Krakonošova zahrada

„Manželství,“ pravila milostivá paní, lomíc rukama, „manželství je deziluze lásky. Ach, kdybych se nemusela tak příliš rdíti!“

), počala k nám mluviti o strašných, strašných způsobech manželů, o strašné legitimní povinnosti manželky, o stydnosti důvěrných věcí, jež žena je nucena přijímati nedobrovolně; o hanbě býti užita tamquam cadaver, jako teplá mrtvola pasivity a trvalého poddání; a zdaže je láska dispozice či inspirace? Jsem děvečka lásky, říkala milostivá paní v slzách, a počala k nám mluviti o své strašné, strašné nechuti, jež ji pobuřuje v náručí manžela násilníka, který nedbá, že objímaje ženu, má obejmouti také srdce uvnitř ženy, to bolící srdce.

Známe to, pomyslili jsme si, neurastenie hysterického původu, nervózní averze, tajné utrpení bledých manželek a počátek manželských nevěr, bohužel nevěr; a známe to z kap. 14. Der Nervenkrankheiten dr. Benedikta.

„Milostivá paní,“ dokládali jsme s úsměvem, „váš pláč nás okouzluje jako vše, co jest utěšitelné. Neboť víme, že slzy, jež pláčete, jsou pravé slzy, nejhořčí slzy vaší uražené touhy. Neboť manželský Leandr má příliš krátkou cestu k Héře, a ona mu nemusí svítiti na bouřlivou cestu svou touhou. Sousední odlehlost manželských loží, jak snadný to Bosporus Leandrovi k přeplutí, jmenovitě nechá-li na asijském břehu své překážející a těžké ozdoby, nachovou vlečku a sváteční kostým těch nejkrásnějších stránek muže, jimiž se odíval, jsa milencem.

Cokoli smí býti při lásce nahého; avšak láska sama nesmí býti nahá. Odívejme ji červeně nebo bíle nebo koží bestie; odívejme ji vášní nebo hříchem nebo metaforami nebo ruměncem; ale jen ji odívejme.

Ruměnec je potřebou ženy; vstoupiv jí do hlavy, opíjí její smysly a připravuje takto sladkou bezbrannost, jež ženu těší; avšak ve střízlivé hlavě rozkoše hořknou.

Neboť manželská láska ztrácí tuto rozkoš: rozkoš studu a ruměnců, radosti dlouhého ostychu a bojácného odpírání ženiny ctnosti. Proto by měl manžel přicházeti jako pokradmý galán; měl by se v noci plížiti k zamčeným dveřím manželčiným a prosebně klepati; měl by posílati klíčovou dírkou vzdechy a neodbytné šepty žhavě přemlouvající, aby zatím manželka, v slzách přitlačujíc dveře, cele procítila divokou úzkost a paniku pokoušené panny, dříve než svolí otevříti.

Krása těla je schopnost k požitkům lásky, pravil Theodorus Kyrenaik. Manžel však jest ten, jenž dostavuje se k lásce již nemaskován svou krásou.

Též mohl by se přiblížiti s květy na prsou a neobratnou spanilomyslností mladistvého nápadníka, rdícího se studenta, jenž koktá steré pošetilosti ku své uzardělé šestnáctileté; neboť tak mohla by láska nabýti zcela půvabného rázu mladistvé nezodpovědné neprozřetelnosti a hloupého prohřešení nezkaženého mládí, a bylo by potom tak sladké býti zcela shovívavým.

Anebo měl by přistoupiti jako úkladná návštěva a znalý svůdník, dovedoucí rozpalovati ženiny tváře lichometnými přízvuky záludných slov; nebo jako ostrý a kluzký žvanil, roztřásající ženu smíchem nad frivolní vervou silných vtipů.

Neboť jeho veškerá láska a mužná zdatnost jest jen hloupý a omrzující Kristián de Neuvilette, za jehož širokými zády se má skrývati mužův duch v úloze krásnomyslného Cyrana, pána z Bergeracu, jako výmluvný cicerone a líbezný parlamentář, jenž neslouže rozkoším těla, připojuje k nim spanilé a vyšší rozkoše ducha v okouzlující celek nezapomenutelné noci.

Othello vypravoval Desdemoně vzrušující anekdoty ze svého života dříve, než Desdemona klesla v jeho lokty; tak i manžel, než přijde noc, nemůže-li již býti černochem, má aspoň své choti vypravovati své hrdinské historky, aby žena v jeho loktech cítila pýchu milenky rekovy.

Též měl by muž hleděti, aby byl mytický i při důvěrnosti a neproniknutelný i v noci; aby podržel jistou tragickou velikost a cosi temně skrývaného; tak žena v jeho náruči bude spojovati pocity strachu a lásky a úcty.

A konečně,“ pravili jsme, „nic neimponuje ženě více než síla. Mužova krása může býti zdvojnásobena krásou vítěze; a slabost ženy miluje, aby byla na hlavu poražena. Proto by měl manžel vždy zvečera rozvinout před ženou brutální přepych své síly: mohl by třeba smýkati svou ženou za vlasy po ložnici a svazovati ji v kozelec, aby ji oslnil.

Též by mohl,“ dokládali jsme, „vyčíhati svou ženu, když sníc, prochází se sama zahradou, a učiniti jí hrubé násilí; tak ztratila by manželská náruč svou nechuť obligatornosti.“