parníček oddychuje a dává ubíhati břehům.

Malý hoch myslí: Dnes chytím červenou babočku, kterou jsem viděl poletovati minulé neděle.

Otec uvažuje: Budeme sedět v restauraci a večer se vrátíme. Bože, jak pěkné počasí!

Dívka sní: Sejdu se se svým milým a půjdeme ven. Budeme seděti pod keřem a hráti si. Dnes je krásný den.

Lodi Fajáků

Lodi Fajáků, onoho příkladného národa bytujícího na ostrově Scherii půlnočně od kamenité Itaky, vlasti zchytralého Odyssea, byly řízeny pouhou myšlenkou.

Poněvadž však jiný globetrotter oné doby, klerikálně založený Aeneas, nechával říditi své lodi kormidelníkem Palinurem, a poněvadž tento silný Palinurus, usnuv, spadl od kormidla do moře, vysvítá a platí až podnes, že jest oportunnější říditi své lodi pouhou myšlenkou.

Quintus Horatius Flaccus: Loď státu

Po velikých, velikých mořích plují heraldické Lodi. Jejich kýly tančí na vlnách a jejich vlajky tančí po větrech. Prosím takové jsou to lodi: vespod proudy a nahoře proudy a uprostřed obou Principy Rovnováhy.

Plavba na Cythéru

Namouduši krásná to lodice s hedvábným lanovím, s růžovými plachtami vzdutými jako odalisčino břicho, krásná to lodice, vezoucí po modré hladině panenského moře dvé milenců, kteříž okouzleni pohlížejí na sladký horizont.

MILENEC: Jak krásná plavba, ó družko! Láska je splývání duší.

MILENKA: Můj příteli, miluji vašeho smělého ducha; též miluji vaši povahu, a ach, neméně miluji vaši duši, ryzí a vzácnou jako horský krystal.

MILENEC: Ó přítelkyně, ty, jež mi rozumíš! Zbožňuji melancholii tvých očí, dětství tvých pohybů, serafství tvého srdce. Co je to láska?

MILENKA: Láska je splývání duší. Láska je dar rozuměti si. Má láska se podobá svlačci, jenž tulí se a kvete. Co chceš?

MILENEC: Chci klečeti. Láska je náboženství k ženě.

A tyto tak pěkné myšlenky, vystupujíce z úst, ubírají se na záď lodice a berou do ruky kormidlo; a všechny tyto tak pěkné myšlenky kormidlují jedním, polárně jedním směrem: k Cytheře, k Cytheře, kde jsou rozkošné postele matky naší, slavné madam Venuše.

Lodice Petrova

Poněvadž Církev, jak známo, je lodičkou Petrovou, a poněvadž, jak také známo, je Církev vzdělána na skále, tedy

v moři stojí skála a na té skále leží lodice a v té lodici jsou mušle svatého Jakuba Kompostelského a v té lodici sedí ovečky a šeptají:

„Plujeme, plujeme, plujeme; a naše cíle jsou znamenité.“

Plavba do Utopie

Vedle zemí nechvalně známých jest ještě země Utopia (máme to od kancléře Mora, jenž, jak známo, zahynul špatným osudem všech, kteří se zasazují o pravdu).

Poněvadž tedy v této zemi Utopii trvá dokonalá blaženost, hledali ji mnozí různými směry a způsoby; tak Montesquieu v Persii, Paul Adam v Malajsku a Kristus v dětech; Bakunin plul po černé lodi s červenými plachtami, Tolstoj po pravém dřevě kříže a generál Booth sám po sobě, jsa dřevěný.

Přesto zdá se, že země Utopia skutečně existuje; a sice, ó vy, kteří plujete do Utopie na své černé vrakovité kocábce, kterou řídí u kormidla vaše vlastní melancholie, země Utopia je tam, kde klenba nebes protíná vodní hladinu; kde nekonečnost nebe se sklání, aby políbila nekonečnost moře. Země Utopia leží na čáře horizontu, a vy, ó Utopisté, propadáte zlořečenému utrpení, že blížíce se k horizontu svých očí, jenž vás magnetizoval, jej zároveň od sebe odháníte.

Loď bláznů

Zdá se vám, lidé normální, že naše loď tančí jako nohy opilce, současně ku čtyřem stranám světa? Hleďte přece, my plujeme k páté straně světa: k světové straně touhy.

Loď života

Když byl doktor Korandus, onen opožděny voltairián, ještě valně živ, pravil kdysi:

„Poslyš, milý synovče, mně se zračí v lidském utrpení divná věc. Koho zradí milenka, hnedle se tváří strašně a vznešeně jako ubitý voják zasažený v poctivém boji, a jiní stejně. Myslím si tedy, že všichni, kteří trpí životem, jsou slabé žaludky; a když se jejich životní lodi dostanou na pohyblivé moře, oni zvracejí, říkajíce:

‘“

Opatrní plavci vyplouvají a mluví:

„Rychlost je vedlejší, větry jsou vedlejší, dálka je vedlejší. Základní podstatou lodi je kotva.“

Opatrní plavci, hleďte neplouti po hlubokých mořích, kde by vaše nejtěžší kotvy nedosáhly dna!

Falešné květiny

Umělé květiny se dělají takto:

Z papírů napuštěných umělými barvami a z drátů, jež vás budou bodati do dlaní, z těchto papírů a drátů upravují se něžné útvary velmi podobné květům. Chcete míti iluzi kytice natrhané holýma rukama? Nebudete ji míti. Proto nevzpomínejte nad falešnými květinami na krásu přírody; raději vzpomínejte na mladou květinářku, která je rovněž velice falešná se svým postranním pohledem, jejž zdvihá od své útlé práce. Nuže tato hezká květinářka je v ten čas zamilována do neseriózního pána, který přijde teprve večer; i počne se tato květinářka nervózně nuditi a v takovéto chvíli vymýšlí pro své květiny nové formy, spíše pamfletické než vážně vegetativní. To tedy jsou falešné květiny.

V nejširším významu falešné květiny se dělají pouze z papíru a z netrpělivých pohybů drobných rukou, jež se cítí opuštěny.

Veliká láska

Objetí, jež se zesilují, a polibky, jež se zdlužují; to jde daleko. Dívka je uchvácena láskou a šeptá, vy chápete: někdy žena řekne více, než dovede. Tedy dívka je rozkošná a šeptá: „Hyacinte, kdybys byl jedním z nebešťanů, nemohla bych tě milovati více. Zbožňuji tě jako boha a hladím tě jako svého malého psa Fylaka; jenže nevím, kde v tobě končí bůh a počíná Fylak. Miláčku, nikoho na světě bych nedovedla milovati tak jako tebe; a víš, Hyacinte, proč jsem tě začala milovat? Protože jsem si myslila, že se jmenuješ Narcis.“

Tuto malou povídku jsem vypravoval starému satyrovi, který mi řekl: „Tento příběh je tak dobře složen, že se mně zdá, že se opravdu stal. Velmi podobný případ se přihodil skutečně, a sice ten, že se žena zamilovala do jistého Narcise, poněvadž si myslela, že se jmenuje Hyacint; a byla to největší láska jejího života.“

Fablio o duelu

Modrý kavalír a Červený kavalír s krajkovými náprsenkami se třásli ranním chladem, neboť jejich lakové střevíce byly promočeny rosou; též páni svědkové se třásli a mluvili tlumenými neklidnými hlasy o angíně.

„Pane,“ řekl Modrý kavalír, „poněvadž se bijeme pro dámu, musí jeden z nás zde zůstati mrtev. ‘“

Úcta k ženě

Když panu Little Me za sychravé soboty umřela po delší chorobě jeho Úcta k ženě, stál v zármutku nad její mrtvolou, opíraje se o svou milenku, a učinil si při této příležitosti následující úvahy:

„Láska, pravím? Láska je metoda krýti malé potřeby velikými výlohami; jmenovitě mravní náklad je zpravidla upřílišněný. A srdce? Srdce je pouze fíkový list.

Moje Úcta k ženě měla podobu mé milenky, ale byla nemocná; a posléze se stala zcela útlou. Mluvil jsem šeptem se svým miláčkem, aby se ona neprobudila, když spala. Posiloval jsem ji morálkou i poezií, ale marně; neboť již v agónii umírala v náručí mé milenky. Ach jak silná to žena, tato moje milenka!

Když tedy umřela moje Úcta k ženě, nezbývá mně nyní než státi se buď cynikem, nebo galantním člověkem.“

Líbaje ruce své milenky, doložil The Little Me: „Drahá duše, jsem vám neskonale vděčný za to, že jste mně jedinou útěchou a oporou ve ztrátě pro mne tak nenahraditelné!“

Pastorále

Já nejsem pravý pastýř; mé sandály jsou z maisonu a mé ovce, zhotovené z bílé vaty, stojí na dřevěných kolečkách. Stejně tak falešné a sladké jsou mé řeči, jež pronáším k nastrojeným pastýřkám, leže na zádech.

Jediné, co jest pravé při způsobu života, jímž hodlám uctívati přírodu, jsou má záda, na kterých ležím, dívaje se ke stropu a oddávaje se falešným myšlenkám nebo touhám, jež jsou rovněž jen napodobeny.